osobní stránky předlistopadového politika
Byl to svým způsobem zoufalý dopis, v době mé srdeční nemoci. Pokusil jsem se připomenout některé naše vzájemné aktivity. V závěru jsem konstatoval:
„A tak mě zničte! Jen o jedno prosím, nechte v klidu žít a pracovat moji rodinu.“
Dopis L. Adamcovi str.1 [PDF 880 kB]
Dopis L. Adamcovi str.2 [PDF 980 kB]
Dopis L. Adamcovi str.3 [PDF 987 kB]
Dopis L. Adamcovi str.4 [PDF 492 kB]
Už v létě 1989 z různých zahraničních a vnitřních zdrojů jsme se dovídali, že USA i generální tajemník komunistické strany Sovětského svazu M. Gorbačov mají zájem, aby presidentem republiky se stal Václav Havel. Australské noviny, dle mnohých čtenářů, sdělovaly, že v Československu bude politický převrat. Nepochybuji, že s takovou alternativou souhlasilo mnoho našich lidí z řad opozice i z řad komunistické strany a svazu mládeže. S tehdejším systémem a především prováděnou praxí, přešlapováním na místě, s nerozhodností vůdců při přeměnách společnosti, nesouhlasila většina národa. Jméno zmíněného disidenta bylo zřejmě mottem i událostí 17. listopadu 89.
Komunisté anebo ti, kteří se potřebovali zbavit nepohodlných lidí a vytvořit podmínky, aby jejich přední činitel byl skutečně presidentem? Střetem na Národní třídě si otevřeli cestu k vyšetřování, k obviňování, k likvidaci těch, kteří jim překáželi. Jakýkoliv jiný záměr byl nepřijatelný. Nemohl uspět L. Štrougal, ani na druhé straně A. Dubček, ani Hegenbart, o kterém roznášeli falešné zprávy, že bude generálním tajemníkem komunistické strany, nemohli uspět ani ti činitelé moci, kteří tak vroucně po této funkci toužili. Stali se nakonec loutky v režii těch, kteří připravovali přednímu disidentu cestu k moci. Jejich účast na shromážděních organizovaných opozicí byla směšná. Opozice s nimi nikdy nepočítala.
Nové činitele komunistické strany potřebovala opozice využít ke svým záměrům., ke schválení toho či onoho zákonu, různých opatření, ke schválení lídra do funkce, „oddělání“ nepohodlných lidí. A tak komunisté pod vedením nových činitelů komunistické strany se činili. Bez ohledu na své zásady volili jednomyslně toho koho jim opozice předložila, vypořádávala se s lidmi, kteří měli svůj názor a dlouhodobě připravovali společenské změny, ale ne kapitalistické, ale demokraticko socialistické. Národ ani komunisté nechtěli kapitalismus ani monarchii! Nestyděli se obvinit reformátory a označit je za stalinisty a ze stalinistů „udělat“ demokraty. Zorganizovali u mě domovní prohlídku s falešným udáním proto, že prý „listinná dokumentace 17. listopadu je v mých rukou“, po druhé mě mínili odvést na noční výslech do Prahy a možná ubít, po třetí mě obvinili, že jsem pozval vojska Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 ač jsem studoval a prosazoval principy „Pražského jara 1968“ a také mě vyslýchali za proces a za popravu Milady Horákové, ač mně bylo v té době 17 let a o politice a ani o Horákové nic nevěděl. Jednoznačně odmítli, pomluvili, zatemnili, všechny reformní kroky, návrhy na uspořádání společnosti v demokratickém duchu, všechny dohody, které jsem uzavřel v USA. Kanadě či s technickou inteligencí u nás.
