Lze věřit anonymům?

Po více jak dvaceti letech přišli významní autoři knihy Karel Sýs a Dušan Spáčil s dobrou myšlenkou, a zřejmě s dobrým úmyslem, zveřejnit názory některých dalších činitelů z předlistopadové doby. Vydali, v prosinci 2010, knihu rozhovorů pod názvem „Záhady 17. listopadu 89″. Blahopřál jsem jim. Nejen proto, že zveřejnili i rozhovor se mnou, ale především pro mnoho zajímavých myšlenek významných respondentů. Autoři na obal knihy napsali zřejmě i záměrně tendenční dotaz „Proč se tajemný Hegenbart rozhodl promluvit až po 21 letech?“ i když věděli, že skutečnost byla jiná. Když jsem se dotazoval na účel této zvláštní formulace bylo mně vysvětleno, že jde o komerční věc. Neměl jsem zájem cokoliv zveřejňovat, protože vím kam to vede a jak odpůrci čekají na každé slovo, aby znehodnotili cokoliv a zaútočili. Oni totiž z oné minulosti toho moc neznají protože byli zahleděni do sebe. Mají však zájem zveřejnit svoje smyšlené pravdy, ovlivnit veřejné mínění. Ze svých urážek a pomluv, někteří bývalí straničtí činitelé, neustoupili, což prokazovala i kniha rozhovorů pod názvem „Viděno deseti“. Po naléhání pana Sýse jsem návrh autora přijal. Jeho stanovisko, že čím více poznatků bude znát veřejnost, tím lépe se může orientovat ve složitých situacích té doby, jsem podpořil. Z mnohých odpovědí jako například pana Jičínského, Nevařila, Sedláka, prýští profesionalita, znalost problémů a příčin jejich jednání i chování mnoha činitelů tehdejšího systému. K různým aktivitám si může, nezaujatý čtenář, mnohé osvěžit, doplnit, pochopit dobu a podstatu problémů, zaujmout objektivní stanovisko anebo se zasmát.

CO SE MNĚ NELÍBÍ ?

Anonym! V knize vystupuje záměrně bez svého jména. Je to obava z odpovědnosti? Kdybych byl věděl, že bude zveřejněn anonym odmítl bych účast v projektu. Slušně řečeno je to neseriozní. V období reálného socialismu se tvrdilo, že anonymita je přežitek ze středověkých dob. Ale dnes je přece jiná situace. Nechápu proč autor vyprávění zůstává v anonymitě, proč skrývá svoji tvář v době „rozvinutého kapitalismu“, svobody, pravdy a lásky? Nebo se vrací do praktik středověku? Či je to jinak? Čeho se bojí? Společnosti anebo sám sebe? Chtěli dát autoři knize nějaký mystický náboj anebo zvýraznit tajuplně některou z osobností a druhou znehodnotit? Hned po vydání knihy jsem reagoval a napsal jednomu z autorů knihy. Dostal jsem odpověď, že anonym měl obavu o sebe. Prý to znám sám jak reaguje veřejnost. To nechápu! Pravda je, že i já měl obavy ze zveřejnění čehokoliv. Mluví-li však anonym pravdu, proč se bojí jejího zveřejnění? Kdyby obsah jeho výpovědí náhodou obsahoval sebeobjektivnější pravdy, nemohu mu věřit! Nikdy! Kniha ztrácí hodnotu, znehodnocuje úsilí obou intelektuálů jako autorů knihy, ale také může navádět k obdobné praxi. Že by měl anonym zájem, aby praktiky středověku anebo některé jevy z předlistopadových dob se vrátily?

CO BYLO A JE POSLÁNIM VEDOUCÍHO ČINITELE?

Dle výpovědí anonyma jde zřejmě o předlistopadového politika, který, jak sám vysvětluje, mnoho zná, mnoho viděl, má návody pro pochopení „pravdy“. Ve škole jsme se učívali, že pravda je shoda obsahu lidských poznatků se skutečností, že jejím kritériem, co do platnosti, je společensko historická praxe a obsahuje v sobě dialektiku absolutní a relativní pravdy. Tak proč se nepostavit veřejně za pravdu, proč nezveřejnit jméno i svou tvář. Ale pozor: schopnost nacházet pravdu je podmíněna širokým rozhledem, znalostmi problému ze subjektivní i objektivní stránky. Lze to říci o anonymovi? Osobně pochybuji! Ruský spisovatel A. P. Čechov napsal kdysi o talentu, že to značí „smělost, svobodnou hlavu a široký rozmach“ a pokračuje, že nejlepší spisovatelé „jsou realističtí a píší život takový jaký skutečně je, a protože každý řádek je napojen jak šťávou, tak i uvědoměním si cíle, cítíte kromě života, jaký je, také ten život, jaký má být, a právě to uchvacuje.“ Skutečné cíle anonyma, ač si mnohé dovozuji, jsem dostatečně nepochopil. Chce návrat anonymity, což i socialismus odmítal? To snad ne! Zdá se mně, že jeho formulace nejsou „naplněny šťávou“ a když tak krajně hořkou.
Síla opravdového vedoucího činitele by měla spočívat ve schopnosti nacházet pravdu, bránit ji a veřejně prosazovat, za pravdu se bít. Tak to bylo vždy v historii. Už středověká reakce pronásledovala ty, kteří hlásali pravdu, prohlašovala je za čaroděje, pronásledovala je, zavírala, posílala na hranici. Nutili Husa, aby odvolal své učení, nutili Galilea, aby upustil od své vědecké pravdy. A přece Hus a Galileo zvítězili. V předlistopadové době pomlouval režim nositele pokroku, někteří činitelé psali o nich anonymy, snažili se je společensky degradovat, nenechali je zvítězit.

Prostý i vzdělaný lid, nesoudí záměry činitelů podle anonymních řeči, ale podle konkrétních činů. A to je rozhodující pro život. Skuteční komunisté také vždy hájili pravdu, demokracii. Nejednou připomínali, že síla vzdělaného člověka spočívala a spočívá nejen ve schopnosti nacházet pravdu, zveřejňovat ji, ale také v umění ji prosazovat v každodenní praxi.

NA PRACOVIŠTÍCH SE RODÍ PRAVDA I PŘÁTELSTVÍ

Nedávno se zastavili u mě přátelé na kus řeči. Když jsem pracoval v Brně tak byli členy komise pro vědeckotechnický rozvoj, kterou jsem vedl. V debatě mj. pozitivně hodnotili knihu autorů Záhady 17. listopadu. Vážné výhrady měli, stejně jako já, k anonymovi. Anonymita dovedla komunistickou stranu do pekel. Uváděli příklady z předlistopadové praxe. Shodli se, že je hanbou když se někdo stydí uvést svoje jméno a odhalit svoji tvář. Doporučovali napsat delší článek o takové praxi, která byla zhoubná, zveřejnit fotografii anonyma. Uváděli příklady jak ten či onen bouřil za politiku KSČ a na druhé straně organizoval psaní anonymů, proti těm, kteří podporovali vědeckotechnický rozvoj. Řekl jsem jim, že bouřilo více funkcionářů, aniž si uvědomovali, že vedoucí úloha KSČ a vztah k Sovětskému svazu, jakožto základních pilířů existence socialistické společnosti, se měla vyvíjet. Měla odpovídat stupni kolektivního myšlení sociálních skupin, v němž se společnost nacházela, respektovat mezinárodní souvislosti, trendy světového vývoje, vůči lidu být otevřený, pravdivý. Těmto faktorům přizpůsobovat praktickou politiku, vztah k lidem, sami k sobě, předkládat perspektivy vývoje apod.

R. Hegenbart v rozhovoru s generálním ředitelem Žďárských strojíren o nových tvářecích strojích na veletrhu v Brně  v roce 1987, vpravo rektor VUT Brno
R. Hegenbart v rozhovoru s generálním ředitelem Žďárských strojíren o nových tvářecích strojích na veletrhu v Brně v roce 1987, vpravo rektor VUT Brno

Tak to je i v podnicích při výrobě moderních strojírenských zařízení. Vedoucí činitelé podniků museli znát společenské potřeby, trendy vědeckotechnického rozvoje, nároky na úsporu energií, materiálů, práce. Technici museli navrhnout a dělníci vyrobit výrobek vysokých užitných hodnot, který obstál i v nejsilnější konkurenci, předvést na veletrzích, úspěšně prodat, realizovat zisk. Takový výrobek nevytvářejí anonymové, ale konkrétní občané, kteří mají své jméno, svoji tvář. Je to souhra mnoha veličin, znalostí, schopností, umu, úsilí, dobrých vztahů, přátelství. Nejinak to je v potřebě uspokojovat společenský zisk, potřeby a zájmy lidu, ve starostech o fungování systému.

ANONYMA JE NUTNÉ JEDNOZNAČNĚ IGNOROVAT

Když se mě ptali přátelé zda bych podepsal článek, který odsuzuje anonymitu tak jsem odpověděl, že ano. Je přece čestné, ve zdravé a demokratické společnosti, otevřeně a bez ostychu a strachu říkat svůj názor. Pak i lidé takovému člověku věří. Z psaní o anonymovi a se zveřejněním jeho fotografie jsem však nesouhlasil. Přece nestojí za to reagovat na člověka, který ač může mít dobré úmysly, utíká do anonymity a navíc se chlubí kde všude byl, jak všechno zná, co všechno umí. A při tom si mnohé plete, obhajuje odumřelé, nenaznačuje východiska, perspektivy. S takovými přístupy může mít levicové hnutí problémy Spisovatel Čechov by se asi divil.

Rudolf Hegenbart

Jaká je u nás hodnota přátelství?

Po 2. světové válce nebylo v okolí mého bydliště hocha či děvčete, kteří by alespoň neslyšeli o knize J. Foglara „Hoši od Bobří řeky“. Nabádala k vlastnímu posuzování zda jsem bázlivý nebo odvážný, těžkopádný či neschopný, dovedný či nešikovný, ušlechtilý nebo špatný, učila správně a plně prožívat svůj chlapecký věk. Se zájmem jsme lovili bobříky mrštnosti, míření záchrany, dobrých činů, odvahy, květin, síly, ušlechtilosti, Ke svým kamarádům jsme měli být rytířští, věrní, ohleduplní tak jako byli k sobě Vilík a Jirka z knihy „Hoši od Bobří řeky“. Jednou z nejkrásnějších a nejvzácnějších vlastností, které hoch či děvče měli mít bylo umění být někomu dobrým přítelem. Byli jsme nabádáni, abychom neublížili nikomu tváří tvář, ani tajně za zády a to slovem ani činem, abychom nikoho neuráželi, nikomu nic nevyčítali, nepřiváděli druhé do neštěstí. Měli jsme být ohleduplní, umět odpouštět beze slov, nevyčítat, neoplácet zlé zlým, nezpůsobovat nikomu bolest. Nedopustit i vůči svému odpůrci, aby v jeho přítomnosti či nepřítomnosti bylo špatně mluveno. Byli jsme nabádání, abychom nevyužívat svého přátelství k tomu, abychom od přítele něco získávali. Přátelství mělo být vznešené, čestné, nesobecké. Předháněli jsme se v uskutečňování. Dobré skutky zaznamenávali do Zápisníku 13ti bobříků..

ROZPORY V PŘÁTELSTVÍ SE RODÍ I MEZI ČINITELI?

Připomínal jsem si tyto zkušenosti mládí v souvislosti s bývalými spolusoudruhy, tzv. přáteli „v boji, v práci, v životě“ z jedné strany. Zlobili se nad tím, že herečka Jiřina Švorcová si dovolila navrhnout Hegenbarta do funkce generálního tajemníka. Neměla to dělat. Pro mnohé to byl nesnesitelný čin. Její „nehoráznost“ řešila i Parlamentní komise 17. listopadu složená i z členů Charty 77, tzv. opozičníků vůči komunistickému režimu. Vzácná souhra mezi chartisty a komunistickými činiteli!

Jeden vysoký činitel komunistické strany města Prahy kdysi zveřejnil názor, že ona a akademik Říman jako navrhovatelé mého jména neměli co dělat v ústředním výboru. Jednoho bývalého vysokého činitele komunistické strany to tak rozčílilo, že i po více jak dvaceti letech vyprávěl jak Jiřina Švorcová „jménem několika členů ÚV přednesla pečlivě připravený návrh na Rudolfa Hegenbarta. To, co o něm řekla, jsem nevěděl ani já….“ Dle něj to byl výsledek mého úsilí o funkci „i cestou zákulisních jednání“. Tak se tvoří historie a pomluvy! Aniž zná pravdu vytváří mínění o druhém. To je projev onoho přátelství? Anebo naplňování známých idejí „jak zakroutit odpůrcům krkem“? Je vzájemné pomlouvání a osočování projevem demokratismu, svobody anebo projevem bídy hnutí, které presentuje, projevem slabosti?

Jiřina Švorcová spolu s R. Hegenbartem ve Žďáru nad Sázavou
Jiřina Švorcová spolu s R. Hegenbartem ve Žďáru nad Sázavou

Ano, Jiřina Švorcová byla i ve Žďáru nad Sázavou. Na její vystoupení, na hovory s delegáty okresní konference vzpomínám s úctou, stejně jako mnoho delegátů. Jiřiny Švorcové jsem si vždy vážil a vážím aniž bych sní projednával jakékoliv pikle. Byla vynikající herečkou, čestnou funkcionářkou komunistické strany, nikomu neublížila, vážila si každého člověka, nepomlouvala ani neznevažovala práci druhých. To, co rozdmýchávali po roce 89 její odpůrci nebylo, dle mého názoru, projevem intelektu, ale hokynaření, sprostého politikaření, snahou znemožnit a zničit. Je smutné, že její názor znevažovali i činitelé strany, kteří veřejnosti tvrdívali, že budují společnost, kde člověk člověku není vlkem, ale bratrem.

NEVYSLYŠENÉ VOLÁNÍ PO PRAVDĚ

V roce 1990 se vůči mně rozvinula krajně nepřátelská atmosféra. Především od komunistů. „Zrádce“ chtěli neprodleně trestat, aniž věděli proč. Kam jsem se ohlédl všude jen zloba, nenávist, na konci smrt. Bezostyšně bylo možné do mě střílet ze všech stran, označit za zločince, grázla, který vše zaprodal do zahraničí, v jednáních u kulatých stolů zradil komunistickou stranu. Na pořadu dne byly výslechy, sprosté a urážlivé články ve sdělovacích prostředcích. Bývali „přátelé“, členové stejné strany jako já, se vyhýbali, přecházeli na opačný chodník. Ze svízelné situace jsem nenacházel východisko. Požádal jsem o ochranu generální prokuraturu. Na moji žádost generální prokuratura dopisem č. III Gd 1632/90 dne 17. 7. 1990 mimo jiné odpověděla: „…Prostředky ochrany práva, které se uplatňují u soudu, upravuje občanský zákoník, došlo-li k zásahu do práva na ochranu osobnosti podle & II o.b. Prokuratura nenahrazuje pravomoc soudu prostředky prokurátorského dozoru…“

Pomoc žádná, snad se soudit, ale kde vzít finanční prostředky? Stav byl neřešitelný, přátelství a sounáležitost, bratrství, vymizelo. Touha po mé likvidaci byla silnější jak charakter. Vzpomněl jsem si na slova Jiřího Koláře z roku 1968.
Onen verš nesl název: Rada slouhům
„Omlouvali jste zločiny a vynášeli zradu? Mlčeli jste, i když tráva křičela, Psali jste, i když inkoust se červenal? Věřili jste, když ani půlnoc nevěřila svým očím? Byli jste vždy u koryta? Měli jste popravené za třísky při kácení lesa? Děvkařili jste, když i děvkám se stahoval klín? Sloužili jste, když i feny zalézaly? Šplhali jste, kličkovali, mazali med? Přijímali jste pocty, když i kámen odplivoval? Odsuzovali jste, když i provaz se styděl za oprátku? Štěkali jste, když zapíral hlas i poslední alík? Donášeli jste, když i udavači mluvili o špíně? Máte ruce od krve? Lízali jste paty a lhali? Hrabali jste a žrali? Neslyšeli jste, co si štěbetali i vrabci? Přinutili jste šeptat i děti? Šlapali jste po spoutaných? Plivali jste po mrtvých? Opíjeli jste se cizími slzami a cizím potem? Všechno, všechno sveďte na stranu muzikanti moci!!“

V tu chvíli jsem pro sebe dodával: všechno, všechno z toho 17. listopadu 89, vy labužníci moci a peněz, sveďte na Hegenbarta, sveďte na něj všechny vaše farizejské činy, lži, podvody, kamufláže, vaši neschopnost a lhostejnost vůči problémům, vůči potřebám a zájmům našeho lidu, státu. Pro vlastní slávu jej mlaďte, bičujte, kamenujte, klamte, pomlouvejte, dokonale zmátněte veřejnost. Nečiníte přece tak poprvé, tvoříte přece, dle svých představ, společnost kde „každý je si bratrem a ne vlkem“. Myslíte si, že vám budou lidé věřit?

Po všech hrůzách prožívaných doma, po domovní prohlídce jsem Komisi pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu 1989 mj. Napsal: „…nenacházím slov jak vyjádřit hluboké rozhořčení a politování nad hrubým, zákeřným, nebezpečným obviněním, které má zřejmě napomoci justičnímu omylu. Nenechávám slov, abych vyjádřil rozhořčení nad skutečností, která se dá přirovnat jen k nejtemnějším údobím naší historie, která mě žene k degradaci…..na samý okraj zkázy…“

I MANŽELKA MĚLA TRPĚT

Těsně před 17. listopadem 89 obdržela dopis i moje manželka. Odepisovalo ji ministerstvo národní obrany. Ač nikdy a nikomu nic nepsala příslušný odbor ji sděloval výsledek stížnosti, kterou měla údajně poslat. Stěžovala prý si na muže z Nového města na Moravě, který nebyl nakloněn tehdejšímu politickému systému, ale ztotožňoval se s mojí koncepcí práce. Žádal prý o uznání jeho práce v odboji a manželka měla protestovat. Byl to podvrh pisatele ze Žďáru nad Sázavou. Stížnost a vzniklá atmosféra měla nahlodat přátelské vztahy mezi námi a lidmi z okolí. Tehdy jsem požádal ministerstvo vnitra, aby vše ověřili a pokusili se určit pravděpodobného pisatele. Po čase jsem obdržel informaci, že psací stroj pochází z okresního výboru protifašistických bojovníků ze Žďáru nad Sázavou. Další šetření jsem nepovažoval za nutné. Dobavil jsem si sám, že jde o osobu, která byla v čele této organizace. Měli jsme dávné rozpory. Mluvila, že byla velkou partyzánkou a já jí tvrdil opak. Při jedné besedě kde vyprávěla zahraniční delegaci jak bojovala jsem jí řekl, že lže. Mé názory odmítala a slibovala krutou odplatu. Byla také strůjcem neustálých stížností na moji osobu ať na ústřední kontrolní komisi či na jiné orgány. Až koncem roku 1989 jsem se dověděl, že v době kdy jsem pracoval ve Žďáru nad Sázavou měla ve svém bytě, který se nacházel na vršku proti budově okresního orgánu, namontovaný vojenský dalekohled a denně sledovala z okna svého bytu, co v kanceláři dělám, kdo za mnou chodí a po té psala anonymy, stížnosti. Byl to projev přátelství ? Bohužel jí jako zasloužilé komunistce všichni činitelé věřili a mě zařadili, jako zhýralce, pravičáka, k „odstřelu“.

DOPISY PRESIDENTU REPUBLIKY

Po volbě presidenta republiky jsem Václavu Havlovi dne 29. ledna 1993 mj. napsal:
„…Z Vaší tiskové konference 26. ledna 1993 jsem postřehl, že míníte některá vystoupení poslanců ve Sněmovně projednat s generální prokuraturou. ..(analýza Dolejšího, moje poznámka) Přimlouval bych se, aby byl dán podnět k zevrubnému prozkoumání všech tvrzení tohoto dokumentu….Pokud bude třeba jsem schopen přispět objektivní pravdě….“ President neodpověděl.

O něco později jsem ho žádal o pomoc v sociální oblasti a také o názor zda přítomnost právního zástupce ing. Miroslava Štěpána při mé domovní prohlídce nebyla protiprávní, zda nebyla protiprávní prohlídka mého domu a příslušenství. Současně ho požádal o stanovisko k jeho údajným citacím v knize V. Bartůšky „Polojasno“. Dopisem ze dne 20. 10. 1995 ředitelka Odboru styku s veřejností kanceláře presidenta JUDr. Jana Chalupová mj. odpověděla:

„..Kancelář presidenta obdržela Váš dopis, v němž upozorňujete presidenta republiky na své sociální záležitosti a na úkony orgánů činných v trestním řízení, což dáváte do souvislostí se svou minulostí. Bohužel, musím zklamat vaše očekávání. President republiky nemůže zasahovat do činnosti orgánů policie a podle Vašeho sdělení jste již všechny příslušné kroky – byť bez úspěchu – podnikl sám. Také jistě pochopíte, že president republiky nemůže vysvětlovat pasáže z knihy „Polojasno“,s tím by bylo nejlépe obrátit se na autora publikace…“

Další dopis jsem zaslal presidentu republiky V. Havlovi v souvislosti s vysíláním televize NOVA, která odvysílala rozhovor s JUDr. Nechanickým. Ten v televizi prohlásil, že mezi vlastizrádci za intervenci vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 jsem i já. Protestoval jsem. President republiky neodepsal. Odespal však vedoucí sekretariátu Poslanecké sněmovny Milan Kupka.. Z něj vyjímám:

„…Pan předseda dr. Uhde se po návratu z dovolené seznámil s obsahem vašeho dopisu a a je přesvědčen, že jste v roce 1968 neučinil nic, co by bylo v rozporu s tehdy platnými zákony…“ Ředitel inspekce ministerstva vnitra JUDr Nechanický se mně omluvil, ale nezaregistroval jsem, že by se omluvila zmíněná televize.

CO BY NA TO ŘEKLI HOŠI OD BOBŘÍ ŘEKY ?

Ach, jak těžce se vrací pravda…. Jak rád bych se sešel J. Foglarem a vysvětlil mu mé znalosti z oblasti přátelství lidí, kteří hlásali, že chtějí na základě faktů střízlivě soudit skutečnost, že chtějí umět i snít, milovat člověka, bránit člověka, vážit si člověka. A tak asi oni „kluci“ by řekli: chcete-li milovat člověka musíte opustit platformu „kroucení krkem“ u těch, kteří vám zdánlivě vadí. Když jsme „lovili“ ušlechtilé bobříky zaznamenávali jsme vše do Zápisníku a dávali k veřejné kontrole ostatním. A dnes? Zdá se mně, že větší platformu má zveřejňování nepřátelství… A pravda je v nedohledu.

Bylo to spiknutí

Navštívil mě dávný spolupracovník. Pracoval kdysi ve Šmeralových závodech v Brně a já ve Žďárských strojírnách. Oba podniky spolupracovaly při výrobě tvářecích strojů. Setkávali jsme se čas od času při jednáních o tvářecí technice, o technologiích i na Brněnských veletrzích. V Brně i ve Žďáru nad Sázavou. Byli jsme v jedné politické straně. Po čase jsem odešel do politických funkcí a naše cesty se rozdvojily. Po dlouhých letech jsme se setkali. Oznámil mně, že si koupil knihu „Záhady 17. listopadu“ od pana Sýse. Prý si ji rád přečetl. Po přečtení rozhovoru se mnou došel prý k závěru, že onoho 17. listopadu 89 šlo o spiknutí proti mně. „Spikli se a pak tě do toho chtěli namočit!“ Co jsem měl odpovědět? Vyslovil jsem souhlas. Od samého počátku jsem byl o tom přesvědčen. Kamuflovali, chtěli si se mnou vyřídit účty a zavřít mě. Izolovat, odsoudit ale jakoby ne jejich zásluhou, ale díky požadavkům široké veřejnosti! Nebylo se čemu divit. Dogmatikové spoléhali, že je budu podporovat a plnit jejich příkazy. Já ale šel svou cestou. Když žďárské delegace „zasloužilých“ komunistů odjížděly v sedmdesátých letech do Prahy na ústřední kontrolní komisi, jejíž předsedou byl tehdy Miloš Jakeš, žádaly pomocí vymýšlených sprostot mě zlikvidovat protože jsem neplnil jejich záměry. A tehdy jim na této komisi slíbili, že „vše dostanu i s úrokama“. Vesele si o tom vyprávěli téměř po celém Žďársku. Zpochybňovali mě, snažili se vytvořit ze mě lotra. A tak díky jim jsem šel do Brna, z Brna do Zlína, ze Zlína do Prahy. V krátkých intervalech, abych žádnou práci nedokončil a lidé mě mohli pomlouvat. Sprosté anonymy ze Žďáru mě provázely i v těchto místech i na ústředním výboru KSČ, ve vládě. Světe drž se i po 17. listopadu. Přicházely ze Žďáru tak i ze Zlína. Tentokrát prý je organizovali členové OF!! Všichni měli strach, abych nezískal nějakou funkci, ale naopak byl řešen!

M. Jakeš mě zachraňoval?

Ze Zlína mě vyprovodil bývalý předseda ústřední kontrolní komise, tehdy už tajemník ÚV KSČ M. Jakeš do Prahy, potom do vlády a zase zpět na ústřední výbor KSČ. Vždy pod jeho „lucernu“! Jistě věděl co dělá. Někteří pisatelé dnes píší a vykládají (mj. i v knize pana Sýse anonym!!!), že jsem mu měl být vděčný a neprovokovat. Však on také nejednou v různých rozhovorech připomínal „ vážná prověrka přijde!“ Přišla!!

Kdybych byl šéfredaktorem bulváru tak bych napsal, že velký podíl na společenských změnách má sám M. Jakeš, díky přešlapování a dvojakosti politiky, díky nejasně formulovaným otázkám o společnosti a straně, dále Vladimír Herman, vedoucí tajemník jihomoravské organizace KSČ a kandidát předsednictva ÚV KSČ, který v dobrém úmyslu navrhl do funkce generálního tajemníka ÚV KSČ, jinak dobrého člověka, Karla Urbánka a samozřejmě v neposlední řadě voják, intelektuál, umný člověk, Alois Lorenc z ministerstva vnitra. Nemohl bych vynechat sám sebe protože slušovická inspirace mě vedla k prosazování a propagaci jejich systému, tolik nenáviděnému.

Ve Zlíně v roce 1985 s Milošem Jakešem a Vladimírem Hermanem
Ve Zlíně v roce 1985 s Milošem Jakešem a Vladimírem Hermanem

Pamatujete si na knihu Polojasno a na některá tvrzení tisku?

V knize Polojasno se v souvislosti s řešením událostí 17. listopadu 89 mj. uvádí slova pisatele V. Bartušky: „Víte jakej to na mě udělalo dojem? Že tuhle revoluci připravil Lorenc s Hegenbartem a dalšíma partajníkama, že se předem dohodli i s některýma lidma v opozici. Protože vy sám víte nejlíp, že kontakty mezi Stb a Chartou byly velice intenzivní a zdaleka nebyly jenom pracovní,“ „Tak já ti něco povím“, křičí Danist, „Vašek mi tuhle říkal“ toho Hegenbarta nechte na pokoji, ten pro vás udělal tolik, že se budete jednou divit, až to všechno řeknem. Zatím o tom musíme mlčet. To je co? Takže si tu přestaň hrát na chytrýho. Nikdo o to nestojí..“ V další části byla v publikaci uvedena slova člena komise, který mj. řekl: „Pochopte, kluci, kdyby se ukázalo, že tuhle revoluci udělal Lorenc s Hegenbartem, uškodilo by to dobré věci. Nemá smysl předčasně bourat mýty. Lidé věří, že je to dílo studentů a Občanského Fora, tak proč jim tuhle víru brát.“

Dne 25. dubna 1990 otiskly Zemědělské noviny stať, v níž bylo oznámeno, že pisatel se dozvěděl „z poznatků vyšetřujících komisí a jednoho poručíka Stb“, že 17. listopadu „byla připravena operativní akce s cílem vyprovokovat reakci veřejnosti, kterou by bylo možno v následujících hodinách využít zatím k nejasnému záměru. Znovu se tak potvrzuje hypotéza o puči, který nechtěně smetl pučisty…“

Záměr?

Záměr byl pro mě jasný. Naštváním veřejnosti, prostřednictvím bitek na Národní třídě 17. listopadu 89, veřejně pranýřovat Hegenbarta, odsoudit a splnit několikaleté přání žďárských dogmatiků, kteří vytrvale jezdili na ústřední kontrolní komisi ÚV KSČ, neúnavně vymýšleli sprostoty, psali anonymy, otravovali mně život, zpochybňovali mě před veřejností. Při přesunu na krajský výbor v Brně jsem se nestačil podívat z okna budovy a přišel obrovský anonym jak „čachruju“ se stavebním materiálem byť jsem nic nestavěl, jak neuznávám staré komunisty a protivím se jejich názorům, jak se rozvádím, byť s manželkou žijeme v pohodě i s jejími velkými zdravotními problémy, již 51 let . Ještě jsem nedojel do Zlína a už staří komunisté věděli, jaký darebák k nim přichází.

Kdo zná pravdu o roku 1989 a o 17. listopadu?

Měl jsem se stát pádnou obětí 17. listopadu, aby strůjci onoho dramatu žili na věčné časy. Tušil jsem, že vše je cílevědomě koordinováno. Ti „praví“ i ti „leví“ vymýšleli o mně teorie, mluvili polopravdy, lhali, znevažovali moji práci, se snahou vytvořit o mně obraz hloupého demagoga, skrytého stalinistu, pak vůdce 2. centra ve straně, analfabeta, člověka, jak v roce 2009 napsal jeden bývalý činitel komunistické strany, kterému chybí morálně volní vlastnosti. A redaktoři různých sdělovacích prostředků to brali! V roce 1990 naorganizovali dopis, který mně oznamoval, že ve Žďáru a ve Žďasu nikdy a z ničím neuspěju. OF Žďárských strojíren vyzývalo všechny podniky, aby přijímaly rezoluce požadující, abych byl řešen. Jako v padesátých letech! Nebyl zájem, abych našel uplatnění.

