Po létech jsem znovu četl knihu Josefa Kajetána Tyla „Kusy mého srdce.“ Byla vydána v roce 1844, v době kdy český národ ovládala šlechta, církev. V úvodu spisovatel mj. připomíná: „Každý život lidský uzavírá v sobě zajisté několik okamžení, ježto se tak hlubokým a plamenným písmem člověku do srdce a do paměti vtisknou, že nemohou nikdy více z něho zmizeti a že jej v blahostných vzpomínkách až k hrobu doprovázejí…“ Četba knihy vzbudila k pisateli moji velikou úctu. Jeho myšlenky, popis jevů, se mně zdají aktuální. Charakterizují obsah vlastenectví, velikou, poctivou a především trvalou práci pro vlast, inspirují k upevnění a rozvoji českých národních tradic.
Po přečtení knihy jsem zalistoval v kronikám místní školy a obce, v archivních dokumentech. Hledal jsem souvislosti. Zaujal mě soudní spor z roku 1366 o území mezi církevní institucí ve Žďáře a novoměstským panstvím. Spor řešil maršálek království českého Jindřich z Lipé. Letos si občané připomenou onu dobu – 640 let kdy vstoupila do lesního komplexu, dnešního katastru obce, civilizace. Připomenul jsem si i pozdější období. Vládu šlechty a církve po roce 1620, po Bílé hoře, onen duchovní a hmotný útlak, úpadek českého národa, jeho kultury.
Kronikáři obce psali jak v těchto dobách chodili učitelé s dětmi pěšky dvakrát týdně do kostela vzdáleného více jak 10 km. Po každé svatou zpovědí, modlitbou a svatou mší uctívali společně zrození té či oné šlechtičny, císaře či císařovny, příslušníků jejich rodu nebo svaté, které děti vnímaly z výuk katechismu. Děti se učily uctívat modly a různé nadpřirozenosti, jak jim vštěpovali faráři. Před každým zahájením výuky ve škole se děti modlily a chodily v čele s učitelem prosit občany o jídlo, o oděv, o příspěvek na školu, na plat a obživu učitele. Doma se vyprávěly pověsti o nadpřirozenosti místních hor, lesů, studánek a toků.
Převelikou událostí byla uvědomovací práce od profesorů z vysokých škol, kteří navštěvovali katastr obce. Místní lid vyváděli z iluzí, z nadpřirozenosti, tmářství, pracovali k povznesení českého ducha občanů a to v souladu s národními buditeli té doby. Zakletá a pověstmi obklopená Žákova hora, Stříbrná studánka jako jeden z pramenů řeky Svratky, hora Tisůvka s Čertovým kamenem, hluboké lesy, přestávaly být postrachem.
Občanům, kteří se zajímají o partyzánské hnutí a jeho výsledky ve 2. světové válce ví, že v katastru obce Cikháj na Fryšavském kopci nedaleko Žákovy hory sídlil štáb partyzánské brigády M. J. Hus. Na tomto místě byl v roce 1975 odhalen Památník a obnovena chatka. V ní pobývali partyzáni a konaly se porady štábu. Po tragedii štábu v blízkosti Leškovic na Havlíčkobrodsku pobýval v těchto místech štáb oddílu Kirov. V roce 1975 se v Cikháji sešly všechny partyzánské oddíly, které působily v prostoru Žďárských vrchů, čeští a ruští partyzáni. Byli přítomni velitelé mnoha partyzánských skupin v čele N. Kolesnikem, majorem Melničukem, V. Kadlecem – Ivanem Hrozným a mnoho dalších českých a ruských partyzánů ze Sovětského svazu a z vesnic a měst z okolí Ždárských vrchů Zúčastnili se odhalení všech Památníků v katastru obce Cikháj a v obci samotné.
Místo se stávalo cílem setkání mladé generace, turistů a odbojářů. Poseděli a pobesedovali v chatce s bývalými partyzány, opékali špekáčky. Jak ubíhala léta, docházelo k devastaci chatky i Památníků. Nejednou kdosi neznámý odcizil pamětní desku s nápisem. Před několika léty došlo z iniciativy tehdejšího předsedy OV ČSBS inž. pplk.v.v. Koutenského k obnovení nápisu na kamenném Památníku. Časem se, vlivem deštů a sněhu, nápis ztrácel.
Byla na Kamenném vrchu, kóta 801, nedaleko Skelné Hutě a Cikháje. V tomto katastru si v říjnu 1944 vytvořili partyzáni svoji základnu. Postupně zde pobývali členové štábu brigády M. J. Hus, Vpřed, Kirov. Na tomto místě je umístěn Památník, který připomíná onu dobu.
Pan Karel Bohdálek z Boskovicka, z vlastní iniciativy, vyrobil orientační tabule, aby toto místo mohli navštívit návštěvnici a připomenout si odboj proti německým okupantům ve 2. světové válce. Patří mu veliké poděkování.
Pomník na místě tábora partyzánů ukazatele k pomníku
V květnu uplyne 68 let od skončení 2. světové války. Nechybělo mnoho a většina občanů nesouhlasících s německou okupací a vznikem Protektorátu Čechy a Morava, mohla bydlet na Sibiři anebo v asijských stepích. Ostatní uvěznění měli vlastním popílkem znečisťovat evropské atmosférické klima. Říšskoněmecký kancléř Adolf Hitler prohlásil v červnu 1942 mj. „Jsem pevně rozhodnut nevzdat se nikdy Čech a Moravy… Nejste-li schopni to pochopit a změnit poměry, pak bude český národ odstraněn z Evropy… buďte ujištěni, sáhnu k nejkrutějším prostředkům…“
Po Židech, Polácích, Cikánech, duševně a fyzicky postižených, byl na řadě náš národ. 360 tisíc zavražděných, a umučených Čechů zemřelo krutou smrtí. Němečtí uchvatitelé toužili po naší rodné zemi, po bohatství našich národů. Totální germanizaci, genocidě a vystěhování českého národa zabránili naši spoluobčané, vlastenci, státníci a především vojáci armád zemí protihitlerovské koalice, zejména Sovětského svazu.
K 68. výročí příchodu prvních ruských partyzánů do Žďárských vrchů
Nikolaj Kolesnik v Cikháji v roce 1975
Jako žák základní školy, díky častému příjezdu německých vojsk do obce jsem, v období 2. světové války, začal vnímat dění v obci, atmosféru doma, ve škole. Stále více se hovořilo o zvěrstvem Němců, o zatčení a popravách lidí. Na rozhraní roku 1944 a 45 docházelo k zatýkání i v obci Cikháj. Gestapo zatklo deset občanů včetně dvou žen. Německá vojska vypálila domek rodiny Vaisových, prostřílela domek Roučkových. Hledali partyzány, vysílačky, dokumenty. Kolony přijíždějících německých vojsk vzbuzovaly strach, obavy. Z místní kapličky byl odvezen zvon. Občané tvrdili, že to je známka konce obce. Do obce se nikdy nevrátil. Na vypálení domku Vaisových jsem nikdy nezapomněl. Zoufalý pláč a křík majitelů, bučení krávy, divné mečení kozy, štěkot a vytí psa. Tyto jevy spolu s obrovskými plameny z domku přiváděly k zoufalství a k pláči. Měli jsme strach.
Ke konci 2. světové války se hovořilo, ve vesničkách kolem Žďárských vrchů, o statečnosti Ivana Hrozného. Na jeho hlavu vypsala německá vojska vysokou odměnu, 100 tisíc protektorátních korun. Měl podíl na vyhazování mostů, lokomotivních dep, na likvidaci fašistických vojsk. Jako žák základní školy jsem si ho přirovnával ke statečnosti Janošíka a jiných odvážných veličin, které jsem znal z pohádek či z vyprávění pověstí. Nikdy a nikdo mně tehdy neřekl, že „Ivan Hrozný“ pobýval i v obci Cikháj, v hájence u Jaitnerů a v domku u Vaisů, že spolupracoval s otcem mé ženy Adolfem Hamanem, navštívil mnohé další rodiny, že jeho jméno byla dočasná „přezdívka“.
