Starší generace si dobře pamatuje na řídícího učitele O. Bartoše. Učil nás za 2. světové války a dva roky po osvobození. Ve 2. světové válce se zúčastnil, spolu s místními občany, odbojové činnosti. Po osvobození obce měl výhrady k některým členům revolučního národního výboru. Nesouhlasil s praktikami stěhování občanů do nevhodných prostor, s rozkrádáním jejich majetku, autoritářským spravováním obce. Činitelé revolučního národního výboru si na něj stěžovali a požádali nadřízené orgány, aby byl ze školy v Cikháji odvolán, aniž to sním projednali. V dopise psali jak odmítal překládat agendu obecního úřadu do němčiny, jak nechtěl poslechnout vedoucí činitele revolučního národního výboru, jak ve válce podnikal, jak prý se nevěnoval výuce, jaké měl špatné manželství apod. A tak se stalo, že byl, jak sám píše v kronice školy, odvolán ze školství a přesunut do zahraniční, do Argentiny, aniž tušil odkud vítr vane. Velkou zásluhu na jeho zařazení v cizině měl spisovatel Petr Křička, který mu byl vděčen za pomoc a schovávání před gestapem. Kladné hodnocení poslali k jeho práci a chování, za účast v odboji i bývalí partyzáni z Cikháje a nový předseda národního výboru Bohumil Haman č.1. Oldřich Bartoš byl přijat presidentem republiky dr. Edvardem Benešem a dalšími činiteli ministerstva školství a zahraniční. V roce 1947 odjel do Jižní Ameriky.
Oldřich Bartoš
Po společenských změnách v Únoru 1948 byl v roce 1950 požádán, aby se vrátil do Československa. V dopise mu KNV Jihlava ukládá, aby se vrátil na „své působiště v Cikháji“. K dispozici je i dokument krajanů z Argentiny. Žádají presidenta republiky, aby byl ponechán v Argentině. Otiskujeme nesouhlas československých orgánů s dalším pobytem v zahraničí. V květnu 1950 napsal O. Bartoš ministerstvu školství dopis, ve kterém návrat odmítá. Dopis je výrazem jeho vlastenectví, úcty k velikánům kultury a tehdejším představitelům vlasti. Všechny dopisy jsme nyní získali. Jejich ukázky a výňatky zveřejňujeme. V dopise z února 1950 se mj. píše: „…MŠVU odvolává Vás s okamžitou platností z Vašeho dosavadního působiště a žádá, abyste se ihned po doporučení tohoto dekretu vydal na cestu do vlasti. Po příjezdu do ČSR hlaste se na MŠVU a 1. dubna nastupte na svém působišti v Cikháji…. vyplácení zahraničního přídavku zastavujeme Vám koncem měsíce, ve kterém se vrátíte do vlasti Ostatní Vaše služební požitky bude Vám vyplácet po Vašem návratu účtárna KNV v Jihlavě…….“
Další dokument cituje stanovisko Sdružení čs. kulturních spolků v Buenos Aires. Píší, že zaslali žádost presidentu republiky o ponechání učitele Oldřicha Bartoše v Argentině. V odpovědi ministerstva školství se uvádí: „… Podle přípisu kádrového odboru č. 7755/50 ze dne 3. května 1950 zamítá se žádost krajanských spolků…“
Dne 30. května 1950 se O. Bartoš rozhoduje definitivně. V dopisu ministerstvu školství píše mj.: „…v poslední chvíli před odjezdem do vlasti rozhodl jsem se zůstati v pohostinné zemi Argentině, abych dále pracoval ve spolcích pro uchování mateřské řeči a zvyků naší krásné domoviny.
Porušil jsem výzvu ministerstva školství, věd a umění v Praze k návratu do Československé republiky, pozbyl jsem Vaší skvělé podpory v kulturní práci, pozbyl jsem Vaší věcné kritiky v mém dalším těžkém zápase na poli kulturním, zbavil jsem se krásných příjmů a snad jsem ztratil ve Vašem středu i důvěru pro mé rozhodnutí.
Však v cizím světě neposkvrním vyspělost učitelského pokroku Komenského, neposkvrním idealismus Reisového líčení o horských učitelích. Pustím se s myslí statečnou do nové životní orientace, do nových těžkých kulturních krajanských problémů. Pokud to mé zdraví dovolí, chci hledat, zkoušet, bít se na svou vlastní pěst jako kulturní vychovatel v krajanských střediscích, kde bez učitele se závažně ohrožují národní síly. Žiji ve víře, že asimilační proudy v duších mladých lidí s nadlidským úsilím i nejobtížnější problémy podlomím a kolonii aspoň na sto let pomohu uchovat v národní tradici. Jakékoliv jiné povídání o mé osobnosti, kteréhokoliv pána je jako pískání v lese a tím pískajícím je sám žalující, který svou píšťalkou chce přehlušit či zakrýt své osobní machinační plány….
Vzpomínáte si na našeho ušlechtilého učitele Jana Amose Komenského, který z důvodů náboženských opustil vlast? U Komenského byla na jedné straně kolise touhy po návratu do vlasti, na druhé straně pocit povinnosti k vůči svému náboženskému přesvědčení. Je nám známo, že u tohoto skvělého učitele zvítězila stránka náboženská a ta rozhodla o jeho dalším osudu málo šťastném. Řídě se v koncepcích vychovatelských tímto světoznámým učitelem, nastal i u mne v poslední době pocit těžkého rozhodování. Na jedné straně veliké zakořenění do své rodné slezské hroudy, na druhé straně pocit povinnosti k vůči krajanské kolonii v Severní a v Jižní Americe, Rusku, Francii, Jugoslávii a jinde kde naši presidenti Masaryk, Beneš, byli všude podporováni dobrými krajany v zahraničí k lepší budoucnosti našeho národa.
….zvítězila ve mne nakonec vděčnost krajanská k našemu národu v dobách osudových, zvítězila ve mne láska k zahraničním dětem, k mládeži, jejichž pláč pro můj odchod v loučících recepcích mě velmi drásal. Což tato česká krev nemá právo udržovat individuální život v této vzdálené zemi jako jiní národové? Což, vážení pánové, nezachvěje se Vám srdce při vzpomínce, že buditelská práce- zápas o uchování Čechů a Slováků – také vyvstala s velikou měrou v zahraničí? Což jste zapomněli na básníka Horu, který k nám doma volal: Otvírejte okna do ciziny, dívejte se na vlast zrcadlem světa! Což jste zapomněli, že umírající babička říká své vnučce Barunce v knize Babička: Nezapomeň nikdy a nikde na českou zem, ze které ses zrodila. Je to matka nás- všech! Dnes se Vás ptám, jak jste tyto vznešené odkazy a cíle hájili pro dobro zahraničních krajanů v jižní Americe? Ptám se Vás, je přijatelné stanovisko p. vyslance Dr. Alexandra Kunešiho: Práce učitelstva v zahraničí je zbytečná, dělníci na Vás doma dělat nebudou! Milí pánové, myslíte, že taková mluvená slova jsou jako zlatá jablka na stříbrné míse? I když krajané ví, že jsou v cizím světě jen malinkou kapkou v moři, že jsou v cizím světě jen haluzí odťatou od kmene, která vadne, vadne až uvadne, přece postoj krajanů v Buenos Aires a okolí byl statečný a v ostrých deputačních rozhovorech u p. velvyslance poukázali, že češství pociťují nejen jako slast, nýbrž jako vážnou a vroucnou povinnost.
Dnes se na Vás trošku zatrpkle dívám, jelikož přetrháváte mosty kulturní mezi Jižní Amerikou a starou vlastí. Přetrháváte českou a slovenskou osvětu v těchto velmi vzdálených končinách, kde udržení zvyků a mravů tisícileté středoevropské tradice je dokladem vyspělosti národního uvědomění.
Louče se s Vámi děkuji Vám všem, co jste vykonali na poli kulturním, finančním pro blaho krajanské kolonie, pro blaho mé. Rozhněval-li jsem Vás přípisy v 3 leté úřední korespondenci, prosím, aby mně bylo prominuto. V tak těžké době zůstalo pro mne s radostného pocitu jen slezská hrouda z hrobů rodičů, kterou jsem si vzal při odchodu z vlasti na památku.
S přáním rozkvětu drahé vlasti, s přáním všeho dobra Vám přeje Váš Bezručúv synek Oldřich Bartoš“
Krásný dopis. Vyzařuje z něj láska k vlasti, ke svému domovu, k českému národu, k Čechům žijících v zahraničí i síla přesvědčení, obavy z nové situace, která i v Cikháji vznikla.Tak ho známe i my ze školy. Byl velkým vlastencem. Myslím si, že každého, kdo O. Bartoše znal fotografie i dopisy zaujmou. Samozřejmě, že jsem mohl znovu otisknout dopis revolučního národního výboru v Cikháji z roku 1946 kde je O. Bartoš pomlouván a je žádáno o jeho odvolání. Z různých dokumentů, které byly již zveřejněny onen dopis občané znají. Oldřich Bartoš byl vynikající člověk! Zůstávají nám vzpomínky na dobrého vesnického učitele. Zveřejněním těchto dokumentu lze definitivně tuto smutnou kapitolu uzavřít. Stává se tak v období kdy si můžeme připomenout 101. výročí jeho narození.
Po více jak dvaceti letech přišli významní autoři knihy Karel Sýs a Dušan Spáčil s dobrou myšlenkou, a zřejmě s dobrým úmyslem, zveřejnit názory některých dalších činitelů z předlistopadové doby. Vydali, v prosinci 2010, knihu rozhovorů pod názvem „Záhady 17. listopadu 89″. Blahopřál jsem jim. Nejen proto, že zveřejnili i rozhovor se mnou, ale především pro mnoho zajímavých myšlenek významných respondentů. Autoři na obal knihy napsali zřejmě i záměrně tendenční dotaz „Proč se tajemný Hegenbart rozhodl promluvit až po 21 letech?“ i když věděli, že skutečnost byla jiná. Když jsem se dotazoval na účel této zvláštní formulace bylo mně vysvětleno, že jde o komerční věc. Neměl jsem zájem cokoliv zveřejňovat, protože vím kam to vede a jak odpůrci čekají na každé slovo, aby znehodnotili cokoliv a zaútočili. Oni totiž z oné minulosti toho moc neznají protože byli zahleděni do sebe. Mají však zájem zveřejnit svoje smyšlené pravdy, ovlivnit veřejné mínění. Ze svých urážek a pomluv, někteří bývalí straničtí činitelé, neustoupili, což prokazovala i kniha rozhovorů pod názvem „Viděno deseti“. Po naléhání pana Sýse jsem návrh autora přijal. Jeho stanovisko, že čím více poznatků bude znát veřejnost, tím lépe se může orientovat ve složitých situacích té doby, jsem podpořil. Z mnohých odpovědí jako například pana Jičínského, Nevařila, Sedláka, prýští profesionalita, znalost problémů a příčin jejich jednání i chování mnoha činitelů tehdejšího systému. K různým aktivitám si může, nezaujatý čtenář, mnohé osvěžit, doplnit, pochopit dobu a podstatu problémů, zaujmout objektivní stanovisko anebo se zasmát.
CO SE MNĚ NELÍBÍ ?
Anonym! V knize vystupuje záměrně bez svého jména. Je to obava z odpovědnosti? Kdybych byl věděl, že bude zveřejněn anonym odmítl bych účast v projektu. Slušně řečeno je to neseriozní. V období reálného socialismu se tvrdilo, že anonymita je přežitek ze středověkých dob. Ale dnes je přece jiná situace. Nechápu proč autor vyprávění zůstává v anonymitě, proč skrývá svoji tvář v době „rozvinutého kapitalismu“, svobody, pravdy a lásky? Nebo se vrací do praktik středověku? Či je to jinak? Čeho se bojí? Společnosti anebo sám sebe? Chtěli dát autoři knize nějaký mystický náboj anebo zvýraznit tajuplně některou z osobností a druhou znehodnotit? Hned po vydání knihy jsem reagoval a napsal jednomu z autorů knihy. Dostal jsem odpověď, že anonym měl obavu o sebe. Prý to znám sám jak reaguje veřejnost. To nechápu! Pravda je, že i já měl obavy ze zveřejnění čehokoliv. Mluví-li však anonym pravdu, proč se bojí jejího zveřejnění? Kdyby obsah jeho výpovědí náhodou obsahoval sebeobjektivnější pravdy, nemohu mu věřit! Nikdy! Kniha ztrácí hodnotu, znehodnocuje úsilí obou intelektuálů jako autorů knihy, ale také může navádět k obdobné praxi. Že by měl anonym zájem, aby praktiky středověku anebo některé jevy z předlistopadových dob se vrátily?
CO BYLO A JE POSLÁNIM VEDOUCÍHO ČINITELE?
Dle výpovědí anonyma jde zřejmě o předlistopadového politika, který, jak sám vysvětluje, mnoho zná, mnoho viděl, má návody pro pochopení „pravdy“. Ve škole jsme se učívali, že pravda je shoda obsahu lidských poznatků se skutečností, že jejím kritériem, co do platnosti, je společensko historická praxe a obsahuje v sobě dialektiku absolutní a relativní pravdy. Tak proč se nepostavit veřejně za pravdu, proč nezveřejnit jméno i svou tvář. Ale pozor: schopnost nacházet pravdu je podmíněna širokým rozhledem, znalostmi problému ze subjektivní i objektivní stránky. Lze to říci o anonymovi? Osobně pochybuji! Ruský spisovatel A. P. Čechov napsal kdysi o talentu, že to značí „smělost, svobodnou hlavu a široký rozmach“ a pokračuje, že nejlepší spisovatelé „jsou realističtí a píší život takový jaký skutečně je, a protože každý řádek je napojen jak šťávou, tak i uvědoměním si cíle, cítíte kromě života, jaký je, také ten život, jaký má být, a právě to uchvacuje.“ Skutečné cíle anonyma, ač si mnohé dovozuji, jsem dostatečně nepochopil. Chce návrat anonymity, což i socialismus odmítal? To snad ne! Zdá se mně, že jeho formulace nejsou „naplněny šťávou“ a když tak krajně hořkou.
Síla opravdového vedoucího činitele by měla spočívat ve schopnosti nacházet pravdu, bránit ji a veřejně prosazovat, za pravdu se bít. Tak to bylo vždy v historii. Už středověká reakce pronásledovala ty, kteří hlásali pravdu, prohlašovala je za čaroděje, pronásledovala je, zavírala, posílala na hranici. Nutili Husa, aby odvolal své učení, nutili Galilea, aby upustil od své vědecké pravdy. A přece Hus a Galileo zvítězili. V předlistopadové době pomlouval režim nositele pokroku, někteří činitelé psali o nich anonymy, snažili se je společensky degradovat, nenechali je zvítězit.
Prostý i vzdělaný lid, nesoudí záměry činitelů podle anonymních řeči, ale podle konkrétních činů. A to je rozhodující pro život. Skuteční komunisté také vždy hájili pravdu, demokracii. Nejednou připomínali, že síla vzdělaného člověka spočívala a spočívá nejen ve schopnosti nacházet pravdu, zveřejňovat ji, ale také v umění ji prosazovat v každodenní praxi.
NA PRACOVIŠTÍCH SE RODÍ PRAVDA I PŘÁTELSTVÍ
Nedávno se zastavili u mě přátelé na kus řeči. Když jsem pracoval v Brně tak byli členy komise pro vědeckotechnický rozvoj, kterou jsem vedl. V debatě mj. pozitivně hodnotili knihu autorů Záhady 17. listopadu. Vážné výhrady měli, stejně jako já, k anonymovi. Anonymita dovedla komunistickou stranu do pekel. Uváděli příklady z předlistopadové praxe. Shodli se, že je hanbou když se někdo stydí uvést svoje jméno a odhalit svoji tvář. Doporučovali napsat delší článek o takové praxi, která byla zhoubná, zveřejnit fotografii anonyma. Uváděli příklady jak ten či onen bouřil za politiku KSČ a na druhé straně organizoval psaní anonymů, proti těm, kteří podporovali vědeckotechnický rozvoj. Řekl jsem jim, že bouřilo více funkcionářů, aniž si uvědomovali, že vedoucí úloha KSČ a vztah k Sovětskému svazu, jakožto základních pilířů existence socialistické společnosti, se měla vyvíjet. Měla odpovídat stupni kolektivního myšlení sociálních skupin, v němž se společnost nacházela, respektovat mezinárodní souvislosti, trendy světového vývoje, vůči lidu být otevřený, pravdivý. Těmto faktorům přizpůsobovat praktickou politiku, vztah k lidem, sami k sobě, předkládat perspektivy vývoje apod.