Dovolím si dát k dispozici názor ruského občana, který v roce 2004 reagoval na zveřejnění mých zkušeností z roku 89 na mé internetové stránce. Mj. psal:
„…Chtěl jsem vám vyjádřit soucit, pane Hegenbart, ale teď nevím z čeho. V roce 1989 jsem pracoval v Československém rozhlase (ruská redakce), nepokládal jsem že spiknutí několika osob lidí může vyvolat takový převrat. Nepatřil jsem k „nejinformovanějším“, ale ve srovnání s uklízečkou viděl a věděl jsem samozřejmě víc. Nemáte si co vyčítat. Vy ale víte, že smysl pro realitu mají právě uklízečky. Čím výše to jde od nich nahoru, tím více se život vidí schematicky. A pak přichází to překvapení: Ježíš,vždyť jsem čekal výsledek úplně jiný! Slabost uklízečky je právě v tom, že má nepřekonatelnou chuť věřit slibům mocných. Pak je schopna podpořit i ďábla, slíbí-li ji větší prosperitu. Vzpomeňte si na výrok (jednoho z presidentů) o „králíkárnách“…
Váš trumf je ve znalosti pravdy o tom, co a jak se odehrálo v roce 89 a co tomu předcházelo. Nenacházím však ve vaší stati úplný popis. Možná nepovažujete tuto stať za zrovna nejlepší místo pro „pravdu úplnou“, možná se bojíte (což se dá lidsky pochopit)…..“
Co dodat? Nic?

Slušovice – příklad společenských změn u nás

Mnozí ironizují moje přesvědčení o správnosti podpory slušovické cesty. Ale ve Slušovicích šlo o pokrok a o naplňování skutečných socialistických ideálů, které nenáviděli levicoví i pravicoví dogmatikové. V knize Albertov:16:00 vydanou nakladatelstvím Lidové noviny v roce 2009 jsem mj. napsal:

„Z mého hlediska proces společenských změn u nás začal koncepcí slušovického Agrokombinátu. Byli první v republice, kteří se odklonili od dogmatických pouček té doby a k uspokojování potřeb a zájmů společnosti a družstevníků šli cestou vědeckotechnického pokroku s rozhodujícím ukazatelem zisku. Využili všech intelektuálních sil, které v té době byly k dispozici. Doložili životaschopnost politiky „Pražského jara 68“, v mnohých směrech demokratičnosti tuto politiku překonávali. Měli podporu většiny národa a především mladé generace… Na Zlínsku nepochybně začal proces společenských změn…Je na čase, aby lidé požadovali dnes nové změny a to bez všech, kdo přivedli společnost do krizových stavů. Příklad Slušovic je aktuální….Tam začala skutečná revoluce, která usilovala o blaho lidu, byť zásluhou jiných nedokončená.“

Názor redaktora z Ruské federace, který asi nikdo s velkých činitelů nečetl

Těm, co se zlobí a vzpomínají na léta své vlády připomínám článek V. Fjodorova, který zveřejnil časopis Signál č. 45/89. Tehdy mj. napsal:
„Socialismus vstřebává, využívá pro svůj rozvoj všechno kladné, co vytvořil člověk za kapitalismu, úspěchy tržní ekonomiky a zbožně peněžních vztahů, zákon hodnoty a další užitečné prvky….A ještě jedno důležité poučení Října 1917, které realizuje sovětská přestavba. Socialismus bez demokracie vede k politické stagnaci a degradaci… Demokracii zrozenou Říjnem potřebujeme i dnes, když náš lid musí uskutečnit historický průlom, vystoupit na kvalitativně novou úroveň rozvoje. Konkrétní projevy úplné obnovy… se dotknou skutečně všech stránek našeho života, ideologie, politických struktur, ekonomiky i kultury. To bude nová demokratická atmosféra ve společnosti…“

Myšlenky pisatele připomínám všem „revolucionářům“ jen proto, aby alespoň částečně pochopili, že Listopad 89 by nebyl možný bez zásadních změn v politické orientaci v Sovětském svazu.

Generál Lorenc pronesl pravdivé myšlenky

Vzpomněl jsem si na slova generála A. Lorence. Kdesi je pronesl a já s nimi souhlasím. Parafrázuji jeho myšlenky:
„Když si uvědomíme, že k zásadním změnám došlo v celé Evropě a pochopíme vliv geopolitického vývoje na situaci v Československu koncem 80tých let, potom je podstatné, že u nás nebyly oběti na lidských životech. To se nedá říci o jiných zemích střední a východní Evropy. Možná to odráželo podvědomí či uvědomění, že jsme se dostali k limitu systému, který se dost odlišoval od klasického konceptu socialismu, chyběla mu vize budoucnosti… Svět je v krizi… Jsem přesvědčený, že z této krize, ve které se svět nachází vyjde cosi, co se sice nebude nazývat socialismem, ale většinu prvků bude obsahovat….“

Setkání po létech skončilo

Ani se mi nechce věřit s jakými úvahami skončilo mé setkání s dávným spolupracovníkem. Ještě že vyšla kniha pan Sýse….

O čem se nemluvilo a proč se zapomnělo

Oficiální jednání s panem T. Baťou v roce 1988

V reagenci na televizní pořad jsem se zmínil o výrocích významného podnikatele mezinárodního významu pana Tomáše Bati. Dnes uvedu záznam z jednání z 13. dubna 1988 v Ottavě. Bez jakéhokoliv mého komentáře. Připomínám, že zahraniční cesta a obsah jednání byly schváleny českou vládou a předsednictvem ÚV KSČ.

Jednání se za Českou republiku zúčastnil místopředseda české vlády Rudolf Hegenbart, velvyslanec ČSSR v Kanadě Ján Janovic, vedoucí obchodního oddělení z Montrealu, ředitel Tradexu M. Vasovič, ředitel kanceláře místopředsedy vlády ČR J. Němeček. Za kanadskou firmu Baťa T. J. Baťa president firmy,T. G. Baťa, S. Cesari, J. P. Wleugel, J. F. Sedláček, G. Stricker, T. C. Drucker

Místopředseda vlády ČR Rudolf Hegenbart jménem generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše pozval pana Baťu k jednání do Prahy. Pan Baťa pozvání přijal s tím, že při tomto jednání bude mít možnost jednat o vyřešení starých otevřených problémů, které má firma Baťa ve vztahu k ČSSR. Panu Baťovi jde o to, aby dostal ze strany vedoucích představitelů československého státu morální satisfakci, pokud se týká rodiny pro rozvoj obuvnického průmyslu před 2. světovou válkou v Československu a dále aby si udělal konkrétnější představu o zisku, který by firma Baťa získala z průmyslové a obchodní spolupráce s Československem. Pan Baťa sdělil, že termín návštěvy by přicházel v úvahu na konec května respekt. druhá polovina června t.r.

Místopředseda vlády Rudolf Hegenbart předložil panu Baťovi následující oblasti průmyslové a obchodní spolupráce navrhované československou stranou:

  • nákup technologie, know-how a licencí od firmy Baťa…
  • nákup vybraných obuvnických a koželužských strojů…
  • kooperace při výrobě……
  • vývoz našich obuvnických a koželužských strojů přes obchodní síť firmy Baťa…
  • uzavření joint – venture na výrobu bot v některých výrobních závodech u nás….
  • uzavření dohody o využívání modelů firmy Baťa pro zlepšení sortimentu česk. výroby…..
  • uzavření dohody na vývozy čs. obuvi do prodejní sítě firmy Baťa……
  • uzavření dohody o dovozu obuvi od firmy Baťa pro ČSSR…
  • uzavření dohody o nákupu kaučuku, kůží, respekt.dalších vybraných surovin a materiálů prostřednictvím nákupní organizace firmy Baťa…..
  • uzavření dohody o prodejích potřeb pro obuvnický průmysl firmě Baťa

Pan Baťa k navrhované spolupráci prohlásil, že za normálních okolností by o tuto spolupráci zájem neměl vzhledem k tomu, že kapacitní možnosti jsou plně vytíženy. Potvrdil však, že se touto spoluprací jeho spolupracovníci zabývají z důvodu vztahových k ČSSR a dále z důvodu, že si uvědomuje, že tato spolupráce může pomoci očekávaných zisků vyřešit jeho otevřené záležitosti v ĆSSR. Pan Baťa s přihlédnutím k výše uvedenému se k navrhovaným oblastem spolupráce vyjádřil kladně. Uvedl však, že firma Baťa má zájem i na spolupráci v oblasti maloobchodu a navrhl, v rámci point-ventures otevření sítě specializovaných obuvnických prodejen, které by prodávaly obuv dovezenou od firmy Baťa, případně vyráběnou ve spolupráci mezi československým obuvnickým průmyslem a firmou Baťa.

Místopředseda vlády ČR Rudolf Hegenbart navrhl panu Baťovi, že během jeho pobytu v ČSSR by měla být uzavřena základní dohoda o průmyslové a obchodní spolupráci na základě které by došlo k uzavření konkrétních komerčních a jiných dohod. Pan Baťa k tomu prohlásil, že uzavření této dohody bude závislé od výsledků jeho jednání s Milošem Jakešem.

Jednání místopředsedy vlády ČR Rudolfa Hegenbart s panem Baťou proběhlo v normální pracovní atmosféře. V průběhu těchto jednání se ukázalo, že firma Baťa, daleko více než jiné západní firmy, sleduje politický vývoj v ČSSR, daleko více uvažuje o garanciích, které by zabezpečily jejich interesy při průmyslové a obchodní spolupráci s ČSSR.- Za probíhajícími ekonomickými změnami se snaží vidět náznaky určitých změn v oblasti politické. Vzhledem k postavení pana Bati v Kanadě, v OSN a mezi podnikateli v západních státech nechce se dostat pan Baťa do situace, aby jeho spolupráce s čs. obuvnickým průmyslem mohla být vykládána jako ústupek zemi, která jeho průmysl převzala.
Jednání místopředsedy vlády R. Hegenbart s panem Baťou přinesla pokrok v tom, že bylo dohodnuto jeho jednání v Praze a v zásadě, i když s určitými výhradami, byly odsouhlaseny oblasti spolupráce…..
Byl to první impuls k dalším jednáním!

Memorandum podepsané mezi místopředsedou české vlády Rudolfem Hegenbartem a podnikatelem presidentem firmy Tomášem Baťou. Na základě doporučení místopředsedy české vlády opravil pan Baťa část znění v dohodě.
Memorandum podepsané mezi místopředsedou české vlády Rudolfem Hegenbartem a podnikatelem presidentem firmy Tomášem Baťou. Na základě doporučení místopředsedy české vlády opravil pan Baťa část znění v dohodě.

Na základě přání ministra Kanady pro vědu a techniku pana Oberleho došlo na našem velvyslanectví v Ottawe k setkání s místopředsedou vlády ČR Rudolfem Hegenbartem. Jednání se uskutečnilo 14. dubna 1988 při příležitosti recepce.

Po uvítacích formalitách bylo z obou stran konstatováno, že se vztahy s Kanadou, v posledních letech rozšířily, o čemž svědčí vzájemné návštěvy. Vzájemné vztahy s Kanadou byly charakterizovány jako dobré a vyrovnané.

Místopředseda české vlády Rudolf Hegenbart informoval pana ministra Oberleho o účelu své pracovní cesty. Konstatoval, že existují značné reservy v oblasti vědeckotechnické spolupráce a vyjádřil přesvědčení, že pro její zrychlení by bylo vhodné uzavřít dohodu mezi kanadským ministerstvem a Státní komisí vědeckotechnického rozvoje ČSSR. Tato dohoda by vytvořila potřebný oficiální základ pro další jednání, i na úrovni české vlády a podniků ČR.

Ministr s návrhem souhlasil a doporučil, aby dohoda specifikovala témata. Přislíbil, že dá vypracovat rozbor dosavadních výsledků a vztahů. Místopředseda vlády ČR přislíbil, že česká republika se na takovém úkolu bude podílet a uvedl, že pozornost by měla být věnována mikroelektronice, biotechnologiím, životnímu prostředí a zemědělství.Ministr Kanady rozšířil tuto tématiky o dopravu a telekomunikace, které mají pro moderní elektroniku velký význam. Doporučil, abychom více využívali kanadské občany čs. původu. Uvedl, že řada z nich významně přispěla k rozvoji ekonomiky a technické úrovně Kanady. Poukázal na mnohonárodnostní charakter kanadského obyvatelstva, kde i evropští emigranti získali významné postavení v Kanadě. On sám je německého původu a ministr kanadské vlády Jelínek čs. původu. Dále měl na mysli T. ba´tu, K. Velana a nedávno zemřelého Š. Romana a další.
Bude-li návrh dohody o spolupráci pro obě země zajímavý, přijal by pozvání do ČSSR, aby se seznámil s výsledky dosaženými v oblasti vědy a techniky a dohodu by případně podepsal. V závěru poděkoval místopředseda vlády Rudolf Hegenbart za dobré přijetí v Kanadě, za návštěvu Kanadské rady pro vědu, Atomic Energy of Canada, za rozhovory, které měl s představiteli kanadského ministerstva zahraničí a s osobnostmi přítomnými na recepci.

Záznam z jednání USA

Jednání s firmou Amimpex v New Yorku 6. dubna 1988 zastoupenou ředitelem S.M. Yankovitchem

V úvodu jednání místopředseda vlády ČR vysvětlil současnou dobrou politikou situaci pro rozvoj spolupráce s nesocialistickými státy v oblasti nových technologií a přímých vztahů. Oboustranně bylo konstatováno, že je nutné všeobecné náměty konkretizovat do podoby kooperačních dohod. Následovala návštěva moderních špičkových technologií ve firmě Gerber. Byla předvedena tato zařízení:

  • Gerber Mover, mezioperační dopravní zařízení pro výrobu oděvů a obuvi
  • Model AM-5, polohovací a stupňovací systém
  • Gerber Creative Designer, počítačový návrhářský systém
  • Apex 2. návrhářský a polohovací systém na výrobu oděvů a obuvi
  • Gerber Cutter – modely S 93, 95, 91 – automatizované řezací systémy
  • Gerber Spreader, automatický pokládací stroj
  • Gerber Power Procesor, počítačový systém na optimalizaci polohování pro zlepšení kvality řezání a využití materiálu
  • Model Sabre 5 000 I/II, 3 rozměrový návrhářský systém na výrobu strojírenských výrobků, obuvi apod. ( výstup ze Sabre aplikovatelný jako vstup pro CNC obráběcí stroje)

    Po předvedení zařízení následovaly dvoustranné rozhovory, kterých se zúčastnili H. J. Gerber. president firmy, D. Patterson vícepresidenta a technický zástupce, G. Ventile vícepresident finanční, R. Treacy organizátor kooperací, P. Lanzer další vícepresident firmy, R. ryder. Administrátor firmy, S. Yankovitch ředitel Amimpex Při jednání bylo dohodnuto:

  • firma Gerber odsouhlasila a podepsala návrh smlouvy podepsané náměstkem ministra průmyslu ČR Ing. J. Steinbauerem, týkající se budoucí kooperační smlouvy na výrobu řezacích strojů v Československu. Smlouva byla předána místopředsedou vlády
  • obě strany budou pokračovat v rozhovorech a jejich budoucích pracovních vztazích, které se budou týkat i jiných výrobků GGT než řezacích zařízení
  • všechny budoucí dohody mezi oběma stranami o výrobě řezacího zařízení S 91 zahrnou také nový řídící systém C 100 vyráběný firmou GGT. Obě strany projednají a podepíší v červnu 1988 smlouvu, podle níž budou statické řezací stoly S 91vyráběny v Československu. Tento pětiletý kontrakt zahrne výrobu třiceti řezacích zařízení. Současně zahrne dohodu o výrobě komponentů řezacích zařízení do 50 % kompletních Gerber Cutter S 91 v Československu.
  • GGT urychleně připraví a předloží čsl. delegaci detailní návrh, týkající se možné aplikace jiných výrobků GGT v oděvním, obuvnickém, nábytkářském a automobilovém průmyslu v Československu
  • obě strany budou pokračovat v rozhovorech, týkajících se vývozu statistických řezacích strojů S 91 firmě Gerber na využití v kombinaci s řezacími systémy Gerber v Evropě a jinde
  • GGT ihned poskytne výkresy a vzorky nožů používaných na řezací zařízení GGT. Čs. delegace poskytne firmě Gerber do 45 dnů ode dne převzetí cenovou a dodávkovou nabídku na nože dodávané pro firmu GGT

    Na závěr jednání byl oboustranně projeven zájem o vzájemně výhodnou spolupráci. Oboustranně bylo rovněž konstatováno, že její zahájení je možno realizovat v krátkém termínu. Při osobním jednání s panem presidentem J. Gerberem pozval místopředseda vlády ČR Rudolf Hegenbart pana presidenta k návštěvě ČR za účelem projednání dalších kooperačních vztahů při aplikacích zařízení firmy Gerber v obuvnickém, oděvním a v dalších oblastech podle protokolu. Obě strany budou usilovat, aby budovaná kooperace a event. přímé vztahy se staly dobrým příkladem i pro další firmy v USA. Dobré kooperační vztahy má firma Gerber navázány například s ČLR – Šanghaí. Pan Gerber je ochoten být nápomocen při zprostředkování kontaktů s dalšími průmyslovými firmami…

    Závěry byly inspirující. Vyžadovaly další projednání na úrovní vlády ČR a také projednání na úrovni federace ve Státní komisi pro vědeckotechnický a investiční rozvoj. Byl předpoklad, že mnohé se zkonkretizuje při návštěvě presidenta firmy pan J. Gerbera v ČR v červnu 1988.

    Doslov

    Mezi tím přišla z Kanady a z USA depeše našich zpravodajců vnitra, že návštěva delegace, kterou vedl Rudolf Hegenbart nebyla úspěšná a praktický prý nedošlo k žádným dohodám. Firmy v Kanadě a v USA prý nemají zájem o spolupráci s ČR. Byla to lež. Tak byl informován předseda české vlády a ÚV KSČ. Jejich lež jsem nevyvrátil předsedovi vlády ČR L. Adamcovi ani ÚV KSČ, byť byli nejvyšší činitelé informováni osobně a také jim byla předána podrobná cestovní zpráva. Z jejich strany došlo k zásadnímu opatření. V červnu 1988 jsem byl, stejnou vládou a stejným předsednictvem ÚVKSČ, které moji cestu do zahraničí a její obsah schválilo, v rámci společenské přestavby a demokratizace (!), odvolán z funkce místopředsedy české vlády a schválen do funkce vedoucího 13. oddělení ÚV KSČ (!). Nemohl jsem v konkretizaci dohod pokračovat. Při příjezdu pana presidenta Gerbera do Prahy nedovedl pochopit, co se vlastně stalo, že jsem byl tak rychle odvolán z funkce a znemožněno mé další jednání s nimi. Setkali jsme se. I pan Baťa vzkázal, že by rád jednal s těmi, kteří mají o spolupráci s ním skutečný zájem a nic nehrají. Rozhodnutí našich orgánů o mém odvolání jsem nekomentoval. Věděl jsem své. I na tomto mně neznámém úseku – 13.tém oddělení ÚV KSČ jsem, po schválení gen. tajemníkem M. Jakešem, dál sledoval aktivity české vlády a SK VTIR a informoval ho. Stejně i v případě podepsaných dohod s republikou Severní-Porýní-Vesfálsko ve SRN. Vedení SK VTIR bylo znepokojeno. Někteří příslušníci Stb mě varovali, abych od jednání s nimi dal ruce pryč nebo špatně dopadnu. Takový směr se jim nelíbil a veřejně útočili, pomlouvali. Dokonce se proslýchalo, že jsem agentem Západu a oni prý na mě spoléhají. Musel jsem prý okamžitě odejít z vládní funkce. Mohl jsem však „bojovat“ s inteligencí, se studenty, s „protisocialistickými silami“, navštěvovat stranické organizace a vyprávět jak „bojovali a vítězili bolševici v Rusku“. Vypořádání se s moji aktivitou naplánovali na 17. listopad na Národní třídu. Měl jsem být, organizátorem bitky, největším vyvrhelem společnosti a odsouzen. Byl jsem zlikvidován společensky, ekonomicky, osobně i zdravotně.

    S presidentem firmy Gerber Carnet Technology, Inc. panem Josephem Gerberem.
    S presidentem firmy Gerber Carnet Technology, Inc. panem Josephem Gerberem.
  • Jsou některé jevy k pláči?

    Úvaha

    V pátek 13. srpna 2010, v podvečer, vysílala ČT názory školáků na půjčky a zadlužení. Názorů dětí jsem si cenil. Většinou tvrdily, že si mohu půjčit peníze za podmínek, že mám jistotu jejich splacení. Zaujal mě však názor dívčiny, která mluvila o zadlužení naší republiky. Zadlužení přičítala období komunismu. Zděsil jsem se. Z čeho pramenil její názor? Ze zkušeností? To snad ne!

    Vzpomněl jsem si na významného podnikatele Tomáše Baťu. Hovořil jsem s ním v roce 1987 v Torontu, v jeho firmě. Tehdy mně mimo jiné řekl: „ Československo není chudá země. Jste zemí bohatou, prakticky bez dluhů… Máte hodně pohledávek. Já bych je vám pomohl získat zpět…“ To bylo v době kdy, jak tvrdila dívčina pro ČT, byl u nás „komunismus“. Jak ale poznala, že byl u nás komunismus? Já jsem mnohem, mnohem starším a nezažil jsem u nás komunismus. Žil jsem ve společnosti „reálného socialismu“, jak nazývali naši tehdejší společnost vedoucí činitelé.

    Pokud jsem stačil pořad ČT sledovat pak se mně zdálo, že velké zadlužení přičítá ona dívčina dnešní hospodářské krizi. Tu snad zavinil komunismus? Kdo ji přivedl k takovému názoru? Vzpomněl jsem si tentokrát na Tomáše Baťu staršího, na jeho výrok z roku 1932. Tehdy mj. řekl: „To čemu jsme zvyklí říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující“. Nevím proč režiséři pořadu tento citát pana Baťi staršího oné dívčině alespoň nepřečetli.

    Oproti tvrzení dívčiny jsem se do té doby domníval, že krize může spočívat v překotné snaze stát se rychle součástí západních seskupení a ve velké hře na Evropany, v cílevědomých aktivitách za nenápadné „sešněrovávání“ života českého, moravského a slezského lidu do „bruselských“ pouček a právního řádu. Že může pramenit z horoucí snahy přeměn identity našich národů, učinit ze Slovanů Kelty, Germány, z odcizování lidu od všeho slovanského. V neposlední řadě z likvidace mnoha obchodních trhů a postupného rozbíjení výrobních a technických center budovaných po staletí, ze ztráty národních kulturních hodnot. Krizi mohou nahrávat a jistě nahrávají všechny projevy tunelování a rozkrádání, hra s arogancí moci, likvidace mnohých sociálních výhod, jevy ohlupování. Je tu i lhostejnost národa k osudu reformátorů známých před listopadem roku 1989. Příkladem může být slušovický systém, který prokazoval schopnost vyvést společnost z mnoha krizí. Různé výkřiky „politiků“, že nebudou spolupracovat s takovými lidmi mně připadá hloupé. To není žádné hrdinství, to je zbabělost, ubohost, důkaz slabosti a neprozíravosti takového politika. Vzpomněl jsem si na slova Jana Masaryka někdejšího ministra zahraničí, který před lety mj. řekl: „Já si vzpomínám, když ještě táta žil, jak k němu chodili naši agrárníci a servírovali mu třikrát denně místo jídla nápad postavit komunistickou stranu mimo zákon. Táta byl vždycky rozhodně proti tomu. Jednou se mě zeptal, co si myslím o těchto pokusech našich státních zbavit se opozice touto cestou. Tak jsem mu řekl, že když jsme jako kluci čutali merunu, nikdy nás nenapadlo jít k soudci a chtít po něm, aby vyhodil ze hřiště těch jedenáct kluků, kteří hráli proti nim. Mohl vyloučit jen ty, kteří nehráli fair.“

    K zamyšlení nad výrokem žákyně školy na téma, zadlužení a příčiny krize, bych na závěr citoval ještě presidenta T. G. Masaryka, který kdysi řekl: „Náprava českému životu nepřijde z parlamentu, napraviti se musí vnitřní život náš a to značí, že napraviti se musíme: já, ty – my všichni“.

    Ještě bych dodal, že žádná diktatura peněz, byť mohla sehrát rozhodující roli při společenských změnách u nás, nemůže zaručit občanskou svobodu všech sociálních skupin, ale jen vybraných jednotlivců, novodobé „elity“. Kapitalismus nikdy nebyl a nemůže být demokratický. Diktatura peněz je stejná jako diktatura tanků, ba horší, záludnější. Teze politiků z roku 1968 o spojení výrobní a politické aktivity a především veliký vliv vědeckotechnické revoluce na dějiny jsou stále živé, dle mého názoru aktuální. Vědeckotechnický rozvoj, intenzita a produktivita práce, zdraví obyvatel, životní prostředí, jsou faktory, které mohou měnit životní podmínky, uspokojit lidské zájmy, dát obrovskou šanci inteligenci. Americký sociolog Daniel Bell chápal vědeckotechnickou revoluci jako období postkapitalistické a postkomunistické. Dle něj nová technika, ekonomický růst a stratifikace společnosti má být upřednostňována teorií hodnot poznání na úkor teorie hodnoty práce. V popředí společenského zájmu má být skupina techniků a v organizaci společenského života pak sociální skupiny profesionálů. Společnost se má zaměřit na rozvoj vědy, informačních systémů, rozvoj zdravotnictví. Starat se, aby vládní garnitury byly co nejobjektivnější, nezatížené třídními a osobními ambicemi, aby oplývaly nevšedním zájmem o vytváření nových intelektuálních technologií.

    Rudolf Hegenbart

    Nezapomínám na poslance Ing. Bohuslava Chňoupka

    ZNAL JSEM ING. B. CHŇOUPKA – ministra zahraničí ČSSR, NEZAPOMÍNÁM

    V sedmdesátých letech, před volbami do Federálního shromáždění, byl doporučen Ing. B. Chňoupek vedení okresu Žďár nad Sázavou za poslance. V té době zastával funkci ministra zahraničních věcí ČSSR. Ústřední orgány žádaly, abychom se k jeho kandidatuře vyjádřili a předali centrálním orgánům své stanovisko. Bylo to veliké překvapení. Byli jsme však rádi, že nám byl, z centrální sféry, předložen tak významný kandidát. Všechny zainteresované okresní instituce návrh projednaly a s návrhem souhlasily. Naše zpráva byla poslána neprodleně na centrální orgány. Po čase byl Ing. B. Chňoupek zaregistrován jako kandidát za poslance za náš žďárský okres. Od tohoto okamžiku začal navštěvovat pravidelně okres. Besedoval s okresními činiteli, stejně jako se zástupci průmyslových, zemědělských podniků, lesnictví, školství, kultury.

    Ing. B. Chloupek při prohlídce Žďáru nad Sázavou s Ing. O. Pospíšilem
    Ing. B. Chloupek při prohlídce Žďáru nad Sázavou s Ing. O. Pospíšilem

    Vpravoval se tak do problematiky okresu, poznával lidi a jejich problémy. Mezi obyvateli si získával velkou autoritu a popularitu. Zvolen byl jednoznačně. Od té doby se všemožně angažoval za plnění představ a plánů rozvoje okresu. Pomáhal k odstranění škod, které způsobila, ve velké části okresu, nečekaná zimní kalamita. Byla zničena velká část lesů v chráněné krajinné oblasti, ledem a větrem polámané sloupy elektrického a telefonního vedení, ochromena doprava a zásobování obyvatel. Vyvíjel úsilí, aby byla ve Žďáru otevřena Střední zdravotnická škola a také dotovány některé potřebné stavby ve známé akci Z.

    Takto byla poničena ledem a silným větrem velká část lesů v Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy
    Takto byla poničena ledem a silným větrem velká část lesů v Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy

    Pomáhal ke zvyšování kvalifikace základního okresního aktivu, ředitelů závodu, škol, kulturních zařízení a předsedů zemědělských družstev. Každého čtvrt roku osobně nebo někdo z vedoucích činitelů ministerstva zahraničních věcí, přednášel o československé zahraniční politice vůči zemím Východu i Západu s různým společenským zřízením. Připomínal jejich společenský vývoj i naše zájmy v těchto zemích. Orientoval na budoucí světové trendy, upozorňoval na předpokládané problémy, které vyplývaly pro československý vývoj z globálních tendencí světa. Byly to významné přednášky, významná orientace do budoucnosti a také obrovská hodnota pro představitele podniků okresu. Z jeho doporučení, na základě poznání práce žďárského okresu, zorganizoval návštěvu velvyslanců všech západních a východních zemích ve Žďáru nad Sázavou, prohlídku města, provozů Žďárských strojíren a sléváren, sklárny ve Šrdlovicích a také besedu se všemi významnými osobnostmi Žďáru a okolí. Ministr a poslanec se setkal mnohokrát s umělci našeho okresu. Besedoval s nimi a zajímal se o jejich tvorbu. Díky jemu na mnohých ambasádách světa visely obrazy umělců Žďárska a interiéry budov zdobily výtvory sklárny. Do Žďárských vrchů přijížděl rád i se svoji rodinou a významnými hosty ze zahraničí.

    V polovině sedmdesátých let československá vláda a ústřední výbor KSČ, mínily investovat do rekonstrukce či výstavby budovy, která by sloužila pro potřeby zahraničních delegací. O takový projekt projevily okresní orgány zájem. K tomu účelu byla zakoupena nevyužitá hájenka v lese mezi Fryšavou a Třemi Studněmi. Zrekonstruovala se a vedle ní byl postaven objekt pro obsluhu. Díky vynikajícím odborníkům z Hlinska interiér a zařízení snesly ty nepřísnější kritéria. Při kolaudaci zástupci centrálních orgánů hodnotili dílo za jedno z nejlepších v republice. Po návštěvách několika zahraničních delegací navštěvovali nový objekt i další ministři vlády se svými návštěvami a i ministr zahraničí poslanec B. Chňoupek. Místní zlí jazykové okamžitě roznášeli „tutové“ zprávy, že objekt byl postaven prý výhradně pro něj.

    Stejně nepochopitelně „zabírala“ veřejné mínění zpráva o honech, kterých se poslanec Chňoupek, na základě pozvání ředitelství Státních lesů, zúčastňoval. Prý si nechal nosit svačinu a nabíjet pušku. Myslivostí se dlouhodobě zabýval a pozvání s díky přijímal. Mnohokrát diskutoval s lesníky o ochraně a udržování krajiny, o problémech, které jsou příčinou devastace přírody. Sám jsem neoplýval zájmem o myslivost a tak ministra na hony doprovázeli ti činitelé okresu, který holdovali tomuto zájmu. Aby získali jeho přízeň a náklonnost tak mu při honě, o své vůli, nabídli pomoc nabíjet pušku a nosit kabelku se svačinou. Aniž o cokoliv žádal, podlézali mu. V zápětí, mezi svými kamarády, ministra pomlouvali. Co si to prý „dovoluje“ obtěžovat okresního činitele a vyžadovat úslužnosti. Všechny „fámy“ jsem ověřoval, ptal se dalších lesníků i ministra. Nebyla to pravda. Nakonec jsem zavolal tohoto okresního činitele a zeptal se proč to dělá, proč zasévá nebezpečná tvrzení do veřejnosti. Prosil jsem ho, aby se přestal představovat jako jakýsi nepovedený „hrdina“, neboť jeho výroky a praxe jsou ubohé a nesvědčí o jeho vysokém intelektu. Zčervenal! Nepodíval se do očí a vše zapíral.