Na snímku vlevo Ivan Hrozný – V. F. Kadlec v Cikháji v roce 1975
Blíží se květnové dny kdy si budeme připomínat 66. výročí ukončení 2. světové války, našeho osvobození, osvobození obce Cikháj. Při těchto vzpomínkách nemůžeme zapomínat na Mnichovskou zradu západních spojenců z roku 1938, nesmíme zapomínat na následný 15. březen 1939. V tento den německá vojska okupovala naši zemi. Tento den byl začátkem fyzické likvidace českého národa, jazyka a kultury, tento den byl počátkem utváření forem odboje českého lidu proti německým uchvatitelům.
Ve 2. světové válce našlo smrt 60 milionů obyvatel naší planety, 360 tisíc Čechoslováků, z nichž 200 tisíc zemřelo v policejních věznicích a koncentračních táborech. V nich strádalo a čekalo na popravu i 11 občanů malé horské vesničky Cikháj. Z cel smrti pankrácké věznice je osvobodila v květnu 1945 Rudá armáda. Všechny padlé, popravené, umučené, vězněné, jakož i ty, kteří se účastnili odboje proti fašismu, si připomínejme s úctou.
President, dr. E. Beneš, po návratu z exilu do naší osvobozené vlasti v roce 1945 mj. řekl : „…na tuto válku se nesmí zapomenout a aby se nezapomnělo, je nutno ji sebevědomě a důstojně, ve jménu práva a svobody, práva a pravdy, ve jménu lidskosti, živoucí, opravdové a správné lidskosti, stále a stále připomínat.“
Čas běží. Léta ukrajují nemilosrdně každému z nás. S odcházející generací 2. světové války mizí z naší kolektivní paměti její tragédie, stejně jako události spojené s partyzánskými památníky ve vesnicí Cikháj. Ta byla střediskem odboje partyzánské brigády M. J. Hus a oddílů Záře, Vpřed, Kirov. Je naší povinností, tento stav měnit a velkou a složitou práci našich obyvatel připomínat.
S partyzánskými veliteli v roce 1975 v Cikháji
My, poslední pamětníci, nezapomínáme na ideu odboje. Partyzáni při politických a bojových aktivitách pro naše osvobození slibovali, že budou bojovat tak, jak bojovali praotcové husité, neznaje bázně, nereptaje ve svízelných situacích, že neustanou v boji a nesloží zbraně dokud země česká a moravská nebude vyčištěna od hitlerovských band a jejich přisluhovačů.
My, poslední pamětníci, si připomínáme jejich přání, žít v sociálně spravedlivé společnosti bez hospodářských a politických krizí, bez improvizování života, bez stálé úzkosti o zítřek, bez strachu z toho, co přijde.
Při výročí od ukončení hrůzné války si znovu připomínáme zásluhu na našem osvobození od východní ruské země a jejích spojenců. Díky jí Německá Říše padla. Praha – hlavní město naší vlasti –vítala 9. května 1945 Rudou armádu květinami a zpěvem, v Cikháji byl slavnostně uvítán první ruský voják 10. května 1945.
Americký generál D. Einsenhower v červnu 1945 před kongresem USA prohlásil: „Tažení Rudé armády sehrálo nejdůležitější roli při porážce Německa. Schopnosti sovětského velení, statečnost a houževnatost jejich bojovníků – mužů a žen – musí nadchnout každého, kdo se rád obdivuje bojovým kvalitám vojáka. Sovětský lid přinesl obrovské oběti na své vlastní půdě, zpustošené zvěrstvy Němců. Jeho pevné rozhodnutí nepřipustit jiný výsledek války než vítězství, a to ve chvíli, kdy byl zatlačen až ke Stalingradu se bude uctívat v dějinách navždy.“
Občané byli po válce šťastní a vysoce si cenili boje Rudé armády. S hrdostí, spontánně, slavili svůj státní svátek v den kdy byla osvobozena Praha. Svá srdce, lásku, vůli, věnovali budování svobodné vlasti, volali po trvalém míru, po přátelství.
Jaká je situace dnes?
66 let po válce neexistuje světový mír. Válčí se na mnoha frontách. Svět je zahlcen vojenskými základnami a obloha zaplněna špionážními družicemi.
V roce 1989 lid uvěřil tribunům z balkonů, že pravda a láska zvítězí nad nenávistí. Nezvítězila. Naopak. Různé skupiny nahlodávají velikou zásluhu ruské země na osvobození naší vlasti i šlechetné úsilí partyzánského odboje, zpochybňují vysokou poválečnou pracovní aktivitu lidu. Někteří dokonce tvrdí, že hrůzy a utrpení ve 2. světové válce způsobovali občané naší vlasti Němcům. Společnost se dělí. V roztříštění mrháme síly v půtkách proti sobě a nepřátelé v různých podobách se smějí a loví volně v kalných našich proudech. Kdy konečně poznáme, že svorností malé věci rostou, nesvorností velké se rozpadají?
Mnozí pisatelé se domnívají, že nemáme paměť, že neznáme svoji historii a dlouhé zápasy našeho lidu o identitu, svéprávnost, svobodu, suverenitu! Z historie víme, že zájmy vyvolených odpůrců naši vlasti byly vždy stejné. Likvidovat Slovany mezi něž patříme a zabrat české území.
Vzpomeňme na Bílou horu. V roce 1903 tehdejší stav v naší zemi komentoval ve Žďárském obzoru František Pátek. Psal: „Sláva Jana Žižky i následníka Prokopa Holého, též mučedníka kostnického vše v času víru nepříznivém zašlo, zaniklo. Čech zvolna zdoláván byl stále a volný nebyl. V Čechii těžký padl sen, sen ochablosti, udolanosti, ba přímo – smrti národní! Po vlastech českých zhoubná cizota pak rostla a vzmáhala se v úkor Čechů zesláblých. Čech vyhnán z chrámů, paláců, statků svých, jež otcové mu dali hrdinní a
nevolníkem a cizák vládl jim i jeho jměním. Čas krutý byl to pro náš národ český“
Posuďme každý sám, zda se neopakuje mnohé. Žijeme dnes v zemi , kde nám toho moc nepatří. Z některých statistik je známo, že téměř 70 % české ekonomiky je v rukou zahraničního kapitálu, rozprodáváme majetky, půdu. Je nám předkládána úpadková kultura a vnucován konzumní styl života. Vychytralost má přednost před poctivostí, překupnictví před pracovitostí. Téměř o každém kroku u nás se rozhoduje v Bruselu.
Mnohým i dnes vadí touhy prostého lidu po sociálním pokroku. Raději mají Bílou horu, ten Mnichov 17. století, než dobu husitskou. Bouřlivý hlas husitské revoluce má pro ně ještě dnes nelibý a nepříjemný zvuk. Období Bílé hory, rakouské monarchie, protektorátu a německé nadvlády, chválí jako úctyhodnou dobu pořádku.
Vzpomínat odkazu a vážit si partyzánského odboje vyžaduje, rozebírat ideje pro něž šli partyzáni do zápasů za naši svobodu, za lepší svět, rozhodně vystupovat proti všem projevům, které narušují naši svrchovanost, samostatnost, naši českou identitu, bránit naši svobodu vybojovanou našim lidem v říjnu 1918 a v květnu 1945, chránit, opatrovat kulturní, technické, společenské bohatství naší vlasti, budované po staletí, rozkrývat a zastavit právní podvody a rozmělňování majetku naší republiky ve prospěch dávných feudálů, pohrobků nacistů, kolaborantů.
Přicházejme do míst kde se tvořily základy českého odboje, k památníkům v Cikháji, a nezapomínejme, že pro ideje svobody, suverenity, samostatnosti bojovali a umírali naši a ruští partyzáni, občané Žďárska, Českomoravské vysočiny, vlastenci českého a slovenského národa.
