Učitel – vlastenec

Před 100 lety, 10. ledna 1909, se narodil ve Slezsku budoucí řídící učitel v Cikháji, Oldřich Bartoš. Vychodil obecnou školu, státní reálné gymnasium v Příboru, kde v roce 1929-30 maturoval. Působil jako učitel v Polance, v Hati na Hlučínsku, ve Vyškově a v Solo Slatině na Podkarpatské Rusi. Po zkoušce dospělosti pracoval jako učitel v Bravanticích. Po neblahých poměrech v roce 1938 byl přidělen na okres novoměstský jako učitel do Jimramova. Odtud byl 15. ledna 1939 přidělen jako řídící učitel do Cikháje.

Co se píše ve školní kronice

Od samého počátku byl aktivní. Vedl své žáky ke sběru odpadových hmot i k podpoře chudých dětí. Jak se uvádí v kronice pro nákup školních pomůcek, sebrali žáci školy 6 metráků odpadových hmot, ve prospěch trpících dětí bylo sebráno 170 vajec a 10 korun. Pro pomoc nemajetným matkám a jejich dětem bylo vybráno 60 korun, sebráno 15 bochníků chleba. Na zakoupení nových učebnic získala správa školy, od kroužku mládenců v Cikháji, dar 200 korun a 100 korun od městské záložny ve Městě Žďáře. Na aktivitu dětí přispíval i výtěžek z hraní divadel Děti nacvičily a sehrály divadelní hru „Váša nespokojenec“ „Frantíkovy trampoty“. Za vstupné získali 391 korun. Dospělá mládež sehrála divadelní hru „V té naší álejí“ a nacvičila pestrý silvestrovský program. Oldřich Bartoš dbal, aby děti znaly dobře své okolí, krajinu, kde žijí. Navštěvoval s nimi Žákovu horu, Tisůvku, Devět skal, Čtyřpaličaté skály, Perníčky, Karlštejn, Svratku, Herálec, Skelnou Huť. Vlastivědné vycházky sloužily k pěším pochodům, k výkladu a poznání přírodních krás, místních pověstí, místních tradic, k obdivování studánek a jejich pramenů. Pravidelně každé pondělí a úterý zapůjčoval k poslechu školského rozhlasu žákům vlastní rádio, občanům k poslechu zahraničního vysílání. Mottem jeho snah, jak sám vepsal do kroniky, bylo vychovat charakterního člověka, který by byl platným členem svého národa.

Aktivitu přerušily protektorátní poměry

Ve školní kronice dne 31. července 1940 bylo mj. zapsáno: „Na úřední vyzvání musely být vyřazeny, zabaleny, zapečetěny a v místnostech veřejnosti nepřístupných uschovány závadné obrazy, knihy a pomůcky vzhledem k změněným státoprávním poměrům. Rovněž tato kronika byla v tomto smyslu překážející a uskladněna, jak shora uvedeno“. V témže roce zemská školní rada zaopatřila pro místní školu říšskou vlajku s hákovým křížem a protektorátní vlajku skládající se z vrchního bílého pruhu, středního červeného a spodního modrého. V obci byl nařízen soupis všech osob. Obec byla označena německo-českým nápisem. Ve večerních hodinách bylo nařízeno zatemnění oken. Ve škole se začala vyučovat němčina. Učitel O. Bartoš k výuce německého jazyka musel navštěvovat kurs, on a jeho manželka byli přinuceni si opatřit průkaz o nežidovském původu. Kulturní život v obci ustal. Sedm mladých aktivních občanů dostalo příkaz odejít na práce do Německé říše. Pod trestem smrti bylo obyvatelstvu zakázáno poslouchat rozhlasové vysílání z Londýna a z Moskvy. Začalo zatýkání vlastenců. Proti německé okupaci se začalo v obci, pod vedením Františka Bukáčka č. 4, rozvíjet odbojové hnutí.

