Vím dobře, že několik mých následných vět nemá smysl, ale uvedu je jen pro ty, kteří analyzovali události 17. listopadu 1989 a nevěděli, co vlastně analyzují. Měli však společné zadání: očernit a zlikvidovat komunistickou stranu a její osobnosti – dogmatiky i pokrokově smýšlející, včetně Hegenbarta. Celkový trend doby byl zlikvidovat socialismus, a především jeho nositele a propagátory. Samozřejmě i nositele principů socialismu, který se začal utvářet po lednu 1968. Byl jsem zastáncem těchto perspektivních principů. Studoval jsem je na vysoké škole v Praze v letech 1964–69. Byl jsem aktivním činitelem té doby. Proto se organizovaly proti mně útoky, pomluvy a vedlo bezhlavé vyšetřování, s cílem znemožnit jakoukoliv moji společenskou angažovanost.
Dobře to napsal pan Kotrba v Britských listech v jeho stati pod názvem „JSME S VÁMI, BUĎTE S NÁMI!“ Byla zveřejněna 19. listopadu 2003. Mj. psal: „Právě Hegenbart, inteligentní, tudíž nebezpečný muž, patřící ke spojencům a záštitám „reformních“ ekonomických pragmatiků, kteří se pokoušeli pozdvihnout upadající ekonomiku, spotřební průmysl a přivést Západ do České republiky i za cenu ekonomické a vědeckotechnické špionáže a zákulisního obchodu s informacemi, se diví pragmatickému vyústění listopadové frašky, kterou romantičtí snílci a cyničtí novináři nazvali “velvet revolution“, a kterou on sám pomáhal ve jménu svých lednově – perestrojkových ideálů připravovat… Věděl o generační nespokojenosti s tupostí starců i o snaze funkcionářů SSM uskutečnit „perestrojku“ a způsobit odchod „ještěrů“ z čela tehdejší KSČ… Pravdu zná pouze několik lidí, kteří ty události tvořili a ti ví i to, že boření pečlivě a dlouhá léta budovaných mýtů nepomůže nikomu a ničemu. Ani Kristovi na Golgotě. A už vůbec ne Golgotě samé… Ona bájná pravda s velkým P už stejně najevo nevyjde. Protože ten, kdo ovládá minulost, ovládá i budoucnost… Archivy byly za 14 let pečlivě vytříbeny aktivisty různých dokumentačních středisek, publikovány jsou pouze mýtotvorné snímky, ne nepodobné Gottwaldovu řečnění ze Staroměstského náměstí.“
V tomto duchu a v rámci svého zviditelnění pracovali analyzátoři a pisatelé na plné obrátky. Psali, psali, byť mnozí oplývali amatérismem a nedostatky ve znalostech filosofie, politiky jako takové i zákulisních her. Zakryli skutečné zahraniční i naše nositele společenských změn. Hledali oběť oněch událostí v řadách komunistické strany, a především mezi těmi, kteří se zabývali vědeckotechnickým pokrokem. Ti také krátce po listopadu 1989 byli izolováni, vyslýcháni a zneschopněni. Analyzátoři, vědomě či nevědomě ignorovali fakt, že převratné události řídil někdo jiný, s cílem nastolit znovu zapomenuté společenské fašistické pořádky, další mínili socialismus nahradit liberalismem.
Procházel jsem mnoha nesmyslnými výslechy i když jsem byl doma po dvou infarktech. Jako příklad uvádím výslech ve věci popravy Milady Horákové, byť v době, kdy byla souzena mně bylo 17 let a o procesu ani o politice jsem nic nevěděl. Nemá smysl uvádět další výslechy, které působily jako výsměch, ale likvidovaly člověka. To zřejmě bylo podstatou a cílem všech výslechů, na různých úrovních. Zmíním se jen o prvním. To přijeli za mnou dva prokurátoři města Prahy domů a vyšetřovali mě, že jsem všechno 17. listopadu 1989 řídil já. Když jsem vše rázně odmítl a zdokumentoval, tak jeden z vyšetřovatelů se mě zvýšeným hlasem zeptal: „Co mám říci městskému prokurátorovi? A tak, co jste vlastně řídil?“ Odpověděl jsem, že jsem řídil dvě sekretářky a tři vedoucí odborů. Výslech, stejně jako ostatní, byl nechutný, ale vždy cíleně a jednostranně vedený. Jejich předem připravený scénář byl jasný: dobrat se faktů, aby byly doloženy a splněny jejich předem stanovené cíle, zlikvidovat vyslýchaného!