Starší generace si dobře pamatuje na řídícího učitele O. Bartoše. Učil nás za 2. světové války a dva roky po osvobození. Ve 2. světové válce se zúčastnil, spolu s místními občany, odbojové činnosti. Po osvobození obce měl výhrady k některým členům revolučního národního výboru. Nesouhlasil s praktikami stěhování občanů do nevhodných prostor, s rozkrádáním jejich majetku, autoritářským spravováním obce. Činitelé revolučního národního výboru si na něj stěžovali a požádali nadřízené orgány, aby byl ze školy v Cikháji odvolán, aniž to sním projednali. V dopise psali jak odmítal překládat agendu obecního úřadu do němčiny, jak nechtěl poslechnout vedoucí činitele revolučního národního výboru, jak ve válce podnikal, jak prý se nevěnoval výuce, jaké měl špatné manželství apod. A tak se stalo, že byl, jak sám píše v kronice školy, odvolán ze školství a přesunut do zahraniční, do Argentiny, aniž tušil odkud vítr vane. Velkou zásluhu na jeho zařazení v cizině měl spisovatel Petr Křička, který mu byl vděčen za pomoc a schovávání před gestapem. Kladné hodnocení poslali k jeho práci a chování, za účast v odboji i bývalí partyzáni z Cikháje a nový předseda národního výboru Bohumil Haman č.1. Oldřich Bartoš byl přijat presidentem republiky dr. Edvardem Benešem a dalšími činiteli ministerstva školství a zahraniční. V roce 1947 odjel do Jižní Ameriky.
Oldřich Bartoš
Po společenských změnách v Únoru 1948 byl v roce 1950 požádán, aby se vrátil do Československa. V dopise mu KNV Jihlava ukládá, aby se vrátil na „své působiště v Cikháji“. K dispozici je i dokument krajanů z Argentiny. Žádají presidenta republiky, aby byl ponechán v Argentině. Otiskujeme nesouhlas československých orgánů s dalším pobytem v zahraničí. V květnu 1950 napsal O. Bartoš ministerstvu školství dopis, ve kterém návrat odmítá. Dopis je výrazem jeho vlastenectví, úcty k velikánům kultury a tehdejším představitelům vlasti. Všechny dopisy jsme nyní získali. Jejich ukázky a výňatky zveřejňujeme. V dopise z února 1950 se mj. píše: „…MŠVU odvolává Vás s okamžitou platností z Vašeho dosavadního působiště a žádá, abyste se ihned po doporučení tohoto dekretu vydal na cestu do vlasti. Po příjezdu do ČSR hlaste se na MŠVU a 1. dubna nastupte na svém působišti v Cikháji…. vyplácení zahraničního přídavku zastavujeme Vám koncem měsíce, ve kterém se vrátíte do vlasti Ostatní Vaše služební požitky bude Vám vyplácet po Vašem návratu účtárna KNV v Jihlavě…….“
Další dokument cituje stanovisko Sdružení čs. kulturních spolků v Buenos Aires. Píší, že zaslali žádost presidentu republiky o ponechání učitele Oldřicha Bartoše v Argentině. V odpovědi ministerstva školství se uvádí: „… Podle přípisu kádrového odboru č. 7755/50 ze dne 3. května 1950 zamítá se žádost krajanských spolků…“
Dne 30. května 1950 se O. Bartoš rozhoduje definitivně. V dopisu ministerstvu školství píše mj.: „…v poslední chvíli před odjezdem do vlasti rozhodl jsem se zůstati v pohostinné zemi Argentině, abych dále pracoval ve spolcích pro uchování mateřské řeči a zvyků naší krásné domoviny.
Porušil jsem výzvu ministerstva školství, věd a umění v Praze k návratu do Československé republiky, pozbyl jsem Vaší skvělé podpory v kulturní práci, pozbyl jsem Vaší věcné kritiky v mém dalším těžkém zápase na poli kulturním, zbavil jsem se krásných příjmů a snad jsem ztratil ve Vašem středu i důvěru pro mé rozhodnutí.
Však v cizím světě neposkvrním vyspělost učitelského pokroku Komenského, neposkvrním idealismus Reisového líčení o horských učitelích. Pustím se s myslí statečnou do nové životní orientace, do nových těžkých kulturních krajanských problémů. Pokud to mé zdraví dovolí, chci hledat, zkoušet, bít se na svou vlastní pěst jako kulturní vychovatel v krajanských střediscích, kde bez učitele se závažně ohrožují národní síly. Žiji ve víře, že asimilační proudy v duších mladých lidí s nadlidským úsilím i nejobtížnější problémy podlomím a kolonii aspoň na sto let pomohu uchovat v národní tradici. Jakékoliv jiné povídání o mé osobnosti, kteréhokoliv pána je jako pískání v lese a tím pískajícím je sám žalující, který svou píšťalkou chce přehlušit či zakrýt své osobní machinační plány….
Vzpomínáte si na našeho ušlechtilého učitele Jana Amose Komenského, který z důvodů náboženských opustil vlast? U Komenského byla na jedné straně kolise touhy po návratu do vlasti, na druhé straně pocit povinnosti k vůči svému náboženskému přesvědčení. Je nám známo, že u tohoto skvělého učitele zvítězila stránka náboženská a ta rozhodla o jeho dalším osudu málo šťastném. Řídě se v koncepcích vychovatelských tímto světoznámým učitelem, nastal i u mne v poslední době pocit těžkého rozhodování. Na jedné straně veliké zakořenění do své rodné slezské hroudy, na druhé straně pocit povinnosti k vůči krajanské kolonii v Severní a v Jižní Americe, Rusku, Francii, Jugoslávii a jinde kde naši presidenti Masaryk, Beneš, byli všude podporováni dobrými krajany v zahraničí k lepší budoucnosti našeho národa.
….zvítězila ve mne nakonec vděčnost krajanská k našemu národu v dobách osudových, zvítězila ve mne láska k zahraničním dětem, k mládeži, jejichž pláč pro můj odchod v loučících recepcích mě velmi drásal. Což tato česká krev nemá právo udržovat individuální život v této vzdálené zemi jako jiní národové? Což, vážení pánové, nezachvěje se Vám srdce při vzpomínce, že buditelská práce- zápas o uchování Čechů a Slováků – také vyvstala s velikou měrou v zahraničí? Což jste zapomněli na básníka Horu, který k nám doma volal: Otvírejte okna do ciziny, dívejte se na vlast zrcadlem světa! Což jste zapomněli, že umírající babička říká své vnučce Barunce v knize Babička: Nezapomeň nikdy a nikde na českou zem, ze které ses zrodila. Je to matka nás- všech! Dnes se Vás ptám, jak jste tyto vznešené odkazy a cíle hájili pro dobro zahraničních krajanů v jižní Americe? Ptám se Vás, je přijatelné stanovisko p. vyslance Dr. Alexandra Kunešiho: Práce učitelstva v zahraničí je zbytečná, dělníci na Vás doma dělat nebudou! Milí pánové, myslíte, že taková mluvená slova jsou jako zlatá jablka na stříbrné míse? I když krajané ví, že jsou v cizím světě jen malinkou kapkou v moři, že jsou v cizím světě jen haluzí odťatou od kmene, která vadne, vadne až uvadne, přece postoj krajanů v Buenos Aires a okolí byl statečný a v ostrých deputačních rozhovorech u p. velvyslance poukázali, že češství pociťují nejen jako slast, nýbrž jako vážnou a vroucnou povinnost.
Dnes se na Vás trošku zatrpkle dívám, jelikož přetrháváte mosty kulturní mezi Jižní Amerikou a starou vlastí. Přetrháváte českou a slovenskou osvětu v těchto velmi vzdálených končinách, kde udržení zvyků a mravů tisícileté středoevropské tradice je dokladem vyspělosti národního uvědomění.