Navrhovali vězení, smrt. Ubili mě společensky, ekonomicky. Když bylo třeba to či ono zvýraznit nelenili. Označili jednotlivce za spolupracovníky V. Havla, opozice. Veřejné mínění muselo pracovat v jejich prospěch a v neprospěch těch, které dali na index.. Média se předháněla. Dozvěděl jsem se, že jsem blízký přítel V. Havla, ač jsem s ním nikdy nemluvil a nesetkal se s ním. Přiložený sken dokumentuje tehdejší situaci. Národ, rodina, všichni věděli, že se stýkám s Havlem, jezdím za ním do Lán, manželka mu nosí ode mě, do tajné schránky, zprávy apod. Nesmyl za nesmyslem, lež za lží, ničeho se neštítili
Mottem se mně stala báseň J.V. Sládka
„V bolestech a hoři tiše, tiše, tiše –
vůči křivdám světa ještě tišeji,
ať se hlava chýlí, srdcem stále výše!
a tak neslyšnými kročeji
Ještě trochu lásky těm kdož byli moji
ještě požehnání kraji, v němž jsem vzrost,
ještě trochu práce a po všem tom boji
čekat tiše, tiše, smrt až řekne dost!“
Dnes pláčou nad rozlitým mlékem, možná truchlí… Budiž jim dobře. Mnozí podnikají, mají majetky,stali se kapitalisty, mají co chtěli. Víra? Přesvědčení? To u nich dávno neplatí. Zřejmě neplatilo nikdy…
V květnu 1989 se v Československu setkali pisatelé detektivek. Přijel i významný spisovatel Sovětského svazu J. Semjonov. Neznal jsem ho, Nikdy se s ním nesetkal. Ministr vnitra ho pozval na večeři. Pozván jsem byl i já. Spisovatel měl zpoždění a tak nezbývalo než si dát v předstihu vodku a čekat, Po příchodu, po pozdravech a představení přítomných jsme zasedli ke slavnostnímu stolu. Ministr požádal spisovatele o přípitek. Spisovatel se ujal slova. Vedle obvyklých společenských frází vysvětlovat podstatu společenské přestavby, principy demokratizačního procesu, rozebíral pojmy jako svoboda a lidská práva, kritizoval nás za nehybnost v těchto oblastech, bez povšimnutí nenechal strukturu našeho hospodářství, špatný, nedokonalý, výrobní proces. Připadalo mně, že chce školit konzervativce či činitele kasárenského komunismu. Jeho vystoupení mě vyprovokovalo. Řekl jsem svůj názor otevřeně, bez diplomacie.
Zeptal jsem se zda-li si nespletl území, ve kterém se nachází. Připomenul mu, že nás o svobodě a demokracii nemusí školit. Na těchto principech se rodil a vznikl náš československý stát. Celému světu byla známa kulturní vyspělost našeho lidu, jeho tužby po svobodě, jeho píle, um, odvaha, víra ve spravedlnost. Měl by znát, že například za Rakousko – Uherska bylo více jak 60 % jeho průmyslové výroby v českých zemích. Odtud pramenil technický um a pracovní zručnost inteligence a dělníků. Naše orientace na těžký průmysl, absence vědeckotechnických styků s průmyslově vyspělým světem, byla dána mj. zájmy Sovětského svazu. Přešli jsme na energeticky náročné výroby, které, vedle mnoha kladných rysů, musely mít vliv i na životní prostředí a na myšlení obyvatel apod. Rozohněn jsem přátelsky dodal: bude-li nás i nadále „školit“, požádám přítomného ministra, aby přistavil letadlo, které by jej odvezlo do Damašku odkud může jít pěšky do Moskvy a cestou vyprávět, co je přestavba, jak se projeví u nich a v celém společenství národů.
Tušil jsem odplatu. Odvětil stručně: „Ty aparátčik!!“ Uvědomil jsem si, že jsem „přestřelil“, ale čas na omluvu nebyl. Tušil jsem, že se dostaví odezva….
V týdnu před 17. listopadem 89, prostřednictvím politicko-organizačního úseku ústředního výboru KSČ, jsem byl informován, že nás ve dnech 14. – 17. listopadu toho roku navštíví delegace komunistické strany Sovětského svazu, v čele s mým partnerem. Velké překvapení. Nikoho jsem nezval, s nikým nic nedojednával. Návštěvu zorganizoval, bez mého vědomí, úplně někdo jiný. Všechny zájmy a práce musela jít stranou.. Bylo třeba se věnovat delegaci. Delegace se chtěla zabývat přístupem našich orgánů právní ochrany v boji proti porušování právních norem, otázkami systému působení orgánů právní ochrany a orgánů místní samosprávy, účastí veřejnosti na protispolečenské činnosti apod.
