Stručně do úvodu:
Výročí „sametové“ revoluce je za námi. Jsou ale jednotlivci, týmy, skupiny, instituce, které se k událostem vrací. Mnohé materiály, dokumenty, výpovědi osob, studují, vyvozují závěry. Existuje stále mnoho nejasných věcí a činů. Pozornosti neunikám ani já. Některým je naprosto jasno, jsou spokojeni, jiní známí se ptají: „Rudo, teď už to můžeš říci, jak to bylo?“ Mnohé jsem již napsal a nemám chuť se k událostem vracet. Stejně moje názory nikoho nezajímají. Jsou přesvědčeni, že jsem dal skutečně rozkaz, připravil a dokonce, onen střet na Národní třídě 17. listopadu 1989, řídil. Protože dotazů je stále dostatek, uveřejnil jsem na své webové stránce text, který připomíná moje politické aktivity. Nyní dodávám jen některé doplňky. Stojí za úvahu.
Zveřejním některé dopisy, které jsem, v letech minulých, psal či dostával. Pro mnohé budou zajímavé, jiní se budou zlobit a možná začnou útočit. To ponechávám na nich. Vím, že jsem byl nepohodlný jak pro dogmatiky tak pro nové ambiciosní vládce. Museli mně „dělat starosti“, jak oni říkali, abych neměl na nic čas než na obhajobu neobhajitelného. Další tvrdili, že mě musí „utopit“ ve vlastní šťávě. Čert mně byl dlužen, že jsem šel do Prahy. Proklínám každého kdo mě do ní přesvědčil.
Úvaha šéfredaktora Mladé Fronty „Přimění!!
V souvislosti s tvrzením, že jsem dal pokyn ke střetu na Národní třídě v Praze a já v dané době protestoval, napsal v roce 1990 ve své úvaze bývalý šéfredaktor Mladé Fronty, později Lidových novin mj.: „….Teď jde o to, kdo a jak v paměti zaloví a mnohé bude třeba k jejímu oživení přimět, protože tolik lidí trpících ztrátou paměti o událostech půl roku starých, to je snad úkaz hodný lékařského studia….“ Vyslovil radost, že jsem definitivně z politiky pryč a to prý zbývalo jen málo a mohl jsem zasednout na stolec nejvyšší. Článek mě tehdy zaujal. Šéfredaktorovi jsem se odvážil napsat dopis. Oznámil jsem mu, že sice nevím jakým způsobem studují v Mladé Frontě medicínu, ale jím doporučený lékařský zákrok „přimění“ mě zaujal. Šlo o pozoruhodné doporučení přiznat se k věcem, s kterými jsem neměl nic společného. Doporučil jsem mu, aby se zbavil zbytečného strachu, neboť na „stolec nejvyšší“ jsem nezasedl a nezasednu. Při takové eventualitě musí být přinejmenším dva. Jeden, který navrhuje a druhý, který přijímá. Nic z toho splněno nebylo. Ambice jsem neměl, nemohl mít.
