Co jsem to psal v roce 2004? Dnes bych toho moc nezměnil. Snad zaktualizoval o nové a nové příběhy, které veřejnost dobře zná. A snad bych ještě dodal, že rozdělení Československé republiky byla velká zrada práce a ideálů našeho prvního presidenta T. G. Masaryka, dr. Ed. Beneše a R. Štefánika…..
Několik kusých poznámek a osobních vývodů k událostem roku 1989
(psáno v roce 2004)
Před 15. lety na úvodních stránkách novin, na televizních obrazovkách se objevily fotografie davů jak bouří na Václavské náměstí a v ulicích Prahy. Davy volaly po odchodu vůdců, po změně politického systému, aby nakonec, v zájmu této potřeby, se střetly s orgány tehdejší moci. Od té doby si každoročně ony dny připomínáme, staly se mezníkem v historii národů České republiky. Každým rokem je nám předkládán vždy znovu obraz grandiosních shromáždění a zásahů Pohotovostního pluku SNB. Každým rokem je to tentýž výjev, který by měl zůstat jako rodinná památka v dřevěném rámu. Něco neměnného, trvalého, předem daného, co má rok, co rok tutéž podobu a tutéž myšlenku. V hlavách nám utkvívají jako umělecký obraz mistrů, než jako střetnutí lidí z masa a krve, jako srážky jejich zájmů, idejí. Tyto události, v historických dokumentech a na videozáznamech, zmrtvěly, ale jejich smysl, který otřásl naší zemí a změnil systém moci, nemůže zůstat v klidu, protože k vysvětlení oné doby mnohé chybí.
Byl jsem součástí onoho systému a také, bez ohledu na moji aktivitu, událostmi oněch dnů pohřben. Zkušenosti z roku 1989 přesvědčují, že jsem předlistopadovým a polistopadovým představitelům moci a jejich spojencům v Chartě 77 byl překážkou. Měli své plány, koncepce a já šel svou cestou. Přesto, že jsem se událostí a provokací na Národní třídě nezúčastnil, staří i noví vládci se vypořádali se mnou krutě. Prostřednictvím lží na mě svedli co mohli, hodili ke společenskému ubití, honili i jiné. Ani kousek studu neprojevili, šli za svým mocenským cílem. Kdybych stokrát a tisíckrát lítal po Václavském náměstí 15. ledna či po Národní třídě 17. listopadu 1989, nikdy bych si nedovolil, neodvážil se, podvádět, klamat národ či komunisty falešnými tezemi.
Před 15ti lety, prostřednictvím podivuhodných scén a nepochopitelných dramat, bylo od ledna 1989, předvedeno „okouzlující“ sametové divadlo. Mnohé jsem popsal v reportáži „Sny „Jara 68“ skončily 17. listopadu 1989“. Nejde o pohled erudovaného historika, politologa či teoretika, který by v komplexu dal výklad všech společenských zákonitostí, aktivit i machinací. Nejde ani o postoj taktika, který by v pudu sebezáchovy hledal alibi, prolézal všemi možnými směry a funkcemi, jen aby zveřejnění objektivní pravdy zabránil a i v nových podmínkách se měl dobře. Jde o přiblížení hnusných praktik dob minulých, ale i polistopadových vůči mé osobě, používaných praktik v komunistické straně. Žádný studentský průvod od Albertova po Národní třídu v Praze a následné provokace, bitky, jsem neorganizoval. Byl jsem politik, s vyhraněným světonázorem a problém doby mínil, bez chaosu a podvodů, řešit politickými prostředky.
Názor na politickou aktivitu jsem nikdy nezměnil. I dnes, byť v ústraní, věřím v myšlenky demokratického socialismu. Ani dnes nemám důvodu, abych odmítal či se styděl za jednu z nejvýznamnějších světových osobností, za Karla Marxe. Ani dnes nemám důvodu nevzpomenout naše teoretiky z let šedesátých jako Karla Kosíka, Jiřího Cvekla, Jaroslava Koláře, E. Boka a Lisého, Radovana Richtu, Otu Šika, Miloše Krále, Františka Šorma, Antonína Samka a další. Od nich jsem čerpal myšlenky a pokusil se jich využít k formování mé diplomové práce na vysoké škole politické. Díky jim jsem došel k přesvědčení, že socialismus a demokracie, sociální spravedlnost, demokratický otevřený systém představuje budoucnost lidstva. „Pražské jaro 68“ bylo vynikajícím pokusem o pluralitní demokracii, o návrat do Evropy, o respektování našich národních tradic.
Vysoká škola politická, Vysoká škola ekonomická, ale i kursy v Akademii společenských věd v Moskvě, následná praxe mě učily a nabádaly neustále, na myšlenkách sloučení demokracie a socialismu, pracovat, rozvíjet je. To nebyl stalinismus, to byl stěžejní problém filosofických prací Karla Marxe, ale také vývody Adama Smitha, které formuloval v knize „Blahobyt národů“ ještě před Marxem. Odpovědět si na otázku demokracie a socialismu znamenalo probírat se, i v podmínkách reálného socialismu, všemi historickými údobími, zkušenostmi komunistické strany, ale také sám v životě a práci vše zažívat a i ve složité době dané struktury moci, myšlenky demokratického socialismu se pokoušet sjednocovat. Vše chtělo čas, zásadněji řešit generační problém tehdejší moci a neuchylovat se k pochybným, rádoby revolučním činům.