    S ministrem B. Chloupkem jsme procházeli i obcí Cikháj. Zajímal se proč dosud není vyjasněn původ místního názvu Zlatnice a Stříbrné studánky a také proč budova č. 1 není vedena a udržována jako chráněná památka. Byla to první budova klášterského panství, v niž šafář se šafářkou a dalšími konvršy rozvíjeli v katastru obce zemědělskou výrobu pro potřeby Žďárského kláštera. Z období 17. století ho zajímalo ho místní sklářství a výroba dřevěných hodin se skleněným cimbálem jako jeden z významných výrobků 18. století v Cikháji.

    Tvrdil, že dům, jako sídlo správy žďárského Kláštera, byl měl opraven a veden jako trvalá památka se stálou výstavou výrobních prostředků středověku a tehdejších technologií zemědělských a lesnických prací včetně místních výrobků. Neopomněl projít všechny památníky partyzánského odboje. Monumentální památník v Cikháji označil za skvost místa. Vyprávěl jsem mu jak vůbec vznikl. Chodili jsme v roce 1974 po Cikháii a po místech odboje se žďárskou akademickou malířkou Libuší Vojtkovou.

    Ing. B. Chloupek mezi účastníky slavnosti míru v Cikháji (v páté řadě) u Památníku partyzánského odboje
    Ing. B. Chloupek mezi účastníky slavnosti míru v Cikháji (v páté řadě) u Památníku partyzánského odboje

    Vyprávěli si o odboji, o občanech, kteří se zúčastnili partyzánské činnosti. Z obchůzky krajiny a významných míst obce a z vyprávění zpracovala L. Vojtková 6 návrhů památníků. Po dlouhých rozporuplných diskusích mnoha činitelů a orgánů, jsme vybrali a prosadili jeden a to ten, který byl odhalen v roce 1975. Kámen na ocelových podstavcích pochází z lesů od Křižánek a váží 24 tun. Poslanec B. Chňoupek prohlásil, že památník symbolizuje tíhu i sílu boje a velikost vítězství. Památník je dodnes ceněn návštěvníky jako jeden z nejcennějších ve Žďárském okrese.

    Památník partyzánského odboje v Cikháji
    Památník partyzánského odboje v Cikháji

    Podporoval aktivity akce čistění studánek, která se každoročně vyhodnocovala u Stříbrné studánky na Žákově hoře, jakož i další aktivity okresu v oblasti životního prostředí. Rád navštěvoval slavnosti míru v Cikháji a besedoval s občany bez ohledu jejich politického přesvědčení či náboženského vyznání. Vysoce hodnotil okresní aktivity, které směřovaly k přetváření přírody a společnosti a vycházely z poznání společenských zákonitostí, materiální a duchovní kultury. Tvrdil, že taková praxe tvoří základ poznání, na němž je založen vědecký světový názor. Dle něj člověk není utvářen jako pasivní produkt vnějšího působení, ale sám v praktickém jednání neustále vytváří společenské bytí a s tím i sebe sama, jako produkt tohoto bytí. V tom viděl potvrzení vědeckého faktu, že člověk, i zde ve Žďárském okrese, vytváří dějiny.

    Nikdy neopomněl říci, nám domorodcům, že žijeme v krásném kraji. Rybníky i pole se střídají v mírně zvlněné krajině s lesy, loukami plných květů. Na loukách se často za podveřeru nebo svítání setkáváme s plachou zvěří. I přesto, že svůj kraj známe, stále v něm nacházíme nová a nová zákoutí, která se nás dotýkají svým kouzlem. Podpořil dětské duše, které se učí s nimi zacházet jako s malými klenoty naší vlasti.

    Zástupce dětí a pionýrů informuje dne 5. 5. 1976 u Stříbrné studánky na Źákově hoře v Cikháji Ing. B. Chňoupka a okresní představitele o počtu vyčistěných studánek a vysázených keřů a stromků
    Zástupce dětí a pionýrů informuje dne 5. 5. 1976 u Stříbrné studánky na Źákově hoře v Cikháji Ing. B. Chňoupka a okresní představitele o počtu vyčistěných studánek a vysázených keřů a stromků

    Svůj kraj bychom měli dokonale znát a mít ho rád. Stojí za to ho také chránit a vytvářet tak, aby všechny klenoty byly zachovány i pro další generace. Jeho pomoc i názory jsme vítali a byli rádi, že v úsilí o dobro jsme nebyli sami. Byl to významný poslanec. Připomeňme si úryvek z básně Donáta Šajnera „Vzkazy“. Nikdy nejsi sám, ani pláč studánek není sám,/ ani kořeny stromů nejsou samy./ Ani vítr, bratr mraků nevěří, že je sám./ Ani živ, ani mrtev nejsi sám,/ když včerejšek, dnešek a všechny dny jsou v tobě,/ A ty jsi se vším a ve všem/ a já jsem u tebe i s tebou,/ abych ti mohl říci : Dobrý den!

    Rudolf Hegenbart

    fotografie archiv autora článku

    Doplňky k událostem před 20 léty

    Stručně do úvodu:

    Výročí „sametové“ revoluce je za námi. Jsou ale jednotlivci, týmy, skupiny, instituce, které se k událostem vrací. Mnohé materiály, dokumenty, výpovědi osob, studují, vyvozují závěry. Existuje stále mnoho nejasných věcí a činů. Pozornosti neunikám ani já. Některým je naprosto jasno, jsou spokojeni, jiní známí se ptají: „Rudo, teď už to můžeš říci, jak to bylo?“ Mnohé jsem již napsal a nemám chuť se k událostem vracet. Stejně moje názory nikoho nezajímají. Jsou přesvědčeni, že jsem dal skutečně rozkaz, připravil a dokonce, onen střet na Národní třídě 17. listopadu 1989, řídil. Protože dotazů je stále dostatek, uveřejnil jsem na své webové stránce text, který připomíná moje politické aktivity. Nyní dodávám jen některé doplňky. Stojí za úvahu.

    Zveřejním některé dopisy, které jsem, v letech minulých, psal či dostával. Pro mnohé budou zajímavé, jiní se budou zlobit a možná začnou útočit. To ponechávám na nich. Vím, že jsem byl nepohodlný jak pro dogmatiky tak pro nové ambiciosní vládce. Museli mně „dělat starosti“, jak oni říkali, abych neměl na nic čas než na obhajobu neobhajitelného. Další tvrdili, že mě musí „utopit“ ve vlastní šťávě. Čert mně byl dlužen, že jsem šel do Prahy. Proklínám každého kdo mě do ní přesvědčil.

    Úvaha šéfredaktora Mladé Fronty „Přimění!!

    V souvislosti s tvrzením, že jsem dal pokyn ke střetu na Národní třídě v Praze a já v dané době protestoval, napsal v roce 1990 ve své úvaze bývalý šéfredaktor Mladé Fronty, později Lidových novin mj.: „….Teď jde o to, kdo a jak v paměti zaloví a mnohé bude třeba k jejímu oživení přimět, protože tolik lidí trpících ztrátou paměti o událostech půl roku starých, to je snad úkaz hodný lékařského studia….“ Vyslovil radost, že jsem definitivně z politiky pryč a to prý zbývalo jen málo a mohl jsem zasednout na stolec nejvyšší. Článek mě tehdy zaujal. Šéfredaktorovi jsem se odvážil napsat dopis. Oznámil jsem mu, že sice nevím jakým způsobem studují v Mladé Frontě medicínu, ale jím doporučený lékařský zákrok „přimění“ mě zaujal. Šlo o pozoruhodné doporučení přiznat se k věcem, s kterými jsem neměl nic společného. Doporučil jsem mu, aby se zbavil zbytečného strachu, neboť na „stolec nejvyšší“ jsem nezasedl a nezasednu. Při takové eventualitě musí být přinejmenším dva. Jeden, který navrhuje a druhý, který přijímá. Nic z toho splněno nebylo. Ambice jsem neměl, nemohl mít.

    Dopis panu Rumlovi – reagence na jeho projev v Národním shromáždění

    Při projevu pana Rumla na zasedání Federálního shromáždění jsem nevycházel z údivu. Oddělení, které jsem vedl na ÚV KSČ se stalo téměř jeho hlavním obsahem. V listopadu 89 jsme prý nic nenechávali náhodě. Zdálo se mně, že ono oddělení bylo iniciátorem spiknutí. V rozhodujícím týdnu v listopadu 89 jsem prý provázel velvyslance Sovětského svazu na rybolovu na Moravě a Slovensku. Citát byl doplněn sugestivní otázkou: „že by alibi, nevím?“ Panu Rumlovi jsem napsal dopis. V něm mj. uvedl:
    „…odvážil jsem se pokusit doplnit některé myšlenky, které jste možná vědomě nadhodil nebo cílevědomě posunul do sarkastické polohy… nechci významné komisi, či Vám osobně, cokoliv navrhovat nebo zpochybňovat… Je všeobecně známo, že jsem byl „někým“ označen za spiklence, krutého představitele totalitní moci…čtyřikrát jste mně, ve svém vystoupení, citoval jako bych byl rozhodující osobou minulých období… práci oddělení nelze přirovnávat k neslavným praktikám padesátých let, se kterými, bohudík, neměla moje generace nic společného, ze své práce je dávno vyloučila…některá tvrzení, že jsem řídil Stb jsou lživá a je nutno je doložit konkrétními fakty…dovoluji si Vás znovu ujistit, že do akcí 17. listopadu jsem zapleten nebyl….rodina měla problémy již za minulého systému jen proto, že jsem svými názory, postoji, praxí, se vymykal stanovené linii…Měl jsem a mám svůj názor na svět i společenský pohyb…Vím, že mně nikdo nevrátí čest, nevymaže pomluvy a dezinformace, ani Vás o to nežádám. Věřte ale, že začínám chápat filosofii lidí z padesátých let, kteří byli nespravedlivě vystavováni nejhorším ponížení…“

    Dopis Jozefu Stankovi místopředsedovu Federál. shromáždění

    Dne 10. května 1990 přijela k mému domku, zcela nečekaně, auta. Příchozí se představili jako vyšetřovatelé generální prokuratury. Spolu s nimi přijel i právní zástupce obviněného M. Štěpána. Předložili pověření k provedení prohlídky domku a příslušenství. Ve zdůvodnění se psalo, že bylo zahájeno trestní stíhání proti M. Štěpánovi protože ve večerních hodinách 17. 11. 1989 nepřiměřeným způsobem zasahoval do pravomoci odpovědných funkcionářů SNB při řízení mimořádné bezpečnostní akce SNB konané v souvislostí s manifestací studentů k výročí úmrtí studenta Opletala . „….Z poznatků parlamentní komise pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu 1989 ze dne 3. 5. 1990 vyplynulo, že důležité dokumenty, které mohly osvětlit skutečnou přípravu a průběh událostí 17. 11. 1989, se mají nacházet v držení bývalého vedoucího 13. oddělení ÚV KSČ RSDr. Rudolfa Hegenbarta. Proto bylo rozhodnuto jak výše uvedeno…“
    Prohlídku jsem považoval za akt zvůle, za urážku nejhrubšího řádu. Zažíval jsem druhou prohlídku v životě. Ta první se konala za Protektorátu Čechy a Morava německými vojsky. Toužil jsem po provazu, psychicky jsem byl na samém dně. Vyšetřovatelé prohlíželi místnost za místností, všechny skříně, dokumenty. Písemnosti hledali i prostorách kde bylo domácí zvířectvo. Na závěr sepsali protokol. Okamžitě jsem se odvolal. Druhý den jsem napsal dopis předsedovi Komise pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu, místopředsedovi Federálního shromáždění. Žádal ho o pomoc při křivém obvinění, vůči nespravedlnosti. Nechápal jsem, že právní zástupce obviněného muže může být součástí domovní prohlídky. Mj. jsem napsal:
    „…Nenacházím slov, jak vyjádřit hluboké rozhořčení a politování nad hrubým, zákeřným, nebezpečným obviněním, které má zřejmě napomoci k justičnímu omylu. Nenacházím slov, k vyjádření rozhořčení nad skutečností, která se dá přirovnat jen k nejtemnějším údobím naší historie, která mě žene k degradaci…, na samý okraj zkázy…“
    Pan Jozef Stank neodpověděl. Na odvolání i na dopis reagovala prokuratura. Podle rozhodnutí byla, prohlídka domku a příslušenství, oprávněná a další odvolání bylo nepřípustné, nemožné!

    Na podvečerní a večerní výslech – mordparta?

    Bylo pěkné jarní odpoledne. Byl jsem stále v pracovní neschopnosti. Druhý den ráno jsem měl absolvovat další zdravotní kontrolu v nemocnici. Přemýšlení přerušila nenadálá návštěva. K mému domku přijela „šetsettřináctka“ s pražskou poznávací značkou. Vystoupili tři muži. Rázným krokem vykročili k brance zahrady. Ptali se po mně. Vykročil jsem jim vstříc. Než jsem vyslovil pozdrav dobrý den ukázali jakési průkazky. Zkontrolovat jsem je nestačil. Začali zhurta. Mají mě odvést k podvečernímu a večernímu výslechu na ministerstvo vnitra. Ptali se zda-li vím, že je to v souladu s generální prokuraturou. Žádné pověření prokuratury však neměli. Odpověděl jsem: „tak to nevím“. A dodávám. „A proč?“ Odpověď byla jednoznačná. Prý kvůli 17. listopadu. I já jsem se snažil o ráznou odpověď. „Nikam nepojedu, zítra mám zdravotní kontrolu v nemocnici!“ „Vy jste nemocen?. To jste „omarodil“ nyní, když máte být vyslýchán? „Ne“, odpovídám. „Nemocen jsem od 22. listopadu“. „Ukažte nám neschopenku!“ Pomalu jsem odešel domů a přinesl neschopenku. Vzali si ji a bedlivě prohlíželi. Po té se ptali kdo je mým ošetřujícím lékařem. Vyjmenoval jsem obvodního lékaře i lékaře z nemocnice. „Znovu vám opakuji, že s vámi dnes nepojedu. „Přijeďte zítra po skončené zdravotní kontrole. V případě příznivých výsledků s vámi pojedu.“ Odešli od branky zahrady a šli se radit k autu. Asi 10 minut se radili. Nevrátili se a odjeli. Více se už nikdy nevrátili. Co jsem si mohl myslet? Nic chytřejšího mě nenapadlo, než to, že to byla „mordparta“, která mě chtěla k něčemu donutit či úplně umlčet.

    Při rozjímaní jsem si vzpomněl na muže, kterého za mnou posílal J. Obzina. Měl se sblížit se mnou. Pocházel nedaleko od mého bydliště. Dokonce mě navštívil s otcem, kterého jsem dobře znal. Přivezli mně kapra. Jeho syn chtěl se mnou navázat kontakty. V Praze mně několikráte volal na pracoviště. Zval mě do špičkových hotelů a na noční posezení. Stále se domáhal setkání se mnou. Vše jsem odmítal. I sekretářky odmítaly mně předávat jeho telefonáty. Jednoho dne se hlásil od vchodu budovy ústředního výboru. Sekretářky ho znovu odmítly a mě zapřely. Znenadání se objevil v jejich blízkosti. Přišel na falešný občanský průkaz. Sekretářky a můj pomocník ho odmítli a „vyhodili“ z kanceláře. Tak skončila jedna nepříjemná episoda. Po roce 1989 jsem se o něj zajímal. Ztratil se. Později mně kdosi informoval, že „úspěšně“ podniká.

    Stať studentky Beáty Berníkové ve Studentských listech

    Zajímavé bylo pozvání k vysvětlení na ministerstvo vnitra. Měl jsem vysvětlit ustavení stranického aktivu pro diskuse na shromážděních studentů a občanů. Ano tento aktiv, byl schválen sekretariátem ústředního výboru KSČ z popudu městských funkcionářů Prahy. Při shromážděních měl získávat studenty pro politiku KSČ. Pražští činitelé pražské stranické školy vehementně doporučovali, abych tento aktiv řídil já. Tehdy jsem vysoce ocenil generálního tajemníka M. Jakeše, který řekl, že žádný aktiv propagandy nebude podřízen vedoucímu oddělní z jeho úseku. Po dalších peripetiích jsem v jeho zastoupení poslal dopis nejvyššímu činiteli pražské stranické organizace, že skupina pražských „propagačních aktivistů“ nebude pod vedením 13. oddělení ani pod oddělením propagandy ÚV KSČ, ale ať si tento aktiv řídí sám městský výbor. Bylo dobré, že tento zákeřný akt byl shozen se stolu. Byl promyšlený, účelový, krajně podivný. Každý si mohl tento čin vykládat po svém. Zřejmě chyběla jejich vzájemná komunikace a tak jsem seděl u výslechu. Vyšetřovatel ministerstva vnitra se dvakráte ptal zda je pravda, že jsem dopis , v zastoupení generálního tajemníka, odeslal. Ano zaslal. Je pravdou, že členové aktivu měli školení ve Slušovicích, ale ne z popudu vedení Agrokombinátu Slušovice ani z mého popudu. Na školení aktivu jsem byl pozván, ale nikam jsem nejel. Školení ve Slušovicích byl zřejmě promyšlený záměr.

    Ve Studentských listech té doby, ve stati „Čubův slušovický syndrom“, pisatelka slovesné národnosti, posléze tisková mluvčí českého ministra vnitra, Beáta Berníková, mj. psala:
    „…že pán Hegenbart bol v Slušoviciach vítaným hosťom, svedčí fakt, že v rokoch 1988 a 89 tam zradil výcvikové středisko pre „bojůvky“, ktorých členovia boli neskor nadsazováni do demoštracií jako provokatéri. V roku 1988 KSČ už zachvátil ošial Gorbačovskej perestrojky a tito ludia boli cvičení aj pre usporadúvanie „diskusních fór“ a nadsavaní do občanských iniciativ. Jedno z takových školiciacích stredísk bolo aj v Slušoviciach……Zatial nemáme preúkazaťelné podklady pre spoluprácu Slušovic s Hegenbartovou vědeckotechnickou rozviedkou ÚV KSČ. Niekolko svedkov však tvrdí, že táto spolupráca bola uskutečňována na základě osobných kontaktov a väzieb medzu Čubom a stranickými predstaviteľmi, ktorí 13. oddělení viedli, konkrétne Hegenbartom…“
    Napsal jsem jí dopis a prostřednictvím Studentských listů žádal odpověď. Mj. jsem psal: „…Zakládáte nová padesátá léta likvidací lidí bez jejich poznání, bez znalostí jejich skutečné činnosti? Je takový přístup charakteristický pro intelektuálního pracovníka? Kdo Vám dal pokyn spojovat mé jméno s federálním ministerstvem vnitra? Prosím o objasnění Vámi uvedeného konstatování ve Studentských listech, konkrétní doložení. Zároveň prosím o odpověď, kdo Vám, a právě Vám, dal právo o mně falešně psát? Vaše nebezpečná tvrzení považuji za hrubou urážku mé osoby. Vaše „jistění“ je absurdní. Žádám Vás o vysvětlení, o uvedení zdroje této nekalé informace a její odvolání…“

    V listopadu 1991 byla zveřejněna, ve Studentských listech, odpověď slečny Berníkové, takto: „ Pane Hegenbarte, já zírám!“ Zíral jsem já. Hledal také možné souvislosti s projevem, již dříve proneseným presidentem, panem V. Havlem na Staroměstském náměstí v Praze. Tehdy mj. mluvil o slušovických „nitkách“ a dle mně naznačil, že s nimi nebude počítáno. Po té začal proces rozkladu Agrokombinátu Slušovice a i já jsem byl označován dogmatiky jako nositel stalinismu!. Nebyl jsem to já, kdo splnil přání G. Husáka ohledně likvidace Slušovic, ale úplně někdo jiný. Mně národ nemohl děkovat, jak mně bylo slíbeno v roce 1983!

    Dopis předsedovi KSČ L. Adamcovi a moje ukončení členství v KSČ

    V oné polistopadové době nebylo zbraně, kterou by bylo možné zabránit soustředěnému útoku na moji osobu. Neměl jsem ani dostatek psychických a fyzických sil. Od konce listopadu jsem byl znovu nemocen po infarktu. Jeden útok stíhal druhý. Po mnoha vyšetřování na městské prokuratuře, generální prokuratuře, vojenské prokuratuře, na ministerstvu vnitra, po domovní prohlídce, po nevybíravých útocích členů komunistické strany a jejích vedoucích činitelů, jsem viděl jediné východisko vystoupit z KSČ. V dopise tehdejšímu předsedovi KSČ L. Adamcovi jsem zaslal stranickou legitimaci a s ní dopis. Z něj vyjímám:


    „…není to tak dávno, co jsem Vás prosil, aby jste se mě zastal vůči nesprávným obviněním…. Nereagoval jste a neučinil ten nejmenší krok k mé obhajobě. …Pravděpodobně jste mě již dávno odepsal a dal na pospas veřejnému mínění…počátkem ledna jste řekl, že pro mě nemáte práci… Dovolím si, pane předsedo, připomenout některá naše setkání. Ta počáteční vycházela z toho, že se pravděpodobně dobře znám s M. Jakešem, což by mohlo být pro Vás užitečné. První setkání souviselo s Vašim požadavkem zpracovat návrh na sloučení ČPK a ČK VTIR. Takřka do rána jsem Vám předložil návrh s novým názvem Česká komise pro plánování a vědeckotechnický rozvoj. To jsem ještě pracoval jako zástupce vedoucího ekonomického oddělení ÚV KSČ. Návrh jste vysoce ocenil, aniž jsem tehdy blíže se pokoušel pochopit Vaše záměry. Další setkání s Vámi bylo u tehdejšího tajemníka ÚV KSČ M. Jakeše. Vyzýval jste mě ke spolupráci „v boji za vědu a techniku“. Konstatoval jste, že taková šance se nabízí jednou za 25 let. Stal jsem se místopředsedou české vlády a začal pracovat na novém úseku. Ještě neuplynuly ani dva měsíce a již jste mě poctil vážnou kritikou za neúnosnou práci ČK VTIR. Při pozitivním přístupu komise k řešení zámku Jezeří, Křivoklátska a dalších problémů životního prostředí jste znervosněl. Připomínám také moje kritické vystoupení o špatném přístupu NV k řešení ekologických otázek na poradě předsedů KNV. Ač vše bylo s Vámi prodiskutováno, poctil jste mě kritikou, že takto kriticky se, s předsedy KNV, nemůže jednat. Shodil jste moje vystoupení a předsedům polichotil. Připomínám zprávu pro vládu o řešení ekologických problémů a o potřebě zvýšit pravomoci národní vlády, kterou jste jeden den podpořil a druhý den ve vládě navrhl, aby byla zpráva vzata jako informace, bez jakéhokoliv řešení. Připomínám návrhy na reorganizaci ČK VTIR a její orientaci na ekologické otázky a za prostředníka mezi ČSAV a výrobou v oblasti vědeckotechnického rozvoje. Iniciativu jste vysoce ocenil a v jiných kolektivech znehodnotil. Připomínám návrhy na zastavení některých provozů a podniků, které znečisťují životní prostředí a využití jejich výrobních kapacit pro výrobu přístrojů pro „vědu“. Připomínám i vyústění naší půlroční aktivity. Předložil jste návrh na zrušení komise VTIR, nechal schválit, aniž jste to projednal se mnou a s kolektivem. Do roka a do dne jsem pochopil, co je ta šance, která se vyskytne jednou za 25 let, jak jste zdůrazňoval při mém „náboru“ do vládní funkce. Byl jsem bez práce a máte rozhodující podíl, spolu s M. Jakešem, že jste mě vrhli na oddělení Státní administrativy ÚV KSČ, kde prý určitě „skončím“. Připomínám i chvíle kdy jste, v dubnu a v květnu 1988, mně přehrával a předčítal Vámi koncipovaný program strany. Žádal jste, abych vše vyřídil M. Jakešovi a pomáhal Vám v propagaci Vašich názorů. Současně jste požadoval, abych Vám dal typy mých spolupracovníků, které by jste využil. Po druhé to bylo již na federální vládě, kdy jste mně ve Vaší kanceláři řekl, že mě „uděláte“ ideologickým tajemníkem ÚV KSČ a znovu jste žádal o typy lidí, které využijete.
    Připomínám i dopis, který jsem Vám zaslal jménem svým i 40ti odborníků životního prostředí, s nimiž jsem spolupracoval. Neodpověděl jste a naše názory ignoroval. Později jste se sám stal velikým strůjcem mezinárodních aktivit v oblasti životního prostředí. Odborníci mě kritizovali za neschopnost něco prosadit. Všechna setkání s Vámi byla užitečná a věřte, že pro mě prospěšná. Odpovědně mohu prohlásit, že řadu Vašich názorů jsem podporoval. Byl jste zastáncem rozbití diktatury úzké skupiny nekompetentních lidí. Bohužel, vždy jste viděl jenom sám sebe…. Chci se s Vámi rozloučit, poděkovat za veškerou podporu, kterou jste mně projevoval, ale i za pokrytectví, které jste činil vůči mé osobě… V současné době se rozvijí ve všech sdělovacích prostředcích i mimo, veliká honba na mě, abych se zodpovídal z činů, které jsem nikdy neudělal. Protože k nim mlčky přihlížíte, máte tyto akce na svědomí i Vy. Chcete se tak podílet na justičním omylu? Chcete podporovat názory stalinistů, kteří dlouhodobě a cílevědomě touží po moji likvidaci? Asi ano! Z toho důvodu k vůli Vaší sobě a Vaší nevšímavost vůči mým problémům končím členství v komunistické straně a vracím členskou legitimaci. KSČ, demokratické iniciativě se omlouvám. Prosím, aby jste pochopil moji situaci, která hraničí se sebeobětováním, aby jiní, alespoň na čas, byli ještě na výslunní. Osobně jsem lidu nikdy neublížil a žádné brutality nikdy neorganizoval. Nikdy jsem nechtěl věřit tomu, že budu vinen i když jsem u ničeho nebyl. V tváři tvář vidím, že to možné je. Pochopil jsem, že je možné všechno a to i v rozvíjející se demokracii, v kolektivu lidí, kteří volají po nových platformách, po lidskosti. A tak mě zničte! Prosím Vás ale, nechejte v klidu žít a pracovat moji rodinu…!“

    Vyšetřující komise komunistické strany

    Členové komise v čele s profesorem Čadou přijela za mnou domů. Filosofie vyšetřování stejná jako jinde. Profesor Čada řekl doslova: „…hodně osobní otázka – možná bych neměl, ale řeknu to naprosto otevřeně. My jsme mluvili s řadou vedoucích oddělení i s řadou funkcionářů. Ptali se na problémy. K 17. listopadu jsme se ptali zda si myslí, že se to zhroutilo jen v té rovině nejednotnosti špiček systému, nedočkavosti mnohých po moci. Je fakt, že třeba o tom, že tady bude už převrat se už psalo v novinách měsíc předem. V Australii vyšly noviny, že tady bude převrat apod. A řeknu ti naprosto otevřeně, nezlob se na mě, všichni mají pocit, že jsi o tom musel vědět. Možná je to dáno tím, že jsi se vymykal v hodnocení situace, byl jsi jinej. A kdo je jinej, je vždycky podezřelej. Já to znám z vlastní situace na vojně….dokonce někteří mluvili o tom, že jste chodili na porady do nějakého hotelu ÚRO na Poříčí, na večeře s pracovníky bezpečnosti…Když jsem mluvil s M. Jakešem, tak potvrdil, že to jmenování do té funkce bylo dost na rychlo uděláno, ale měl takovou představu, měl určité záměry třeba tím jmenováním do funkce a pak s přechodem na jinou funkci. Možná to nebylo tak jisté, neříkal to otevřeně…“

    K tomu jen maličkost na vysvětlení. Na žádné večeře jsem nikdy nechodil a zařízení ÚRO na Poříčí dodnes neznám. ÚRO také nebylo v mé kompetenci. V každém případě ono setkávání je pozoruhodné.

    Ještě několik zamyšlení k minulosti…

    NĚKTERÉ VZPOMÍNKY NA MINULOST

    1) Základy pro vstup do politického života

    V letech 1965 – 1969 jsem absolvoval vysokou školu politickou v Praze a obhájil diplomovou práci na filosofické fakultě pod názvem „Role světového názoru v životě jednotlivce“, posléze v letech 1975 a 1985 postgraduální výuku na akademii společenských věd v Moskvě a v letech 1981 – 3 postgraduální studium na vysoké škole ekonomické – výrobně ekonomické fakultě a obhájil práci pod názvem „Problematika rozvoje výrobního oboru 513 tvářecí stroje na kovy“.

    Středem pozornosti všech mých studijních oborů byla problematika vědeckotechnického rozvoje. Aktuálním podkladem mých východisek byla práce Radovana Richty a kol. „Civilizace na rozcestí“ vydaná v roce 1966. Ve své knize mj. napsal:
    „…Vědecko-technická revoluce jako univerzální a permanentní proměna výrobních sil lidského života otevírá dva nové rozměry společenského vývoje:
    a) vědecké objevy a technické převraty stavějí celý lidský život na dynamickou půdu,
    b) zároveň celá sféra lidského života vstupuje postupně jako nový dynamický činitel do pohybu civilizace.
    V obou směrech se mezi člověkem a jeho dílem rozvijí složitá dialektika, jejíž obraty dovádějí tradiční hranice života ad absurdum a zároveň se jim začíná vymykat…“

    Citát, jakož i studium knihy a dalších děl mě přivedly k závěru, že doba vyžaduje rychlé změny ve způsobu vzájemného vztahu člověka a přírody i nové vztahy mezi lidmi, navázat na zkušenosti a tradice českého národa získané po staletí, z dob národního obrození a první československé masarykovské republiky. Dynamika moderní doby vyžadovala, aby člověk se stal skutečnou mírou věcí a to celým svým životem, praktickým, intelektuálním i citovým.