Tyto otázky zkoumala delegace, v mém doprovodu a v doprovodu mých spolupracovníků, v Praze, v Bratislavě, Trnavě a v Jihlavě. Návštěvy Motorpalu Jihlava a v Jihlavě se zúčastnil i tehdejší velvyslanec Sovětského svazu.
Dne 17. listopadu jsem se, v odpoledních hodinách, rozloučil s delegací. Odletěla do Moskvy. V Praze mě nikdo nepotřeboval a tak jsem odjel domů, na Českomoravskou vysočinu. Měl jsem práci, doma stavěl objekt na nářadí.
Ve večerních hodinách, v tento den 17. listopadu 89, se strhla v Praze na Národní třídě bitka mezi příslušníky Pohotovostního pluku SNB a studenty. Nikdo mě neinformoval, nevolal. Moje účast byla zřejmě bezpředmětná. Všichni ale věděli, že jsem bitku řídil já. Takovou úděsnou informaci jsem se dověděl neoficiálně na ústředním výboru KSČ až v pondělí 20. listopadu s dodatkem….prý budu zatčen za střet na Národní třídě. Stačil jsem zvolat: „To je spiknutí!“ Kolotoč obvinění, nenávisti, ze začal roztáčet! Začaly výslechy, obvinění, urážky, degradace.
K tomu dni byly informovány různé orgány a jednotlivci, ale ne oddělením, které jsem vedl, ale politicko-organizačním oddělením, což nebývalo zvykem. Ve právě P9107/4 se psalo:
„..17. listopadu 1989 v prostoru Národní třídy kolem 20. hodiny bylo soustředěno asi 3 tisíce osob, z nichž jen asi tisíc uposlechlo výzvy k rozchodu a opuštění prostoru. Zbývající setrvali na místě, demonstrativně se posadili na vozovku a pokračovali v provolávání hesel. Výzvy k opuštění prostoru byly pronášeny více jak 15x a téměř hodinu měli účastníci demonstrace možnost vyklidit prostor. Po marných výzvách pořádkové jednotky přikročily k vytlačení davu. V průběhu tohoto bezpečnostního opatření došlo k šarvátkám, vyvolaných především agresivními účastníky demonstrace. Při zákrocích bezpečnostních orgánů bylo kontrolováno celkem 179 osob, z nichž 145 bylo pro agresivní chování předvedeno na útvary veřejné bezpečnosti. Při zákrocích bylo zraněno celkem 38 osob, z toho jeden příslušník SNB a 1 občan USA…“
-ooo-
Anonym [PDF 605 kB]
Bez komentáře.
Dopis Ing. Stankovi str.1 [PDF 838 kB]
Dopis Ing. Stankovi str.2 [PDF 875 kB]
Dopis Ing. Stankovi str.3 [PDF 411 kB]
Přikládám čtenářům oskenovanou kopii dopisu. Napsal jsem ho v nemoci, po infarktu, v době kdy KSČ stupňovala proti mně útoky za organizování 17. listopadu 1989, ač dobře věděla, že onen pokyn mohl vzniknout někde jinde…
Nebyl jsem to já, kdo koncem prosince 1989 přesvědčoval komunisty, aby jednomyslně volili presidentem republiky pana Václava Havla. Ani jsem to nebyl já, kdo se tlačil do čela strany na mimořádném sjezdu KSČ v prosinci 89. Navrhované funkce 2. tajemníka a posléze předsedy ÚKRK jsem jednoznačně odmítl.
Dopis také reagoval na setkání, v dopise zmíněných komunistů, kteří se sešli na besedě v divadle Semafor s panem P. Tigridem. Besedu vysílala tehdy rozhlasová stanice Svobodná Evropa.