Statečnost od samého počátku

Řídící učitel O. Bartoš byl mezi prvními, kteří projevili odvahu a statečnost. Od jara 1941 schovával u sebe spisovatele a básníka Petra Křičku. Zde se léčil ze srdeční choroby, psal a překládal. V dalších letech ukrýval ve dřevníku francouzské občany, kteří utekli z německého zajateckého tábora. Aby uživil spisovatele i zajatce hospodařil, choval kozu a slepice, obchodoval s výrobky ze dřeva. Spolupracoval s občany, kteří organizovali odbojovou činnost a s hajnými, kteří koncem války přešli do partyzánských oddílů. I přes nátlak a vyšetřování jeho osoby četníky, zásadně odmítal vyřizovat agendu obecního úřadu v němčině. Znal všechny občany i jejich válečné a poválečné jednání. Počátkem května 1945 do školní kroniky napsal: „Dne 5. května 1945 obyvatelstvo Cikháj z nařízení partyzánského štábu kácí stromy přes silnici, vyhazuje mosty, aby nepříteli byl odsun po silnicích zpomalován. 8. 5. se záseky odstraňují, neboť silnicí se valí půl milionová zkrachovalá německá armáda ve velkých houfech, která se bojí ruského vojáka a hledá záchranu v americkém zajetí. Prvního ruského vojáka se slavobranou vítá náš lid 10. května 1945.“

Poválečné trampoty

Dnem osvobození obce se její správy ujal veřejně revoluční národní výbor, který byl ustaven partyzánskou brigádou M. J. Hus v listopadu 1944. Oldřich Bartoš protestoval proti některým jeho členům. Nepokládal je za věrohodné, kritizoval jejich poválečné lupy z rodin, které měly opustit území, prostřednictvím dočasné moci odmítal a veřejně pranýřoval jejich rychlé obohacování. Ti mu ale nezůstali nic dlužni, intrikovali. Rozhodli se, že se ho zbaví. Bez jeho vědomí požádali nadřízený školský orgán o jeho přemístění. Do hodnocení mj. napsali: „…národní výbor žádá o brzké přemístění řídícího učitele O. Bartoše a to z těchto důvodů: … jest to člověk velmi popudlivé a zbrklé povahy… Za protektorátního režimu staral se o jiné záležitosti, které nijak s jeho učitelským povoláním nesouvisely jako např. zprostředkovával objednávky různého dřeveného zboří…. Byl hrubý vůči předsedovi revolučního národního výboru. Učitel Bartoš po celou dobu protektorátního režimu nikdy v obecních záležitostech nebyl ani v nejmenším nápomocen… asi v srpnu 1940 neb 1941 vůči starostovi obce a vrchnímu strážmistru se velmi rozčiloval, že mu nemají co poroučet, aby se starali o své záležitosti a ne o jeho. Tato záležitost byla předmětem vyšetřování bývalým okresním četnickým velitelem z Nového Města na Moravě…“

A tak se stalo, s čímž nikdo z jeho žáků nepočítal. Po dlouhých tlacích některých činitelů revolučního národního výboru musel opustit školu. Díky spisovateli Petru Křičkovi a některým občanům obce, kteří se zúčastnili protifašistického odboje, nedošlo k jeho tragickému pádu. Do školní kroniky sám vepsal. „Řídící učitel Oldřich Bartoš od 15. ledna 1947 na zdejší škole nevyučuje. Jest uvolněn ze školské služby v Československé republice, jelikož jest ustanoven ministerstvem školství a osvěty správcem české doplňovací školy v Jižní Americe, Argentina město Temperley. V tamní školní kolonii bude pracovat rovněž jako osvětový pracovník… O. Bartoš přeje milým cikhajským dětem zdraví a plného úspěchu v životním zápase. Místní školní radě děkuje za vykonanou práci, kterou věnovali školním zájmům.“

VZPOMÍNKY JEHO BÝVALÝCH ŽÁKŮ

V.P. : „…Bartoš toho moc nenaučil. Měl spoustu rodinných problémů, které ho odváděly od soustředěnosti na výuku… My jako kluci jsme se věnovali víc hrám a všem možným srandám…“

N.F.: „…Učil nás Bartoš. Byl to dobrý učitel. Naučil nás dost. V době tělocviku nás vodil do lesa. Hráli jsme si na schovávanou a lezli po stromech, z mechu dělali různé parčíky a zahrádky…. V období války jsme mnohému nerozuměli, ale já jsem si ho cenil. Zdálo se mně, že je vlastenec, férový člověk…“

