Moje setkání s „Ivanem Hrozným“

ANEB NEŽ SE BUDU PŘIPRAVOVAT K OSLAVĚ OSVOBOZENÍ

 Ke konci 2. světové války se hovořilo, ve vesničkách kolem Žďárských vrchů, o statečnosti Ivana Hrozného. Na jeho hlavu vypsala německá vojska vysokou odměnu, 100 tisíc protektorátních korun. Měl podíl na vyhazování mostů, lokomotivních dep, na likvidaci fašistických vojsk. Jako žák základní školy jsem si ho v duchu přirovnával ke statečnosti Janošíka a jiných odvážných veličin, které jsem znal z pohádek či z vyprávění pověstí. Nikdy a nikdo mně tehdy neřekl, že „Ivan Hrozný“ pobýval i v obci Cikháj, v hájence u Jaitnerů a v domku u Vaisů, že spolupracoval s otcem mé ženy, navštívil mnohé další rodiny, že jeho jméno byla dočasná „přezdívka“.

 

Kdo byl „Ivan Hrozný?“

 

Informace jsem získal později. „Ivan Hrozný“, vlastním jménem V. F. Kadlec, měl své kořeny v naší vlasti, stejně jako jeho žena Marie. Na podzim roku 1944 přišel jako náčelník štábu, s členy své skupiny „Záře,“ ze Slovenska na Českomoravskou vysočinu. V knize B. Mečetného „Zarevo na Vysočině“, psané v ruském jazyce, vydané vydavatelstvím „Sovětskaja Rossija“, v Moskvě v roce 1966, jsou mj. popsáni sourozenci, jejímiž hosty byla tato skupina v Cikháji. V knize se mj. píše: „…Bratr – hajný Karel Jaitner a jeho sestra Karla byli nadějnými lidmi. S Jaitnerem se bojovníci „Záře“ seznámili již dříve, v době kdy oddíl odcházel z Cikháje na Západ… Sestra, devatenáctiletá dívka, srdečně uvítala partyzány, a připravila „carský oběd“ maso, zelí, dobré knedlíky….“.

 

Demolice lokomotiv

 

Demolice čtyř lokomotiv v depu ve Městě Žďáře bylo šlágrem oné doby. Vyprávělo se jak skupina oddílu Záře, v čele s „Ivanem Hrozným“ vyjela na lyžích večer na Nový rok 1945 z hájenky v Cikháji do Žďáru. Skupinu doprovázel hajný Karel Jaitner. Z oficiálních dokumentů je dnes známo hlášení četnické stanice ze Žďáru okresnímu úřadu v Novém Městě na Moravě. Píše se: „1. ledna 1945 ve 22 hodin 40 minut vniklo asi pět banditů, z nichž někteří byli v četnických uniformách s čepicemi se šikmými štítky, do výtopny na nádraží ve Městě Žďáru, přemohli topiče Jaroslava Sobotku z Města Žďáru čp. 18, přinutili ho, aby opustil výtopnu a hrozili mu pistolemi a strojními puškami. Krátce na to vyhodili ve výtopně do vzduchu čtyři lokomotivy. Výtopna hoří, bandité jsou na útěku…“

Když přijeli Němci na místo, našli tam list papíru s ironickým blahopřáním do nového roku. Přání podepsal „Ivan Hrozný“. Po splněném úkolu se, příslušníci partyzánského oddílu „Záře vrátili do hájenky na Cikháj a přesunuli se, dne 3. ledna 1945, časně ráno k Fryšavě.

 

Hrdinské činy byly opomíjeny

 

Skončila válka a o hrdinství partyzánského oddílu „Záře“ a „Ivana Hrozného“ jsem více neslyšel. Mluvilo se především hrdinství a bojích partyzánské brigády M. J. Hus, o „velikosti“ některých osob. V předsjezdové zprávě komunistů okresu Nové Město na Moravě z roku 1946 se mj. píše, že: „..Musíme jmenovati některé naše soudruhy, kteří mají největší zásluhu v podzemní činnosti a partyzánském hnutí. Jsou to: poslanec Tůma, dále Vejmělek, Houf Antonín, Anežka Štůlová, Václav Ježek…, Doležalová, Smejkalová….“.