Dopis Vasilu Mohoritovi str.1 [PDF 904 kB]
Dopis Vasilu Mohoritovi str.2 [PDF 806 kB]
Nad skonem bývalého presidenta Václava Havla truchlilo mnoho obyvatel, politiků, ale i, skrytě či veřejně, mnoho bývalých či současných komunistů. Mnoho našich obyvatel i příslušníků různých politických seskupení tuto smutnou událost ignorovalo, podivovalo se nad okázalostí smutečních obřadů. Je to jejich věc. Nikdo však nevymaže skutečnost, že tato osobnost byla presidentem Československé a České republiky. A to ještě díky členům komunistické strany, díky těm, kteří po 17. listopadu 1989 obviňovali ze zrady zájmů socialistické společnosti jiné. Dokonce žádali jejich potrestání, zničení. Pamětníci dobře ví, co všechno se dělo od počátku roku 1990.
Těžce chápu, co vedlo komunisty v tehdejším Parlamentu ke zvolení V. Havla. A tak mně napadá, že to mohla být pocta. V hrubších kruzích se tomu říká „vlezprdelismus“, tehdejšímu disidentu, kterého v prosinci 1989 zvolili, a kterému se mnozí chlubili ministrováním v kostele a čtením jeho děl. Onoho muže, disidenta, presidenta, jsem si pamatoval z roku 1968, z období Pražského jara a nenabyl jsem dojmu, že ony principy vehementně obhajoval. Byli ale jiní, kteří nezklamali v době normalizace ani v roce 1989.
Kdyby se mně v prosinci roku 1989 někdo ptal kdo by mohl být presidentem, tak z hlediska tehdejších mých znalostí, bych bez rozpaků řekl, že Lubomír Štrougal, nebo akademik Číč či Jozef Lenárt ze Slovenka, a pokud by byli těžce přijatelní, pak profesor Šilhan, Čeněk Císař, Z. Mlynář a ze Slovenska Alexandr Dubček. A předsedou federální vlády? Docent František Čuba ze Slušovic. V Agrokombinátu, který vedl vládl skutečný demokratický socialismus. Měl úspěchy ve všech oblastech výroby, techniky, financí, sociální politiky apod. Samozřejmě, že byly i další vzdělané osobnosti, které by do popředí vynesl čas.
K řízení tak vyspělé společnosti, jakou byla naše republika, měli být povolání jen ti, kteří zvládli národohospodářský problém, oplývali vysokými znalostmi vědeckých disciplin, mezinárodní politiky, směny, zkušenostmi praxe. A to i v takovém subjektu jakým bylo politické seskupení. Existovaly a žily velké a zkušené osobnosti jako V. Vajnar, ze Slovenska Chňoupek a mnoho dalších. Ty však tehdejší vedoucí činitelé ústředního výboru vyloučili z KSČ. Báli se jich? To nevím, nebyl jsem u toho. Proces vylučování byl nelogický, rozkládal politický subjekt, stejně jako po srpnu 1968, zbavoval se osobností.
Nevím, ale domnívám se, že ti, kteří jednomyslně volili V. Havla v roce 1989 presidentem, podporovali ho, plnili jeho pokyny, vycházeli mu se vším vstříc, by měli nad jeho odchodem bez okázalostí truchlit jako občané našeho státu
Rudolf Hegenbart
Dopis Václavu Havlovi str.1 [PDF 1,18 MB]
Dopis Václavu Havlovi str.2 [PDF 1,13 MB]
Blíží se květnové dny kdy si budeme připomínat 66. výročí ukončení 2. světové války, našeho osvobození, osvobození obce Cikháj. Při těchto vzpomínkách nemůžeme zapomínat na Mnichovskou zradu západních spojenců z roku 1938, nesmíme zapomínat na následný 15. březen 1939. V tento den německá vojska okupovala naši zemi. Tento den byl začátkem fyzické likvidace českého národa, jazyka a kultury, tento den byl počátkem utváření forem odboje českého lidu proti německým uchvatitelům.
Ve 2. světové válce našlo smrt 60 milionů obyvatel naší planety, 360 tisíc Čechoslováků, z nichž 200 tisíc zemřelo v policejních věznicích a koncentračních táborech. V nich strádalo a čekalo na popravu i 11 občanů malé horské vesničky Cikháj. Z cel smrti pankrácké věznice je osvobodila v květnu 1945 Rudá armáda. Všechny padlé, popravené, umučené, vězněné, jakož i ty, kteří se účastnili odboje proti fašismu, si připomínejme s úctou.