R.A. : „…Bartoš se mně zdál dobrej, takovej vesnickej učitel. Hodně naučil a já jsem se učil dobře. Ve třídě nás bylo 50 a všichni uměli…. Bartoš hrál dobře na housle. Také hospodařil. Držel si kozu. V Protektorátu jsme se učili němčinu. On ale byl vlastenec. Byl prvním, který ve dřevníku schovával francouzský utečence. U něj se také za války schovával spisovatel Petr Křička. On za námi někdy vyšel k pomníku vedle škol. My jsme seděli na chodech a ony vypravoval a taky se nás na mnoho věcí vyptával. Pamatuji si, že měl hodně bílé vlasy…“

V. M. : „…Bartoš byl trochu poděs, ale on byl dobrý učitel. Možná, že někteří na něj naříkali, ale já ne. Neměla jsem samý jednotky, někdy také dvojky a trojky…. Když jsem skončila školu tak mně bylo smutno…“

Úsudek nechť si každý udělá sám. Do obce a do vlasti se již nikdy nevrátil. Mnoho let psal rodině Hamanových a vyznával se k lásce k vlasti, obci, k mnohým rodinám. Po roce 1989 napsal do obce dopis, který se mezi zastupiteli ztratil… Škoda. Na řídícího učitele lze vzpomenout v dobrém. Byl to dobrý vesnický učitel, vlastenec.

Rudolf Hegenbart

školní třída v Cikháji pod vedením řídícího učitele Oldřicha Bartoše
školní třída v Cikháji pod vedením řídícího učitele Oldřicha Bartoše

Proč byl Lord Runciman v Cikháji

aneb zamyšlení před 15. březnem

 

Každé výročí mě vede k zamyšlení. Rád hledám podstatu té či oné události, snažím se najít příčiny, souvislosti. Nechci spoléhat na to, co mně kdo, i účelově, v rámci své ideologie, doktríny, řekne. Cítím potřebu osvojit si danou událost. Tato potřeba se násobí při výročích, jejichž rámec jsem jako žák školy prožíval jen okrajově a při tom byly historicky významné. Mám na mysli například 15. březen 1939, 2. světovou válku, i naše osvobození od fašismu. Nejednou jsem si položil otázku: co vlastně předcházelo válce? Proč vůbec vznikla?

Četl jsem zápisky bývalého partyzána A. Hamana z Cikháje.  Do svého zápisníku mj. napsal: „Přišel nešťastný den – 15. březen 1939. Ze všech stran se valily k nám hordy německých hrdlořezů. Nastala okupace a s ní velké zatýkání poctivých vlastenců…“ Co to znamenalo? Konec naší československé republiky! Německé vládní kruhy se nesmířily, po rozpadu Rakousko-Uherska v roce 1918, s hranicemi našeho státu, nesouhlasily s versailleskou mírovou smlouvou. Tu dne 28. června 1919 podepsaly mocnosti a Německo. Smlouva uznala hranice naší republiky v rozmezí historických zemí Koruny české.

V dospělém věku jsem zalistoval v českých Ilustrovaných listech č. 14 z roku 1925. Bylo v nich zveřejněno slavnostní prohlášení „Všeněmců“: „Německý lid odmítá diplomacii, která chce rozbíti jeho naději, že v celených územích německé kmeny v střední Evropě opět jednou budou sjednoceny. Myšlenka, že německá říše měla by nyní ústně se zříci naděje, že vráceny ji budou země uloupené versailleským násilím, jest všem německy cítícím mužům a ženám nesnesitelná…“ Významný politik Artur Seyss-Inquart v roce 1938 mj. řekl: „Koncepci národního státu převyšuje a překonává idea nového společenství. To bude transformovat životní prostor, který nám všem daly dějiny, v novou duchovní říši…“ V průběhu 2. světové války nacistický činitel Joseph Goebbels na adresu tehdy již okupovaných zemí Evropy prohlásil: „Znamená to pro vás, že jste příslušníky velké říše, která se připravuje na reorganizaci Evropy…“

V září 1938  učitelka cikhajské školy Jarmila Říhová napsala do kroniky, že i „u nás stále silněji pracovalo hnutí henleinovské, které ústy svého vůdce Konráda  Henleina vyslovilo 24. dubna 1938 požadavky… Začal boj proti republice…“ Prakticky toto hnutí rozbíjelo dobré vztahy Čechů a poctivých Němců, požadovalo připojení Sudet k německé říši, rozbití Československé republiky. V září 1938 učitelka Říhová napsala, že: „v cikhajských lesích se honu na zvěř zúčastnil britský loďařský magnát lord Runciman“. I tentokrát věděla, proč tak činí. Mínila připomenout budoucím generacím zradu tehdejších západních spojenců. Runcimanova mise zprostředkovávala jednání mezi československou vládou, presidentem E. Benešem a Henleinovou stranou. Snažila se donutit naši vládu k ústupkům. Delegace jednala, jak prohlásil dr. R. Kinský, z popudu manželky presidenta československé republiky, Hany Benešové v Zámku Žďáře s představiteli tehdejších šlechticů. Šlo o pokus hraběte Kinského přesvědčit lorda, aby bylo z Hitlerových územních požadavků vůči Československu upuštěno.