    Do popředí vystoupila problematika chápání člověka, poznání, co je on sám, jak volí svoji činnost, jaký je smysl jeho života, jaké hodnoty vlastně tvoří a v neposlední řadě i otázky svobody jednání člověka. V další části jsem napsal, že „svoboda jednotlivce může růst jen v míře odpovídající růstu svobody společnosti jako celku, že svoboda člověka je nezbytným předpokladem svobody celé společnosti. Jakákoliv snaha manipulovat člověka proti jeho vůli, nerespektovat jeho potřeby a zájmy, může vést k jeho deformaci, k omezení jeho všestranného rozvoje, čili k nesvobodě. V závěru své diplomové práce jsem použil citát z knihy Adama Schaffa „Filosofie člověka“ : „…Nedokážeme…zlikvidovat smrt, ale víme, že život může být lidský a víme jak jej lidským udělat. Nedokážeme zlikvidovat veškeré utrpení na světě, ale známe cesty, které vedou k likvidaci nejhoršího utrpení, nejhoršího proto, že je masové. Nedokážeme každému zaručit osobní štěstí, ale známe způsoby jak vytvořit lepší podmínky pro realizaci štěstí ve všelidském měřítku. Zdánlivě skromná a zároveň jak strhující vize! Jmenuje se socialistický humanismus!“

    Tuto práci jsem psal v období roku 1968 a 69. Ono období zůstalo v mé paměti a já jsem, při přebírání diplomu slíbil, že mu zůstanu věrný. Tehdejší programu politiky KSČ byl tvořen a diskutován na vysoké škole politické, kde jsem sudoval. Z mnohými teoretiky a propagátory tehdejší politiky, profesory, jsem byl v přátelském vztahu. Byl jsem jedním z aktivistů nejvyššího orgánu, který tuto polednovou politiku roku 1968 zabezpečoval v okresech a závodech. Komunistická strana nikoliv formálně, ale fakticky, se stala skutečnou hybnou silou pokroku a rozvoje demokracie. Jedním z jejich významných projevů bylo uvolňování cesty k vědění, k vědeckému, technickému, společenskému tvoření a to všem lidem. Nepochybně i po vstupu vojsk Varšavské smlouvy bylo třeba toto břemeno pozitivní politické aktivity ve směru „hodnot rozumu svobody a svobody rozumu“ převzít jako jedinečnou životní šanci.

    2) Práce po srpnu 1968

    V rozhárané době, po srpnu 1968, jsem neviděl jiné východisko k politické práci, než se orientovat na vědeckotechnický pokrok. Tato orientace vytvářela předpoklady k práci s inteligencí a k jejímu zapojování do společenského procesu. Komunistická strana měla orientaci na vědeckotechnický pokrok ve svém programu. Veřejně proklamovala, že rozhodujícím zdrojem intenzivního rozvoje národního hospodářství, růstu společenské produktivity práce je věda a technika, jako jednotný společenský proces. To byl pozitivní základ k politické orientaci a pracovním aktivitám. Před řídícími stranickými orgány všech stupňů tak stál úkol vyvíjet aktivitu k prohlubování vědeckosti společenského řízení, organicky spojit vymoženosti vědeckotechnické revoluce s nutnostmi rozvoje socialistické společnosti. Takový úkol nemohl být naplňován bez inteligence. To byl základ k mé změně obsahu socialistické političnosti od diktatury proletariátu k všelidovému uvolnění tvůrčích sil technické a humánní inteligenci. Takové poslání nebylo jednoduché. Vstupem vojsk Varšavské smlouvy na naše území ztratila komunistická strana kredit, který měla po lednu 1968. Lidé komunistické straně přestali důvěřovat. Chtěla-li znovu upevňovat své neformální postavení, musela, bez jakýchkoliv administrativních metod, měnit své ideje ve skutečnost, musela se zbavovat neproduktivní práce, projevit schopnost sjednocovat a koordinovat činnost všech vrstev společnosti, zaměřit se na vytváření dobrých vztahů člověka s člověkem, člověka ke kolektivu, kolektivu k jednotlivým členům společnosti, zaměřit se na vytváření dobrých podmínek pro práci, orientovat svou pozornost na životní úroveň, stejně jako na úroveň života.

    Vědom si těchto nutností a potřeb rozvoje okresu, svolal jsem v roce 1970 všechny umělce z okresu Žďár, některé vedoucí činitele průmyslových a zemědělských závodů, vybrané ředitele škol a kulturních zařízení na besedu s vedením okresu Žďár. Předmětem diskuse bylo sjednocení aktivit kulturních a uměleckých osobností, představitelů politických a správních orgánů, výroby a soustředit pozornost na aktuální problematiku politiky, ekonomiky, historie, kultury. Setkání bylo nesmírně významné. Došlo k vzájemné podpoře a slibu, že okres se bude, bez ohledu na nevyjasněné otázky vstupu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 68, dále rozvíjet a orientovat na vědeckotechnický pokrok a životní prostředí. Výsledkem takových dohod byla i návštěva presidenta republiky generála Ludvíka Svobody v okrese a formulování cílů v oblasti životního prostředí.

    To je podpis presidenta republiky v pamětní knize chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy v den a na místě slavnostního vyhlášení chráněné krajinné oblasti na Žákově hoře u Stříbrné studánky v katastru obce Cikháj na Žďársku. Vzácného hosta doprovázeli ministr kultury dr. Brůžek a další představitelé. Byl jsem jedním z těch, který připravoval a organizoval tuto návštěvu. Bylo to poprvé kdy tak slavnostním způsobem nejvyšší představitel státu otevřeně promluvil nejen k otázce ochrany přírody a vyznal se k upřímné lásce a k věrnosti vůči svému rodnému kraji, ale i ke svému mimořádnému pochopení pro krásy vlasti. Ve svém projevu na náměstí ve Žďáru nad Sázavou to vyjádřil slovy: „Znám tento kraj důvěrně již od svého dětství a mám jej rád. A když jsem dnes projížděl a procházel některými z těch nejmalebnějších jeho koutů, znovu jsem si říkal, jaká je krásná naše země. Petr Křička nazývá Vysočinu v jedné své básni „měkkým smutným krajem“. Pro lidi, kteří tu dříve žili, bývalo tu opravdu hodně smutku, bídy i hladu. Ne nadarmo se říkalo, že Vysočina je začátek kamení a konec chleba…“

    Den jeho pobytu v okrese byl skutečně velikým zážitkem. Na vyzdobeném náměstí ve Svratce očekávali občané presidenta republiky a ostatní vzácné hosty již od časných ranních hodin. Po té president s doprovodem odjel k Žákově hoře a prošel nedotčenou částí lesa, pralesem ke Stříbrné studánce, která je jedním z pramenů řeky Svratky. Bez pomoci přeskakoval bravurně padlé buky a javory a svěží došel k místu oficiálního aktu. U Stříbrné studánky ministr kultury předal představitelům kraje výnos o zřízení chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. Na památku této lesní slavnosti se podepsal president do oficiálních dokumentů.

    Z prostředí překrásného lesa a krajiny vedla cesta presidenta do Žďárských strojíren a sléváren. Vítán bouřlivým potleskem pracujících si prohlédl tavicí provoz, formovnu, cidírnu, hrubovnu a kovárnu. Po skončení směny pracující Žďasu šli v průvodu v čele s presidentem republiky a hudbou na žďárské náměstí, Zde pronesl projev často přerušovaný přítomnými občany. Mj. ocenil práci obyvatel vesnic a měst při ochraně životního prostředí. Mj. řekl: „…Prostý půvab této krajiny je zdrojem inspirace nejen pro umělce. Je dojemné vidět, s jakou láskou tu mnozí lidé pečují o úpravu svých domků a zahrádek. Zvlášť významné je to, že i při rychlém rozvoji průmyslu a výstavby si váš kraj zachoval nezbytnou vyváženost, zdravý vztah a soulad mezi přírodními podmínkami a výtvory lidské činnosti. Prací celých generací vznikla tak krajina, spojující dobré podmínky pro produktivní výrobní činnost lidí se zdravým přírodním prostředím….Považuji za správný krok, že dnes byla slavnostně vyhlášena chráněná krajinná oblast Žďárské vrchy. Jde o to, aby si tato oblast, kterou právem můžeme nazvat jedním z pokladů naší země, zachovala svou krásu, přitažlivost i všestrannou užitečnost pro nás i příští generace….Málo zemí na světě se může pochlubit takovou rozmanitostí krajiny i takovým bohatstvím přírodních zdrojů, zajímavostí a krás jako právě naše vlast. Máme místa, jejichž malebnost, půvab i prospěšnost pro zdraví lidí může soutěžit s kterýmkoliv místem na naší planetě. Musíme si toho vážit a chránit toto bohatství – pro nás i příští pokolení…“

    Závěr pobytu presidenta ve Žďárském okrese se konal za ovací občanů v Novém Městě na Moravě. Prohlédl si výstavu prací národního umělce Vincence Makovského. Po té v doprovodu ředitele gymnasia v Novém městě na Moravě profesora R. Svačiny položil president republiky na hrob Vincence Makovského na místním hřbitově kytici rudých květů. Sobota 27. června byla pro nás organizátory o občany Žďárska radostným a velkým svátkem, inspirací. Po dosud nezažitém vstupu vojsk Varšavské smlouvy to byla velká událost k uklidnění situace v okrese.

    Návštěva presidenta republiky a vyhlášení chráněné krajinné oblasti vedly, nás vedoucí činitelé okresu a občany, k hlubšímu zamyšlení nad pojmem životní prostředí. Nemohlo být člověka, jehož by se tyto otázky nedotýkaly. Nebylo a není také oblasti společenského života, jež by nesouvisela s vytvářením příznivých podmínek pro společenský, biologický a sociální život člověka. Zaměření na jeho blaho a na péči o životní prostředí nemohlo být pojato jako abstraktní láska k přírodě, ale jako odpovědnost za životní podmínky, v nichž chceme žít nejen my, ale budou žít další generace. Vážným problémem se jevil úkol uspokojovat materiální potřeby občanů, orientace na vědeckotechnický pokrok. Přístup k půdě, vodě, lesům, sídlištím, k modernímu stroji a hlavně k člověku žádal pohled z nadhledu, který byl nemyslitelný bez dostatečného souboru znalostí. Čím více lidé poznávají a ovládají zákonitosti přírodního a společenského procesu, tím více jsou nuceni jej dále poznávat a řídit sebe sama. K tomu patřila tvořivá práce, obětavost, dobré mezilidské vztahy, odpovědnost vůči společnosti, vzdělanost a kulturní vyspělost, mravní hodnoty. Všechny tyto úvahy vedly k obnovení tehdy již téměř zapomenutého zvyku Horácka Otevírání studánek na Třech studních a k založení novodobé tradice čistění studánek, výsadby stromy a keřů u Stříbrné studánky na Žákově hoře. Byla to odpověď na inspirace, které v okrese přednesl president republiky v roce 1970. Každoročně tak dospělí, mladá generace, děti ze škol informovaly o svých aktivitách oblasti životního prostředí. Například v květnu 1979 děti, jak informoval týdeník Vysočina 8. května toho roku, vyčistily ke dvěma stovkám studánek apod. O těchto výsledcích a dalších aktivitách informovala každoročně delegace žďárského okresu presidenta republiky na Pražském hradě.

    President se velmi pozorně o ně zajímal a nabádal k mnoha dalším iniciativám. Měli jsme štěstí, že nás v aktivitách podporoval i tehdejší poslanec Federálního shromáždění a ministr zahraničí ing. B. Chňoupek. Poslancoval za náš okres, zabýval se všestranně všemi našimi problémy v okrese. Navíc pomáhal ke zvyšování vzdělanosti základního hospodářského a funkcionářského aktivu okresu. V každém čtvrtletí roku někdo z vedoucích činitelů ministerstva zahraničí přednášel o československých zájmech v jednotlivých teritoriích světa a o vývoji politické situace na Východě i Západě. Byl to obrovský vklad, který pomáhal orientovat v politice. Obě tyto osobnosti včetně tajemníka ÚV KSČ Josefa Havlína, pomohli k uklidnění situace v okrese a k jeho dobré orientaci. Díky jejich pravidelným návštěvám okresu a rozhovorů s lidmi nás nesmírně podporovali a veřejnost důvěřovala v naše programy a orientaci.

    3) Odpůrci naše snahy blokovali

    Díky neustálé pozornosti výchově okresního aktivu a jeho orientací na problémy, které souvisely se životem lidí, neunikal jsem pozornosti odpůrců. Dogmatici v komunistické straně útočili, pomlouvali, psali anonymy na ústřední a krajský výbor komunistické strany. Když jejich tlak vrcholil rozhodl jsem se skončit s politickou prací. Ke konci roku 1970 jsem napsal dopis krajskému výboru KSČ se žádostí o rozvázání pracovního poměru a přechodu zpět do Žďárských strojíren. Žádost nebyla vyslyšena. Krajští činitelé v Brně mě zavolali na pohovor a řekli, že „strana se mnou počítá“. Pracoval jsem dál a ze své orientace neustoupil.

    V roce 1975 postihla okres Žďár velká přírodní kalamita. Zima, mrazy a vítr polámaly velké množství lesů, elektrického a telefonního vedení, ochromily život v okrese. Nebylo spojení, do mnoha míst nejezdila doprava, nebylo možné ani svolání základního okresního aktivu. V těchto podmínkách prací a odstraňování kalamity se ujala okresní Rada obrany státu v čele se mnou. Bylo potřeba pomoci armády a dalších okresů, co možná nejrychleji reagovat na danou situaci. Práce byly cílevědomě koordinovány a život okresu se brzy stabilizoval. To se nelíbilo dogmatikům. Znovu pomlouvali, rozšiřovali lživé fámy. Krátce po kalamitě, navštívili okres redaktoři novin „Krasnaja zvezda“ ze Sovětského svazu. Zajímali se o partyzánské hnutí a o historické zachování pamětí rozhodujících údobí odboje. Dostalo se jim objektivních informací a také ukázek odhalení památníků v místech kde sídlily štáby partyzánských oddílů. Při jedné besedě, člověk výrazný dogmatik, bývalý spolupracovník partyzánů od února 1945, vyprávěl redaktorům jak bojoval po celé Českomoravské vysočině. Nad jeho výkladem jsem kroutil hlavou. Když skončil pošeptal jsem mu, že lže a místa, které uváděl zřejmě dodnes nezná. Otec mé ženy byl totiž aktivním příslušníkem partyzánů a o hnutí mě podrobně informoval, daroval mně všechny jeho zápisky z doby činnosti v partyzánských oddílech. Po lživém výkladu jsem neměl zájem setrvat v takové společnosti. S redaktory se rozloučil a otrávený odešel z besedy. Moje stanovisko k „těmto partyzánům“, jakož i moje aktivita v odstranění kalamity a využívání lidí s vysokoškolským vzděláním, se staly předmětem nehorázných útoků právě lidí tohoto typu. Nejenže dogmatikové otevřeně útočili, lživě pomlouvali, ale jejich delegace odjížděly na ústřední kontrolní a revizní komisi. V té době byl jejím předsedou M. Jakeš. Stěžovala si na moje pravičácké metody a moji veřejnou angažovanost ve prospěch vysokoškolsky vzdělaných lidí. Domů přijížděli spokojeni. Na vývěskách přeškrtávali moje fotografie a je označovali černým křížem. Naznačovali, že jde o můj konec. Sešli se tajně ve Státní traktorové stanici v Novém Veselí a slíbili si, že vše musím „dostat“ i s „úrokama“. Osoba o níž jsem hovořil, v souvislosti s partyzánským odbojem, si nechala namontovat do okna svého bytu vojenský dalekohled, kterým sledovala moji činnost a návštěvy v mé kanceláři. Bylo škoda, že jsem se to dověděl až po roce 1989. Slíbili si, že mně budou vytvářet krajně nepřátelské ovzduší a neustále psát anonymi a tak znesnadňovat život. Svůj slib naplňovali do důsledků. V takové nepřátelské atmosféře jsem se rozhodl požádat znovu o propuštění ze služeb komunistické strany s tím, že míním odejít do Žďárských strojíren.
    Krajskému výboru KSČ jsem mj. tehdy napsal:

    „…od svých 22 let pracuji ve stranických funkcích a nikdy jsem nepředpokládal, že přijde čas, kdy budu naprosto znechucen a otráven anonymy…Snažil jsem se naplňovat teoretické znalosti, abych omezoval subjektivismus a co nejlépe ovládl společenské cíle…Ve Žďárském okrese, spolu s kolektivem, se snažil vyvíjet tlak na řešení všech společenských oblastí – ekonomiky, kultury, školství, sportu, životního prostředí….nejcennější při tom byla účast všech sociálních skupin…Cesta byla provázena složitými problémy. Vznikaly generační konflikty, které vyplývaly z mé revolučnosti při řešení úkolů a ze zkostnatělosti a pohodlnosti starších…rozbíjely se skupiny těch, kteří pohodlnost a slávu z minulosti považovali za vrchol své činnosti i v současnosti….Fakta nasvědčují, že se zrodil plán na likvidaci Hegenbarta, který byl a je strůjcem aktivit v okrese Žďár….Pět let procházím zkouškou nervů. I svému největšímu odpůrci nepřeji prožívat každodenní stresy, které neinspirují, ale psychicky ubijí. Marně si kladu otázku proč. Zřejmě je za vším skryt hlubší politický podtext, který nemám odvahu přesně definovat. Pět let cílevědomé práce neznámých organizátorů nemůže zůstat bez vlivu na zdraví člověka…..Nemohu se smířit se skutečností, že taková praxe může být trpěna v socialistické společnosti, a nejen trpěna, ale i rozvíjena….“

    Žádal jsem o propuštění ze služeb. Vyhověno mně však nebylo, ale naopak řečeno, že stále se mnou „počítají“. Za práci v okrese jsem byl ústředním výborem a federální vládou vyznamenám vyznamenáním Za výstavbu.
    Ze Žďáru jsem musel odejít do Brna na krajský výbor KSČ. A tak z rozdělané práce jsem byl přesunut na tak zvaně vyšší místa.

    4) Přechod do Brna

    Ale ani v Brně, na novém pracovišti, nebyl klid. Ještě jsem se v Brně nestačil rozhlédnout přišel na mě anonym. Odpůrci ze Žďáru útočili nadále a psali, psali, dokonce mínili lživými a sprostými anonymy rozbít moji rodinu. Vedoucí činitelé krajského výboru anonym podrobně studovali a vyžadovali písemné stanovisko. Bylo to odporné. Na novém pracovišti, jako vedoucí národohospodářského oddělení krajského výboru KSČ, jsem se věnoval oblasti průmyslu a vědeckotechnické rozvoje, ale také zdravotnictví a oblasti výzkumných ústavů. Spolupracoval jsem s výzkumnými pracovišti a pracovištěm akademie věd v Brně, s vysokými školami, předními osobnostmi zdravotnictví. Protože jsem vyšel ze Žďárských strojíren, které vyráběly lisy a válcovací zařízení, byla moji doménou technologie tváření. Byl to významný obor i pro řešení problematiky produktivity práce a úspor materiálů. Fakta z výzkumných ústavů dokládaly, že je třeba se tímto oborem zabývat. Závažnost problému tváření potvrzovalo i mé studium na vysoké škole ekonomické, výrobně-ekonomické fakultě. Z mnoha statistických faktů bylo známo, že přechodem na technologii tváření bylo možné snížit pracnost výrobků o 20 – 30 %, uspořit materiál až o 70 %. Podíl tvářecích strojů byl u nás, oproti jiným zemím u nás nízký. Dosahoval 13,9 %. V tehdejším Sovětském svazu představoval tento ukazatel 18 %, v Japonsku 24 %, v USA 29 %, ve SRN 33 %!
    V závěrečné práci na vysoké škole ekonomické jsem mj. upozornil, „že nedůležitějším úkolem současnosti je odstranit brzdící faktory intenzifikace hospodářského růstu i nesprávná nekomplexní hodnocení. Kritériem pro stanovení směrů technického zdokonalování výroby, výběru forem a metod jeho realizace musí být společenský a ekonomický efekt a nikoliv jen všeobecné proklamace o výhodnosti a nutnosti.“ Studium vysoké školy ekonomické znovu prokázalo, že orientace na vědecko-technickou revoluci a využití vysokoškolsky vzdělaných lidí nemůže být protispolečenský jev. Naopak. Studium mě nabádalo, abych ve své politické angažovanosti se snažil orientovat politickou práci k přehodnocení vztahů člověka k okolnímu světu i problémy, které souvisely s vlastním životem člověka. Odhalovat mnoho nejrůznějších více či méně uzavřených systémků a systémů, v nichž byl dosud jeho život uzavřen a které tak či onak byly nástrojem manipulace s jeho životem, nedovolovaly realizovat nové soustavy hodnot spjatých s vědeckotechnickým pokrokem. Ani zde jsem neobstál. Byl podán návrh na další můj přesun.

    5) Přechod do Zlína

    Jednoho dne když jsem pospíchal domů mě zavolal nadřízený tajemník a sdělil novinku. Měl jsem opustit krajský orgán a přejít buď do Brna města anebo do Zlína. Protože v Brně pracovalo tehdy na městském výboru KSČ mnoho dogmatiků rozhodl jsem se pro Zlín. Před nástupem do Zlína jsem obdržel potřebné oficiální i neoficiální informace. Nejvíce informací z neoficiálních míst jsem dostal o Slušovicích. Tamní zemědělské družstvo jsem neznal, neznal jsem ani činitele Agrokombinátu Slušovice. Nikdy jsem tam nebyl. Předmětem mých politických aktivit mělo být rozbití tohoto kontrarevolučního „hnízda“. Bylo řečeno, že do družstva „natahali“ mnoho lidí s protispolečenskými a protisocialistickými tendencemi, kteří narušovali československý hospodářský pořádek, na principech baťismu prý znovu chtěli obnovit kapitalistický systém. Do celého okolí prý vnášeli chaos. Zamezit návratu kapitalistických principů předpokládalo omezit vliv předsedy Agrokombinátu docenta F. Čuby a zajistit odchod z funkcí všech, kteří již dříve byli za revizionistické tendence po roce 1968 vyloučeni z řad KSČ. O Slušovice se prý měl zajímat president republiky a generální tajemník ÚV KSČ G. Husák. Na jeho stole prý ležela analýza činnosti slušovického Agrokombinátu a měl prý eminentní zájem, aby jejich aktivity skončily a Agrokombinát byl rozpuštěn. Této tezi jsem nemínil moc věřit. G. Husák byl ambiciosní intelektuál se zájmem o pokrok. To prokazoval jednoznačně ve vztahu ke Slovenské republice. Současně jsem měl sledovat všechny vazby činitelů Agrokombinátu Slušovice na tehdejšího předsedu federální vlády dr. L. Štrougala a informovat krajské orgány. Měl jsem pochopit, že daná doba nevyžaduje politických procesů, ale morální kompromitace. Měl jsem nastolovat náměty ke kriminalizaci některých činností vedoucích činitelů Agrokombinátu, snažit se je znemožnit, dokonce připravit podmínky k veřejnému odsouzení. Pokud splním úkol mohl jsem počítat s vysokými funkcemi v komunistické straně a ve státě. Města Zlín jsem si vážil od dětství. Otec mimo zemědělství byl ševcem a doma vyráběl obuv pro žďárské firmy. Jako kluk jsem mu nejednou musel počítat dřevěné floky či „dráštyftle“, pomáhat motat dratve, kterými upevňoval potřebné části na svršky bot apod. Vyprávěl o velikosti obuvnického průmyslu a o nevšedních schopnostech pana Bati. I to rozhodlo, že jsem krátce po kývnutí na přechod do Zlína jel, v doprovodu nejvyššího krajského činitele v Brně, na zasedání okresního výboru KSČ ve Zlíně. Byl jsem zvolen nejvyšším představitelem okresu. Jednání orgánu bylo zahájeno s obvyklými formalitami. Neposlouchal jsem. Přemýšlel jsem o kontrarevolucionářích, o tom jak místo starosti o vědeckotechnický rozvoj budu podávat hlášení o situaci a manýrech ve Zlíně a ve Slušovicích. Pozorně jsem sledoval každého účastníka okresního orgánu a snažil se vnímat, co si asi myslí. Hledal jsem také člena okresního orgánu, předsedu Agrokombinátu Slušovice doc. Čubu. Neznal jsem ho. Ve čtvrté řadě se mé oči zastavily. V tmavém obleku tam seděl muž vážného pohledu, v brýlích. To by mohl být on. Současně se ke mně naklonil nejvyšší činitel kraje a ptal se zda znám F. Čubu. Nepozorovaně na něj ukázal. Uhodl jsem.

    Po zvolení nejvyšším představitelem ve Zlíně a po nástupu na nové pracoviště jsem neměnil názor a zůstal přesvědčen, že i nadále budu věnovat rozhodující pozornost novým technologiím, vědeckotechnickému rozvoji, životnímu prostředí. Z praktických zkušeností a ze studia jsem byl přesvědčen, že nové technologie nastolují nové společenské vztahy, pomáhají rozvíjet nové obory, odvětví, že budu vytvářet optimální prostor k aktivitě odborníků, vědců, výzkumníků, podporovat jejich snahy o nové. Zlín byl významným intelektuálním centrem. V takovém prostředí práce politika nemohla být odtržena od nových vědeckotechnických řešení od mezinárodních kontaktů, od řešení mezinárodních globálních problémů, od pokroku, který byl charakteristický pro Zlín. Tím více se nemohla politická aktivita uzavírat do přežitých pouček o diktatuře proletariátu. Dělnická třída sama o sobě nemohla zajišťovat vědeckotechnický pokrok, ale jen a jen v úzké pospolitosti s pracovníky poznání.

    6) Poprve ve Slušovicích

    Zakrátko jsem se vydal do Slušovic. Nutila mě nejen zvědavost, ale i poslání, které jsem měl naplnit. Přivítaní v Agrokombinátu bylo slušné. Pozorně jsem vnímal každé jejich slovo, sledoval pohyb očí činitelů Agrokombinátu a domýšlel pochody v jejich myslích. Zdálo se mně, že někteří z činitelů Agrokombinátu si v hloubi duše šeptají : „přijel mladý stalinista, bude nás válcovat“. Výklad o družstvu, o jeho historii záměrech o hospodářských a sociálních výsledcích mě zaujal. Dosahovanou efektivnost, zisk, intenzitu práce doplňovali činitelé Agrokombinátu vzorci, výpočty, grafy, citacemi mnohých vědeckých kapacit z průmyslově vyspělých zemí Západu i Východu. Výklad docenta F. Čuby byl náročný, seriozní, logický. Z výkladu čeřil optimismus a bylo znát, že národohospodářský a politický problém společnosti je ve Slušovicích osvojen. Následoval film o práci a o životě v Agrokombinátu. Po filmu jsme prošli všechny výrobní provozy, navštívili středisko výpočetní techniky a vědecko- technických informací. Výklad a prohlídka zanechaly ve mně hluboký dojem. Byl jsem jako omámený. To, co jsem slýchával na vysokých školách jsem viděl v Agrokombinátu Slušovice na vlastní oči. Hlavou se mně promítaly myšlenky o vědeckotechnické revoluci a také citát Paula Sartra, který rád používal jeden můj konzultant na vysoké škole, že „dějinný pohyb je stálé ucelování, že každý člověk je neustále ucelovatel a ucelovaný, že filosofie představuje úsilí ucelovaného člověka pochopit smysl ucelování..“ Svého času jsem tento citát nosil stále u sebe, abych pochopil jeho smysl. Ve Slušovicích jsem si znovu na něj vzpomněl.
    Výklad i prohlídka Agrokombinátu prokázala, že věda není chaos, ale systém provázený vysokou kázní, morálkou, vírou. Stane- li se věda věcí politiku, hospodářů, hrdostí pracovního kolektivu, pak je mohutným zdrojem vynikajících hospodářských a sociálních výsledků. A Ty Agrokombinát Slušovice dosahoval. Mimořádnou pozornost věnovali, vedle tradičních zemědělských odvětví, automatizační technice, robotice, výrobě přístrojů, zemědělské technice, biotechnologiím. Mj. vyráběly tehdy počítače TNS. Jak známo tehdy byly u nás počítače málo dostupné či nedostupné vůbec. Nezasvěcení, a dogmatici je kritizovali za tuto výrobu, kompletováni. Kritizovali je i a stanovenou cenu. Veškerý technologický proces třeba v kravíně byl založen na výpočetní technice. Dávkování krmiv bylo velmi přesné a v rozsahu jaký potřeboval ten či onen skot. Nutně potřebovali počítače, výpočetní systémy apod. Jejich zájem musel podpořit každý kdo věděl kam kráčí vývoj.

    Ze Slušovic jsem odjížděl šťastný a vnitřně hluboce přesvědčený, že v Agrokombinátu Slušovice nejde o žádnou kontrarevoluci, ale revoluci za pokrok. Využili poznatků baťova řídícího systému a zdokonalili jej pro své podmínky. Nabyl jsem přesvědčení, a také to předsedovi Agrokombinátu řekl přímo, že u mě mají zelenou! Slovo jsem splnil. O všem co jsem slyšel a viděl jsem dlouho přemýšlel. Poznatky ze Slušovic mě učarovaly. Z tehdejších mých zkušeností jsem došel k přesvědčení, že ve výrobních strukturách by měly být uplatňovány řídící systémy, které budou napomáhat účinné aplikaci vědeckotechnické revoluce. Se zájmem jsem procházel dokument velkého průmyslového komplexu zcela ojedinělého v hospodářském vývoji již v první československé republice, pod názvem „ Systém řízení a organizace koncernu Baťa“.

    7) Co byla firma Baťa a myšlenky jeho řídícího systému

    Firma Baťa to nebyly jen továrny na výrobu obuvi. Tato firma vyráběla obuvnické stroje na vysoké technické úrovni. Měla významné koželužny, výzkumné ústavy, laboratoře, šlo i o vynikající obchodní a prodejní síť. Výroba této firmy byla rozdělena do 44 zemí světa a měla 68 podniků, vlastnila 5 tisíc prodejen, zaměstnávala 80 tisíc pracovníků. Ročně dodávala 350 milionů párů obuvi, z čehož 220 milionů vyráběla sama a zbytek dokupovala. Z dokumentu o řízení tohoto komplexu mě zaujaly některé myšlenky jako

    – teorie využití příležitostí a vytváření příležitostí
    – být první a nejlepší
    – usilovat o monopolizaci výrobků v tuzemsku a v zahraničí
    – vyvíjet snahu o maximální zisk
    – výchova a vysoká výkonnost
    – základy samosprávy dílen
    – dokonalá technická a ekonomická příprava výroby i všech hospodářských opatření
    – pozornost kvalitě výroby a její kontrole
    – vysoká pracovní kázeň apod.