President, dr. E. Beneš, po návratu z exilu do naší osvobozené vlasti v roce 1945 mj. řekl : „…na tuto válku se nesmí zapomenout a aby se nezapomnělo, je nutno ji sebevědomě a důstojně, ve jménu práva a svobody, práva a pravdy, ve jménu lidskosti, živoucí, opravdové a správné lidskosti, stále a stále připomínat.“
Čas běží. Léta ukrajují nemilosrdně každému z nás. S odcházející generací 2. světové války mizí z naší kolektivní paměti její tragédie, stejně jako události spojené s partyzánskými památníky ve vesnicí Cikháj. Ta byla střediskem odboje partyzánské brigády M. J. Hus a oddílů Záře, Vpřed, Kirov. Je naší povinností, tento stav měnit a velkou a složitou práci našich obyvatel připomínat.
My, poslední pamětníci, nezapomínáme na ideu odboje. Partyzáni při politických a bojových aktivitách pro naše osvobození slibovali, že budou bojovat tak, jak bojovali praotcové husité, neznaje bázně, nereptaje ve svízelných situacích, že neustanou v boji a nesloží zbraně dokud země česká a moravská nebude vyčištěna od hitlerovských band a jejich přisluhovačů.
My, poslední pamětníci, si připomínáme jejich přání, žít v sociálně spravedlivé společnosti bez hospodářských a politických krizí, bez improvizování života, bez stálé úzkosti o zítřek, bez strachu z toho, co přijde.
Při výročí od ukončení hrůzné války si znovu připomínáme zásluhu na našem osvobození od východní ruské země a jejích spojenců. Díky jí Německá Říše padla. Praha – hlavní město naší vlasti –vítala 9. května 1945 Rudou armádu květinami a zpěvem, v Cikháji byl slavnostně uvítán první ruský voják 10. května 1945.
Americký generál D. Einsenhower v červnu 1945 před kongresem USA prohlásil:
„Tažení Rudé armády sehrálo nejdůležitější roli při porážce Německa. Schopnosti sovětského velení, statečnost a houževnatost jejich bojovníků – mužů a žen – musí nadchnout každého, kdo se rád obdivuje bojovým kvalitám vojáka. Sovětský lid přinesl obrovské oběti na své vlastní půdě, zpustošené zvěrstvy Němců. Jeho pevné rozhodnutí nepřipustit jiný výsledek války než vítězství, a to ve chvíli, kdy byl zatlačen až ke Stalingradu se bude uctívat v dějinách navždy.“
Občané byli po válce šťastní a vysoce si cenili boje Rudé armády. S hrdostí, spontánně, slavili svůj státní svátek v den kdy byla osvobozena Praha. Svá srdce, lásku, vůli, věnovali budování svobodné vlasti, volali po trvalém míru, po přátelství.
66 let po válce neexistuje světový mír. Válčí se na mnoha frontách. Svět je zahlcen vojenskými základnami a obloha zaplněna špionážními družicemi.
V roce 1989 lid uvěřil tribunům z balkonů, že pravda a láska zvítězí nad nenávistí. Nezvítězila. Naopak. Různé skupiny nahlodávají velikou zásluhu ruské země na osvobození naší vlasti i šlechetné úsilí partyzánského odboje, zpochybňují vysokou poválečnou pracovní aktivitu lidu. Někteří dokonce tvrdí, že hrůzy a utrpení ve 2. světové válce způsobovali občané naší vlasti Němcům. Společnost se dělí. V roztříštění mrháme síly v půtkách proti sobě a nepřátelé v různých podobách se smějí a loví volně v kalných našich proudech. Kdy konečně poznáme, že svorností malé věci rostou, nesvorností velké se rozpadají?
