Moje setkání s vlastencem, vojákem a prezidentem

V padesátých letech minulého století jsem sloužil jako voják základní služby u
autopraporu ministerstva obrany. Absolvoval jsem mnoho jízd a také díky vojně si osvojil
řidičské umění. V průběhu výkonu služby řidiče jsem poznával řadu osobností
československé armády včetně mnoha hrdinů bojů u Sokolova či od Dukly. Vyprávěné
prožitky z bojů byly zajímavé, inspirující. Byla to zkušenost vojáků, vlastenců, přesvědčených
obránců svobody a naší vlasti. Nikdy jsem nezapomněl na první setkání s hrdinou cesty
z Buzuluku do Prahy, s generálem Ludvíkem Svobodou.

Bylo krátce před skončením mé základní vojenské služby v roce 1957. Jako řidič
„gazíku“ jsem ho měl dopravit na pozorovatelnu jednoho vojenského cvičení. Při příchodu
k autu jsem stál v pozoru, ale on se choval přátelsky. Pozdravil mě, podal ruku a konstatoval,
abych ho „nevyvalil“ a nemusel jít pěšky. Nachodil prý se dost. Při jízdě v terénu se ptal na
vojnu, na moji službu, spokojenost, na to, co dělám v civilu, na rodiče i na místo, kde žijeme.
Byl potěšen, že jsem z jeho kraje, z Vysočiny. Připomenul město Velké Meziříčí, mnoho lidí
odtud znal. Při další jízdě připomenul útrapy války i odpovědnost nás vojáků a mladých lidí,
za ochranu naší země a všeho, co lid u nás vytvořil. Cesta na pozorovatelnu uběhla rychle a
generál Svoboda se rozloučil. Vzpomínky na něj mně zůstaly.

Měl jsem štěstí, že jsem vezl právě jeho. Rád jsem na to vzpomínal i v roce 1968,
v době svého studia na vysoké škole v Praze. Tehdy, spolu s ostatními studenty, jsem prožíval
vše z atmosféry „Pražského jara 68“ a také dění kolem volby presidenta republiky. Byl jsem
šťasten, že dne 30. března 1968 Národní shromáždění zvolilo generála L. Svobodu
presidentem Československé republiky. Každý kdo se vžil do atmosféry a dramat onoho
období věděl, že ho čekají složité úkoly. Věřil jsem v jeho zkušenosti, prozíravost, spoléhal na
jeho statečnost a odvahu. A také jsem se nemýlil. President L. Svoboda beze zbytku
podporoval program demokratizace, otevírání prostoru k dynamičtějšímu rozvoji všech
stránek života naší společnosti, urychlenou rehabilitaci nezákonně postižených občanů
z padesátých let minulého století.

Bohužel, okupace našich zemí vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 i jeho zaskočila,
stejně jako nás studenty, naše rodiny. Vojska přišla bez pozvání a souhlasu státních orgánů
naší republiky. Zatčení a odvlečení politických a ústavních činitelů do Sovětského svazu
znamenalo konec reformního procesu a ochromení života v našem státě. V ten okamžik
vystoupil president L. Svoboda. Morálně i politicky odmítl vojenskou akci Sovětského svazu a
ostatních zemí Varšavské smlouvy. Jednal kategoricky a požádal o setkání s autory invaze.
Odjel k jednání do Moskvy a jako podmínku vzájemného jednání požádal, aby všichni
českoslovenští politici, kteří byli zadrženi a odvlečeni do SSSR, byli propuštěni a plnoprávně
se účastnili jednání a také, aby se vrátili s ním domů.

