Nezapomínejme, za vším je vždy člověk

Na podzim si můžeme připomenout 72 let od seskoku výsadku členů štábu partyzánské brigády M. J. Hus. Stalo se tak 26. října 1944 v prostoru Žleby na Čáslavsku. Po seskoku následovala trnitá cesta k setkání členů štábu. Po konsolidaci se vydali k předem připravené základně na kótu 801 – Kamenný vrch mezi obci Cikháj a osadou Nová Huť, do Žďárských vrchů. Stalo se tak 2. listopadu 1944.

V průběhu let, které od války uplynuly, dospělo toto historické místo k zapomenutí. Navštěvnící ho nemohli najít. Situace se změnila až v roce 2015 díky Karlu Bohdálkovi, který, spolu s otcem, vyrobil ukazatele a umístil je tak, že dnes vedou návštěvníky spolehlivě k základně partyzánů na kótě 801. Patří mu veliké poděkování. Pokračovat ve čtení „Nezapomínejme, za vším je vždy člověk“

Vzpomínka na Pražské jaro 68

NEKORIGOVANÉ, JAZYKOVĚ NEUPRAVENÉ POZNÁMKY K BESEDĚ SE  SLOVENSKÝMI PŘÁTELI K POLITICE PRAŽSKÉHO JARA 1968

Studijní poklad pro potřeby adresáta

Rudolf Hegenbart

Červen 2016

noviny 68
A. Dubček spolu s presidentem gen. L. Svobodou v roce 1968, realizátoři politiky demokratického socialismu a heslo, které přijala naprostá většina národů Československa

Poznámka 1 – Moje zkušenosti před rokem 1968 z průmyslového podniku

Jako mladý technický pracovník, po absolvování práce ve strojírně podniku, byl jsem v 27 letech zvolen do čela celozávodního výboru KSČ podniku, který měl v té době  5.300 zaměstnanců.

Z pracovišť podniku jsem zaznamenával řadu momentů, které se vymykaly tezím, které hlásala komunistická strana. Například měnová reforma 1. června 1953. Dělníci mnoha pracovišť stávkovali, veřejně protestovali proti politice KSČ.

Pokračovat ve čtení „Vzpomínka na Pražské jaro 68“

Moje osudy před listopadem roku 1989 a po něm

Nekorigované studijní poznámky

Doplněk k brožuře ZTRACENÝ ŽIVOT

Psáno v roce 1997 a doplněno v roce 2016

RUDOLF HEGENBART

Ze Žďárských strojíren na vysokou školu politickou

Když jsem v roce 1964 odešel ze Žďárských strojíren a sléváren a nastoupil na vysokou školu politickou do Prahy netušil jsem, co všechno mě v dalším životě čeká. Ve Žďárských strojírnách bylo všechno dané, plnily se příkazy nadřízených, každodenní praxe nevyžadovala velkého přemýšlení. Válcovací tratě i tvářecí technika byla na vzestupu, podnik dosahoval dobrých výsledků. Zdálo se, že vše je v dobrých rukou, že jsou všichni spokojeni, čemuž nasvědčovalo heslo na průčelí továrny: “Kupředu československá úderná brigádo!“ Tuto větu prý pronesl J. V. Stalin na 19. sjezdu sovětských bolševiků. Zdálo se, že tradiční soustavy lidského myšlení jsou pořádku. A přece, ať skrytěji či veřejně, panovaly mezi pracujícími různé rozpory. Výrazným způsobem se projevily například při peněžní měně v roce 1953.

Pokračovat ve čtení „Moje osudy před listopadem roku 1989 a po něm“

Vzpomínky na cikhájské lesy a dvě hory

Nejvýznamnějšími kopci v Cikháji byly vždy Žákova hora (810 m) a Tisůvka (798 m) s Čertovým kamenem.

rozhledna na Žákově hoře
rozhledna na Žákově hoře

Jako horopisně i vodopisně důležitá je Žákova hora zaznamenána v archivních zprávách (v roce 1368 Schnelerperch, v roce 1366 Mons clericus). O Tisůvce se píše, že Čertův kámen je typickou ukázkou vrcholové skály, která vznikla při ústupu kontinentálního ledovce. K oběma horám jsme hleděli vždy s obdivem a pokorou. Kdysi byly tajemné, posléze, díky přírodním krásám, svému hospodářskému významu, rozhlednám, pověstem, umu, čestnosti a charakteru místního lidu, hojně navštěvované.

