25. zamyšlení – kusé poznámky R. Hegenbarta k výročí 17. listopadu

Rád vzpomínám na absolutní znalce člověka. Tehdy v listopadu 1989 jeden z nich prohlásil na moji adresu, že jsem se na rychlo snažil osedlat otázky životního prostředí, abych zakryl svoje krvelačné choutky. Další mně poslal korespondenční lístek s varováním, že dostanu 20 let tak jak jsem to navrhoval jiným. Dodnes netuším, za co mě chtěl či stále chce pisatel ukrýt ve věznici. Snad za moje negativní postoje k životnímu prostředí a k vědeckotechnickému rozvoji, za mé dlouholeté aktivity. A tak i po 25 letech od slavného „sametu“ jsem si mnohé připomenul sobě samému.

Počátkem roku 1970 jsem byl zvolen do funkce okresního činitele, který se zabýval ideologickou oblastí. Vstoupil jsem do politiky po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy naladěn teoriemi právě dokončené vysoké školy poltické. Úspěšně jsem obhájil diplomovou práci pod názvem „Role světového názoru v životě jednotlivce“. V této práci jsem neřešil ubíjení lidí, ale jejich aktivitu pro dobro své i ostatních s přesvědčením, že všechny načerpané teorie budu využívat ve své práci v jakýchkoliv podmínkách. Proto mě komunistická strana vyslala do této školy, abych tak činil. Při přebírání diplomu o ukončení školy z rukou rektora jsem také slíbil, že teoriím demokratického socialismu zůstanu věren po celý život.

Pokračovat ve čtení „25. zamyšlení – kusé poznámky R. Hegenbarta k výročí 17. listopadu“

Po válečných útrapách bylo v květnu 1945 v Cikháji veselo!

Mnichovská zrada západních spojenců v roce 1938 přinesla mnoho zlého i malé obci Cikháj. Občanka J. M. řekla stručně mj.: „…Na protektorát mám špatné vzpomínky. V této zlé době nám ubíhalo mládí. Bylo stanné právo, nebyly muziky, nebyla divadla, večer se nesmělo vycházet ven. Ráno jsme vstávali a venku Němci. K jaru 1945 byl Cikháj a všechny chalupy obstoupeny Němci. Tatínek se jednoho vojáka zeptal, co chtějí. Německý voják se ptal, kde jsou Rusové. Otec se bál cokoliv říci, a tak odpověděl, že neví, protože neodebírá noviny a radio nemá. Němec se mu přiznal, že mu o nic nejde, ale že nebyl mnoho let doma a neví, co je s rodinou, že mu je jedno kdo vyhraje válku, ale hlavně, aby byl konec…“