Po jedné zdravotní kontrole v Praze jsem se zastavil na ÚV KSČ. Před budovou jsem se setkal s Pavlem Minaříkem, šéfredaktorem časopisu Signál. Odcházel od předsedy komunistické strany L. Adamce. Zvěstoval mně novinku: „L. Adamec prý má o mě strach!“ Odpověděl jsem mu, aby Adamcovi vyřídil, aby se strachoval sám o sebe. Svěřil se i se zprávou, že „mu z Paříže volal pan Semjonov. Měl mu zprostředkovat setkání s V. Havlem“. Rozsvítilo se mně v hlavě o možném jejich propojení. Byl to ten Semjonov, spisovatel, přítel M. Gorbačova a spolupracovník KGB, s kterým jsem měl malý konflikt, když se snažil nás školit o společenské přestavbě, o demokracii, a já mu připomenul, že nás školit nemusí, že my víme, co je demokracie a doporučil mu odjezd od nás a školení jinde. Odpověděl stroze: „Ty aparátčik!“ Věděl jsem, že jsem svými výroky ztratil slovník diplomacie, a že moje slova nezůstanou bez odezvy.
Dne 10. května 1990 přijeli ke mně domů tři vyšetřovatelé generální prokuratury a s nimi právní zástupce pana M. Štěpána. Prokázali se dokumentem, který nařizoval domovní prohlídku. Ve zdůvodnění prokuratury se psalo: „Dne 21.12. 1989 zahájil vyšetřovatel generální prokuratury ČR trestní stíhání a současně vznesl obvinění proti bývalému tajemníkovi MV KSČ v Praze, Ing. Miroslavu Štěpánovi CSc. A to pro trestný čin dle paragrafu 7/1–158/Ib, 2c, trestního zákona, kterého se měl dopustiti v souvislosti s událostmi dne 17. listopadu 1989, konkrétně tím, že dne 17. listopadu ve večerních hodinách v Praze nepřiměřeným způsobem zasahoval do pravomoci odpovědných funkcionářů SNB při řízení mimořádné bezpečnostní akce SNB konané v souvislosti s manifestací studentů… Vyšetřování v trestní věci nadále probíhá… Z poznatků parlamentní komise pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu 1989 vyplynulo, že důležité dokumenty, které mohly osvětlit skutečnou přípravu a průběh událostí 17. 11. 1989 se mají nacházet v držení bývalého vedoucího 13. oddělení ÚV KSČ, RSDr. Rudolfa Hegenbarta. Proto bylo rozhodnuto, jak je uvedeno…“
Moje rozčilení přecházelo ve vztek. Já jsem přece u ničeho nebyl, nic se mnou nebylo diskutováno. Když se blížil den 17. listopadu, týden předem přijela za mnou nečekaně, mnou nepozvaná sovětská delegace. Já jsem se jí musel celý týden věnovat a doprovázet po republice. Dne 17. listopadu jsem v Praze nebyl. Věděl jsem dobře, že vše kolem 17. listopadu připravili M. Jakeš s M. Štěpánem. A najednou vše přehazovali na jiné. Lháři a farizejové nejvyššího stupně. Byl jsem přesvědčený, že ve společenském převratu měly prsty zahraniční síly. Věděl jsem, že k tomu dlouhodobě a důmyslně, díky využití našich nedobrých ekonomických a jiných problémů, navodily atmosféru u nás. Důslednou domovní prohlídku jsem povazoval za hrůzný čin. Okamžitě jsem se odvolal. Druhý den napsal dopis předsedovi Komise pro dohled nad listopadovými událostmi Jozefu Stankovi. Žádal jej o pomoc proti nespravedlnosti. M.j. jsem napsal: „Nenacházím slov, jak vyjádřit hluboké rozhořčení a politování nad hrubým, zákeřným, nebezpečným, obviněním, které má zřejmě napomoci k justičnímu omylu. Nenacházím slov abych vyjádřil rozhořčení nad skutečností, která se dá přirovnat jen k nejtemnějším údobím naší historie, která mě žene k degradaci… na samý okraj zkázy…“ Jozef Stank neodpověděl. Na odvolání a na dopis reagovala prokuratura. Podle rozhodnutí „prohlídka domu a příslušenství byla oprávněná a další odvolání je nemožné, nepřípustné!“ Bylo vymalováno.