R. Hegenbart v rozhovoru s generálním ředitelem Žďárských strojíren o nových tvářecích strojích na veletrhu v Brně v roce 1987, vpravo rektor VUT Brno
Tak to je i v podnicích při výrobě moderních strojírenských zařízení. Vedoucí činitelé podniků museli znát společenské potřeby, trendy vědeckotechnického rozvoje, nároky na úsporu energií, materiálů, práce. Technici museli navrhnout a dělníci vyrobit výrobek vysokých užitných hodnot, který obstál i v nejsilnější konkurenci, předvést na veletrzích, úspěšně prodat, realizovat zisk. Takový výrobek nevytvářejí anonymové, ale konkrétní občané, kteří mají své jméno, svoji tvář. Je to souhra mnoha veličin, znalostí, schopností, umu, úsilí, dobrých vztahů, přátelství. Nejinak to je v potřebě uspokojovat společenský zisk, potřeby a zájmy lidu, ve starostech o fungování systému.
ANONYMA JE NUTNÉ JEDNOZNAČNĚ IGNOROVAT
Když se mě ptali přátelé zda bych podepsal článek, který odsuzuje anonymitu tak jsem odpověděl, že ano. Je přece čestné, ve zdravé a demokratické společnosti, otevřeně a bez ostychu a strachu říkat svůj názor. Pak i lidé takovému člověku věří. Z psaní o anonymovi a se zveřejněním jeho fotografie jsem však nesouhlasil. Přece nestojí za to reagovat na člověka, který ač může mít dobré úmysly, utíká do anonymity a navíc se chlubí kde všude byl, jak všechno zná, co všechno umí. A při tom si mnohé plete, obhajuje odumřelé, nenaznačuje východiska, perspektivy. S takovými přístupy může mít levicové hnutí problémy Spisovatel Čechov by se asi divil.
Po 2. světové válce nebylo v okolí mého bydliště hocha či děvčete, kteří by alespoň neslyšeli o knize J. Foglara „Hoši od Bobří řeky“. Nabádala k vlastnímu posuzování zda jsem bázlivý nebo odvážný, těžkopádný či neschopný, dovedný či nešikovný, ušlechtilý nebo špatný, učila správně a plně prožívat svůj chlapecký věk. Se zájmem jsme lovili bobříky mrštnosti, míření záchrany, dobrých činů, odvahy, květin, síly, ušlechtilosti, Ke svým kamarádům jsme měli být rytířští, věrní, ohleduplní tak jako byli k sobě Vilík a Jirka z knihy „Hoši od Bobří řeky“. Jednou z nejkrásnějších a nejvzácnějších vlastností, které hoch či děvče měli mít bylo umění být někomu dobrým přítelem. Byli jsme nabádáni, abychom neublížili nikomu tváří tvář, ani tajně za zády a to slovem ani činem, abychom nikoho neuráželi, nikomu nic nevyčítali, nepřiváděli druhé do neštěstí. Měli jsme být ohleduplní, umět odpouštět beze slov, nevyčítat, neoplácet zlé zlým, nezpůsobovat nikomu bolest. Nedopustit i vůči svému odpůrci, aby v jeho přítomnosti či nepřítomnosti bylo špatně mluveno. Byli jsme nabádání, abychom nevyužívat svého přátelství k tomu, abychom od přítele něco získávali. Přátelství mělo být vznešené, čestné, nesobecké. Předháněli jsme se v uskutečňování. Dobré skutky zaznamenávali do Zápisníku 13ti bobříků..
ROZPORY V PŘÁTELSTVÍ SE RODÍ I MEZI ČINITELI?
Připomínal jsem si tyto zkušenosti mládí v souvislosti s bývalými spolusoudruhy, tzv. přáteli „v boji, v práci, v životě“ z jedné strany. Zlobili se nad tím, že herečka Jiřina Švorcová si dovolila navrhnout Hegenbarta do funkce generálního tajemníka. Neměla to dělat. Pro mnohé to byl nesnesitelný čin. Její „nehoráznost“ řešila i Parlamentní komise 17. listopadu složená i z členů Charty 77, tzv. opozičníků vůči komunistickému režimu. Vzácná souhra mezi chartisty a komunistickými činiteli!
Jeden vysoký činitel komunistické strany města Prahy kdysi zveřejnil názor, že ona a akademik Říman jako navrhovatelé mého jména neměli co dělat v ústředním výboru. Jednoho bývalého vysokého činitele komunistické strany to tak rozčílilo, že i po více jak dvaceti letech vyprávěl jak Jiřina Švorcová „jménem několika členů ÚV přednesla pečlivě připravený návrh na Rudolfa Hegenbarta. To, co o něm řekla, jsem nevěděl ani já….“ Dle něj to byl výsledek mého úsilí o funkci „i cestou zákulisních jednání“. Tak se tvoří historie a pomluvy! Aniž zná pravdu vytváří mínění o druhém. To je projev onoho přátelství? Anebo naplňování známých idejí „jak zakroutit odpůrcům krkem“? Je vzájemné pomlouvání a osočování projevem demokratismu, svobody anebo projevem bídy hnutí, které presentuje, projevem slabosti?
Jiřina Švorcová spolu s R. Hegenbartem ve Žďáru nad Sázavou
Ano, Jiřina Švorcová byla i ve Žďáru nad Sázavou. Na její vystoupení, na hovory s delegáty okresní konference vzpomínám s úctou, stejně jako mnoho delegátů. Jiřiny Švorcové jsem si vždy vážil a vážím aniž bych sní projednával jakékoliv pikle. Byla vynikající herečkou, čestnou funkcionářkou komunistické strany, nikomu neublížila, vážila si každého člověka, nepomlouvala ani neznevažovala práci druhých. To, co rozdmýchávali po roce 89 její odpůrci nebylo, dle mého názoru, projevem intelektu, ale hokynaření, sprostého politikaření, snahou znemožnit a zničit. Je smutné, že její názor znevažovali i činitelé strany, kteří veřejnosti tvrdívali, že budují společnost, kde člověk člověku není vlkem, ale bratrem.
NEVYSLYŠENÉ VOLÁNÍ PO PRAVDĚ
V roce 1990 se vůči mně rozvinula krajně nepřátelská atmosféra. Především od komunistů. „Zrádce“ chtěli neprodleně trestat, aniž věděli proč. Kam jsem se ohlédl všude jen zloba, nenávist, na konci smrt. Bezostyšně bylo možné do mě střílet ze všech stran, označit za zločince, grázla, který vše zaprodal do zahraničí, v jednáních u kulatých stolů zradil komunistickou stranu. Na pořadu dne byly výslechy, sprosté a urážlivé články ve sdělovacích prostředcích. Bývali „přátelé“, členové stejné strany jako já, se vyhýbali, přecházeli na opačný chodník. Ze svízelné situace jsem nenacházel východisko. Požádal jsem o ochranu generální prokuraturu. Na moji žádost generální prokuratura dopisem č. III Gd 1632/90 dne 17. 7. 1990 mimo jiné odpověděla: „…Prostředky ochrany práva, které se uplatňují u soudu, upravuje občanský zákoník, došlo-li k zásahu do práva na ochranu osobnosti podle & II o.b. Prokuratura nenahrazuje pravomoc soudu prostředky prokurátorského dozoru…“
Pomoc žádná, snad se soudit, ale kde vzít finanční prostředky? Stav byl neřešitelný, přátelství a sounáležitost, bratrství, vymizelo. Touha po mé likvidaci byla silnější jak charakter. Vzpomněl jsem si na slova Jiřího Koláře z roku 1968.
Onen verš nesl název: Rada slouhům „Omlouvali jste zločiny a vynášeli zradu? Mlčeli jste, i když tráva křičela, Psali jste, i když inkoust se červenal? Věřili jste, když ani půlnoc nevěřila svým očím? Byli jste vždy u koryta? Měli jste popravené za třísky při kácení lesa? Děvkařili jste, když i děvkám se stahoval klín? Sloužili jste, když i feny zalézaly? Šplhali jste, kličkovali, mazali med? Přijímali jste pocty, když i kámen odplivoval? Odsuzovali jste, když i provaz se styděl za oprátku? Štěkali jste, když zapíral hlas i poslední alík? Donášeli jste, když i udavači mluvili o špíně? Máte ruce od krve? Lízali jste paty a lhali? Hrabali jste a žrali? Neslyšeli jste, co si štěbetali i vrabci? Přinutili jste šeptat i děti? Šlapali jste po spoutaných? Plivali jste po mrtvých? Opíjeli jste se cizími slzami a cizím potem? Všechno, všechno sveďte na stranu muzikanti moci!!“
V tu chvíli jsem pro sebe dodával: všechno, všechno z toho 17. listopadu 89, vy labužníci moci a peněz, sveďte na Hegenbarta, sveďte na něj všechny vaše farizejské činy, lži, podvody, kamufláže, vaši neschopnost a lhostejnost vůči problémům, vůči potřebám a zájmům našeho lidu, státu. Pro vlastní slávu jej mlaďte, bičujte, kamenujte, klamte, pomlouvejte, dokonale zmátněte veřejnost. Nečiníte přece tak poprvé, tvoříte přece, dle svých představ, společnost kde „každý je si bratrem a ne vlkem“. Myslíte si, že vám budou lidé věřit?
Po všech hrůzách prožívaných doma, po domovní prohlídce jsem Komisi pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu 1989 mj. Napsal: „…nenacházím slov jak vyjádřit hluboké rozhořčení a politování nad hrubým, zákeřným, nebezpečným obviněním, které má zřejmě napomoci justičnímu omylu. Nenechávám slov, abych vyjádřil rozhořčení nad skutečností, která se dá přirovnat jen k nejtemnějším údobím naší historie, která mě žene k degradaci…..na samý okraj zkázy…“
I MANŽELKA MĚLA TRPĚT
Těsně před 17. listopadem 89 obdržela dopis i moje manželka. Odepisovalo ji ministerstvo národní obrany. Ač nikdy a nikomu nic nepsala příslušný odbor ji sděloval výsledek stížnosti, kterou měla údajně poslat. Stěžovala prý si na muže z Nového města na Moravě, který nebyl nakloněn tehdejšímu politickému systému, ale ztotožňoval se s mojí koncepcí práce. Žádal prý o uznání jeho práce v odboji a manželka měla protestovat. Byl to podvrh pisatele ze Žďáru nad Sázavou. Stížnost a vzniklá atmosféra měla nahlodat přátelské vztahy mezi námi a lidmi z okolí. Tehdy jsem požádal ministerstvo vnitra, aby vše ověřili a pokusili se určit pravděpodobného pisatele. Po čase jsem obdržel informaci, že psací stroj pochází z okresního výboru protifašistických bojovníků ze Žďáru nad Sázavou. Další šetření jsem nepovažoval za nutné. Dobavil jsem si sám, že jde o osobu, která byla v čele této organizace. Měli jsme dávné rozpory. Mluvila, že byla velkou partyzánkou a já jí tvrdil opak. Při jedné besedě kde vyprávěla zahraniční delegaci jak bojovala jsem jí řekl, že lže. Mé názory odmítala a slibovala krutou odplatu. Byla také strůjcem neustálých stížností na moji osobu ať na ústřední kontrolní komisi či na jiné orgány. Až koncem roku 1989 jsem se dověděl, že v době kdy jsem pracoval ve Žďáru nad Sázavou měla ve svém bytě, který se nacházel na vršku proti budově okresního orgánu, namontovaný vojenský dalekohled a denně sledovala z okna svého bytu, co v kanceláři dělám, kdo za mnou chodí a po té psala anonymy, stížnosti. Byl to projev přátelství ? Bohužel jí jako zasloužilé komunistce všichni činitelé věřili a mě zařadili, jako zhýralce, pravičáka, k „odstřelu“.
DOPISY PRESIDENTU REPUBLIKY
Po volbě presidenta republiky jsem Václavu Havlovi dne 29. ledna 1993 mj. napsal: „…Z Vaší tiskové konference 26. ledna 1993 jsem postřehl, že míníte některá vystoupení poslanců ve Sněmovně projednat s generální prokuraturou. ..(analýza Dolejšího, moje poznámka) Přimlouval bych se, aby byl dán podnět k zevrubnému prozkoumání všech tvrzení tohoto dokumentu….Pokud bude třeba jsem schopen přispět objektivní pravdě….“ President neodpověděl.
O něco později jsem ho žádal o pomoc v sociální oblasti a také o názor zda přítomnost právního zástupce ing. Miroslava Štěpána při mé domovní prohlídce nebyla protiprávní, zda nebyla protiprávní prohlídka mého domu a příslušenství. Současně ho požádal o stanovisko k jeho údajným citacím v knize V. Bartůšky „Polojasno“. Dopisem ze dne 20. 10. 1995 ředitelka Odboru styku s veřejností kanceláře presidenta JUDr. Jana Chalupová mj. odpověděla:
„..Kancelář presidenta obdržela Váš dopis, v němž upozorňujete presidenta republiky na své sociální záležitosti a na úkony orgánů činných v trestním řízení, což dáváte do souvislostí se svou minulostí. Bohužel, musím zklamat vaše očekávání. President republiky nemůže zasahovat do činnosti orgánů policie a podle Vašeho sdělení jste již všechny příslušné kroky – byť bez úspěchu – podnikl sám. Také jistě pochopíte, že president republiky nemůže vysvětlovat pasáže z knihy „Polojasno“,s tím by bylo nejlépe obrátit se na autora publikace…“
Další dopis jsem zaslal presidentu republiky V. Havlovi v souvislosti s vysíláním televize NOVA, která odvysílala rozhovor s JUDr. Nechanickým. Ten v televizi prohlásil, že mezi vlastizrádci za intervenci vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 jsem i já. Protestoval jsem. President republiky neodepsal. Odespal však vedoucí sekretariátu Poslanecké sněmovny Milan Kupka.. Z něj vyjímám:
„…Pan předseda dr. Uhde se po návratu z dovolené seznámil s obsahem vašeho dopisu a a je přesvědčen, že jste v roce 1968 neučinil nic, co by bylo v rozporu s tehdy platnými zákony…“ Ředitel inspekce ministerstva vnitra JUDr Nechanický se mně omluvil, ale nezaregistroval jsem, že by se omluvila zmíněná televize.
CO BY NA TO ŘEKLI HOŠI OD BOBŘÍ ŘEKY ?
Ach, jak těžce se vrací pravda…. Jak rád bych se sešel J. Foglarem a vysvětlil mu mé znalosti z oblasti přátelství lidí, kteří hlásali, že chtějí na základě faktů střízlivě soudit skutečnost, že chtějí umět i snít, milovat člověka, bránit člověka, vážit si člověka. A tak asi oni „kluci“ by řekli: chcete-li milovat člověka musíte opustit platformu „kroucení krkem“ u těch, kteří vám zdánlivě vadí. Když jsme „lovili“ ušlechtilé bobříky zaznamenávali jsme vše do Zápisníku a dávali k veřejné kontrole ostatním. A dnes? Zdá se mně, že větší platformu má zveřejňování nepřátelství… A pravda je v nedohledu.
Navštívil mě dávný spolupracovník. Pracoval kdysi ve Šmeralových závodech v Brně a já ve Žďárských strojírnách. Oba podniky spolupracovaly při výrobě tvářecích strojů. Setkávali jsme se čas od času při jednáních o tvářecí technice, o technologiích i na Brněnských veletrzích. V Brně i ve Žďáru nad Sázavou. Byli jsme v jedné politické straně. Po čase jsem odešel do politických funkcí a naše cesty se rozdvojily. Po dlouhých letech jsme se setkali. Oznámil mně, že si koupil knihu „Záhady 17. listopadu“ od pana Sýse. Prý si ji rád přečetl. Po přečtení rozhovoru se mnou došel prý k závěru, že onoho 17. listopadu 89 šlo o spiknutí proti mně. „Spikli se a pak tě do toho chtěli namočit!“ Co jsem měl odpovědět? Vyslovil jsem souhlas. Od samého počátku jsem byl o tom přesvědčen. Kamuflovali, chtěli si se mnou vyřídit účty a zavřít mě. Izolovat, odsoudit ale jakoby ne jejich zásluhou, ale díky požadavkům široké veřejnosti! Nebylo se čemu divit. Dogmatikové spoléhali, že je budu podporovat a plnit jejich příkazy. Já ale šel svou cestou. Když žďárské delegace „zasloužilých“ komunistů odjížděly v sedmdesátých letech do Prahy na ústřední kontrolní komisi, jejíž předsedou byl tehdy Miloš Jakeš, žádaly pomocí vymýšlených sprostot mě zlikvidovat protože jsem neplnil jejich záměry. A tehdy jim na této komisi slíbili, že „vše dostanu i s úrokama“. Vesele si o tom vyprávěli téměř po celém Žďársku. Zpochybňovali mě, snažili se vytvořit ze mě lotra. A tak díky jim jsem šel do Brna, z Brna do Zlína, ze Zlína do Prahy. V krátkých intervalech, abych žádnou práci nedokončil a lidé mě mohli pomlouvat. Sprosté anonymy ze Žďáru mě provázely i v těchto místech i na ústředním výboru KSČ, ve vládě. Světe drž se i po 17. listopadu. Přicházely ze Žďáru tak i ze Zlína. Tentokrát prý je organizovali členové OF!! Všichni měli strach, abych nezískal nějakou funkci, ale naopak byl řešen!