Dopis panu Rumlovi – reagence na jeho projev v Národním shromáždění
Při projevu pana Rumla na zasedání Federálního shromáždění jsem nevycházel z údivu. Oddělení, které jsem vedl na ÚV KSČ se stalo téměř jeho hlavním obsahem. V listopadu 89 jsme prý nic nenechávali náhodě. Zdálo se mně, že ono oddělení bylo iniciátorem spiknutí. V rozhodujícím týdnu v listopadu 89 jsem prý provázel velvyslance Sovětského svazu na rybolovu na Moravě a Slovensku. Citát byl doplněn sugestivní otázkou: „že by alibi, nevím?“ Panu Rumlovi jsem napsal dopis. V něm mj. uvedl:
„…odvážil jsem se pokusit doplnit některé myšlenky, které jste možná vědomě nadhodil nebo cílevědomě posunul do sarkastické polohy… nechci významné komisi, či Vám osobně, cokoliv navrhovat nebo zpochybňovat… Je všeobecně známo, že jsem byl „někým“ označen za spiklence, krutého představitele totalitní moci…čtyřikrát jste mně, ve svém vystoupení, citoval jako bych byl rozhodující osobou minulých období… práci oddělení nelze přirovnávat k neslavným praktikám padesátých let, se kterými, bohudík, neměla moje generace nic společného, ze své práce je dávno vyloučila…některá tvrzení, že jsem řídil Stb jsou lživá a je nutno je doložit konkrétními fakty…dovoluji si Vás znovu ujistit, že do akcí 17. listopadu jsem zapleten nebyl….rodina měla problémy již za minulého systému jen proto, že jsem svými názory, postoji, praxí, se vymykal stanovené linii…Měl jsem a mám svůj názor na svět i společenský pohyb…Vím, že mně nikdo nevrátí čest, nevymaže pomluvy a dezinformace, ani Vás o to nežádám. Věřte ale, že začínám chápat filosofii lidí z padesátých let, kteří byli nespravedlivě vystavováni nejhorším ponížení…“
Dopis Jozefu Stankovi místopředsedovu Federál. shromáždění
Dne 10. května 1990 přijela k mému domku, zcela nečekaně, auta. Příchozí se představili jako vyšetřovatelé generální prokuratury. Spolu s nimi přijel i právní zástupce obviněného M. Štěpána. Předložili pověření k provedení prohlídky domku a příslušenství. Ve zdůvodnění se psalo, že bylo zahájeno trestní stíhání proti M. Štěpánovi protože ve večerních hodinách 17. 11. 1989 nepřiměřeným způsobem zasahoval do pravomoci odpovědných funkcionářů SNB při řízení mimořádné bezpečnostní akce SNB konané v souvislostí s manifestací studentů k výročí úmrtí studenta Opletala . „….Z poznatků parlamentní komise pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu 1989 ze dne 3. 5. 1990 vyplynulo, že důležité dokumenty, které mohly osvětlit skutečnou přípravu a průběh událostí 17. 11. 1989, se mají nacházet v držení bývalého vedoucího 13. oddělení ÚV KSČ RSDr. Rudolfa Hegenbarta. Proto bylo rozhodnuto jak výše uvedeno…“
Prohlídku jsem považoval za akt zvůle, za urážku nejhrubšího řádu. Zažíval jsem druhou prohlídku v životě. Ta první se konala za Protektorátu Čechy a Morava německými vojsky. Toužil jsem po provazu, psychicky jsem byl na samém dně. Vyšetřovatelé prohlíželi místnost za místností, všechny skříně, dokumenty. Písemnosti hledali i prostorách kde bylo domácí zvířectvo. Na závěr sepsali protokol. Okamžitě jsem se odvolal. Druhý den jsem napsal dopis předsedovi Komise pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu, místopředsedovi Federálního shromáždění. Žádal ho o pomoc při křivém obvinění, vůči nespravedlnosti. Nechápal jsem, že právní zástupce obviněného muže může být součástí domovní prohlídky. Mj. jsem napsal:
„…Nenacházím slov, jak vyjádřit hluboké rozhořčení a politování nad hrubým, zákeřným, nebezpečným obviněním, které má zřejmě napomoci k justičnímu omylu. Nenacházím slov, k vyjádření rozhořčení nad skutečností, která se dá přirovnat jen k nejtemnějším údobím naší historie, která mě žene k degradaci…, na samý okraj zkázy…“
Pan Jozef Stank neodpověděl. Na odvolání i na dopis reagovala prokuratura. Podle rozhodnutí byla, prohlídka domku a příslušenství, oprávněná a další odvolání bylo nepřípustné, nemožné!
Na podvečerní a večerní výslech – mordparta?
