Moje setkání s vlastencem, vojákem a prezidentem

V padesátých letech minulého století jsem sloužil jako voják základní služby u
autopraporu ministerstva obrany. Absolvoval jsem mnoho jízd a také díky vojně si osvojil
řidičské umění. V průběhu výkonu služby řidiče jsem poznával řadu osobností
československé armády včetně mnoha hrdinů bojů u Sokolova či od Dukly. Vyprávěné
prožitky z bojů byly zajímavé, inspirující. Byla to zkušenost vojáků, vlastenců, přesvědčených
obránců svobody a naší vlasti. Nikdy jsem nezapomněl na první setkání s hrdinou cesty
z Buzuluku do Prahy, s generálem Ludvíkem Svobodou.

Bylo krátce před skončením mé základní vojenské služby v roce 1957. Jako řidič
„gazíku“ jsem ho měl dopravit na pozorovatelnu jednoho vojenského cvičení. Při příchodu
k autu jsem stál v pozoru, ale on se choval přátelsky. Pozdravil mě, podal ruku a konstatoval,
abych ho „nevyvalil“ a nemusel jít pěšky. Nachodil prý se dost. Při jízdě v terénu se ptal na
vojnu, na moji službu, spokojenost, na to, co dělám v civilu, na rodiče i na místo, kde žijeme.
Byl potěšen, že jsem z jeho kraje, z Vysočiny. Připomenul město Velké Meziříčí, mnoho lidí
odtud znal. Při další jízdě připomenul útrapy války i odpovědnost nás vojáků a mladých lidí,
za ochranu naší země a všeho, co lid u nás vytvořil. Cesta na pozorovatelnu uběhla rychle a
generál Svoboda se rozloučil. Vzpomínky na něj mně zůstaly.

Měl jsem štěstí, že jsem vezl právě jeho. Rád jsem na to vzpomínal i v roce 1968,
v době svého studia na vysoké škole v Praze. Tehdy, spolu s ostatními studenty, jsem prožíval
vše z atmosféry „Pražského jara 68“ a také dění kolem volby presidenta republiky. Byl jsem
šťasten, že dne 30. března 1968 Národní shromáždění zvolilo generála L. Svobodu
presidentem Československé republiky. Každý kdo se vžil do atmosféry a dramat onoho
období věděl, že ho čekají složité úkoly. Věřil jsem v jeho zkušenosti, prozíravost, spoléhal na
jeho statečnost a odvahu. A také jsem se nemýlil. President L. Svoboda beze zbytku
podporoval program demokratizace, otevírání prostoru k dynamičtějšímu rozvoji všech
stránek života naší společnosti, urychlenou rehabilitaci nezákonně postižených občanů
z padesátých let minulého století.

Bohužel, okupace našich zemí vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 i jeho zaskočila,
stejně jako nás studenty, naše rodiny. Vojska přišla bez pozvání a souhlasu státních orgánů
naší republiky. Zatčení a odvlečení politických a ústavních činitelů do Sovětského svazu
znamenalo konec reformního procesu a ochromení života v našem státě. V ten okamžik
vystoupil president L. Svoboda. Morálně i politicky odmítl vojenskou akci Sovětského svazu a
ostatních zemí Varšavské smlouvy. Jednal kategoricky a požádal o setkání s autory invaze.
Odjel k jednání do Moskvy a jako podmínku vzájemného jednání požádal, aby všichni
českoslovenští politici, kteří byli zadrženi a odvlečeni do SSSR, byli propuštěni a plnoprávně
se účastnili jednání a také, aby se vrátili s ním domů.

Po návratu s Moskvy tehdy mj. řekl: „…po 4 dnech jednání jsme zase mezi vámi, ve
své vlasti. Ani vám, ani nám nebylo lehko. Svými myšlenkami jsme každým okamžikem byli
s vámi a mysleli jsme na to, jak prožíváte tyto těžké dny. S hlubokým žalem jsme přijímali
zejména zprávy o ztrátách na tom nejcennějším – na lidských životech a převážně na
mladých životech. V našem jednání nás posilovaly nesčíslné projevy vaší důvěry. Jsem
přesvědčen, že jsme ji nezklamali. Pomáhala nám rozvaha, vysoká kázeň, kterou jste
projevovali vy všichni Češi i Slováci, pracující i naše ozbrojené složky. Události v naší zemi
v minulých dnech hrozily každou hodinu nejtragičtějšími důsledky. Jako voják dobře vím,
jaké krveprolití může vyvolat konflikt mezi občany a moderně vyzbrojenou armádou. Tím
více jsem jako váš president považoval za svou povinnost učinit vše pro to, aby k tomu
nedošlo, aby netekla nesmyslně krev národů, které vždy žily v přátelství, ale zároveň, aby
byly zajištěny základní zájmy naší vlasti a jejího lidu. Nechci tím skrývat skutečnost, že na
dlouho zůstanou bolavá místa způsobená událostmi těchto dnů… chceme dále rozvíjet
socialistický řád, posilovat jeho humanistický, demokratický charakter, chceme dále
budovat svou zemi jako opravdovou vlast pracujícího lidu… Obracíme se na vás všechny
drazí spoluobčané, na vás dělníky, rolníky, na příslušníky inteligence, na vás drazí mladí
přátelé, v těchto těžkých dnech vás volám k jednotě a prosím vás, abyste i nadále
prokazovali moudrost a rozvahu…“

Jeho rozvaha, rozum, tlak, odvaha, znovu zvítězila. Projevil se jako statečný občan,
vlastenec a čestný voják, který si váží lidu své vlasti. O všem, co se dělo a projednávalo
v Moskvě veřejně informoval. Otevřeně podpořil koncepci, která měla garantovat
pokračování pozitivních reforem ve směru demokratizace, rozvoje průmyslu, zemědělství,
tak garanci bezpečnosti společnosti. Ne jeho vinou mnohé nebylo naplněno.
L. Svobodu jsem považoval za významného činitele v procesu demokratizace naší
společnosti. Na jeho slova jsem často vzpomínal a také jeho práci bedlivě sledoval. Byl jsem
rád, že jsem mohl být v jeho blízkosti v době, kdy navštívil okres Žďár nad Sázavou. Přijel do
své rodné Vysočiny, aby na Žákově hoře v katastru obce Cikháj podepsal výnos o ustavení
Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. Stalo se tak před 38 léty, 27. června 1970. Tehdy
přijel nejprve do města Svratky, kde měl být uvítán na místním náměstí. Vinou „regulovčíků“
však kolona aut i s presidentem náměstí přejela a zastavila až u hotelu Mánes. Mezi
organizátory nastal zmatek. Utíkali, aby vše vysvětlili a kolonu aut vrátili na náměstí.
President však odmítl, nezlobil se a doporučil, že všichni půjdou na náměstí pěšky. A tak,
k údivu mnohých, se i stalo.

Občané města Svratky, Žďáru nad Sázavou, stejně jako občané malé obce pod
Žákovou horou vítali svého presidenta s upřímným srdcem. Přijel do svého kraje, mezi svůj
lid, mezi své přátele, aby je povzbudil, inspiroval k činům. Na vrchol Žákovy hory šel pralesem
pěšky. Jako skutečný voják bravurně překračoval padlé stromy, aby záhy došel k pramenu
řeky Svratky, ke Stříbrné studánce, ochutnal svěží vodu a na pařezu podepsal příslušný
výnos. Vítaly ho i děti a předvedly pásmo „Otevírání studánek“ s verši M. Bureše, zpěvy a
hudbou B. Martinů. Popovídal s nimi. Milá a inspirující byla jeho slova, které pronesl na
náměstí ve Žďáru nad Sázavou. I tentokrát šel, v čele průvodu pracujících ze Žďárských
strojíren na náměstí, pěšky.

„…Váš kraj má skutečně své zvláštní kouzlo. Vrchy a údolí, husté a bohaté lesy,
široká luka i pole, prameny, potůčky i říčky, malebné vesnice – to vše je tu spojeno
v opravdovou harmonii. Není divu, že se náš slavný malíř Antonín Slavíček s takovou láskou
sem znovu a znovu vracel. Ale nejen on. Celá řada slavných malířů…., sochařů, básníků a
spisovatelů i hudebních skladatelů se zamilovalo do tohoto kraje i do lidí, kteří tu žijí…
prostý půvab krajiny je však zdrojem inspirace nejen pro umělce. Je dojemné vidět, s jakou
láskou tu pečují mnozí lidé o úpravu svých domků a zahrádek… Prací celých generací
vznikla tak krajina, spojující dobré podmínky pro produktivní výrobní činnost lidí se
zdravým přírodním prostředím. Považuji proto za správný krok, že byla slavnostně
vyhlášena chráněná krajinná oblast „Žďárské vrchy“. Jde o to, aby si tato oblast, kterou
právem můžeme nazvat jedním z pokladů naší země, zachovala svou krásu, přitažlivost i
všestrannou užitečnost pro nás i příští generace…“

