Vyjít z řady a říci pravdu znamenalo popravu

Setkání s veliteli partyzánů v Moskvě

 

V životě jsem se setkal s mnoha lidmi. Dobře si pamatuji setkání, která byla působivá, pro život užitečná. Když jsem studoval, v roce 1974 a posléze v roce 1984, na akademii společenských věd v Moskvě setkal jsem se znovu s dvěma významnými bývalými partyzány.  Ve 2. světové válce působili  na Žďársku, i v naší obci. Byl to V.F. Kadlec z Krasnodaru a N. Kolesnik z Kyjeva.  Oba byli v té době ve významných hospodářských funkcích. Přijeli za mnou do Moskvy. Ne proto, že bych byl ve 2. světové válce jejich spolupracovníkem. Přijeli proto, že znali otce mé manželky. Jeho práce v odboji i politických názorů si vážili. Společně působili v partyzánském hnutí brigády M. J. Hus a oddílu Zarevo. Otec manželky hajný A. Haman měl partyzánskou přezdívku „Zelený“. Byl zástupcem N. Kolesnika. Společně se zúčastňovali řady akcí proti nacistům. V přátelské besedě v Moskvě i mě nazývali Rudolf od „Zeleného“. Vzpomínali na válečné období. Připomínali boje, útrapy, zločiny nacistů, statečnost občanů Kutnohorska, Havlíčkobrodska, Žďárska, Novoměstska, Svratecka. Vážili si štědrosti, pohostinnosti lidí z Vysočiny. A nejen to. Připomínali také probíhající světový pokrok.  Nutnost nových forem spolupráce zemí s různými společenskými systémy. Upozorňovali na nutnost, aby v nových podmínkách mezinárodní spolupráce se nezapomínalo na fašismus. V.F. Kadlec mě pozval do hotelu Ukrajina. Dobře znal naše české podmínky i vývoj. Mluvil o zkázonosné kompromitaci pojmu demokratického socialismu, který byl vlastní poválečnému vývoji. Mluvil i o nositelích kompromitace. Oba se pozastavovali  nad charakterem těch, kteří zveličováním svých zásluh ve 2. světové válce se chtěli stát  „hrdiny“ odboje. Nelíbilo se jim, že tito „bojovníci“ mínili vymazat z historie skutečné události a odvahu prostých a vzdělaných lidí Vysočiny i mezinárodní součinnost. Příčinu takového jednání spatřovali v usurpování moci.  Na velikonoční svátky mě N. Kolesnik vzal do rodiny svého moskevského přítele. Byl atomovým vědcem.  Spolupracoval se špičkovými vědci USA. Ukazoval fotografie ze setkání s presidentem USA. Ozdobou setkání nebyla jen malovaná vajíčka, šašlík, ruské šampaňské, ale rozhovory. Vzpomínal na mnohá setkání ve Spojených státech. Upozornil na nutnost spolupráce s různými zeměmi v oblasti vědy a techniky, v kosmu. V zájmu takové spolupráce nabádal k úpravě politických  systémů Sovětského svazu. Varoval, aby se nezapomínalo na  fašisty. Dle něj jejich cíle zůstaly stejné: ovládnout Evropu, středoevropský prostor,  „důšu ruskuju ubiť“, jak zpíval v jedné jejich písni. K takovým cílům ve 2. světové válce použili odpůrci Sovětského svazu tanky, v dalším období budou kompromitovat lidi penězi  a tvrdostí vůči nižším sociálním vrstvám a k inteligenci vůbec. Na peníze se „nachytá“ téměř každý občan. Tím více mladá generace. Slova byla varovná a současně podnětná.

 

 

 

 

 

 

 Inspirace z akademie společenských věd

 