Mnozí pisatelé se domnívají, že nemáme paměť, že neznáme svoji historii a dlouhé zápasy našeho lidu o identitu, svéprávnost, svobodu, suverenitu! Z historie víme, že zájmy vyvolených odpůrců naši vlasti byly vždy stejné. Likvidovat Slovany mezi něž patříme a zabrat české území.
Vzpomeňme na Bílou horu. V roce 1903 tehdejší stav v naší zemi komentoval ve Žďárském obzoru František Pátek. Psal: „Sláva Jana Žižky i následníka Prokopa Holého, též mučedníka kostnického vše v času víru nepříznivém zašlo, zaniklo. Čech zvolna zdoláván byl stále a volný nebyl. V Čechii těžký padl sen, sen ochablosti, udolanosti, ba přímo – smrti národní! Po vlastech českých zhoubná cizota pak rostla a vzmáhala se v úkor Čechů zesláblých. Čech vyhnán z chrámů, paláců, statků svých, jež otcové mu dali hrdinní a
nevolníkem a cizák vládl jim i jeho jměním. Čas krutý byl to pro náš národ český“
Posuďme každý sám, zda se neopakuje mnohé. Žijeme dnes v zemi , kde nám toho moc nepatří. Z některých statistik je známo, že téměř 70 % české ekonomiky je v rukou zahraničního kapitálu, rozprodáváme majetky, půdu. Je nám předkládána úpadková kultura a vnucován konzumní styl života. Vychytralost má přednost před poctivostí, překupnictví před pracovitostí. Téměř o každém kroku u nás se rozhoduje v Bruselu.
Mnohým i dnes vadí touhy prostého lidu po sociálním pokroku. Raději mají Bílou horu, ten Mnichov 17. století, než dobu husitskou. Bouřlivý hlas husitské revoluce má pro ně ještě dnes nelibý a nepříjemný zvuk. Období Bílé hory, rakouské monarchie, protektorátu a německé nadvlády, chválí jako úctyhodnou dobu pořádku.
Vzpomínat odkazu a vážit si partyzánského odboje vyžaduje, rozebírat ideje pro něž šli partyzáni do zápasů za naši svobodu, za lepší svět, rozhodně vystupovat proti všem projevům, které narušují naši svrchovanost, samostatnost, naši českou identitu, bránit naši svobodu vybojovanou našim lidem v říjnu 1918 a v květnu 1945, chránit, opatrovat kulturní, technické, společenské bohatství naší vlasti, budované po staletí, rozkrývat a zastavit právní podvody a rozmělňování majetku naší republiky ve prospěch dávných feudálů, pohrobků nacistů, kolaborantů.
Přicházejme do míst kde se tvořily základy českého odboje, k památníkům v Cikháji, a nezapomínejme, že pro ideje svobody, suverenity, samostatnosti bojovali a umírali naši a ruští partyzáni, občané Žďárska, Českomoravské vysočiny, vlastenci českého a slovenského národa.
Rudolf Hegenbart
Starší generace si dobře pamatuje na řídícího učitele O. Bartoše. Učil nás za 2. světové války a dva roky po osvobození. Ve 2. světové válce se zúčastnil, spolu s místními občany, odbojové činnosti. Po osvobození obce měl výhrady k některým členům revolučního národního výboru. Nesouhlasil s praktikami stěhování občanů do nevhodných prostor, s rozkrádáním jejich majetku, autoritářským spravováním obce. Činitelé revolučního národního výboru si na něj stěžovali a požádali nadřízené orgány, aby byl ze školy v Cikháji odvolán, aniž to sním projednali. V dopise psali jak odmítal překládat agendu obecního úřadu do němčiny, jak nechtěl poslechnout vedoucí činitele revolučního národního výboru, jak ve válce podnikal, jak prý se nevěnoval výuce, jaké měl špatné manželství apod. A tak se stalo, že byl, jak sám píše v kronice školy, odvolán ze školství a přesunut do zahraniční, do Argentiny, aniž tušil odkud vítr vane. Velkou zásluhu na jeho zařazení v cizině měl spisovatel Petr Křička, který mu byl vděčen za pomoc a schovávání před gestapem. Kladné hodnocení poslali k jeho práci a chování, za účast v odboji i bývalí partyzáni z Cikháje a nový předseda národního výboru Bohumil Haman č.1. Oldřich Bartoš byl přijat presidentem republiky dr. Edvardem Benešem a dalšími činiteli ministerstva školství a zahraniční. V roce 1947 odjel do Jižní Ameriky.