Tisůvka s Čertovým kamenem
Tisůvka s Čertovým kamenem

Rodiče se pyšnili faktem, že obě hory vždy byly a jsou střechou obce Cikháj. Z jejich okapů odtéká voda na jednu stranu do moře Severního, na druhou stranu do Černého jako pouta, která spojují oba světy do věčného přátelství. Od roku 1954 je zbytek jedlobukového pralesa kolem Žákovy hory o rozloze 14,98 ha státní přírodní rezervací. Díky bývalým majitelům lesů Zdenko Radslavu a Eleonoře Kinským je území chráněno již od roku 1933.

Pokračovat ve čtení „Vzpomínky na cikhájské lesy a dvě hory“

Moje vzpomínky a zamyšlení k 70. výročí osvobození

Něco málo na úvod

Nedávno jsem obdržel od přítele videozáznam z USA. Byl stručný. V rychlém přenosu fakt si nejsem jist zda jsem pochytil vše. Komentátor vyprávěl posluchačům o úloze televize. Prý je to největší moc na světě. Baví lid zábavou, zpravodajstvím, popisem událostí, jen aby jste nepřemýšleli, nečetli, o ničem sami neuvažovali. Televize prý strká pod nos zmanipulované věci s cílem, aby jim člověk uvěřil.

Zamyslel jsem se. Koneckonců mnohé události komentované naší televizí to jen potvrzují. Z komentování novoročního poselství presidenta jsem se dověděl z televize o Albertově, o červených kartách ač to s vánočními svátky ani z vizí prezidenta nemělo nic společného. Připadal jsem si, že místo vize na rok 2015 mám útočit právě proti presidentovi.

Pokračovat ve čtení „Moje vzpomínky a zamyšlení k 70. výročí osvobození“

Dopis mému příteli – vánoční zamyšlení!

Pochybuji, že politika u nás může být úspěšná. Analyzujme si vztahy mezi nejvyššími činiteli a dozvíme se, že pracují především pro své zviditelnění, poklonkují jisté západní velmoci. Samostatnost naší vlasti jim uniká. Díky jisté západní velmoci a našim domácím sluhům, došlo po roce 89 k likvidaci závěrů Versailské smlouvy z roku 1919, Jaltské smlouvy z roku 1945, Helsinského ujednání ze sedmdesátých let. Právní jistoty naší existence a orientace jsou ty tam. Republiku vrátili do obdobných podmínek jako před rokem 1918 a do podmínek po roce 1939! V roce 1939 vyšlápl Hitler okupovat Evropu, naši vlast, Sovětský svaz. Nyní, dle mého názoru, jsme svědky obdobných tendencí jako po roce 1939. Těmto zájmům sloužil i 17. listopad 1989!

Bohatství Ruska nedá západním zemím, v čele s USA, spát, touží ho okupovat, získat nad ním nadvládu. A to vše pod rouškou lidských práv!! Míní oslabit naši zemi, zlikvidovat naše vztahy s Ruskou federací, což vědomě činili a činí od roku 1990! Těmto tendencím mnozí naši činitelé vědomě přihrávají.

Pokračovat ve čtení „Dopis mému příteli – vánoční zamyšlení!“

25. zamyšlení – kusé poznámky R. Hegenbarta k výročí 17. listopadu

Rád vzpomínám na absolutní znalce člověka. Tehdy v listopadu 1989 jeden z nich prohlásil na moji adresu, že jsem se na rychlo snažil osedlat otázky životního prostředí, abych zakryl svoje krvelačné choutky. Další mně poslal korespondenční lístek s varováním, že dostanu 20 let tak jak jsem to navrhoval jiným. Dodnes netuším, za co mě chtěl či stále chce pisatel ukrýt ve věznici. Snad za moje negativní postoje k životnímu prostředí a k vědeckotechnickému rozvoji, za mé dlouholeté aktivity. A tak i po 25 letech od slavného „sametu“ jsem si mnohé připomenul sobě samému.