V dalších letech jsem měl možnost spolu s dalšími občany Žďárska s presidentem L.
Svobodou několikráte hovořit. Nejen o životním prostředí či o zemědělské výrobě, o
inteligenci či o průmyslových závodech. Chtěl znát, jak chráníme krajinu, jak se staráme, aby
lid žil ve zdravém prostředí a také, aby žil v jednotě, míru. S jeho doporučením vznikla
aktivita za ochranu, udržování a rozvoj životního prostředí, která se každoročně
vyhodnocovala dne 5. května na Žákově hoře u Stříbrné studánky. Setkávali se zde lesníci,
umělci, kulturní pracovníci, mládež i vedoucí činitelé okresu a kraje. V besedě připomínal
boje na frontách 2. světové války, velké počty padlých mladých lidí, prolitou krev mnoha tisíc
českých a slovenských vlastenců, ruských občanů i občanů jiných národností. Žádal nás,
abychom nezapomínali na historii, na velikány naší kultury, politiky. Nabádal, abychom
pracovali pro jednotu národa, pro rozkvět naší vlasti, pro ochranu pokladů naší země.
O jeho slovech jsme několikráte hovořili s přáteli. Připomínali si, jak snadno
zapomínáme na naši českou historii, na naše hrdiny kultury, techniky, práce, zápasů na
bojištích 2. světové války, ale i na naše osvoboditele ze Sovětského svazu, jak mnohdy
odmítáme významné historické události naší svobody, pilíře budování i ochrany pokladů naší
země. Když člověk posuzuje některé úkazy dneška, zejména kolem radaru, některé projevy
tzv. terorismu, tak se zdá, že mnohá poučení historie přehlížíme, odmítáme, vědomě
zaměňujeme. To už tady bylo a nikdy takové počínání neskončilo pro náš lid dobře. Poučme
se konečně z dějin a z hrdinství našich velikánů

Vyhledal jsem časopis Žďárský obzor z 1. ledna 1906 a stať Františka Pátka pod
názvem: „ Několik rysů naší národní povahy“. Z ní si připomínám slova, která se mně zdají
aktuální i dnes: „…přílišná záliba v cizotě a osudná pro nás nesvornost. Toť je jaksi dědičný
náš hřích, pro nějž nelze nám dojíti ráje, pokoje a blahobytu… Cizinci přicházeliť a drali se
k nám skoro vždy jen s úmyslem, aby si náspodmanili a nás vyssávali, což se konečně děje
stále…my se stáváme k cizině více než shovívavými a povolnými, měkkými jako máslo na
slunci, dáváme ji samoděk šíje své napospas, ano stáváme se i náhončími její dobyvačnosti.
A půda pod nohama mizí… My snad již nedovedeme ani žíti jinak než v nesvornosti… Jsme
velice nestálí, vrtkaví a proto je nestálé a vrtkavé i všechno naše štěstí, jež bychom tak rádi
na věky semkli v náruč svou! Prchá nám, jako prchají každou chvíli naše myšlenky,
předsevzetí, cíle… každou chvilku máme před očima jiný cíl, ale nedojdeme obyčejně
k žádnému…“

Moje setkání s vojákem, generálem, presidentem L. Svobodou a všechna jeho slova
jakoby obrážela i myšlenky z předcházejícího citátu. Pochopil jsem, že byl velikým
vlastencem, miloval svůj lid, svou vlast, pro niž byl ochoten položit i svůj život. Bojoval o
jednotu lidu a nabádal k odpovědné práci, k ochraně a k rozvoji všeho, co český národ
vykonal.

Červen, den vyhlášení Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy u Stříbrné studánky,
jednoho z pramenů řeky Svratky, je vždy příležitostí, abych si připomenul všechna setkání
s ním. Byl to velký člověk, na kterého nezapomínám.

Rudolf Hegenbart

Rudolf Hegenbart při přijetí u prezidenta republiky Ludvíka Svobody na Pražském hradě
Rudolf Hegenbart při přijetí u prezidenta republiky Ludvíka Svobody na Pražském hradě

Vyjít z řady a říci pravdu znamenalo popravu

Setkání s veliteli partyzánů v Moskvě

 

V životě jsem se setkal s mnoha lidmi. Dobře si pamatuji setkání, která byla působivá, pro život užitečná. Když jsem studoval, v roce 1974 a posléze v roce 1984, na akademii společenských věd v Moskvě setkal jsem se znovu s dvěma významnými bývalými partyzány.  Ve 2. světové válce působili  na Žďársku, i v naší obci. Byl to V.F. Kadlec z Krasnodaru a N. Kolesnik z Kyjeva.  Oba byli v té době ve významných hospodářských funkcích. Přijeli za mnou do Moskvy. Ne proto, že bych byl ve 2. světové válce jejich spolupracovníkem. Přijeli proto, že znali otce mé manželky. Jeho práce v odboji i politických názorů si vážili. Společně působili v partyzánském hnutí brigády M. J. Hus a oddílu Zarevo. Otec manželky hajný A. Haman měl partyzánskou přezdívku „Zelený“. Byl zástupcem N. Kolesnika. Společně se zúčastňovali řady akcí proti nacistům. V přátelské besedě v Moskvě i mě nazývali Rudolf od „Zeleného“. Vzpomínali na válečné období. Připomínali boje, útrapy, zločiny nacistů, statečnost občanů Kutnohorska, Havlíčkobrodska, Žďárska, Novoměstska, Svratecka. Vážili si štědrosti, pohostinnosti lidí z Vysočiny. A nejen to. Připomínali také probíhající světový pokrok.  Nutnost nových forem spolupráce zemí s různými společenskými systémy. Upozorňovali na nutnost, aby v nových podmínkách mezinárodní spolupráce se nezapomínalo na fašismus. V.F. Kadlec mě pozval do hotelu Ukrajina. Dobře znal naše české podmínky i vývoj. Mluvil o zkázonosné kompromitaci pojmu demokratického socialismu, který byl vlastní poválečnému vývoji. Mluvil i o nositelích kompromitace. Oba se pozastavovali  nad charakterem těch, kteří zveličováním svých zásluh ve 2. světové válce se chtěli stát  „hrdiny“ odboje. Nelíbilo se jim, že tito „bojovníci“ mínili vymazat z historie skutečné události a odvahu prostých a vzdělaných lidí Vysočiny i mezinárodní součinnost. Příčinu takového jednání spatřovali v usurpování moci.  Na velikonoční svátky mě N. Kolesnik vzal do rodiny svého moskevského přítele. Byl atomovým vědcem.  Spolupracoval se špičkovými vědci USA. Ukazoval fotografie ze setkání s presidentem USA. Ozdobou setkání nebyla jen malovaná vajíčka, šašlík, ruské šampaňské, ale rozhovory. Vzpomínal na mnohá setkání ve Spojených státech. Upozornil na nutnost spolupráce s různými zeměmi v oblasti vědy a techniky, v kosmu. V zájmu takové spolupráce nabádal k úpravě politických  systémů Sovětského svazu. Varoval, aby se nezapomínalo na  fašisty. Dle něj jejich cíle zůstaly stejné: ovládnout Evropu, středoevropský prostor,  „důšu ruskuju ubiť“, jak zpíval v jedné jejich písni. K takovým cílům ve 2. světové válce použili odpůrci Sovětského svazu tanky, v dalším období budou kompromitovat lidi penězi  a tvrdostí vůči nižším sociálním vrstvám a k inteligenci vůbec. Na peníze se „nachytá“ téměř každý občan. Tím více mladá generace. Slova byla varovná a současně podnětná.

 

 

 

 

 

 

 Inspirace z akademie společenských věd

 

Na akademii společenských věd v Moskvě se zabývali profesoři mj. otázkou proč Sovětský svaz jako vítězná mocnost 2. světové války zaostává ve vývoji ekonomiky, a ostatních oblastí života, za poraženou zemí NSR. Příčinu spatřovali v politického systému, a v neživotných systémech Asie, Afriky, ale i Evropy. K jejich udržování vkládali mnoho peněz. Východisko viděli v otevřené společenské soustavě, ve spolupráci s průmyslově vyspělými zeměmi, ve výměně vědních, vědeckotechnických a jiných poznatků, v demokratizaci společnosti, v rozvoji duchovního života vůbec. Kdo dobře poslouchal přednášky a zúčastňoval se seminářů věděl, že ve východní velmoci  se formuje koncepce radikálních politických změn. Ty začaly érou vlády N. S. Chruščova. Jeho zásluhou byl nahlodán a rozložen stalinismus, zpochybněn J. V. Stalin.  Tato koncepce  vyústila v „novém“ myšlení, v „perestrojce“ formulované M. Gorbačovem.  Naplňování koncepce „nové myšlení“, dle mého názoru, zrychlilo i přistání německého malého letadla na Rudém náměstí v Moskvě. Po přistání došlo k velkým personálním změnám ve velení  armády, bezpečnosti, ve společnosti. Na zkušenosti z akademie společenských věd jsem doma okamžitě navázal.  Setkal se s předními činiteli hospodářské a vědeckotechnické oblasti, informoval je o novém pojetí politiky v Sovětském svazu. Zlínský okres byl orientován na mikroelektroniku, biotechnologii a životní prostředí. Prvořadým úkolem bylo překonávání konservatismu v každodenní práci, odstraňování stereotypů politických aktivit naučených v padesátých letech minulého století, důsledná pozornost praxi. Pojem intenzifikace se neměl stát zaklínadlem pro staré teorie, praktiky. Vytvářela se atmosféra, aby věda nebyla úzce odbornou, technickou, ale vysoce společenskou záležitostí. Zelenou dostávaly ty síly, které mohly realizaci moderních technologických programů ovlivnit a rozvíjet. Politická atmosféra vytvářela prostor k rozvoji duchovního života, k odstraňování neživotních teorií padesátých let minulého století. Předpokladem společenské úspěšnosti nemohla být „mrtvá“ politika frází, která se každodenně odcizovala lidu, ale politika, která reagovala na potřeby lidu, obrážela pokrokové koncepce Evropy a světa.  Ve Zlíně i díky světově známého a vysoce prosperujícího Agrokombinátu Slušovice, jsme se stávali průkopníky nové cesty politického vývoje, spojování politických, vědeckotechnických a kulturních složek v jeden celek.  Zkušenosti ze Zlína a Slušovic jsem rozvíjel i v Praze zejména pak ve funkci místopředsedy české vlády pro vědeckotechnický rozvoj, ale i potom. K této činnosti jsem získal významné spolupracovníky akademie věd a vysoké školy ekonomické.  Prostředkem k modernizaci výrobních prostředků se měla stát vědeckovýrobní sdružení. Za tím účelem jsem navštívil významné vědeckovýrobní komplexy v USA, Kanadě, SRN, ve Francii, ale i na Kubě. Došlo k podpisu dílčích ujednání. Byly vytvořeny předpoklady k  významné spolupráci v oblasti moderních technologií a životního prostředí.