Po společenských změnách v Únoru 1948 byl v roce 1950 požádán, aby se vrátil do Československa. V dopise mu KNV Jihlava ukládá, aby se vrátil na „své působiště v Cikháji“. K dispozici je i dokument krajanů z Argentiny. Žádají presidenta republiky, aby byl ponechán v Argentině. Otiskujeme nesouhlas československých orgánů s dalším pobytem v zahraničí. V květnu 1950 napsal O. Bartoš ministerstvu školství dopis, ve kterém návrat odmítá. Dopis je výrazem jeho vlastenectví, úcty k velikánům kultury a tehdejším představitelům vlasti. Všechny dopisy jsme nyní získali. Jejich ukázky a výňatky zveřejňujeme. V dopise z února 1950 se mj. píše: „…MŠVU odvolává Vás s okamžitou platností z Vašeho dosavadního působiště a žádá, abyste se ihned po doporučení tohoto dekretu vydal na cestu do vlasti. Po příjezdu do ČSR hlaste se na MŠVU a 1. dubna nastupte na svém působišti v Cikháji…. vyplácení zahraničního přídavku zastavujeme Vám koncem měsíce, ve kterém se vrátíte do vlasti Ostatní Vaše služební požitky bude Vám vyplácet po Vašem návratu účtárna KNV v Jihlavě…….“
Další dokument cituje stanovisko Sdružení čs. kulturních spolků v Buenos Aires. Píší, že zaslali žádost presidentu republiky o ponechání učitele Oldřicha Bartoše v Argentině. V odpovědi ministerstva školství se uvádí: „… Podle přípisu kádrového odboru č. 7755/50 ze dne 3. května 1950 zamítá se žádost krajanských spolků…“
Dne 30. května 1950 se O. Bartoš rozhoduje definitivně. V dopisu ministerstvu školství píše mj.:
„…v poslední chvíli před odjezdem do vlasti rozhodl jsem se zůstati v pohostinné zemi Argentině, abych dále pracoval ve spolcích pro uchování mateřské řeči a zvyků naší krásné domoviny.
Porušil jsem výzvu ministerstva školství, věd a umění v Praze k návratu do Československé republiky, pozbyl jsem Vaší skvělé podpory v kulturní práci, pozbyl jsem Vaší věcné kritiky v mém dalším těžkém zápase na poli kulturním, zbavil jsem se krásných příjmů a snad jsem ztratil ve Vašem středu i důvěru pro mé rozhodnutí.
Však v cizím světě neposkvrním vyspělost učitelského pokroku Komenského, neposkvrním idealismus Reisového líčení o horských učitelích. Pustím se s myslí statečnou do nové životní orientace, do nových těžkých kulturních krajanských problémů. Pokud to mé zdraví dovolí, chci hledat, zkoušet, bít se na svou vlastní pěst jako kulturní vychovatel v krajanských střediscích, kde bez učitele se závažně ohrožují národní síly. Žiji ve víře, že asimilační proudy v duších mladých lidí s nadlidským úsilím i nejobtížnější problémy podlomím a kolonii aspoň na sto let pomohu uchovat v národní tradici. Jakékoliv jiné povídání o mé osobnosti, kteréhokoliv pána je jako pískání v lese a tím pískajícím je sám žalující, který svou píšťalkou chce přehlušit či zakrýt své osobní machinační plány….
Vzpomínáte si na našeho ušlechtilého učitele Jana Amose Komenského, který z důvodů náboženských opustil vlast? U Komenského byla na jedné straně kolise touhy po návratu do vlasti, na druhé straně pocit povinnosti k vůči svému náboženskému přesvědčení. Je nám známo, že u tohoto skvělého učitele zvítězila stránka náboženská a ta rozhodla o jeho dalším osudu málo šťastném. Řídě se v koncepcích vychovatelských tímto světoznámým učitelem, nastal i u mne v poslední době pocit těžkého rozhodování. Na jedné straně veliké zakořenění do své rodné slezské hroudy, na druhé straně pocit povinnosti k vůči krajanské kolonii v Severní a v Jižní Americe, Rusku, Francii, Jugoslávii a jinde kde naši presidenti Masaryk, Beneš, byli všude podporováni dobrými krajany v zahraničí k lepší budoucnosti našeho národa.