    Zdálo se mně, že je ve Slušovicích využívají dokonale. Tato východiska jsem bral jako orientaci i k mým politickým aktivitám. Hospodářské cíle Agrokombinátu Slušovice v oblasti rostlinné a živočišné výroby, jakož i uspokojování potřeb a zájmů družstevníků, formulovalo vedení do tzv. cílových programů. Prostředkem naplňování byla věda, výpočetní technika, nové technologie a technologická kázeň, kvalifikovaní lidé, kultura vysokého stupně, ale také intenzita práce, zisk. Koncepce moderní hospodářské politiky vznikla bezmeznou aktivitou a vůlí lidí s vysokou kulturou práce, s vědomím odpovědnosti naplňovat celospolečenské potřeby , ale i potřeby a zájmy družstevníků, obyvatel v okolí. Byl to výsledek práce docenta F. Čuby, intelektuálů, bez ohledu politické příslušnosti a náboženského vyznání. Ti pracovali bez ohledu na osobní pohodlí, bez ohledu na invektivy, pomluvy a urážky dogmatiků. Družstevní proces ve Slušovicích jsem považoval za ono Satrovo ucelování mezi subjektem a objektem, za ono duchovní proudění, které se každým dnem násobilo. Nové technologické procesy to nebyla ve Slušovicích žádná “intelektuální abstrakce“, ale skutečnost. Prostřednictvím ekonomicky, sociologicky i psychologicky propracovaným řídícím systémem, reálnými činy, neúprosným požadavkem na vysoký zisk, dosahovali nečekaných ekonomických výsledků. Kritériem jakékoliv činnosti byl zisk, který nutil využívat vědeckotechnický rozvoj, nové technologie. Ekonomický proces to nebyly proflákané hodiny, ale nesmírný tlak na vysokou intenzitu a produktivitu práce. Věda se tu stala skutečně základní výrobní silou. Takový program komunistická strana ve svých usneseních ukládala komunistům a společnosti. Ve Slušovicích obecné citáty stranických usnesení nekončily na papíře či v obecných nic neříkajících frázích na schůzích, ale staly se věcí cílevědomé materializace kolektivu družstevníků. Demokratičnost vnitrodružstevního procesu spočívala v účasti každého kdo chtěl plnit přesně a včas vše, co vyžadoval technologický proces. Účtování bylo neúprosné. Kdo plnil měl úspěchy, kdo ne, měl smůlu. Zaměření na vědeckotechnický pokrok to nebyl žádný protisocialistický čin, žádná kontrarevoluce, ale cesta k rychlejšímu uspokojování všech potřeb člověka a socialistické společnosti.

    8 ) I Slušovice měly problémy

    V dané době zlínské klima nebylo pro Agrokombinát Slušovice příznivé. Vedoucí činitelé byli osočováni za revizionistický, protistranický směr. Mnoho komunistů žádalo odchod docenta Čuby z funkce předsedy, dokonce i vyloučení z řad KSČ pro své „protisocialistické, kontrarevoluční činy“. Mnoho zlínských komunistů včetně mnohých činitelů nejvyšších orgánů komunistické strany, žádalo, aby z Agrokombinátu odešli „pravičáci“, vzdělaní lidé, kteří byli po roce 1968 vyškrtnutí nebo vyloučeni, za nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968, z řad komunistické strany, anebo byli členy jiné politické strany. Mnohými komunisty jsem byl vyzýván, abych řekl veřejně svůj názor na „Slušovice“. Očekávali, že já jako člověk, který byl do Zlína dosazen budu zastáncem dogmatických názorů a zajistím likvidaci Slušovic a jejich představitelů. Přepočítali se. Přepočítali se také ti, kteří podávali do Zlína informace, že jsem tvrdý nekompromisní dogmatik, stalinista. Ti asi dodnes neví, co to je politika, co je demokratický socialismus a co je to dogmatismus.

    Při přebírání diplomu na vysoké škole politické v roce 1969 jsem řekl tehdejšímu rektorovi, že program demokratického socialismu, který byl u nás rozvíjen v roce 1968, a který jsem studoval na vysoké škole politické, nikdy neopustím. A ve Slušovicích díky doc. Čubovi s jeho kolektivu, M. Zajícovi, byl tento program uplatňován. Neměl jsem důvod cokoliv omezovat či vytvářet podmínky k odchodu vzdělaných lidí. A tak těmto komunistům jsem otevřeně oznámil, že doc. Čuba má moji podporu, nebude odvolán a také že nebude nikdo odvolán ze Slušovic pro své politické názory. Dodal jsem, že tzv. pravičáci, „darebáci“, jak vzdělané lidí nazývali radikální komunisté, jsou součástí mozkového centra Agrokombinátu, vlastenci a musí dostat prostor ke své práci, že ve Slušovicích se nerodí žádná protistranická či protisocialistická platforma, či neuznávání vedoucí role komunistické strany, ale naopak. Abych dokladoval můj přístup zajistil jsem, aby předseda Agrokombinátu doc. Čuba se stal členem nejvyššího politického orgánu okresu. Zvolení se stalo předmětem velikých diskusí mezi zlínskými komunisty a některými činiteli vyšších stranických orgánů. Například z Brna přijel jeden činitel, který se na mě rozkřiknul: „Ty lotře, co to děláš? Jak to, že jsi si vybral Čubu za svého koně?“ Nic špatného jsem nedělal, ale věděl jsem, že schopní lidé mají mít možnost se uplatnit, že okres potřebuje využít jeho bohatých zkušeností, vysokých znalostí, velikých organizátorských schopností. Jeho zvolení do nejvyššího politického orgánů okresu vyvolalo šok i na ústředním výboru KSČ. Začal jsem být středem mnohých kritických poznámek o mým scestných politických praktikách, o mé zradě dogmatiků apod.. Odpůrci nenechali, po zvolení F. Čuby do nejvyššího politického orgánu, ho v klidu. Vyšli do boje s novým problémem. „Čuba prý nemá večerní universitu marxismu leninismu a tudíž nemůže být předsedou Agrokombinátu.“ Protičubovská atmosféra se zvyšovala a já neměl jiné východisko než předsedu Agrokombinátu pozvat na pohovor. Pohovor jsme skončili do pěti minut. Sám řekl, že univerzitu marxismu leninismu bude navštěvovat. Odpůrcům to nestačilo. Veřejně vykřikovali, co prý se skrývá za našim rychle skončeným rozhovorem? Nic, odpovědnost. Každý kdo to mínil s československou ekonomikou, s pokrokem dobře, kdo věděl, že je třeba v rámci potřeb vysoké produktivity práce, hledat stále účinnější formy řízení a adekvátní vědeckotechnické prostředky, kvalitní osobnosti, by jistě neučinil jinak.

    9) Analýza slušovického systému

    K omezení nepřátelských diskusí jsem doporučili provést analýzu slušovického řídícího modelu a zjistit, co je vlastně v Agrokombinátu protispolečenského, zda jejich systém brzdí či zrychluje společenský proces, zda vytváří či zamezuje uspokojování lidských potřeb a zájmů. K tomu účelu byla ustavena komise z vědeckých pracovníků akademie věd, vysokých škol, ústavu marxismu leninismu, politických pracovníků krajského a ústředního výboru. Tým odborníků si stanovil téma pod názvem: „Vliv slušovického řídícího systému na intenzitu zemědělské výroby“. Přípravných prací se zúčastnil také pracovník ideologického oddělení ústředního výboru KSČ. Po diskusích v kolektivu odborníků mě pozval stranou do mé kanceláře. Důvěrně mně oznámil, abych od záměru upustil, od Slušovic dal ruce pryč nebo špatně dopadnu. Ptal se zda vím, že vedení ústředního výboru KSČ má k nim vážné výhrady a se slušovickými politickými a hospodářskými praktikami nesouhlasí. Jeho informace mě rozčílila. Řekl jsem mu, že momentálně ve Zlíně žiji a pracuji já. Jako politický představitel jsem povinen zveřejnit svůj názor na všechny aktivity v okrese a buď je podpořit anebo omezit. Slušovický model je perspektivní a je nutno jej zobecnit. K tomu má pomoci analýza. Pokud on, nebo činitelé ústředního výboru KSČ, chtějí zlikvidovat Slušovice nechť jim to řeknou sami a mě do jejich zájmů nezatahují. Nechť vyřídí soudruhům v Praze, že já proti Slušovicím nebudu nic organizovat. Ukázal jsem mu na dveře. Zrudl a bez podání ruky odešel. Tušil jsem, že moje jednání může mít následky.

    Práce na analýze začala s velikým zaujetím. V kruzích dogmatiků byla kritizována. Neměli zájem, aby byla provedena jakákoliv analýza slušovického systému, ale naopak, aby tento systém byl odsouzen a viníci potrestáni. Jejich tlak se projevil. Někteří členové komise váhali a odmítali pokračovat v práci. Když jsem byl pod velkým tlakem i já jsem uvažoval o ukončení prací. Práce bylo však třeba dokončit. Slušovický řídící systém samozřejmě nebyl souhrnem nějakých pouček , ale metodou jak lépe a rychleji uspokojovat potřeby a zájmy socialistické společnosti a také moc dělnické třídy, rolnictva, inteligence, všeho lidu. Práce se dokončily. K překvapení dogmatiků byl slušovický řídící systém podpořen. Komise prokázala, že slušovická cesta nebrzdí společenský pokrok, ale naopak zrychluje, že slušovická cesta neomezuje společenskou roli komunistické strany. Analýza se stala významným politickým argumentem. I představitelé Agrokombinátu Slušovice byli spokojeni. Nebylo zábran, aby výsledek práce komise byl zveřejněn.

    10) Celookresní aktiv za účasti předsedy FS A. Indry

    Za účelem seznámení činitelů okresu s analýzou Slušovic byl svolán okresní aktiv funkcionářů komunistické strany, odborových a mládežnických organizací, všech vedoucích pracovníků průmyslu, zemědělství a ostatních odvětví. Neočekávaně svoji účast na aktivu ohlásil člen předsednictva ústředního výboru KSČ a předseda Federálního shromáždění A. Indra. Věděl jsem, že byl zastáncem vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území v srpnu 1968, iniciátorem myšlenky dělnicko-rolnické vlády v srpnu 1968, z mého pohledu radikálem, který odmítal jakékoliv reformy v práci komunistické strany a také člověkem, který jako tajemník ústředního výboru KSČ v roce 1970, dal podnět k vylučování členů komunistické strany. Tehdy měl prohlásit, že „tanky do Československa nepřijely pro pár vyloučených členů“ z řad KSČ. Z jeho iniciativy začalo masové vylučování členů z KSČ, kteří nesouhlasili se vstupem vojsk na naše území. Jeho příjezd ve mně vzbuzoval obavy, že odsoudí moji podporu Slušovicím a praxi mé orientace na vzdělané osobnosti. Dogmatici ve Zlíně začali šířit zprávy, že A. Indra udělá konečně ve Zlíně a ve Slušovicích pořádek. Byli však i tací, kteří protestovali proti příjezdu a odsuzovali jeho angažovanost ve směru příjezdu vojsk Varšavské smlouvy na naše území v srpnu 1968.

    Z hlavním projevem na aktivu jsem vystoupil já. Mj. i před ním konstatoval, že Slušovice mají u mě zelenou, že využívání vědy ve výrobním procesu nepovažuji za kontrarevoluci, ale za revoluci, že využívání intelektuálního potenciálu bez ohledu na politickou příslušnost a náboženské vyznání nepovažuji za revisionismus, ale za povinnost každého moderního organismu. Vystoupil i A. Indra. Mj. odsoudil personální práci v okrese a ve Slušovicích jako bezzásadovou protože se dává prostor protispolečenským osobnostem, těm kteří ač vzdělaní byli pro nesouhlas se vstupem vojsk, vyloučení nebo vyškrtnuti z řad KSČ. Kritizoval další podniky v okrese. K mé podpoře Slušovic ani slovo. Po aktivu jsem dostával informace, jejichž obsahem byla kritika mé osoby za podporu slušovického systému, za mé vyjádření, že „Slušovice mají zelenou“. Prý jsem to neměl říkat!

    Po tomto aktivu jsem byl potěšen, že ústřední výbor KSČ mě vyslal na krátkodobé studium do Moskvy na akademii společenských věd. Přednášky, semináře návštěvy institucí, podniků byly inspirující. Bylo znát, že v Sovětském svazu byl formován nový perspektivní program vnitřní a mezinárodní politiky. Teoretiky, politiky a vedoucí činitele hospodářských subjektů trápili ceny ropy na světových trzích, ofensiva USA na nejslabší články jejich ekonomiky, cesty jak získat rychleji nové poznatky vědy a techniky. Porovnávali nižší hospodářskou úroveň Sovětského svazu jako jedné z vítězných mocností ve 2. světové válce, s vysokou úrovní poraženého Německa, příčiny neuspokojivého stavu. Konstatovali, že problémy vyplývají nejenom z neefektivní pomoci řadě zemí, které se hlásily k podpoře socialismu, ale i z neefektivní úrovně řízení. V diskusích na seminářích se hovořilo i o srpnu 1968 a o zkušenostech Agrokombinátu Slušovice. Jeden z významných aspektů, který měl pomoci Sovětskému svazu, byl vědeckotechnický rozvoj, využívání kvalifikovaných osobností, účinná mezinárodní spolupráce s průmyslově vyspělými zeměmi světa. Profesoři akademie věd v Moskvě chválili i naše teoretiky, kteří spolu s jejich významnými činiteli se podíleli na vydání mnoha děl k významu vědeckotechnického rozvoje. V knize Socialismus a věda, kterou vydala Academia Praha v roce 1982 pod redakcí S.R. Mikulinského a R. Richty se ve stati „Věda, výroba a společenské řízení“ mj. psalo: „..,,zavádění vědy a techniky do výroby není jen pouhý hospodářský či ekonomický úkol, ale jde o závažný sociální, světonázorový a filosoficko-etický problém…..Progresivní vědecké řízení otázek rozvoje techniky, výroby a organizace musí být hlavní zásadou při vypracovávání prognóz, plánů a programů ekonomického a sociálního rozvoje, je to jedna z důležitých podmínek dalšího zvyšování tempa růstu produktivity společenské práce, zlepšení kvality a dosažení co nejvyšších konečných národohospodářských a sociálních cílů, které si společnost vytyčuje…. „ V závěru knihy se pak mj. psalo: “…historický význam vědy spočívá v tom, že vytváří předpoklady pro určení podmínek a způsobů všeobecného rozvoje člověka prostřednictvím přeměny společnosti a přírody. A to je půda, na níž se skutečně spojuje vědecké poznání s praktickou činností, principy racionality s principy morálky, svět rozumu se světem hodnot…“

    11) Aplikace zkušeností v okrese Zlín

    Po návratu z Moskvy jsem o zkušenostech informoval vedoucí činitele okresu a vybraných podniků a odborníků včetně Agrokombinátu Slušovice a vysoké školy technologické ve Zlíně. Předmětem zájmu byly otázky mikroelektroniky, biotechnologií s životního prostředí. Právě slušovické zkušenosti měly být základem pro rozvoj iniciativy. K formování programu sloužila fakta okresní ekonomiky. Významnými dokumenty byly analýzy Výzkumného ústavu plánování a řízení efektivnosti v Praze. Byl získán dokonalý přehled o jejím vývoji ve vybraných podnicích Zlínska. Analýzy dokladovaly, že struktura výroby v okrese se nevyvíjela proporcionálně, že strojírenství a elektronika, jako hlavních nositelů intenzifikace ekonomiky, ztratily nutný předstih. Zatímco do roku 1976 podniky většinou dosahovaly velmi dobrých výsledků, v období let 1977 – 1982 došlo téměř ve všech podnicích ve vývoji efektivnosti k velmi nepříznivému obratu. Tato fakta se stala východiskem k formování programu rozvoje výše zmíněných tří perspektivních oborů. Byla ustavena politická komise v čele se mnou a odborná komice v čele se zástupcem děkana technologické fakulty VUT. Cílem obou komisí bylo vytvořit v okrese náročné prostředí. Postupnou aplikací mikroelektroniky jsme mínili dosáhnout proti tehdejšímu stavu v podnicích v roce 1985 úsporu pracovních sil o 2 – 5 % a v roce 1986 5 – 10 %. Obdobné úkoly byl stanoveny v oblasti biotechnologiích v čele se slušovickou základnou a také v oblasti životního prostředí. Většina intelektuálů tento rozhodný čin považovala, v zápase s dogmatiky, za velký pokrok.

    Orientace okresu na tři základní rozvojové programy znamenala zásadní změnu politické práce organizací komunistické strany. Bylo vyžadováno, aby každá stranická organizace měla v tomto směru svůj vlastní program s konkrétními a kontrolovatelnými úkoly. Mnoho funkcionářů a organizací bylo bezradných. Orientace na programy nemohla být totiž provázena všeobecnými frázemi, ale konkrétními činy. Zvyšovat produktivitu práce prostřednictvím vědeckotechnického pokroku nebyl jednoduchý úkol. Bylo třeba pomoci radou, osvětovou prací. V rámci takové pomoci vypracovala, pro funkcionáře stranických organizací, technologická fakulta VUT brožurku pod názvem „Elektronika a Mikroelektronika“. Obsahovala základní informace o této oblasti, o počítači a jeho všestranném využití. Byly organizovány besedy a promítání filmů o smyslu mikroelektroniky pro praktický život. Byl jsem přesvědčen, že nastolené programy mají velkou perspektivu. Vedle technických a ekonomických faktorů otevíraly cestu technické a humánní inteligenci, zakládaly podmínky demokratizaci, vytvářely předpoklady k mezinárodní spolupráci. Konkrétní naplňování cílů daných oblastí vyžadovalo nejen usilovnou politicko-organizátorskou činnost a netradiční politické aktivity, ale především potřebnou sumu vědeckotechnických informací a adekvátní spojence. Stranické organizace se nemohly obejít bez spolupráce s výzkumnými ústavy, předvýrobními, technickými a ekonomickými útvary. Politická aktivita vytvářela atmosféru k rozvoji duchovního života, ke zmírňování teorií o zvyšujícím se třídním boji. Orientace dokládala, že věda není jen úzce odbornou, ale vysoce společenskou záležitostí. V okrese se začaly formovat nové vztahy mezi nadstavbou a základnou. Žil jsem v přesvědčení, že se stáváme průkopníky spojování politických, vědeckotechnických a kulturních složek v jeden celek. Za politické aktivity v politické práci ve Zlíně jsem byl oceněn ústředním výborem KSČ, federální vládou a presidentem republiky mnoha vyznamenáními až po Řád práce. Za podporu rozvoje tváření, oboru 513, a po obhajobě práce na vysoké škole ekonomické jsem obdržel od rektora VUT v Brně zlatou plaketu školy.

    12) Ve Zlíně jsem neuspěl

    Tak jak byl zvyšován tlak na rozvoj mikroelektroniky, biotechnologií a na ochranu životního prostředí, zvyšovala se, ze strany dogmatiků, kritika mé osoby. Zvýšenou pozornost mně věnoval ústřední výbor KSČ a také různí novináři. Dogmatici zpochybňovali moji práci a vyvíjeli tlak, abych odešel z funkce. Šířily se fámy, že jsem nezvladatelný, nechci ustupovat ze svých názorů, podceňuji prý třídní boj. Neopomněli vrazit klín i mezi mě a předsedu Agrokombinátu Slušovice. Prý musím odejít kvůli němu, abych ho „nepřerostl“ a také ho „nezlikvidoval“. Jiní mluvili, že nastolením rozvojových programů jsem vážným způsobem „naboural“ pozornost principiální třídní politice, zradil komunistickou stranu. Na jednu konferenci obuvníků Svitu přijel neočekávaně tehdejší tajemník ÚV KSČ M. Jakeš. Mnozí ho považovali za obhájce baťova řídícího systému, který bude pilířem společenské přestavby a nového společenského klima. Jiní tvrdili, že je skrytým neschopným dogmatikem. Na jednání jsme seděli vedle sebe. V jeho průběhu mě oslovil a ptal se zda bych nešel do Prahy. Navrhoval, že bych se mohl starat v centru o oblast vědeckotechnického rozvoje. Pozitivně mluvil o programech, které byly rozvíjeny ve Zlíně, hovořil o problémech, které souvisely s pomalým tempem uvádění vědeckotechnických poznatků do života, o negativním vlivu stínové ekonomiky, o špatné investiční politice, o pomalém tempu restrukturalizace národního hospodářství apod. Právě v těchto oblastech bych mohl být užitečný. Mezi přáteli pak prohlásil, že bude nejlepší když budu pracovat v blízkosti ústředního výboru KSČ, přímo pod lucernou, kde budu mít omezené možnosti cokoliv zakládat nebo rozvíjet.

    13) Nástup na ekonomické oddělení ÚV KSČ

    Po dlouhých peripetiích jsem nastoupil do Prahy. Uvítání vedoucím ekonomického oddělení Z. Sojákem bylo rozpačité. Mluvil nesouvisle, nepodíval se přímo do očí. Vedle mnoha frází naznačil, abych opustil v Praze zlínské aktivity a slušovické manýry a nepočítal s jakoukoli analogií aktivit s politikou ledna 1968. Podivuhodné bylo, že sekretariát ÚV KSČ v té době ještě můj nástup na ekonomické oddělení neschválil. Je také pravdou, že nástup do Prahy jsem tvrdošíjně odmítal. Až po zásahu M. Jakeše jsem přece jen nastoupil. Při opožděném schvalování se G. Husák ptal proč je návrh na mé zařazení projednáván, když on ví, že do Prahy odmítám jít. Členové sekretariátu se rozesmáli. Návrh byl ale schválen.
    Než jsem se porozhlédl po ústředním výboru a rozjímal kam budu zaměřovat svoje úsilí, požádal jsem předsedu československé akademie věd o rozhovor. Žádal jsem o spolupráci při tvorbě programů i při různých analýzách. V akademických pracovištích jsem viděl klíč k objektivním pohledům na různé politické aktivity. Předseda československé akademie akademik Říman, mě informoval o záměrech akademie a doporučil ke spolupráci konkrétní pracoviště. Nemínil jsem předkládat ÚV KSČ či doporučovat k projednání, zprávy subjektivního charakteru. Z jejich teoretických prací, propočtů a statistik jsem byl schopen porovnávat vývody akademie, stranická usnesení a skutečnost, vytvářet si svůj vlastní názor. Všeobecně bylo známo, že naše ekonomika má mnoho problémů.

    14) Nepříjemné ukazatelé pro naše nár. hospodářství

    Z ekonomických ukazatelů let osmdesátých minulého století vyplývalo, že dosahované hospodářské výsledky nemají výraznější vliv na kvalitu ekonomického a sociálního růstu. Míra našeho zaostávání za předními průmyslově vyspělými zeměmi se prohlubovala. Pokračovala vysoká materiálová náročnost tvorby národního důchodu včetně vysokých nároků na spotřebu živé práce. Tempo zvyšování technickoekonomické úrovně výrobků neodpovídalo potřebám domácího a zahraničního trhu. Modernizace a rekonstrukce tehdejších kapacit se prosazovaly velmi pomalu a jejich podíl na celkových investicích v národním hospodářství byl nízký. Potřebným způsobem nebyla zvyšována technologická úroveň výroby, malým zájmem výrobních podniků se snižovala účinnost výzkumného a vývojového potenciálu, zcela nedostatečně byly využívány dovozy technologických zařízení, nákupy licencí, vědeckotechnická spolupráce a využívání mezinárodních informací.
    Z průmyslově vyspělých ekonomik bylo mnoho informací, které dávaly impuls k aktivitám ve směru vědecko-technického rozvoje. Například díky zásadním technickým zdokonalením výrobních procesů vzrostla produktivita práce v USA v letech 1960 – 80 o 87 %. Staly se průmyslovou velmocí právě využitím vědy. Za období let 1955 – 79 vzrostla produktivita práce ve zpracovatelském průmyslu o 29 %, ve strojírenství o 40 %. V Japonsku přibližně za stejné období vzrostla produktivita práce o 65 %. Nedostatky přetrvávaly v celé šíři společenského spektra. Ty se projevovaly v našem zaostáváním za předními průmyslově vyspělými zeměmi. Při srovnání naší ekonomiky s průmyslově vyspělými zeměmi dosahovali jsme zhruba dolního pásma zemí jako bylo Rakousko, Belgie, Francie. Náš rozdíl s těmito zeměmi představoval 30 %! Ve srovnání s ekonomikou SRN, Norskem, Dánskem, Kanadou, USA rozdíl činil 40 – 50 %!
    I zde, na ekonomickém oddělení ústředního výboru kSČ, jsem se rozhodl podporovat všestranně aktivitu vědeckotechnické inteligence a finančně dotovat její aktivity. Mezinárodní srovnání bylo pro nás nepříznivé. Na jednoho vědce a inženýra připadalo ve Francii 164 amerických dolarů, ve Švýcarsku 144 tisíc, ve Švédsku 141 tisíc, v Holandsku 111 tisíc, v Anglii 100 tisíc, v USA 98 tisíc, v Belgii 80 tisíc, v Japonsku 78 tisíc amerických dolarů. A u nás? U nás 43 tisíc dolarů. Nebylo třeba žádných komentářů. Dynamika věcí vystupovala velmi ostře proti konservatismu, dogmatismu. Vše, co se mělo stát záleželo na člověku. Právem jsem se domníval, že další osudy společnosti jsou závislé na dialektické jednotě vědění a odpovědnosti, vědy a hodnot, morálky a také citů apod,, že je nutné aby každý člověk se stal „tvůrcem. To předpokládalo, aby spolu se vzdělaností byly vytvářený podmínky, aby vyšší kvalita potřeb člověka byla vůbec realizovatelná. Řešení takových problému bylo možné personálními opatřeními, cílevědomou snahou, aby na všech místech výrobních a technologických či společenských procesů byli lidé s potřebnou kvalifikací, vzděláním, zkušenostmi, organizačními schopnostmi. Naplňovat takové požadavky nebylo jednoduché. Byl jsem si vědom všech úskalí. Každý takový směr byl totiž, i v kolektivu mnoha pracovníků ústředního výboru KSČ, považován jako čin kontrarevoluční, čin proti zájmům dělnické třídy. Přesto jsem se snažil, aby na všech rozhodujících místech byli vysokoškoláci, lidé, kteří umějí posuzovat věci a události v širších souvislostech. Dobré výsledky byly postupně dosahovány, ale stejným způsobem se zvyšovaly útoky dogmatiků. A to i v Praze, mezi vysokými činiteli!

    15) Kontakty s představiteli Státní komise vědeckotechnického rozvoje

    Z mé nové funkce na ekonomickém oddělení ÜV KSČ vyplývala povinnost spolupracovat a zúčastňovat se shromáždění členů Státní komise vědeckotechnického a investičního rozvoje, kterou tehdy vedl J. Obzina, před tím ministr vnitra socialistického Československa. Každý program jednání komise bylo nutné pečlivě studovat a především konzultovat s odborným aktivem. Byl jsem rád, že se mnou spolupracovali představitelé mnoha významných teoretických a výzkumných pracovišť a z výroby a to z Prahy, z Brna, Zlína, Pardubic. Připravovali nejedno stanovisko pro předsednictvo komunistické strany. Tak se stalo i při projednávání zprávy Státní komise VTIR pod názvem : „Podíl vědy a techniky na růstu dynamiky národního hospodářství.“ Představitel této komise J. Obzina byl uspokojen prací komise. Konstatoval, že jeho pracoviště mají rozhodující podíl na správném zaměření vědeckovýzkumné základny naší republiky, že jeho přičiněním má věda v Československu rozhodující podíl na výrobním procesu, že některé dílčí nedostatky jsou objektivního rázu a ne vinou komise. Jeho tvrzení nekorespondovalo se znalostmi odborného aktivu ani z mými zkušenostmi z jihomoravského kraje a z okresů. Obdobný názor zaujímal i tajemník ÚV KSČ M. Jakeš. V souladu s jeho postojem a po konzultaci mého vystoupení s ním, jsem mohl na zasedání této komise konstatovat mj. : „..tvrzení, že úkoly ve vědeckotechnické oblasti byly naplňovány nemohou autoři myslet vážně…při hledání odpovědi na zvyšování dynamiky národního hospodářství nás zatím nenaplňuje žádný revoluční optimismus, jak tvrdí J. Obzina. Státní komise se musí připojit ke smutnému faktu, že nedošlo k žádnému výraznému obratu v uplatňování vědy a techniky v našem národním hospodářství…! Každý kdo sledoval vývoj vědy a techniky ve světě musel potvrdit, že průmyslově vyspělé země se řítí kosmickou rychlostí za společenským pokrokem, v němž mj. spatřují zdroj porážky socialistického společenství. Nabýval jsem přesvědčení, že příčinou zaostávání pokroku je konservatismus, lidský činitel. V souladu i s názory pronášenými na akademii společenských věd v Moskvě jsem byl přesvědčen, že socialismus má všechny předpoklady, v oblasti vědeckotechnického rozvoje, v oblasti lidských práv i lidského zdraví být lepším jak kapitalismus zbaví-li se, v ovlivňování společenských procesů, dogmatických stereotypů. Za stimulující otázku té doby jsem nepovažoval upevňování moci dělnické třídy prostřednictvím mnoha pochybných informátorů, kteří navíc o výrobě a o jejím smyslu moc nevěděli, ale fakt, že moc dělnické třídy lze posilovat prostřednictvím hodnot poznání, prostřednictvím nositelů těchto hodnot. Takové zkušenosti měli ve Slušovicích. Samozřejmě jsem byl za takové názory kritizován a dokonce takovou stížnost od J. Obziny řešil i M. Jakeš, ale v můj prospěch. Za podporu jsem byl M. Jakešovi vděčný.
    V dalším období byl předkládán nejvyššímu stranickému orgánů dokument o vědeckotechnickém programu republiky na určité období. Povinností úseku, který jsem řídil bylo vypracovat stanovisko pro předsednictvo a buď program doporučit ke schválení anebo dát připomínky a dokument nedoporučit. K danému úkolu jsem využil široký odborný aktiv. Navržený program byl ověnčený mnoha velkými slovy o důležitosti Komplexního programu Rady vzájemné hospodáčské pomoci , ale celkem nečitelně hovořil o konkrétní pozornosti novým moderním technologiím a odvětvím jako byla mikroelektronika, biotechnologie, o potřebě strukturálních změn našeho hospodářství apod. Odborný aktiv doporučil zmíněný dokument neprojednávat pro svoji nekomplexnost, všeobecnost, ale přepracovat ho. Aniž jsme cokoliv konzultovali s předsedou federální vlády L. Štrougalem i on sám ze svých zkušeností doporučil předložený program neprojednávat. Tlak na konkrétnost, na jasnost cílů, na možnost velké a věcné kontroly, to přece nemohl být protispolečenský jev jak tvrdil i J. Obzina. Zastával jsem názor, že je třeba zbavovat se všech strnulostí, přestat přešlapovat na místě, ale naopak zrychlovat složitý proces změn struktury výroby, měnit řídící a organizátorskou práci. Vedení komunistické strany, sám M. Jakeš, nejednou o takových problémech hovořil, nejednou byly tyto otázky předmětem usnesení sjezdů a různých porad. Stav nutil nejen k velkým slovům, ale k nutnosti konkrétních činů. Bylo málo statečných, kteří by takové riziko podstoupili. Předpokladem jakékoliv činnosti bylo poznání potřeb našeho hospodářství, nadšení, tvůrčí činnost. Podstata práce politického pracovníka nemohla být jen ve čtení stranických usnesení, ale v zakládání nových vztahů mezi potřebou technického vzestupu a lidskými hodnotami. Povinnosti mě, jako politického pracovníka nejvyššího stranického orgánu, nebylo „odborničit“, ale razit cestu, vytvářet tlak na vůdce, doporučovat kam, v souladu se stranickým usnesením, jít. Chápal jsem, že to byla idea i tajemníka ÚV KSČ M. Jakeše. Taková cesta se mnohým nelíbila, zejména pak se nelíbila činitelům Státní komise VTIR. Nejednou jsem byl varován mnohými představiteli teoretických pracovišť a výroby, že mocní mají „dlouhé prsty“, vše mně spočítají v době kdy to budu nejméně očekávat. Moje víra v pokrok překonávala i tyto invektivy. Přišel neočekávaný zvrat! Představitelem ÚV KSČ M. Jakešem a předsedou české vlády L. Adamcem jsem byl navržen do funkce místopředsedy české vlády a předsedy české komise VTIR. Bylo mně řečeno, že taková příležitost se naskýtá jednou za 25 let. L. Adamcem jsem byl vyzván ke „společnému boji“ za vědu a techniku. Po roce práce na ekonomickém oddělení ÚV KSČ jsem se stal vládním činitelem.