Počátkem roku 1945, po vypálení Vajsovy chalupy a nelidském jednání s obyvateli německým vojskem, vše naznačovalo brzké ukončení hrůzné války. K tomuto období např. B. L. řekla mj.: „…Pamatuju si, když na Pihovinách seskočili partyzáni a kolony Němců začaly jezdit na Cikháj. Když vypálili Vajsovu chalupu, zavírali J. Roučku, tak jsme zrovna měli na stole oběd. Všichni ho nechali na stole a nejedli. Přestalo nám chutnat. Měli jsme strach, že nás vypálí a vyženou nebo odvezou… Několikrát byli u nás partyzáni pro chleba a cibuli. Záhy po udání přijelo gestapo. My jsme leželi v posteli a jeden jak chodil po místnosti, tak na nás ukazoval a říkal kindr, kindr, kindr. Maminka rozuměla trochu německy, a tak je poslouchala, co říkají… Na Němce nemám dobré vzpomínky. Měla jsem k nim odpor… Otec spolu s chlapama z Cikháje drvařil. Jednou je navštívili v lese partyzáni. Přinesli nějakou kořalku nebo líh z vypuštěného lihovaru ve Žďáře. S chlapama se pěkně napili a všichni byli namazaní. Naši drvaři to nevydrželi. Některé bylo třeba odvést na sáňkách domů. Pak leželi u nás. Byl to strejc Slámů, Odehnal, Šebek, Koláček, Blažíček a můj tatínek. Strejce Slámovýho jsme dali na slámu. Přinesli ji do světnice na podlahu. Blažíčka dali ležet ke kozy do chlívka. Pro nás děcka to bylo legrační. Hajnej W. je udal. Pak přijeli gestapáci a u nás je kvůli partyzánům vyslýchali. Po světnici chodili jak frajeři, frajersky se promenádovali. Při výslechu však chlapi nic nevěděli. Koláčka toho odvezli ještě k výslechu do Nového Města na Moravě. Nebylo to nic platné, nic nevěděl… Těsně před koncem války přijela do obce Todtova organizace. Vedle velitelů, Němců, to byli vesměs zajatci polské a ruské národnosti. Bydleli ve škole, v jedné hájence a Němci v hospodě u Joklů. S Rusy a Poláky jsme sedávali u kapličky. Anežka Ptáčkova, Máňa Pešlova a další. Holky zpívaly česky a oni rusky a polsky. Bylo jich asi dvacet. Byli to dobří kluci. Oni nám zpívali „Všagda je cestička, kakdá je panenka…“ Pak se ztratili. Některé zajatce odvedli partyzáni a ostatní odjeli pryč. Dva z nich se vrátili po válce jako ruští vojáci a hlídali u Hamanů.“

Pokračovat ve čtení „Po válečných útrapách bylo v květnu 1945 v Cikháji veselo!“

Máj 2014 – Nebuďme lhostejní!

Před 69 lety, dne 5. května, po šestileté okupaci zavlála znovu na domě starosty obce Cikháj československá vlajka. Oči občanů byly pokryty slzami štěstí. Partyzáni prohlásili obec za svobodnou! Již bez skrývání obědvali v mnoha domácnostech, hovořili o statečnosti místních občanů, kteří pomáhali v boji proti nepříteli.

Německý fašismus měl v úmyslu zotročit a vyhladit náš národ. Ztratili jsme jednu třetinu území s 1.250.000 obyvateli české a slovenské národnosti, 40 procent všeho průmyslu a většinu surovinových zdrojů, přervány byly dopravní spoje, zničen obranný systém. Veliké byly ztráty morální, rozklad politického a ideového systému. Rozhodnutí německého vůdce A. Hitlera bylo jasné: „Poněmčení československého prostoru germanizací Čechů, tj. jejich asimilaci. Z asimilace je třeba vyjmout ty Čechy, o kterých jsou rasové pochybnosti anebo kteří mají k říši nepřátelský postoj. Tuto kategorii je třeba vyhubit.“ Válka vyvolaná německými fašisty pohltila tisíce životů lidí, kteří mohli žít. Zatýkání místních občanů, vypálení a prostřílení dvou domků fašisty vedlo ke vzdoru proti praktikám protektorátní moci.

Dne 1. května 1945 byla obec totálně obsazena německým vojskem. Spolu s gestapem prohledávali vojáci každý dům, hledali partyzány. Odpor občanů proti fašistické zvůli vyvrcholil 5. května 1945, kdy uposlechli výzvy partyzánů a přispěli k závěrečnému odporu. Téměř všichni muži káceli stromy přes silnice vedoucí do obce, aby zamezili dalšímu příjezdu německých vojsk.

Pokračovat ve čtení „Máj 2014 – Nebuďme lhostejní!“

Zamyšlení před volbami

Když v roce 1989 kardinál Fr. Tomášek pronášel bouřivá slova na adresu tehdejší moci a když po „sametové revoluci“ v listopadu téhož roku, nastoupil počátkem roku 1990, vedle nového presidenta, do funkce jeho kancléře jeden z rodu Habsburků, začalo svítat. Do společenských postů se vrací Habsburkové s církví! Nikdo tomu nechtěl věřit.