 

 

 

Moje první setkání s Ivanem Hrozným   

 

V roce 1973 mě navštívil V.F Kadlec – „Ivan Hrozný“. Nevěřil jsem svým očím. Přede mnou seděl skromný, nepatrně usměvavý, zamyšlený člověk, o kterém kolovaly mýty. Vzpomněl jsem si na všechny pověsti občanů o jeho odvaze, na jeho hrdinské činy, na vyprávění o jeho pobytu a léčení v nemocnici v Novém Městě na Moravě v roce 1945. Pozdravili jsme se. Informoval mě, že zná obec Cikháj, obyvatele, že spolupracoval s místními hajnými Hamanem a Jaitnerem, s rodinou Vaisovou. Nezapomněl na Fryšavu, Samotín, na tamní občany, na jejich pohostinnost, na boje i tragédie, na hrob na fryšavském hřbitově, kde jsou pochování spolubojovníci. Nelíbilo se mu, že se zapomíná na konkrétní boje, tragédie, odhodlání lidí, že je naopak zveličováno úsilí mnohých, kteří se zapojili do partyzánského hnutí na poslední chvíli. Řekl, že mu nejde o jeho velebení či zvýrazňování práce oddílu Záře, ale že mu jde o historickou pravdu. Dějiny by měly být interpretovány tak, jak procházely, jak je tvořili lidé, v daném případě především občané Žďárska a Novoměstska. Oddíl Záře prý byl, s mnoha dalšími partyzánskými oddíly, které působily na Vysočině, spoluorganizátorem odboje a to v souladu s rozkazem nejvyššího vedení Sovětského svazu č. 189 z 5. listopadu 1942. Příkaz nesl název „O úkolech partyzánského hnutí“. Partyzánská činnost měla plnit funkci zpravodajskou i bojovou. Součástí bylo narušování nepřátelského týlu a rozklad protektorátního aparátu, omezování činnosti konfidentů, příprava budoucí správy země. Po dlouhém rozhovoru jsem mu slíbil, že vynaložím úsilí, aby nebyla historie zapomenuta.

 

Příprava na setkání partyzánů k 3O. výročí osvobození

 

V období před 30tým výročím osvobození Československa seděli v zasedací síni ONV ve Žďáře nad Sázavou vedoucí činitelé okresu. Byl jsem u toho. Mluvilo se o odboji, o způsobech jak zachovat jeho památku pro příští generace. Z rozhovorů přítomných jsem pochopil, že někteří činitelé neznají strukturu a rozsah partyzánského odboje, jeho cíle. Opomíjeli, že odboj nebyl věcí jen některých vybraných jednotlivců, ale byl věcí širokého okruhu obyvatel, vlastenců, prostých i vzdělaných lidí, mnoha partyzánských skupin organizovaných z Východu i Západu.

Beseda byla rušná. V jejím průběhu byla zpochybněna partyzánská činnost některých osobností, které toho času byly ve vedoucích funkcích okresu. Některá jejich tvrzení o jejich bojových aktivitách se zdála tendenční. Uváděly svoji účast v místech a při událostech, u kterých nebyly, nemohli být. Při otázce, proč tato generace osobností nezajistila postavení památníků hned po ukončení války a zda nepočítali, že ono několikaleté prodlení a zamlžování spolupráce s ruskými partyzány a dalšími oddíly, jim pomůže ke zvýraznění jejich zásluh, k doložení, že budou osobnostmi, které bude okres a společnost nejvíce uznávat, všichni účastníci v zasedací síni mlčeli.