Bylo pěkné jarní odpoledne. Byl jsem stále v pracovní neschopnosti. Druhý den ráno jsem měl absolvovat další zdravotní kontrolu v nemocnici. Přemýšlení přerušila nenadálá návštěva. K mému domku přijela „šetsettřináctka“ s pražskou poznávací značkou. Vystoupili tři muži. Rázným krokem vykročili k brance zahrady. Ptali se po mně. Vykročil jsem jim vstříc. Než jsem vyslovil pozdrav dobrý den ukázali jakési průkazky. Zkontrolovat jsem je nestačil. Začali zhurta. Mají mě odvést k podvečernímu a večernímu výslechu na ministerstvo vnitra. Ptali se zda-li vím, že je to v souladu s generální prokuraturou. Žádné pověření prokuratury však neměli. Odpověděl jsem: „tak to nevím“. A dodávám. „A proč?“ Odpověď byla jednoznačná. Prý kvůli 17. listopadu. I já jsem se snažil o ráznou odpověď. „Nikam nepojedu, zítra mám zdravotní kontrolu v nemocnici!“ „Vy jste nemocen?. To jste „omarodil“ nyní, když máte být vyslýchán? „Ne“, odpovídám. „Nemocen jsem od 22. listopadu“. „Ukažte nám neschopenku!“ Pomalu jsem odešel domů a přinesl neschopenku. Vzali si ji a bedlivě prohlíželi. Po té se ptali kdo je mým ošetřujícím lékařem. Vyjmenoval jsem obvodního lékaře i lékaře z nemocnice. „Znovu vám opakuji, že s vámi dnes nepojedu. „Přijeďte zítra po skončené zdravotní kontrole. V případě příznivých výsledků s vámi pojedu.“ Odešli od branky zahrady a šli se radit k autu. Asi 10 minut se radili. Nevrátili se a odjeli. Více se už nikdy nevrátili. Co jsem si mohl myslet? Nic chytřejšího mě nenapadlo, než to, že to byla „mordparta“, která mě chtěla k něčemu donutit či úplně umlčet.
Při rozjímaní jsem si vzpomněl na muže, kterého za mnou posílal J. Obzina. Měl se sblížit se mnou. Pocházel nedaleko od mého bydliště. Dokonce mě navštívil s otcem, kterého jsem dobře znal. Přivezli mně kapra. Jeho syn chtěl se mnou navázat kontakty. V Praze mně několikráte volal na pracoviště. Zval mě do špičkových hotelů a na noční posezení. Stále se domáhal setkání se mnou. Vše jsem odmítal. I sekretářky odmítaly mně předávat jeho telefonáty. Jednoho dne se hlásil od vchodu budovy ústředního výboru. Sekretářky ho znovu odmítly a mě zapřely. Znenadání se objevil v jejich blízkosti. Přišel na falešný občanský průkaz. Sekretářky a můj pomocník ho odmítli a „vyhodili“ z kanceláře. Tak skončila jedna nepříjemná episoda. Po roce 1989 jsem se o něj zajímal. Ztratil se. Později mně kdosi informoval, že „úspěšně“ podniká.
Stať studentky Beáty Berníkové ve Studentských listech
Zajímavé bylo pozvání k vysvětlení na ministerstvo vnitra. Měl jsem vysvětlit ustavení stranického aktivu pro diskuse na shromážděních studentů a občanů. Ano tento aktiv, byl schválen sekretariátem ústředního výboru KSČ z popudu městských funkcionářů Prahy. Při shromážděních měl získávat studenty pro politiku KSČ. Pražští činitelé pražské stranické školy vehementně doporučovali, abych tento aktiv řídil já. Tehdy jsem vysoce ocenil generálního tajemníka M. Jakeše, který řekl, že žádný aktiv propagandy nebude podřízen vedoucímu oddělní z jeho úseku. Po dalších peripetiích jsem v jeho zastoupení poslal dopis nejvyššímu činiteli pražské stranické organizace, že skupina pražských „propagačních aktivistů“ nebude pod vedením 13. oddělení ani pod oddělením propagandy ÚV KSČ, ale ať si tento aktiv řídí sám městský výbor. Bylo dobré, že tento zákeřný akt byl shozen se stolu. Byl promyšlený, účelový, krajně podivný. Každý si mohl tento čin vykládat po svém. Zřejmě chyběla jejich vzájemná komunikace a tak jsem seděl u výslechu. Vyšetřovatel ministerstva vnitra se dvakráte ptal zda je pravda, že jsem dopis , v zastoupení generálního tajemníka, odeslal. Ano zaslal. Je pravdou, že členové aktivu měli školení ve Slušovicích, ale ne z popudu vedení Agrokombinátu Slušovice ani z mého popudu. Na školení aktivu jsem byl pozván, ale nikam jsem nejel. Školení ve Slušovicích byl zřejmě promyšlený záměr.