    16) Po roce práce na ekonomickém oddělení činitelem české vlády

    Uvedení do vládní funkce bylo rozpačité. Čtrnáct dnů před tímto aktem prováděli vedoucí činitelé hodnocení mého předchůdce a slíbili mu, že bude sloužit ve vládní funkci ještě dva roky. Moje jmenování bylo pro něj překvapením. Akt jeho odvolání a mé uvedení do funkce byl nemilý nejen pro něj, ale i pro mě. Přesun jsem v duchu považoval za prachobyčejný podvod na nás oba. Nicméně novou odpovědnost jsem si plně uvědomoval. Byl jsem nucen se zamýšlet znovu a hledat, pro novou práci, nová teoretická východiska.
    K aktivitám na české vládě dávaly podnět nové jevy z mezinárodní oblasti. Na poradě představitelů komunistických stran v Moskvě generální tajemník KSSS M. Gorbačov tehdy mj. prohlásil „…Nyní budeme dělat skutečně to, co už dávno prohlašujeme – důsledně dodržovat zásadu rovnoprávnosti a nezávislosti, což zahrnuje odpovědnost každé strany za vývoj ve vlastní zemi…“ Byl to inspirující výrok. Americký sociolog Daniel Bell chápal vědeckotechnickou revoluci jako období postkapitalistické a postkomunistické. Dle něj nová technika, ekonomický růst a stratifikace společnosti měla být upřednostňována teorií hodnot poznání na úkor teorie hodnoty práce. V popředí společenského zájmu měla být sociální skupina techniků a v organizaci společenského života pak sociální skupiny vzdělaných profesionálů. Společnost se měla zaměřit na rozvoj vědy, informačních systémů, rozvíjet zdravotnictví, Starat se, aby vládní garnitury byly co nejobjektivnější, nezatížené třídními a osobními ambicemi, aby oplývaly nevšedním zájmem o vytváření nových intelektuálních technologií. I toto byl významný aspekt k další práci
    Existovala řada usnesení ÚV KSČ o vědeckotechnickém pokroku, o jeho aplikaci. Obsah všech dokumentů a názorů bylo třeba rozebrat a plnit. Z dosud uplatňovaných koncepcí české komise jsem nevybočil, ale společně s činiteli této komise formoval perspektivy naší práce. Mimo dosavadních zaměření jsme soustřeďovali pozornost na vědeckovýrobní sdružení jako významného prostředku pro rychlejší získávání a zavádění nových technologií do průmyslové základny podniků české republiky. Přikláněl jsem se k těm, kteří říkali, že vědeckotechnický pokrok zdevastoval životní prostředí a zase jen vědeckotechnický pokrok může přírodní devastace mírnit, odstranit. Spolu s pracovníky s oblasti životního prostředí a za spolupráce akademických pracovišť byl dán podnět, aby byl vypracován návrh na postupné uzavírání podniků a závodů, které neúnosným způsobem znečisťovaly vodu, ovzduší, přírodu. Součástí tohoto textu měl být vypracován, s přímou účastí pracovišť akademie věd, návrh na využití kapacit uzavíraných podniků pro výrobu přístrojů a přístrojové techniky pro potřeby českých podniků a s možností mezinárodní směny. Projekt mezinárodního výrobního sdružení předpokládal výrobu, montáž, prodej výpočetní techniky a některých automatizačních prvků, robotiky, s přímou účastí výzkumných ústavů. V souladu se světovými trendy jsem si spolu s kolektivem dával úkol podílet se na přestavění zdeformovaného vědomí pracovníků mnoha pracovišť, skoncovat s ekonomickou lhostejností, pokrytectvím, apatií vůči potřebám naší společnosti. Orientace předpokládala důslednou orientaci na nové technologie se vším, co s takovou potřebou souviselo. Bylo třeba pracovat na politických reformách, ale i na reformách filosofických, mravních, právních i sociálních. Součástí naplňování představ byly i moje zahraniční cesty. Navštívil jsem Severní-Porýní- Vesfálsko v NSR, Paříž, USA a Kanadu. Při návštěvách těchto zemi jsem si znovu opakoval filosofii baťovské podnikatelské činnosti. Například teorie využití příležitostí a vytváření příležitostí, teorie neustálých analýz svých činností a jejich srovnávání ze zkušenostmi nejvyspělejších světových ekonomik, teorie systematická orientace na vědeckotechnický pokrok s cílem být v této oblasti první a nejlepší, teorie optimálních technologických cyklů vyráběné produkce, teorie být první ve výkonnosti, teorie optimální sociální politiky, teorie stanovení monopolní ceny výrobků, teorie realizace optimálního zisku apod. Koneckonců byly zde praktické zkušenosti z Agrokombinátu Slušovice. S představiteli rezortů v USA a v Kanadě a vědecko-výrobních subjektů jsem podepsal Úmluvy či Memoranda o další spolupráci. Úmluva a Memoranda měla být konkretizována. Všichni projevili zájem o spolupráci a vycházeli nám vstříc. Naše projekty byl náročné. Na centrální úrovni se nesetkávaly s pochopením. Daný politický sytém také nedovoloval, oproti názoru M. Gorbačova o vlastní cestě, samostatně a vstřícně cokoliv řešit. Mnohé diskuse o životním prostředí byly považovány jako protistranický, protispolečenský jev, jisté ztotožňování se s protispolečenskými silami. Se strany nejvyšších činitelů chyběla účinná politická podpora, odvaha, vůle, problémy řešit.
    Můj přesun do vládní funkce byl provázen mnoha líbivými slovy o mých zkušenostech a o mé energii. Sám jsem vládní funkci považoval za prachobyčejný podvod s motivací „když jsi tak chytrý a do všeho kecáš, jak říkali nejvyšší činitelé ÚV KSČ, tak ukaž co umíš“! Počítali zřejmě se si pád připravím sám. S některými pracovníky nemělo smysl diskutovat. Jejich mozkové pochody nevnímali společenskou realitu, nevnímali nálady a názory lidí, nevnímali světové procesy ani problémy a potřeby našeho lidu. Byly obaleny životem překonanými frázemi o třídním boji. Byl jsem přesvědčen, že přispívají ke krizi v naší společnosti. Otázky intenzifikace výroby, produktivity práce, efektivnosti zahraničních směn, využití vzdělanosti společenských vrstev, považovali za druhořadý jev. Spojitost ekonomických reforem s reformami politickými, filosofickými, právními, mravními, sociálními, považovali za nesmysl. Jakýsi vzdor vůči vládcům mě nutil nečekat a intenzivně pracovat. Zvolil jsem obvyklou moji cestu úzké spolupráce s teoretickými a vědecko-výrobními pracovišti. Požádal jsem o konkrétní pomoc vysokou školu ekonomickou. Děkan výrobně-ekonomické fakulty mně vyšel vstříc a na půl úvazku uvolnil svého zástupce k pomoci na české komisi VTIR. Pomáhal formovat program, jeho zdůvodnění, pomáhal vypracovávat stanoviska k různým oblastem společenského života. Stal se významným spolupracovníkem. Vypracovali jsme novou organizaci pracovišť komise tak, aby lépe reagovaly na potřeby společnosti. Nová struktura měla obrážet orientaci na rozšiřování perspektivních odvětví české republiky, na problematiku životního prostředí. Do popředí jsme dávali koncepce vypracované pracovišti akademie věd jako bylo zakládání „ohnisek“ vědeckotechnického rozvoje, na kterých měla česká společnost zájem. Jejich prostřednictvím měl procházet proces úspěšné integrace vědy do výroby, potřebnými finančními dotacemi podporovat rozvoj nových odvětví, všestranně podporovat aktivitu vědeckotechnické inteligence. Velká pozornost byla věnována životnímu prostředí, především problematice severních Čech. Byla navázaná mezinárodní spolupráce. Dle dohod ze zahraničními subjekty, především se Severním-Porýním-Vesfálskem, měly některé odsiřovací jednotky našich elektráren pracovat již v roce 1991 !! Nepracují však dodnes. Ve stejném období měla být zahájena společná výroba se USA některých významných strojů pro obuvnický a oděvní průmysl! K problematice vědeckotechnického rozvoje a životního prostředí jsem 2x vystoupil v pořadu Živá slova v československém rozhlase.

    17) Zvláštní zájem předsedy české vlády L. Adamce

    Za krátké období mé práce ve vládní funkci mě pozval předseda české vlády L. Adamec na přátelské posezení. Sedli jsme do příjemné místnosti za jeho pracovnou. Nalil dobré víno a poskytl malé občerstvení. Po úvodních formalitách se mě zeptal zda jsem ochoten poslechnout si jím zpracovaný program další orientace komunistické strany Československa. Řekl, že práce ústředního výboru se mu nelíbí protože neřeší aktuální problémy naší republiky. Mínil vyjít s programem, který předpokládal, že právě on se stane generálním tajemníkem strany a mě slíbil, že mě „udělá“ druhým tajemníkem. Četl a já poslouchal se zájmem, zaujetím. Reagoval na společenskou přestavbu a na potřebu její rychlé realizace. Rozhodně to nebyl špatný program. Když dočetl ocenil jsem jeho práci. Požádal mě, abych se k němu připojil a také řekl M. Jakešovi, že on s ním (L. Adamec) nepočítá, aby se také M. Jakeš sám vzdal funkce. Po krátké rozmluvě jsem se zeptal proč svůj návrh, program, neprojedná s gen. tajemníkem M. Jakešem a s členy předsednictva, sám. Jistě by ho mnozí podpořili včetně M. Jakeše. Nebylo správné distancovat se od ústředního výboru a hledat, zákulisním jednáním, cesty a spojence k absolutní moci. Odmítl jsem i jeho návrh, abych se stal druhým tajemníkem ÚV KSČ. O takovou funkci jsem neměl zájem. Chtěl jsem se vrátit do průmyslových závodů anebo do oblasti vědeckotechnického rozvoje a životního prostředí. Odmítl jsem cokoliv za něj projednávat s M. Jakešem a dokonce mu otevřeně říci, aby odešel, jak mínil L. Adamec. Rozešli jsme se aniž jsme dospěli k nějakým závěrům. Viděl jsem, že je nespokojený.

    18) V aktivitách ve vládě mě přestal L. Adamec podporovat

    Můj postoj, k jeho osobním zájmům, se záhy projevil. Na jednání vedení české vlády s předsedy krajských národních výborů měly být projednány otázky životního prostředí v české republice. Ve shodě s L. Adamcem jsem, spolu s kolektivem, připravil kritické vystoupení, odsoudil benevolenci představitelů národních výborů i jejich nedostatečnou osobní odpovědnost za ochranu životního prostředí. Na konkrétních faktech dokladoval ztráty na lidském zdraví a škody pro národní hospodářství. Podstatu mého vystoupení v srpnu 1987 otiskl časopis Tvorba a Hospodářské noviny. Bylo řečeno mj., že „…národní výbory podle zákona 35/1967 nevyužívají vůči znečišťovatelům přírody ekonomických nástrojů, nevyužívají ani závazných předpisů, ale dříve znečisťovatele tolerují, že národní výbory nepovažují zdraví obyvatel za základní hodnotu společnosti, některé národní výbory se touto problematikou vůbec nezabývají….“ Byly vyjmenovány naprosto konkrétně. Následná diskuse byla nepříjemná, otevřená. Předsedové národních výborů považovali některá moje tvrzení za falešná, nepravdivá, tendenční. To jsem musel odmítnout. Všechna fakta byla převzata z jejich prostředí, z jejich útvarů, což oni nevěděli a ani netušili, že by činovníci vlády zkoumali skutečnost přímo u nich, na místě. Za moje nekompromisní vystoupení jsem byl nakonec kritizován předsedou české vlády L. Adamcem já. Vystoupení a kritiku národních výborů považoval za můj subjektivní názor a předsedům KNV se za moje vystoupení omluvil.

    19) Jednání s panem Baťou v Kanadě

    Z titulu funkce jsem se zúčastnil některých jednání s činiteli firmy Baťa. Firma Baťa to byl významný komplex. Měl jsem osobní zájem, aby spolupráce s tak významným průmyslovým a obchodním komplexem dostávala konkrétní podobu. Jako místopředseda české vlády pro vědeckotechnický rozvoj jsem se již v roce 1987, tedy v určitém předstihu než problematiku projednávala federální vláda, zúčastnil jednání delegace firmy Baťa s předsedou Státní plánovací komise, panem Potáčem. Mohl jsem tak částečně proniknout do problémů dosud nevyřešených vzájemných vztahů mezi panem Baťou a ČSSR. Problémy týkající se nápravy chyb při znárodňování a vyvlastnění jeho majetku nebyly jednoduché, ale řešitelné. Při mé zahraniční cestě do Francie, USA a Kanady bylo rozhodnuto, že budu pokračovat v jednání, které bylo započalo v Praze. Na cestu do Kanady jsem se dobře připravil a spolu s experty se zahraničního obchodu, SPK, výroby, soustředil řadu námětů, jak přimět, aby pan Baťa vstoupil do československého průmyslu. Byly to návrhy na spolupráci ve výzkumné oblasti, ve výrobě i v kooperaci. Pro pana Baťu jsem vezl osobní poselství generálního tajemníka ÚV KSČ M. Jakeše s pozváním do Prahy. Vezl jsem pro pana Baťu i skromné dary, filmové záběry z jeho života jako juniora ve Zlíně a výrobek boty z druhého roku po zahájení výroby v jeho firmě.
    V Torontu na letišti nás vítal náš velvyslanec v Kanadě a vedoucí obchodního oddělení zastupitelského úřadu. Vítal nás také muž, který prý byl vyslán za mnou z ministerstva zahraničního obchodu. Prý mně měl pomoci v jednání. Domníval jsem se, že jde o vtip. Já jsem nikoho nezval. Moje delegace byla schválena bez jakéhokoliv rádce. V areálu firmy nás uvítal pan Baťa a nejvyšší představitelé firmy, manželka pana Bati, syn a další pracovníci. Uvítání bylo srdečné. „Tak vítejte u nás“, prohlásil pan Baťa a tiskl mně ruku. „Slyšel jsem, že chcete prorazit k nám, což já vítám. Ale co komunisté ve Zlíně?“ Usmál jsem se. Odpověděl jsem, že i komunisté mají zájem o vzájemnou spolupráci. „Tomu moc nevěřím“, odvětil. Společně jsme odešli do areálu firmy. Po prohlídce administrativní budovy a muzea bot, které vedla paní Baťová, vynikající, vzdělaná žena, jsme zasedli k jednání. Po úvodních formalitách jsem se ujal slova a přednesl naše přání a návrhy na spolupráci. Předal mu dary ze Zlína a také poselství generálního tajemníka ÚV KSČ M. Jakeše. Bedlivě ho četl. Po jednání mně ale řekl, že ho přijímá, ale generálnímu tajemníkovi moc nevěří. Prý není čestný. V onu chvíli jsem ho omlouval a ujišťoval, že i on má zájem na spolupráci, že jsem do Kanady přijel s jeho vědomím a přáním. V oficiálním i soukromém jednání měl i pan Baťa mnoho námětů ke spolupráci, byť východisko k ní spatřoval ve vyřešení politických, ekonomických a obchodních „rovin.“ V soukromém rozhovoru otevřeně prohlásil, že dobře ví, že nejsme žádnou chudou zemí, ale na naše poměry zemí bohatou. Měl dokonce zájem pomoci nám vymáhat pohledávky v zemích středního východu, z čehož by si bral určitý podíl za jeho pohledávky u nás. Neopomněl prohlásit, že vůči komunistům bude neústupný a samozřejmě si kladl řadu pro mě pochopitelných politických a ekonomických otázek. Opakovaně prohlašoval, že není přesvědčen, že generální tajemník ÚV KSČ je veden poctivými úmysly, což jsem vyvracel. V průběhu slavnostního oběda se mluvilo o mnoha politických otázkách. Pan Baťa chtěl znát, co se u nás vlastně děje. Odpověděl jsem, že u nás probíhá, byť strašně váhavě, proces společenské přestavby a demokratizace, že jsou vytvářeny podmínky, aby i on se mohl svobodně vracet do Československa, v něm svobodně podnikat a podílet se na rozvoji československého průmyslu. Shodovali jsme se však v názorech, že u nás jsou jisté problémy v personální práci, jako klíčového faktoru k pochopení smyslu přestavby a rozvoje demokracie. Tvrdil jsem, že tentokrát většina činitelů ve státě i v komunistické straně, téměř celá společnost, míní přestavbu dotáhnout do konce.
    Po slavnostním obědě jsem s panem Baťou, za přítomnosti kompletního vedení jeho firmy, mé delegace, našeho velvyslance a dalších přítomných činitelů, podepsal Memorandum. Bylo v něm zakotveno, že v průběhu jednání byla vzata na vědomí navrhovaná oblast kooperace, ale její konkretizace bude odvislá od nalezení společných, vzájemně přijatelných, formulací k vyřešení starých neuzavřených záležitostí. Pozvání přijal za podmínek, že ony formulace se stanou skutečností. Na závěr, spolu s malým dárkem, mě požádal, abych „prosekával“ cestu k nim a k oboustranné spolupráci. Pozval mě znovu k návštěvě jeho komplexu a do Kanady. Přijetí i průběh otevřeného jednání ve mně zanechal dobrý pocit. Věděl jsem však kolik odpovědné, složité práce ještě je před námi a že nebude v našich podmínkách jednoduchá.

    20) I v Kanadě byly intriky

    V Kanadě následovala další jednání. Protože jedním se stěžejních problémů mého úseku na české vládě byla vědecko výrobní sdružení vítal jsem jednání s Compenent and technology Supply Inc. o možnostech dodávek elektronických dílů pro kompletaci počítačů, získal jsem informace o způsobech financování výzkumu, možnostech spolupráce ve vědecké oblasti, o výrobě ekologických zařízení, odsíření elektráren, o čističkách vod, o výrobě malého jaderného reaktoru apod. Na závěr svého pobytu jsem se setkal na našem velvyslanectví s ministrem kanadské vlády pro vědu. V rozhovorech byla potvrzena nutnost a užitečnost uzavřít mezi našimi zeměmi příslušnou dohodu o spolupráci ve vybraných oblastech vědeckotechnické spolupráce, které sám ministr doporučil. O mnohých aspektech jsme hovořili naprosto konkrétně. Bylo to užitečné a slibné jednání. Jednání pokračovalo i při dalším jednání s představiteli vybraných firem a tajemnicí ministra pro vědu. Jednání se zúčastnil vedoucí našeho obchodního oddělení v Kanadě a také muž, který na letišti prohlásil, že mně přijel pomoci v jednání. V rozsáhlé diskusi o možnostech konkrétní spolupráce z nenadání se přihlásil o slovo onen muž, který mně „přijel pomoci“ v jednání s panem Baťou. Řekl, že sice projednávám významné projekty spolupráce, ale ve funkci místopředsedy české vlády stejně nebudu. Prý budu odvolán, což jsem sám tehdy ještě nevěděl. Neuvěřitelná rána pod pás. Přátelé z Kanady, ale i členové mé delegace se po sobě pootočili a cosi si šuškali. Rázem jsem pochopil proč přijel. Chtěl shodit výsledky jednání, vzbudit nedůvěru, vyvolat pochybnosti o důvěryhodnosti mého jednání. Přesto jednání skončila slibem, že z obou stran učiníme potřebné kroky k rozvoji spolupráce. V soukromí jsem se s oním pánem pohádal. Řekl mně, že není doba, aby se konkretizovala činnost s panem Baťou a kanadskými institucemi. Odpověděl jsem, že do Kanady jsem nepřijel, abych zde vyprávěl jak bojovali a vítězili bolševici v Rusku, ale jako představitel ČSR se zájmem pomoci české výrobní základně a výrobnímu procesu. Rozpálený, rudý, odešel a více jsme spolu nemluvili. Vyhýbal jsem se mu. Dlouho jsem přemýšlel kdo za tím stojí. Samozřejmě, že ti kdo nepřáli rozvoji spolupráce s panem Baťou a nebylo třeba chodit daleko. Tací byli v ústředním výboru KSČ, ve federální vládě, především na Státní komisi pro vědeckotechnický a investiční rozvoj, kterou vedl J. Obzina, v orgánech ministerstva vnitra. Domů jsem se vracel sice spokojený s novým poznáním, s průběhem řady jednání, ale roztrpčený. Tušil cosi nekalého….

    21) Pochybné informace a konec mé práce

    Ještě jsem se nevrátil na své pracoviště a nadřízení měli v rukou jakousi zprávu, ač nevím od koho, jen dedukuji, že z orgánů vnitra, že jednání nebylo dobré. Pan Baťa prý o spolupráci s Československem neprojevil žádný zájem, spolupráci s námi prý odmítá. Lháři a podvodníci skutečně nevymřeli! Zpracoval jsem písemnou zprávu z cesty a předal všem odpovědným nadřízeným orgánům. Oproti informátorovi jsem tvrdil, že cesta ke spolupráci je možná, ale vyžaduje mnoho otevřeného a upřímného jednání.
    Práce komise, kterou jsem vedl vedla jednoznačně do oblastí vědeckotechnického rozvoje a životního prostředí. K připomenutí zopakuji některé poznámky, které jsem pronesl na aktivu pracovníků české komise VTIR jako směr naší aktivity: „… shodli jsme se, že musíme společně s akademií věd, vysokými školami vytipovat rozhodující úkoly vědeckotechnického rozvoje a na tyto úkoly soustředit všechny dostupné prostředky…při péči o tuto oblast a o životní prostředí budeme hledat účinné a netradiční formy a jim přizpůsobíme personální práci…Současný stav české ekonomiky není dobrý. Negativní tendence se prohloubily a hospodářské výsledky byly horší….Naléhavým úkolem je zvýšit technickoekonomickou úroveň české výrobní základny, přeorientovat investiční politiku, významně podpořit změny ve struktuře českého hospodářství…Nová struktura rezortu a organizační řád vytváří těmto potřebám rámec, měla by napomáhat zrychlování aktivity českých orgánů i podniků na konkrétní oblasti vědeckotechnického rozvoje i životního prostředí a zajistit, aby řešení nebyla polovičatá, aby se neustupovalo před překážkami….Za řešení strategických záměrů české ekonomiky převezmeme konkrétní osobní odpovědnost …“
    Bohužel po návrhu, aby Česká komise pro vědeckotechnický rozvoj a investiční rozvoj nesla název ministerstvo životního prostředí a vědeckotechnického rozvoje s potřebnými pravomocemi, jsem byl odvolán z funkce a nastoupil na 13. oddělení ÚV KSČ jako vedoucí. To byl výsměch všemu! Tak ubohou personální práci mohli dělat jen dogmatici s nezájmem o rozvoj výrobních sil a vztahů u nás. Předseda české vlády L. Adamec mně oznámil, že rezort, který vedu se, v rámci společenské přestavby ruší a já budu odvolán z funkce místopředsedy vlády a předsedy české komise VTIR. M. Jakeš mně nabídl funkci vedoucího oddělení státní administrativy ÚV KSČ. Za tři roky mého působení v Praze třetí funkce!! To nemá obdoby.

    22) Přesun zpět na ÚV KSČ

    Koncem července 1988 jsem nastoupil do funkce vedoucího oddělení státní administrativy ÚV KSČ. V duchu se zlobil na M. Jakeše za rozpačitou a dle mého názoru nezodpovědnou personální práci. Litoval jsem chvíle kdy jsem dal souhlas s mým přesunem do Prahy, slíbil si, že Jakeše už podporovat nebudu. Posléze jsem pochopil, že i pro něj nebylo jednoduché když mu L. Adamec oznámil, že mně nechce a dává mně k dispozici. Musel hledat rychlé řešení, novou variantu zařazení. Neměl asi momentálně jiné východisko. V nové funkci jsem nebyl spokojen. Nová práce mezi vnitrem a armádou mě nebavila a já tušil, že jde o krok likvidační. Mínil jsem se vrátit, v nejkratší možné době, do oblasti vědeckotechnického rozvoje a životního prostředí. V jednom rozhovoru s přáteli také generální tajemník prohlásil, že to „s Hegenbartem bylo jaksi rychle uděláno“. Dle mého názoru byl můj přesun z vládní funkce zpět na ÚV KSČ krokem nečestným, neupřímným. Obecné formulace, které můj přesun vysvětlovaly, byly falešné. Při jednání s gen. tajemníkem M. Jakešem jsem požádal o souhlas, abych mohl i nadále pokračovat v kontrole mnoha ujednání se zahraničnímu subjekty, které jsem inicioval ve vládní funkci. Souhlasil. Souhlasil i tajemník ÚV KSČ Jozef Lenárt. K J. Lenártovi jsem měl blízko. Obdivoval jsem jeho znalosti a také velké zkušenosti s využívání Baťových řídících systémů. Poznal jsem, že i on je nakloněn mým představám a celkové filosofii práce. Když byl ve funkci prvního tajemníka KSS a já byl služebně v Bratislavě, vždy mě přijal a hovořil o vědeckotechnických projektech a úspěších slovenských akademických pracovišť. Rád mně předával překlady řady světových filosofů a ekonomů. Byly to inspirující teorie. Vysoce jsem si ho vážil a také s ním spolupracoval i v této mé nové funkci, která zdánlivě s vědeckotechnickým rozvojem nesouvisela.
    Při nástupu do nové funkce jsem si vzpomněl na negativní hodnocení 13. oddělení jak se všeobecně toto oddělení nazývalo, z dob dávno minulých. Prý se angažovalo ve všech nehoráznostech minulých dob, dokonce je iniciovalo. Pracovníci tohoto oddělení prý měli „zakrvavené“ ruce. Nemohl jsem opomenout různá negativní hodnocení tzv. protisocialistických sil a požadavek nejvyšších činitelů vypořádat se s nimi. Nad tímto problémem jsem dlouho přemýšlel. Odmyslel-li jsem si skutečné nepřátelé naší vlasti jako byly fašisté či mnozí šlechtici, pak jsem nikdy neslyšel definici, co to jsou ty protispolečenské síly. Byli to ti, kteří usilovali o výrazný společenský pohyb nebo ti, kteří tento pohyb brzdili? Znal jsem, a také s nimi spolupracoval, mnoho lidí například ze Slušovic, z akademie věd, výzkumných ústavů, vysokých škol, z výroby, kteří aktivně pracovali, volali po zrychlení tempa společenské přestavby ku prospěchu československé společnosti. Nedošel jsem k závěru, že by byli protispolečenskými silami jen proto, že opovrhují dogmatismem a neschopnostmi mnoha činitelů komunistické strany, těch kteří se báli vzruchu, báli se pokroku, báli se všeho nad čím ztráceli kontrolu. Zařazením na toto věhlasné oddělení mě i mnoho přátel považovalo za jednoho z dogmatiků, který neobstál na úseku vědeckotechnického rozvoje a počítali jak se budu, v rámci tužby po moci, předvádět honbou na inteligenci . Taková verse mně nebyla vlastní a nemohla projít. Můj problém nemohl spočívat v nerespektování zásad výstavby socialismu, můj problém spočíval v pochopení a posuzování využívání společenských sil k této výstavbě. Byl přece rozdíl mezi člověkem, který chápal podstatu společenského pokroku a uspokojování potřeb společnosti a člověkem, který sice také o pokroku mluvil, ale současně všemi prostředky ho brzdil. Už na okresní a krajské úrovní jsem dobře chápal nebezpečí, které hrozilo z obav vzestupu takových osobnosti, které měli jen úzký pohled a vidinu osobního prospěchu. Chybělo jim hlubší pochopení podstaty společenského pohybu. Společenský pokrok nemohl nikdy spočívat v konzervaci stavu. Konservatismus nemohl být žádnou perspektivou. Například v knize „ K teorii a praxi výstavby strany“ se mj. psalo, že „stranické vedení společnosti je objektivně nutným vztahem mezi komunistickou stranou a nejširšími masami pracujících…Tento vztah nemá administrativně mocenský charakter. Smyslem stranického vedení je zabezpečit optimální rozvoj společnosti z hlediska uspokojování potřeb a zájmů dělnické třídy a ostatních pracujících….“
    Problematiku práce státních orgánů, prokuratur, soudů, arbitráže, vnitra a armády, posléze i kanceláře presidenta republiky, jsem neznal. Bezpochyby zákonitě vzrůstaly ve mně určité obavy co tady budu dělat. Ještě před uvedením do nové funkce mně gen. tajemník M. Jakeš umožnil, abych v jeho pracovních prostorách se seznámil s kádrovými materiály všech pracovníků oddělení. Byl to jeho prozíravý čin. Pochopil jsem proč. Mnoho pracovníků bylo příslušníky vnitra a armády s vysokými hodnostmi. Pracovali na ústředním výboru, ale platili je a odměňovali jejich mateřské instituce. Taková praxe byla pro mě nepochopitelná. Museli přece sloužit tomu kdo je platil a odměňoval. Po důkladném studiu kádrových materiálů jsem si mohl udělat obrázek od koho co mohu čekat. Na poradě celého oddělení následovalo mé uvedení do funkce a pohovor s generálním tajemníkem. Odsoudil praxi mého předchůdce, který prý často vysedával u ministrů a pletl se do jejich kompetencí. V přístupu k úkolům prý byl váhavý a nerozhodný. Nabádal mě, abych se řídil zásadami „O práci aparátu ústředního výboru KSČ“, které schválil sekretariát a soustředil se především na vypracování politické linie v souladu se společenskou přestavbou a nezasahoval do kompetencí ministrů a náměstků, jakož i dalších vedoucích činitelů státních orgánů. Bylo třeba vytvořit podmínky, aby byly zpřetrhány všechny léty propracované vazby ústředního výboru a ministerstva vnitra, armády a dalších resortů. Za mimořádně složitý, ale nutný považoval politický úkol, zajistit odchod všech důstojníků vnitra a armády, kteří pracovali na ústředním výboru a také vypracovat koncepci a náplň práce oddělení a jednotlivých odborů. Mluvili jsme i o minulé práci ve vládě. Kladně hodnotil navázané kontakty s republikou Severní-Porýní-Vesfálsko, s Kanadou. Souhlasil, abych naplňování vzájemných dohod čas od času kontroloval a informoval ho. Některé kontrolní dny se konali u něj v kanceláři za účasti představitelů resortů. Slíbil mně podporu a popřál úspěchy.
    Svým podřízeným jsem řekl, že jejich práci budu považovat za užitečnou pouze tehdy, bude-li v souladu s filosofií společenské přestavby, bude-li napomáhat tvorbě právního státu a k rozvoji demokracie. Také jsem upozornil, že jakékoliv vazby a předávání informací z oddělení bývalým vysokým činitelům ministerstva vnitra či SK VTIR nebudu tolerovat. Nemínil jsem tolerovat jakékoliv zasahování do aktivit ústavních činitelů. Vedoucí úloha strany nespočívala v nahrazování kompetentních osob, ale ve stanovení linie a kontrole naplňování této linie. Politika na tomto úseku měla napomáhat k řešení problémů společnosti a také vycházet vstříc trendům evropského kontinentu. Nesmírně cennými byly mezinárodní dokumenty k lidským právům. Československý stát se přihlásil k závěrům z Helsink, přijal i vídeňská ujednání. Stejně významné zkušenosti spočívaly v poznání jak tyto úseky pracují v zahraničí. Navštívil jsem Sovětský svaz, Maďarsko a NDR. Po návratu požádal Ústav marxismu-leninismu, vojenskou akademii, vysokou kolu SNB a ústavně-právní pracoviště akademie věd, aby vypracovaly teoretický dokument pod názvem „Obrana a ochrana socialistické společnosti v podmínkách společenské přestavby“. Dokument se měl stát základem pro vypracování koncepce práce oddělení a náplně práce odborů a jednotlivých pracovníků. Současně jsem měl zájem, aby došlo ke zrušení dosavadní struktury oddělení, aby byly zrušeny odbory právní, bezpečnostní a branné politiky a nahrazeny dvěma odbory. Jedním s názvem „Využívání a zneužívání práva v činnosti komunistů v rozhodujících úsecích státní moci“, a druhý, který se měl zabývat „Lidskými právy a životním prostředím“. Pro mnohé to byla hrozivá bomba! To prý tu ještě nebylo. Oba takové odbory vyžadovaly pracovníky s potřebným vzděláním a zkušenostmi. Oddělení bylo ve varu. V souladu s názorem a s doporučením gen. tajemníka M. Jakeše začalo přemisťování řady pracovníků, důstojníků, zpět na ministerstvo vnitra a ministerstvo obrany. Přicházeli pracovníci mladí s právním a filosofickým vzděláním.