Na akademii společenských věd v Moskvě se zabývali profesoři mj. otázkou proč Sovětský svaz jako vítězná mocnost 2. světové války zaostává ve vývoji ekonomiky, a ostatních oblastí života, za poraženou zemí NSR. Příčinu spatřovali v politického systému, a v neživotných systémech Asie, Afriky, ale i Evropy. K jejich udržování vkládali mnoho peněz. Východisko viděli v otevřené společenské soustavě, ve spolupráci s průmyslově vyspělými zeměmi, ve výměně vědních, vědeckotechnických a jiných poznatků, v demokratizaci společnosti, v rozvoji duchovního života vůbec. Kdo dobře poslouchal přednášky a zúčastňoval se seminářů věděl, že ve východní velmoci  se formuje koncepce radikálních politických změn. Ty začaly érou vlády N. S. Chruščova. Jeho zásluhou byl nahlodán a rozložen stalinismus, zpochybněn J. V. Stalin.  Tato koncepce  vyústila v „novém“ myšlení, v „perestrojce“ formulované M. Gorbačovem.  Naplňování koncepce „nové myšlení“, dle mého názoru, zrychlilo i přistání německého malého letadla na Rudém náměstí v Moskvě. Po přistání došlo k velkým personálním změnám ve velení  armády, bezpečnosti, ve společnosti. Na zkušenosti z akademie společenských věd jsem doma okamžitě navázal.  Setkal se s předními činiteli hospodářské a vědeckotechnické oblasti, informoval je o novém pojetí politiky v Sovětském svazu. Zlínský okres byl orientován na mikroelektroniku, biotechnologii a životní prostředí. Prvořadým úkolem bylo překonávání konservatismu v každodenní práci, odstraňování stereotypů politických aktivit naučených v padesátých letech minulého století, důsledná pozornost praxi. Pojem intenzifikace se neměl stát zaklínadlem pro staré teorie, praktiky. Vytvářela se atmosféra, aby věda nebyla úzce odbornou, technickou, ale vysoce společenskou záležitostí. Zelenou dostávaly ty síly, které mohly realizaci moderních technologických programů ovlivnit a rozvíjet. Politická atmosféra vytvářela prostor k rozvoji duchovního života, k odstraňování neživotních teorií padesátých let minulého století. Předpokladem společenské úspěšnosti nemohla být „mrtvá“ politika frází, která se každodenně odcizovala lidu, ale politika, která reagovala na potřeby lidu, obrážela pokrokové koncepce Evropy a světa.  Ve Zlíně i díky světově známého a vysoce prosperujícího Agrokombinátu Slušovice, jsme se stávali průkopníky nové cesty politického vývoje, spojování politických, vědeckotechnických a kulturních složek v jeden celek.  Zkušenosti ze Zlína a Slušovic jsem rozvíjel i v Praze zejména pak ve funkci místopředsedy české vlády pro vědeckotechnický rozvoj, ale i potom. K této činnosti jsem získal významné spolupracovníky akademie věd a vysoké školy ekonomické.  Prostředkem k modernizaci výrobních prostředků se měla stát vědeckovýrobní sdružení. Za tím účelem jsem navštívil významné vědeckovýrobní komplexy v USA, Kanadě, SRN, ve Francii, ale i na Kubě. Došlo k podpisu dílčích ujednání. Byly vytvořeny předpoklady k  významné spolupráci v oblasti moderních technologií a životního prostředí.

Nové směřování politiky se projevilo i v mém nesouhlasu se  střetem Pohotovostního pluku s demonstranty na Václavském náměstí v lednu 1989, v odmítnutí vládního usnesení o zpřísnění opatření proti demonstrantům. Na mém pracovním úseku byl zveřejněn požadavek, aby se přikročilo k neodkladným  personálním změnám v centrálních orgánech státu. Tuto potřebu jsem tlumočil i na zasedání nejvyššího orgánu komunistické strany. Bylo doporučeno, aby nejvyšší činitelé komunistické strany a státu navštívili studenty a projednali tehdejší politickou situaci, seznámili je s řešením složité situace ve společnosti. Žádal jsem, aby byly odtajněny všechny příčiny znečisťování životního prostředí. Nejvyšším činitelům státních orgánů v červnu 1989  bylo tlumočeno, že komunistická strana si nadále nebude osobovat právo rozhodovat za státní orgány a oni nemají žádné právo se za komunistickou stranu schovávat. Jejich prvořadým úkolem měl být boj proti konservatismu, dogmatismu, překonání administrativně byrokratických metod a odstranění všech forem deformace právního řádu. Nejvyšší činitelé komunistické strany byli upozorněni, že jim chybí odvaha říci veřejnosti pravdu o společenských problémech, o ekonomice. Nechtěli slyšet pravdu o skutečných náladách ve společnosti. Nemínili pochopit, že základní, a léty tlumený, rozpor mezi úrovní výrobních sil a výrobních vztahů přerostl do sféry politické a hrozí velikým výbuchem. Byl to zásadní požadavek na změnu politiky. Nikdo z činitelů nereagoval.  Místo toho hledali motivy a formy jak „mě utopí a do všeho namočí“, jak odstranní mé aktivity.