….zvítězila ve mne nakonec vděčnost krajanská k našemu národu v dobách osudových, zvítězila ve mne láska k zahraničním dětem, k mládeži, jejichž pláč pro můj odchod v loučících recepcích mě velmi drásal. Což tato česká krev nemá právo udržovat individuální život v této vzdálené zemi jako jiní národové? Což, vážení pánové, nezachvěje se Vám srdce při vzpomínce, že buditelská práce- zápas o uchování Čechů a Slováků – také vyvstala s velikou měrou v zahraničí? Což jste zapomněli na básníka Horu, který k nám doma volal: Otvírejte okna do ciziny, dívejte se na vlast zrcadlem světa! Což jste zapomněli, že umírající babička říká své vnučce Barunce v knize Babička: Nezapomeň nikdy a nikde na českou zem, ze které ses zrodila. Je to matka nás- všech! Dnes se Vás ptám, jak jste tyto vznešené odkazy a cíle hájili pro dobro zahraničních krajanů v jižní Americe? Ptám se Vás, je přijatelné stanovisko p. vyslance Dr. Alexandra Kunešiho: Práce učitelstva v zahraničí je zbytečná, dělníci na Vás doma dělat nebudou! Milí pánové, myslíte, že taková mluvená slova jsou jako zlatá jablka na stříbrné míse? I když krajané ví, že jsou v cizím světě jen malinkou kapkou v moři, že jsou v cizím světě jen haluzí odťatou od kmene, která vadne, vadne až uvadne, přece postoj krajanů v Buenos Aires a okolí byl statečný a v ostrých deputačních rozhovorech u p. velvyslance poukázali, že češství pociťují nejen jako slast, nýbrž jako vážnou a vroucnou povinnost.
Dnes se na Vás trošku zatrpkle dívám, jelikož přetrháváte mosty kulturní mezi Jižní Amerikou a starou vlastí. Přetrháváte českou a slovenskou osvětu v těchto velmi vzdálených končinách, kde udržení zvyků a mravů tisícileté středoevropské tradice je dokladem vyspělosti národního uvědomění.
Louče se s Vámi děkuji Vám všem, co jste vykonali na poli kulturním, finančním pro blaho krajanské kolonie, pro blaho mé. Rozhněval-li jsem Vás přípisy v 3 leté úřední korespondenci, prosím, aby mně bylo prominuto. V tak těžké době zůstalo pro mne s radostného pocitu jen slezská hrouda z hrobů rodičů, kterou jsem si vzal při odchodu z vlasti na památku.
S přáním rozkvětu drahé vlasti, s přáním všeho dobra Vám přeje Váš Bezručúv synek Oldřich Bartoš“
Krásný dopis. Vyzařuje z něj láska k vlasti, ke svému domovu, k českému národu, k Čechům žijících v zahraničí i síla přesvědčení, obavy z nové situace, která i v Cikháji vznikla.Tak ho známe i my ze školy. Byl velkým vlastencem. Myslím si, že každého, kdo O. Bartoše znal fotografie i dopisy zaujmou. Samozřejmě, že jsem mohl znovu otisknout dopis revolučního národního výboru v Cikháji z roku 1946 kde je O. Bartoš pomlouván a je žádáno o jeho odvolání. Z různých dokumentů, které byly již zveřejněny onen dopis občané znají. Oldřich Bartoš byl vynikající člověk! Zůstávají nám vzpomínky na dobrého vesnického učitele. Zveřejněním těchto dokumentu lze definitivně tuto smutnou kapitolu uzavřít. Stává se tak v období kdy si můžeme připomenout 101. výročí jeho narození.
Rudolf Hegenbart