M. Jakeš mě zachraňoval?
Ze Zlína mě vyprovodil bývalý předseda ústřední kontrolní komise, tehdy už tajemník ÚV KSČ M. Jakeš do Prahy, potom do vlády a zase zpět na ústřední výbor KSČ. Vždy pod jeho „lucernu“! Jistě věděl co dělá. Někteří pisatelé dnes píší a vykládají (mj. i v knize pana Sýse anonym!!!), že jsem mu měl být vděčný a neprovokovat. Však on také nejednou v různých rozhovorech připomínal „ vážná prověrka přijde!“ Přišla!!
Kdybych byl šéfredaktorem bulváru tak bych napsal, že velký podíl na společenských změnách má sám M. Jakeš, díky přešlapování a dvojakosti politiky, díky nejasně formulovaným otázkám o společnosti a straně, dále Vladimír Herman, vedoucí tajemník jihomoravské organizace KSČ a kandidát předsednictva ÚV KSČ, který v dobrém úmyslu navrhl do funkce generálního tajemníka ÚV KSČ, jinak dobrého člověka, Karla Urbánka a samozřejmě v neposlední řadě voják, intelektuál, umný člověk, Alois Lorenc z ministerstva vnitra. Nemohl bych vynechat sám sebe protože slušovická inspirace mě vedla k prosazování a propagaci jejich systému, tolik nenáviděnému.
Ve Zlíně v roce 1985 s Milošem Jakešem a Vladimírem Hermanem
Pamatujete si na knihu Polojasno a na některá tvrzení tisku?
V knize Polojasno se v souvislosti s řešením událostí 17. listopadu 89 mj. uvádí slova pisatele V. Bartušky: „Víte jakej to na mě udělalo dojem? Že tuhle revoluci připravil Lorenc s Hegenbartem a dalšíma partajníkama, že se předem dohodli i s některýma lidma v opozici. Protože vy sám víte nejlíp, že kontakty mezi Stb a Chartou byly velice intenzivní a zdaleka nebyly jenom pracovní,“„Tak já ti něco povím“, křičí Danist, „Vašek mi tuhle říkal“ toho Hegenbarta nechte na pokoji, ten pro vás udělal tolik, že se budete jednou divit, až to všechno řeknem. Zatím o tom musíme mlčet. To je co? Takže si tu přestaň hrát na chytrýho. Nikdo o to nestojí..“ V další části byla v publikaci uvedena slova člena komise, který mj. řekl: „Pochopte, kluci, kdyby se ukázalo, že tuhle revoluci udělal Lorenc s Hegenbartem, uškodilo by to dobré věci. Nemá smysl předčasně bourat mýty. Lidé věří, že je to dílo studentů a Občanského Fora, tak proč jim tuhle víru brát.“
Dne 25. dubna 1990 otiskly Zemědělské noviny stať, v níž bylo oznámeno, že pisatel se dozvěděl „z poznatků vyšetřujících komisí a jednoho poručíka Stb“, že 17. listopadu „byla připravena operativní akce s cílem vyprovokovat reakci veřejnosti, kterou by bylo možno v následujících hodinách využít zatím k nejasnému záměru. Znovu se tak potvrzuje hypotéza o puči, který nechtěně smetl pučisty…“
Záměr?
Záměr byl pro mě jasný. Naštváním veřejnosti, prostřednictvím bitek na Národní třídě 17. listopadu 89, veřejně pranýřovat Hegenbarta, odsoudit a splnit několikaleté přání žďárských dogmatiků, kteří vytrvale jezdili na ústřední kontrolní komisi ÚV KSČ, neúnavně vymýšleli sprostoty, psali anonymy, otravovali mně život, zpochybňovali mě před veřejností. Při přesunu na krajský výbor v Brně jsem se nestačil podívat z okna budovy a přišel obrovský anonym jak „čachruju“ se stavebním materiálem byť jsem nic nestavěl, jak neuznávám staré komunisty a protivím se jejich názorům, jak se rozvádím, byť s manželkou žijeme v pohodě i s jejími velkými zdravotními problémy, již 51 let . Ještě jsem nedojel do Zlína a už staří komunisté věděli, jaký darebák k nim přichází.
Kdo zná pravdu o roku 1989 a o 17. listopadu?
Měl jsem se stát pádnou obětí 17. listopadu, aby strůjci onoho dramatu žili na věčné časy. Tušil jsem, že vše je cílevědomě koordinováno. Ti „praví“ i ti „leví“ vymýšleli o mně teorie, mluvili polopravdy, lhali, znevažovali moji práci, se snahou vytvořit o mně obraz hloupého demagoga, skrytého stalinistu, pak vůdce 2. centra ve straně, analfabeta, člověka, jak v roce 2009 napsal jeden bývalý činitel komunistické strany, kterému chybí morálně volní vlastnosti. A redaktoři různých sdělovacích prostředků to brali! V roce 1990 naorganizovali dopis, který mně oznamoval, že ve Žďáru a ve Žďasu nikdy a z ničím neuspěju. OF Žďárských strojíren vyzývalo všechny podniky, aby přijímaly rezoluce požadující, abych byl řešen. Jako v padesátých letech! Nebyl zájem, abych našel uplatnění.
Dovolím si dát k dispozici názor ruského občana, který v roce 2004 reagoval na zveřejnění mých zkušeností z roku 89 na mé internetové stránce. Mj. psal: „…Chtěl jsem vám vyjádřit soucit, pane Hegenbart, ale teď nevím z čeho. V roce 1989 jsem pracoval v Československém rozhlase (ruská redakce), nepokládal jsem že spiknutí několika osob lidí může vyvolat takový převrat. Nepatřil jsem k „nejinformovanějším“, ale ve srovnání s uklízečkou viděl a věděl jsem samozřejmě víc. Nemáte si co vyčítat. Vy ale víte, že smysl pro realitu mají právě uklízečky. Čím výše to jde od nich nahoru, tím více se život vidí schematicky. A pak přichází to překvapení: Ježíš,vždyť jsem čekal výsledek úplně jiný! Slabost uklízečky je právě v tom, že má nepřekonatelnou chuť věřit slibům mocných. Pak je schopna podpořit i ďábla, slíbí-li ji větší prosperitu. Vzpomeňte si na výrok (jednoho z presidentů) o „králíkárnách“…
Váš trumf je ve znalosti pravdy o tom, co a jak se odehrálo v roce 89 a co tomu předcházelo. Nenacházím však ve vaší stati úplný popis. Možná nepovažujete tuto stať za zrovna nejlepší místo pro „pravdu úplnou“, možná se bojíte (což se dá lidsky pochopit)…..“ Co dodat? Nic?
Slušovice – příklad společenských změn u nás
Mnozí ironizují moje přesvědčení o správnosti podpory slušovické cesty. Ale ve Slušovicích šlo o pokrok a o naplňování skutečných socialistických ideálů, které nenáviděli levicoví i pravicoví dogmatikové. V knize Albertov:16:00 vydanou nakladatelstvím Lidové noviny v roce 2009 jsem mj. napsal:
„Z mého hlediska proces společenských změn u nás začal koncepcí slušovického Agrokombinátu. Byli první v republice, kteří se odklonili od dogmatických pouček té doby a k uspokojování potřeb a zájmů společnosti a družstevníků šli cestou vědeckotechnického pokroku s rozhodujícím ukazatelem zisku. Využili všech intelektuálních sil, které v té době byly k dispozici. Doložili životaschopnost politiky „Pražského jara 68“, v mnohých směrech demokratičnosti tuto politiku překonávali. Měli podporu většiny národa a především mladé generace… Na Zlínsku nepochybně začal proces společenských změn…Je na čase, aby lidé požadovali dnes nové změny a to bez všech, kdo přivedli společnost do krizových stavů. Příklad Slušovic je aktuální….Tam začala skutečná revoluce, která usilovala o blaho lidu, byť zásluhou jiných nedokončená.“
Názor redaktora z Ruské federace, který asi nikdo s velkých činitelů nečetl
Těm, co se zlobí a vzpomínají na léta své vlády připomínám článek V. Fjodorova, který zveřejnil časopis Signál č. 45/89. Tehdy mj. napsal: „Socialismus vstřebává, využívá pro svůj rozvoj všechno kladné, co vytvořil člověk za kapitalismu, úspěchy tržní ekonomiky a zbožně peněžních vztahů, zákon hodnoty a další užitečné prvky….A ještě jedno důležité poučení Října 1917, které realizuje sovětská přestavba. Socialismus bez demokracie vede k politické stagnaci a degradaci… Demokracii zrozenou Říjnem potřebujeme i dnes, když náš lid musí uskutečnit historický průlom, vystoupit na kvalitativně novou úroveň rozvoje. Konkrétní projevy úplné obnovy… se dotknou skutečně všech stránek našeho života, ideologie, politických struktur, ekonomiky i kultury. To bude nová demokratická atmosféra ve společnosti…“
Myšlenky pisatele připomínám všem „revolucionářům“ jen proto, aby alespoň částečně pochopili, že Listopad 89 by nebyl možný bez zásadních změn v politické orientaci v Sovětském svazu.
Generál Lorenc pronesl pravdivé myšlenky
Vzpomněl jsem si na slova generála A. Lorence. Kdesi je pronesl a já s nimi souhlasím. Parafrázuji jeho myšlenky: „Když si uvědomíme, že k zásadním změnám došlo v celé Evropě a pochopíme vliv geopolitického vývoje na situaci v Československu koncem 80tých let, potom je podstatné, že u nás nebyly oběti na lidských životech. To se nedá říci o jiných zemích střední a východní Evropy. Možná to odráželo podvědomí či uvědomění, že jsme se dostali k limitu systému, který se dost odlišoval od klasického konceptu socialismu, chyběla mu vize budoucnosti… Svět je v krizi… Jsem přesvědčený, že z této krize, ve které se svět nachází vyjde cosi, co se sice nebude nazývat socialismem, ale většinu prvků bude obsahovat….“
Setkání po létech skončilo
Ani se mi nechce věřit s jakými úvahami skončilo mé setkání s dávným spolupracovníkem. Ještě že vyšla kniha pan Sýse….
Rád vzpomínám na základní školu, na řídícího učitele. Učil dobře, příjemně vyprávěl, hrál pěkně na housle, zpíval a maloval. Učil nás v nelehké době. Do naší obce přišel po okupaci fašistickými vojsky a po vzniku protektorátu Čechy a Morava. V té době jsem začínal chodit do školy a mnohému co se dělo tehdy nerozuměl. Nevěděl jsem, že ony podmínky mu přinášejí velké problémy. Z jeho náznaků chování jsem však tušil, že se cosi děje. Později jsem i já postupně chápal příčiny jeho nervozity a stresů. Vypořádával se ze všemi možnými omezeními, které nařizovaly německé úřady a protektorátní režim. Odnesl a uschoval školní a obecní kroniku, z níž nám četl, odstraňoval a kdesi uschovával některé knihy ze školní knihovny, do třídy musel pověsil obraz Adolfa Hitlera a dr. Emila Háchy, musel organizoval výuku německého jazyka.
Hovořil o Velkoněmecké říši, o Protektorátu. Nezapomenutelné bylo vyprávění jak Přemysl Oráč se stal naším vládcem , jak se oženil s Libuší a měli spolu sedm dětí. Opakoval nám jejich jména a chtěl, abychom si je pamatovali. Dlouho jsem mnohé věděl o osudech Mnata, Vojena, Vnislava, Křesomysla, Nezamysla, Neklana a Hostivíta. Poutavé bylo vyprávění o Sámově říši prvním to státu Slovanů, o tom jak se zbavil a vyhnal ty osoby, které škodily jeho říši. Stejně vroucně mluvil o Svatoplukovi jako o energickém o bojovném panovníkovi. Ač jsem byl mlád slova o Velké Moravě, o vzniku Českého knížectví a od roku 1198 o Českém království, jsem hltal a pamatoval si. Vůbec jsem nepostřehl kdy v jeho výkladu končí historická fakta a kde začínají pověsti. Učil nás pokroku. Srovnával práci našich otců s prací dědů a jejich předchůdců. Porovnával formy práce, dnes řekneme technologie a jejich úspory, úspěšnost. Nabádal, že musíme být ještě lepší když se budeme dobře učit a poznávat vše, co přináší pokrokový svět. Byly to vstřícné myšlenky. Ideje české státnosti byly velkolepé, inspirující. Překonaly staletí, nabádaly lid k účasti na rozvoji vlasti, domova, byť o něj byl veden neustálý zápas.
S hrdostí komentoval historika a politika Františka Palackého. V roce 1868 napsal: „Po dávno vykonaném poněmčení Slovanů na severu, západu i jihu, nevymřeli jsme my Čechové v řadě národů, ač nás potkaly bezpříkladné katastrofy a po několik století byla utlačována národnost naše…stále vzmáhající se strana snaží líčiti nás pod zástěrou německého vlastenectví…co klín v těle německém, nebem i peklem hýbajíc sprovodila by nás ráda čím dříve tím lépe, každým způsobem násilně ze světa, jakožto oběť propadlou neuprositelnému Molochu moci a nadvlády německé…Je zapotřebí, abychom se vynasnažovali ducha mezi sebou oživovati, abychom zase jím oživováni byli…“
V takové chvíli zanechal citaci a otevřel starý časopis. Jmenoval se Žďárský obzor a byl vydán ve Městě Žďáře 1. ledna 1903. Pozorně nám četl článek Františka Pátka: „..Nač nestačujeme počtem, měli bychom nahraditi odvahou, zdravým sebevědomím, rozumnou národní hrdostí. Smělému náleží svět. Ne pokornou tvář sluhy, ale hrdý výraz činných volných lidí, se kterými musí počítat každý, kdo je kolem nich….“
Seznámeni s básníkem
Byla přestávka. Připravovali jsme k odchodu do lesa. Na takovou chvíli jsem se těšil. V lese jsme, až na děvčata, lezli po stromech, dělali z mechu záhonky, parčíky. Hráli si. Tentokrát řídící učitel vzal sebou housle. Uprostřed malého lesního porostu jsme si sedli do kruhu a on nám vyhrával a učil píseň: „Ty moje otčino, vy česká lada, má duše má vás tak ráda, ach ráda. Kdožpak by neměl rád ten koutek český, vždyť je tak maličký, vždyť je tak hezký…“ Dlouho jsem si ji pamatoval. Po cestě zpět do školy jsme se zastavili u Památníku. Stál a stojí vedle školy. Je to kámen z pod Tisůvky , naší nedaleké hory 789m nad mořem. Před vznikem Protektorátu byla na něm umístěna tabule se jmény místních občanů, kteří padli za naši svobodu a samostatnost v první světové válce. Na příkaz německých orgánů musela být z velkého kamenného kvádru odstraněna tabule se jmény a československý státní znak. Zde nás čekal starší muž s bílými delšími vlasy. Vítal nás úsměvem. Tehdy jsem netušil, že jde o básníka a spisovatele Petra Křičku. Vyprávěl nám o lese. O hoře Tisůvce, o Žákově hoře, o přírodě, o studánkách a pramenech řek Svratky a Sázavy. Vyprávěl o vlasti, o lidech, kteří vykonali, pro český národ, mnoho dobrého. Vyptával se nás jak se nám líbilo v lese, co dělají rodiče, o co se zajímají, jak jsou spokojení. Bývalý spolužák vzpomínal slovy: „Řídící učitel byl vlastenec. Byl prvním v obci, který ve dřevníku schovával francouzský zajatce. U něj se schovával spisovatel Petr Křička.“
Básník Petr Křička
Básník Petr Křička
Chodil za námi k pomníku, vedle školy. My jsme seděli na schodech a on vypravoval a také se nás na mnoho věcí vyptával. Pamatuji si, že už měl hodně bílé vlasy. V závěru vyprávění nám recitoval jeden verš z básně Jana Nerudy „Jen dál“.
„Z bouřného času jsme se narodili
a krok za krokem v bouřných mračnech jdem
vstříc hrdě vznešenému svému cíli,
šíj kloníce jen před svým národem.
My věděli, co nás cestou čeká;
byť hrom však bil a mráz nám v kosti vál –
toť jenom česká hudba odevěká,
my při ní půjdem kpředu – dál, jen dál!
Na úplný závěr řekl: „pamatujte chlapci a děvčata: šíj kloňme jen před svým národem“.
Nashledanou. Odešel.