Ve Studentských listech té doby, ve stati „Čubův slušovický syndrom“, pisatelka slovesné národnosti, posléze tisková mluvčí českého ministra vnitra, Beáta Berníková, mj. psala:
„…že pán Hegenbart bol v Slušoviciach vítaným hosťom, svedčí fakt, že v rokoch 1988 a 89 tam zradil výcvikové středisko pre „bojůvky“, ktorých členovia boli neskor nadsazováni do demoštracií jako provokatéri. V roku 1988 KSČ už zachvátil ošial Gorbačovskej perestrojky a tito ludia boli cvičení aj pre usporadúvanie „diskusních fór“ a nadsavaní do občanských iniciativ. Jedno z takových školiciacích stredísk bolo aj v Slušoviciach……Zatial nemáme preúkazaťelné podklady pre spoluprácu Slušovic s Hegenbartovou vědeckotechnickou rozviedkou ÚV KSČ. Niekolko svedkov však tvrdí, že táto spolupráca bola uskutečňována na základě osobných kontaktov a väzieb medzu Čubom a stranickými predstaviteľmi, ktorí 13. oddělení viedli, konkrétne Hegenbartom…“
Napsal jsem jí dopis a prostřednictvím Studentských listů žádal odpověď. Mj. jsem psal: „…Zakládáte nová padesátá léta likvidací lidí bez jejich poznání, bez znalostí jejich skutečné činnosti? Je takový přístup charakteristický pro intelektuálního pracovníka? Kdo Vám dal pokyn spojovat mé jméno s federálním ministerstvem vnitra? Prosím o objasnění Vámi uvedeného konstatování ve Studentských listech, konkrétní doložení. Zároveň prosím o odpověď, kdo Vám, a právě Vám, dal právo o mně falešně psát? Vaše nebezpečná tvrzení považuji za hrubou urážku mé osoby. Vaše „jistění“ je absurdní. Žádám Vás o vysvětlení, o uvedení zdroje této nekalé informace a její odvolání…“
V listopadu 1991 byla zveřejněna, ve Studentských listech, odpověď slečny Berníkové, takto: „ Pane Hegenbarte, já zírám!“ Zíral jsem já. Hledal také možné souvislosti s projevem, již dříve proneseným presidentem, panem V. Havlem na Staroměstském náměstí v Praze. Tehdy mj. mluvil o slušovických „nitkách“ a dle mně naznačil, že s nimi nebude počítáno. Po té začal proces rozkladu Agrokombinátu Slušovice a i já jsem byl označován dogmatiky jako nositel stalinismu!. Nebyl jsem to já, kdo splnil přání G. Husáka ohledně likvidace Slušovic, ale úplně někdo jiný. Mně národ nemohl děkovat, jak mně bylo slíbeno v roce 1983!