Louče se s Vámi děkuji Vám všem, co jste vykonali na poli kulturním, finančním pro blaho krajanské kolonie, pro blaho mé. Rozhněval-li jsem Vás přípisy v 3 leté úřední korespondenci, prosím, aby mně bylo prominuto. V tak těžké době zůstalo pro mne s radostného pocitu jen slezská hrouda z hrobů rodičů, kterou jsem si vzal při odchodu z vlasti na památku.
S přáním rozkvětu drahé vlasti, s přáním všeho dobra Vám přeje Váš Bezručúv synek Oldřich Bartoš“
Krásný dopis. Vyzařuje z něj láska k vlasti, ke svému domovu, k českému národu, k Čechům žijících v zahraničí i síla přesvědčení, obavy z nové situace, která i v Cikháji vznikla.Tak ho známe i my ze školy. Byl velkým vlastencem. Myslím si, že každého, kdo O. Bartoše znal fotografie i dopisy zaujmou. Samozřejmě, že jsem mohl znovu otisknout dopis revolučního národního výboru v Cikháji z roku 1946 kde je O. Bartoš pomlouván a je žádáno o jeho odvolání. Z různých dokumentů, které byly již zveřejněny onen dopis občané znají. Oldřich Bartoš byl vynikající člověk! Zůstávají nám vzpomínky na dobrého vesnického učitele. Zveřejněním těchto dokumentu lze definitivně tuto smutnou kapitolu uzavřít. Stává se tak v období kdy si můžeme připomenout 101. výročí jeho narození.
Rád vzpomínám na základní školu, na řídícího učitele. Učil dobře, příjemně vyprávěl, hrál pěkně na housle, zpíval a maloval. Učil nás v nelehké době. Do naší obce přišel po okupaci fašistickými vojsky a po vzniku protektorátu Čechy a Morava. V té době jsem začínal chodit do školy a mnohému co se dělo tehdy nerozuměl. Nevěděl jsem, že ony podmínky mu přinášejí velké problémy. Z jeho náznaků chování jsem však tušil, že se cosi děje. Později jsem i já postupně chápal příčiny jeho nervozity a stresů. Vypořádával se ze všemi možnými omezeními, které nařizovaly německé úřady a protektorátní režim. Odnesl a uschoval školní a obecní kroniku, z níž nám četl, odstraňoval a kdesi uschovával některé knihy ze školní knihovny, do třídy musel pověsil obraz Adolfa Hitlera a dr. Emila Háchy, musel organizoval výuku německého jazyka.
Hovořil o Velkoněmecké říši, o Protektorátu. Nezapomenutelné bylo vyprávění jak Přemysl Oráč se stal naším vládcem , jak se oženil s Libuší a měli spolu sedm dětí. Opakoval nám jejich jména a chtěl, abychom si je pamatovali. Dlouho jsem mnohé věděl o osudech Mnata, Vojena, Vnislava, Křesomysla, Nezamysla, Neklana a Hostivíta. Poutavé bylo vyprávění o Sámově říši prvním to státu Slovanů, o tom jak se zbavil a vyhnal ty osoby, které škodily jeho říši. Stejně vroucně mluvil o Svatoplukovi jako o energickém o bojovném panovníkovi. Ač jsem byl mlád slova o Velké Moravě, o vzniku Českého knížectví a od roku 1198 o Českém království, jsem hltal a pamatoval si. Vůbec jsem nepostřehl kdy v jeho výkladu končí historická fakta a kde začínají pověsti. Učil nás pokroku. Srovnával práci našich otců s prací dědů a jejich předchůdců. Porovnával formy práce, dnes řekneme technologie a jejich úspory, úspěšnost. Nabádal, že musíme být ještě lepší když se budeme dobře učit a poznávat vše, co přináší pokrokový svět. Byly to vstřícné myšlenky. Ideje české státnosti byly velkolepé, inspirující. Překonaly staletí, nabádaly lid k účasti na rozvoji vlasti, domova, byť o něj byl veden neustálý zápas.
S hrdostí komentoval historika a politika Františka Palackého. V roce 1868 napsal: „Po dávno vykonaném poněmčení Slovanů na severu, západu i jihu, nevymřeli jsme my Čechové v řadě národů, ač nás potkaly bezpříkladné katastrofy a po několik století byla utlačována národnost naše…stále vzmáhající se strana snaží líčiti nás pod zástěrou německého vlastenectví…co klín v těle německém, nebem i peklem hýbajíc sprovodila by nás ráda čím dříve tím lépe, každým způsobem násilně ze světa, jakožto oběť propadlou neuprositelnému Molochu moci a nadvlády německé…Je zapotřebí, abychom se vynasnažovali ducha mezi sebou oživovati, abychom zase jím oživováni byli…“
V takové chvíli zanechal citaci a otevřel starý časopis. Jmenoval se Žďárský obzor a byl vydán ve Městě Žďáře 1. ledna 1903. Pozorně nám četl článek Františka Pátka: „..Nač nestačujeme počtem, měli bychom nahraditi odvahou, zdravým sebevědomím, rozumnou národní hrdostí. Smělému náleží svět. Ne pokornou tvář sluhy, ale hrdý výraz činných volných lidí, se kterými musí počítat každý, kdo je kolem nich….“
Seznámeni s básníkem
Byla přestávka. Připravovali jsme k odchodu do lesa. Na takovou chvíli jsem se těšil. V lese jsme, až na děvčata, lezli po stromech, dělali z mechu záhonky, parčíky. Hráli si. Tentokrát řídící učitel vzal sebou housle. Uprostřed malého lesního porostu jsme si sedli do kruhu a on nám vyhrával a učil píseň: „Ty moje otčino, vy česká lada, má duše má vás tak ráda, ach ráda. Kdožpak by neměl rád ten koutek český, vždyť je tak maličký, vždyť je tak hezký…“ Dlouho jsem si ji pamatoval. Po cestě zpět do školy jsme se zastavili u Památníku. Stál a stojí vedle školy. Je to kámen z pod Tisůvky , naší nedaleké hory 789m nad mořem. Před vznikem Protektorátu byla na něm umístěna tabule se jmény místních občanů, kteří padli za naši svobodu a samostatnost v první světové válce. Na příkaz německých orgánů musela být z velkého kamenného kvádru odstraněna tabule se jmény a československý státní znak. Zde nás čekal starší muž s bílými delšími vlasy. Vítal nás úsměvem. Tehdy jsem netušil, že jde o básníka a spisovatele Petra Křičku. Vyprávěl nám o lese. O hoře Tisůvce, o Žákově hoře, o přírodě, o studánkách a pramenech řek Svratky a Sázavy. Vyprávěl o vlasti, o lidech, kteří vykonali, pro český národ, mnoho dobrého. Vyptával se nás jak se nám líbilo v lese, co dělají rodiče, o co se zajímají, jak jsou spokojení. Bývalý spolužák vzpomínal slovy: „Řídící učitel byl vlastenec. Byl prvním v obci, který ve dřevníku schovával francouzský zajatce. U něj se schovával spisovatel Petr Křička.“
Básník Petr Křička
Básník Petr Křička
Chodil za námi k pomníku, vedle školy. My jsme seděli na schodech a on vypravoval a také se nás na mnoho věcí vyptával. Pamatuji si, že už měl hodně bílé vlasy. V závěru vyprávění nám recitoval jeden verš z básně Jana Nerudy „Jen dál“.
„Z bouřného času jsme se narodili
a krok za krokem v bouřných mračnech jdem
vstříc hrdě vznešenému svému cíli,
šíj kloníce jen před svým národem.
My věděli, co nás cestou čeká;
byť hrom však bil a mráz nám v kosti vál –
toť jenom česká hudba odevěká,
my při ní půjdem kpředu – dál, jen dál!
Na úplný závěr řekl: „pamatujte chlapci a děvčata: šíj kloňme jen před svým národem“.
Nashledanou. Odešel.