Petr Křička pobýval v naší obci Cikháj
Spisovatel vždy patřil více k Novému Městu na Moravě a k Maršovicím. Na pobyt zde sám vzpomíná: „Zde začíná můj život v horácké vesnici, v drsné Českomoravské vysočině, v horách Žďárských, pravé to sněhové komoře. Byl jsem žák přespolní, neboli, jak mi říkali městští spolužáci, pes polní. A musel jsem v zimě – v létě šlapat z Maršovic do školičky. Byla-li cesta moc zlá – a zima na Horácku není věru žádný špás – tu dal děd zapřáhnout do saní. Byla to znamenitá věc, ten můj život školáčka v drsných horách a nezměnil bych svoje mládí za žádné jiné. Byl jsem vychován pevně, zdravě v čistém, neporušeném českém kraji, útulku mnohých Bratří v dobách Temna. Tento sparťanský život dal mi reservoir síly a zdraví do života a nasadil mi hluboko do srdce lásku k přírodě. V rychtě (v Maršovicích bydlel) vládl duch upřímného češství, hrdého vlastenectví a lásky ke slovanským národům.“
V období 2. světové války několikráte pobýval u řídícího učitele u nás v obci. Zde se léčil, schovával před gestapem, překládal Tolstého Annu Kareninu a psal básně. Procházel místní lesy, soukromně besedoval s některými občany, spolu s řídícím učitelem poslouchali zahraniční vysílání z Londýna a Moskvy a informace předávali občanům zapojeným do odboje, starali o francouzské zajatce, kteří utekli z německého zajetí. S bolestí sledovali a prožívali zatýkání místních občanů gestapem, hrůzné příjezdy kolon německých vojsk do obce, trýznění místních obyvatel gestapem, vypálení a prostřílení rodinných domků německými vojsky, pročesávání houštin na okraji lesů německými vlčáky a pálení pancéřových pěstí do lesů, obsazení obce německými vojsky a prohledávání všech domků dne 1. května 1945 s nebezpečím jejich vypálení a odvlečení obyvatel do koncentračních táborů.
Naopak projevili velikou radost z osvobození obce partyzány dne 5. května 1945 a ze slavnostního vyvěšení československé vlajky po šesti letech. Petr Křička do školní kroniky napsal: „Vidina královských Hradčan symbolu naší svobody a státní samostatnosti, vznášela se i před očima vlastenců cikhajských, kteří s nadšením účastnili se povstání národního ve slavném květnu 1945. ruku v ruce s partyzány, jimiž hemžily se lesy na Žákovici“ V těch dnech spěchal jsem i já pěšky do bojující Prahy: z Německého přes Svratku, Herálec, Vortovou, Košínov, Krucemburg až k Chotěboři, kde se mne ujala Rudá armáda a přivezla mne do Prahy ve čtvrtek dne 10. V. 1945 k 9. hod. večerní.“
Dne 2. ledna 1946 pak dopsal do kroniky: „V cikhajské škole schovával jsem se v předjaří a na jaře r. 1941 (únor až duben) před gestapem pohostinných a statečných manželů Bartošových. Na mou otázku, jsou-li si vědomi v jaké nebezpečí se vydávají, poskytujíce mi útulek, odpověděli: „Ano, víme, ale nebojíme se. I v pozdějších letech válečných pobýval jsem několikráte ve škole v Cikháji. Zde jsem se léčil ze své srdeční choroby, zde jsem přeložil značnou část Tolstého „Anny Kareniny“. Ke škole cikhajské vztahují se moje básně „Florinka“ a „Lesy šumí“, které vyjdou v mé nové sbírce válečné lyriky „Běsové.“ Mám rád lesy na Žlabině, na Žákovici, na Tisůvce procházel jsem je křížem krážem. Rád jsem poslouchával jejich šumění v letech, kdy hlasy ptáků, zvěře, vod a stromů bývaly člověku milejší než hlasy lidí…Mám rád pohled z Tisúvky na zelené moře na hranicích Čech a Moravy..Z mladičů, jimiž já jsem chodíval, bude kdysi vysoký les, z větví, jejichž dřeváčky vídal jsem v řádu na síni před třídou, budou dospělí mužové s ženy – naši Horáci. Přeji jim vše dobré v životě. Kéž jsou vždy pevným a věrným poutem královských Čech a milé Moravěnky. A generacím příštím, které si budou pěstovati své rozoumky a svá srdíčka ve škole cikhajské, přeju, aby na ni mohly vždy vzpomínati tak rády, jak na ni vzpomínám já.“
Ve stati „O Horácku a Horácích“, která vyšla v Lidových novinách 8. 10. 1946 vyznává lásku k horám Českomoravské vysočiny, volá po jednotě národa. Mj. píše: „To nejsou hory, které tarasí, rozhraničují, oddělují a rozdělují, to jsou hory, které spojují a sjednocují. Tak jako páteř se svými obratli a žebry na ně připojenými pojí a poutá navzájem obě poloviny těla, tak i široký hřbet Českomoravské vysočiny rulovými svorníky svých rozsoch a vidlic váže a spojuje dvě části jedné, nedělitelné vlasti jednoho a téhož národa. Na západě královské Čechy, živel mužný, hrdinný, aktivní, nositele a tvůrce národních dějin, a na východě Moravu, zemi a duší ženskou, pasivnější, citovější a něžnější, milující sestru, drahou milenku, ženu věrnou a oddanou. Poutá je k sobě pevně, nerozlučně, navždy – v štěstí i neštěstí, v práci i oddechu, v utrpení i slávě Posvátná místa jsou, kamkoliv kráčíš…“
Lesy šumí
Petr Křička (úryvek)
„ V pasekách slunných divoženek stíny,
v hromadách listí skřítků suchý smích,
zelenozlaté habrů baldachýny,
honosný purpur buků královských,
zlatohlav břízek s běloninkou korou,
kosmatých smrků vážný, chmurný tým –
ó lesy, lesy pod Žákovou horou,
jste překrásné v tom hávu podzimním,
jste překrásné, když perlí se a hraje
mdlé slunko října v mechů zeleni,
i v nocích měsíčných, když kapraď zraje
a v houštinách řvou láskou jeleni,
jste překrásné, když stříbrná a tichá
v mrazivém ránu pára stoupá z hor,
i Boreas když běduje a vzdychá
a chvojím dlouhý vede rozhovor,
i v jasu poledne i v temnu nočním,
jímž bludička se míhá zděšeně,
jste divukrásné v každém rouchu ročním
a nad vše v říze zlaté jeseně.
Ó zimo, zimo, plná hrůz i něhy,
tvá je teď sláva, království i moc,
buď milosrdna k počavším už lánům,
i k osevu, jenž v jejich lůnu spí –
na srdci lesů chlapcům – partyzánům
dej oddech, klid a teplé bezpečí!“
V letošním roce uplyne 126 let od jeho narození a 61 let od jeho úmrtí. Z jeho prací znám Šípkový keř, Bílý štít, Svět zvířat, Hoch s lukem, Výbor z básní, Chléb a sůl, O Horácku a Horácích, Světlý oblak, Běsové jako dobovou lyriku, komentující mnichovské události, okupaci, partyzánský odboj v Cikháji i vzdání díků Sovětskému svazu za osvobození a Píseň meče. Petr Křička byl členem České akademie věd a umění, členem Svazu čs. spisovatelů, Svazu čs.-sovětského přátelství, Přípravného výboru kulturního svazu, redaktorem Družstevní práce. Ovládal jazyk ruský, polský, německý, francouzský, anglický, italský.
Poznání Anny Křičkové
Před 31 lety vydalo Horácké muzeum v Novém Městě na Moravě k 95. výročí narození a k 30. výročí úmrtí básníka a spisovatele Petra Křičky malou publikaci Anny Křičkové „Malá vzpomínka na dobrého člověka“. Vydání nebylo jednoduché. Nakonec ONV vydání povolil pod čj. 39/150/79. Velkou práci odvedla vedoucí odboru kultury Jarmila Křížová a Jiří Grepl a sama paní Anna Křičková. Několikráte mě navštívila, pobesedovala. Přinesla mně malou skládačku o rodině Křičkových a také sloku básně vztahující se k Moravě a to z doby kdy bylo Petru Křičkovi 12 let.
„Moravo, Moravo, já Tebe miluji,/ Ty vyhlížíš,/ jako když dvě zlaté rybky plují./ Já Tebe, Moravo, neopustím,/ já za Tebe svou krev hned vypustím.“
Vyprávění o životě básníka , o vzniku „Babinčina maršovského valčíku, bylo příjemné. Společně jsme navštívili místa v obci kde pobýval Petr Křička. Se zájmem si četla školní kroniku. Text Petra Křičky ve školní kronice převzala a nechala otisknout v publikaci. V roce 1979 a v roce 1980 mně napsala několik děkovných dopisů a zvala do Prahy, do Vršovic.
Dojemný úvod k publikaci napsal Josef Pavlík, učitel z Bystřice nad Pernštýnem. K Petru Křičkovi uvádí mj.: „Nenarodil se na Vysočině. A přesto jeho vztah k našemu kraji je více než důvěrný. Okouzlen krajem šípků a jeřabin kolem Maršovic a Nového Města na Moravě, vysokou modrou oblohou s houpajícími se bílými obláčky, vrací se nejedním veršem čistým jako stříbrné studánky u nás na Vysočině, křehkým jako dětský sen, něžnějším než tajuplná červencová hvězdná noc, průzračným jako rosné body třpytící se na lukách před Maršovskou rychtou. Ve sbírkách Šípkový keř a Bílý štít vrací se veršem plným pokory a chlapeckého vyznání zpěvnou notou plnou citového vzplanutí a milostného obdivu do krajiny dětství. Takoví je jeho velká láska k Vysočině. Ale je tu ještě další. Obdiv ruské prózy a poezie, jejímž byl Petr Křička věrným a mistrným překladatelem. S jemným citem překládal díla bratrských ruských autorů, aby dal zaznít kráse slova a hloubce myšlenky…reaguje na bolestný tón utrpení našich národů po mnichovské kapitulaci a za okupace vyzpíval v třiceti básních sbírky Běsové, stejně jako hrdinný odpor proti německým vetřelcům ve sbírce Píseň meče….Krajina jeho dětství je i naší krajinou. A právě proto máme jeho dílo rádi. Ale i proto, že v něm zaznívá hluboký podtext víry v člověka, mír a sociální pokrok.“
Vracejme se k vlastencům, nezapomínejme
Zdá se, že „celý svět je na rub zvrácen“. Zapomíná se na vlastence, velikány kultury a práce, na vlastní historii. Národní hrdost, vlastenectví, morálka, slušnost, poctivost, charakter a pravdomluvnost jakoby se z našeho života vytrácely. Některé události se zkreslují. Na jednom setkání občanů jsem musel prohlásit, že vysoce si cením a uznávám úlohu západních spojenců ve 2. světové válce, a účast na osvobození naší vlasti, ale nemohu tvrdit, že nás osvobodily jako celek Američané. Přece vím, že i do naší obce vstoupil ruský voják dne 10. května 1945 a ne voják jiné armády. Rumunská vojska přišla až 12. května 1945. Přece vím, že Praha byla osvobozena 9. května Rudou armádou a ne 8. května 1945 americkou armádou a vůbec vím, že válka u nás na Vysočině skončila až 17. května 1945. Jak mohl český národ, od Plzně na východ, jásat 8. května když v tento den se na mnoha místech sváděly těžké boje s fašistickými vojsky a umírali spoluobčané. Pro mě je to nepochopitelné.
Nepochopitelné je zapomínání na vlastence básníka Jaroslava Křičku. Při loňských jeho kulatých výročích, zrození a úmrtí, si nikdo z oficiálních činitelů okresu na básníka nevzpomněl, tím více ne na jeho odkaz. Nezaslechl jsem nic ani z centrálních mediálních prostředků. Zřejmě je to složité. Z vlastních zkušeností vím, že nebylo jednoduché zajistit, aby zůstala i v obci Cikháj zapsána trvale památka na pobyt básníka. Byl zpracován návrh na odlití kovové desky s nápisem, který připomínal jeho účast v odboji. Nikdo nechtěl mít s takovým vyjádřením nic společného.
Až po letech, díky starostce Haně Zoubkové se podařilo pamětní desku odlít a upevnit na bývalou školu, dnes obecní úřad. Stalo se tak při vzpomínce na osvobození obce 5. května 2005 z významným projevem předsedy okresního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu pplk v.v. ing. Pavla Koutenského.
Názory Dr. Radoslava Kinského
Majitel místních lesů Dr. Radslav Kinský ze Žďárského zámku mně dne 24. února 2005 napsal: „Vážený a milý příteli, srdečně děkuji za dopis a text Petra Křičky. Jak víme, pražské národní povstání nebylo v určitém období ve zvláštní oblibě a chudák Smrkovský na to i doplatil. Národní rada byla pokládána za jakousi přebytečnou instituci a proto se nedivím, že Vaše zmínka zůstala bez povšimnutí. Jistě budeme míti příležitost připomenout tyto historické události při některých nastávajících vzpomínkových oslavách, třeba v Cikháji. Přeji Vám pevné zdraví a spokojenost s upřímným pozdravem Radoslav Kinský.“
Dr. Kinský dobře znal historickou pravdu. V jednom dalším dopise napsal mně mj. : „..veškerou odbojovou činnost Žďárska znám velmi podrobně a také mne mrzela skutečnost, že některé pomníky, včetně obce Cikháj, byly po léta v neošetřeném prostředí. K Vaší informaci přikládám patrně poslední dopis Heydricha Bormanovi, který je jistě i pro náš kraj zajímavým dokladem….celá naše rodina během okupace a po uvalení nacistické vnucené správy měla zákaz vstupu do Žďáru a zákaz styku se zaměstnanci. Sám jsem byl však o prázdninách na kole ve Vojnově Městci a posloužil tak jako odbojoví spojka. Můj otec Zdenko Radoslav Kinský byl členem Revolučního národního výboru v Chlumci n.C. Proto také dbám o to, aby pomník nedaleko Stříbrné studánky byl zachován tak, jak byl postaven a se symboly tehdejší doby… Objevují se i dnes různé pokusy o zpochybnění Benešových dekretů a přechází se mlčením první příklad vyhnání českých obyvatel z odtržených pohraničních oblastí, zvaných Sudety, což bylo jistě neblahým příkladem později posíleným krutým a nelidským chováním vůči našim židovským spoluobčanům. Přejeme si, aby se podobné situace neopakovaly a vytvářely se podmínky pro harmonickou ekonomickou spolupráci se sousedními státy, uznávajícími naši suverenitu a právní řád. Extrémistické nároky a jednostranné výtky nejsou jistě na místě..“
Dr. Radoslav Kinský, dokud byl zdráv se zúčastňoval pravidelně každoročně všech vzpomínkových akcí u památníků partyzánského odboje a u odhalení pamětní desky Petru Křičkovi v Cikháji.
Vracejme se k našim historickým kořenům
Řídící učitel i spisovatel věděli proč je nutné připomínat nám dějinné události a významné osobnosti dějin. Vyžadoval to rozvoj vlasti, pokrok, rozmanité potřeby a zájmy lidu, jejich uspokojování. Mnohé jevy v současnosti mě vedou k zamyšlení jakoby se měla vracet doba pobělohorská, rakousko-uherská i období velkoněmecké říše. Při takových myšlenkách mě mrazí v zádech. Objevuje se lstivost, chamtivost, licoměrnost, nevraživost, faktory proti nimž byl sváděn boj již v říši Sámově, Velké Moravě, v Českém království i ve vzniklé 1. republice, v poválečném období. Zdá, že jde vždy o jedno a totéž. Oslabit naši republiku, rozložit české zájmy a vztahy mezi lidmi, a dokládat naši nesamostatnost, nekompetentnost, neschopnost řešit problémy své země. Vytvářet jakousi atmosféru nutnosti být pod deštníkem západních sousedů, pod pláštíkem jednotné Evropy s mnoha skrytými zájmy feudálů a jiných. Samozřejmě s doprovodem odsuzování idejí husitství a naší reformace vůbec, národního obrození a s hledáním chyb v idejích prvního našeho presidenta Masaryka, který vymýtil poslední zbytky feudalismu a středověku a jehož životním odkazem byla společnost spravedlivá a svobodná. O drsných útocích na druhého presidenta dr. Edvarda Beneše, k vůli poválečným dekretům a odsunu německých obyvatel, ani nemluvě. A při tom se mluví sporadicky o Mnichovu, o zradě západních spojenců. A za vším jsou ne tanky, ale peníze, peníze, morální balast. Zlí jazykové tvrdí, že prý je to obrana proti rozpínavosti Ruska. Ale podle mého názoru Evropa nebude jednotná pokud její součástí nebude Ruská federace se svým velkým bohatstvím a přírodními skvosty, skvělým lidem, dokud nebude dáno právo státům a národům nastolit si takový politický systém, který je vlastní občanům různých zemí a odpovídá jejich charakteru a národním zvyklostem.