 


Co napsal spisovatel František Drašner

 

         Spisovatel František Drašner v předmluvě k mé publikaci „Cikháj ve 2. světové válce…“ vydané v roce 2004 k tomuto tématu mj. napsal: „…M.P.Tůma. nepotřeboval velitele Fomina, který přišel vybojovat svobodu. (moje pozn.: major Fomin spolu se svým štábem padl v blízkosti Leškovic na Havlíčkobrodsku v březnu 1945) Proto pozdější mocní, pro něž právě komisař Tůma připravoval půdu na konci války, nepotřebovali partyzány – skutečné vlastence a nesmiřitelné  bojovníky s nenáviděným nepřítelem. A povedlo se. Partyzáni, kteří se jimi stali až čtvrt hodiny po dvanácté, zvítězili nad statečnými partyzány, kteří bojovali dávno před nimi. Stavěly se nové „šibenice“ pro ty, kteří překáželi….“ Mohu jen dodat: tito lidé, „partyzáni“ nepotřebovali ani Ivana Hrozného. Po chvíli mlčení a úvahách osoba uznávajícího M. Tůmu, a které se poznámky mohly týkat, sklopila oči, zamračila se a řekla: „Vy zpochybňujete naše zásluhy, degradujete náš odboj“.  Vstala od stolu, vzala si poznámkový sešit, práskla dveřmi a odešla.

Na mnoha místech Žďárska byly památníky postaveny bez této osoby. V roce 1975 došlo v Cikháji k setkání všech partyzánských oddílů. Přijeli i všichni velitelé pěti partyzánských oddílu ze Sovětského svazu působících na Žďársku. Přijel i V.F. Kadlec – Ivan Hrozný. Přijel i M. Pich-Tůma. Krátce po příchodu do sálu ho obklopilo několik českých partyzánů. Vyčítali mu, že pracoval a pracuje pro zvýraznění své osoby a svých přátel. Od jednoho z nich dostal políček, načež, i s manželkou, neprodleně opustil sál a více se nevrátil. Shromáždění pokojně pokračovalo.

Po letech došlo mezi bývalými českými a ruskými partyzány k výměně názorů na odboj a jeho úlohu. Setkání přispělo k objektivizování pohledů na partyzánský odboj, došlo k vyjasnění diskusí o vedení brigády M. J. Hus, byly zpochybněny mýty i odsouzeny mnohé lži o hnutí.

 

 

 

Korespondent naslouchal neutuchajícím bojům

 

V té době za výše zmíněnou osobou přijel korespondent sovětského armádního deníku Červená hvězda. Chtěl znát mnohé o odboji. Když delší dobu ona osobnost vyprávěla o bojích od Čáslavi k Brnu, korespondent ji přerušil. Řekl: „S.., přece jste stále nebojovali. Jak jste vy slavil například Silvestra roku 1944?“  Odpověď byla hbitá a jednoznačná: „Výborně. Na Huti jsme zpívali, tancovali, popíjeli Stoličnuju vodku!“  Tato odvaha a citace mě zarazila. Potichu jsem oné osobě řekl, že zřejmě nemluví pravdu. Tehdy možná ani nevěděla, kde je Huť! Odešel jsem. Doma zalistoval v seznamu členů partyzánské brigády, který jsem obdržel od otce mé ženy, Adolfa Hamana, příslušníka brigády M.J. Hus, (do brigády byl přijat 17. 12. 1944).  Hledal jsem datum vstupu oné osoby do brigády. Fakta jednoznačná: tato osoba byla přijata do brigády 12. února 1945 jako spojka. Nebylo třeba nic dodávat. Přičinil jsem se o to, aby odešla z funkcí.