Petr Křička pobýval v naší obci Cikháj
Spisovatel vždy patřil více k Novému Městu na Moravě a k Maršovicím. Na pobyt zde sám vzpomíná: „Zde začíná můj život v horácké vesnici, v drsné Českomoravské vysočině, v horách Žďárských, pravé to sněhové komoře. Byl jsem žák přespolní, neboli, jak mi říkali městští spolužáci, pes polní. A musel jsem v zimě – v létě šlapat z Maršovic do školičky. Byla-li cesta moc zlá – a zima na Horácku není věru žádný špás – tu dal děd zapřáhnout do saní. Byla to znamenitá věc, ten můj život školáčka v drsných horách a nezměnil bych svoje mládí za žádné jiné. Byl jsem vychován pevně, zdravě v čistém, neporušeném českém kraji, útulku mnohých Bratří v dobách Temna. Tento sparťanský život dal mi reservoir síly a zdraví do života a nasadil mi hluboko do srdce lásku k přírodě. V rychtě (v Maršovicích bydlel) vládl duch upřímného češství, hrdého vlastenectví a lásky ke slovanským národům.“
V období 2. světové války několikráte pobýval u řídícího učitele u nás v obci. Zde se léčil, schovával před gestapem, překládal Tolstého Annu Kareninu a psal básně. Procházel místní lesy, soukromně besedoval s některými občany, spolu s řídícím učitelem poslouchali zahraniční vysílání z Londýna a Moskvy a informace předávali občanům zapojeným do odboje, starali o francouzské zajatce, kteří utekli z německého zajetí. S bolestí sledovali a prožívali zatýkání místních občanů gestapem, hrůzné příjezdy kolon německých vojsk do obce, trýznění místních obyvatel gestapem, vypálení a prostřílení rodinných domků německými vojsky, pročesávání houštin na okraji lesů německými vlčáky a pálení pancéřových pěstí do lesů, obsazení obce německými vojsky a prohledávání všech domků dne 1. května 1945 s nebezpečím jejich vypálení a odvlečení obyvatel do koncentračních táborů.
Naopak projevili velikou radost z osvobození obce partyzány dne 5. května 1945 a ze slavnostního vyvěšení československé vlajky po šesti letech. Petr Křička do školní kroniky napsal: „Vidina královských Hradčan symbolu naší svobody a státní samostatnosti, vznášela se i před očima vlastenců cikhajských, kteří s nadšením účastnili se povstání národního ve slavném květnu 1945. ruku v ruce s partyzány, jimiž hemžily se lesy na Žákovici“ V těch dnech spěchal jsem i já pěšky do bojující Prahy: z Německého přes Svratku, Herálec, Vortovou, Košínov, Krucemburg až k Chotěboři, kde se mne ujala Rudá armáda a přivezla mne do Prahy ve čtvrtek dne 10. V. 1945 k 9. hod. večerní.“
Dne 2. ledna 1946 pak dopsal do kroniky: „V cikhajské škole schovával jsem se v předjaří a na jaře r. 1941 (únor až duben) před gestapem pohostinných a statečných manželů Bartošových. Na mou otázku, jsou-li si vědomi v jaké nebezpečí se vydávají, poskytujíce mi útulek, odpověděli: „Ano, víme, ale nebojíme se. I v pozdějších letech válečných pobýval jsem několikráte ve škole v Cikháji. Zde jsem se léčil ze své srdeční choroby, zde jsem přeložil značnou část Tolstého „Anny Kareniny“. Ke škole cikhajské vztahují se moje básně „Florinka“ a „Lesy šumí“, které vyjdou v mé nové sbírce válečné lyriky „Běsové.“ Mám rád lesy na Žlabině, na Žákovici, na Tisůvce procházel jsem je křížem krážem. Rád jsem poslouchával jejich šumění v letech, kdy hlasy ptáků, zvěře, vod a stromů bývaly člověku milejší než hlasy lidí…Mám rád pohled z Tisúvky na zelené moře na hranicích Čech a Moravy..Z mladičů, jimiž já jsem chodíval, bude kdysi vysoký les, z větví, jejichž dřeváčky vídal jsem v řádu na síni před třídou, budou dospělí mužové s ženy – naši Horáci. Přeji jim vše dobré v životě. Kéž jsou vždy pevným a věrným poutem královských Čech a milé Moravěnky. A generacím příštím, které si budou pěstovati své rozoumky a svá srdíčka ve škole cikhajské, přeju, aby na ni mohly vždy vzpomínati tak rády, jak na ni vzpomínám já.“
Ve stati „O Horácku a Horácích“, která vyšla v Lidových novinách 8. 10. 1946 vyznává lásku k horám Českomoravské vysočiny, volá po jednotě národa. Mj. píše: „To nejsou hory, které tarasí, rozhraničují, oddělují a rozdělují, to jsou hory, které spojují a sjednocují. Tak jako páteř se svými obratli a žebry na ně připojenými pojí a poutá navzájem obě poloviny těla, tak i široký hřbet Českomoravské vysočiny rulovými svorníky svých rozsoch a vidlic váže a spojuje dvě části jedné, nedělitelné vlasti jednoho a téhož národa. Na západě královské Čechy, živel mužný, hrdinný, aktivní, nositele a tvůrce národních dějin, a na východě Moravu, zemi a duší ženskou, pasivnější, citovější a něžnější, milující sestru, drahou milenku, ženu věrnou a oddanou. Poutá je k sobě pevně, nerozlučně, navždy – v štěstí i neštěstí, v práci i oddechu, v utrpení i slávě Posvátná místa jsou, kamkoliv kráčíš…“
Lesy šumí
Petr Křička (úryvek)
„ V pasekách slunných divoženek stíny,
v hromadách listí skřítků suchý smích,
zelenozlaté habrů baldachýny,
honosný purpur buků královských,
zlatohlav břízek s běloninkou korou,
kosmatých smrků vážný, chmurný tým –
ó lesy, lesy pod Žákovou horou,
jste překrásné v tom hávu podzimním,
jste překrásné, když perlí se a hraje
mdlé slunko října v mechů zeleni,
i v nocích měsíčných, když kapraď zraje
a v houštinách řvou láskou jeleni,
jste překrásné, když stříbrná a tichá
v mrazivém ránu pára stoupá z hor,
i Boreas když běduje a vzdychá
a chvojím dlouhý vede rozhovor,
i v jasu poledne i v temnu nočním,
jímž bludička se míhá zděšeně,
jste divukrásné v každém rouchu ročním
a nad vše v říze zlaté jeseně.
Ó zimo, zimo, plná hrůz i něhy,
tvá je teď sláva, království i moc,
buď milosrdna k počavším už lánům,
i k osevu, jenž v jejich lůnu spí –
na srdci lesů chlapcům – partyzánům
dej oddech, klid a teplé bezpečí!“
V letošním roce uplyne 126 let od jeho narození a 61 let od jeho úmrtí. Z jeho prací znám Šípkový keř, Bílý štít, Svět zvířat, Hoch s lukem, Výbor z básní, Chléb a sůl, O Horácku a Horácích, Světlý oblak, Běsové jako dobovou lyriku, komentující mnichovské události, okupaci, partyzánský odboj v Cikháji i vzdání díků Sovětskému svazu za osvobození a Píseň meče. Petr Křička byl členem České akademie věd a umění, členem Svazu čs. spisovatelů, Svazu čs.-sovětského přátelství, Přípravného výboru kulturního svazu, redaktorem Družstevní práce. Ovládal jazyk ruský, polský, německý, francouzský, anglický, italský.
Poznání Anny Křičkové
Před 31 lety vydalo Horácké muzeum v Novém Městě na Moravě k 95. výročí narození a k 30. výročí úmrtí básníka a spisovatele Petra Křičky malou publikaci Anny Křičkové „Malá vzpomínka na dobrého člověka“. Vydání nebylo jednoduché. Nakonec ONV vydání povolil pod čj. 39/150/79. Velkou práci odvedla vedoucí odboru kultury Jarmila Křížová a Jiří Grepl a sama paní Anna Křičková. Několikráte mě navštívila, pobesedovala. Přinesla mně malou skládačku o rodině Křičkových a také sloku básně vztahující se k Moravě a to z doby kdy bylo Petru Křičkovi 12 let.