S vervou se pustila opozice do aktivit za zbavení moci komunistů, vyvíjela tlak na jejich odstavení ze všech rozhodujících činností státu. I všech reformátorů, které zpočátku využívala ke svým zájmům. V aktivitách komunistů se vyhledávala trestná činnost. Nejednou byli označováni za skryté stalinisty, zatím co z některých stalinistů se stávali novodobí demokraté. Ohlupovali národ. Rozkládala se komunistická strana, i reformní proces roku 1968. Strana byla oddělována od společnosti, nazývána horšími pojmy jak fašismus. Posloužily zejména neblahé a odsouzeníhodné praktiky padesátých let. Někteří rychle „překabátění“ komunisté takovým tendencím vycházeli vstříc… V tužbě po moci se stali ze dne na den velkými obdivovateli nového presidenta z řad opozice. On však věděl co chce, jak vést společnost do minulosti do období vlády šlechty.

Pokračovat ve čtení „Zamyšlení před volbami“

Povznesme českého ducha!

Po létech jsem znovu četl knihu Josefa Kajetána Tyla „Kusy mého srdce.“ Byla vydána v roce 1844, v době kdy český národ ovládala šlechta, církev. V úvodu spisovatel mj. připomíná: „Každý život lidský uzavírá v sobě zajisté několik okamžení, ježto se tak hlubokým a plamenným písmem člověku do srdce a do paměti vtisknou, že nemohou nikdy více z něho zmizeti a že jej v blahostných vzpomínkách až k hrobu doprovázejí…“ Četba knihy vzbudila k pisateli moji velikou úctu. Jeho myšlenky, popis jevů, se mně zdají aktuální. Charakterizují obsah vlastenectví, velikou, poctivou a především trvalou práci pro vlast, inspirují k upevnění a rozvoji českých národních tradic.

Po přečtení knihy jsem zalistoval v kronikám místní školy a obce, v archivních dokumentech. Hledal jsem souvislosti. Zaujal mě soudní spor z roku 1366 o území mezi církevní institucí ve Žďáře a novoměstským panstvím. Spor řešil maršálek království českého Jindřich z Lipé. Letos si občané připomenou onu dobu – 640 let kdy vstoupila do lesního komplexu, dnešního katastru obce, civilizace. Připomenul jsem si i pozdější období. Vládu šlechty a církve po roce 1620, po Bílé hoře, onen duchovní a hmotný útlak, úpadek českého národa, jeho kultury.

Kronikáři obce psali jak v těchto dobách chodili učitelé s dětmi pěšky dvakrát týdně do kostela vzdáleného více jak 10 km. Po každé svatou zpovědí, modlitbou a svatou mší uctívali společně zrození té či oné šlechtičny, císaře či císařovny, příslušníků jejich rodu nebo svaté, které děti vnímaly z výuk katechismu. Děti se učily uctívat modly a různé nadpřirozenosti, jak jim vštěpovali faráři. Před každým zahájením výuky ve škole se děti modlily a chodily v čele s učitelem prosit občany o jídlo, o oděv, o příspěvek na školu, na plat a obživu učitele. Doma se vyprávěly pověsti o nadpřirozenosti místních hor, lesů, studánek a toků.
Převelikou událostí byla uvědomovací práce od profesorů z vysokých škol, kteří navštěvovali katastr obce. Místní lid vyváděli z iluzí, z nadpřirozenosti, tmářství, pracovali k povznesení českého ducha občanů a to v souladu s národními buditeli té doby. Zakletá a pověstmi obklopená Žákova hora, Stříbrná studánka jako jeden z pramenů řeky Svratky, hora Tisůvka s Čertovým kamenem, hluboké lesy, přestávaly být postrachem.