„Převrat“ vyprovokovaný snílky v listopadu 89 nebyl důstojným aktem i když mnohými vítaný. Odpůrcům socialistických myšlenek se podařilo, že lidé se přestali, byť dočasně, k socialistické budoucnosti vyslovovat, slovo socialismus málem považovali za horší výraz jak německý fašismus. A to i přesto, že většina z nich dobře ví, že naše vlast, Evropa nebude nikdy konzervativní, ale socialistická. Od tohoto přesvědčení je nemůže odradit ani globální hra USA, s kterou většina národa nemůže souhlasit, neboť, dle mého názoru, jde o novou diktaturu, o ztrátu naší suverenity. Mnozí nezasvěcení si dnes kladou otázku jaký je rozdíl mezi okupací Československa v roce 1968 vojsky Varšavské smlouvy a okupací například Iráku vojsky USA v roce 2003?
Nepochybně předlistopadové deformace pojetí moci a pokusy o návrat stalinských principů byly hrozbou dalšího vývoje. Pluralitní demokracie se nemohla rozvinout na těchto dogmatech. Zásahu bylo třeba, aniž by bylo použito krvavých potyček či klamných hesel včetně následného nepochopitelného předání moci činitelům volajících po pravdě a lásce. Pravda a láska se nakonec projevila v obráceném směru, proklamace byly falešné. Iluze mnohých občanů také dávno vyprchaly. Postupně se mění vztah ke komunistům. Jestliže z počátku byly proti nim rozvíjeny krajně nepřátelské útoky, dnes lid nezajímá kdo byl či nebyl v komunistické straně, ale zajímá je neustále zdražovaní, stále se zvyšující daně. Národ se nezajímá o Havlovy morální kategorie, o jeho moralizování, ale posuzuje zda životní úroveň klesá či jde nahoru. „Ušlechtilé“ ideály jsou k ničemu, pokud roste nezaměstnanost a počet bezdomovců, pokud zůstávám lhostejný k projevům intrikářství a nenormálním honbám za peníze. Reálné problémy, které nám dějinný proces předkládá naší společnost polarizují a jsou předzvěstí, že dříve či později přijdou lepší dny.
Sociálně demokratická alternativa prosazovaná nejen sociálně demokratickou stranou, ale i stranou komunistickou, svým způsobem i stranou lidovou a některými středovými subjekty, bude mít zelenou. Socialismus byl, je a bude pro většinu národa ušlechtilým pojmem. Jen naivní člověk může tvrdit, že zhroucením byrokratické diktatury v listopadu 1989, došlo k jejich pádu. Jen nezasvěcený si může myslet, že se tak stalo díky V. Havlovi a jeho kolegům v disentu. Příčiny pádu konzervativců a jejich systému vycházely z aktivity samotné komunistické strany, z úsilí inteligence, studentů, dělníků i zemědělských družstevníků, mládeže, světového a evropského vývoje, aniž bych zkoumal, která skupinka města pražského a s kým vším možným vyvolala listopadový střet. Stejně bych na nic nepřišel i kdyby Moskva a západní centrály otevřely tisíce archivů, a prostudoval miliony materiálů Stb, jak se mnozí historici mylně domnívají. Společenské změny byly nastoleny dávno po srpnu 1968, v podmínkách „normalizace“ a to bez tajných archivů a intrik.
Globální politika USA, Sovětským svazem akceptovaná, vyžadovala přehodnotit řadu koncepcí, plánů daného politického systému a řídících subjektů, ať v oblasti restrukturalizace národního hospodářství, intenzity a produktivity práce, sociální politiky, kultury, zdravotních systémů, politického sytému, politiky vůbec apod. Přehodnocení se strany tehdejších vůdců bylo problematické, nemožné, vážně by narušilo dosavadní teorie komunistické strany, její orientaci na sociální aspekty dělnické třídy. Globální politika konkretizovaná tehdejším Helsinským a Videňským ujednáním byla přijata i komunistickou stranou, jejími vůdci. Tímto aktem, jakož i souzněním s gorbačovskou přestavbou, se dostali do „slepé uličky“. Společenský pohyb, který komunistická strana formou společenské přestavby a demokratizace společnosti sama nastolila, byl nad jejich schopnosti. Proto vůdcové komunistické strany a státu přešlapovali z místa na místo, točili se zleva do prava a z prava do leva. Ohlupovali národ, očekávali, že Sovětský svaz změní politiku, vůdce, a vše se vrátí do podmínek stalinismu. Nakonec předlistopadoví vůdcové pochopili, že ani útlak a zvyšování jakýchkoliv represí k ničemu nevede a nepovede, proto se vzdali. Neměli jiné východisko než zorganizovat puč, předání moci zatemnit. Při tom si stačili vyřídit účty z mnohými nepohodlnými lidmi a prostřednictvím „dohlížecích“ a „vyšetřujících“ komisí sehrát před národem komedii. Koho jiného mohli tajně pověřit „převratem“ než „svazáckou generaci“, která netrpělivě čekala na uspokojení svých mocenských ambicí a která se také na klíčový den – 17. listopad 1989 – s účastí Stb, zahraničních brigádníků a s tak zvanou opozicí, dobře připravila. Léčka, šoková terapie dějin byla na světě! Koho jiného bylo možno vyzvednout do popředí než V. Havla z Charty 77. O něm jakož i o dalších chartistech, vůdcové starých pořádků, věděli prakticky vše, dlouhodobě s nimi byli, přímo či nepřímo ve spojení. V.Havel mohl za určitých podmínek věrně „sloužit“, byť národ o něm mnoho nevěděl, ale to stačili jistí činitelé a sdělovací prostředky rychle napravit. Svět se divil: komunisté zvolili Václava Havla presidentem republiky, národ se radoval.