Nové směřování politiky se projevilo i v mém nesouhlasu se  střetem Pohotovostního pluku s demonstranty na Václavském náměstí v lednu 1989, v odmítnutí vládního usnesení o zpřísnění opatření proti demonstrantům. Na mém pracovním úseku byl zveřejněn požadavek, aby se přikročilo k neodkladným  personálním změnám v centrálních orgánech státu. Tuto potřebu jsem tlumočil i na zasedání nejvyššího orgánu komunistické strany. Bylo doporučeno, aby nejvyšší činitelé komunistické strany a státu navštívili studenty a projednali tehdejší politickou situaci, seznámili je s řešením složité situace ve společnosti. Žádal jsem, aby byly odtajněny všechny příčiny znečisťování životního prostředí. Nejvyšším činitelům státních orgánů v červnu 1989  bylo tlumočeno, že komunistická strana si nadále nebude osobovat právo rozhodovat za státní orgány a oni nemají žádné právo se za komunistickou stranu schovávat. Jejich prvořadým úkolem měl být boj proti konservatismu, dogmatismu, překonání administrativně byrokratických metod a odstranění všech forem deformace právního řádu. Nejvyšší činitelé komunistické strany byli upozorněni, že jim chybí odvaha říci veřejnosti pravdu o společenských problémech, o ekonomice. Nechtěli slyšet pravdu o skutečných náladách ve společnosti. Nemínili pochopit, že základní, a léty tlumený, rozpor mezi úrovní výrobních sil a výrobních vztahů přerostl do sféry politické a hrozí velikým výbuchem. Byl to zásadní požadavek na změnu politiky. Nikdo z činitelů nereagoval.  Místo toho hledali motivy a formy jak „mě utopí a do všeho namočí“, jak odstranní mé aktivity.

 

 Konzervativní síly nesouhlasily, útočily

 

Staronová politická  orientace, která měla svůj původ v Lednu 1968, se stala trnem  v oku  radikálů v centru i na nižších úrovních.  Stalinistický systém jim vyhovoval. Vedoucí činitelé se nemínili poučit ani z vývoje v Sovětském svazu. V nejužším kruhu se ubezpečovali, že v Sovětském svazu spadne s M. Gorbačovem letadlo a společenský vývoj se vrátí ke stalinismu. Světový pohyb vyplývající z nastolených globálních problémů nechtěli vnímat. Odsuzovali reformisty, kompromitovali je. Nenáviděli „osumašedesátníky“ a politiku nastolenou Lednem 68 vůbec, odmítali směry práce Agrokombinátu Slušovice. Toužili po likvidaci Slušovic a jejich představitelů. Intrikovali, odsuzovali a špinili všechny ostatní, kteří i v podmínkách normalizace se vymykali  stereotypům administrativně byrokratickému systému. Tak se chovali  i tehdejší žďárští „přátelé“ a jejich spojenci. O osobách jež si osobovali právo vůdčích osobnosti v odboji ve 2. světové válce jsem již psal. Nemohl jsem s nimi souhlasit. Na oplátku otevřeli  vůči mně nelítostný boj. Nenechali  na pokoji mě a rodinu ani v dobách kdy jsem pracoval v Brně, ve Zlíně a v Praze. Psali výmysly, lži, polopravdy s jediným přesvědčením: neustálým tlakem mě znejistit, znechutit, činitele vyšších orgánů přímět k úvahám o mém pochybném mém charakteru, posléze „poslat k lopatě“, jak  v neustálých dopisem požadovali ždárští „bojovníci“, a společensky izolovat. Tato forma nebyla nová. Využívali ji neustále. Nejednou vedoucí představitelé nadřízených orgánů nabádali i mě, například v případě předsedy Agrokombinátu Slušovice, abych mu „dělal“ neustálé starosti, obviňoval ho z čehokoliv, dával podněty ke kriminalizaci jeho činnosti, přičinil se o jeho likvidaci, informoval  kdo a kdy Slušovice navštěvuje. Nic takového jsem neudělal. Inspirující formy práce uplatňované kolektivem vedení, politickou orientaci, úsilí  o rozvoj nových technologií, mezinárodní spolupráci, cílevědomou sociální politiku jsem, i proti vůli dogmatiků, jednoznačně podpořil. To by udělal každý zdravě smýšlející občan. V duchu dlouholetých požadavků politických dogmatiků zlikvidovali Agrokombinát Slušovice činitelé po roce 1990.

 

Informace od bývalých partyzánů

 

V době mé práce ve Zlíně navštívil Žďárský okres náčelník partyzánského štábu Záře V. F. Kadlec. Dověděl se mnohé o mé osobě.  Rozhodl se přijet za mnou na zlínsko. Informoval o nepřátelských názorech rozšiřovaných, na moji adresu, v okrese Žďár nad Sázavou. Při vystoupení na besedě občanů Zlínska a některých členů bývalé partyzánské brigády Jana Žižky uváděl pomluvy na správnou míru. Tlumočil důvěrnou informaci, že mnohé anonymy píšou  na mě i bývalí nejbližší spolupracovníci. Informaci jsem vzal na vědomí, aniž bych cokoliv zveřejňoval na veřejnosti. Na vědomí jsem vzal i fakt, že jsem nebyl pozván na setkání posledního velitele partyzánské brigády M. J. Hus N. Kolesnika ve Žďáru. V Moskvě jsem  slíbil, že mu koupím a dodám polobotky s rozšířenou velikostí. Objednal jsem je ve Svitu Zlín. Bohužel osobně jsem je nemohl předat. Žďárští organizátoři setkání neměli zájem, abych se s N. Kolesnikem setkal. Byl jsem prý „nežádoucí“. To však nezabránilo, abychom si nevyměnili názory na události i na jednání některých činitelů Žďáru. Bývalý radista partyzánského oddílu Záře Uljev za mnou přijel i po událostech 17. listopadu 1989 do Prahy. Hovořil o dění a fámách, které se odvíjejí ve Žďáru. Odešel jsem do ústranní.

 

Spiknutí velkého formátu

 

Zmíněné osobnosti i po událostech 17. listopadu zvýšili útok. Právě oné události chtěli využít k mému zatčení, k likvidaci. Tentokrát ale v obracené formě. Označili mě stalinistou. Jako stalinista jsem  měl připravit, zorganizovat a dokonce se prát a bít na Národní třídě v Praze.

 Za nositele stalinismu označili i činitele Agrokombinátu Slušovice! Některé kruhy vyšly s tezí, že krvavý střet na Národní třídě byl připravován mnou a představiteli Agrokombinátu ve Slušovicích. Lež nejvyššího řádu. V únoru 1990, tehdejší president, na Staroměstském náměstí, dal veřejný podnět k likvidaci  „slušovických nitek v Praze“. Neměl jsem pochyb koho měl na mysli. Kola se roztáčela. Tisk mě obviňoval ze všech stran. Vyšetřovatelé české generální prokuratury dostali příkaz k prohlídce mého domu a příslušenství. Listinná dokumentace událostí 17. listopadu 1989 je prý v mém držení. V tento den, 17. listopadu 1989, jsem se loučil se sovětskou delegací v hotelu Praha a odpoledne byl doma. Stavěl jsem dřevěný objekt. Událostmi v Praze jsem se nezabýval a neměl o ně  zájem. Nikdo v Praze mě nepotřeboval. Žádné dokumenty toho druhu také nenašli. Záhy přijela skupinka, prý příslušníků ministerstva vnitra, aby mě odvezla na večerní výslech. Odmítl jsem. V dalším údobí jsem byl odvezen zástupcem náčelníka okresní správy SNB ze Žďáru nad Sázavou na generální prokuraturu. Jak oznámily některé sdělovací prostředky měl jsem být zatčen za vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa. V oné době, v srpnu 1968, jsem studoval. Doma psal závěrečnou diplomovou práci. Některé sdělovací prostředky oznámily, že moje manželka nosí do tajné schránky zprávy pro předního disidenta, za což prý beru „rentu“. Byla to lež. S hlavním disidentem a posléze s presidentem jsem nikdy nejednal. Jednali oni. Byl jsem předvolán k výslechu do Jihlavy k problému „Horáková a spol.“ V padesátých letech byla odsouzena k trestu smrti. V té době mně bylo 17 let a o politice absolutně nic nevěděl, tím více jsem nic nevěděl o M. Horákové. Občanské fórum Žďárských strojíren  vyzývalo všechny podniky v republice, aby požadovaly mé potrestání, stejně jako ministra vnitra. Jako v padesátých letech nic o  problému nevíš, ale jako nepohodlný musíš být odsouzen, potrestán, zničen. Obdržel jsem nepodepsaný dopis, v němž mně bylo oznámeno, že „ve Žďáru a ve Žďárských strojírnách nikdy a s ničím neuspěju“. Byla to výzva, abych nezískal žádné zaměstnání. Obdržel jsem doporučení těchto znění: „Oběs se ty sviňo“, „Zhyň ty parchante“, apod. V době největšího tlaku jsem požádal generální prokuraturu o ochranu. Než prokuratura stačila odpovědět obdržel jsem ze Žďáru anonym: „Ty hajzle jeden, ty žádáš ochranu? Tentokrát neutečeš prokurátorovi z lopaty…“ Z Prahy mně došel korespodenční lístek s oznámením: „Komunisté nezapomínají! Dostaneš dvacet!“  Nebylo co dodávávat.