Počátkem roku 1970 jsem byl zvolen do funkce okresního činitele, který se zabýval ideologickou oblastí. Vstoupil jsem do politiky po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy naladěn teoriemi právě dokončené vysoké školy poltické. Úspěšně jsem obhájil diplomovou práci pod názvem „Role světového názoru v životě jednotlivce“. V této práci jsem neřešil ubíjení lidí, ale jejich aktivitu pro dobro své i ostatních s přesvědčením, že všechny načerpané teorie budu využívat ve své práci v jakýchkoliv podmínkách. Proto mě komunistická strana vyslala do této školy, abych tak činil. Při přebírání diplomu o ukončení školy z rukou rektora jsem také slíbil, že teoriím demokratického socialismu zůstanu věren po celý život.

Pokračovat ve čtení „25. zamyšlení – kusé poznámky R. Hegenbarta k výročí 17. listopadu“

Po válečných útrapách bylo v květnu 1945 v Cikháji veselo!

Mnichovská zrada západních spojenců v roce 1938 přinesla mnoho zlého i malé obci Cikháj. Občanka J. M. řekla stručně mj.: „…Na protektorát mám špatné vzpomínky. V této zlé době nám ubíhalo mládí. Bylo stanné právo, nebyly muziky, nebyla divadla, večer se nesmělo vycházet ven. Ráno jsme vstávali a venku Němci. K jaru 1945 byl Cikháj a všechny chalupy obstoupeny Němci. Tatínek se jednoho vojáka zeptal, co chtějí. Německý voják se ptal, kde jsou Rusové. Otec se bál cokoliv říci, a tak odpověděl, že neví, protože neodebírá noviny a radio nemá. Němec se mu přiznal, že mu o nic nejde, ale že nebyl mnoho let doma a neví, co je s rodinou, že mu je jedno kdo vyhraje válku, ale hlavně, aby byl konec…“

Počátkem roku 1945, po vypálení Vajsovy chalupy a nelidském jednání s obyvateli německým vojskem, vše naznačovalo brzké ukončení hrůzné války. K tomuto období např. B. L. řekla mj.: „…Pamatuju si, když na Pihovinách seskočili partyzáni a kolony Němců začaly jezdit na Cikháj. Když vypálili Vajsovu chalupu, zavírali J. Roučku, tak jsme zrovna měli na stole oběd. Všichni ho nechali na stole a nejedli. Přestalo nám chutnat. Měli jsme strach, že nás vypálí a vyženou nebo odvezou… Několikrát byli u nás partyzáni pro chleba a cibuli. Záhy po udání přijelo gestapo. My jsme leželi v posteli a jeden jak chodil po místnosti, tak na nás ukazoval a říkal kindr, kindr, kindr. Maminka rozuměla trochu německy, a tak je poslouchala, co říkají… Na Němce nemám dobré vzpomínky. Měla jsem k nim odpor… Otec spolu s chlapama z Cikháje drvařil. Jednou je navštívili v lese partyzáni. Přinesli nějakou kořalku nebo líh z vypuštěného lihovaru ve Žďáře. S chlapama se pěkně napili a všichni byli namazaní. Naši drvaři to nevydrželi. Některé bylo třeba odvést na sáňkách domů. Pak leželi u nás. Byl to strejc Slámů, Odehnal, Šebek, Koláček, Blažíček a můj tatínek. Strejce Slámovýho jsme dali na slámu. Přinesli ji do světnice na podlahu. Blažíčka dali ležet ke kozy do chlívka. Pro nás děcka to bylo legrační. Hajnej W. je udal. Pak přijeli gestapáci a u nás je kvůli partyzánům vyslýchali. Po světnici chodili jak frajeři, frajersky se promenádovali. Při výslechu však chlapi nic nevěděli. Koláčka toho odvezli ještě k výslechu do Nového Města na Moravě. Nebylo to nic platné, nic nevěděl… Těsně před koncem války přijela do obce Todtova organizace. Vedle velitelů, Němců, to byli vesměs zajatci polské a ruské národnosti. Bydleli ve škole, v jedné hájence a Němci v hospodě u Joklů. S Rusy a Poláky jsme sedávali u kapličky. Anežka Ptáčkova, Máňa Pešlova a další. Holky zpívaly česky a oni rusky a polsky. Bylo jich asi dvacet. Byli to dobří kluci. Oni nám zpívali „Všagda je cestička, kakdá je panenka…“ Pak se ztratili. Některé zajatce odvedli partyzáni a ostatní odjeli pryč. Dva z nich se vrátili po válce jako ruští vojáci a hlídali u Hamanů.“