    23) Jaké byly zájmy předsedy ÚV SSM?

    V tomto období k mému překvapení mně volal předseda ÚV SSM V. Mohorita. Řekl, že ví jak těžce sháním dobré pracovníky a tudíž mně nabízí jednoho muže, kterého pro mé potřeby okamžitě uvolní. Dokonce prý pochází ze Zlína, zřejmě si budeme rozumět. Odpověděl jsem, že vše zvážím. Návrh se mně zdál podivný. Byl jsem totiž informován, že V. Mohorita se často schází s vedoucím činitelem pražské stranické organizace a P. Minaříkem šéfredaktorem Signálu, o čemž mně sám šéfredaktor informoval. Nepovažoval jsem návrh jako kvalitativní posílení oddělení, ale jako možnost V. Mohority získávat informace o mně a z našich pracovišť. Návrh předsedy SSM jsem považoval za pozoruhodný jev. Definitivní vyjádření jsem oddaloval až návrh vešel v zapomnění.

    24) S novou strukturou i nový název oddělení

    Vedení ústředního výboru byl předložen návrh na změnu názvu oddělení. Mělo nést
    dočasný název Právní nebo Státně právní oddělení. Jednání však bylo vedením strany odloženo. Tajemník Karel Hofman a šéf politicko-organizačního oddělení mně oznámili, že se vše bude řešit až po 16. sjezdu KSČ. Dosavadní vedoucí odboru bezpečnostní politiky odešel zpět na ministerstvo vnitra. Vedením odboru byl pověřen mladý právník JUDr. M. Kružík, který pocházel z Brna. Obdržel úkol průběžně pracovat na koncepci oddělení a vyhledávat schopné kádry. Mnou připravený návrh nové struktury oddělení a také obsahu, konzultoval na pracovištích ministerstva vnitra. Vrátil se krajně rozladěný a rozčilený. Někteří činitelé ministerstva vnitra prý ho pojmenovali „blbcem“ a mě „zločincem“. Návrh se jim nelíbil, absolutně ho odsuzovali, prý jde o cílený útok na jejich práci. Výroky považoval vůči nám, vůči mně a jemu, za krajně nebezpečné, zlé. Já jsem však nemínil ustoupit.

    25) Leden 1989 cesta ke společenskému převratu

    Významnou a dle mého názoru rozhodující etapou, pro další vývoj naší společnosti byly události ledna 1989. Názory M. Jakeše jsem dobře znal a věděl jsem, že z jakýmikoliv mocenskými zásahy proti demonstrujícím občanům, nesouhlasil, odmítal je. V době před 15. lednem 89 přišla od ministra vnitra a jeho kolegů zvláštní informace. Ten den se, dle nich, mělo sejít na Václavském náměstí mnoho „pankáčů“, svezených z celé republiky a také některé malé skupinky mládeže z pražských vysokých škol. Předsednictvo se touto akcí zabývalo, ale oddělení, které jsem vedl nepřijalo žádné závěry. Měl jsem totiž důvěrné depeše, že jde o záměrně skreslenou informaci ministerstva vnitra. Odjel jsem domů na Vysočinu a událostem se nemínil věnovat. Zaujala mě však informace mého pomocníka z novin Večerní Praha. Jacísi „studenti“ prostřednictvím disidentů prý vyzývali ostatní studenty, aby se za myšlenky Václava Havla upálili. Tuto informaci jsem považoval jako vážnou. V. Havel prý byl nucen veřejně reagovat a vyzvat studenty, aby od záměrů upustili a podporu jeho myšlenkám vyjádřili jinak. Tyto akty jsem považoval jako otevřenou a organizovanou podporu V. Havlovi i od některých oficiálních pražských činitelů a ministerstva vnitra. Taková iniciativa a její možné pozadí, mě nutila abych jel do Prahy a podíval se na Václavské náměstí. Za druhé jsem chtěl vidět ony „pankáče“, o kterých informovali nejvyšší činitelé ministerstva vnitra. Z Vysočiny jsem volal do Prahy, aby se mnou se šli podívat na Václavské náměstí generální prokurátor JUDr. Pieščak, ministři vnitra federace F. Kincl a české republiky F. Jireček. Sešli jsme se. Při pohledu na masy lidí na Václavském náměstí jsem se nepřestával divit. Přeplněné Václavské náměstí totiž nesvědčilo, že šlo o nějaký sraz „pankáčů“. To byl veliký všenárodní protest, požadavek na odchod nejvyšších činitelů komunistické strany a vlády, pokus o odstranění vedoucí úlohy komunistické strany a o likvidaci politického systému. Informace ministerstva vnitra pro vedení KSČ byla, podle mě, falešná. Na přeplněném náměstí jsme viděli zásah bezpečnostních jednotek, použití obušků, vodních děl i služebních psů. Zásah měl napomoci k vyklizení prostoru. Brutální zásahy byly děsivé. Požádal jsem mé společníky, aby se k zásahu vyjádřili a řekli kdo dal k tomuto zásahu rozkaz. Nikdo se k zásahu nehlásil, ale naopak zásah odsoudili a tvrdili, že to nebyl příkaz ministrů vnitra. Pak koho? Situace vyžadovala, aby se urychleně sešel ústřední výbor KSČ, vyhodnotil situaci a vyvodil závěry vůči všem, kteří dali pokyn k tak brutálnímu zásahu, aby definoval kroky k dalšímu společenskému, politickému vývoji. Bylo třeba přejít do ofensivy a určovat společenský ohyb.
    Zasedání svoláno nebylo. Vzniklou situací se, na základě pokynů generálního tajemníka M. Jakeše, předsednictva komunistické strany, zabývala vláda, posléze předsednictvo Federálního shromáždění. Do popředí vystupoval návrh předsedy FS A. Indry na zpřísnění opatření vůči demonstrujícím. Předseda legislativní rady federální vlády M. Čalfa takový návrh projednával ve stranické skupině předsednictva FS. Komunisté však jeho návrh na zpřísnění opatření odmítali. M. Čalfa si stěžoval, že je třeba s těmito komunisty „zatočit.“ Nakonec byl návrh doporučen a předsednictvo FS schválilo návrh federální vlády. Po vyhodnocení lednových události v předsednictvu FS a ve federální vládě byly vytvořeny podmínky k jednání předsednictva ÚV KSČ. Dle informací se měli vyjádřit všichni členové předsednictva bez rozdílu. Ocenili zásah Pohotovostního pluku SNB a doporučili, aby K. Urbánek, předseda Výboru pro stranickou práci v českých zemích, Pohotovostní pluk navštívil a ocenil jejich zásah. Předsednictvem byla schválena i komise – pomocný aktiv z pracovníků různých úseků v čele s vedoucím ideologického oddělení J. Jeníkem. Aktiv měl vyhodnocovat politickou situaci a doporučovat předsednictvu strany reálné politické prostředky k řešení společenské situace. Opatření však nevedla k uklidnění situace. Naopak. Nejednotnost v posuzování zákroku byla zřejmá i v kolektivu pracovníků ústředního výboru KSČ.

    26) Stanovisko oddělení, které jsem vedl

    Při projednávání závěrů předsednictva a negativních postojů M. Jakeše k jakýmkoliv mocenským zásahům jsme v mém oddělení došli k závěru, že sice máme povinnost respektovat usnesení orgánu, ale přesto se závěry předsednictva nevyslovíme souhlas. Rozhodli jsme se připravit pro generálního tajemníka M. Jakeše jiný názor. Zpracovali jsme dokument pod pracovním názvem „Návrh postupu proti působení protisocialistických struktur.“ K dopracování jsme pozvali i náměstka federálního ministra vnitra A. Lorence a posléze ministra vnitra F. Kincla. Z prostého důvodu: podle mého názoru informovali mylně generálního tajemníka a ústřední výbor o účasti „pankáčů“ z celé republiky a zastřeli přípravu k účasti na manifestaci velkého počtu veřejnosti a studentů. Měl jsem zájem, aby v našem dokumentu veřejně definovali skutečný stav ve společnosti a nálady veřejnosti. A tak díky jim do preambule dokumentu bylo vepsáno vše, co tvrdila veřejnost, že pod vedením komunistické strany nebylo v poslední době dosaženo pozitivních výsledků, že je u nás stále nízká produktivita práce, nízká technická úroveň výrobků, že nejsou řešeny ekologické problémy společnosti, že není oceňována práce inteligence, že na řízení společenských procesů se nepodílí pracující, že stranická a vládní garnitura byla dosazena brežněvovským vedením komunistické strany Sovětského svazu, že svým nekompetentním jednáním přivedla společnost na samý okraj krize, že vzrůstá nebezpečí vzrůstu aktivit proti vedení komunistické strany, proti komunistické straně i proti politickému systému země. V materiálu jsme dále psali, že doba vyžaduje neprodleně přistoupit k některým personálním změnám ve vládách, neodkladně řešit citlivou otázku setrvání některých činitelů v čele komunistické strany, Národní fronty a státu, dát prostor jiným politickým stranám a odborníkům, zahájit dialog s disidentským hnutím, s akademií věd, s přestaviteli průmyslových a zemědělských podniků, ve sdělovacích prostředcích otevřít prostor k otevřené diskusi apod. Bylo řečeno, že mnohé myšlenky hlásané opozicí pronikají do armády, bezpečnosti, prokuratur a soudů s cílem získat jejich podporu. Součástí dokumentu byl návrh, aby nejvyšší činitelé komunistické strany a státu navštívili mnohá pracoviště a vysoké školy, kde by diskutovali se studenty o dané krizové situaci a východiscích. Zpracovaný rozdělovník doporučoval, aby na vysokou školu ekonomickou šel M. Jakeš, na právnickou fakultu president G. Husák, ČVUT předseda federální vlády L. Adamec, na filosofickou fakultu předseda federálního shromáždění A. Indra apod. Tento spis jsem předal M. Jakešovi. Po shlédnutí ho ocenil, konstatoval, že formulace odpovídají, ale řekl, že dokument musí dát k vyjádření tajemníkovi pro ideologickou práci. Asi po týdnu byl dokument vrácen a na něm napsáno: „S. Jakeš, není třeba nic nového přijímat. Stačí to, co bylo přijato v předsednictvu strany. Jan Fojtík“ Doporučení byla shozena se stolu.

    27) Začátek k cílevědomé kompromitaci a veřejnému odsouzení

    Mnohé pozoruhodné aktivity některých činitelů, L. Adamce, V. Mohority, pražských městských činitelů, i mnohdy rozporuplné informace ministerstva vnitra vedly k názoru, že byla zahájena šachová hra s kartou V. Havel. Dosud nevídané setkávání s umělci apod. působilo jako pokus o zvyšování jejich osobní obliby a získávání spojenců v boji o moc. Na druhé straně se prohlubovaly pokusy ke kompromitaci mé osoby a také zesměšňování práce a projevů generálního tajemníka. Z tohoto pohledu byl zajímavý návrh městské pražské stranické školy na ustavení „agitačního kolektivu“. Jeho členové měli na shromážděních studentů a disidentů obhajovat politiku komunistické strany a zmírňovat kritiku vůči členům vedení KSČ a státu. Členy takového kolektivu měli být studenti a mladí lidé z pražských podniků. Ředitel této školy mně předložil tento návrh s doporučením, abych tento kolektiv přímo řídil. Podivuhodný to návrh. Cíl? Jednoznačná kompromitace mé osoby a cesta k veřejnému odsouzení. Oblast propagandy jsem nespravoval ani neřídil tak proč já bych měl organizovat agitaci uvnitř studentských a disidentských shromáždění? Ze strany organizátorů šlo o zlé, nepřátelské úmysly, jako pokus zatáhnout do budoucích rvaček. Takové diskuse v oné napjaté době nemohly skončit jinak. Návrh jsem projednal s generálním tajemníkem a vyslovil obavy. Návrh zpočátku hodnotil jako zajímavý s doslovem, že „je nejvyšší čas mladé lidi a obyvatele přesvědčovat o správnosti politiky komunistické strany“. Byl jsem zaskočen. Zdálo se mně, že už mnohé o této agitaci ví. Stačil jsem dodat, proč ale by propagandu mělo v Praze řídit naše oddělení? S velkým uspokojením jsem přivítal jeho návrh, aby agitační kolektiv byl ustaven, ale řízen ideologickým oddělením. Ředitel pražské stranické školy se stal stážistou na tomto oddělení a aktiv si řídil sám. Posléze po kritice a po nových pokusech některých komunistů Prahy, aby tento kolektiv byl řízen mnou, jsem znovu navštívil M. Jakeše. Návrh jsem považoval jako krajně nebezpečný. Jeho stanovisko, abych napsal dopis vedoucímu taj. městského výboru KSČ v Praze, že tento aktiv nebude řízen z ústředního výboru, ale nechť si ho řídí Praha sama, jsem uvítal. Dopis byl odeslán, záměr ukončen.
    Po listopadových událostech se v časopise Studentské listy objevil článek „Čubův slušovický syndrom“. Studentka slovenské národnosti Beáta Berníková se zde mj. zmínila i o agitačním kolektivu. Aktiv označila za Hegenbartovy provokatéry, kteří měli inspirovat k násilnostem. Dle ní měli organizovat bojůvky mezi studenty, provokovat je k bitkám, rozněcovat vášně davů. K tomu účelu jsem měl v roce 1988 a 89 zřídit ve Slušovicích výcvikové středisko, aktivisty a provokatéry školit a to za přímé účasti předsedy Agrokombinátu doc. F. Čuby. Dověděl jsem se, že jsem, řídil jakousi rozvědku vědeckotechnického rozvoje ústředního výboru KSČ a spolupracoval úzce s doc. Čubou. Článek vedl k úvaze o cílevědomé spojitosti činností některých činitelů z okruhu městského výboru KSČ Prahy, studentů kolem Studentských listů a ministerstva vnitra. Proti tvrzení pisatelky jsem protestoval. V roce 1988 jsem byl ještě vládním činitelem v oblasti vědeckotechnického rozvoje a o problémech s bitkami a o agitačních kolektivech neměl ponětí. Dotazoval jsem se jí kým byla pověřena tyto nehoráznosti zveřejnit, z jakých zdrojů převzala tyto nehorázné informace a proč právě ona. Požádal jsem ji o vysvětlení a konkrétní písemné veřejné doložení. V dalších Studentských listech napsala: „Pane Hegenbart, já zírám!“ Nebylo třeba nic komentovat. Zíral jsem já.

    28) Zasedání ústředního výboru KSČ

    V březnu 1989 bylo svoláno zasedání ústředního výboru ke školství. Spolu s tímto programem měl ústřední výbor zaujmout stanovisko k politické situaci a k lednovým událostem. Organizátoři mě pověřili, abych na tomto zasedání mj. podpořil lednový zásah Pohotovostního pluku proti demonstrujícím a jeho práci ocenil, abych poděkoval ministrovi vnitra a jeho náměstkům. S návrhem jsem nesouhlasil a konstatoval ať vystoupí Karel Urbánek, který již Pohotovostnímu pluku děkoval a jeho práci ocenil. Proč bych to měl dělat já? Ze strany organizátorů jsem považoval jejich návrh za neuvážený trik jako další pokus o zatáhnout mě do problematiky střetů Pohotovostního pluku SNB s veřejností. Na jednání jsem se však připravil. Hovořil k problémů školství a také k dané společenské situaci. Za východisko diskusního příspěvku jsem vzal dokument, který zpracovalo naše oddělení po lednových událostech v roce 1989 a které dobře znal i generální tajemník M. Jakeš. Mj. jsem řekl, že : „….uskutečnění tolik očekávaných změn ve společnosti není zdaleka jen v rukou vedení strany a státu. Své slovo by měla říci celá společnost, téměř všichni obyvatelé státu. Povinností řídících orgánů je, aby nejkvalitnější kádry naši populace, s vědomostmi nového pokrokového myšlení, měly otevřenou cesto vzhůru a mohly se v blízké budoucnosti, zapojit do procesu řízení a nahradily ty, kteří na svěřené úkoly nestačí…“ Ač jsem počítal, že moje slova podpoří M. Jakeš, zklamal jsem se. Opak byl pravdou. I další činitelé předsednictva strany různě protestovali, nadávali na mě, ale do očí mně nikdo nic neřekl. M. Jakeš prý mezi svými přáteli konstatoval, že ví, že kritika byla směřována k jeho osobě, ale aby mně nic neříkali. Nedobrou reagenci vůdců na moje vystoupení jsem považoval za krajně nepříjemné, pro mě nebezpečné. Na dalším zasedání k životnímu prostředí jsem nedostal slovo. Řídící schůze ústředního výboru, tajemník F. Pitra, mně důvěrně sdělil, že to bylo na zásah M. Jakeše. S lidmi, kteří se zabývali životním prostředím jsem se stále stýkal a to veřejně v hotelu ústředního výboru Praha. O každém setkání předkládal M. Jakešovi písemnou informaci. S kolektivem odborníků této oblasti vypracoval stanovisko, které bylo předáno M. Jakešovi a L. Adamcovi. Bylo upozorněno na které problémy je třeba se soustředit okamžitě, na které v delší perspektivě a také doporučeno, aby některé problémy životního prostředí byly odtajněny. Odborníci slíbili M. Jakešovi jednoznačnou pomoc. Byl to významný podpůrný politický faktor, který k lítosti zůstal, M. Jakešem, nevyslyšen.

    29) Na programu znovu Baťa

    V roce 1987 jsem navštívil Kanadu a projednal mnoho tezí ke vzájemné spolupráci. To byl důvod proč představitelé průmyslových komplexů mě, při návštěvách Prahy navštěvovali a chtěli, abych i nadále s nimi spolupracoval. Dostal jsem i písemné pozvání do Kanady. Zůstaly nedořešené otázky i z jednání s panem Baťou. Bylo třeba znovu odjet do Kanady a některé problémy dojednat. Navrhovaná delegace ve složení ministr zahraničního obchodu, předseda Státní plánovací komise a já jako zmocněnec vlády byla zamítnuta slovy ministra zahraničního obchodu, že v Kanadě nemá co projednávat. Věděl jsem, že jeho názor vyplývá z nátlaku J. Obziny, L. Adamce a činitelů ministerstva vnitra. Ke konci listopadu 89 mě navštívil a omluvil se, požádal abych se na něj nezlobil protože ho někteří funkcionáři naváděli, aby nikam nejezdil a s panem Baťou nic neprojednával. Proč bych se měl zlobit?
    V Kanadě byl svolán sjezd komunistické strany. Odjela na něj i naše delegace. Součástí delegace jsem se nestal. V čele delegace byl místopředseda federální vlády B. Urban. Dostal za úkol, aby navštívil i firmu Baťa a projednal všechny potřebné problémy. Zřejmě se měl dovědět jaké „pikle“ jsem v Kanadě dělal. Po návratu informoval podrobně, za účasti mnoha přestavitelů ekonomiky a tajemníka ÚV KSČ J. Lenárta, M. Jakeše. Byl jsem pozván i já. Pan Baťa prý podmiňoval další jednání zaplacením poměrně vysoké částky za znárodnění majetku, jinak prý nemá zájem navazovat kontakty. M. Jakeš chvíli Urbanův výklad poslouchal a náhle přerušil jednání. Přítomným oznámil: „Kdo Baťovi slíbil peníze, nechť je dá ze svého! Prý mu nikdo nebude předkládat k rozhodnutí finanční otázky, neboť mu nepřísluší o takových problémech jednat! “ Poradu ukončil a odešel. Posléze mě zavolal a soukromně prohlásil, aby se pokračovalo v jednání, ale v žádném případě nemůže on figurovat v popředí. Měl obavy z nedobré reagence starých komunistů Zlínska. Za několik minut mě volal tajemník J. Lenárt. Měl obavy, aby nečekaný závěr M. Jakeše neovlivnil další jednání s panem Baťou. Hrozilo nebezpečí, že odpůrci spolupráce budou okamžitě informovat pana Baťu. Požádal mě, abych sehnal kurýra, který pojede okamžitě za Baťou a vše vysvětlí dříve než obdrží informace od federální vlády, od B. Urbana. Věděl jsem, že kamarádem Bati byl národní umělec profesor Kovář ze Zlína. Navíc jsme s panem Kovářem byli dobří přátelé. Byl nejvěrohodnějším člověkem, který mohl s Baťou otevřeně hovořit. Zavolal jsem mu a on souhlasil. Rychle jsem zajistil potřebné visum a druhý den profesor Kovář odletěl do Toronta. Profesor Kovář úkol splnil bezezbytku a podrobně informoval J. Lenárta. Boj o Baťu však nekončil. V pozadí boje byl i bývalý vedoucí ekonomického oddělení ÚV KSČ, dále J. Obzina a jiní, kteří ho nakonec vítali v Praze a ve Zlíně.

    30) Spolupráce se Severním-Porýní-Vesfálskem ve SRN

    Jak známo s představiteli této spolkové republiky jsem jako místopředseda vlády a předseda české komise VTIR podepsal za vládu české republiky, Memorandum o další spolupráci při řešení problémů životného prostředí. Představitel firemního seskupení Höllter ze Severního-Porýní-Vesfálsko SRN požádal generálního tajemníka o přijetí. Před ním jednal s tajemníkem ÚV KSČ J. Lenártem. Informoval ho o průběhu plnění dohod mezi subjekty Severního-Porýní-Vesfálska a naší republikou a stěžoval si na mnohé, dle něj uměle vytvářené, překážky. Bylo třeba zrychlit práce na konkretizaci projektů o ustavení společných česko-německých podniků, rekultivace zdevastovaných území severních Čech a Ostravska. Po tomto setkání svolal gen. tajemník M. Jakeš poradu některých místopředsedů federální vlády a náměstků ministrů. Z porady jsem provedl zápis. Gen. tajemník, ke zrychlení některých prací, doporučil konkrétní úkoly, jejichž plnění jsem měl kontrolovat. Náměstek ministra paliv a energetiky mě požádal o osobní jednání. Informoval, že ho navštívil příslušník Stb s jedním pracovníkem ústředního výboru a nabádal ho, aby se v plnění dohod přestal angažovat, od všeho odstoupil. Slíbil gen. tajemníkovi, že mnoho úkolů splní a nyní nevěděl, co má dělat. Řekl jsem mu, aby pokračoval a úkoly gen. taj plnil. Za několik dnů mě pracovník mého oddělení, důstojník Stb, který se měl také vrátit na ministerstvo vnitra, vyřizoval vzkaz jednoho jeho nadřízeného náčelníka Stb. Vzkázal mně abych od spolupráce s Němci upustil a dále se neangažoval nebo špatně dopadnu. Informace rozčílila. Pokud onen důstojník má výhrady k obsahu spolupráce nechť je předloží gen. tajemníkovi M. Jakešovi a dalším vládním činitelům, nechť doloží fakta, která by dokladovala neefektivnost spolupráce. Onoho důstojníka jsem pozval k pracovní besedě. Nepřišel. Na aktivu Stb, který jednal 31. července 1989 zástupce náčelníka 2. správy SNB mjr. Ing. M. Chovanec mj. konstatoval: „Ze strany zahraničních kapitalistických firem a monopolů je snahou prosadit dodávky technologií a zařízení, která ČSSR nepotřebuje, což v některých případech vede k prohlubování nežádoucí závislosti. V této souvislosti jsou podchycovány poznatky o prosazování jednotlivých kapitalistických firem a monopolů formou kompromitace – uplácení jednotlivých vedoucích hospodářských funkcionářů včetně využívání tlaku přes nejvyšší představitele strany a vlády, jako důsledek jednání na nejvyšší úrovní, například sdružení NSR fi. SHL, presentované v ČSSR majitelem firmy Höllter, Heinrichem Höllterem v oblasti dodávek odsiřovacích zařízení pro české tepelné elektrárny a další kruhy obchodní činnosti…“ Přesto, že byly dohody oficiálně přijaty a schváleny osobovala si státní bezpečnost je ovlivňovat a znemožňovat jejich plnění, stejně jako J. Obzina. Za krátký čas požádal pan Höllter o setkání mě. Přišel krajně rozladěn. Informoval, že jeho kolegové objevili v jejich pražské kanceláři odposlouchávací zařízení. Domníval, že toto zařízení bylo namontováno z mého popudu. Vysvětlil jsem mu, že to není pravda, neměl jsem s tímto nic společného. Nedůvěra však byla „zaseta“. Začal jsem věřit tomu, co se po Praze nosilo, že některé kruhy Stb v Praze, dále osobně J. Obzina a L. Adamec, mají zájem, aby zásahem M. Jakeše či lidí z jeho okruhu, nebylo dosaženo žádných pozitivních výsledků, obzvláště ne v oblasti životního prostředí. Vyčítali mu, že podporuje Slušovice, zatím co oni je nenáviděli a také každý krok slušovických v Praze sledovali, monitorovali. Monitorovali i mé jednání a setkávání. Rozhořčen jsem, v druhé polovině roku 89 zaslal dopis ministru vnitra F. Kinclovi a žádal ho o vysvětlení aktivit příslušníků Stb proti dohodám s jednou spolkovou republikou Německa. Neodpověděl, přišel 17. listopad 89!

    31) Aktiv představitelů státních orgánů v červnu 1989

    V květnu 89 rozhodlo předsednictvo strany svolat celostátní aktiv nejvyšších představitelů generálních prokuratur, nejvyšších soudů, arbitráží, advokacie ministerstvech spravedlnosti, vnitra, národní obrany legislativního úřadu federální vlády a Federálního shromáždění. Aktiv se měl zabývat přípravou dokumentů pro nadcházející sjezd KSČ, z oblasti bezpečnosti státu. Aktiv měl řídit předseda FS A. Indra a hlavní projev přednést gen. taj. M. Jakeš. K přípravě jeho projevu byla ustavena komise ze zástupců zainteresovaných resortů pod vedením vedoucího odboru právní politiky ÚV KSČ JUDr. Syrovátky. Zpracovaný návrh tezí projevu převzal M. Jakeš. Po několika dnech mně oznámil, že nemíní hovořit, ale řídit aktiv a já budu přednášet, v jeho zastoupení, hlavní projev. Pro mě to bylo nečekané překvapení. Šok! Ještě se nikdy nestalo, aby na tak representačním shromáždění mluvil, místo nejvyšších činitelů, vedoucí oddělení. Doporučil, abych projev upravil v souladu se společenskou přestavbou a také požádal A. Indru o náměty. A. Indra doporučoval další zpřísnění opatření vůči rebelům a těm, kteří mají výhrady k situaci u nás být tvrdší, nekompromisní. Odjel jsem domů a projev upravil dle mých představ a doporučení M. Jakeše. Teprve doma jsem si uvědomil jak složitý a náročný úkol jsem přebral. Nebylo v silách probrat mnoho souvislostí dalšího společenského vývoje a stanovit jisté zásady pro politickou práci ani projev jazykově dokonale upravit. Návrhy A. Indry jsem odmítl. Zdálo se mně, že opomenul, že jde o teze pro sjezd na další období a ne o uklidňování bitek lidí, kteří mají výhrady k politice. Po návratu do své kanceláře jsem „můj“ projev konzultoval s gen. prokurátorem JUDr. Pieščakem. Vyslovil souhlas. V projevu jsem mj. řekl, že komunistická strana si nebude osobovat právo rozhodovat za státní orgány a jejich představitele a také oni nemají žádné právo, při výkonu svých funkcí, se na ni odvolávat anebo se za ni schovávat. Prvořadý důraz bude kladen na osvojování si metod k účinnému boji s konservatismem, se zastaralými myšlenkovými metodologickými stereotypy, na rozhodné zápasy s různými deformacemi právního řádu, všestranně přispívat k ochraně a podpoře všeho, co společenskou přestavbu urychluje, na odstraňování všech bariér, které společenské přestavbě nepřejí atd. Projev byl přijat dobře i s rozpaky. Hned po skončení mého vystoupení mně M. Jakeš řekl: „Bylo to dobré“. V přestávce se mě ptal A. Indra, s kterým revizionistou jsem projev psal. S žádným! Projev vydala redakce Signálu v brožuře. Po aktivu jsem odjel s manželkou do lázní Karlovy Vary, M. Jakeš na dovolenou do Sovětského svazu. Před odjezdem mě zavolal a řekl, abych vyřídil představitelům ministerstva vnitra, aby v nadcházejícím období, při jakýchkoliv akcích, nezatýkali V. Havla a další představitele opozičních skupin. Pro činitele vnitra to bylo nepochopitelné překvapení!