 

 Konzervativní síly nesouhlasily, útočily

 

Staronová politická  orientace, která měla svůj původ v Lednu 1968, se stala trnem  v oku  radikálů v centru i na nižších úrovních.  Stalinistický systém jim vyhovoval. Vedoucí činitelé se nemínili poučit ani z vývoje v Sovětském svazu. V nejužším kruhu se ubezpečovali, že v Sovětském svazu spadne s M. Gorbačovem letadlo a společenský vývoj se vrátí ke stalinismu. Světový pohyb vyplývající z nastolených globálních problémů nechtěli vnímat. Odsuzovali reformisty, kompromitovali je. Nenáviděli „osumašedesátníky“ a politiku nastolenou Lednem 68 vůbec, odmítali směry práce Agrokombinátu Slušovice. Toužili po likvidaci Slušovic a jejich představitelů. Intrikovali, odsuzovali a špinili všechny ostatní, kteří i v podmínkách normalizace se vymykali  stereotypům administrativně byrokratickému systému. Tak se chovali  i tehdejší žďárští „přátelé“ a jejich spojenci. O osobách jež si osobovali právo vůdčích osobnosti v odboji ve 2. světové válce jsem již psal. Nemohl jsem s nimi souhlasit. Na oplátku otevřeli  vůči mně nelítostný boj. Nenechali  na pokoji mě a rodinu ani v dobách kdy jsem pracoval v Brně, ve Zlíně a v Praze. Psali výmysly, lži, polopravdy s jediným přesvědčením: neustálým tlakem mě znejistit, znechutit, činitele vyšších orgánů přímět k úvahám o mém pochybném mém charakteru, posléze „poslat k lopatě“, jak  v neustálých dopisem požadovali ždárští „bojovníci“, a společensky izolovat. Tato forma nebyla nová. Využívali ji neustále. Nejednou vedoucí představitelé nadřízených orgánů nabádali i mě, například v případě předsedy Agrokombinátu Slušovice, abych mu „dělal“ neustálé starosti, obviňoval ho z čehokoliv, dával podněty ke kriminalizaci jeho činnosti, přičinil se o jeho likvidaci, informoval  kdo a kdy Slušovice navštěvuje. Nic takového jsem neudělal. Inspirující formy práce uplatňované kolektivem vedení, politickou orientaci, úsilí  o rozvoj nových technologií, mezinárodní spolupráci, cílevědomou sociální politiku jsem, i proti vůli dogmatiků, jednoznačně podpořil. To by udělal každý zdravě smýšlející občan. V duchu dlouholetých požadavků politických dogmatiků zlikvidovali Agrokombinát Slušovice činitelé po roce 1990.

 

Informace od bývalých partyzánů

 

V době mé práce ve Zlíně navštívil Žďárský okres náčelník partyzánského štábu Záře V. F. Kadlec. Dověděl se mnohé o mé osobě.  Rozhodl se přijet za mnou na zlínsko. Informoval o nepřátelských názorech rozšiřovaných, na moji adresu, v okrese Žďár nad Sázavou. Při vystoupení na besedě občanů Zlínska a některých členů bývalé partyzánské brigády Jana Žižky uváděl pomluvy na správnou míru. Tlumočil důvěrnou informaci, že mnohé anonymy píšou  na mě i bývalí nejbližší spolupracovníci. Informaci jsem vzal na vědomí, aniž bych cokoliv zveřejňoval na veřejnosti. Na vědomí jsem vzal i fakt, že jsem nebyl pozván na setkání posledního velitele partyzánské brigády M. J. Hus N. Kolesnika ve Žďáru. V Moskvě jsem  slíbil, že mu koupím a dodám polobotky s rozšířenou velikostí. Objednal jsem je ve Svitu Zlín. Bohužel osobně jsem je nemohl předat. Žďárští organizátoři setkání neměli zájem, abych se s N. Kolesnikem setkal. Byl jsem prý „nežádoucí“. To však nezabránilo, abychom si nevyměnili názory na události i na jednání některých činitelů Žďáru. Bývalý radista partyzánského oddílu Záře Uljev za mnou přijel i po událostech 17. listopadu 1989 do Prahy. Hovořil o dění a fámách, které se odvíjejí ve Žďáru. Odešel jsem do ústranní.