Dopis předsedovi KSČ L. Adamcovi a moje ukončení členství v KSČ
V oné polistopadové době nebylo zbraně, kterou by bylo možné zabránit soustředěnému útoku na moji osobu. Neměl jsem ani dostatek psychických a fyzických sil. Od konce listopadu jsem byl znovu nemocen po infarktu. Jeden útok stíhal druhý. Po mnoha vyšetřování na městské prokuratuře, generální prokuratuře, vojenské prokuratuře, na ministerstvu vnitra, po domovní prohlídce, po nevybíravých útocích členů komunistické strany a jejích vedoucích činitelů, jsem viděl jediné východisko vystoupit z KSČ. V dopise tehdejšímu předsedovi KSČ L. Adamcovi jsem zaslal stranickou legitimaci a s ní dopis. Z něj vyjímám:
„…není to tak dávno, co jsem Vás prosil, aby jste se mě zastal vůči nesprávným obviněním…. Nereagoval jste a neučinil ten nejmenší krok k mé obhajobě. …Pravděpodobně jste mě již dávno odepsal a dal na pospas veřejnému mínění…počátkem ledna jste řekl, že pro mě nemáte práci… Dovolím si, pane předsedo, připomenout některá naše setkání. Ta počáteční vycházela z toho, že se pravděpodobně dobře znám s M. Jakešem, což by mohlo být pro Vás užitečné. První setkání souviselo s Vašim požadavkem zpracovat návrh na sloučení ČPK a ČK VTIR. Takřka do rána jsem Vám předložil návrh s novým názvem Česká komise pro plánování a vědeckotechnický rozvoj. To jsem ještě pracoval jako zástupce vedoucího ekonomického oddělení ÚV KSČ. Návrh jste vysoce ocenil, aniž jsem tehdy blíže se pokoušel pochopit Vaše záměry. Další setkání s Vámi bylo u tehdejšího tajemníka ÚV KSČ M. Jakeše. Vyzýval jste mě ke spolupráci „v boji za vědu a techniku“. Konstatoval jste, že taková šance se nabízí jednou za 25 let. Stal jsem se místopředsedou české vlády a začal pracovat na novém úseku. Ještě neuplynuly ani dva měsíce a již jste mě poctil vážnou kritikou za neúnosnou práci ČK VTIR. Při pozitivním přístupu komise k řešení zámku Jezeří, Křivoklátska a dalších problémů životního prostředí jste znervosněl. Připomínám také moje kritické vystoupení o špatném přístupu NV k řešení ekologických otázek na poradě předsedů KNV. Ač vše bylo s Vámi prodiskutováno, poctil jste mě kritikou, že takto kriticky se, s předsedy KNV, nemůže jednat. Shodil jste moje vystoupení a předsedům polichotil. Připomínám zprávu pro vládu o řešení ekologických problémů a o potřebě zvýšit pravomoci národní vlády, kterou jste jeden den podpořil a druhý den ve vládě navrhl, aby byla zpráva vzata jako informace, bez jakéhokoliv řešení. Připomínám návrhy na reorganizaci ČK VTIR a její orientaci na ekologické otázky a za prostředníka mezi ČSAV a výrobou v oblasti vědeckotechnického rozvoje. Iniciativu jste vysoce ocenil a v jiných kolektivech znehodnotil. Připomínám návrhy na zastavení některých provozů a podniků, které znečisťují životní prostředí a využití jejich výrobních kapacit pro výrobu přístrojů pro „vědu“. Připomínám i vyústění naší půlroční aktivity. Předložil jste návrh na zrušení komise VTIR, nechal schválit, aniž jste to projednal se mnou a s kolektivem. Do roka a do dne jsem pochopil, co je ta šance, která se vyskytne jednou za 25 let, jak jste zdůrazňoval při mém „náboru“ do vládní funkce. Byl jsem bez práce a máte rozhodující podíl, spolu s M. Jakešem, že jste mě vrhli na oddělení Státní administrativy ÚV KSČ, kde prý určitě „skončím“. Připomínám i chvíle kdy jste, v dubnu a v květnu 1988, mně přehrával a předčítal Vámi koncipovaný program strany. Žádal jste, abych vše vyřídil M. Jakešovi a pomáhal Vám v propagaci Vašich názorů. Současně jste požadoval, abych Vám dal typy mých spolupracovníků, které by jste využil. Po druhé to bylo již na federální vládě, kdy jste mně ve Vaší kanceláři řekl, že mě „uděláte“ ideologickým tajemníkem ÚV KSČ a znovu jste žádal o typy lidí, které využijete.