Kdosi už napsal, že jsme zmítáni bouřemi okolního světa a protože jsme malým národem, náš boj o vlastní svébytnost je o to těžší. Odmítáním Ruska, Slovanů, neztrácíme sebevědomí? Nepodlézáme snadno cizím vlivům západního světa? Nestáváme se, stejně jako před sto lety, jejich propagátory, jejich hlásnou troubou a dokonce vykonavateli jejich vůle? Nestojíme v uctivém a poníženém předklonu před cizí vůlí? Východisko? Vracejme se k naší historii než bude pozdě, berme si příklady z našich velikánů kultury, techniky, výroby, sportu. Vracejme se k úloze a myšlenkám našich poctivých vesnických učitelů, básníků a spisovatelů, kteří vždy žili s lidem a hlásili se ke slovanství. Připomínejme si období našeho národního obrození a rozvíjejme ho. I dílo Petra Křičky je dokladem lásky k vlasti, k přírodě, k přátelům, projevem vysoké oddanosti k naší české vlasti, k jejímu rozvoji. Ne patolízalům a převlékačům kabátů, ale pravdomluvnému člověku by měl náležet svět. Ne pokornou tvář sluhy, ale hrdý výraz volných, pravdu mluvících lidí, se kterými musí počítat každý, kdo je kolem nich.
Svatopluk Čech napsal kdysi mladé generaci:
„Vzhůru podroste svěží!
Nás brachů starých nedbej, der se vzhůru!
Co velké, dál se bude k nebi pnouti,
co zdravé, bez úhony vyjde z boje,
co staré jest a shnilé, ať se zhroutí!
Buď stále tam, kde pokrok, světe mladý!“
V průběhu letošního roku poslouchal jsem s velkým zájmem ranní vysílání ČR 2. Děti odpovídaly na dotaz redaktorky kdo byli partyzáni. Většinou odpovídaly téměř zasvěceně, dobře. Pozoruhodná byl poznámka moderátorky tohoto ranního vysílání. Parafrázuji její slova. V podstatě jsem chápal, že jakoby s jistou nadsázkou dodala, že kdybychom nevěděli kdo byli partyzáni, nevěděli bychom, co jsou teroristé. Chci věřit, že to moderátorka nemyslela špatně, ale zamrazilo mně v zádech. Cožpak partyzánský odboj proti útlaku a fašistické okupaci ve 2. světové válce lze přirovnávat k terorismu? Vzpomněl jsem si na tchána, na všechny partyzány, které znám z okolí, na všechny občany, kteří pomáhali partyzánům. Zrekapituloval jsem si jeho život.
Hajný A. Haman při besedě. Po celý život zůstal čestným člověkem
Kde se narodil
Narodil se a žil v katastru o rozloze 2146 ha, v místě, kterému vévodí majestátně Žákova hora 809m, Kamenný vrch 801m, Tisůvka 790m. Vrchy byly a jsou porostlé hustým lesem. Jsou roubeny mnoha cestami, cestičkami. Ty nás vedou do překrásných zákoutí k pramínkům čiré vody. Vytékající voda vytváří malé potůčky, potoky, které vtékají do řeky Svratky a Sázavy. V lukách, polích, ve vesničkách i v městech se voda mísí nezadržitelně s ostatními toky a končí v Severním a na druhé straně v Černém moři. Voda z těchto míst spojuje desítky území a zvěstuje lidskou vzájemnost, pospolitost, symbolizuje souvislosti našich životů, lidské přátelství bez ohledu politického přesvědčení či náboženského vyznání. Po staletí zde generace za generací nacházely lidské štěstí, bohatství, domov. V základu každého stavení jsou zosobněny dějiny, práce a pot dědů, babiček, maminek, dětství, mladosti i dospělosti. Při letu rogalem měl jsem možnost zhlédnout naši vísku z výšin. Je okouzlující, hebká, zasněná, přísná, něžná, krásná. Nádherný je pohled na obec Cikháj. Ten kdo se zde narodil ví, že drsné podnebí, vlhkost krajiny tu dávaly vyrůst poctivým, tvrdým, milujícím, přímým lidem. V tomto prostoru i tchán nacházel odvahu být tím, čím byl, nebát se sebe, nebát se být sám sebou. Jako hajný zde rozvíjel své lidské vlastnosti – poctivost, pracovitost, skromnost, ochotu, sebekázeň, vřelý vztah k přírodě a k lidem. Vážil si všech, kteří do života v místě vnášeli poznání, kteří se zasloužili o její uchování a rozvoj. Byl si vědom, že jejich odkaz je třeba rozvíjet, chránit před přírodní katastrofou i lidskou zlobou.
obec Cikháj
Zkouška vztahu k vlasti
Potupná Mnichovská dohoda západních velmocí z roku 1938, bez naši účasti, se stala osudnou pro naše národy. Básník Petr Křička v závěrečné sloce básně „Po Mnichovu“ napsal: „Je svého osudu však strůjcem každý sám./ Vy jásáte, my krvácíme./ A zbytkem krve své se za svou lásku k vám a za vás hanbou, hanbou rdíme“/
15. března 1939 byla německými vojsky okupována naše vlast. V tento den okupace, po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava a po následném vystoupení kancléře německé říše Adolfa Hitlera zveřejňoval tchán své přesvědčení, že se Německo nikdy nesmířilo s hranicemi našeho státu po rozpadu Rakousko-Uherska. Versailleská smlouva mezi mocnostmi a Německem uzavřená 28. června 1919 mj. uznala hranice Československé republiky v rozmezích zemí Koruny české. Veřejně citoval činitele Německa ze slavnostního prohlášení „Všeněmců“. Ideje tohoto prohlášení zveřejnily české Ilustrované listy č. 14 v roce 1923. Zde se psalo: „Německý lid odmítá diplomacii, která chce rozbíti jeho naději, že v celených územích německé kmeny v střední Evropě opět jednou budou sjednoceny. Myšlenka, že německá říše měla by nyní ústně se zříci naděje, že vráceny ji budou země uloupené versailleským násilím, jest všem německy cítícím mužům a ženám nesnesitelná.“ Po podepsání této smlouvy, přicházeli němečtí politici s novými koncepcemi evropského uspořádání. Tchán byl přesvědčen, že po 15. březnu 1939 je pro každého poctivého vlastence vepsán úkol hájit hranice naší vlasti, myšlenky a cíle Versaillského míru, pomoci zbavit se tíhy okupace a likvidace české kultury, vlastenců. Od samého počátku okupace prokázal svůj vztah k vlasti, českému národu, s okupací nesouhlasil a byl připraven bránit suverenitu našeho státu.
Inspirace ke konkrétním činům
Příkladem mu byl vlastenec, voják, Ludvík Svoboda. Na jaře roku 1939 se zapojil do budování odbojové organizace „Obrana národa“. Po té odešel do Polska, kde velel tvořící se československé jednotce, kterou v září 1939 převedl do Sovětského svazu. Bedlivě sledoval zahraniční rozhlas a slova presidenta dr. E. Beneše. Ten 1. září 1939 z Londýna vzkazem k národu dal pokyn k odboji. Na tomto základě začal v Anglii v květnu 1941 výcvik parašutistů. V neposlední řadě jeho postoje ovlivnil příkaz sovětského státního vedení v Moskvě, které svým příkazem č. 189 z 5. listopadu 1942 pod názvem „O úkolech partyzánského hnutí“ dalo pokyn k bojům partyzánů v týlu německého nepřítele. Od samého počátku okupace se zapojil do odbojové protinacistické organizace a připravoval se k obraně své vlasti.
Domek pana Vajse, který Němci zápálili a gestapo zatklo obyvatele
Co se dělo v obci
Dle vyhlášky byl nařízen soupis všech osob, podrobný soupis veškerého dobytka a slepic. Obec byla označena českoněmeckým nápisem. Ve večerních hodinách bylo nařízeno úplné zatemnění oken. Veřejné budovy byly opatřeny německou říšskou vlajkou a vlajkou protektorátu. Pro občany byly zavedeny potravinové a oděvní lístky. Ve škole se začala vyučovat němčina. Do školní kroniky napsal řídící učitel: „Kulturní činnost byla slabá protože německé úřady kladly překážky k hraní divadelních her, přednášek, zakazovaly shromažďování občanstva. Rovněž z obecní knihovny byly z německého popudu vyřazovány knihy našich nejlepších spisovatelů u ruská literatura nebyla trpěna. Cpali nám do knihovny fašistický brak, který téměř nikdo nečetl.“ Řídící učitel a jeho manželka si museli opatřit potvrzení o nežidovském původu a povinně navštěvovat kursy německého jazyka. Mladí lidé byli odváděni na nucené práce do Německé říše. 11 občanů včetně žen bylo vyrváno z rodin, v žalářích gestapa pak byli napínáni na skřipec nejvyššího utrpení, muk těla a duše. Většina z nich byla odsouzena k trestu smrti. Za pomoc partyzánům došlo k vypálení jedné chalupy a prostřílení druhé. Do lesů k partyzánům odešel , spolu s dalšími hajnými i tchán, hajný Adolf Haman. Jeho manželku i v pokročilém těhotenství, zatklo a uvěznilo gestapo. Doma zůstaly dvě malé nezletilé dcery. V básni pod názvem „Lesy šumí“ v jedné sloce Petr Křička napsal: „Ó zimo, zimo plná hrůz a něhy,/ tvá je teď sláva, království i moc,/ buď milosrdna k počavším už lánům i k osevu, jenž v jejich lůnu spí -/ na srdci lesů chlapcům partyzánům dej oddech, klid a teplé bezpečí“.
Hajný Adolf Haman na kótě 801 s velitelem partyzánského oddílu Vpřed Melničukem
Odpor proti fašistům byl vítězný
Tchán, stejně jako obyvatelé obce a další partyzáni překonali v těžké chvíli národa strach, vzepřeli se pudu sebezáchovy, bojovali a pracovali pro osvobození své české vlasti. K zamezení vstupu německých vojska na území obce stavěli dne 5. května 1945 barikády, aby je záhy odstranili a z prohlásili z popudu partyzánů obec za svobodnou. Prožívali nesmírnou radost, stejně jako z příjezdu prvního ruského vojáka dne 10. května 1945. Z jejich postojů bylo zřejmé, že partyzáni nebyli nepřáteli Německa. Byli nepříteli nacismu a revanšismu ve všech jeho podobách. Byli nepřáteli všech politických a praktických forem, které narušovaly českou svrchovanost, samostatnost, českou identitu, které likvidovaly české vlastence. Veřejně prohlašovali, že ke štěstí člověka, ke svobodnému a plnohodnotnému životu potřebujeme ideály. Ideály, které povznášejí lidského ducha, které nenahrávají nepřátelům naší vlasti, ale brání svobodu vybojovanou našim lidem v roce 1918, chrání, opatrují, kulturní, technické, společenské bohatství naší republiky budované našim lidem po staletí.
Projevy zloby nepřátelství odsuzoval
V obci byl ustaven dne 7. listopadu 1944 revoluční národní výbor. Svých funkcí se ujal po osvobození obce dne 5. května 1945. Rozhodl, aby z hájenky vedení polesí byla s okamžitou platností vystěhována manželka bývalého vedoucího polesí Němce O. Pompeho. V dané době byl na německé frontě. Paní Pompeová se třemi nezletilými dcerami a malým synem se musela přestěhovat do místního včelína, krajně nehygienického prostředí. Tchán, hajný, partyzán, byl o této skutečnosti informován. Rozhodnutí revolučního národního výboru jednoznačně odsoudil. Odsoudil a zastavil rabování věcí v jejich hájence, rozkrádání majetku. Proti vůli revolučního národního výboru ubytoval paní Pompovou do svého domku. To bylo gesto člověka, partyzána! Následoval poprask v kruzích revolučního národního výboru. Přišlo udání. Přijeli ho vyšetřovat četníci a velitelé ruských vojsk. Vyšetřována byla i jeho manželka Marie. I zde projevil statečnost. Všechny odmítl a vykázal je z domu. Posléze, spolu s dalšími občany a správním orgánem, se přičinil, aby rodina byla ubytována ve dvoupokojovém bytě v místní usedlosti. Posléze paní Pompeová požádala o odsun do Německa.
Lze opravdu přirovnávat jeho aktivitu k terorismu?
Úmyslně jsem si stručně připomenul činnost tchána, hajného, bývalého partyzána, A. Hamana. Je možné jeho aktivitu, stejně jako dalších partyzánů, kteří bojovali za naše osvobození proti fašismu, přirovnávat k terorismu? Nebylo to ze strany tchána gesto rozumu, srdce a lidskosti? Za svoji účast v odboji nic nevytěžil a nic nikdy nežádal. Zůstal hajným tak jako na začátku 2. světové války. Invektiva moderátorky jakkoliv myšlená vysílaná v ČR 2 jakkoliv myšlená mě dodnes bolí….. Vzpomněl jsem si na slova básníka, který mj. napsal: „Jen nezkalme paměť dnů. kdy lidskost měla na kahánku. Nezapomínejme na nesmírně zakrvavený obvaz synů daleké východní země a jejich spojenců, kteří se obětovali pro nás. Díky jim se hnědým generálům zachvěla kolena, zkřivily se puky, prohráli a kvapem, i přes obec Cikháj, utíkali v květnu 1945 na Západ. Kdyby to veliké tělo východní země tenkrát padlo ani my bychom tady už nezůstali. Napůl vyvražděni, napůl rozvezeni na Sibiř, smazáni z mapy a z dějin, zůstaly by jen trupy toho, co jsme byli.“
Památník v místě kde svedli partyzáni dne 27. 4. 1945 poslední vítězný boj s Němci o výsadek
Lékař a básník z Nového Města na Moravě Jan Karník ve 30tých letech minulého století věnoval obci Cikháj báseň, kde mj. píše: „Kde Žákova hora s Tisůvkou na harfy smrčin hrají, tam poutníče zastav nohu mdlou, odpočiň na Cikháji…“ Já dnes mohu dodat: přicházejme do těchto míst, ke všem památníkům partyzánského odboje. Jsou tři. Vzpomínejme aktivit partyzánů a hlavně nezapomínejme na jejich vlastenectví. Je to náš dluh vůči všem, které připomínají tyto památníky. Máme obec, kraj, zemi, kterou učinila bohatou a krásnou příroda, lidská práce i boj partyzánů. Máme dějiny, které nás zavazují k vzestupu a k pokroku. Tato historie je stále živá, aktuální….Nezapomínejme na ni a nezkreslujme ji.
V reagenci na televizní pořad jsem se zmínil o výrocích významného podnikatele mezinárodního významu pana Tomáše Bati. Dnes uvedu záznam z jednání z 13. dubna 1988 v Ottavě. Bez jakéhokoliv mého komentáře. Připomínám, že zahraniční cesta a obsah jednání byly schváleny českou vládou a předsednictvem ÚV KSČ.
Jednání se za Českou republiku zúčastnil místopředseda české vlády Rudolf Hegenbart, velvyslanec ČSSR v Kanadě Ján Janovic, vedoucí obchodního oddělení z Montrealu, ředitel Tradexu M. Vasovič, ředitel kanceláře místopředsedy vlády ČR J. Němeček. Za kanadskou firmu Baťa T. J. Baťa president firmy,T. G. Baťa, S. Cesari, J. P. Wleugel, J. F. Sedláček, G. Stricker, T. C. Drucker
Místopředseda vlády ČR Rudolf Hegenbart jménem generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše pozval pana Baťu k jednání do Prahy. Pan Baťa pozvání přijal s tím, že při tomto jednání bude mít možnost jednat o vyřešení starých otevřených problémů, které má firma Baťa ve vztahu k ČSSR. Panu Baťovi jde o to, aby dostal ze strany vedoucích představitelů československého státu morální satisfakci, pokud se týká rodiny pro rozvoj obuvnického průmyslu před 2. světovou válkou v Československu a dále aby si udělal konkrétnější představu o zisku, který by firma Baťa získala z průmyslové a obchodní spolupráce s Československem. Pan Baťa sdělil, že termín návštěvy by přicházel v úvahu na konec května respekt. druhá polovina června t.r.
Místopředseda vlády Rudolf Hegenbart předložil panu Baťovi následující oblasti průmyslové a obchodní spolupráce navrhované československou stranou:
nákup technologie, know-how a licencí od firmy Baťa…
nákup vybraných obuvnických a koželužských strojů…
kooperace při výrobě……
vývoz našich obuvnických a koželužských strojů přes obchodní síť firmy Baťa…
uzavření joint – venture na výrobu bot v některých výrobních závodech u nás….
uzavření dohody o využívání modelů firmy Baťa pro zlepšení sortimentu česk. výroby…..
uzavření dohody na vývozy čs. obuvi do prodejní sítě firmy Baťa……
uzavření dohody o dovozu obuvi od firmy Baťa pro ČSSR…
uzavření dohody o nákupu kaučuku, kůží, respekt.dalších vybraných surovin a materiálů prostřednictvím nákupní organizace firmy Baťa…..
uzavření dohody o prodejích potřeb pro obuvnický průmysl firmě Baťa
Pan Baťa k navrhované spolupráci prohlásil, že za normálních okolností by o tuto spolupráci zájem neměl vzhledem k tomu, že kapacitní možnosti jsou plně vytíženy. Potvrdil však, že se touto spoluprací jeho spolupracovníci zabývají z důvodu vztahových k ČSSR a dále z důvodu, že si uvědomuje, že tato spolupráce může pomoci očekávaných zisků vyřešit jeho otevřené záležitosti v ĆSSR. Pan Baťa s přihlédnutím k výše uvedenému se k navrhovaným oblastem spolupráce vyjádřil kladně. Uvedl však, že firma Baťa má zájem i na spolupráci v oblasti maloobchodu a navrhl, v rámci point-ventures otevření sítě specializovaných obuvnických prodejen, které by prodávaly obuv dovezenou od firmy Baťa, případně vyráběnou ve spolupráci mezi československým obuvnickým průmyslem a firmou Baťa.