Byl jsem přesvědčený, že v tomto záměru mají prsty konzervativní síly ve vedení KSČ. Potřebovaly se mě zbavit a potrestat za všechny výroky, a nebylo jich málo, vůči jejich neschopnosti a stálému zamlžování pravdy o skutečné situaci u nás. Nikdy jsem to nečinil v zákulisí. Vždy jsem to konstatoval veřejně. Na zasedání ÚV KSČ, na poradě s vedením KSČ, na semináři s vedoucími činiteli mocenských orgánů státu. Nikdy na moje slova nikdo z vedení nereagoval, ale připravoval odplatu. Když jsem měl v srpnu 1989 problémy s vedením KSČ kvůli rozhovoru pro Izvěstiji a po zveřejnění dokumentu oddělení, které nesouhlasilo s praxí zásahů proti demonstrujícím a navrhovalo potřebné personální změny ve straně a ve státě, tak jsem byl požádán agenturou Reuters o rozhovor. Souhlasil jsem. Od pana Žantovského jsem obdržel faxovou zprávu tohoto znění: „Byl jsem potěšen, že se chcete setkat na interview a diskusi o potřebě politické a ekonomické restrukturalizace. Rád bych hovořil o vašem obecném názoru na vazby mezi ekonomickou a politickou reformou o průběhu reforem ČSSR o procesu přestavby v SSSR, v Polsku a v Maďarsku, stejně jako o možnosti kádrových změn v KSČ. Mezi jinými otázkami bych chtěl vyzvednout: jak si představujete politický a demokratický dialog vedený KSČ, jak si myslíte, že by měly československé autority reagovat na nezávislá politická hnutí, v čem jsou příčiny jejich vzniku a rozvíjení se, jak myslíte, že KSČ může přitahovat nové členy?“ Tento fax, bez mého vědomí, koloval po pracovištích ÚV KSČ až k M. Jakešovi. Fax jsem tak obdržel až v době léčení, po infarktu. Nezbylo nic jiného než panu Žantovskému opožděně sdělit, že pro nemoc jsem nemohl reagovat a diskuse se nezúčastním. M. Jakeš znervózněl. Zatlačil ale další hřebík do mé rakve. Napsal jsem alespoň článek, který tehdy otiskl časopis Agitátor pod názvem: „Posilování československé státnosti“. Vycházel jsem ze zkušeností roku 1968, ze zkušeností Agrokombinátu Slušovice a ze zkušeností orientace okresní stranické organizace v Gottwaldově na mikroelektroniku, biotechnologii a na životní prostředí.Mj. jsem uvedl: „Zvláštní pozornost doby zaujímá politická reforma z hlediska cílevědomé, dynamické, aktivity politického systému a jeho jednotlivých částí, právní ochrana společnosti i osobnosti… Hlavním aspektem posilování československé státnosti je demokratičnost, názorová otevřenost, samospráva lidu, právní ochrana společnosti i každého člověka…“
Hra, která měla skončit porážkou socialismu a likvidací řady osobností, pokračovala dál. Rozehrávala se složitá a farizejská hra nejen ze strany Adamce, Čalfy, Štěpána, Jakeše a jejich pomocníků, ale i Prognostického ústavu a některých sil ministerstva vnitra a zahraničních sil. Vědomě vynechávám motivy G. Husáka. Toho G. Husáka, který dal úkol zlikvidovat slušovický řídící systém a já jsem ten úkol nesplnil. Odplata musela přijít. V této souvislosti připomínám dokument, který zpracovali činitelé Státní bezpečnosti pro nejvyšší činitele komunistické strany a státu. V dokumentu se mj. psalo, že je: „Nutnost infiltrace řady odborníků z technických kruhů do vznikajících politických stran a hnutí. Je třeba zvážit, zda lidi ze stávajících vedení jsou schopni této přeměny. Pokud ne, vznikne nutnost se s nimi rozejít…!“ Prostá nabídka. Kdo nesouhlasil s takovým podvodem, musel skončit. Nebyl jsem tím, který by takovou platformu přijal. Člověkem, demokratem se nemůžeš stát infiltrací do nějakého seskupení. Demokratem musíš být z přesvědčení, celým svým každodenním životem.
V jednom rozhovoru pro britský list The Independent otištěný v Expresu dne 12. 11. 1990 generál A. Lorenc řekl, že „existovalo spojení mezi vedením Stb a vedoucími osobnostmi disidentů, a že v polovině roku 1989 se začal poohlížet po osobnosti Gorbačova ražení, schopné spasit komunistické vedení. Neuspěl však, a tak dospěl k závěru, že revoluce je nevyhnutelná, a že disidentům by mělo být umožněno stanout v jejím čele… Nejvíce se obával možnosti, že by společenské povstání vypuklo, aniž by v jeho čele stálo zodpovědné vedení, nejhorší je revoluce bez vůdců a já jsem znal politické názory disidentů. Věděli jsme všechno, byl jsem plně informován. Nestalo se však nic, co by nebylo zamýšleno. Byl jsem se vším spokojen.“ Jasná slova s velkou vypovídací hodnotou.