 

Spiknutí velkého formátu

 

Zmíněné osobnosti i po událostech 17. listopadu zvýšili útok. Právě oné události chtěli využít k mému zatčení, k likvidaci. Tentokrát ale v obracené formě. Označili mě stalinistou. Jako stalinista jsem  měl připravit, zorganizovat a dokonce se prát a bít na Národní třídě v Praze.

 Za nositele stalinismu označili i činitele Agrokombinátu Slušovice! Některé kruhy vyšly s tezí, že krvavý střet na Národní třídě byl připravován mnou a představiteli Agrokombinátu ve Slušovicích. Lež nejvyššího řádu. V únoru 1990, tehdejší president, na Staroměstském náměstí, dal veřejný podnět k likvidaci  „slušovických nitek v Praze“. Neměl jsem pochyb koho měl na mysli. Kola se roztáčela. Tisk mě obviňoval ze všech stran. Vyšetřovatelé české generální prokuratury dostali příkaz k prohlídce mého domu a příslušenství. Listinná dokumentace událostí 17. listopadu 1989 je prý v mém držení. V tento den, 17. listopadu 1989, jsem se loučil se sovětskou delegací v hotelu Praha a odpoledne byl doma. Stavěl jsem dřevěný objekt. Událostmi v Praze jsem se nezabýval a neměl o ně  zájem. Nikdo v Praze mě nepotřeboval. Žádné dokumenty toho druhu také nenašli. Záhy přijela skupinka, prý příslušníků ministerstva vnitra, aby mě odvezla na večerní výslech. Odmítl jsem. V dalším údobí jsem byl odvezen zástupcem náčelníka okresní správy SNB ze Žďáru nad Sázavou na generální prokuraturu. Jak oznámily některé sdělovací prostředky měl jsem být zatčen za vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa. V oné době, v srpnu 1968, jsem studoval. Doma psal závěrečnou diplomovou práci. Některé sdělovací prostředky oznámily, že moje manželka nosí do tajné schránky zprávy pro předního disidenta, za což prý beru „rentu“. Byla to lež. S hlavním disidentem a posléze s presidentem jsem nikdy nejednal. Jednali oni. Byl jsem předvolán k výslechu do Jihlavy k problému „Horáková a spol.“ V padesátých letech byla odsouzena k trestu smrti. V té době mně bylo 17 let a o politice absolutně nic nevěděl, tím více jsem nic nevěděl o M. Horákové. Občanské fórum Žďárských strojíren  vyzývalo všechny podniky v republice, aby požadovaly mé potrestání, stejně jako ministra vnitra. Jako v padesátých letech nic o  problému nevíš, ale jako nepohodlný musíš být odsouzen, potrestán, zničen. Obdržel jsem nepodepsaný dopis, v němž mně bylo oznámeno, že „ve Žďáru a ve Žďárských strojírnách nikdy a s ničím neuspěju“. Byla to výzva, abych nezískal žádné zaměstnání. Obdržel jsem doporučení těchto znění: „Oběs se ty sviňo“, „Zhyň ty parchante“, apod. V době největšího tlaku jsem požádal generální prokuraturu o ochranu. Než prokuratura stačila odpovědět obdržel jsem ze Žďáru anonym: „Ty hajzle jeden, ty žádáš ochranu? Tentokrát neutečeš prokurátorovi z lopaty…“ Z Prahy mně došel korespodenční lístek s oznámením: „Komunisté nezapomínají! Dostaneš dvacet!“  Nebylo co dodávávat.

 

K cílené likvidaci pomáhali spojenci konservativců

 