Místopředseda vlády ČR Rudolf Hegenbart navrhl panu Baťovi, že během jeho pobytu v ČSSR by měla být uzavřena základní dohoda o průmyslové a obchodní spolupráci na základě které by došlo k uzavření konkrétních komerčních a jiných dohod. Pan Baťa k tomu prohlásil, že uzavření této dohody bude závislé od výsledků jeho jednání s Milošem Jakešem.
Jednání místopředsedy vlády ČR Rudolfa Hegenbart s panem Baťou proběhlo v normální pracovní atmosféře. V průběhu těchto jednání se ukázalo, že firma Baťa, daleko více než jiné západní firmy, sleduje politický vývoj v ČSSR, daleko více uvažuje o garanciích, které by zabezpečily jejich interesy při průmyslové a obchodní spolupráci s ČSSR.- Za probíhajícími ekonomickými změnami se snaží vidět náznaky určitých změn v oblasti politické. Vzhledem k postavení pana Bati v Kanadě, v OSN a mezi podnikateli v západních státech nechce se dostat pan Baťa do situace, aby jeho spolupráce s čs. obuvnickým průmyslem mohla být vykládána jako ústupek zemi, která jeho průmysl převzala.
Jednání místopředsedy vlády R. Hegenbart s panem Baťou přinesla pokrok v tom, že bylo dohodnuto jeho jednání v Praze a v zásadě, i když s určitými výhradami, byly odsouhlaseny oblasti spolupráce…..
Byl to první impuls k dalším jednáním!
Memorandum podepsané mezi místopředsedou české vlády Rudolfem Hegenbartem a podnikatelem presidentem firmy Tomášem Baťou. Na základě doporučení místopředsedy české vlády opravil pan Baťa část znění v dohodě.
Na základě přání ministra Kanady pro vědu a techniku pana Oberleho došlo na našem velvyslanectví v Ottawe k setkání s místopředsedou vlády ČR Rudolfem Hegenbartem. Jednání se uskutečnilo 14. dubna 1988 při příležitosti recepce.
Po uvítacích formalitách bylo z obou stran konstatováno, že se vztahy s Kanadou, v posledních letech rozšířily, o čemž svědčí vzájemné návštěvy. Vzájemné vztahy s Kanadou byly charakterizovány jako dobré a vyrovnané.
Místopředseda české vlády Rudolf Hegenbart informoval pana ministra Oberleho o účelu své pracovní cesty. Konstatoval, že existují značné reservy v oblasti vědeckotechnické spolupráce a vyjádřil přesvědčení, že pro její zrychlení by bylo vhodné uzavřít dohodu mezi kanadským ministerstvem a Státní komisí vědeckotechnického rozvoje ČSSR. Tato dohoda by vytvořila potřebný oficiální základ pro další jednání, i na úrovni české vlády a podniků ČR.
Ministr s návrhem souhlasil a doporučil, aby dohoda specifikovala témata. Přislíbil, že dá vypracovat rozbor dosavadních výsledků a vztahů. Místopředseda vlády ČR přislíbil, že česká republika se na takovém úkolu bude podílet a uvedl, že pozornost by měla být věnována mikroelektronice, biotechnologiím, životnímu prostředí a zemědělství.Ministr Kanady rozšířil tuto tématiky o dopravu a telekomunikace, které mají pro moderní elektroniku velký význam. Doporučil, abychom více využívali kanadské občany čs. původu. Uvedl, že řada z nich významně přispěla k rozvoji ekonomiky a technické úrovně Kanady. Poukázal na mnohonárodnostní charakter kanadského obyvatelstva, kde i evropští emigranti získali významné postavení v Kanadě. On sám je německého původu a ministr kanadské vlády Jelínek čs. původu. Dále měl na mysli T. ba´tu, K. Velana a nedávno zemřelého Š. Romana a další.
Bude-li návrh dohody o spolupráci pro obě země zajímavý, přijal by pozvání do ČSSR, aby se seznámil s výsledky dosaženými v oblasti vědy a techniky a dohodu by případně podepsal. V závěru poděkoval místopředseda vlády Rudolf Hegenbart za dobré přijetí v Kanadě, za návštěvu Kanadské rady pro vědu, Atomic Energy of Canada, za rozhovory, které měl s představiteli kanadského ministerstva zahraničí a s osobnostmi přítomnými na recepci.
Záznam z jednání USA
Jednání s firmou Amimpex v New Yorku 6. dubna 1988 zastoupenou ředitelem S.M. Yankovitchem
V úvodu jednání místopředseda vlády ČR vysvětlil současnou dobrou politikou situaci pro rozvoj spolupráce s nesocialistickými státy v oblasti nových technologií a přímých vztahů. Oboustranně bylo konstatováno, že je nutné všeobecné náměty konkretizovat do podoby kooperačních dohod. Následovala návštěva moderních špičkových technologií ve firmě Gerber. Byla předvedena tato zařízení:
Gerber Mover, mezioperační dopravní zařízení pro výrobu oděvů a obuvi
Model AM-5, polohovací a stupňovací systém
Gerber Creative Designer, počítačový návrhářský systém
Apex 2. návrhářský a polohovací systém na výrobu oděvů a obuvi
Gerber Cutter – modely S 93, 95, 91 – automatizované řezací systémy
Gerber Spreader, automatický pokládací stroj
Gerber Power Procesor, počítačový systém na optimalizaci polohování pro zlepšení kvality řezání a využití materiálu
Model Sabre 5 000 I/II, 3 rozměrový návrhářský systém na výrobu strojírenských výrobků, obuvi apod. ( výstup ze Sabre aplikovatelný jako vstup pro CNC obráběcí stroje)
Po předvedení zařízení následovaly dvoustranné rozhovory, kterých se zúčastnili H. J. Gerber. president firmy, D. Patterson vícepresidenta a technický zástupce, G. Ventile vícepresident finanční, R. Treacy organizátor kooperací, P. Lanzer další vícepresident firmy, R. ryder. Administrátor firmy, S. Yankovitch ředitel Amimpex Při jednání bylo dohodnuto:
firma Gerber odsouhlasila a podepsala návrh smlouvy podepsané náměstkem ministra průmyslu ČR Ing. J. Steinbauerem, týkající se budoucí kooperační smlouvy na výrobu řezacích strojů v Československu. Smlouva byla předána místopředsedou vlády
obě strany budou pokračovat v rozhovorech a jejich budoucích pracovních vztazích, které se budou týkat i jiných výrobků GGT než řezacích zařízení
všechny budoucí dohody mezi oběma stranami o výrobě řezacího zařízení S 91 zahrnou také nový řídící systém C 100 vyráběný firmou GGT. Obě strany projednají a podepíší v červnu 1988 smlouvu, podle níž budou statické řezací stoly S 91vyráběny v Československu. Tento pětiletý kontrakt zahrne výrobu třiceti řezacích zařízení. Současně zahrne dohodu o výrobě komponentů řezacích zařízení do 50 % kompletních Gerber Cutter S 91 v Československu.
GGT urychleně připraví a předloží čsl. delegaci detailní návrh, týkající se možné aplikace jiných výrobků GGT v oděvním, obuvnickém, nábytkářském a automobilovém průmyslu v Československu
obě strany budou pokračovat v rozhovorech, týkajících se vývozu statistických řezacích strojů S 91 firmě Gerber na využití v kombinaci s řezacími systémy Gerber v Evropě a jinde
GGT ihned poskytne výkresy a vzorky nožů používaných na řezací zařízení GGT. Čs. delegace poskytne firmě Gerber do 45 dnů ode dne převzetí cenovou a dodávkovou nabídku na nože dodávané pro firmu GGT
Na závěr jednání byl oboustranně projeven zájem o vzájemně výhodnou spolupráci. Oboustranně bylo rovněž konstatováno, že její zahájení je možno realizovat v krátkém termínu. Při osobním jednání s panem presidentem J. Gerberem pozval místopředseda vlády ČR Rudolf Hegenbart pana presidenta k návštěvě ČR za účelem projednání dalších kooperačních vztahů při aplikacích zařízení firmy Gerber v obuvnickém, oděvním a v dalších oblastech podle protokolu. Obě strany budou usilovat, aby budovaná kooperace a event. přímé vztahy se staly dobrým příkladem i pro další firmy v USA. Dobré kooperační vztahy má firma Gerber navázány například s ČLR – Šanghaí. Pan Gerber je ochoten být nápomocen při zprostředkování kontaktů s dalšími průmyslovými firmami…
Závěry byly inspirující. Vyžadovaly další projednání na úrovní vlády ČR a také projednání na úrovni federace ve Státní komisi pro vědeckotechnický a investiční rozvoj. Byl předpoklad, že mnohé se zkonkretizuje při návštěvě presidenta firmy pan J. Gerbera v ČR v červnu 1988.
Doslov
Mezi tím přišla z Kanady a z USA depeše našich zpravodajců vnitra, že návštěva delegace, kterou vedl Rudolf Hegenbart nebyla úspěšná a praktický prý nedošlo k žádným dohodám. Firmy v Kanadě a v USA prý nemají zájem o spolupráci s ČR. Byla to lež. Tak byl informován předseda české vlády a ÚV KSČ. Jejich lež jsem nevyvrátil předsedovi vlády ČR L. Adamcovi ani ÚV KSČ, byť byli nejvyšší činitelé informováni osobně a také jim byla předána podrobná cestovní zpráva. Z jejich strany došlo k zásadnímu opatření. V červnu 1988 jsem byl, stejnou vládou a stejným předsednictvem ÚVKSČ, které moji cestu do zahraničí a její obsah schválilo, v rámci společenské přestavby a demokratizace (!), odvolán z funkce místopředsedy české vlády a schválen do funkce vedoucího 13. oddělení ÚV KSČ (!). Nemohl jsem v konkretizaci dohod pokračovat. Při příjezdu pana presidenta Gerbera do Prahy nedovedl pochopit, co se vlastně stalo, že jsem byl tak rychle odvolán z funkce a znemožněno mé další jednání s nimi. Setkali jsme se. I pan Baťa vzkázal, že by rád jednal s těmi, kteří mají o spolupráci s ním skutečný zájem a nic nehrají. Rozhodnutí našich orgánů o mém odvolání jsem nekomentoval. Věděl jsem své. I na tomto mně neznámém úseku – 13.tém oddělení ÚV KSČ jsem, po schválení gen. tajemníkem M. Jakešem, dál sledoval aktivity české vlády a SK VTIR a informoval ho. Stejně i v případě podepsaných dohod s republikou Severní-Porýní-Vesfálsko ve SRN. Vedení SK VTIR bylo znepokojeno. Někteří příslušníci Stb mě varovali, abych od jednání s nimi dal ruce pryč nebo špatně dopadnu. Takový směr se jim nelíbil a veřejně útočili, pomlouvali. Dokonce se proslýchalo, že jsem agentem Západu a oni prý na mě spoléhají. Musel jsem prý okamžitě odejít z vládní funkce. Mohl jsem však „bojovat“ s inteligencí, se studenty, s „protisocialistickými silami“, navštěvovat stranické organizace a vyprávět jak „bojovali a vítězili bolševici v Rusku“. Vypořádání se s moji aktivitou naplánovali na 17. listopad na Národní třídu. Měl jsem být, organizátorem bitky, největším vyvrhelem společnosti a odsouzen. Byl jsem zlikvidován společensky, ekonomicky, osobně i zdravotně.
S presidentem firmy Gerber Carnet Technology, Inc. panem Josephem Gerberem.
V pátek 13. srpna 2010, v podvečer, vysílala ČT názory školáků na půjčky a zadlužení. Názorů dětí jsem si cenil. Většinou tvrdily, že si mohu půjčit peníze za podmínek, že mám jistotu jejich splacení. Zaujal mě však názor dívčiny, která mluvila o zadlužení naší republiky. Zadlužení přičítala období komunismu. Zděsil jsem se. Z čeho pramenil její názor? Ze zkušeností? To snad ne!
Vzpomněl jsem si na významného podnikatele Tomáše Baťu. Hovořil jsem s ním v roce 1987 v Torontu, v jeho firmě. Tehdy mně mimo jiné řekl: „ Československo není chudá země. Jste zemí bohatou, prakticky bez dluhů… Máte hodně pohledávek. Já bych je vám pomohl získat zpět…“ To bylo v době kdy, jak tvrdila dívčina pro ČT, byl u nás „komunismus“. Jak ale poznala, že byl u nás komunismus? Já jsem mnohem, mnohem starším a nezažil jsem u nás komunismus. Žil jsem ve společnosti „reálného socialismu“, jak nazývali naši tehdejší společnost vedoucí činitelé.
Pokud jsem stačil pořad ČT sledovat pak se mně zdálo, že velké zadlužení přičítá ona dívčina dnešní hospodářské krizi. Tu snad zavinil komunismus? Kdo ji přivedl k takovému názoru? Vzpomněl jsem si tentokrát na Tomáše Baťu staršího, na jeho výrok z roku 1932. Tehdy mj. řekl: „To čemu jsme zvyklí říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující“. Nevím proč režiséři pořadu tento citát pana Baťi staršího oné dívčině alespoň nepřečetli.
Oproti tvrzení dívčiny jsem se do té doby domníval, že krize může spočívat v překotné snaze stát se rychle součástí západních seskupení a ve velké hře na Evropany, v cílevědomých aktivitách za nenápadné „sešněrovávání“ života českého, moravského a slezského lidu do „bruselských“ pouček a právního řádu. Že může pramenit z horoucí snahy přeměn identity našich národů, učinit ze Slovanů Kelty, Germány, z odcizování lidu od všeho slovanského. V neposlední řadě z likvidace mnoha obchodních trhů a postupného rozbíjení výrobních a technických center budovaných po staletí, ze ztráty národních kulturních hodnot. Krizi mohou nahrávat a jistě nahrávají všechny projevy tunelování a rozkrádání, hra s arogancí moci, likvidace mnohých sociálních výhod, jevy ohlupování. Je tu i lhostejnost národa k osudu reformátorů známých před listopadem roku 1989. Příkladem může být slušovický systém, který prokazoval schopnost vyvést společnost z mnoha krizí. Různé výkřiky „politiků“, že nebudou spolupracovat s takovými lidmi mně připadá hloupé. To není žádné hrdinství, to je zbabělost, ubohost, důkaz slabosti a neprozíravosti takového politika. Vzpomněl jsem si na slova Jana Masaryka někdejšího ministra zahraničí, který před lety mj. řekl: „Já si vzpomínám, když ještě táta žil, jak k němu chodili naši agrárníci a servírovali mu třikrát denně místo jídla nápad postavit komunistickou stranu mimo zákon. Táta byl vždycky rozhodně proti tomu. Jednou se mě zeptal, co si myslím o těchto pokusech našich státních zbavit se opozice touto cestou. Tak jsem mu řekl, že když jsme jako kluci čutali merunu, nikdy nás nenapadlo jít k soudci a chtít po něm, aby vyhodil ze hřiště těch jedenáct kluků, kteří hráli proti nim. Mohl vyloučit jen ty, kteří nehráli fair.“
K zamyšlení nad výrokem žákyně školy na téma, zadlužení a příčiny krize, bych na závěr citoval ještě presidenta T. G. Masaryka, který kdysi řekl: „Náprava českému životu nepřijde z parlamentu, napraviti se musí vnitřní život náš a to značí, že napraviti se musíme: já, ty – my všichni“.
Ještě bych dodal, že žádná diktatura peněz, byť mohla sehrát rozhodující roli při společenských změnách u nás, nemůže zaručit občanskou svobodu všech sociálních skupin, ale jen vybraných jednotlivců, novodobé „elity“. Kapitalismus nikdy nebyl a nemůže být demokratický. Diktatura peněz je stejná jako diktatura tanků, ba horší, záludnější. Teze politiků z roku 1968 o spojení výrobní a politické aktivity a především veliký vliv vědeckotechnické revoluce na dějiny jsou stále živé, dle mého názoru aktuální. Vědeckotechnický rozvoj, intenzita a produktivita práce, zdraví obyvatel, životní prostředí, jsou faktory, které mohou měnit životní podmínky, uspokojit lidské zájmy, dát obrovskou šanci inteligenci. Americký sociolog Daniel Bell chápal vědeckotechnickou revoluci jako období postkapitalistické a postkomunistické. Dle něj nová technika, ekonomický růst a stratifikace společnosti má být upřednostňována teorií hodnot poznání na úkor teorie hodnoty práce. V popředí společenského zájmu má být skupina techniků a v organizaci společenského života pak sociální skupiny profesionálů. Společnost se má zaměřit na rozvoj vědy, informačních systémů, rozvoj zdravotnictví. Starat se, aby vládní garnitury byly co nejobjektivnější, nezatížené třídními a osobními ambicemi, aby oplývaly nevšedním zájmem o vytváření nových intelektuálních technologií.