 

K cílené likvidaci pomáhali spojenci konservativců

 

Cílený tlak  jsem chápal jako pokus o likvidaci, ono vyúčtování, které jsem měl dostat i s “úrokama“, jak požadovali žďárští „partyzáni“ a jejich „přátelé“ a  v sedmdesátých letech.  Tlak uvítala opozice. Ta nepotřebovala mě ani Agrokombinát Slušovice. Potřebovala získat autoritu, upevnit moc, zvýraznit své osobnosti. Radikálové k tomu pomohli. Ke kompromitaci mé osoby se  přidali  další. Občan z Brna mně napsal mj.: „…Postihne mě prokletí protože z Jidášem, zrádcem Gorbačovem a za pomoci nejzločinnější římsko-katolické církve jsem zařídil jejich těžkosti. Jak prý je možné, že jsem v roce 1969 nebyl hozen do hnoje?…Proč jsem neposlechl presidenta Husáka a nezlikvidoval Slušovice? Proč jsem nedal rozkaz k výjezdu tanků a ke vzletu letadel v roce 1989?… To prý je z mé strany zrada…. Na každou svini se najde řezník!. Připomenul Mou vlast od Bedřicha Smetany a slova: Za zradu smrt!. Prý není žádný sadista, ale ptá se, zda je mně známo, že vojevůdce, Jan Žižka, byl pomstěn posmrtně stětím hlavy a rozdrcením celé lebky, zda je mně známo, že bratrovrah dal dýku do zad svému bratrovi Václavovi, poněvadž již tehdy lezl do konečníku, lidově do prdele, Němcům? Mohu prý zveřejnit jeho dopis…Stalinovo jméno prý opět vyplouvá z obzoru špinavého lidského moře. Denně prý se bude modlit za ozdravění mého těla a mozku, ale jinak než komediant Vlk. Amen, amen s námi..“ Občan z Příbrami mně  napsal, že moje manželka v srpnu 1968 vítala s kyticemi květů sovětskou armádu. Já prý se budu zpovídat před soudem za podpis o spolupráci se Severním-Porýním-Vesfálskem ze SRN.  Já ani manželka jsme nikdy v Příbrami nebyli, nežili, nepracovali, nikoho nevítali.

 

Rozhodující je člověk

  

Vždy se najdou schopní a dobří lidé. Bylo a je tomu tak i ve Žďáře nad Sázavou. Velmi vřele jsem mohl poděkovat pracovníkům žďárského úřadu práce. Pomohli mně řešit svízelnou situaci. Mohl bych jmenovat i další ze Žďáru nad Sázavou, okolních vesnic a měst. kterým patří moje poděkování. Zajímavý dopis jsem obdržel od spisovatelky a výtvarnice z Brna. Jako jediná mně v té době napsala. Mj. : „…Jste bitý ze všech stran. Je to těžké…Byl jste první a jediný, který v tak těžkých podmínkách minulého systému prohlédl a měl snahu vést věci tak, aby prospěly zprofanovanému hospodářství. Je dost těch, kteří vám drží palce, ale i dost těch, kteří myslí, že vás mohou zničit. Věřím, že vás nemohou ubít…“ Před několika málo lety vydala svoji sbírku básní. Zveřejnila i básně, které mně věnovala v minulém režimu. Když pod báseň „Člověku, který ještě žije“ z roku 1985 napsala věnováno Rudolfu Hegenbartovi, vydavatelství odmítlo. Musela napsat. „Věnováno Rudolfu H.“ Napsala, že si myslí, že je to ve společnosti pořád stejné.

Ať existuje či bude existovat jakýkoliv systém, svůj kabát nikdy nepřevléknu a převlékat nebudu. Zůstávám zastáncem principů demokratického socialismu a spolupráce s průmyslově vyspělými zeměmi západu i východu, zastáncem ochrany české suverenity a dodržování národních zvyků a tradic. Byl a jsem zastáncem všech forem vlastnictví výrobních prostředků. Jsem pro pluralitu politických proudů. Nejsem zastáncem návratu monarchie, dob pobělohorských či jakési novodobé formy velkoněmecké říše. Z některých společenských jevů se musí náš první president T. G. Masaryk obracet v hrobě. Po žádném společenském postu netoužím. Byl jsem produktem a součástí minulého systému a nekladu si žádné nároky. Koneckonců jsem nemocen včetně manželky. Přesto i dnes odpůrci z okolí roznášejí zprávu, že jsem estébák. Narušují důvěru občanů ke mně. Nechť jim je dobře, nechť mají úspěchy!

Vše co se stane ve společnosti záleží na člověku. Osud každého z nás, osud české společnosti je v nás. Je závislý na dialektické jednotě vědění a odpovědnosti, vědy a hodnot, morálky, citů. Vše záleží na mladé generaci. Svatopluk Čech kdysi napsal mladé generaci:

„Vzhůru, podroste ty svěží!/ Nás brachů starých nedbej, der se vzhůru!/ Co velké, dál se bude k nebi pnouti,/ co zdravé, bez úhony vyjde z boje,/ co slabé jest a shnilé, ať se zhroutí!/ Buď stále tam, kde pokrok, světe mladý!“

 

                                                                                  Rudolf Hegenbart

 

 

 

 

 

Moje setkání s „Ivanem Hrozným“

ANEB NEŽ SE BUDU PŘIPRAVOVAT K OSLAVĚ OSVOBOZENÍ

 Ke konci 2. světové války se hovořilo, ve vesničkách kolem Žďárských vrchů, o statečnosti Ivana Hrozného. Na jeho hlavu vypsala německá vojska vysokou odměnu, 100 tisíc protektorátních korun. Měl podíl na vyhazování mostů, lokomotivních dep, na likvidaci fašistických vojsk. Jako žák základní školy jsem si ho v duchu přirovnával ke statečnosti Janošíka a jiných odvážných veličin, které jsem znal z pohádek či z vyprávění pověstí. Nikdy a nikdo mně tehdy neřekl, že „Ivan Hrozný“ pobýval i v obci Cikháj, v hájence u Jaitnerů a v domku u Vaisů, že spolupracoval s otcem mé ženy, navštívil mnohé další rodiny, že jeho jméno byla dočasná „přezdívka“.

 

Kdo byl „Ivan Hrozný?“

 

Informace jsem získal později. „Ivan Hrozný“, vlastním jménem V. F. Kadlec, měl své kořeny v naší vlasti, stejně jako jeho žena Marie. Na podzim roku 1944 přišel jako náčelník štábu, s členy své skupiny „Záře,“ ze Slovenska na Českomoravskou vysočinu. V knize B. Mečetného „Zarevo na Vysočině“, psané v ruském jazyce, vydané vydavatelstvím „Sovětskaja Rossija“, v Moskvě v roce 1966, jsou mj. popsáni sourozenci, jejímiž hosty byla tato skupina v Cikháji. V knize se mj. píše: „…Bratr – hajný Karel Jaitner a jeho sestra Karla byli nadějnými lidmi. S Jaitnerem se bojovníci „Záře“ seznámili již dříve, v době kdy oddíl odcházel z Cikháje na Západ… Sestra, devatenáctiletá dívka, srdečně uvítala partyzány, a připravila „carský oběd“ maso, zelí, dobré knedlíky….“.

 

Demolice lokomotiv

 

Demolice čtyř lokomotiv v depu ve Městě Žďáře bylo šlágrem oné doby. Vyprávělo se jak skupina oddílu Záře, v čele s „Ivanem Hrozným“ vyjela na lyžích večer na Nový rok 1945 z hájenky v Cikháji do Žďáru. Skupinu doprovázel hajný Karel Jaitner. Z oficiálních dokumentů je dnes známo hlášení četnické stanice ze Žďáru okresnímu úřadu v Novém Městě na Moravě. Píše se: „1. ledna 1945 ve 22 hodin 40 minut vniklo asi pět banditů, z nichž někteří byli v četnických uniformách s čepicemi se šikmými štítky, do výtopny na nádraží ve Městě Žďáru, přemohli topiče Jaroslava Sobotku z Města Žďáru čp. 18, přinutili ho, aby opustil výtopnu a hrozili mu pistolemi a strojními puškami. Krátce na to vyhodili ve výtopně do vzduchu čtyři lokomotivy. Výtopna hoří, bandité jsou na útěku…“

Když přijeli Němci na místo, našli tam list papíru s ironickým blahopřáním do nového roku. Přání podepsal „Ivan Hrozný“. Po splněném úkolu se, příslušníci partyzánského oddílu „Záře vrátili do hájenky na Cikháj a přesunuli se, dne 3. ledna 1945, časně ráno k Fryšavě.

 

Hrdinské činy byly opomíjeny

 

Skončila válka a o hrdinství partyzánského oddílu „Záře“ a „Ivana Hrozného“ jsem více neslyšel. Mluvilo se především hrdinství a bojích partyzánské brigády M. J. Hus, o „velikosti“ některých osob. V předsjezdové zprávě komunistů okresu Nové Město na Moravě z roku 1946 se mj. píše, že: „..Musíme jmenovati některé naše soudruhy, kteří mají největší zásluhu v podzemní činnosti a partyzánském hnutí. Jsou to: poslanec Tůma, dále Vejmělek, Houf Antonín, Anežka Štůlová, Václav Ježek…, Doležalová, Smejkalová….“.