Pokračovat ve čtení „Po válečných útrapách bylo v květnu 1945 v Cikháji veselo!“

Máj 2014 – Nebuďme lhostejní!

Před 69 lety, dne 5. května, po šestileté okupaci zavlála znovu na domě starosty obce Cikháj československá vlajka. Oči občanů byly pokryty slzami štěstí. Partyzáni prohlásili obec za svobodnou! Již bez skrývání obědvali v mnoha domácnostech, hovořili o statečnosti místních občanů, kteří pomáhali v boji proti nepříteli.

Německý fašismus měl v úmyslu zotročit a vyhladit náš národ. Ztratili jsme jednu třetinu území s 1.250.000 obyvateli české a slovenské národnosti, 40 procent všeho průmyslu a většinu surovinových zdrojů, přervány byly dopravní spoje, zničen obranný systém. Veliké byly ztráty morální, rozklad politického a ideového systému. Rozhodnutí německého vůdce A. Hitlera bylo jasné: „Poněmčení československého prostoru germanizací Čechů, tj. jejich asimilaci. Z asimilace je třeba vyjmout ty Čechy, o kterých jsou rasové pochybnosti anebo kteří mají k říši nepřátelský postoj. Tuto kategorii je třeba vyhubit.“ Válka vyvolaná německými fašisty pohltila tisíce životů lidí, kteří mohli žít. Zatýkání místních občanů, vypálení a prostřílení dvou domků fašisty vedlo ke vzdoru proti praktikám protektorátní moci.

Dne 1. května 1945 byla obec totálně obsazena německým vojskem. Spolu s gestapem prohledávali vojáci každý dům, hledali partyzány. Odpor občanů proti fašistické zvůli vyvrcholil 5. května 1945, kdy uposlechli výzvy partyzánů a přispěli k závěrečnému odporu. Téměř všichni muži káceli stromy přes silnice vedoucí do obce, aby zamezili dalšímu příjezdu německých vojsk.

Pokračovat ve čtení „Máj 2014 – Nebuďme lhostejní!“

Zamyšlení před volbami

Když v roce 1989 kardinál Fr. Tomášek pronášel bouřivá slova na adresu tehdejší moci a když po „sametové revoluci“ v listopadu téhož roku, nastoupil počátkem roku 1990, vedle nového presidenta, do funkce jeho kancléře jeden z rodu Habsburků, začalo svítat. Do společenských postů se vrací Habsburkové s církví! Nikdo tomu nechtěl věřit.

S vervou se pustila opozice do aktivit za zbavení moci komunistů, vyvíjela tlak na jejich odstavení ze všech rozhodujících činností státu. I všech reformátorů, které zpočátku využívala ke svým zájmům. V aktivitách komunistů se vyhledávala trestná činnost. Nejednou byli označováni za skryté stalinisty, zatím co z některých stalinistů se stávali novodobí demokraté. Ohlupovali národ. Rozkládala se komunistická strana, i reformní proces roku 1968. Strana byla oddělována od společnosti, nazývána horšími pojmy jak fašismus. Posloužily zejména neblahé a odsouzeníhodné praktiky padesátých let. Někteří rychle „překabátění“ komunisté takovým tendencím vycházeli vstříc… V tužbě po moci se stali ze dne na den velkými obdivovateli nového presidenta z řad opozice. On však věděl co chce, jak vést společnost do minulosti do období vlády šlechty.

Pokračovat ve čtení „Zamyšlení před volbami“