ZNAL JSEM ING. B. CHŇOUPKA – ministra zahraničí ČSSR, NEZAPOMÍNÁM
V sedmdesátých letech, před volbami do Federálního shromáždění, byl doporučen Ing. B. Chňoupek vedení okresu Žďár nad Sázavou za poslance. V té době zastával funkci ministra zahraničních věcí ČSSR. Ústřední orgány žádaly, abychom se k jeho kandidatuře vyjádřili a předali centrálním orgánům své stanovisko. Bylo to veliké překvapení. Byli jsme však rádi, že nám byl, z centrální sféry, předložen tak významný kandidát. Všechny zainteresované okresní instituce návrh projednaly a s návrhem souhlasily. Naše zpráva byla poslána neprodleně na centrální orgány. Po čase byl Ing. B. Chňoupek zaregistrován jako kandidát za poslance za náš žďárský okres. Od tohoto okamžiku začal navštěvovat pravidelně okres. Besedoval s okresními činiteli, stejně jako se zástupci průmyslových, zemědělských podniků, lesnictví, školství, kultury.
Ing. B. Chloupek při prohlídce Žďáru nad Sázavou s Ing. O. Pospíšilem
Vpravoval se tak do problematiky okresu, poznával lidi a jejich problémy. Mezi obyvateli si získával velkou autoritu a popularitu. Zvolen byl jednoznačně. Od té doby se všemožně angažoval za plnění představ a plánů rozvoje okresu. Pomáhal k odstranění škod, které způsobila, ve velké části okresu, nečekaná zimní kalamita. Byla zničena velká část lesů v chráněné krajinné oblasti, ledem a větrem polámané sloupy elektrického a telefonního vedení, ochromena doprava a zásobování obyvatel. Vyvíjel úsilí, aby byla ve Žďáru otevřena Střední zdravotnická škola a také dotovány některé potřebné stavby ve známé akci Z.
Takto byla poničena ledem a silným větrem velká část lesů v Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy
Pomáhal ke zvyšování kvalifikace základního okresního aktivu, ředitelů závodu, škol, kulturních zařízení a předsedů zemědělských družstev. Každého čtvrt roku osobně nebo někdo z vedoucích činitelů ministerstva zahraničních věcí, přednášel o československé zahraniční politice vůči zemím Východu i Západu s různým společenským zřízením. Připomínal jejich společenský vývoj i naše zájmy v těchto zemích. Orientoval na budoucí světové trendy, upozorňoval na předpokládané problémy, které vyplývaly pro československý vývoj z globálních tendencí světa. Byly to významné přednášky, významná orientace do budoucnosti a také obrovská hodnota pro představitele podniků okresu. Z jeho doporučení, na základě poznání práce žďárského okresu, zorganizoval návštěvu velvyslanců všech západních a východních zemích ve Žďáru nad Sázavou, prohlídku města, provozů Žďárských strojíren a sléváren, sklárny ve Šrdlovicích a také besedu se všemi významnými osobnostmi Žďáru a okolí. Ministr a poslanec se setkal mnohokrát s umělci našeho okresu. Besedoval s nimi a zajímal se o jejich tvorbu. Díky jemu na mnohých ambasádách světa visely obrazy umělců Žďárska a interiéry budov zdobily výtvory sklárny. Do Žďárských vrchů přijížděl rád i se svoji rodinou a významnými hosty ze zahraničí.
V polovině sedmdesátých let československá vláda a ústřední výbor KSČ, mínily investovat do rekonstrukce či výstavby budovy, která by sloužila pro potřeby zahraničních delegací. O takový projekt projevily okresní orgány zájem. K tomu účelu byla zakoupena nevyužitá hájenka v lese mezi Fryšavou a Třemi Studněmi. Zrekonstruovala se a vedle ní byl postaven objekt pro obsluhu. Díky vynikajícím odborníkům z Hlinska interiér a zařízení snesly ty nepřísnější kritéria. Při kolaudaci zástupci centrálních orgánů hodnotili dílo za jedno z nejlepších v republice. Po návštěvách několika zahraničních delegací navštěvovali nový objekt i další ministři vlády se svými návštěvami a i ministr zahraničí poslanec B. Chňoupek. Místní zlí jazykové okamžitě roznášeli „tutové“ zprávy, že objekt byl postaven prý výhradně pro něj.
Stejně nepochopitelně „zabírala“ veřejné mínění zpráva o honech, kterých se poslanec Chňoupek, na základě pozvání ředitelství Státních lesů, zúčastňoval. Prý si nechal nosit svačinu a nabíjet pušku. Myslivostí se dlouhodobě zabýval a pozvání s díky přijímal. Mnohokrát diskutoval s lesníky o ochraně a udržování krajiny, o problémech, které jsou příčinou devastace přírody. Sám jsem neoplýval zájmem o myslivost a tak ministra na hony doprovázeli ti činitelé okresu, který holdovali tomuto zájmu. Aby získali jeho přízeň a náklonnost tak mu při honě, o své vůli, nabídli pomoc nabíjet pušku a nosit kabelku se svačinou. Aniž o cokoliv žádal, podlézali mu. V zápětí, mezi svými kamarády, ministra pomlouvali. Co si to prý „dovoluje“ obtěžovat okresního činitele a vyžadovat úslužnosti. Všechny „fámy“ jsem ověřoval, ptal se dalších lesníků i ministra. Nebyla to pravda. Nakonec jsem zavolal tohoto okresního činitele a zeptal se proč to dělá, proč zasévá nebezpečná tvrzení do veřejnosti. Prosil jsem ho, aby se přestal představovat jako jakýsi nepovedený „hrdina“, neboť jeho výroky a praxe jsou ubohé a nesvědčí o jeho vysokém intelektu. Zčervenal! Nepodíval se do očí a vše zapíral.
S ministrem B. Chloupkem jsme procházeli i obcí Cikháj. Zajímal se proč dosud není vyjasněn původ místního názvu Zlatnice a Stříbrné studánky a také proč budova č. 1 není vedena a udržována jako chráněná památka. Byla to první budova klášterského panství, v niž šafář se šafářkou a dalšími konvršy rozvíjeli v katastru obce zemědělskou výrobu pro potřeby Žďárského kláštera. Z období 17. století ho zajímalo ho místní sklářství a výroba dřevěných hodin se skleněným cimbálem jako jeden z významných výrobků 18. století v Cikháji.
Tvrdil, že dům, jako sídlo správy žďárského Kláštera, byl měl opraven a veden jako trvalá památka se stálou výstavou výrobních prostředků středověku a tehdejších technologií zemědělských a lesnických prací včetně místních výrobků. Neopomněl projít všechny památníky partyzánského odboje. Monumentální památník v Cikháji označil za skvost místa. Vyprávěl jsem mu jak vůbec vznikl. Chodili jsme v roce 1974 po Cikháii a po místech odboje se žďárskou akademickou malířkou Libuší Vojtkovou.
Ing. B. Chloupek mezi účastníky slavnosti míru v Cikháji (v páté řadě) u Památníku partyzánského odboje
Vyprávěli si o odboji, o občanech, kteří se zúčastnili partyzánské činnosti. Z obchůzky krajiny a významných míst obce a z vyprávění zpracovala L. Vojtková 6 návrhů památníků. Po dlouhých rozporuplných diskusích mnoha činitelů a orgánů, jsme vybrali a prosadili jeden a to ten, který byl odhalen v roce 1975. Kámen na ocelových podstavcích pochází z lesů od Křižánek a váží 24 tun. Poslanec B. Chňoupek prohlásil, že památník symbolizuje tíhu i sílu boje a velikost vítězství. Památník je dodnes ceněn návštěvníky jako jeden z nejcennějších ve Žďárském okrese.
Památník partyzánského odboje v Cikháji
Podporoval aktivity akce čistění studánek, která se každoročně vyhodnocovala u Stříbrné studánky na Žákově hoře, jakož i další aktivity okresu v oblasti životního prostředí. Rád navštěvoval slavnosti míru v Cikháji a besedoval s občany bez ohledu jejich politického přesvědčení či náboženského vyznání. Vysoce hodnotil okresní aktivity, které směřovaly k přetváření přírody a společnosti a vycházely z poznání společenských zákonitostí, materiální a duchovní kultury. Tvrdil, že taková praxe tvoří základ poznání, na němž je založen vědecký světový názor. Dle něj člověk není utvářen jako pasivní produkt vnějšího působení, ale sám v praktickém jednání neustále vytváří společenské bytí a s tím i sebe sama, jako produkt tohoto bytí. V tom viděl potvrzení vědeckého faktu, že člověk, i zde ve Žďárském okrese, vytváří dějiny.
Nikdy neopomněl říci, nám domorodcům, že žijeme v krásném kraji. Rybníky i pole se střídají v mírně zvlněné krajině s lesy, loukami plných květů. Na loukách se často za podveřeru nebo svítání setkáváme s plachou zvěří. I přesto, že svůj kraj známe, stále v něm nacházíme nová a nová zákoutí, která se nás dotýkají svým kouzlem. Podpořil dětské duše, které se učí s nimi zacházet jako s malými klenoty naší vlasti.
Zástupce dětí a pionýrů informuje dne 5. 5. 1976 u Stříbrné studánky na Źákově hoře v Cikháji Ing. B. Chňoupka a okresní představitele o počtu vyčistěných studánek a vysázených keřů a stromků
Svůj kraj bychom měli dokonale znát a mít ho rád. Stojí za to ho také chránit a vytvářet tak, aby všechny klenoty byly zachovány i pro další generace. Jeho pomoc i názory jsme vítali a byli rádi, že v úsilí o dobro jsme nebyli sami. Byl to významný poslanec. Připomeňme si úryvek z básně Donáta Šajnera „Vzkazy“. Nikdy nejsi sám, ani pláč studánek není sám,/ ani kořeny stromů nejsou samy./ Ani vítr, bratr mraků nevěří, že je sám./ Ani živ, ani mrtev nejsi sám,/ když včerejšek, dnešek a všechny dny jsou v tobě,/ A ty jsi se vším a ve všem/ a já jsem u tebe i s tebou,/ abych ti mohl říci : Dobrý den!
Výročí „sametové“ revoluce je za námi. Jsou ale jednotlivci, týmy, skupiny, instituce, které se k událostem vrací. Mnohé materiály, dokumenty, výpovědi osob, studují, vyvozují závěry. Existuje stále mnoho nejasných věcí a činů. Pozornosti neunikám ani já. Některým je naprosto jasno, jsou spokojeni, jiní známí se ptají: „Rudo, teď už to můžeš říci, jak to bylo?“ Mnohé jsem již napsal a nemám chuť se k událostem vracet. Stejně moje názory nikoho nezajímají. Jsou přesvědčeni, že jsem dal skutečně rozkaz, připravil a dokonce, onen střet na Národní třídě 17. listopadu 1989, řídil. Protože dotazů je stále dostatek, uveřejnil jsem na své webové stránce text, který připomíná moje politické aktivity. Nyní dodávám jen některé doplňky. Stojí za úvahu.
Zveřejním některé dopisy, které jsem, v letech minulých, psal či dostával. Pro mnohé budou zajímavé, jiní se budou zlobit a možná začnou útočit. To ponechávám na nich. Vím, že jsem byl nepohodlný jak pro dogmatiky tak pro nové ambiciosní vládce. Museli mně „dělat starosti“, jak oni říkali, abych neměl na nic čas než na obhajobu neobhajitelného. Další tvrdili, že mě musí „utopit“ ve vlastní šťávě. Čert mně byl dlužen, že jsem šel do Prahy. Proklínám každého kdo mě do ní přesvědčil.
Úvaha šéfredaktora Mladé Fronty „Přimění!!
V souvislosti s tvrzením, že jsem dal pokyn ke střetu na Národní třídě v Praze a já v dané době protestoval, napsal v roce 1990 ve své úvaze bývalý šéfredaktor Mladé Fronty, později Lidových novin mj.: „….Teď jde o to, kdo a jak v paměti zaloví a mnohé bude třeba k jejímu oživení přimět, protože tolik lidí trpících ztrátou paměti o událostech půl roku starých, to je snad úkaz hodný lékařského studia….“ Vyslovil radost, že jsem definitivně z politiky pryč a to prý zbývalo jen málo a mohl jsem zasednout na stolec nejvyšší. Článek mě tehdy zaujal. Šéfredaktorovi jsem se odvážil napsat dopis. Oznámil jsem mu, že sice nevím jakým způsobem studují v Mladé Frontě medicínu, ale jím doporučený lékařský zákrok „přimění“ mě zaujal. Šlo o pozoruhodné doporučení přiznat se k věcem, s kterými jsem neměl nic společného. Doporučil jsem mu, aby se zbavil zbytečného strachu, neboť na „stolec nejvyšší“ jsem nezasedl a nezasednu. Při takové eventualitě musí být přinejmenším dva. Jeden, který navrhuje a druhý, který přijímá. Nic z toho splněno nebylo. Ambice jsem neměl, nemohl mít.
Dopis panu Rumlovi – reagence na jeho projev v Národním shromáždění
Při projevu pana Rumla na zasedání Federálního shromáždění jsem nevycházel z údivu. Oddělení, které jsem vedl na ÚV KSČ se stalo téměř jeho hlavním obsahem. V listopadu 89 jsme prý nic nenechávali náhodě. Zdálo se mně, že ono oddělení bylo iniciátorem spiknutí. V rozhodujícím týdnu v listopadu 89 jsem prý provázel velvyslance Sovětského svazu na rybolovu na Moravě a Slovensku. Citát byl doplněn sugestivní otázkou: „že by alibi, nevím?“ Panu Rumlovi jsem napsal dopis. V něm mj. uvedl: „…odvážil jsem se pokusit doplnit některé myšlenky, které jste možná vědomě nadhodil nebo cílevědomě posunul do sarkastické polohy… nechci významné komisi, či Vám osobně, cokoliv navrhovat nebo zpochybňovat… Je všeobecně známo, že jsem byl „někým“ označen za spiklence, krutého představitele totalitní moci…čtyřikrát jste mně, ve svém vystoupení, citoval jako bych byl rozhodující osobou minulých období… práci oddělení nelze přirovnávat k neslavným praktikám padesátých let, se kterými, bohudík, neměla moje generace nic společného, ze své práce je dávno vyloučila…některá tvrzení, že jsem řídil Stb jsou lživá a je nutno je doložit konkrétními fakty…dovoluji si Vás znovu ujistit, že do akcí 17. listopadu jsem zapleten nebyl….rodina měla problémy již za minulého systému jen proto, že jsem svými názory, postoji, praxí, se vymykal stanovené linii…Měl jsem a mám svůj názor na svět i společenský pohyb…Vím, že mně nikdo nevrátí čest, nevymaže pomluvy a dezinformace, ani Vás o to nežádám. Věřte ale, že začínám chápat filosofii lidí z padesátých let, kteří byli nespravedlivě vystavováni nejhorším ponížení…“
Dopis Jozefu Stankovi místopředsedovu Federál. shromáždění
Dne 10. května 1990 přijela k mému domku, zcela nečekaně, auta. Příchozí se představili jako vyšetřovatelé generální prokuratury. Spolu s nimi přijel i právní zástupce obviněného M. Štěpána. Předložili pověření k provedení prohlídky domku a příslušenství. Ve zdůvodnění se psalo, že bylo zahájeno trestní stíhání proti M. Štěpánovi protože ve večerních hodinách 17. 11. 1989 nepřiměřeným způsobem zasahoval do pravomoci odpovědných funkcionářů SNB při řízení mimořádné bezpečnostní akce SNB konané v souvislostí s manifestací studentů k výročí úmrtí studenta Opletala . „….Z poznatků parlamentní komise pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu 1989 ze dne 3. 5. 1990 vyplynulo, že důležité dokumenty, které mohly osvětlit skutečnou přípravu a průběh událostí 17. 11. 1989, se mají nacházet v držení bývalého vedoucího 13. oddělení ÚV KSČ RSDr. Rudolfa Hegenbarta. Proto bylo rozhodnuto jak výše uvedeno…“
Prohlídku jsem považoval za akt zvůle, za urážku nejhrubšího řádu. Zažíval jsem druhou prohlídku v životě. Ta první se konala za Protektorátu Čechy a Morava německými vojsky. Toužil jsem po provazu, psychicky jsem byl na samém dně. Vyšetřovatelé prohlíželi místnost za místností, všechny skříně, dokumenty. Písemnosti hledali i prostorách kde bylo domácí zvířectvo. Na závěr sepsali protokol. Okamžitě jsem se odvolal. Druhý den jsem napsal dopis předsedovi Komise pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu, místopředsedovi Federálního shromáždění. Žádal ho o pomoc při křivém obvinění, vůči nespravedlnosti. Nechápal jsem, že právní zástupce obviněného muže může být součástí domovní prohlídky. Mj. jsem napsal: „…Nenacházím slov, jak vyjádřit hluboké rozhořčení a politování nad hrubým, zákeřným, nebezpečným obviněním, které má zřejmě napomoci k justičnímu omylu. Nenacházím slov, k vyjádření rozhořčení nad skutečností, která se dá přirovnat jen k nejtemnějším údobím naší historie, která mě žene k degradaci…, na samý okraj zkázy…“
Pan Jozef Stank neodpověděl. Na odvolání i na dopis reagovala prokuratura. Podle rozhodnutí byla, prohlídka domku a příslušenství, oprávněná a další odvolání bylo nepřípustné, nemožné!