 

Mocní „partyzáni“ nesnášeli pravdu a kritiku

 

Neměl jsem to ale dělat. Ač by to bylo nečestné, tak dnes vím, že jsem měl mlčet a přikyvovat nepravdám či polopravdám. Ale co zdeformované vědomí, morálka? Provést duchovní a morální očistu předpokládalo říkat si pravdu do očí a pravdu ochotně slyšet. Vzdát se demagogie, zjednodušených výkladů složité skutečnosti se všemi souvislostmi. Ony osobnosti, které jsem řadil mezi radikály, to však nevnímaly. Vnímaly sebe sama, své postavení, moc. Po tomto incidentu jsem začal mít komplikace, objevily se útoky. Na vyšší orgány přicházel jeden anonym za druhým. Stěžovaly si na mě na ústřední a kontrolní komisi ústředního výboru komunistické strany, na krajských orgánech, pomlouvaly mě ve veřejnosti. Z Prahy se pisatelé anonymů vraceli spokojeni.

Ve svých kolektivech se organizátoři anonymů a stížností ubezpečovali, že „vše dostanu i s úrokama.“ Ze dne na den jsem se stal rozkrádačem, rozvracečem, radikálem a zase pravičákem, prosovětsky i protisovětsky smýšlející osobou, despotou, člověkem, jenž se rozvádí, vede prozápadní život apod. Někteří činitelé krajských a ústředních orgánů mě informovali, že tolik anonymů na nikoho nechodí jako na mě. Za účelem společenské kompromitace a následné likvidace mě i sledovali. Byl jim znám každý můj pohyb po žďárském okrese.

Do bytu jedné osobnosti na žďárském sídlišti zvaném „Pánov“ si nainstalovali vojenský dalekohled. Moji pracovní činnost sledovali z okna. Posuzovali moje jednání, zapisovali mé hosty, kombinovali a vytvářeli atmosféru k ovlivňováni veřejného mínění proti mně. Škoda, že jsem tuto informaci získal pozdě, až po roce 1989.

V rámci pokusu odvrátit ode mě i přátele, zapojili do boje proti mně manželku. Jejím jménem napsali stížnost na jednoho občana z Nového Města na Moravě ministerstvu obrany. Nikdy ho neviděla, neznala, nikdy nic nepsala. Prý bere neoprávněně jakýsi příplatek k důchodu za odboj. Ministerstvo obrany manželce odpovědělo záporně.

V září 1989 jsem požádal ministerstvo vnitra o prověření dopisu psaného údajně mou manželkou. Dostal jsem informaci, že stížnost byla psána na psacím stroji umístěném v kanceláři oné osoby, která „bojovala“ po celé Českomoravské vysočině. Požádal jsem o ukončení šetření. Pisatele jsem si domyslel. Důsledky anonymů a jimi rozviřované hysterie pociťuji dones.

 

 Setkání s „Ivanem Hrozným“ v Moskvě

 

V roce 1976 jsem studoval na Akademii společenských věd v Moskvě. V.F. Kadlec, tehdy vedoucí činitel významného průmyslového komplexu z Krasnodaru, za mnou přijel. V Moskvě studoval jeho syn diplomatickou školu. Seděli jsme a povídali v hotelu Ukrajina. V besedě se k mnohému vracel a připomínal, že na boj, útrapy, zločiny nacistů nelze zapomínat. Vzpomínal na mnoho lidí a celých rodin ze Žďárska, Novoměstska, které jsem ani neznal. Vážil si jejich statečnosti, vlastenectví, na které by se nemělo zapomínat. Zpochybňoval charakter těch, kteří se chtěli stát „nepravými“ hrdiny odboje, kteří poklonkují Sovětskému svazu a nezdravě zveličují jeho úspěchy, kteří programem sovětizace naší republiky přispěli k velké újmě komunistické strany a zprofanovali její program demokratické cesty i autoritu, kterou strana získala po 2. světové válce, nejen v lidových vrstvách, ale i v kruzích pokrokové a tvůrčí inteligence. Projevil opovržení k těm, kteří se točí jak korouhvička když zavane nový vítr.