Pokračovat ve čtení „Povznesme českého ducha!“

Poděkování lesníkům Kinského hospodářství a občanům

Občanům, kteří se zajímají o partyzánské hnutí a jeho výsledky ve 2. světové válce ví, že v katastru obce Cikháj na Fryšavském kopci nedaleko Žákovy hory sídlil štáb partyzánské brigády M. J. Hus. Na tomto místě byl v roce 1975 odhalen Památník a obnovena chatka. V ní pobývali partyzáni a konaly se porady štábu. Po tragedii štábu v blízkosti Leškovic na Havlíčkobrodsku pobýval v těchto místech štáb oddílu Kirov. V roce 1975 se v Cikháji sešly všechny partyzánské oddíly, které působily v prostoru Žďárských vrchů, čeští a ruští partyzáni. Byli přítomni velitelé mnoha partyzánských skupin v čele N. Kolesnikem, majorem Melničukem, V. Kadlecem – Ivanem Hrozným a mnoho dalších českých a ruských partyzánů ze Sovětského svazu a z vesnic a měst z okolí Ždárských vrchů Zúčastnili se odhalení všech Památníků v katastru obce Cikháj a v obci samotné.

Místo se stávalo cílem setkání mladé generace, turistů a odbojářů. Poseděli a pobesedovali v chatce s bývalými partyzány, opékali špekáčky. Jak ubíhala léta, docházelo k devastaci chatky i Památníků. Nejednou kdosi neznámý odcizil pamětní desku s nápisem. Před několika léty došlo z iniciativy tehdejšího předsedy OV ČSBS inž. pplk.v.v. Koutenského k obnovení nápisu na kamenném Památníku. Časem se, vlivem deštů a sněhu, nápis ztrácel.

Pokračovat ve čtení „Poděkování lesníkům Kinského hospodářství a občanům“

Znáte první základnu partyzánů ve Žďárských vrších?

Byla na Kamenném vrchu, kóta 801, nedaleko Skelné Hutě a Cikháje. V tomto katastru si v říjnu 1944 vytvořili partyzáni svoji základnu. Postupně zde pobývali členové štábu brigády M. J. Hus, Vpřed, Kirov. Na tomto místě je umístěn Památník, který připomíná onu dobu.

Pan Karel Bohdálek z Boskovicka, z vlastní iniciativy, vyrobil orientační tabule, aby toto místo mohli navštívit návštěvnici a připomenout si odboj proti německým okupantům ve 2. světové válce. Patří mu veliké poděkování.

Pomník na místě tábora partyzánů
Pomník na místě tábora partyzánů

ukazatele k pomníku
ukazatele k pomníku

Chovejme úctu k historii

V květnu uplyne 68 let od skončení 2. světové války. Nechybělo mnoho a většina občanů nesouhlasících s německou okupací a vznikem Protektorátu Čechy a Morava, mohla bydlet na Sibiři anebo v asijských stepích. Ostatní uvěznění měli vlastním popílkem znečisťovat evropské atmosférické klima. Říšskoněmecký kancléř Adolf Hitler prohlásil v červnu 1942 mj. „Jsem pevně rozhodnut nevzdat se nikdy Čech a Moravy… Nejste-li schopni to pochopit a změnit poměry, pak bude český národ odstraněn z Evropy… buďte ujištěni, sáhnu k nejkrutějším prostředkům…“

Po Židech, Polácích, Cikánech, duševně a fyzicky postižených, byl na řadě náš národ. 360 tisíc zavražděných, a umučených Čechů zemřelo krutou smrtí. Němečtí uchvatitelé toužili po naší rodné zemi, po bohatství našich národů. Totální germanizaci, genocidě a vystěhování českého národa zabránili naši spoluobčané, vlastenci, státníci a především vojáci armád zemí protihitlerovské koalice, zejména Sovětského svazu.

Pokračovat ve čtení „Chovejme úctu k historii“

Žil jsem pro demokratický socialismus

Studijní podklad

Připomenutí některých prožitků z minulosti včetně roku 1989

RUDOLF HEGENBART

2008

Něco málo na úvod

Čas letí. Den po dni se vzdaluje dramatickým událostem roku 1989. Lid na mnohé zapomíná. Ač jsem byl v centru dění, zapomínám i já. Je to přirozené. Člověk stárne. Období mého aktivního života je pryč. Vývoj společnosti se vzdaluje mým představám. Proklamace někdejších činitelů opozice se nenaplňují, hesla „Nejsme jako oni“ jsou zatracena. Život je jiný, jiné jsou problémy. Dobro se míchá s marasmem, v popředí je moc a peníze, tunelování, čachry.