Na podvečerní a večerní výslech – mordparta?
Bylo pěkné jarní odpoledne. Byl jsem stále v pracovní neschopnosti. Druhý den ráno jsem měl absolvovat další zdravotní kontrolu v nemocnici. Přemýšlení přerušila nenadálá návštěva. K mému domku přijela „šetsettřináctka“ s pražskou poznávací značkou. Vystoupili tři muži. Rázným krokem vykročili k brance zahrady. Ptali se po mně. Vykročil jsem jim vstříc. Než jsem vyslovil pozdrav dobrý den ukázali jakési průkazky. Zkontrolovat jsem je nestačil. Začali zhurta. Mají mě odvést k podvečernímu a večernímu výslechu na ministerstvo vnitra. Ptali se zda-li vím, že je to v souladu s generální prokuraturou. Žádné pověření prokuratury však neměli. Odpověděl jsem: „tak to nevím“. A dodávám. „A proč?“ Odpověď byla jednoznačná. Prý kvůli 17. listopadu. I já jsem se snažil o ráznou odpověď. „Nikam nepojedu, zítra mám zdravotní kontrolu v nemocnici!“ „Vy jste nemocen?. To jste „omarodil“ nyní, když máte být vyslýchán? „Ne“, odpovídám. „Nemocen jsem od 22. listopadu“. „Ukažte nám neschopenku!“ Pomalu jsem odešel domů a přinesl neschopenku. Vzali si ji a bedlivě prohlíželi. Po té se ptali kdo je mým ošetřujícím lékařem. Vyjmenoval jsem obvodního lékaře i lékaře z nemocnice. „Znovu vám opakuji, že s vámi dnes nepojedu. „Přijeďte zítra po skončené zdravotní kontrole. V případě příznivých výsledků s vámi pojedu.“ Odešli od branky zahrady a šli se radit k autu. Asi 10 minut se radili. Nevrátili se a odjeli. Více se už nikdy nevrátili. Co jsem si mohl myslet? Nic chytřejšího mě nenapadlo, než to, že to byla „mordparta“, která mě chtěla k něčemu donutit či úplně umlčet.
Při rozjímaní jsem si vzpomněl na muže, kterého za mnou posílal J. Obzina. Měl se sblížit se mnou. Pocházel nedaleko od mého bydliště. Dokonce mě navštívil s otcem, kterého jsem dobře znal. Přivezli mně kapra. Jeho syn chtěl se mnou navázat kontakty. V Praze mně několikráte volal na pracoviště. Zval mě do špičkových hotelů a na noční posezení. Stále se domáhal setkání se mnou. Vše jsem odmítal. I sekretářky odmítaly mně předávat jeho telefonáty. Jednoho dne se hlásil od vchodu budovy ústředního výboru. Sekretářky ho znovu odmítly a mě zapřely. Znenadání se objevil v jejich blízkosti. Přišel na falešný občanský průkaz. Sekretářky a můj pomocník ho odmítli a „vyhodili“ z kanceláře. Tak skončila jedna nepříjemná episoda. Po roce 1989 jsem se o něj zajímal. Ztratil se. Později mně kdosi informoval, že „úspěšně“ podniká.
Stať studentky Beáty Berníkové ve Studentských listech
Zajímavé bylo pozvání k vysvětlení na ministerstvo vnitra. Měl jsem vysvětlit ustavení stranického aktivu pro diskuse na shromážděních studentů a občanů. Ano tento aktiv, byl schválen sekretariátem ústředního výboru KSČ z popudu městských funkcionářů Prahy. Při shromážděních měl získávat studenty pro politiku KSČ. Pražští činitelé pražské stranické školy vehementně doporučovali, abych tento aktiv řídil já. Tehdy jsem vysoce ocenil generálního tajemníka M. Jakeše, který řekl, že žádný aktiv propagandy nebude podřízen vedoucímu oddělní z jeho úseku. Po dalších peripetiích jsem v jeho zastoupení poslal dopis nejvyššímu činiteli pražské stranické organizace, že skupina pražských „propagačních aktivistů“ nebude pod vedením 13. oddělení ani pod oddělením propagandy ÚV KSČ, ale ať si tento aktiv řídí sám městský výbor. Bylo dobré, že tento zákeřný akt byl shozen se stolu. Byl promyšlený, účelový, krajně podivný. Každý si mohl tento čin vykládat po svém. Zřejmě chyběla jejich vzájemná komunikace a tak jsem seděl u výslechu. Vyšetřovatel ministerstva vnitra se dvakráte ptal zda je pravda, že jsem dopis , v zastoupení generálního tajemníka, odeslal. Ano zaslal. Je pravdou, že členové aktivu měli školení ve Slušovicích, ale ne z popudu vedení Agrokombinátu Slušovice ani z mého popudu. Na školení aktivu jsem byl pozván, ale nikam jsem nejel. Školení ve Slušovicích byl zřejmě promyšlený záměr.
Ve Studentských listech té doby, ve stati „Čubův slušovický syndrom“, pisatelka slovesné národnosti, posléze tisková mluvčí českého ministra vnitra, Beáta Berníková, mj. psala: „…že pán Hegenbart bol v Slušoviciach vítaným hosťom, svedčí fakt, že v rokoch 1988 a 89 tam zradil výcvikové středisko pre „bojůvky“, ktorých členovia boli neskor nadsazováni do demoštracií jako provokatéri. V roku 1988 KSČ už zachvátil ošial Gorbačovskej perestrojky a tito ludia boli cvičení aj pre usporadúvanie „diskusních fór“ a nadsavaní do občanských iniciativ. Jedno z takových školiciacích stredísk bolo aj v Slušoviciach……Zatial nemáme preúkazaťelné podklady pre spoluprácu Slušovic s Hegenbartovou vědeckotechnickou rozviedkou ÚV KSČ. Niekolko svedkov však tvrdí, že táto spolupráca bola uskutečňována na základě osobných kontaktov a väzieb medzu Čubom a stranickými predstaviteľmi, ktorí 13. oddělení viedli, konkrétne Hegenbartom…“
Napsal jsem jí dopis a prostřednictvím Studentských listů žádal odpověď. Mj. jsem psal: „…Zakládáte nová padesátá léta likvidací lidí bez jejich poznání, bez znalostí jejich skutečné činnosti? Je takový přístup charakteristický pro intelektuálního pracovníka? Kdo Vám dal pokyn spojovat mé jméno s federálním ministerstvem vnitra? Prosím o objasnění Vámi uvedeného konstatování ve Studentských listech, konkrétní doložení. Zároveň prosím o odpověď, kdo Vám, a právě Vám, dal právo o mně falešně psát? Vaše nebezpečná tvrzení považuji za hrubou urážku mé osoby. Vaše „jistění“ je absurdní. Žádám Vás o vysvětlení, o uvedení zdroje této nekalé informace a její odvolání…“
V listopadu 1991 byla zveřejněna, ve Studentských listech, odpověď slečny Berníkové, takto: „ Pane Hegenbarte, já zírám!“ Zíral jsem já. Hledal také možné souvislosti s projevem, již dříve proneseným presidentem, panem V. Havlem na Staroměstském náměstí v Praze. Tehdy mj. mluvil o slušovických „nitkách“ a dle mně naznačil, že s nimi nebude počítáno. Po té začal proces rozkladu Agrokombinátu Slušovice a i já jsem byl označován dogmatiky jako nositel stalinismu!. Nebyl jsem to já, kdo splnil přání G. Husáka ohledně likvidace Slušovic, ale úplně někdo jiný. Mně národ nemohl děkovat, jak mně bylo slíbeno v roce 1983!
Dopis předsedovi KSČ L. Adamcovi a moje ukončení členství v KSČ
V oné polistopadové době nebylo zbraně, kterou by bylo možné zabránit soustředěnému útoku na moji osobu. Neměl jsem ani dostatek psychických a fyzických sil. Od konce listopadu jsem byl znovu nemocen po infarktu. Jeden útok stíhal druhý. Po mnoha vyšetřování na městské prokuratuře, generální prokuratuře, vojenské prokuratuře, na ministerstvu vnitra, po domovní prohlídce, po nevybíravých útocích členů komunistické strany a jejích vedoucích činitelů, jsem viděl jediné východisko vystoupit z KSČ. V dopise tehdejšímu předsedovi KSČ L. Adamcovi jsem zaslal stranickou legitimaci a s ní dopis. Z něj vyjímám:
„…není to tak dávno, co jsem Vás prosil, aby jste se mě zastal vůči nesprávným obviněním…. Nereagoval jste a neučinil ten nejmenší krok k mé obhajobě. …Pravděpodobně jste mě již dávno odepsal a dal na pospas veřejnému mínění…počátkem ledna jste řekl, že pro mě nemáte práci… Dovolím si, pane předsedo, připomenout některá naše setkání. Ta počáteční vycházela z toho, že se pravděpodobně dobře znám s M. Jakešem, což by mohlo být pro Vás užitečné. První setkání souviselo s Vašim požadavkem zpracovat návrh na sloučení ČPK a ČK VTIR. Takřka do rána jsem Vám předložil návrh s novým názvem Česká komise pro plánování a vědeckotechnický rozvoj. To jsem ještě pracoval jako zástupce vedoucího ekonomického oddělení ÚV KSČ. Návrh jste vysoce ocenil, aniž jsem tehdy blíže se pokoušel pochopit Vaše záměry. Další setkání s Vámi bylo u tehdejšího tajemníka ÚV KSČ M. Jakeše. Vyzýval jste mě ke spolupráci „v boji za vědu a techniku“. Konstatoval jste, že taková šance se nabízí jednou za 25 let. Stal jsem se místopředsedou české vlády a začal pracovat na novém úseku. Ještě neuplynuly ani dva měsíce a již jste mě poctil vážnou kritikou za neúnosnou práci ČK VTIR. Při pozitivním přístupu komise k řešení zámku Jezeří, Křivoklátska a dalších problémů životního prostředí jste znervosněl. Připomínám také moje kritické vystoupení o špatném přístupu NV k řešení ekologických otázek na poradě předsedů KNV. Ač vše bylo s Vámi prodiskutováno, poctil jste mě kritikou, že takto kriticky se, s předsedy KNV, nemůže jednat. Shodil jste moje vystoupení a předsedům polichotil. Připomínám zprávu pro vládu o řešení ekologických problémů a o potřebě zvýšit pravomoci národní vlády, kterou jste jeden den podpořil a druhý den ve vládě navrhl, aby byla zpráva vzata jako informace, bez jakéhokoliv řešení. Připomínám návrhy na reorganizaci ČK VTIR a její orientaci na ekologické otázky a za prostředníka mezi ČSAV a výrobou v oblasti vědeckotechnického rozvoje. Iniciativu jste vysoce ocenil a v jiných kolektivech znehodnotil. Připomínám návrhy na zastavení některých provozů a podniků, které znečisťují životní prostředí a využití jejich výrobních kapacit pro výrobu přístrojů pro „vědu“. Připomínám i vyústění naší půlroční aktivity. Předložil jste návrh na zrušení komise VTIR, nechal schválit, aniž jste to projednal se mnou a s kolektivem. Do roka a do dne jsem pochopil, co je ta šance, která se vyskytne jednou za 25 let, jak jste zdůrazňoval při mém „náboru“ do vládní funkce. Byl jsem bez práce a máte rozhodující podíl, spolu s M. Jakešem, že jste mě vrhli na oddělení Státní administrativy ÚV KSČ, kde prý určitě „skončím“. Připomínám i chvíle kdy jste, v dubnu a v květnu 1988, mně přehrával a předčítal Vámi koncipovaný program strany. Žádal jste, abych vše vyřídil M. Jakešovi a pomáhal Vám v propagaci Vašich názorů. Současně jste požadoval, abych Vám dal typy mých spolupracovníků, které by jste využil. Po druhé to bylo již na federální vládě, kdy jste mně ve Vaší kanceláři řekl, že mě „uděláte“ ideologickým tajemníkem ÚV KSČ a znovu jste žádal o typy lidí, které využijete.
Připomínám i dopis, který jsem Vám zaslal jménem svým i 40ti odborníků životního prostředí, s nimiž jsem spolupracoval. Neodpověděl jste a naše názory ignoroval. Později jste se sám stal velikým strůjcem mezinárodních aktivit v oblasti životního prostředí. Odborníci mě kritizovali za neschopnost něco prosadit. Všechna setkání s Vámi byla užitečná a věřte, že pro mě prospěšná. Odpovědně mohu prohlásit, že řadu Vašich názorů jsem podporoval. Byl jste zastáncem rozbití diktatury úzké skupiny nekompetentních lidí. Bohužel, vždy jste viděl jenom sám sebe…. Chci se s Vámi rozloučit, poděkovat za veškerou podporu, kterou jste mně projevoval, ale i za pokrytectví, které jste činil vůči mé osobě… V současné době se rozvijí ve všech sdělovacích prostředcích i mimo, veliká honba na mě, abych se zodpovídal z činů, které jsem nikdy neudělal. Protože k nim mlčky přihlížíte, máte tyto akce na svědomí i Vy. Chcete se tak podílet na justičním omylu? Chcete podporovat názory stalinistů, kteří dlouhodobě a cílevědomě touží po moji likvidaci? Asi ano! Z toho důvodu k vůli Vaší sobě a Vaší nevšímavost vůči mým problémům končím členství v komunistické straně a vracím členskou legitimaci. KSČ, demokratické iniciativě se omlouvám. Prosím, aby jste pochopil moji situaci, která hraničí se sebeobětováním, aby jiní, alespoň na čas, byli ještě na výslunní. Osobně jsem lidu nikdy neublížil a žádné brutality nikdy neorganizoval. Nikdy jsem nechtěl věřit tomu, že budu vinen i když jsem u ničeho nebyl. V tváři tvář vidím, že to možné je. Pochopil jsem, že je možné všechno a to i v rozvíjející se demokracii, v kolektivu lidí, kteří volají po nových platformách, po lidskosti. A tak mě zničte! Prosím Vás ale, nechejte v klidu žít a pracovat moji rodinu…!“
Vyšetřující komise komunistické strany
Členové komise v čele s profesorem Čadou přijela za mnou domů. Filosofie vyšetřování stejná jako jinde. Profesor Čada řekl doslova: „…hodně osobní otázka – možná bych neměl, ale řeknu to naprosto otevřeně. My jsme mluvili s řadou vedoucích oddělení i s řadou funkcionářů. Ptali se na problémy. K 17. listopadu jsme se ptali zda si myslí, že se to zhroutilo jen v té rovině nejednotnosti špiček systému, nedočkavosti mnohých po moci. Je fakt, že třeba o tom, že tady bude už převrat se už psalo v novinách měsíc předem. V Australii vyšly noviny, že tady bude převrat apod. A řeknu ti naprosto otevřeně, nezlob se na mě, všichni mají pocit, že jsi o tom musel vědět. Možná je to dáno tím, že jsi se vymykal v hodnocení situace, byl jsi jinej. A kdo je jinej, je vždycky podezřelej. Já to znám z vlastní situace na vojně….dokonce někteří mluvili o tom, že jste chodili na porady do nějakého hotelu ÚRO na Poříčí, na večeře s pracovníky bezpečnosti…Když jsem mluvil s M. Jakešem, tak potvrdil, že to jmenování do té funkce bylo dost na rychlo uděláno, ale měl takovou představu, měl určité záměry třeba tím jmenováním do funkce a pak s přechodem na jinou funkci. Možná to nebylo tak jisté, neříkal to otevřeně…“
K tomu jen maličkost na vysvětlení. Na žádné večeře jsem nikdy nechodil a zařízení ÚRO na Poříčí dodnes neznám. ÚRO také nebylo v mé kompetenci. V každém případě ono setkávání je pozoruhodné.