Cílený tlak  jsem chápal jako pokus o likvidaci, ono vyúčtování, které jsem měl dostat i s “úrokama“, jak požadovali žďárští „partyzáni“ a jejich „přátelé“ a  v sedmdesátých letech.  Tlak uvítala opozice. Ta nepotřebovala mě ani Agrokombinát Slušovice. Potřebovala získat autoritu, upevnit moc, zvýraznit své osobnosti. Radikálové k tomu pomohli. Ke kompromitaci mé osoby se  přidali  další. Občan z Brna mně napsal mj.: „…Postihne mě prokletí protože z Jidášem, zrádcem Gorbačovem a za pomoci nejzločinnější římsko-katolické církve jsem zařídil jejich těžkosti. Jak prý je možné, že jsem v roce 1969 nebyl hozen do hnoje?…Proč jsem neposlechl presidenta Husáka a nezlikvidoval Slušovice? Proč jsem nedal rozkaz k výjezdu tanků a ke vzletu letadel v roce 1989?… To prý je z mé strany zrada…. Na každou svini se najde řezník!. Připomenul Mou vlast od Bedřicha Smetany a slova: Za zradu smrt!. Prý není žádný sadista, ale ptá se, zda je mně známo, že vojevůdce, Jan Žižka, byl pomstěn posmrtně stětím hlavy a rozdrcením celé lebky, zda je mně známo, že bratrovrah dal dýku do zad svému bratrovi Václavovi, poněvadž již tehdy lezl do konečníku, lidově do prdele, Němcům? Mohu prý zveřejnit jeho dopis…Stalinovo jméno prý opět vyplouvá z obzoru špinavého lidského moře. Denně prý se bude modlit za ozdravění mého těla a mozku, ale jinak než komediant Vlk. Amen, amen s námi..“ Občan z Příbrami mně  napsal, že moje manželka v srpnu 1968 vítala s kyticemi květů sovětskou armádu. Já prý se budu zpovídat před soudem za podpis o spolupráci se Severním-Porýním-Vesfálskem ze SRN.  Já ani manželka jsme nikdy v Příbrami nebyli, nežili, nepracovali, nikoho nevítali.

 

Rozhodující je člověk

  

Vždy se najdou schopní a dobří lidé. Bylo a je tomu tak i ve Žďáře nad Sázavou. Velmi vřele jsem mohl poděkovat pracovníkům žďárského úřadu práce. Pomohli mně řešit svízelnou situaci. Mohl bych jmenovat i další ze Žďáru nad Sázavou, okolních vesnic a měst. kterým patří moje poděkování. Zajímavý dopis jsem obdržel od spisovatelky a výtvarnice z Brna. Jako jediná mně v té době napsala. Mj. : „…Jste bitý ze všech stran. Je to těžké…Byl jste první a jediný, který v tak těžkých podmínkách minulého systému prohlédl a měl snahu vést věci tak, aby prospěly zprofanovanému hospodářství. Je dost těch, kteří vám drží palce, ale i dost těch, kteří myslí, že vás mohou zničit. Věřím, že vás nemohou ubít…“ Před několika málo lety vydala svoji sbírku básní. Zveřejnila i básně, které mně věnovala v minulém režimu. Když pod báseň „Člověku, který ještě žije“ z roku 1985 napsala věnováno Rudolfu Hegenbartovi, vydavatelství odmítlo. Musela napsat. „Věnováno Rudolfu H.“ Napsala, že si myslí, že je to ve společnosti pořád stejné.

Ať existuje či bude existovat jakýkoliv systém, svůj kabát nikdy nepřevléknu a převlékat nebudu. Zůstávám zastáncem principů demokratického socialismu a spolupráce s průmyslově vyspělými zeměmi západu i východu, zastáncem ochrany české suverenity a dodržování národních zvyků a tradic. Byl a jsem zastáncem všech forem vlastnictví výrobních prostředků. Jsem pro pluralitu politických proudů. Nejsem zastáncem návratu monarchie, dob pobělohorských či jakési novodobé formy velkoněmecké říše. Z některých společenských jevů se musí náš první president T. G. Masaryk obracet v hrobě. Po žádném společenském postu netoužím. Byl jsem produktem a součástí minulého systému a nekladu si žádné nároky. Koneckonců jsem nemocen včetně manželky. Přesto i dnes odpůrci z okolí roznášejí zprávu, že jsem estébák. Narušují důvěru občanů ke mně. Nechť jim je dobře, nechť mají úspěchy!

Vše co se stane ve společnosti záleží na člověku. Osud každého z nás, osud české společnosti je v nás. Je závislý na dialektické jednotě vědění a odpovědnosti, vědy a hodnot, morálky, citů. Vše záleží na mladé generaci. Svatopluk Čech kdysi napsal mladé generaci:

„Vzhůru, podroste ty svěží!/ Nás brachů starých nedbej, der se vzhůru!/ Co velké, dál se bude k nebi pnouti,/ co zdravé, bez úhony vyjde z boje,/ co slabé jest a shnilé, ať se zhroutí!/ Buď stále tam, kde pokrok, světe mladý!“

 

                                                                                  Rudolf Hegenbart

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*