    32) Odvolání náčelníka V. správy ministerstva vnitra

    V rámci zpřetrhání různých vazeb příslušníků vnitra s mnohými vedoucími činiteli strany a státu schválil M. Jakeš a předsednictvo strany, odvolání náčelníka V. správy ministerstva vnitra – ochrana veřejných činitelů – gen. Buchvaldka, z funkce. M. Jakeš měl mnoho informací, které nabádaly k rychlému řešení. Sám generál Buchvaldek nechtěl odejít. Navštívil mě v pražském bytě a žádal, prosil, aby mohl zůstat, že má mnoho nesplněných úkolů vůči představiteli městské stranické organizace v Praze. Neustoupil jsem. Tehdy nebyl čas na dokonalý výběr a na hlubší prodiskutování náhrady a jejích kvalit. Až na malé výjimky jsem činitele ministerstva vnitra vůbec neznal ani jejich okruh. V tom spočívala složitost výběru. Bylo však nutné rychle jednat. Nakonec jsem mu doporučil, aby dočasně byl schválen pplk. V. Kilián, náčelník okresní správy ve Zlíně. Absolvoval filosofickou fakultu a také jako mladý příslušník na V. správě již pracoval, prošel krajskou správou v Brně. Znal tudíž problematiku a cíle správy. M. Jakeš ho uvedl do funkce. Zásadní výhrady měl náměstek ministra vnitra gen. Lorenc, který mě veřejně a bezostyšně kritizoval, s návrhem nesouhlasil. Po té se roztočil kolotoč. Řada příslušníků Stb Prahy, Středočeského kraje a dalších, mu chodila blahopřát k funkci, lichotila. V pravidelných intervalech se u něj střídala delegace za delegací, popíjeli do rána, celý den a při tom ho vytěžovali. Natáčeli vše, co říkal, co odpovídal na jejich otázky. Dokonce v nahrávce bublal, že já budu generálním tajemníkem. Pomohl tak odpůrcům rozehrávat proti mně nepřátelské akce. Neustále byl v opojení a zapomínal na práci a na plnění úkolů, které slíbil M. Jakešovi. V tomto stavu odmítl navštívit A. Indru, předsedu FS a ministru vnitra vzkázal, že nemá čas. Odpůrci této změny mu nedovolili pracovat, řídit a vést. I z lázní jsem několikráte volal některé pracovníky, aby ho vyjmuli z kleští do kterých ho cílevědomě sevřeli tzv. kamarádi. Sám V. Kilián jim skočil na lep a poslání nesplnil. Protijakešovská a protihegenbartovská histerie vzrůstala. M. Jakeš byl nucen V. Kiliána odvolat. Velení V. správy se vrátilo do stejných rukou jako před odvoláním gen. Buchvaldka.

    33) Můj článek v časopise Signál a v Izvěstiji

    V květnu 89 časopis Signál otiskl můj rozhovor s šéfredaktorem pod názvem: Poznání vede k řešení. Zabývali jsme se problematikou životního prostředí, ale také některými politickými problémy. Řekl jsem, že komunistická strana nemůže žít letargií minulosti, ale dynamikou budoucnosti. Pokud tomu má tak být pak strana se musí měnit, zdokonalovat intelektuálně, morálně a to nejen svým programem k veřejnosti a ale i uvnitř. Společensko vědní teorie i praktické kroky musely být revoluční a směřovat k uskutečnění společenské přestavby, musely odmítat nepravdy, polopravdy, úmyslné či neúmyslné nepřesnosti. Praxe u nás byla úplně opačná jako by směřovala zpět do padesátých let minulého století. Rozhovor byl přijat veřejností kladně. Obdržel jsem mnoho dopisů, které se mnou souhlasily a poukazovaly na mnoho dalších nešvarů, o kterých komunistická strana věděla a neřešila je. Po tomto rozhovoru přišla nabídka dopisovatele APN B. Fedorova na článek s názvem „V srdci Evropy, proč v Československu je nutná přestavba“. Šéfredaktor Signálu P. Minařík nabídl pomoc. Souhlasil jsem a také mu důvěřoval. Byl to vzdělaný člověk s velkými zkušenosti, zastáncem společenské přestavby. Často mě navštěvoval a informoval jak někteří činitelé pomlouvají generálního tajemníka M. Jakeše, ale jinak se mu „klánějí“, jak se formují různé skupiny proti mně, jak se dohadují na likvidaci Slušovic a které okruhy lidí tyto aktivity rozněcují. Samozřejmě, že jsem nevyzradil zdroje informací, ale některé předal M. Jakešovi, který jim nevěřil. Většinou mně řekl: „od koho to máš?“ Tím vše skončilo. Zřejmě více věřil dogmatikům.
    S šéfredaktorem Signálu jsme prodiskutovali předpokládaný obsah článku a on náměty zformuloval. Po té jsme je upravili na mém oddělení a dali ke konzultaci do sekretariátu generálního tajemníka. Bez této konzultace jsem nechtěl cokoliv zveřejňovat. V článku bylo upozorněno na známá fakta jako naše klesající úroveň podílu na zahraniční směně výrobků, že nemáme vlastní železnou rudu, ale jsme na jednom z předních míst ve výrobě oceli, na mimořádně vysokou spotřebu energie, na rozsáhlou investiční činnost, na stínovou ekonomiku, na pomalé zavádění moderních technologií do výroby, apod. Upozornili jsme, že vstoupit do Evropy můžeme jen za podmínek odstranění zkostnatělosti, dilentantismu, sebeuspokojování. O nic nového nešlo. Problémy byly jen nově formulovány. Takové problémy již dříve se staly obsahem našich zpráv ve Zlíně, ve Žďáru, v Brně či na ekonomickém oddělení ústředního výboru. Pracovníci sekretariátu gen. tajemníka mně článek vrátili, něco málo upravili a vyslovili souhlas. Po těchto aktech byl článek předán p. Minaříkovi k závěrečné úpravě a k přeložení do ruského jazyka. V srpnu 89 byl otištěn v Moskvě, v době kdy byl gen. tajemník a předseda federální vlády na dovolené v Sovětském svazu. Na památku jsem schoval Izvěstiji a onen článek podtrhaný a doprovázený osobními poznámkami M. Jakeše. Po návratu mě volal L. Adamec, předseda federální vlády a náměstek ministra vnitra, kteří s mým článkem souhlasili. Gen. tajemník o článku hovořil na předsednictvu strany. Samozřejmě, že nebyl schválený předsednictvem ani sekretariátem ÚV KSČ. Za mé účasti ho podrobil kritice. Nikdo z dalších členů předsednictva se neozval a článek nekritizoval. Všichni mlčeli. Tiskový mluvčí federální vlády ho přeložil do češtiny, rozmnožil a rozeslal mnoha adresátům. Rudé právo přetisk odmítlo. Mezi pracovníky ústředního výboru byl rovněž diskutován. Někteří souhlasili, jiní ho zásadně odmítali a mě kritizovali. Na ústředním výboru byla špatná atmosféra. Vlivem mnoha tlaků a nervováním jsem byl postižen infarktem. Sanita mě odvezla na jednotku intenzivní péče do nemocníce na Homolku, posléze jsem nastoupil do lázní. V tomto období také končila moje intenzivní politická práce.

    34) Návštěva M. Jakeše v lázních

    V lázních mě navštívil M. Jakeš. Na mém pokoji mě informoval o svých záměrech a personálních změnách, které připravuje. Řekl, že dobře ví jak mě problémy uvnitř ministerstva vnitra a armády nebaví a doporučil, že mě navrhne do funkce vedoucího ekonomického oddělení, kde jsem dříve pracoval. Návrh se mně líbil. V okruhu oddělení jsem znal mnoho lidí a také problémy. Po diskusích s mými spolupracovníky jsem však od návrhu odstoupil. Do funkce tajemníka pro tuto oblast byl schválen a také tam již pracoval Slovák bývalý předseda slovenské vlády, Knotek, kterého jsem znal z vysoké školy politické. Znal jsem jeho názorovou orientaci a věděl, že bychom se na ničím neshodli. Uvažoval jsem, že bude lepší když požádám o propuštění z aparátu komunistické strany a nastoupím zaměstnání v továrně a či v některých mimostranických institucích. O odmítnutí funkce vedoucího ekonomického oddělení jsem informoval M. Jakeše. Souhlasil a dal mně podmínky. Neměl jsem psát žádné články do tisku, odvolat mé žádosti o výjezd do zahraničí, přestat se veřejně angažovat v politice, pracovat v jakési anonymitě apod. V té době jsem byl v pracovní neschopnosti a tak stejně žádnou práci nevykonával, nijak se neangažoval. Doma jsem likvidoval knihovnu poltické literatury s tím, že po uzdravení politiku navždy opustím.

    35) Příprava zasedání ÚV KSČ na měsíc prosinec

    Asi v měsíci říjnu jsem dostal informaci, že se má připravovat zasedání ústředního výboru na 10. prosince roku 89, že by bylo dobré, abych se zúčastnil příprav. Další den jsem měl plánovanou kontrolu zdravotního stavu v nemocnici. Informoval jsem lékaře o aktuální potřebě a požádal o uschopnění. Mínil jsem nastoupit do práce. Před takovým rozhodnutím jsem byl varován. Nakonec po delší debatě a slibu, že budu dodržovat životní režim vyhověl mé žádosti a stanovil termíny dalších kontrol. Nastoupil jsem do práce shodou okolností v době kdy byla M. Jakešem svolána porada tajemníků a vedoucích oddělení. Zabývala se přípravou zasedání. Před poradou z iniciativy vedoucího oddělení masových organizací J. Bouchala došlo k separátnímu setkání některých vedoucích. Obsahem této schůzky byl jeho podnět, aby tajemníkům ÚV KSČ byly řečeny naprosto otevřeně názory na jejich práci a předloženy návrhy na změny. Shodli jsme se, že na poradě u generálního tajemníka vystoupíme otevřeně, nekompromisně. Vystoupil jsem i já. Konstatoval jsem mj. že vedení strany chybí odvaha povědět lidem pravdu o stavu ve straně a společnosti, že nechce pochopit jak léta tlumený rozpor mezi úrovní výrobních sil a výrobních vztahů přerostl do sféry politické a hrozí velikým výbuchem…že názory odborné veřejnosti i řadových občanů se zřídka kdy berou vážně, jejich obsah je znevažován, odmítán , že praxe stranických organizací je stále příliš poplatná obdobím před přijetím usnesení o přestavbě společnosti, že se stále jeví jakoby ztráta u mnoha funkcionářů samostatně myslet a jednat…..“ Nikdo z tajemníků nereagoval, nereagovali ani na kritická hodnocení dalších vedoucích. V závěru byly předány úkoly k přípravě zasedání. Vedoucí ideologického oddělení J. Jeník předložil ostatním analýzu, kterou zpracovalo jeho oddělení. V ní se mj. psalo, že: „… stále výrazněji se zvyšuje nespokojenost lidu. Lid je rozladěn a znechucen pomalým postupem společenské přestavby, zvyšuje se kritika našeho hospodářství…z okruhu dotazovaných 65 % žádalo rychlejší postup společenské přestavby, 67% mělo vážné výhrady k těm, kteří společenskou přestavbu řídí a dvě třetiny pochybovalo o jejich schopnostech dovést přestavbu do konce… Z dotazovaných jen 6% by vstoupilo do KSČ a 66% ideologii a politiku KSČ jednoznačně odmítlo…“ To byl varovný dokument, na který bylo třeba reagovat.
    V rámci příprav podkladů pro generálního tajemníka pro jeho vystoupení jsem dal pokyn, aby představitelé státních orgánů v působnosti našeho oddělení, odpověděli na tři okruhy otázek:
    – v čem spatřují příčiny velké ofensivy opozičních sil, v čem spočívají jejich silné a slabé stránky
    – v čem spatřují příčiny slabin práce komunistické strany
    – jakými politickými prostředky doporučují řešit rozporuplnou politickou situaci, jaké aktivity je třeba rozvíjet ve vnitřní a mezinárodní politice
    Vyjádřili se písemně všichni. Všeobecně byla odsuzována neschopnost strany cokoliv řešit, byly formulovány projevy nespokojenosti velkého počtu příslušníků SNB, kteří odmítají pokračovat v zásazích proti studentům a občanům, doporučovali urychleně skončit s „neslanou a nemastnou“ politikou vedení strany, přejít do ofenzivní politické práce za získání veřejnosti. Návrhy a doporučení jsem považoval za závažná a měly se stát obsahem projevu gen. tajemníka.
    O pomoc přípravy zasedání a podkladů k projevu M. Jakeše o společenské přestavbě a o problémech uskutečňování bylo požádáno vedení vysoké školy ekonomické. Za významný prostředek zvolil rektor školy setkání velvyslanců z průmyslově vyspělých západních zemí. Rektor školy na toto setkání pozval tajemníka ÚV KSČ J. Lenárta, místopředsedu federální vlády B. Urbana, zástupce ekonomického oddělní ÚV KSČ a také mě. Seděli jsme v pozadí vedle sebe. Věděl jsem, že na takových setkáních vždy pracuje řada informátorů Stb a tak jsem požádal rektora, aby v rámci objektivnosti, pozval i náměstka ministerstva vnitra gen. A. Lorence. O tomto aktivu jsem informoval písemně M. Jakeše, stejně jako o jeho průběhu. Rektor prof. Brůžek informoval velvyslance o obsahu, rozsahu výuky školy týkající se společenské přestavby, seznámil je se strukturou školy a dalších záměrech. Tajemník ÚV KSČ J. Lenárt hovořil o procesu společenské přestavby a o některých problémech československé ekonomiky, o některých zábranách rozvoje vzájemných vztahů a vyzval velvyslance, aby u svých vlád podporovali spolupráci s naší zemí. Mluvili všichni velvyslanci. Diskuse byla věcná, otevřená, podnětná. V závěru J. Lenárt a profesor Brůžek poděkovali všem za otevřená a inspirující slova. Odcházeli jsme spokojeni s tím, že všechny poznatky zformuluje vedení VŠE do pokladů pro generálního tajemníka, tajemníka J. Lenárta a B. Urbana pro federální vládu. Pražští informátoři však nelenili. Poskytli A. Lorencovi a M. Jakešovi, přesto, že na jednání byl osobně a M. Jakeš byl o všem písemně informován, tendenční informace jako bych já zde připravoval společenský převrat a „bojůvky“. Později mnoho zbytečného povyku způsobil sám A. Lorenc. Ač žádným organizátorem nebyl, stejně jako já jsem nebyl organizátorem, záměrně si mnohé přivlastnil. Například v Zemských novinách ze dne 8. února 1995 napsal: „západ, stejně jako my nabyl dojmu, že nikoliv disidenti, ale reformní pragmatici budou nositeli změn.V létě 1989 jsem se o tom přesvědčil při setkáních prakticky se všemi velvyslanci zemí NATO, která jsme spolu s vedoucím oddělení ÚV KSČ Hegenbartem zorganizovali“. Dezinformace a fáma byla venku. Byla to lež. Jeho výrok jsem považoval za záměr. Stal se předmětem mnoha neobjektivních až záměrně vymyšlených úvah i mnohým vysokých činitelů KSČ.

    36) Nové pozvání od L. Adamce

    Zajímavé bylo další setkání předsedou federální vlády L. Adamcem. Pozval mě „na kus řeči“, jak říkal. Mluvil o přípravě zasedání ústředního výboru a řekl, že přišel čas, aby se ucházel o nejvyšší post ve straně a státě. Vyslovil nespokojenost s politickou situací. Rozhořčeně kritizoval M. Jakeše, Fojtíka, Hofmana, Štěpána, ale i G. Husáka. Rozčilovala ho Jakešova neschopnost cokoliv ve společnosti řešit. Rozčiloval se nad jeho názorem, že by měl být presidentem republiky A. Indra. Seznamoval mě se svými záměry vůči ministerstvu vnitra. Řekl, že využije V. Havla a „udělá“ ho ministrem kultury. Mě prý „udělá“ druhým tajemníkem ústředního výboru pro nadstavbu. Po té se ptal na můj názor a požádal o konkrétní podporu. Odpověděl jsem, že žádným tajemníkem nechci být a ostatní věci by měl projednat s gen. tajemníkem M. Jakešem. Bez vzájemné souhry nemůže ničeho dosáhnout. Předsednictvo strany nelze ignorovat, ale naopak jednotně řešit společenské problémy. Odpověděl, že on již nikdy nebude jednat s generálním tajemníkem M. Jakešem, protože ho přestal uznávat, je prý naprosto neschopný slaboch, alchymista, bezzásadový člověk, který neví co chce.. Odcházel jsem rozpačitý a on zřejmě také. Nezískal moji podporu ani ujištění, že mu budu dělat tajemníka. Uvědomil jsem si ale velké nebezpečí, které vyplývá v odmítání jednat s dalšími činiteli strany a společně vstoupit do jakýchkoliv zápasů. Jednání ústředního výboru se však nekonalo. Přišel 17. listopad. Toho dne jsem byl doma na Vysočině. V tomto kritickém týdnu jsem doprovázel delegaci ústředního výboru KSSS z Moskvy. V čele delegace byl můj partner, vedoucí právního oddělení. Delegaci jsem však já nezval, nezval ji ani nikdo z mého oddělení. Delegace byla pozvána bez konzultace s námi, politicko organizačním oddělením, tedy úsekem v jehož čele byl tajemník K. Hofman. Pobývali jsme v Praze, v Jihlavě, v Trnavě a v Bratislavě. Dne 17. listopadu 1989 po obědě jsem se s delegací rozloučil a odjel na Vysočinu. V Praze na oddělení zůstal vedoucí bezpečnostní politiky M. Kružík s úkolem, aby mě v případě mimořádných událostí telefonicky informoval. Doma jsem stavěl objekt na nářadí. V podvečer mě M. Kružík volal, že v Praze vše skončilo a že on také odjíždí domů, do Brna. V pondělí 19. listopadu informoval, že ho doprovázelo auto s pražskou poznávací značkou až za Prahu, k benzinové pumpě, směrem na Brno. V neděli jsem obdržel telefonickou informaci z Bratislavy, že na Národní třídě v Praze byl krvavý střet Pohotovostního pluku se studenty. V pondělí jsem se dověděl z informací aktivu na ministerstvu zdravotnictví, že střet na Národní třídě jsem naplánoval, připravil a dokonce osobně řídil. Nehorázná lež!
    Dne 22. listopadu jsem byl znovu převezen na jednotku intenzivní péče do nemocnice na Homolce. Politická práce a jakákoliv politická angažovanost definitivně skončila. Do Prahy jsem jezdil na zdravotní kontroly. Při té příležitosti jsem se setkal se Z. Mlynářem, s činiteli Obrody, s pracovníky Ústavu prognózování české republiky a panem Sedlákem, který mě informoval, že ministerstvo vnitra založilo na mě spis. Doporučil, abych nespal v pražském bytě protože je předpoklad, že mě zatknou. Prý jsem na jejich seznamu. Na několik málo hodin jsem se zúčastnil i jednání mimořádného sjezdu KSČ v prosinci 89. Byl jsem navrhován do funkce 2. tajemníka, posléze za předsedu ústřední kontrolní komise. Obě funkce jsem odmítl. Uvolnil pražský byt a definitivně odešel na Vysočinu. Do konce ledna roku 1990 jsem byl v pracovní neschopnosti a po té žil za částečný invalidní důchod ve výši 1. 331 korun. Předseda strany L. Adamec mně oznámil, že pro mě nemá práci a v okrese Žďár jsem obdržel anonymní oznámení, že ve Žďáru či ve žďárských strojírnách nikdy a s ničím neuspěju. Nebylo o čem mluvit. K živobytí jsem pěstoval brambory a choval domácí zvířectvo. Byl jsem mnohonásobně vyslýchán na generální, české, městské i vojenské prokuratuře, na ministerstvu vnitra. Byl jsem vyslýchán i k případu M. Horáková a spol. To byl do nebes volající pokus mě zatáhnout do tohoto problému. Když byla paní Horáková souzena mně bylo 17 let. O politice a paní Horákové vůbec nic nevěděl. K vůli 17. listopadu provedla u mě česká generální prokuratura za účasti právního zástupce M. Štěpána prohlídku domu a příslušenství. Prý bylo podezření, že „listinná dokumentace o 17. listopadu je v mém držení“. Obrovská lež. Vyšetřovatelé prošli celý byt, veškerá zařízení, dokonce hledali dokumentaci ve chlévě u králíků. Moje stížnost a odvolání bylo zamítnuto.
    V té době mě nenechali bez povšimnutí ani sdělovací prostředky. Psaly lži, polopravdy, výmysly. Nepřátelskou kampaní trpěla celá rodina, především pak já a manželka. Přicházely anonymní dopisy. Vyhrožovaly. Hrozily smrtí. Tak skonč
    ila etapa činitele komunistické strany, který zůstal věren ideálům politiky Pražského jara 1968.

    Fotodokumentace let nedávno minulých

    Rád vzpomínám na léta kdy jsme rozvíjeli aktivitu za ochranu a řešení životního prostředí. Nebylo to jednoduché. Radikálové se vysmívali a tvrdili, že jsme na zcestí a jdeme na platformu pravičáků. Vše začalo Otevíráním studánek na Žákově hoře v roce 1976. Pochybné se mně zdálo tvrzení některých odpůrců, kteří tvrdili, že jsem v době, kdy šlo o konec společenského systému si ke své záchraně začal „osedlávat koně“ životního prostředí. Ve stati na mé webové stránce se o tom zmiňuji. Myslím si, že mohou posloužit přiložené fotografie.

    Pří slavnosti Otevírání studánek člen pionýrské organizace mně předal seznam o výsadbě stromků, keřů a vyčistění studánek v okrese. V pozadí další činitelé okresu Žďár nad Sázavou.
    Pří slavnosti Otevírání studánek člen pionýrské organizace mně předal seznam o výsadbě stromků, keřů a vyčistění studánek v okrese. V pozadí další činitelé okresu Žďár nad Sázavou.
    Po oficialitách každý z účastníků okusil čirou vodu ze Stříbrné studánky na Žákově hoře
    Po oficialitách každý z účastníků okusil čirou vodu ze Stříbrné studánky na Žákově hoře

    Péče o životní prostředí v okrese Žďár nad Sázavou začala návštěvou presidenta republiky Ludvíka Svobody dne 27. června 1970. Tehdy u pramenu řeky Svratky u Stříbrné studánky podepsal dekret o vyhlášení Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. Po tomto aktu delegace Žďáru nad Sázavou navštívila několikrát presidenta republiky a informovala ho o aktivitách v okrese. Snímek ukazuje jak v roce 1974 R. Hegenbart informuje presidenta republiky.

    Vpravo president republiky Ludvík Svoboda, vlevo R. Hegenbart, zcela vlevo náčelník vojenské kanceláře presidenta republiky
    Vpravo president republiky Ludvík Svoboda, vlevo R. Hegenbart, zcela vlevo náčelník vojenské kanceláře presidenta republiky

    Velkou inspirací pro politickou práci a životní orientaci bylo studium na akademii společenských věd v Moskvě. Nejenže byly přednášejícími potvrzeny zkušenosti Pražského jara 68 jako východisko k demokratickému pojetí politiky, ale také byly formovány cesty k reakci na globální problémy lidstva tehdy nastolených činiteli USA. Šlo o orientaci na nové technologie, biotechnologii, životní prostředí a lidská práva.

    Fotografie ze studijního pobytu v Tadžikistánu. Druhý zprava Rudolf Hegenbart.
    Fotografie ze studijního pobytu v Tadžikistánu. Druhý zprava Rudolf Hegenbart.

    Jako absolvent vysoké školy politické a ekonomické v Praze a akademie společenských věd v Moskvě jsem získal znalosti, které potvrzovaly správnost politiky, která byla u nás nastolena v lednu 1968. Můj přechod do Zlína a návštěva Agrokombinátu Slušovice, poznání jejich řídícího systému bylo jistým překvapením. Poprve v životě jsem viděl jak načerpané teorie ve školách našly konkrétní výraz v praxi kombinátu pod vedením předsedy docenta Františka Čuby. Věda se tu stala skutečnou výrobní silou.

    Slušovickou cestu jsem podpořil a snažil se, aby nedošlo k likvidaci Agrokombinátu jak požadovali levicoví radikálové.

    Na snímku se zdravím s předsedou doc. Františkem Čubou. Vlevo bývalý předseda Stání plánovací komise Svatopluk Potáč.
    Na snímku se zdravím s předsedou doc. Františkem Čubou. Vlevo bývalý předseda Stání plánovací komise Svatopluk Potáč.

    O nových technologiích jsem diskutoval s mnoha činiteli nejen u nás, ale i ze zahraniční. U příležitosti brněnského veletrhu jsem se setkal v září 1987 s paní M. Carty, ministryní pro vědu Britské Columbie v Kanadě. Byl jsem pozván do Kanady, ale k návštěvě nedošlo

    S paní M. Carthy, ministryní pro vědu Britské Columbie v Kanadě
    S paní M. Carthy, ministryní pro vědu Britské Columbie v Kanadě

    V roce 1987 byla jednou z prvořadých starostí péče o životní prostředí. Spolupracoval jsem s řadou významných pracovníků jak z vysoké školy ekonomické tak z mnohých skupin, které se touto problematikou zabývaly. Souhlasil jsem s jejich názorem, aby byl zachráněn zámek Jezeří. K tomu účelu došlo k setkání v prostorách zámku i za účasti ministra financí české vlády pana J. Nykodýma.

    V prostorách zámku Jezeří s ministrem financí české vlády J. Nykodýmem.
    V prostorách zámku Jezeří s ministrem financí české vlády J. Nykodýmem.

    Při mé návštěvě USA v roce 1987 se naskýtala široká škála možností v rozvoji spolupráce v oblasti nejmodernějších technologií. S presidentem firmy Gerber Carnet Technology, Inc. panem Josephem Gerberem jsem podepsal úmluvu, která vytvářela k k takové spolupráci potřebné podmínky. Bohužel, byl jsem z funkce místopředsedy vlády nečekaně odvolán. S panem presidentem jsem navázal přátelské kontakty. Slíbil, že se bude angažovat maximálně pro rozvoj vztahů mezi ním a ČR. Byl jsem pozván s kolektivem odborníků na jeho jachtu, kde mělo dojít ke konkretizaci vztahů.

    S presidentem firmy Gerber Carnet Technology, Inc. panem Josephem Gerberem.
    S presidentem firmy Gerber Carnet Technology, Inc. panem Josephem Gerberem.

    V rámci řešení životního prostředí v ČR byly navázány kontakty k republikou Severní Porýní-Vesfálsko. V této republice měli vyřešeny otázky odsíření elektráren. Představitelé republiky měli zájem pomoci řešit obdobné otázky i v ČR. Navštívil jsem tuto republiku a jejich delegace přijela k nám. Po konzultacích s odborným aktivem došlo v Praze k podepsání Úmluvy o další spolupráci

    Rudolf Hegenbart vpravo při podpisu Úmluvy, vlevo ministr vlády Severní-Porýní-Vesfálsko
    Rudolf Hegenbart vpravo při podpisu Úmluvy, vlevo ministr vlády Severní-Porýní-Vesfálsko

    Významným garantem této spolupráce byl Heins Höllter, představitel firemního seskupení Höllter Byl přijat generálním tajemníkem ÚV KSČ M. Jakešem a tajemníkem Jozefem Lenártem. Oba podpořili spolupráci. I s panem Hölltrem jsem navázal dobré kontakty.

    Vlevo R. Hegenbart, vpravo pan Höllter
    Vlevo R. Hegenbart, vpravo pan Höllter

    Významnou událostí pro mě byla návštěva pana Bati v Torontu v Kanadě. I sním jsem podepsal Úmluvu, která měla obrážet cesty k další vzájemné spolupráci mezi ním a ČR. Bohužel nebylo mně umožněno záměry dokončit. Myslím si, že jsme navázali dobré přátelské vztahy. V roce 1988 jsem byl jediným z oficiálních činitelů, který mu blahopřál k narozeninám. Jako poděkování mně poslal tuto fotografii s textem

    Odpověď T. Bati na blahopřání k narozeninám.
    Odpověď T. Bati na blahopřání k narozeninám.

    Významným činitelem československé společnosti byl náměstek ministra vnitra ČSSR generál Aloiz Lorenc. Rád jsem se s ním setkával. Byl to vzdělaný muž, ovládal politiku, dovedl předvídat, ale i organizovat práci. Vysoce jsem si ho vážil. Na mnohé věci a události jsme měli shodný názor. Podporoval pokrok, vzdělanost, um. Podílel se na zpracování některých dokumentů, které se nelíbily nejvyšším činitelům komunistické strany. On ale znal problémy společnosti a názory mnoha sociálních skupin společnosti. Bylo chybou, že straničtí činitelé mnohé názory nerespektovali.

    Vlevo R. Hegenbart, vpravo gen. Lorenc při setkání ze západními velvyslanci v Praze, které organizovala Vysoká škola ekonomická
    Vlevo R. Hegenbart, vpravo gen. Lorenc při setkání ze západními velvyslanci v Praze, které organizovala Vysoká škola ekonomická

    Pro dokumentaci zveřejňuji:

    1) Memorandum- Úmluvu podepsanou panem Baťou

    2) Můj článek v sovětské Izvěstiji z roku 1989 s poznámkami gen. taj. M. Jakeše, kritizovaný a zesměšňovaný některými bývalými činiteli KSČ

    3) Můj článek otištěný v roce 1990 v Rudém právu

    4) Ukázka příkazu generální prokuratury k prohlídce domku a příslušenství za účasti vyšetřovatelů generální prokuratury a také právního zástupce tehdy obviněného M. Štěpána