„Moravo, Moravo, já Tebe miluji,/ Ty vyhlížíš,/ jako když dvě zlaté rybky plují./ Já Tebe, Moravo, neopustím,/ já za Tebe svou krev hned vypustím.“
Vyprávění o životě básníka , o vzniku „Babinčina maršovského valčíku, bylo příjemné. Společně jsme navštívili místa v obci kde pobýval Petr Křička. Se zájmem si četla školní kroniku. Text Petra Křičky ve školní kronice převzala a nechala otisknout v publikaci. V roce 1979 a v roce 1980 mně napsala několik děkovných dopisů a zvala do Prahy, do Vršovic.
Dojemný úvod k publikaci napsal Josef Pavlík, učitel z Bystřice nad Pernštýnem. K Petru Křičkovi uvádí mj.: „Nenarodil se na Vysočině. A přesto jeho vztah k našemu kraji je více než důvěrný. Okouzlen krajem šípků a jeřabin kolem Maršovic a Nového Města na Moravě, vysokou modrou oblohou s houpajícími se bílými obláčky, vrací se nejedním veršem čistým jako stříbrné studánky u nás na Vysočině, křehkým jako dětský sen, něžnějším než tajuplná červencová hvězdná noc, průzračným jako rosné body třpytící se na lukách před Maršovskou rychtou. Ve sbírkách Šípkový keř a Bílý štít vrací se veršem plným pokory a chlapeckého vyznání zpěvnou notou plnou citového vzplanutí a milostného obdivu do krajiny dětství. Takoví je jeho velká láska k Vysočině. Ale je tu ještě další. Obdiv ruské prózy a poezie, jejímž byl Petr Křička věrným a mistrným překladatelem. S jemným citem překládal díla bratrských ruských autorů, aby dal zaznít kráse slova a hloubce myšlenky…reaguje na bolestný tón utrpení našich národů po mnichovské kapitulaci a za okupace vyzpíval v třiceti básních sbírky Běsové, stejně jako hrdinný odpor proti německým vetřelcům ve sbírce Píseň meče….Krajina jeho dětství je i naší krajinou. A právě proto máme jeho dílo rádi. Ale i proto, že v něm zaznívá hluboký podtext víry v člověka, mír a sociální pokrok.“
Vracejme se k vlastencům, nezapomínejme
Zdá se, že „celý svět je na rub zvrácen“. Zapomíná se na vlastence, velikány kultury a práce, na vlastní historii. Národní hrdost, vlastenectví, morálka, slušnost, poctivost, charakter a pravdomluvnost jakoby se z našeho života vytrácely. Některé události se zkreslují. Na jednom setkání občanů jsem musel prohlásit, že vysoce si cením a uznávám úlohu západních spojenců ve 2. světové válce, a účast na osvobození naší vlasti, ale nemohu tvrdit, že nás osvobodily jako celek Američané. Přece vím, že i do naší obce vstoupil ruský voják dne 10. května 1945 a ne voják jiné armády. Rumunská vojska přišla až 12. května 1945. Přece vím, že Praha byla osvobozena 9. května Rudou armádou a ne 8. května 1945 americkou armádou a vůbec vím, že válka u nás na Vysočině skončila až 17. května 1945. Jak mohl český národ, od Plzně na východ, jásat 8. května když v tento den se na mnoha místech sváděly těžké boje s fašistickými vojsky a umírali spoluobčané. Pro mě je to nepochopitelné.
Nepochopitelné je zapomínání na vlastence básníka Jaroslava Křičku. Při loňských jeho kulatých výročích, zrození a úmrtí, si nikdo z oficiálních činitelů okresu na básníka nevzpomněl, tím více ne na jeho odkaz. Nezaslechl jsem nic ani z centrálních mediálních prostředků. Zřejmě je to složité. Z vlastních zkušeností vím, že nebylo jednoduché zajistit, aby zůstala i v obci Cikháj zapsána trvale památka na pobyt básníka. Byl zpracován návrh na odlití kovové desky s nápisem, který připomínal jeho účast v odboji. Nikdo nechtěl mít s takovým vyjádřením nic společného.
Až po letech, díky starostce Haně Zoubkové se podařilo pamětní desku odlít a upevnit na bývalou školu, dnes obecní úřad. Stalo se tak při vzpomínce na osvobození obce 5. května 2005 z významným projevem předsedy okresního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu pplk v.v. ing. Pavla Koutenského.
Názory Dr. Radoslava Kinského
Majitel místních lesů Dr. Radslav Kinský ze Žďárského zámku mně dne 24. února 2005 napsal: „Vážený a milý příteli, srdečně děkuji za dopis a text Petra Křičky. Jak víme, pražské národní povstání nebylo v určitém období ve zvláštní oblibě a chudák Smrkovský na to i doplatil. Národní rada byla pokládána za jakousi přebytečnou instituci a proto se nedivím, že Vaše zmínka zůstala bez povšimnutí. Jistě budeme míti příležitost připomenout tyto historické události při některých nastávajících vzpomínkových oslavách, třeba v Cikháji. Přeji Vám pevné zdraví a spokojenost s upřímným pozdravem Radoslav Kinský.“
Dr. Kinský dobře znal historickou pravdu. V jednom dalším dopise napsal mně mj. : „..veškerou odbojovou činnost Žďárska znám velmi podrobně a také mne mrzela skutečnost, že některé pomníky, včetně obce Cikháj, byly po léta v neošetřeném prostředí. K Vaší informaci přikládám patrně poslední dopis Heydricha Bormanovi, který je jistě i pro náš kraj zajímavým dokladem….celá naše rodina během okupace a po uvalení nacistické vnucené správy měla zákaz vstupu do Žďáru a zákaz styku se zaměstnanci. Sám jsem byl však o prázdninách na kole ve Vojnově Městci a posloužil tak jako odbojoví spojka. Můj otec Zdenko Radoslav Kinský byl členem Revolučního národního výboru v Chlumci n.C. Proto také dbám o to, aby pomník nedaleko Stříbrné studánky byl zachován tak, jak byl postaven a se symboly tehdejší doby… Objevují se i dnes různé pokusy o zpochybnění Benešových dekretů a přechází se mlčením první příklad vyhnání českých obyvatel z odtržených pohraničních oblastí, zvaných Sudety, což bylo jistě neblahým příkladem později posíleným krutým a nelidským chováním vůči našim židovským spoluobčanům. Přejeme si, aby se podobné situace neopakovaly a vytvářely se podmínky pro harmonickou ekonomickou spolupráci se sousedními státy, uznávajícími naši suverenitu a právní řád. Extrémistické nároky a jednostranné výtky nejsou jistě na místě..“
Dr. Radoslav Kinský, dokud byl zdráv se zúčastňoval pravidelně každoročně všech vzpomínkových akcí u památníků partyzánského odboje a u odhalení pamětní desky Petru Křičkovi v Cikháji.