 

 

 

Moje první setkání s Ivanem Hrozným   

 

V roce 1973 mě navštívil V.F Kadlec – „Ivan Hrozný“. Nevěřil jsem svým očím. Přede mnou seděl skromný, nepatrně usměvavý, zamyšlený člověk, o kterém kolovaly mýty. Vzpomněl jsem si na všechny pověsti občanů o jeho odvaze, na jeho hrdinské činy, na vyprávění o jeho pobytu a léčení v nemocnici v Novém Městě na Moravě v roce 1945. Pozdravili jsme se. Informoval mě, že zná obec Cikháj, obyvatele, že spolupracoval s místními hajnými Hamanem a Jaitnerem, s rodinou Vaisovou. Nezapomněl na Fryšavu, Samotín, na tamní občany, na jejich pohostinnost, na boje i tragédie, na hrob na fryšavském hřbitově, kde jsou pochování spolubojovníci. Nelíbilo se mu, že se zapomíná na konkrétní boje, tragédie, odhodlání lidí, že je naopak zveličováno úsilí mnohých, kteří se zapojili do partyzánského hnutí na poslední chvíli. Řekl, že mu nejde o jeho velebení či zvýrazňování práce oddílu Záře, ale že mu jde o historickou pravdu. Dějiny by měly být interpretovány tak, jak procházely, jak je tvořili lidé, v daném případě především občané Žďárska a Novoměstska. Oddíl Záře prý byl, s mnoha dalšími partyzánskými oddíly, které působily na Vysočině, spoluorganizátorem odboje a to v souladu s rozkazem nejvyššího vedení Sovětského svazu č. 189 z 5. listopadu 1942. Příkaz nesl název „O úkolech partyzánského hnutí“. Partyzánská činnost měla plnit funkci zpravodajskou i bojovou. Součástí bylo narušování nepřátelského týlu a rozklad protektorátního aparátu, omezování činnosti konfidentů, příprava budoucí správy země. Po dlouhém rozhovoru jsem mu slíbil, že vynaložím úsilí, aby nebyla historie zapomenuta.

 

Příprava na setkání partyzánů k 3O. výročí osvobození

 

V období před 30tým výročím osvobození Československa seděli v zasedací síni ONV ve Žďáře nad Sázavou vedoucí činitelé okresu. Byl jsem u toho. Mluvilo se o odboji, o způsobech jak zachovat jeho památku pro příští generace. Z rozhovorů přítomných jsem pochopil, že někteří činitelé neznají strukturu a rozsah partyzánského odboje, jeho cíle. Opomíjeli, že odboj nebyl věcí jen některých vybraných jednotlivců, ale byl věcí širokého okruhu obyvatel, vlastenců, prostých i vzdělaných lidí, mnoha partyzánských skupin organizovaných z Východu i Západu.

Beseda byla rušná. V jejím průběhu byla zpochybněna partyzánská činnost některých osobností, které toho času byly ve vedoucích funkcích okresu. Některá jejich tvrzení o jejich bojových aktivitách se zdála tendenční. Uváděly svoji účast v místech a při událostech, u kterých nebyly, nemohli být. Při otázce, proč tato generace osobností nezajistila postavení památníků hned po ukončení války a zda nepočítali, že ono několikaleté prodlení a zamlžování spolupráce s ruskými partyzány a dalšími oddíly, jim pomůže ke zvýraznění jejich zásluh, k doložení, že budou osobnostmi, které bude okres a společnost nejvíce uznávat, všichni účastníci v zasedací síni mlčeli.

 


Co napsal spisovatel František Drašner

 

         Spisovatel František Drašner v předmluvě k mé publikaci „Cikháj ve 2. světové válce…“ vydané v roce 2004 k tomuto tématu mj. napsal: „…M.P.Tůma. nepotřeboval velitele Fomina, který přišel vybojovat svobodu. (moje pozn.: major Fomin spolu se svým štábem padl v blízkosti Leškovic na Havlíčkobrodsku v březnu 1945) Proto pozdější mocní, pro něž právě komisař Tůma připravoval půdu na konci války, nepotřebovali partyzány – skutečné vlastence a nesmiřitelné  bojovníky s nenáviděným nepřítelem. A povedlo se. Partyzáni, kteří se jimi stali až čtvrt hodiny po dvanácté, zvítězili nad statečnými partyzány, kteří bojovali dávno před nimi. Stavěly se nové „šibenice“ pro ty, kteří překáželi….“ Mohu jen dodat: tito lidé, „partyzáni“ nepotřebovali ani Ivana Hrozného. Po chvíli mlčení a úvahách osoba uznávajícího M. Tůmu, a které se poznámky mohly týkat, sklopila oči, zamračila se a řekla: „Vy zpochybňujete naše zásluhy, degradujete náš odboj“.  Vstala od stolu, vzala si poznámkový sešit, práskla dveřmi a odešla.

Na mnoha místech Žďárska byly památníky postaveny bez této osoby. V roce 1975 došlo v Cikháji k setkání všech partyzánských oddílů. Přijeli i všichni velitelé pěti partyzánských oddílu ze Sovětského svazu působících na Žďársku. Přijel i V.F. Kadlec – Ivan Hrozný. Přijel i M. Pich-Tůma. Krátce po příchodu do sálu ho obklopilo několik českých partyzánů. Vyčítali mu, že pracoval a pracuje pro zvýraznění své osoby a svých přátel. Od jednoho z nich dostal políček, načež, i s manželkou, neprodleně opustil sál a více se nevrátil. Shromáždění pokojně pokračovalo.

Po letech došlo mezi bývalými českými a ruskými partyzány k výměně názorů na odboj a jeho úlohu. Setkání přispělo k objektivizování pohledů na partyzánský odboj, došlo k vyjasnění diskusí o vedení brigády M. J. Hus, byly zpochybněny mýty i odsouzeny mnohé lži o hnutí.

 

 

 

Korespondent naslouchal neutuchajícím bojům

 

V té době za výše zmíněnou osobou přijel korespondent sovětského armádního deníku Červená hvězda. Chtěl znát mnohé o odboji. Když delší dobu ona osobnost vyprávěla o bojích od Čáslavi k Brnu, korespondent ji přerušil. Řekl: „S.., přece jste stále nebojovali. Jak jste vy slavil například Silvestra roku 1944?“  Odpověď byla hbitá a jednoznačná: „Výborně. Na Huti jsme zpívali, tancovali, popíjeli Stoličnuju vodku!“  Tato odvaha a citace mě zarazila. Potichu jsem oné osobě řekl, že zřejmě nemluví pravdu. Tehdy možná ani nevěděla, kde je Huť! Odešel jsem. Doma zalistoval v seznamu členů partyzánské brigády, který jsem obdržel od otce mé ženy, Adolfa Hamana, příslušníka brigády M.J. Hus, (do brigády byl přijat 17. 12. 1944).  Hledal jsem datum vstupu oné osoby do brigády. Fakta jednoznačná: tato osoba byla přijata do brigády 12. února 1945 jako spojka. Nebylo třeba nic dodávat. Přičinil jsem se o to, aby odešla z funkcí.

 

Mocní „partyzáni“ nesnášeli pravdu a kritiku

 

Neměl jsem to ale dělat. Ač by to bylo nečestné, tak dnes vím, že jsem měl mlčet a přikyvovat nepravdám či polopravdám. Ale co zdeformované vědomí, morálka? Provést duchovní a morální očistu předpokládalo říkat si pravdu do očí a pravdu ochotně slyšet. Vzdát se demagogie, zjednodušených výkladů složité skutečnosti se všemi souvislostmi. Ony osobnosti, které jsem řadil mezi radikály, to však nevnímaly. Vnímaly sebe sama, své postavení, moc. Po tomto incidentu jsem začal mít komplikace, objevily se útoky. Na vyšší orgány přicházel jeden anonym za druhým. Stěžovaly si na mě na ústřední a kontrolní komisi ústředního výboru komunistické strany, na krajských orgánech, pomlouvaly mě ve veřejnosti. Z Prahy se pisatelé anonymů vraceli spokojeni.

Ve svých kolektivech se organizátoři anonymů a stížností ubezpečovali, že „vše dostanu i s úrokama.“ Ze dne na den jsem se stal rozkrádačem, rozvracečem, radikálem a zase pravičákem, prosovětsky i protisovětsky smýšlející osobou, despotou, člověkem, jenž se rozvádí, vede prozápadní život apod. Někteří činitelé krajských a ústředních orgánů mě informovali, že tolik anonymů na nikoho nechodí jako na mě. Za účelem společenské kompromitace a následné likvidace mě i sledovali. Byl jim znám každý můj pohyb po žďárském okrese.

Do bytu jedné osobnosti na žďárském sídlišti zvaném „Pánov“ si nainstalovali vojenský dalekohled. Moji pracovní činnost sledovali z okna. Posuzovali moje jednání, zapisovali mé hosty, kombinovali a vytvářeli atmosféru k ovlivňováni veřejného mínění proti mně. Škoda, že jsem tuto informaci získal pozdě, až po roce 1989.

V rámci pokusu odvrátit ode mě i přátele, zapojili do boje proti mně manželku. Jejím jménem napsali stížnost na jednoho občana z Nového Města na Moravě ministerstvu obrany. Nikdy ho neviděla, neznala, nikdy nic nepsala. Prý bere neoprávněně jakýsi příplatek k důchodu za odboj. Ministerstvo obrany manželce odpovědělo záporně.

V září 1989 jsem požádal ministerstvo vnitra o prověření dopisu psaného údajně mou manželkou. Dostal jsem informaci, že stížnost byla psána na psacím stroji umístěném v kanceláři oné osoby, která „bojovala“ po celé Českomoravské vysočině. Požádal jsem o ukončení šetření. Pisatele jsem si domyslel. Důsledky anonymů a jimi rozviřované hysterie pociťuji dones.