Spolu se všemi cikhajskými hajnými vítal lorda Runcimana v Cikháji revírník Otto Pompe a revírník z Huti Karel Němec. Ač byl lord s přijetím v Cikháji, čekáním na vysokou a s krásami místních lesů, nadmíru spokojen, od pronacistických zájmů neustoupil. Cikhajské prostředí ani snahy hraběte Kinského, uctivost místních hajných, neměly smysl.

  Vstupem vojsk na naše území, 15. března 1939, nastala okupace. Dne 16. března 1939 vydal v Praze německý říšský kancléř Adolf Hitler výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Celému světu sdělil: „Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa českomoravské země. Československý stát prokázal svou vnitřní neschopnost k životu a propadl proto nyní také skutečnému rozkladu. Německá říše z příkazu sebezáchovy zasáhla, neboť dokázala již ve své tisícileté dějinné minulosti, že díky jak velikosti, tak vlastnostem německého národa, jediná jest povolána řešit tyto úkoly…“

Říšský protektor, R. Heydrich, na tajné poradě nacistických veličin v Černíckém paláci v Praze dne 2. října 1941 měl mj. říci: „…Tento prostor se musí stát německým a Čech tady nemá co pohledávat… Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci. Tento prostor je srdcem říše a nemůžeme trpět, aby z tohoto prostoru přicházely znovu a znovu rány dýkou proti říši…“

Dne 9. června 1942, v den pohřbu Heydricha, potvrdil zájem německé říše Adolf Hitler slovy: „…Jsem pevně rozhodnut nevzdát se nikdy Čech a Moravy a německý národ neustoupí. Nejste-li schopni pochopit vážnost situace a změnit poměry, pak bude český národ odstraněn z Evropy… Je to mé poslední varování. Jinak buďte ujištěni, sáhnu k nejkrutějším prostředkům. Má rozhodnutí budou uskutečněna, i kdybych nepřežil… vedoucí kruhy Německa jsou téhož mínění a budou podle toho jednat…“ 

Závěry a mnohé souvislosti s různými projevy dneška nechť si vytvoří každý sám. Osobně jsem pochopil mínění a cíle některých německých kruhů. Jak uvedly statistiky, v duchu německé doktríny zahynulo 360 tisíc československých občanů v koncentračních táborech, Němci zabrali 340 tisíc hektarů orné a lesní půdy. Jen v malé obci Cikháj bylo zatčeno 11 obyvatel včetně žen, z nichž pět bylo odsouzeno k trestu smrti.  Na tato fakta by se nemělo zapomínat ani dnes.

V těchto podmínkách, v Čechách, na Moravě, na Českomoravské vysočině, na Žďársku, v městečkách a obcích pod Žďárskými vrchy, se rozvíjelo široce založené odbojové hnutí. Český národ nesouhlasil a nemohl souhlasit s okupací, se začleněním do Velkoněmecké říše, ani se zájmy nacistických pohlavárů.

V roce 2000 jsem obdržel dopis od majitele místních lesů, dr. Radoslava Kinského, který mne při setkání seznámil i s návštěvou britského lorda. Mj. mně psal: „Je jistě na místě, aby naši učitelé a učitelky stále seznamovali naši mládež s událostmi našeho odboje a osvobození z nacistické nadvlády… Objevují se různé pokusy o zpochybnění Benešových dekretů a přechází se mlčením případy vyhnání českých obyvatel z odtržených pohraničních oblastí, zvaných Sudety… Přejeme si, aby se podobné situace neopakovaly a vytvářely se podmínky pro harmonickou ekonomickou spolupráci se sousedními státy, uznávajícími naši suverenitu a právní řád…“

 

                                                                       Rudolf Hegenbart