Mnohé funkcionáře, politiky však V. Havel brzy rozčílil. Přihlásil se k řešení německé otázky, rychle pracoval pro náš vstup do NATO, přispěl k rychlému odchodu naší země z Varšavské smlouvy, přispěl k rozbití našeho zbrojního průmyslu a k rozkladu zahraničního obchodu, neúnavně navštěvoval USA, po světě přednášel filosofické citáty, svět ho pojal jako nejvýznamnější osobnost české a slovenské historie, v rozporu se skutečností, byl přirovnáván k presidentu T. G. Masarykovi. Český mesiáš byl na světě. Zřejmě v domnění, že filosofická témata a gesta pomohou k rychlému odjezdu do Evropy, upřednostňoval náš vstup do Evropy, „předvídal“ ústavu evropského superstátu, ale jakoby zapomínal, že garantem dobré, spolehlivé a pluralitní Evropy by měly být i pozitivní vztahy k Ruské federaci. Evropa, evropská sounáležitost, trh, vědeckotechnický rozvoj bez bohatého a vlivného, Ruska jsou nemyslitelné.
Nepochybuji, že v mnohém listopad a rok 1989 přispěl i demokratickému socialismu, který měl a má perspektivu. Většina národa netouží po kapitalismu 19. století ani po středověkých pořádcích. Projevy tunelování a rozkrádání, hra s arogancí moci nemohou být perspektivou. Žádná diktatura peněz nemůže zaručit občanskou svobodu všech sociálních skupin. Jde o pouhou iluzi, dočasný jev! Kapitalismus nikdy nebyl a nemůže být demokratický, diktatura tanků je stejná jako diktatura peněz. Marxova platforma o spojení výrobní a politické aktivity, veliký vliv vědeckotechnické revoluce na dějiny jsou stále živé, stejně živá jsou jeho pojetí odcizení, antropologie, názory na umění či sociologii. Podstatou jeho pojetí politiky je uspokojování lidských potřeb v celé jejich bohaté struktuře. Politika se nezabývá morálními principy ani dramaty psanými u pivního sudu, politika se zabývá ekonomikou, její schopnosti naplňovat zájmy lidu. Vědeckotechnický rozvoj, intenzita a produktivita práce jsou faktory, které mění životní podmínky, uspokojují lidské zájmy. Toho si byli vědomi mnozí komunisté i před rokem 1989. Nepřítelem těchto myšlenek nebyli oni, ale byrokratická diktatura, stalinisté.
V posledních 15ti letech se stalo neměnným pravidlem obviňovat za chyby polistopadových vlád komunisty. Ač mnohé nevylučuji, je to zřejmě nejjednodušší cesta k zakrývání neschopností jiných. Čas velí abychom se jednotlivých politiků ptali jak proměňují rozhodující otázky českých zemí v konkrétní výsledky tak, aby je mohli lidé ohmatat, prožít. Čas velí, abychom se jich ptali zda cesta ke kapitalismu, mnohými tak prosazovaná, cesta do Evropy je onou platformou, které oni sami věří. Jdeme do ráje či do pekel? Jde o návrat do obdobného období jako po roce 1620, do údobí Velkoněmecké říše či o moderní prostředí sociálně demokratické Evropy, v níž svoboda pro každého bude samozřejmostí, stejně jako pluralitní vlastnictví výrobních prostředků.
Pokud hlouběji zkoumáme události před 15ti lety lze konstatovat, že v lednu na Václavském náměstí či na Národní třídě 17. listopadu 1989 socialismus neprohrál, tam prohrál dogmatismus stalinského typu spojený s totalitní strukturou moci. A je lhostejné kdo dal či nedal pokyn k pochodu mladé generace, aniž si sama mnohdy uvědomovala o co vůbec šlo. Čas vybízí konečně, zcela otevřeně, mluvit o smyslu událostí roku 1989, o jejich všech hybných silách, zbavit se zbytečných mýtů, které jsou v zásadním rozporu se skutečností, mnohé očistit od nánosů frází a farizejství, urážek a utrpení. K takovému kroku je nevyšší čas! Bez objektivního poznání minulosti, nelze řešit budoucnost!
Leden 2004
Rudolf Hegenbart