Po návratu s Moskvy tehdy mj. řekl: „…po 4 dnech jednání jsme zase mezi vámi, ve
své vlasti. Ani vám, ani nám nebylo lehko. Svými myšlenkami jsme každým okamžikem byli
s vámi a mysleli jsme na to, jak prožíváte tyto těžké dny. S hlubokým žalem jsme přijímali
zejména zprávy o ztrátách na tom nejcennějším – na lidských životech a převážně na
mladých životech. V našem jednání nás posilovaly nesčíslné projevy vaší důvěry. Jsem
přesvědčen, že jsme ji nezklamali. Pomáhala nám rozvaha, vysoká kázeň, kterou jste
projevovali vy všichni Češi i Slováci, pracující i naše ozbrojené složky. Události v naší zemi
v minulých dnech hrozily každou hodinu nejtragičtějšími důsledky. Jako voják dobře vím,
jaké krveprolití může vyvolat konflikt mezi občany a moderně vyzbrojenou armádou. Tím
více jsem jako váš president považoval za svou povinnost učinit vše pro to, aby k tomu
nedošlo, aby netekla nesmyslně krev národů, které vždy žily v přátelství, ale zároveň, aby
byly zajištěny základní zájmy naší vlasti a jejího lidu. Nechci tím skrývat skutečnost, že na
dlouho zůstanou bolavá místa způsobená událostmi těchto dnů… chceme dále rozvíjet
socialistický řád, posilovat jeho humanistický, demokratický charakter, chceme dále
budovat svou zemi jako opravdovou vlast pracujícího lidu… Obracíme se na vás všechny
drazí spoluobčané, na vás dělníky, rolníky, na příslušníky inteligence, na vás drazí mladí
přátelé, v těchto těžkých dnech vás volám k jednotě a prosím vás, abyste i nadále
prokazovali moudrost a rozvahu…“

Jeho rozvaha, rozum, tlak, odvaha, znovu zvítězila. Projevil se jako statečný občan,
vlastenec a čestný voják, který si váží lidu své vlasti. O všem, co se dělo a projednávalo
v Moskvě veřejně informoval. Otevřeně podpořil koncepci, která měla garantovat
pokračování pozitivních reforem ve směru demokratizace, rozvoje průmyslu, zemědělství,
tak garanci bezpečnosti společnosti. Ne jeho vinou mnohé nebylo naplněno.
L. Svobodu jsem považoval za významného činitele v procesu demokratizace naší
společnosti. Na jeho slova jsem často vzpomínal a také jeho práci bedlivě sledoval. Byl jsem
rád, že jsem mohl být v jeho blízkosti v době, kdy navštívil okres Žďár nad Sázavou. Přijel do
své rodné Vysočiny, aby na Žákově hoře v katastru obce Cikháj podepsal výnos o ustavení
Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. Stalo se tak před 38 léty, 27. června 1970. Tehdy
přijel nejprve do města Svratky, kde měl být uvítán na místním náměstí. Vinou „regulovčíků“
však kolona aut i s presidentem náměstí přejela a zastavila až u hotelu Mánes. Mezi
organizátory nastal zmatek. Utíkali, aby vše vysvětlili a kolonu aut vrátili na náměstí.
President však odmítl, nezlobil se a doporučil, že všichni půjdou na náměstí pěšky. A tak,
k údivu mnohých, se i stalo.

Občané města Svratky, Žďáru nad Sázavou, stejně jako občané malé obce pod
Žákovou horou vítali svého presidenta s upřímným srdcem. Přijel do svého kraje, mezi svůj
lid, mezi své přátele, aby je povzbudil, inspiroval k činům. Na vrchol Žákovy hory šel pralesem
pěšky. Jako skutečný voják bravurně překračoval padlé stromy, aby záhy došel k pramenu
řeky Svratky, ke Stříbrné studánce, ochutnal svěží vodu a na pařezu podepsal příslušný
výnos. Vítaly ho i děti a předvedly pásmo „Otevírání studánek“ s verši M. Bureše, zpěvy a
hudbou B. Martinů. Popovídal s nimi. Milá a inspirující byla jeho slova, které pronesl na
náměstí ve Žďáru nad Sázavou. I tentokrát šel, v čele průvodu pracujících ze Žďárských
strojíren na náměstí, pěšky.

„…Váš kraj má skutečně své zvláštní kouzlo. Vrchy a údolí, husté a bohaté lesy,
široká luka i pole, prameny, potůčky i říčky, malebné vesnice – to vše je tu spojeno
v opravdovou harmonii. Není divu, že se náš slavný malíř Antonín Slavíček s takovou láskou
sem znovu a znovu vracel. Ale nejen on. Celá řada slavných malířů…., sochařů, básníků a
spisovatelů i hudebních skladatelů se zamilovalo do tohoto kraje i do lidí, kteří tu žijí…
prostý půvab krajiny je však zdrojem inspirace nejen pro umělce. Je dojemné vidět, s jakou
láskou tu pečují mnozí lidé o úpravu svých domků a zahrádek… Prací celých generací
vznikla tak krajina, spojující dobré podmínky pro produktivní výrobní činnost lidí se
zdravým přírodním prostředím. Považuji proto za správný krok, že byla slavnostně
vyhlášena chráněná krajinná oblast „Žďárské vrchy“. Jde o to, aby si tato oblast, kterou
právem můžeme nazvat jedním z pokladů naší země, zachovala svou krásu, přitažlivost i
všestrannou užitečnost pro nás i příští generace…“