Nebylo divu, že ve vyšetřovacích komisích a při různých analýzách, se tato praxe projevila v nebezpečném trendu a v pochybných závěrech, které ohrožovaly člověka. Pomocník a poradce vlády, pan Sedlák, mě varoval, abych nespal ve svém pražském bytě. Prý jsem na seznamu osob, které měly být zatčeny a internovány. Byl prý založen na mě na vnitru spis k zahájení šetření a soustřeďují se poznatky z mých prohřešků proti komunismu. K tomu mělo zřejmě sloužit i „Senzační odhalení pana Dolejšího“. Když byl tento dokument zveřejněn, nestačil jsem se divit, jak vězeň komunistického režimu věděl, že „Hegenbart dirigoval Mohoritu, Obrodu, Chartu apod.“, že byl „strůjcem a organizátorem převratu“. Napsal jsem panu Dolejšímu dopis, aby své lži odvolal a vše upřesnil. Odpověděl, že nemá důvod, ať počkám na závěry komisí, které se listopadem 89 zabývají. Podal jsem na něj žalobu. Když jsme s mým právním zástupcem a mým synem vešli do předsálí soudu, davy občanů začaly křičet: „Do plynu s ním, oběsit, zavřít a nikdy nepustit.“ Můj právní zástupce obdržel dvě facky. Spletli si ho se mnou. Neznali mě, ale útočili. Soud byl nakonec odročen. Když jsme odcházeli od soudu tak jsem si podal s panem Dolejším ruku a jeho doprovod mně řekl: „Dej se k nám a my to odvoláme!“ Potvrdil tak, že šlo o cílený akt! Usmál jsem se a řekl, že já na politice ledna 1968 a demokratického socialismu nic neměním. Došlo mně, že soudit se je zbytečné a žalobu stáhl. Když jsem v žalobě požadoval, aby jako svědci přišli činitelé Obrody, které jsem neznal a nikdy s nimi nespolupracoval, ale v Dolejšího analýze figurovali, tak nepřišli. Nevím, zda byli vůbec pozváni. Ve Špíglu 28. března 1991 se objevil článek, který nabádal, aby svědkové nešli svědčit. Z. Lehká psala: „Já osobně bych například v roli člena bezpečnostního branného výboru FS a poslance, nikdy nešla svědčit k soudu vlastně ve prospěch pana Hegenbarta, bývalého vedoucího 13. oddělení ÚV KSČ, jehož roli na řízení událostí 17. listopadu připouští nejen Charta 77, ale byla uvedena i v dokumentu BBC, vysílaném v naší televizi…“ Nebylo třeba nic dodávat. Hledání pravdy bylo zbytečným plýtváním času a zdraví. Zaplatil jsem všechny soudní poplatky.
V analýzách všech možných skupin a různých pisatelů nebylo činu, u kterého bych nefiguroval. Například BBC natočila a ČT odvysílala televizní dokument ČECH – MAT! Hlavními postavami změn u nás, dle něj, jsem byl já a 1. náměstek ministra vnitra A. Lorenc. Proti dokumentu jsem podal protest řediteli televize panu Kantůrkovi. Po několika urgencích přišla odpověď, že šlo o„uměleckou dikci, jistý dílčí pohled britských kameramanů“. Pěkná to dikce. Fraška za fraškou, které národ věřil. Někdo z mého okolí zveřejnil a předal do zahraničí, že jsme na oddělení připravili dokument, který odsoudil nejen Národní třídu, ale i další zásahy SNB proti demonstrujícím a připravili jsme návrhy na změny politické práce a také na personální změny ve vedení komunistické strany a státu.Generál Lorenc byl pozván, aby pomohl se zdůvodněním těchto návrhů skutečnou situací ve společnosti. Popsal objektivně tehdejší nepříjemný stav. Předsednictvo strany naše návrhy stejně nepřijalo, dokonce je odsoudilo, a zahraničí vše překroutilo, což se stalo základem mnoha lživých tvrzení. Doplňky A. Lorence se staly podnětem k formulování návrhů stranické politiky. Při formulaci návrhů ke zvýšení akceschopnosti strany jsme brali v úvahu, že strana v dané situaci se musí umět pohybovat. Musí využít všech svých schopností k řešení společenských protikladů ve prospěch pokroku. Problémy doby nesmí brzdit, kamuflovat, zakrývat, ale