Jak kdo sedlal koně

Před několika léty, a nedávno opakovaně, kdosi v Praze prohlásil, že zaskočen tlakem opozice jsem pro svoji záchranu „si chtěl osedlat, v závěru roku 1989, koně životního prostředí“. Prý to bylo v době, kdy jsem věděl, že socialistický politický systém se hroutí.

Nepochybuji, že sdělovatelé tvrzení jsou vzdělaní lidé a ví, co mluví a proč tak mluví. Koneckonců jako jeden z činitelů předlistopadového systému musím být přece odsouzen, degradován, zkompromitován, a také zpochybněna moje minulá činnost. Já se nedistancuji od toho, co jsem dělal a proč. Na tom jsem nikdy nic neměnil, neměním a měnit nebudu.
V rámci objektivní pravdy však musím k tvrzení činitelů „nových pořádků“ a představitelům „pravdy a lásky“ říci, že od doby, kdy jsem ukončil v roce 1969 vysokou školu, se snažil, aby činitelé, které jsem měl vést či řídit pochopili, že věda není jen úzce odbornou, technickou, ale vysoce společenskou záležitostí, že je nutné dávat šanci těm hybným sílám, které mohou ovlivnit realizaci moderních programů a míní rozvíjet a zařadit naši společnost mezi vyspělé evropské země. Nepochybně této strategii sloužilo i řešení otázek souvisejících s životním prostředím.

K naplnění takové strategie sloužila například ve žďárském okrese společná porada všech umělců Žďárska s vedením okresního výboru KSČ a ONV, bez ohledu politického zařazení či náboženského vyznaní. V roce 1970 toto setkání, v prostorách zámku pana Kinského, zhodnotilo stav okresu a vytyčilo formy vzájemné spolupráce a podpory politickému vedení se strany umělců Žďárska a naopak. Shodovali jsme se, že nejdůležitějším úkolem té doby bylo odstranění brzdících faktorů intenzifikace hospodářského růstu i nesprávná nekomplexní hodnocení, že kritériem pro stanovení směrů zdokonalování výroby, výběru forem a metod jeho realizace musí být společenský a ekonomický efekt a nikoliv jen všeobecné proklamace o výhodnosti a nutnosti. Byli jsme zajedno, že budeme otevírat cesty, aby z každého člověka byl činěn „člověk – tvůrce“ jako metoda k jednotnému pojetí procesu politiky a ekonomiky. Dynamika doby vyžadovala, aby se člověk stal skutečnou mírou věcí a to celým svým životem – praktickým, intelektuálním i citovým.

Na úrovni okresu byl otevírán prostor technické a humanitní inteligenci, vytvářena atmosféra k rozvoji duchovního života, formovány nové vztahy mezi nadstavbou a základnou, zakládány podmínky k odstraňování neživotních teorií o třídním boji. Na tom nic nezměnil ani stav, kdy jsem byl této aktivity zbavován. Nemíním připomínat jak velký konflikt nastal mezi mnou a tzv. gardovými komunisty. Naše snahy nepochopili, třídní boj jim byl bližší jak intenzifikace či lidské soužití. Posílali anonymy, stěžovali si na vyšší orgány, útočili. Z vize jsem neustoupil. Velkou oporou bylo i naše setkáni s presidentem Ludvíkem Svobodou na Pražském hradě, ale i s ministrem zahraničí B. Chloupkem na Žďársku. Naše snahy podpořili.

Problematika životního prostředí byla trvalou starostí. Připomínám, že k tomu účelu sloužila již v roce 1976 akce „Otevírání studánek“ na Žákově hoře. Nešlo jen o čistění pramenů vod a výsadbu stromů a keřů, ale i tvorbu životních podmínek v městech i vesnicích, v mezilidských vztazích. Například v okresním deníku Vysočina 17. května v roce 1979 se mj. píše, že : „Ke 197 studánkám obnoveným a udržovaným v uplynulém roce přibylo letošního jara dalších 41 a tato nová tradice se stala symbolem nejen ochrany naší krásné přírody, ale i symbolem nových vztahů mezi lidmi..“

V článku „Životní prostředí – to není jen abstraktní láska k přírodě“ . který uveřejnil krajský deník Rovnost v Brně dne 19. dubna 1977 mj. píši, že : „…Zaměření na blaho člověka a na péči ozdravovat prostředí nemůže být pojato jako abstraktní vztah lásky k přírodě, ale jako odpovědnost za životní podmínky, v nichž chceme žít nejen my, ale generace další… Přístup k půdě, vodě, lesům, sídlištím, k modernímu stroji a hlavně k člověku, žádá od nás pohled s nadhledu, jenž je nemyslitelný bez dostatečného souboru znalostí, abychom se uměli orientovat v rychlém proudu vědeckých a politických informací i ve světovém vývoji…“

Je známo, že i v okrese Zlín byly mnou nastoleny programy mikroelektroniky, biotechnologií a životního prostředí, bylo vyžadováno, aby nebylo podniku, který by tyto otázky neřešil. V tehdejším gottwaldovském deníku „Naše pravda“ byl dne 15. dubna 1983 zveřejněn můj článek pod názvem „S kritickým přístupem“. Zde jsem mj. napsal, že . „…Životní potřeby intenzifikace národního hospodářství vyzvedávají na pořad dne otázky obsahu, forem a metod politického vedení. Na pořad musí přijít nové pohledy na řešení vztahů uvědomělosti a živelnosti, plánovitosti a iniciativy, na otázky posuzování připravenosti a schopnosti kádrů ve všech oblastech společenského života. Nemohou unikat otázky vzdělanosti, kultury, kulturnosti našeho počínání vůbec. Na subjektivním faktoru je založena… úroveň uplatňování objektivních zákonitostí ve výrobním a společenském procesu…“

Mohl bych citovat další články a statě i konkrétní výsledky práce. To je ale zbytečně. Mínil jsem kuse připomenout některé moje aktivity, které vycházely již z okresů jihomoravského kraje. To není obhajoba. To je připomenutí těm, kteří píší o člověku aniž znají jeho život, práci. Z toho vyplývalo i moje setkání v Praze v roce 1989 s těmi, kteří se ve vědeckých ústavech zabývali problematikou životního prostředí. To nebyl strach z konce jednoho systému a jakýsi motiv k sebezáchraně. To byla poznaná nutnost ze svého bydliště, ze závodů, vesnic, měst, z práce v okresech, v kraji.

Rudolf Hegenbart

Takové rozhledny o výšce 42 metrů byly do roku 1952 na Žákově hoře a Tisovce. Škoda, že se již nikdy neobnovily.
Takové rozhledny o výšce 42 metrů byly do roku 1952 na Žákově hoře a Tisovce. Škoda, že se již nikdy neobnovily.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*