V dalších letech jsem měl možnost spolu s dalšími občany Žďárska s presidentem L.
Svobodou několikráte hovořit. Nejen o životním prostředí či o zemědělské výrobě, o
inteligenci či o průmyslových závodech. Chtěl znát, jak chráníme krajinu, jak se staráme, aby
lid žil ve zdravém prostředí a také, aby žil v jednotě, míru. S jeho doporučením vznikla
aktivita za ochranu, udržování a rozvoj životního prostředí, která se každoročně
vyhodnocovala dne 5. května na Žákově hoře u Stříbrné studánky. Setkávali se zde lesníci,
umělci, kulturní pracovníci, mládež i vedoucí činitelé okresu a kraje. V besedě připomínal
boje na frontách 2. světové války, velké počty padlých mladých lidí, prolitou krev mnoha tisíc
českých a slovenských vlastenců, ruských občanů i občanů jiných národností. Žádal nás,
abychom nezapomínali na historii, na velikány naší kultury, politiky. Nabádal, abychom
pracovali pro jednotu národa, pro rozkvět naší vlasti, pro ochranu pokladů naší země.
O jeho slovech jsme několikráte hovořili s přáteli. Připomínali si, jak snadno
zapomínáme na naši českou historii, na naše hrdiny kultury, techniky, práce, zápasů na
bojištích 2. světové války, ale i na naše osvoboditele ze Sovětského svazu, jak mnohdy
odmítáme významné historické události naší svobody, pilíře budování i ochrany pokladů naší
země. Když člověk posuzuje některé úkazy dneška, zejména kolem radaru, některé projevy
tzv. terorismu, tak se zdá, že mnohá poučení historie přehlížíme, odmítáme, vědomě
zaměňujeme. To už tady bylo a nikdy takové počínání neskončilo pro náš lid dobře. Poučme
se konečně z dějin a z hrdinství našich velikánů

Vyhledal jsem časopis Žďárský obzor z 1. ledna 1906 a stať Františka Pátka pod
názvem: „ Několik rysů naší národní povahy“. Z ní si připomínám slova, která se mně zdají
aktuální i dnes: „…přílišná záliba v cizotě a osudná pro nás nesvornost. Toť je jaksi dědičný
náš hřích, pro nějž nelze nám dojíti ráje, pokoje a blahobytu… Cizinci přicházeliť a drali se
k nám skoro vždy jen s úmyslem, aby si náspodmanili a nás vyssávali, což se konečně děje
stále…my se stáváme k cizině více než shovívavými a povolnými, měkkými jako máslo na
slunci, dáváme ji samoděk šíje své napospas, ano stáváme se i náhončími její dobyvačnosti.
A půda pod nohama mizí… My snad již nedovedeme ani žíti jinak než v nesvornosti… Jsme
velice nestálí, vrtkaví a proto je nestálé a vrtkavé i všechno naše štěstí, jež bychom tak rádi
na věky semkli v náruč svou! Prchá nám, jako prchají každou chvíli naše myšlenky,
předsevzetí, cíle… každou chvilku máme před očima jiný cíl, ale nedojdeme obyčejně
k žádnému…“

Moje setkání s vojákem, generálem, presidentem L. Svobodou a všechna jeho slova
jakoby obrážela i myšlenky z předcházejícího citátu. Pochopil jsem, že byl velikým
vlastencem, miloval svůj lid, svou vlast, pro niž byl ochoten položit i svůj život. Bojoval o
jednotu lidu a nabádal k odpovědné práci, k ochraně a k rozvoji všeho, co český národ
vykonal.

Červen, den vyhlášení Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy u Stříbrné studánky,
jednoho z pramenů řeky Svratky, je vždy příležitostí, abych si připomenul všechna setkání
s ním. Byl to velký člověk, na kterého nezapomínám.

Rudolf Hegenbart

Rudolf Hegenbart při přijetí u prezidenta republiky Ludvíka Svobody na Pražském hradě
Rudolf Hegenbart při přijetí u prezidenta republiky Ludvíka Svobody na Pražském hradě

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*