Měl na mysli rok 1968 a tehdejší politiku, kterou mnozí podporovali a záhy titíž lidé zpochybnili. V hlavách mnohých lidí vzrůstal zmatek. Souhlasil jsem s ním. V této době právě na zmíněné akademii společenských věd v Moskvě se probíraly nové dlouhodobé směry politiky ve směru demokracie, kultury, vědeckotechnického rozvoje a spolupráce se zeměmi s různým společenským zřízením. Kladně se hodnotila politika nastolená Lednem 1968 v Československu, která byla zpochybněna a zastavena nehorázným vstupem vojsk Varšavské smlouvy do naší vlasti.

Kdo dobře poslouchal přednášky věděl, že etapa diktatury proletariátu končí. Program byl posléze nastíněn mj. v knize M. Gorbačova: „Nové myšlení.“ V.F. Kadlec hovořil o hrubém zkázonosném omylu vedoucích činitelů Sovětského svazu. Vstupem vojsk na naše území založili budoucí rozpory, krize i kompromitaci pojmu demokratického socialismu. Připomenul slova našeho generála, vojáka, vlastence Ludvíka Svobodu, který byl v Sovětském svazu uznávanou autoritou.

 

Slova presidenta Ludvíka Svobody

 

Projev presidenta republiky ze srpna roku 1968 jsem vyhledal v archivu a připomenul si některá jeho slova. Na adresu vstupu vojsk mj. řekl: „…Jako voják dobře vím, jaké krveprolití může vyvolat konflikt mezi občany a moderně vyzbrojenou armádou. Tím více jsem jako váš president považoval za svou povinnost učinit vše pro to, aby k tomu nedošlo, aby netekla nesmyslně krev národů, které vždy žili v přátelství… Nechci tím skrývat skutečnost, že na dlouho zůstanou bolavá místa způsobena událostmi těchto dnů…“ Na besedu s V.F. Kadlecem jsem nezapomněl, nezapomněl jsem nikdy na „Ivana Hrozného“ muže s českými kořeny, nezapomněl jsem na náš přátelský vztah.

 

Užitečná spolupráce

 

Moje generace neprolévala společně krev na bojištích 2. světové války, ale v poválečném období jsme spolupracovali, jako dospělí lidé, s občany tehdejšího Sovětského svazu v mnoha oblastech hospodářství, kultury, sportu. Jezdili jsme do družebních okresů, vyměňovali si zkušenosti, hledali nejvhodnější formy spolupráce mezi dětmi, dospělými i veterány války.

Poznal jsem mnoho dobrých lidí jak v Ruské federaci, tak i na Ukrajině, ale i Tagžigistánu, ve výzkumných ústavech, ve školách a kultuře, v průmyslových i zemědělských podnicích, v diplomatických službách. V besedách a rozhovorech jsme nezapomínali ani na den vítězství nad fašismem, na 9. květen 1945. Dnes slavíme státní svátek osvobození, po vzoru západních zemí 8. května, ale já jako pamětník konce války si připomínám fakta z oné doby, která nelze vymazat z mysli.

 


Prožitky zůstávají v paměti

 

Pravda, na konci 2. světové války jsem byl žákem základní školy.  Příčiny světového krveprolití ještě nevnímal. Vnímal však zatýkání místních občanů gestapem, jejich odsouzení k trestu smrti. Sledoval příjezdy kolon německých vojsk, vypálení Vaisovy chalupy, prostřílení chalupy Roučkovy v Cikháji.

V dobách nočních návštěv českých a ruských partyzánů jsem poslouchal bedlivě jejich rozhovory s rodiči. Spolu s kamarády jsem rád navštěvoval ruské zajatce, kteří v Cikháji bydleli a byli součástí německé Todtovy organizace. Pracovali v lese, odváželi dřevo. S velkou obavou jsem sledoval Vlasovce, kteří několikrát pochodovali vsí. Báli se jich i místní občané. Nezapomínám ani na doby našeho osvobození ze jha fašistického Německa. Naši obec osvobodili partyzáni dne 5. května 1945.