 

 Setkání s „Ivanem Hrozným“ v Moskvě

 

V roce 1976 jsem studoval na Akademii společenských věd v Moskvě. V.F. Kadlec, tehdy vedoucí činitel významného průmyslového komplexu z Krasnodaru, za mnou přijel. V Moskvě studoval jeho syn diplomatickou školu. Seděli jsme a povídali v hotelu Ukrajina. V besedě se k mnohému vracel a připomínal, že na boj, útrapy, zločiny nacistů nelze zapomínat. Vzpomínal na mnoho lidí a celých rodin ze Žďárska, Novoměstska, které jsem ani neznal. Vážil si jejich statečnosti, vlastenectví, na které by se nemělo zapomínat. Zpochybňoval charakter těch, kteří se chtěli stát „nepravými“ hrdiny odboje, kteří poklonkují Sovětskému svazu a nezdravě zveličují jeho úspěchy, kteří programem sovětizace naší republiky přispěli k velké újmě komunistické strany a zprofanovali její program demokratické cesty i autoritu, kterou strana získala po 2. světové válce, nejen v lidových vrstvách, ale i v kruzích pokrokové a tvůrčí inteligence. Projevil opovržení k těm, kteří se točí jak korouhvička když zavane nový vítr.

Měl na mysli rok 1968 a tehdejší politiku, kterou mnozí podporovali a záhy titíž lidé zpochybnili. V hlavách mnohých lidí vzrůstal zmatek. Souhlasil jsem s ním. V této době právě na zmíněné akademii společenských věd v Moskvě se probíraly nové dlouhodobé směry politiky ve směru demokracie, kultury, vědeckotechnického rozvoje a spolupráce se zeměmi s různým společenským zřízením. Kladně se hodnotila politika nastolená Lednem 1968 v Československu, která byla zpochybněna a zastavena nehorázným vstupem vojsk Varšavské smlouvy do naší vlasti.

Kdo dobře poslouchal přednášky věděl, že etapa diktatury proletariátu končí. Program byl posléze nastíněn mj. v knize M. Gorbačova: „Nové myšlení.“ V.F. Kadlec hovořil o hrubém zkázonosném omylu vedoucích činitelů Sovětského svazu. Vstupem vojsk na naše území založili budoucí rozpory, krize i kompromitaci pojmu demokratického socialismu. Připomenul slova našeho generála, vojáka, vlastence Ludvíka Svobodu, který byl v Sovětském svazu uznávanou autoritou.

 

Slova presidenta Ludvíka Svobody

 

Projev presidenta republiky ze srpna roku 1968 jsem vyhledal v archivu a připomenul si některá jeho slova. Na adresu vstupu vojsk mj. řekl: „…Jako voják dobře vím, jaké krveprolití může vyvolat konflikt mezi občany a moderně vyzbrojenou armádou. Tím více jsem jako váš president považoval za svou povinnost učinit vše pro to, aby k tomu nedošlo, aby netekla nesmyslně krev národů, které vždy žili v přátelství… Nechci tím skrývat skutečnost, že na dlouho zůstanou bolavá místa způsobena událostmi těchto dnů…“ Na besedu s V.F. Kadlecem jsem nezapomněl, nezapomněl jsem nikdy na „Ivana Hrozného“ muže s českými kořeny, nezapomněl jsem na náš přátelský vztah.

 

Užitečná spolupráce

 

Moje generace neprolévala společně krev na bojištích 2. světové války, ale v poválečném období jsme spolupracovali, jako dospělí lidé, s občany tehdejšího Sovětského svazu v mnoha oblastech hospodářství, kultury, sportu. Jezdili jsme do družebních okresů, vyměňovali si zkušenosti, hledali nejvhodnější formy spolupráce mezi dětmi, dospělými i veterány války.

Poznal jsem mnoho dobrých lidí jak v Ruské federaci, tak i na Ukrajině, ale i Tagžigistánu, ve výzkumných ústavech, ve školách a kultuře, v průmyslových i zemědělských podnicích, v diplomatických službách. V besedách a rozhovorech jsme nezapomínali ani na den vítězství nad fašismem, na 9. květen 1945. Dnes slavíme státní svátek osvobození, po vzoru západních zemí 8. května, ale já jako pamětník konce války si připomínám fakta z oné doby, která nelze vymazat z mysli.

 


Prožitky zůstávají v paměti

 

Pravda, na konci 2. světové války jsem byl žákem základní školy.  Příčiny světového krveprolití ještě nevnímal. Vnímal však zatýkání místních občanů gestapem, jejich odsouzení k trestu smrti. Sledoval příjezdy kolon německých vojsk, vypálení Vaisovy chalupy, prostřílení chalupy Roučkovy v Cikháji.

V dobách nočních návštěv českých a ruských partyzánů jsem poslouchal bedlivě jejich rozhovory s rodiči. Spolu s kamarády jsem rád navštěvoval ruské zajatce, kteří v Cikháji bydleli a byli součástí německé Todtovy organizace. Pracovali v lese, odváželi dřevo. S velkou obavou jsem sledoval Vlasovce, kteří několikrát pochodovali vsí. Báli se jich i místní občané. Nezapomínám ani na doby našeho osvobození ze jha fašistického Německa. Naši obec osvobodili partyzáni dne 5. května 1945.

Občané povstali, stavěli barikády a znemožňovali tak příchod německých vojsk. Dodnes se mně vybavuje československá vlajka, která byla tehdy vyvěšena na kapli obecního úřadu. První voják Rudé armády byl na území obce slavnostně uvítán 10. května 1945. Na domě starosty obce byla tehdy vyvěšena i rudá vlajka s pěticípou hvězdou. V rodině u Slámů se zapíjelo a slavilo vítězství nápojem namíchaným z vody a lihu z lihovaru vypuštěného partyzány ve Městě Žďáře dne 8. dubna 1945.

 Rád si předčítám onu episodu, o které psal v publikaci „Vzpomínky komisaře partyzánské brigády Mistra Jana Husa“ Miroslav Pich-Tůma. Mj. napsal: „…Mnohem složitější bylo zničení zásobního lihu v Městě Žďáře, k čemuž jsem zprvu nechtěl dát souhlas. Šlo totiž o objekt uprostřed města, kde navíc v té době bylo umístěno kolem dvou stovek nacistických vojáků a silný protipartizánský oddíl gestapa. Jenže naše ilegální protinacistická organizace na provedení trvala. Kdyby k ní nedošlo, poklesla by určitě naše autorita, neboť lidé by se domnívali, že se nacistů bojíme. A tak jsem musel nejen od svého původního rozhodnutí ustoupit, ale nakonec ještě všemu sám velet…“ Protože kontakt místních občanů s velením brigády byl blízký, byli občané Cikháj o vypuštění 20 tisíc litrů lihu informováni. S trakaři a nádobami pospíchali ke Žďáru, aby nabrali vytékající líh a dovezli domů.

 

Občanka připomenula otcovy prožitky války a činnosti gestapa

 

Když jsem besedoval s  22 občany Cikháje, pamětníky 2. světové války, o zkušenostech z války, někteří tuto episodu připomínali, připomínali své tragické prožitky s německými vojsky, gestapem a na druhé straně spolupráci s partyzány. O prožitcích otce a o jeho setkání s gestapem hovořila se zaujetím i místní občanka Anna Bílá.

Bylo to v době, kdy z hájenky odešel partyzánský oddíl Záře na Fryšavu a Samotín a hajný Karel Jaitner odešel k partyzánům, kdy jeho sestru zatklo gestapo a odvezlo do koncentračního tábora. Otec paní Bílé, jako obecní „serbus“, spolu s Františkem Bukáčkem, hlavním organizátorem protinacistického odboje v Cikháji, dostal úkol hlídat hájenku a hlásit případný návrat hajného Jaitnera. Ještě si nestačili svléknout kabáty a přijelo za nimi gestapo. Na oba dva muže řvali, tloukli je hlava nehlava, týrali je. František Straka zůstal ležet na zemi, Františka Bukáčka odvlekli do vedlejší místnosti. Zde ho kopali, mučili, vyslýchali. Z hlavy mu tekla krev, nesnesitelnou bolestí křičel. Zbitého a zraněného zatkli a odvedli. Byl odsouzen, stejně jako Karla Jaitnerová a pět dalších občanů, k trestu smrti.

 

Svobodu v obci vybojovali partyzáni a Rudá armáda

 

Osobně nemohu tvrdit, že svoboda do naší obce, kraje, přišla ze západu našich hranic, nemohu, byť respektuji rozhodnutí našich orgánů o státním svátku, měnit názor na dny osvobození. Mnohé jsem o konci války na Žďársku přečetl, povídal si se všemi pamětníky války z obce, mnohé jako žák školy prožil.  Se zájmem jsem četl i knihu Ivana Lukašenka „Čtyři kroky od smrti“, která nebyla u nás vydána.

 

Kniha Ivana Lukašenka

 

V roce 2000 ji vydalo v Sumi nakladatelství „Kozácký val“. Rodina I. Lukašenka byla v roce 1932 postižena stalinským režimem. Zemědělská rodina byla vystěhována na ulici a označena za kulackou. Byl jim konfiskován veškerý majetek. Z rodiny přežili jen dva, ostatní v roce 1932 a 33 zemřeli hladem. Autor sám vystudoval vysokou školu. Ovládal český a německý jazyk. Stal se kandidátem věd.