Současnost předkládá dramatičtější témata lidského bytí než před 19 lety. Za nejvážnější problémy považuji snahy některých subjektů navrátit českou společnost před rok 1918. Vrací se zámky, usedlosti, rozprodávají se podniky, zemědělská půda, parceluje se republika. Náš první prezident Československé republiky, T. G. Masaryk, se musí obracet v hrobě, stejně jako všichni národní buditelé známí z pobělohorské doby a z období Rakouska-Uherska, tím více ti, kteří bojovali za naši svobodu ve 2. světové válce. Snahy, aby bylo zapomenuto na velikány kultury, politiky, historie, ekonomiky, techniky jsou nebezpečné.

V polistopadovém vývoji jsou pozoruhodné aktivity církví. Nic proti tomu. Z historie je známo, že církev přinášela výchově člověka i společnosti mnoho pozitivního. Řada věřících prokázala svůj veliký vztah k budování i k obraně vlasti. Přehnané úsilí církve o dominantní postavení a o rozhodující společenský vliv se mně však nelíbí. Lid je vyzýván k lásce k Bohu. Má věřit v posmrtný život v ráji. Člověk nemá myslet na zítřek, ale věřit, že vše za něj vyřeší studium Bible, Bůh, nadpřirozené bytosti, každodenní motlitba. Činnost katolické církve z dob pobělohorských je opomíjena, zamlžována. Nedostatečně je zvýrazňována osobnost a úloha M. J. Husa, jeho období vůbec. Prostý člověk je tlačen na jedné straně církvemi k modlitbám a na druhé straně jsou mu předhazovány výjevy k uvolněné morálce. Každodenní uspokojování potřeb a zájmů jednotlivých sociálních skupin je v pozadí. Starosti lidí jsou přebíjeny podivuhodnými filmy a zábavou, sexem. Jako vzory mladé generaci nejsou představovány osobnosti vědy, techniky, poctivé práce, ale celebrity různých žánrů. K tomu je využíván boj proti komunismu, přehmaty mnohých komunistických činitelů minulosti. Komunisté jsou přirovnávání k největším společenským vyvrhelům, jejich ideje považovány za zločinné.

Pokračovat ve čtení „Žil jsem pro demokratický socialismus“

Měl jsem divný sen

Čím více člověk stárne, tím jsou jeho sny skeptičtější, rozpornější. Druhý den se diví a je rád, že to byl jen sen… Mnohé sny se rychle zapomínají, ale tento mně zůstal v paměti. Rád se s ním svěřím, byť se mnozí mohou smát mé hlouposti, otupělosti. Začnu s vyprávěním snu.

Když v roce 1989 kardinál František Tomášek pronášel bouřivá slova na adresu tehdejší moci a když po „sametové revoluci“ v listopadu téhož roku, nastoupil počátkem roku 1990, vedle nového presidenta, do funkce jeho kancléře jeden z rodu Habsburků, mnohým začalo svítat. Do společenských postů se vrací Habsburkové s církví! Nikdo tomu nechtěl věřit.

Po krvavé události na Národní třídě 17. listopadu 1989 byli, někteří komunisté i občané přesvědčeni, že se vrací stalinský model padesátých let, druzí se domnívali, že přišel čas rehabilitovat politiku Jara 1968. Jedni i ti druzí, v rámci tužby po moci, se orientovali, aniž znali skutečnosti, na likvidaci svých potenciálních odpůrců. Psalo se, obviňovalo se, povídalo se ledacos, vypouštěly se cílevědomé orientované fámy. Hledal se viník toho neočekávaného listopadového zvratu započatého 17. listopadu 1989. Hledání bylo beznadějné. Jen horliví svazáci, studenti, se hlásili k činům. Zapomínalo se na šlechtu, na církev, na její činnost orientovanou z Rakous či z dalších jižních států.

Pokračovat ve čtení „Měl jsem divný sen“