Občané povstali, stavěli barikády a znemožňovali tak příchod německých vojsk. Dodnes se mně vybavuje československá vlajka, která byla tehdy vyvěšena na kapli obecního úřadu. První voják Rudé armády byl na území obce slavnostně uvítán 10. května 1945. Na domě starosty obce byla tehdy vyvěšena i rudá vlajka s pěticípou hvězdou. V rodině u Slámů se zapíjelo a slavilo vítězství nápojem namíchaným z vody a lihu z lihovaru vypuštěného partyzány ve Městě Žďáře dne 8. dubna 1945.

 Rád si předčítám onu episodu, o které psal v publikaci „Vzpomínky komisaře partyzánské brigády Mistra Jana Husa“ Miroslav Pich-Tůma. Mj. napsal: „…Mnohem složitější bylo zničení zásobního lihu v Městě Žďáře, k čemuž jsem zprvu nechtěl dát souhlas. Šlo totiž o objekt uprostřed města, kde navíc v té době bylo umístěno kolem dvou stovek nacistických vojáků a silný protipartizánský oddíl gestapa. Jenže naše ilegální protinacistická organizace na provedení trvala. Kdyby k ní nedošlo, poklesla by určitě naše autorita, neboť lidé by se domnívali, že se nacistů bojíme. A tak jsem musel nejen od svého původního rozhodnutí ustoupit, ale nakonec ještě všemu sám velet…“ Protože kontakt místních občanů s velením brigády byl blízký, byli občané Cikháj o vypuštění 20 tisíc litrů lihu informováni. S trakaři a nádobami pospíchali ke Žďáru, aby nabrali vytékající líh a dovezli domů.

 

Občanka připomenula otcovy prožitky války a činnosti gestapa

 

Když jsem besedoval s  22 občany Cikháje, pamětníky 2. světové války, o zkušenostech z války, někteří tuto episodu připomínali, připomínali své tragické prožitky s německými vojsky, gestapem a na druhé straně spolupráci s partyzány. O prožitcích otce a o jeho setkání s gestapem hovořila se zaujetím i místní občanka Anna Bílá.

Bylo to v době, kdy z hájenky odešel partyzánský oddíl Záře na Fryšavu a Samotín a hajný Karel Jaitner odešel k partyzánům, kdy jeho sestru zatklo gestapo a odvezlo do koncentračního tábora. Otec paní Bílé, jako obecní „serbus“, spolu s Františkem Bukáčkem, hlavním organizátorem protinacistického odboje v Cikháji, dostal úkol hlídat hájenku a hlásit případný návrat hajného Jaitnera. Ještě si nestačili svléknout kabáty a přijelo za nimi gestapo. Na oba dva muže řvali, tloukli je hlava nehlava, týrali je. František Straka zůstal ležet na zemi, Františka Bukáčka odvlekli do vedlejší místnosti. Zde ho kopali, mučili, vyslýchali. Z hlavy mu tekla krev, nesnesitelnou bolestí křičel. Zbitého a zraněného zatkli a odvedli. Byl odsouzen, stejně jako Karla Jaitnerová a pět dalších občanů, k trestu smrti.

 

Svobodu v obci vybojovali partyzáni a Rudá armáda

 

Osobně nemohu tvrdit, že svoboda do naší obce, kraje, přišla ze západu našich hranic, nemohu, byť respektuji rozhodnutí našich orgánů o státním svátku, měnit názor na dny osvobození. Mnohé jsem o konci války na Žďársku přečetl, povídal si se všemi pamětníky války z obce, mnohé jako žák školy prožil.  Se zájmem jsem četl i knihu Ivana Lukašenka „Čtyři kroky od smrti“, která nebyla u nás vydána.

 

Kniha Ivana Lukašenka

 

V roce 2000 ji vydalo v Sumi nakladatelství „Kozácký val“. Rodina I. Lukašenka byla v roce 1932 postižena stalinským režimem. Zemědělská rodina byla vystěhována na ulici a označena za kulackou. Byl jim konfiskován veškerý majetek. Z rodiny přežili jen dva, ostatní v roce 1932 a 33 zemřeli hladem. Autor sám vystudoval vysokou školu. Ovládal český a německý jazyk. Stal se kandidátem věd.