Lukašenko popisuje partyzánský odboj na Vysočině, úlohu partyzánských skupin i závěrečné operace partyzánů na konci války pod koordinací partyzánského oddílu Vpřed. Oddílu velel Nikolaj Melničuk. Součástí tohoto oddílu byl i pplk. v.v. Jan Velík ze Svratky, čestný předseda okresního výboru ĆSBS. Kniha má 504 stran a devadesát procent hrdinů v ní popisovaných je z Československa. I. Lukašenko v knize mj. píše, že než vstoupil do armády, byl partyzánem.

V dubnu 1945 odletěl na Moravu a seskočil v prostoru obce Sněžné, v blízkosti Milov na Žďársku. Pozdě večer se setkal s velitelem oddílu Vpřed a projednali závěrečné operace partyzánů a rozsah a obsah informací potřebných pro postupující Rudou armádu, připravoval vstup armády do měst okresu.

 

Osvobození měst na Vysočině 10. května 1945 a konec války

 

Ve středu 9. května 1945 byla osvobozena Praha a současně nad Nové město na Moravě nalétávalo, v několika intervalech, 6 ruských bombardovacích letadel. Shazovali bomby na německé kolony postupující k městu.  Dne 10. května 1945 ve 2 hodiny v noci vstoupila Rudá armáda do Nového Města. V tento den Rudá armáda vstoupila i do Města Žďáru a do Svratky. V čele armády, která vstoupila do Žďáru, byl rozvědčík Ivan Lukašenko. Boj však pokračoval. Jak píše I. Lukašenko na Českomoravské vysočině skončila 2. světová válka 17. května 1945.

 

Co si připomínám

 

Připomínám si šlechetné ideály, pro něž spolupracovali naši občané s partyzánskými jednotkami, pro něž společně bojovali, pro něž byli vězněni. Svoboda, mír, přátelství, lidská důstojnost, úcta k lidským hodnotám a k životu, ke své vlasti, víra v pravdu, poctivá práce, znalosti, mozky, um, ruce, to byla, je a bude naše zbraň, naše bojiště, naše vítězství.

Připomínám si i ty, kteří v rámci „nové“ politiky převlékli kabáty a nejednou zpochybňovali či zpochybňují partyzánský odboj, úlohu Rudé armády a bojovou cestu naší československé jednotky, od Buzuluku do Prahy, v čele s generálem Ludvíkem Svobodou. Připomínám si aktivity některých lidí, kteří, v rámci svých mocenských ambicí v poválečném období, překrucovali fakta  o široce založeném protinacistickém odboji a připívali k znehodnocování odboje jako celku. Připomínám si ty, kteří v rámci „nové“ Evropy, dnes se snaží přehodnocovat a překrucovat fakta, vymývají mozky, organizují hnutí k zapomenutí klíčových událostí svobody i poválečného rozvoje, snaží se změnit historii. Utrpení matek, otců, strádání spoluobčanů, mnoha národů ve 2. světové válce, i dny osvobození však nemohou být zapomenuty.

V neposlední řadě si připomínám ty, kteří v touze po moci zanechali či zanechávají bolestivé rány, manipulují se slovy, lidmi, věcmi i událostmi, kteří se snažili, snaží zamlžovat pravdu o minulosti i současnosti, kteří se pokouší redukovat zájmy člověka – občana jen na peníze. Peníze nebyly a nejsou mírou svobody, pravdy, humanismu, morálky! Stejně tak nenávist a pomstychtivost, zatracování tradic a kultury našich národů či přebírání a propagování životního stylu patřícího do nesrovnatelně jiných podmínek, nejsou cestami k pravdě a svobodě, ale k nové totalitě.

 

                                                                          Rudolf Hegenbart

V. F. Kadlec, "Ivan Hrozný"
V. F. Kadlec, "Ivan Hrozný"

Zamyšlení nad státním svátkem

Každý státní svátek dává příležitost k úvaze o jeho obsahu. Člověk se může zamyslet, mnohé přečíst a také hledat historické souvislosti, nacházet spojitost mezi minulosti se současností. Pro mě osobně je takovou možností i den upálení M. J. Husa. Mohu se zamyslet nad obsahem pravdy nebo nad lidským konáním v současnosti a minulosti. Za významný považuji citát M. J. Husa z Výkladu viery z roku 1412. „Protož věrný křesťane! Hledaj pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti, nebť pravda tě vysvobodí.“ Kladu si otázku zda se snažím hledat pravdu i v dnešním světě. Jsem na pochybách.
Před časem jsem četl stať spisovatele Karla Čapka z roku 1938 pod názvem Motlitba za pravdu. Byla podnětná. Dávno sice zanikly doby, kdy se valívaly pluky Božích bojovníků, kdy palcáty neoblomných, silných husitů drtívaly vše, co páchlo nakažlivou cizotou, kdy za pravdu a svobodu národa na bojištích 2. světové války a v německých koncentračních táborech umírali tisíce vlastenců, ale doba nutí k této minulosti se vracet a hledat pravdu o příčinách konfliktů i hrdinství našich vlastenců a spojenců. K památce M. J. Husa napsal ve Žďárském obzoru dne 1. července 1903 František Pátek tento verš: „Co velkého kdy vzešlo v lidstva valném davu, je z duší trpitelů, mučedníkův./ Krev svatozář je rudá, jež jich krášlí hlavu,/jež stlumí na konec křik závistníkův a obrům myšlenky dá nesmrtelnou slávu…/ Tak zvítěziľ s i Ty, náš velký Jene!/ Když plamen sžeˇh tvé tělo umučené, / Tvé myšlenky, jak fenix vznešený, se vznesly výš, nad rudé plameny,/ by obrodily svět, jhem sevřený!“
Ve stati List z českých dějin stejný pisatel o období po Bílé hoře mj. uvedl: „Čech zvolna zdoláván byl stále, a dál již volný nebyl. V Čechii těžký padl sen, sen ochablosti, udolanosti, ba přímo – smrti národní. Hrob kryt měl pevný, veliký; v něm národ spal. Po vlastech českých zhoubná cizota pak rostla a vzmáhala se v úkor Čechů zesláblých. – Čech vyhnán z chrámů, paláců, statků svých, jež otcové mu dali hrdinní a chrabří vždycky, on stal se rabem, cizím nevolníkem a cizák vládl jim i jeho jměním. – Čas krutý byl to pro náš národ český! Do ciziny vyhnáni naši velikáni, věštcové, i nebylo nikoho, kdo by národa se ujal svého, kdo zpěvem svým by novou jarost vehnal v žíly, kdo sílil by a k práci nadchl paže české zmalátnělé. Co zkvetlo dříve na Parnase českém, to jako kacířské a bezbožecké od nepřátelů litých, zvláště od kněží jezovitských, do ohně metáno zhoubného. Tak Parnas český spustl, zašel téměř. – Jen tu a tam, kde srdce české vskutku bilo, jak poklad chován tajně kvítek z něho – kniha česká – před nepřátelů zraky bystrými…“
Citaci jsem vybral vědomě. Z mnoha pohledů se mně zdála aktuální. Všeobecně je známo, že Husovo myšlení vyústilo v ostrou kritiku tehdejší společnosti, feudálního řádu a jeho nositelů. Ze školy a ze studia jsem pochopil, že jeho myšlení bylo prodchnuto hlubokým citem vlasteneckým. Svou rodnou zemi, její lid, jazyk, vroucně miloval. Byl věrným strážcem mateřčiny, nabádal k čistotě českého jazyka. To je jeho veliký odkaz, stejně jako našich buditelů, jeho následníků.
Jejich pojetí národa, vlastenectví, v porovnání s některými současnými jevy života mě vede k úvahám například o vracení majetku bývalým šlechticům, k úvahám nad otázkami pravdy a lži v současném světě. Kladu si otázku proč někteří současní činitelé veřejného života mluví o této zemi a ne o naší zemi, o mé zemi, proč míní nejen vracet, ale i prodávat naši půdu a podniky cizím zájemcům? Proč jsou některé podniky pojmenovávány cizími výrazy, proč v našich sdělovacích prostředcích zní stále více písně v cizích jazycích, proč se vytrácí národní kultura a její tradice, proč si mnozí myslí, že vrcholem intelektuální vyspělosti a jakéhosi moderního světa je mluva v cizí řeči? Cožpak nemáme bohatý český jazyk? To už tady bylo! Jakékoliv ohlupování řadových lidí by mělo být vymazáno z našich slovníků i praktických činností. Všichni milujeme pravdu, toužíme po pravdě. Pravdu vyžadujeme i od našich činitelů.
Procházel jsem internetem. Čistě náhodou se zastavil na stránce www.kcprymarov.estranky.cz. Zaujal mě zde zveřejněný projev bývalého pana presidenta z prosince 1989. Pozorně jsem ho pročetl a připomenul si slova o pravdě a lásce, tehdy tak silně hlásaná. Opakoval jsem si odstavec po odstavci a některé myšlenky si vybral. President například mj. řekl: „Dvacet let tvrdila oficiální propaganda (před listopadem 1989, moje poznámka), že jsem nepřítel socialismu, že chci obnovit kapitalismus, že jsem ve službách světového imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků. Byly to všechny lži… Za svůj třetí úkol považuji podporu toho, co vede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, těžce pracujících příslušníků národních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní… Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální otřesy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z vás obávají. Všichni chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami… Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoliv jiného. Jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, že se bude zdražovat. Dávejte si na ně pozor!… Žádné gigantické zdražování nebo dokonce nezaměstnanost, jak to panikáři systematicky šíří, nic takového nepřipravujeme. Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme…“
Porovnám-li slova s některými praktickými činy ve společnosti, jsem na pochybách. Zřejmě mně chybí komplex informací. Může se někdo divit, že jako nezasvěcenému člověku se vynořuje otázka, zda nejsou mnohá slova činitelů v rozporu s konkrétními činy, zda za některými aktivitami za novou Evropu nejde o postupný návrat do pobělohorské či již známé hitlerovské „nové Evropy“? Z čeho pramení podstata těchto tendencí? Že by z tužeb labužníků moci a peněz, z pohrdání s pojmem pravdy? Bojujeme dostatečně proti takovým úskalím? Bereme si příklady z minulosti, z naší historie, z bojů našich velikánů a vlastenců?
Pevným článkem Evropy od Atlantiku po Ural jsme v minulosti byli a můžeme být nadále. Nejen jako habsburští poddaní či euroobčané, stydící se za národnost, jazyk, ale i jako Češi, Moravané, Slezané hrdi na svůj národ, vlast, kulturu, tradice. Ve svém soukromí dedukuji, z mnoha jevů, jakoby snahu trvale opomíjet velikány naší kultury, historie, bojů. Zaráží mě, že se málo píše i o myšlenkách Karla Havlíčka Borovského. Považoval jsem ho, a považuji, za obhájce myšlenek M. J. Husa, za jednoho z nejstatečnějších lidí své doby. Nikdy neváhal zasáhnout kritikou tam, kde lid trpěl bezprávím. S jeho jménem šli mnozí vlastenci do boje za naši svobodu i za vzděláním.
Proto i svoje zamyšlení nad státním svátkem upálení M. J. Husa končím citací právě Karla Havlíčka Borovského. Byla zveřejněna v Národních novinách dne 5. dubna 1848 a myslím si, že je aktuální stejně jako slova o pravdě řečená M. J. Husem. „Národe můj! Zapomeň na dvě století hanebné poníženosti! Vyhub z paměti své upomínky na tyto nešťastné časy, kterážto upomínka jako skála dusí důvěru tvou v sebe. Odlož se sebe přílišnou skromnost, která se nesluší potomkům Táborů! Zapomeň již na to, čímž jsi byl po bitvě na Bílé hoře, ale pamatuj na své staré časy, kdežto hledali vznešení přízeň tvou a mocní se báli nepřátelství tvého. Vyhledej v dějinách svých velikých ony listy, na kterých zaznamenáni jsou velicí činové otců tvých; těmi tuž nyní mysl svou, těmi podněcuj ducha svého, těmi připravuj sebe též k velikým činům!“