Vracejme se k našim historickým kořenům
Řídící učitel i spisovatel věděli proč je nutné připomínat nám dějinné události a významné osobnosti dějin. Vyžadoval to rozvoj vlasti, pokrok, rozmanité potřeby a zájmy lidu, jejich uspokojování. Mnohé jevy v současnosti mě vedou k zamyšlení jakoby se měla vracet doba pobělohorská, rakousko-uherská i období velkoněmecké říše. Při takových myšlenkách mě mrazí v zádech. Objevuje se lstivost, chamtivost, licoměrnost, nevraživost, faktory proti nimž byl sváděn boj již v říši Sámově, Velké Moravě, v Českém království i ve vzniklé 1. republice, v poválečném období. Zdá, že jde vždy o jedno a totéž. Oslabit naši republiku, rozložit české zájmy a vztahy mezi lidmi, a dokládat naši nesamostatnost, nekompetentnost, neschopnost řešit problémy své země. Vytvářet jakousi atmosféru nutnosti být pod deštníkem západních sousedů, pod pláštíkem jednotné Evropy s mnoha skrytými zájmy feudálů a jiných. Samozřejmě s doprovodem odsuzování idejí husitství a naší reformace vůbec, národního obrození a s hledáním chyb v idejích prvního našeho presidenta Masaryka, který vymýtil poslední zbytky feudalismu a středověku a jehož životním odkazem byla společnost spravedlivá a svobodná. O drsných útocích na druhého presidenta dr. Edvarda Beneše, k vůli poválečným dekretům a odsunu německých obyvatel, ani nemluvě. A při tom se mluví sporadicky o Mnichovu, o zradě západních spojenců. A za vším jsou ne tanky, ale peníze, peníze, morální balast. Zlí jazykové tvrdí, že prý je to obrana proti rozpínavosti Ruska. Ale podle mého názoru Evropa nebude jednotná pokud její součástí nebude Ruská federace se svým velkým bohatstvím a přírodními skvosty, skvělým lidem, dokud nebude dáno právo státům a národům nastolit si takový politický systém, který je vlastní občanům různých zemí a odpovídá jejich charakteru a národním zvyklostem.
Kdosi už napsal, že jsme zmítáni bouřemi okolního světa a protože jsme malým národem, náš boj o vlastní svébytnost je o to těžší. Odmítáním Ruska, Slovanů, neztrácíme sebevědomí? Nepodlézáme snadno cizím vlivům západního světa? Nestáváme se, stejně jako před sto lety, jejich propagátory, jejich hlásnou troubou a dokonce vykonavateli jejich vůle? Nestojíme v uctivém a poníženém předklonu před cizí vůlí? Východisko? Vracejme se k naší historii než bude pozdě, berme si příklady z našich velikánů kultury, techniky, výroby, sportu. Vracejme se k úloze a myšlenkám našich poctivých vesnických učitelů, básníků a spisovatelů, kteří vždy žili s lidem a hlásili se ke slovanství. Připomínejme si období našeho národního obrození a rozvíjejme ho. I dílo Petra Křičky je dokladem lásky k vlasti, k přírodě, k přátelům, projevem vysoké oddanosti k naší české vlasti, k jejímu rozvoji. Ne patolízalům a převlékačům kabátů, ale pravdomluvnému člověku by měl náležet svět. Ne pokornou tvář sluhy, ale hrdý výraz volných, pravdu mluvících lidí, se kterými musí počítat každý, kdo je kolem nich.
Svatopluk Čech napsal kdysi mladé generaci:
„Vzhůru podroste svěží!
Nás brachů starých nedbej, der se vzhůru!
Co velké, dál se bude k nebi pnouti,
co zdravé, bez úhony vyjde z boje,
co staré jest a shnilé, ať se zhroutí!
Buď stále tam, kde pokrok, světe mladý!“
V průběhu letošního roku poslouchal jsem s velkým zájmem ranní vysílání ČR 2. Děti odpovídaly na dotaz redaktorky kdo byli partyzáni. Většinou odpovídaly téměř zasvěceně, dobře. Pozoruhodná byl poznámka moderátorky tohoto ranního vysílání. Parafrázuji její slova. V podstatě jsem chápal, že jakoby s jistou nadsázkou dodala, že kdybychom nevěděli kdo byli partyzáni, nevěděli bychom, co jsou teroristé. Chci věřit, že to moderátorka nemyslela špatně, ale zamrazilo mně v zádech. Cožpak partyzánský odboj proti útlaku a fašistické okupaci ve 2. světové válce lze přirovnávat k terorismu? Vzpomněl jsem si na tchána, na všechny partyzány, které znám z okolí, na všechny občany, kteří pomáhali partyzánům. Zrekapituloval jsem si jeho život.
Hajný A. Haman při besedě. Po celý život zůstal čestným člověkem
Kde se narodil
Narodil se a žil v katastru o rozloze 2146 ha, v místě, kterému vévodí majestátně Žákova hora 809m, Kamenný vrch 801m, Tisůvka 790m. Vrchy byly a jsou porostlé hustým lesem. Jsou roubeny mnoha cestami, cestičkami. Ty nás vedou do překrásných zákoutí k pramínkům čiré vody. Vytékající voda vytváří malé potůčky, potoky, které vtékají do řeky Svratky a Sázavy. V lukách, polích, ve vesničkách i v městech se voda mísí nezadržitelně s ostatními toky a končí v Severním a na druhé straně v Černém moři. Voda z těchto míst spojuje desítky území a zvěstuje lidskou vzájemnost, pospolitost, symbolizuje souvislosti našich životů, lidské přátelství bez ohledu politického přesvědčení či náboženského vyznání. Po staletí zde generace za generací nacházely lidské štěstí, bohatství, domov. V základu každého stavení jsou zosobněny dějiny, práce a pot dědů, babiček, maminek, dětství, mladosti i dospělosti. Při letu rogalem měl jsem možnost zhlédnout naši vísku z výšin. Je okouzlující, hebká, zasněná, přísná, něžná, krásná. Nádherný je pohled na obec Cikháj. Ten kdo se zde narodil ví, že drsné podnebí, vlhkost krajiny tu dávaly vyrůst poctivým, tvrdým, milujícím, přímým lidem. V tomto prostoru i tchán nacházel odvahu být tím, čím byl, nebát se sebe, nebát se být sám sebou. Jako hajný zde rozvíjel své lidské vlastnosti – poctivost, pracovitost, skromnost, ochotu, sebekázeň, vřelý vztah k přírodě a k lidem. Vážil si všech, kteří do života v místě vnášeli poznání, kteří se zasloužili o její uchování a rozvoj. Byl si vědom, že jejich odkaz je třeba rozvíjet, chránit před přírodní katastrofou i lidskou zlobou.
obec Cikháj
Zkouška vztahu k vlasti
Potupná Mnichovská dohoda západních velmocí z roku 1938, bez naši účasti, se stala osudnou pro naše národy. Básník Petr Křička v závěrečné sloce básně „Po Mnichovu“ napsal: „Je svého osudu však strůjcem každý sám./ Vy jásáte, my krvácíme./ A zbytkem krve své se za svou lásku k vám a za vás hanbou, hanbou rdíme“/
15. března 1939 byla německými vojsky okupována naše vlast. V tento den okupace, po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava a po následném vystoupení kancléře německé říše Adolfa Hitlera zveřejňoval tchán své přesvědčení, že se Německo nikdy nesmířilo s hranicemi našeho státu po rozpadu Rakousko-Uherska. Versailleská smlouva mezi mocnostmi a Německem uzavřená 28. června 1919 mj. uznala hranice Československé republiky v rozmezích zemí Koruny české. Veřejně citoval činitele Německa ze slavnostního prohlášení „Všeněmců“. Ideje tohoto prohlášení zveřejnily české Ilustrované listy č. 14 v roce 1923. Zde se psalo: „Německý lid odmítá diplomacii, která chce rozbíti jeho naději, že v celených územích německé kmeny v střední Evropě opět jednou budou sjednoceny. Myšlenka, že německá říše měla by nyní ústně se zříci naděje, že vráceny ji budou země uloupené versailleským násilím, jest všem německy cítícím mužům a ženám nesnesitelná.“ Po podepsání této smlouvy, přicházeli němečtí politici s novými koncepcemi evropského uspořádání. Tchán byl přesvědčen, že po 15. březnu 1939 je pro každého poctivého vlastence vepsán úkol hájit hranice naší vlasti, myšlenky a cíle Versaillského míru, pomoci zbavit se tíhy okupace a likvidace české kultury, vlastenců. Od samého počátku okupace prokázal svůj vztah k vlasti, českému národu, s okupací nesouhlasil a byl připraven bránit suverenitu našeho státu.