Lukašenko popisuje partyzánský odboj na Vysočině, úlohu partyzánských skupin i závěrečné operace partyzánů na konci války pod koordinací partyzánského oddílu Vpřed. Oddílu velel Nikolaj Melničuk. Součástí tohoto oddílu byl i pplk. v.v. Jan Velík ze Svratky, čestný předseda okresního výboru ĆSBS. Kniha má 504 stran a devadesát procent hrdinů v ní popisovaných je z Československa. I. Lukašenko v knize mj. píše, že než vstoupil do armády, byl partyzánem.

V dubnu 1945 odletěl na Moravu a seskočil v prostoru obce Sněžné, v blízkosti Milov na Žďársku. Pozdě večer se setkal s velitelem oddílu Vpřed a projednali závěrečné operace partyzánů a rozsah a obsah informací potřebných pro postupující Rudou armádu, připravoval vstup armády do měst okresu.

 

Osvobození měst na Vysočině 10. května 1945 a konec války

 

Ve středu 9. května 1945 byla osvobozena Praha a současně nad Nové město na Moravě nalétávalo, v několika intervalech, 6 ruských bombardovacích letadel. Shazovali bomby na německé kolony postupující k městu.  Dne 10. května 1945 ve 2 hodiny v noci vstoupila Rudá armáda do Nového Města. V tento den Rudá armáda vstoupila i do Města Žďáru a do Svratky. V čele armády, která vstoupila do Žďáru, byl rozvědčík Ivan Lukašenko. Boj však pokračoval. Jak píše I. Lukašenko na Českomoravské vysočině skončila 2. světová válka 17. května 1945.

 

Co si připomínám

 

Připomínám si šlechetné ideály, pro něž spolupracovali naši občané s partyzánskými jednotkami, pro něž společně bojovali, pro něž byli vězněni. Svoboda, mír, přátelství, lidská důstojnost, úcta k lidským hodnotám a k životu, ke své vlasti, víra v pravdu, poctivá práce, znalosti, mozky, um, ruce, to byla, je a bude naše zbraň, naše bojiště, naše vítězství.

Připomínám si i ty, kteří v rámci „nové“ politiky převlékli kabáty a nejednou zpochybňovali či zpochybňují partyzánský odboj, úlohu Rudé armády a bojovou cestu naší československé jednotky, od Buzuluku do Prahy, v čele s generálem Ludvíkem Svobodou. Připomínám si aktivity některých lidí, kteří, v rámci svých mocenských ambicí v poválečném období, překrucovali fakta  o široce založeném protinacistickém odboji a připívali k znehodnocování odboje jako celku. Připomínám si ty, kteří v rámci „nové“ Evropy, dnes se snaží přehodnocovat a překrucovat fakta, vymývají mozky, organizují hnutí k zapomenutí klíčových událostí svobody i poválečného rozvoje, snaží se změnit historii. Utrpení matek, otců, strádání spoluobčanů, mnoha národů ve 2. světové válce, i dny osvobození však nemohou být zapomenuty.

V neposlední řadě si připomínám ty, kteří v touze po moci zanechali či zanechávají bolestivé rány, manipulují se slovy, lidmi, věcmi i událostmi, kteří se snažili, snaží zamlžovat pravdu o minulosti i současnosti, kteří se pokouší redukovat zájmy člověka – občana jen na peníze. Peníze nebyly a nejsou mírou svobody, pravdy, humanismu, morálky! Stejně tak nenávist a pomstychtivost, zatracování tradic a kultury našich národů či přebírání a propagování životního stylu patřícího do nesrovnatelně jiných podmínek, nejsou cestami k pravdě a svobodě, ale k nové totalitě.

 

                                                                          Rudolf Hegenbart

V. F. Kadlec, "Ivan Hrozný"
V. F. Kadlec, "Ivan Hrozný"

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*