Připomínám i dopis, který jsem Vám zaslal jménem svým i 40ti odborníků životního prostředí, s nimiž jsem spolupracoval. Neodpověděl jste a naše názory ignoroval. Později jste se sám stal velikým strůjcem mezinárodních aktivit v oblasti životního prostředí. Odborníci mě kritizovali za neschopnost něco prosadit. Všechna setkání s Vámi byla užitečná a věřte, že pro mě prospěšná. Odpovědně mohu prohlásit, že řadu Vašich názorů jsem podporoval. Byl jste zastáncem rozbití diktatury úzké skupiny nekompetentních lidí. Bohužel, vždy jste viděl jenom sám sebe…. Chci se s Vámi rozloučit, poděkovat za veškerou podporu, kterou jste mně projevoval, ale i za pokrytectví, které jste činil vůči mé osobě… V současné době se rozvijí ve všech sdělovacích prostředcích i mimo, veliká honba na mě, abych se zodpovídal z činů, které jsem nikdy neudělal. Protože k nim mlčky přihlížíte, máte tyto akce na svědomí i Vy. Chcete se tak podílet na justičním omylu? Chcete podporovat názory stalinistů, kteří dlouhodobě a cílevědomě touží po moji likvidaci? Asi ano! Z toho důvodu k vůli Vaší sobě a Vaší nevšímavost vůči mým problémům končím členství v komunistické straně a vracím členskou legitimaci. KSČ, demokratické iniciativě se omlouvám. Prosím, aby jste pochopil moji situaci, která hraničí se sebeobětováním, aby jiní, alespoň na čas, byli ještě na výslunní. Osobně jsem lidu nikdy neublížil a žádné brutality nikdy neorganizoval. Nikdy jsem nechtěl věřit tomu, že budu vinen i když jsem u ničeho nebyl. V tváři tvář vidím, že to možné je. Pochopil jsem, že je možné všechno a to i v rozvíjející se demokracii, v kolektivu lidí, kteří volají po nových platformách, po lidskosti. A tak mě zničte! Prosím Vás ale, nechejte v klidu žít a pracovat moji rodinu…!“
Vyšetřující komise komunistické strany
Členové komise v čele s profesorem Čadou přijela za mnou domů. Filosofie vyšetřování stejná jako jinde. Profesor Čada řekl doslova: „…hodně osobní otázka – možná bych neměl, ale řeknu to naprosto otevřeně. My jsme mluvili s řadou vedoucích oddělení i s řadou funkcionářů. Ptali se na problémy. K 17. listopadu jsme se ptali zda si myslí, že se to zhroutilo jen v té rovině nejednotnosti špiček systému, nedočkavosti mnohých po moci. Je fakt, že třeba o tom, že tady bude už převrat se už psalo v novinách měsíc předem. V Australii vyšly noviny, že tady bude převrat apod. A řeknu ti naprosto otevřeně, nezlob se na mě, všichni mají pocit, že jsi o tom musel vědět. Možná je to dáno tím, že jsi se vymykal v hodnocení situace, byl jsi jinej. A kdo je jinej, je vždycky podezřelej. Já to znám z vlastní situace na vojně….dokonce někteří mluvili o tom, že jste chodili na porady do nějakého hotelu ÚRO na Poříčí, na večeře s pracovníky bezpečnosti…Když jsem mluvil s M. Jakešem, tak potvrdil, že to jmenování do té funkce bylo dost na rychlo uděláno, ale měl takovou představu, měl určité záměry třeba tím jmenováním do funkce a pak s přechodem na jinou funkci. Možná to nebylo tak jisté, neříkal to otevřeně…“
K tomu jen maličkost na vysvětlení. Na žádné večeře jsem nikdy nechodil a zařízení ÚRO na Poříčí dodnes neznám. ÚRO také nebylo v mé kompetenci. V každém případě ono setkávání je pozoruhodné.