Inspirace ke konkrétním činům
Příkladem mu byl vlastenec, voják, Ludvík Svoboda. Na jaře roku 1939 se zapojil do budování odbojové organizace „Obrana národa“. Po té odešel do Polska, kde velel tvořící se československé jednotce, kterou v září 1939 převedl do Sovětského svazu. Bedlivě sledoval zahraniční rozhlas a slova presidenta dr. E. Beneše. Ten 1. září 1939 z Londýna vzkazem k národu dal pokyn k odboji. Na tomto základě začal v Anglii v květnu 1941 výcvik parašutistů. V neposlední řadě jeho postoje ovlivnil příkaz sovětského státního vedení v Moskvě, které svým příkazem č. 189 z 5. listopadu 1942 pod názvem „O úkolech partyzánského hnutí“ dalo pokyn k bojům partyzánů v týlu německého nepřítele. Od samého počátku okupace se zapojil do odbojové protinacistické organizace a připravoval se k obraně své vlasti.
Domek pana Vajse, který Němci zápálili a gestapo zatklo obyvatele
Co se dělo v obci
Dle vyhlášky byl nařízen soupis všech osob, podrobný soupis veškerého dobytka a slepic. Obec byla označena českoněmeckým nápisem. Ve večerních hodinách bylo nařízeno úplné zatemnění oken. Veřejné budovy byly opatřeny německou říšskou vlajkou a vlajkou protektorátu. Pro občany byly zavedeny potravinové a oděvní lístky. Ve škole se začala vyučovat němčina. Do školní kroniky napsal řídící učitel: „Kulturní činnost byla slabá protože německé úřady kladly překážky k hraní divadelních her, přednášek, zakazovaly shromažďování občanstva. Rovněž z obecní knihovny byly z německého popudu vyřazovány knihy našich nejlepších spisovatelů u ruská literatura nebyla trpěna. Cpali nám do knihovny fašistický brak, který téměř nikdo nečetl.“ Řídící učitel a jeho manželka si museli opatřit potvrzení o nežidovském původu a povinně navštěvovat kursy německého jazyka. Mladí lidé byli odváděni na nucené práce do Německé říše. 11 občanů včetně žen bylo vyrváno z rodin, v žalářích gestapa pak byli napínáni na skřipec nejvyššího utrpení, muk těla a duše. Většina z nich byla odsouzena k trestu smrti. Za pomoc partyzánům došlo k vypálení jedné chalupy a prostřílení druhé. Do lesů k partyzánům odešel , spolu s dalšími hajnými i tchán, hajný Adolf Haman. Jeho manželku i v pokročilém těhotenství, zatklo a uvěznilo gestapo. Doma zůstaly dvě malé nezletilé dcery. V básni pod názvem „Lesy šumí“ v jedné sloce Petr Křička napsal: „Ó zimo, zimo plná hrůz a něhy,/ tvá je teď sláva, království i moc,/ buď milosrdna k počavším už lánům i k osevu, jenž v jejich lůnu spí -/ na srdci lesů chlapcům partyzánům dej oddech, klid a teplé bezpečí“.
Hajný Adolf Haman na kótě 801 s velitelem partyzánského oddílu Vpřed Melničukem
Odpor proti fašistům byl vítězný
Tchán, stejně jako obyvatelé obce a další partyzáni překonali v těžké chvíli národa strach, vzepřeli se pudu sebezáchovy, bojovali a pracovali pro osvobození své české vlasti. K zamezení vstupu německých vojska na území obce stavěli dne 5. května 1945 barikády, aby je záhy odstranili a z prohlásili z popudu partyzánů obec za svobodnou. Prožívali nesmírnou radost, stejně jako z příjezdu prvního ruského vojáka dne 10. května 1945. Z jejich postojů bylo zřejmé, že partyzáni nebyli nepřáteli Německa. Byli nepříteli nacismu a revanšismu ve všech jeho podobách. Byli nepřáteli všech politických a praktických forem, které narušovaly českou svrchovanost, samostatnost, českou identitu, které likvidovaly české vlastence. Veřejně prohlašovali, že ke štěstí člověka, ke svobodnému a plnohodnotnému životu potřebujeme ideály. Ideály, které povznášejí lidského ducha, které nenahrávají nepřátelům naší vlasti, ale brání svobodu vybojovanou našim lidem v roce 1918, chrání, opatrují, kulturní, technické, společenské bohatství naší republiky budované našim lidem po staletí.
Projevy zloby nepřátelství odsuzoval
V obci byl ustaven dne 7. listopadu 1944 revoluční národní výbor. Svých funkcí se ujal po osvobození obce dne 5. května 1945. Rozhodl, aby z hájenky vedení polesí byla s okamžitou platností vystěhována manželka bývalého vedoucího polesí Němce O. Pompeho. V dané době byl na německé frontě. Paní Pompeová se třemi nezletilými dcerami a malým synem se musela přestěhovat do místního včelína, krajně nehygienického prostředí. Tchán, hajný, partyzán, byl o této skutečnosti informován. Rozhodnutí revolučního národního výboru jednoznačně odsoudil. Odsoudil a zastavil rabování věcí v jejich hájence, rozkrádání majetku. Proti vůli revolučního národního výboru ubytoval paní Pompovou do svého domku. To bylo gesto člověka, partyzána! Následoval poprask v kruzích revolučního národního výboru. Přišlo udání. Přijeli ho vyšetřovat četníci a velitelé ruských vojsk. Vyšetřována byla i jeho manželka Marie. I zde projevil statečnost. Všechny odmítl a vykázal je z domu. Posléze, spolu s dalšími občany a správním orgánem, se přičinil, aby rodina byla ubytována ve dvoupokojovém bytě v místní usedlosti. Posléze paní Pompeová požádala o odsun do Německa.
Lze opravdu přirovnávat jeho aktivitu k terorismu?
Úmyslně jsem si stručně připomenul činnost tchána, hajného, bývalého partyzána, A. Hamana. Je možné jeho aktivitu, stejně jako dalších partyzánů, kteří bojovali za naše osvobození proti fašismu, přirovnávat k terorismu? Nebylo to ze strany tchána gesto rozumu, srdce a lidskosti? Za svoji účast v odboji nic nevytěžil a nic nikdy nežádal. Zůstal hajným tak jako na začátku 2. světové války. Invektiva moderátorky jakkoliv myšlená vysílaná v ČR 2 jakkoliv myšlená mě dodnes bolí….. Vzpomněl jsem si na slova básníka, který mj. napsal: „Jen nezkalme paměť dnů. kdy lidskost měla na kahánku. Nezapomínejme na nesmírně zakrvavený obvaz synů daleké východní země a jejich spojenců, kteří se obětovali pro nás. Díky jim se hnědým generálům zachvěla kolena, zkřivily se puky, prohráli a kvapem, i přes obec Cikháj, utíkali v květnu 1945 na Západ. Kdyby to veliké tělo východní země tenkrát padlo ani my bychom tady už nezůstali. Napůl vyvražděni, napůl rozvezeni na Sibiř, smazáni z mapy a z dějin, zůstaly by jen trupy toho, co jsme byli.“
Památník v místě kde svedli partyzáni dne 27. 4. 1945 poslední vítězný boj s Němci o výsadek
Lékař a básník z Nového Města na Moravě Jan Karník ve 30tých letech minulého století věnoval obci Cikháj báseň, kde mj. píše: „Kde Žákova hora s Tisůvkou na harfy smrčin hrají, tam poutníče zastav nohu mdlou, odpočiň na Cikháji…“ Já dnes mohu dodat: přicházejme do těchto míst, ke všem památníkům partyzánského odboje. Jsou tři. Vzpomínejme aktivit partyzánů a hlavně nezapomínejme na jejich vlastenectví. Je to náš dluh vůči všem, které připomínají tyto památníky. Máme obec, kraj, zemi, kterou učinila bohatou a krásnou příroda, lidská práce i boj partyzánů. Máme dějiny, které nás zavazují k vzestupu a k pokroku. Tato historie je stále živá, aktuální….Nezapomínejme na ni a nezkreslujme ji.