pokusit se jejich pohyb k řešení zrychlovat. Svou činnost povýšit na kvalitativně vyšší úroveň. To předpokládalo změnit stereotyp myšlení strany tak, aby zájmy národa, potřeby lidu, demokracie, zdroje pokroku, se staly hnací sílou ke zdokonalení společenského systému. Odstranit tak trpkou dobu stagnace, administrativně direktivních pořádků, personální krizi. Vrátit do stranického ovzduší nebojácné jednání, osobní odpovědnost, pěstovat kult pravdy ke všem historickým událostem. Nekompromisně bojovat proti polopravdám a lžím. Praktickou politiku povýšit na nejvyšší možnou vědeckou úroveň, vypořádat se se vším, co deformuje společnost…
Mimořádně zajímavým projevem byl článek Beáty Berníkové ve Studentských listech. Mj. psala: „Že pán Hegenbart bol v Slušoviciach vítaným hosťom svědčí fakt, že v rokoch 1988 a 89 tam zriadil výcvikové stredisko pre „bojůvky“, kterých členovia boli něskor nadsazováni do demonstrací… V roku 1988 KSČ už zachvátil ošiasl Gorbačovskej perestrojky a tito ludia boli cvičeni aj pre usporadúvanie „diskusních fór“. Jedno z takových školiacích stredisk bolo aj v Slušoviciach… Zatial nemáme preukazaťelné poklady pre spoluprácu Slušovic s Hegenbartovou vedecktechnickou rozviedkou ÚV KSČ. Niekolko svedkov však tvrdí, že táto spolupráca bola uskutečňována na základě osobných kontaktov, väzieb, medzi Čubom a stranickými představitelmi, ktorí 13. oddělení viedli, konkrétně Hegenbartom.“ Napsal jsem jí dopis a ptal, odkud vzala lživá tvrzení, zda nezakládá nová padesátá léta. Zda takový přístup je charakteristický pro intelektuálního pracovníka. Odpověděla stručně ve Studentských listech: „Pane Hegenbarte, já zírám!“ Zíral jsem já, na široké spiknutí a propojení sil organizovaných dogmatiky. Nemohu nepřipomenout doporučený dopis, který jsem v roce 1999 obdržel od pana R. Kořínka z Brna. M.j. psal: „postihne prý mě prokletí novodobých otroků, mých vnuků a pravnuků, protože s Jidášem, zrádcem Gorbačovem, a za pomoci nejzločinnější římsko-katolické církve, jsem „zařídil“ jejich existenční a finanční těžkosti. Jak prý je možné, že jsem mohl v roce 1969 beztrestně proklouznout a proč jsem nebyl hozen na smetiště a do hnoje. Jak prý je možné, že jsem neposlechl příkazu generálního tajemníka ÚV KSČ Gustava Husáka ohledně zrušení Slušovic? Proč jsem nedal rozkaz k výjezdu tanků a ke vzletu letadel do oblak v roce 1989? To vše je z mé strany velezrada. Na každou svini se najde řezník. Zda je mně známo, že vojevůdce, hejtman Jan Žižka byl pomstěn posmrtně stětím hlavy a rozdrcením lebky… Amen, amen se mnou.“
Když v roce 1996 M. Jakeš vydal knihu „Dva roky generálním tajemníkem“, tak jsem mu napsal mj.: „Škoda, že jste v knize se nezmínil o některých praktikách, které nesvědčily o otevřenosti, upřímnosti, nejen vůči programu společenské přestavby, vůči mnohým společenským silám, ale i k mé osobě a dalším… Hrál jste dvojí hru! Na jedné straně povídal o společenské přestavbě a na druhé straně připravoval rádoby nové únorové „povstání“ pracujících Prahy. Mnohým Vašim názorům a věcem mohou věřit jen ti, kteří pramálo vědí o vašich praktikách…“.
Z široké mozaiky svých zkušeností a prožitků jsem vybral jen několik vět. I tak mohou posloužit k vytvoření názoru na dobu před více než 30 léty. Samozřejmě, že vím, že mohou, ale také nemusí. To záleží na mnohém, především na komplexním poznatku o té či oné události a schopnosti ho vyhodnotit. Také je důležité mít na vědomí, že při analýzách není možné mít klapky na očích a být motivován jen tím, že toho či onoho musím zlikvidovat, zničit a sám pro sebe získat výhody.
Rudolf Hegenbart