Rudolf Hegenbart

Proč byl Lord Runciman v Cikháji

aneb zamyšlení před 15. březnem

 

Každé výročí mě vede k zamyšlení. Rád hledám podstatu té či oné události, snažím se najít příčiny, souvislosti. Nechci spoléhat na to, co mně kdo, i účelově, v rámci své ideologie, doktríny, řekne. Cítím potřebu osvojit si danou událost. Tato potřeba se násobí při výročích, jejichž rámec jsem jako žák školy prožíval jen okrajově a při tom byly historicky významné. Mám na mysli například 15. březen 1939, 2. světovou válku, i naše osvobození od fašismu. Nejednou jsem si položil otázku: co vlastně předcházelo válce? Proč vůbec vznikla?

Četl jsem zápisky bývalého partyzána A. Hamana z Cikháje.  Do svého zápisníku mj. napsal: „Přišel nešťastný den – 15. březen 1939. Ze všech stran se valily k nám hordy německých hrdlořezů. Nastala okupace a s ní velké zatýkání poctivých vlastenců…“ Co to znamenalo? Konec naší československé republiky! Německé vládní kruhy se nesmířily, po rozpadu Rakousko-Uherska v roce 1918, s hranicemi našeho státu, nesouhlasily s versailleskou mírovou smlouvou. Tu dne 28. června 1919 podepsaly mocnosti a Německo. Smlouva uznala hranice naší republiky v rozmezí historických zemí Koruny české.

V dospělém věku jsem zalistoval v českých Ilustrovaných listech č. 14 z roku 1925. Bylo v nich zveřejněno slavnostní prohlášení „Všeněmců“: „Německý lid odmítá diplomacii, která chce rozbíti jeho naději, že v celených územích německé kmeny v střední Evropě opět jednou budou sjednoceny. Myšlenka, že německá říše měla by nyní ústně se zříci naděje, že vráceny ji budou země uloupené versailleským násilím, jest všem německy cítícím mužům a ženám nesnesitelná…“ Významný politik Artur Seyss-Inquart v roce 1938 mj. řekl: „Koncepci národního státu převyšuje a překonává idea nového společenství. To bude transformovat životní prostor, který nám všem daly dějiny, v novou duchovní říši…“ V průběhu 2. světové války nacistický činitel Joseph Goebbels na adresu tehdy již okupovaných zemí Evropy prohlásil: „Znamená to pro vás, že jste příslušníky velké říše, která se připravuje na reorganizaci Evropy…“

V září 1938  učitelka cikhajské školy Jarmila Říhová napsala do kroniky, že i „u nás stále silněji pracovalo hnutí henleinovské, které ústy svého vůdce Konráda  Henleina vyslovilo 24. dubna 1938 požadavky… Začal boj proti republice…“ Prakticky toto hnutí rozbíjelo dobré vztahy Čechů a poctivých Němců, požadovalo připojení Sudet k německé říši, rozbití Československé republiky. V září 1938 učitelka Říhová napsala, že: „v cikhajských lesích se honu na zvěř zúčastnil britský loďařský magnát lord Runciman“. I tentokrát věděla, proč tak činí. Mínila připomenout budoucím generacím zradu tehdejších západních spojenců. Runcimanova mise zprostředkovávala jednání mezi československou vládou, presidentem E. Benešem a Henleinovou stranou. Snažila se donutit naši vládu k ústupkům. Delegace jednala, jak prohlásil dr. R. Kinský, z popudu manželky presidenta československé republiky, Hany Benešové v Zámku Žďáře s představiteli tehdejších šlechticů. Šlo o pokus hraběte Kinského přesvědčit lorda, aby bylo z Hitlerových územních požadavků vůči Československu upuštěno.

Spolu se všemi cikhajskými hajnými vítal lorda Runcimana v Cikháji revírník Otto Pompe a revírník z Huti Karel Němec. Ač byl lord s přijetím v Cikháji, čekáním na vysokou a s krásami místních lesů, nadmíru spokojen, od pronacistických zájmů neustoupil. Cikhajské prostředí ani snahy hraběte Kinského, uctivost místních hajných, neměly smysl.

  Vstupem vojsk na naše území, 15. března 1939, nastala okupace. Dne 16. března 1939 vydal v Praze německý říšský kancléř Adolf Hitler výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Celému světu sdělil: „Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa českomoravské země. Československý stát prokázal svou vnitřní neschopnost k životu a propadl proto nyní také skutečnému rozkladu. Německá říše z příkazu sebezáchovy zasáhla, neboť dokázala již ve své tisícileté dějinné minulosti, že díky jak velikosti, tak vlastnostem německého národa, jediná jest povolána řešit tyto úkoly…“

Říšský protektor, R. Heydrich, na tajné poradě nacistických veličin v Černíckém paláci v Praze dne 2. října 1941 měl mj. říci: „…Tento prostor se musí stát německým a Čech tady nemá co pohledávat… Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci. Tento prostor je srdcem říše a nemůžeme trpět, aby z tohoto prostoru přicházely znovu a znovu rány dýkou proti říši…“

Dne 9. června 1942, v den pohřbu Heydricha, potvrdil zájem německé říše Adolf Hitler slovy: „…Jsem pevně rozhodnut nevzdát se nikdy Čech a Moravy a německý národ neustoupí. Nejste-li schopni pochopit vážnost situace a změnit poměry, pak bude český národ odstraněn z Evropy… Je to mé poslední varování. Jinak buďte ujištěni, sáhnu k nejkrutějším prostředkům. Má rozhodnutí budou uskutečněna, i kdybych nepřežil… vedoucí kruhy Německa jsou téhož mínění a budou podle toho jednat…“ 

Závěry a mnohé souvislosti s různými projevy dneška nechť si vytvoří každý sám. Osobně jsem pochopil mínění a cíle některých německých kruhů. Jak uvedly statistiky, v duchu německé doktríny zahynulo 360 tisíc československých občanů v koncentračních táborech, Němci zabrali 340 tisíc hektarů orné a lesní půdy. Jen v malé obci Cikháj bylo zatčeno 11 obyvatel včetně žen, z nichž pět bylo odsouzeno k trestu smrti.  Na tato fakta by se nemělo zapomínat ani dnes.

V těchto podmínkách, v Čechách, na Moravě, na Českomoravské vysočině, na Žďársku, v městečkách a obcích pod Žďárskými vrchy, se rozvíjelo široce založené odbojové hnutí. Český národ nesouhlasil a nemohl souhlasit s okupací, se začleněním do Velkoněmecké říše, ani se zájmy nacistických pohlavárů.

V roce 2000 jsem obdržel dopis od majitele místních lesů, dr. Radoslava Kinského, který mne při setkání seznámil i s návštěvou britského lorda. Mj. mně psal: „Je jistě na místě, aby naši učitelé a učitelky stále seznamovali naši mládež s událostmi našeho odboje a osvobození z nacistické nadvlády… Objevují se různé pokusy o zpochybnění Benešových dekretů a přechází se mlčením případy vyhnání českých obyvatel z odtržených pohraničních oblastí, zvaných Sudety… Přejeme si, aby se podobné situace neopakovaly a vytvářely se podmínky pro harmonickou ekonomickou spolupráci se sousedními státy, uznávajícími naši suverenitu a právní řád…“

 

                                                                       Rudolf Hegenbart