Tchán Adolf Haman – terorista?

Úvod

V průběhu letošního roku poslouchal jsem s velkým zájmem ranní vysílání ČR 2. Děti odpovídaly na dotaz redaktorky kdo byli partyzáni. Většinou odpovídaly téměř zasvěceně, dobře. Pozoruhodná byl poznámka moderátorky tohoto ranního vysílání. Parafrázuji její slova. V podstatě jsem chápal, že jakoby s jistou nadsázkou dodala, že kdybychom nevěděli kdo byli partyzáni, nevěděli bychom, co jsou teroristé. Chci věřit, že to moderátorka nemyslela špatně, ale zamrazilo mně v zádech. Cožpak partyzánský odboj proti útlaku a fašistické okupaci ve 2. světové válce lze přirovnávat k terorismu? Vzpomněl jsem si na tchána, na všechny partyzány, které znám z okolí, na všechny občany, kteří pomáhali partyzánům. Zrekapituloval jsem si jeho život.

Hajný A. Haman při besedě. Po celý život zůstal čestným člověkem
Hajný A. Haman při besedě. Po celý život zůstal čestným člověkem

Kde se narodil

Narodil se a žil v katastru o rozloze 2146 ha, v místě, kterému vévodí majestátně Žákova hora 809m, Kamenný vrch 801m, Tisůvka 790m. Vrchy byly a jsou porostlé hustým lesem. Jsou roubeny mnoha cestami, cestičkami. Ty nás vedou do překrásných zákoutí k pramínkům čiré vody. Vytékající voda vytváří malé potůčky, potoky, které vtékají do řeky Svratky a Sázavy. V lukách, polích, ve vesničkách i v městech se voda mísí nezadržitelně s ostatními toky a končí v Severním a na druhé straně v Černém moři. Voda z těchto míst spojuje desítky území a zvěstuje lidskou vzájemnost, pospolitost, symbolizuje souvislosti našich životů, lidské přátelství bez ohledu politického přesvědčení či náboženského vyznání. Po staletí zde generace za generací nacházely lidské štěstí, bohatství, domov. V základu každého stavení jsou zosobněny dějiny, práce a pot dědů, babiček, maminek, dětství, mladosti i dospělosti. Při letu rogalem měl jsem možnost zhlédnout naši vísku z výšin. Je okouzlující, hebká, zasněná, přísná, něžná, krásná. Nádherný je pohled na obec Cikháj. Ten kdo se zde narodil ví, že drsné podnebí, vlhkost krajiny tu dávaly vyrůst poctivým, tvrdým, milujícím, přímým lidem. V tomto prostoru i tchán nacházel odvahu být tím, čím byl, nebát se sebe, nebát se být sám sebou. Jako hajný zde rozvíjel své lidské vlastnosti – poctivost, pracovitost, skromnost, ochotu, sebekázeň, vřelý vztah k přírodě a k lidem. Vážil si všech, kteří do života v místě vnášeli poznání, kteří se zasloužili o její uchování a rozvoj. Byl si vědom, že jejich odkaz je třeba rozvíjet, chránit před přírodní katastrofou i lidskou zlobou.

obec Cikháj
obec Cikháj

Zkouška vztahu k vlasti

Potupná Mnichovská dohoda západních velmocí z roku 1938, bez naši účasti, se stala osudnou pro naše národy. Básník Petr Křička v závěrečné sloce básně „Po Mnichovu“ napsal: „Je svého osudu však strůjcem každý sám./ Vy jásáte, my krvácíme./ A zbytkem krve své se za svou lásku k vám a za vás hanbou, hanbou rdíme“/
15. března 1939 byla německými vojsky okupována naše vlast. V tento den okupace, po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava a po následném vystoupení kancléře německé říše Adolfa Hitlera zveřejňoval tchán své přesvědčení, že se Německo nikdy nesmířilo s hranicemi našeho státu po rozpadu Rakousko-Uherska. Versailleská smlouva mezi mocnostmi a Německem uzavřená 28. června 1919 mj. uznala hranice Československé republiky v rozmezích zemí Koruny české. Veřejně citoval činitele Německa ze slavnostního prohlášení „Všeněmců“. Ideje tohoto prohlášení zveřejnily české Ilustrované listy č. 14 v roce 1923. Zde se psalo: „Německý lid odmítá diplomacii, která chce rozbíti jeho naději, že v celených územích německé kmeny v střední Evropě opět jednou budou sjednoceny. Myšlenka, že německá říše měla by nyní ústně se zříci naděje, že vráceny ji budou země uloupené versailleským násilím, jest všem německy cítícím mužům a ženám nesnesitelná.“ Po podepsání této smlouvy, přicházeli němečtí politici s novými koncepcemi evropského uspořádání. Tchán byl přesvědčen, že po 15. březnu 1939 je pro každého poctivého vlastence vepsán úkol hájit hranice naší vlasti, myšlenky a cíle Versaillského míru, pomoci zbavit se tíhy okupace a likvidace české kultury, vlastenců. Od samého počátku okupace prokázal svůj vztah k vlasti, českému národu, s okupací nesouhlasil a byl připraven bránit suverenitu našeho státu.

Inspirace ke konkrétním činům

Příkladem mu byl vlastenec, voják, Ludvík Svoboda. Na jaře roku 1939 se zapojil do budování odbojové organizace „Obrana národa“. Po té odešel do Polska, kde velel tvořící se československé jednotce, kterou v září 1939 převedl do Sovětského svazu. Bedlivě sledoval zahraniční rozhlas a slova presidenta dr. E. Beneše. Ten 1. září 1939 z Londýna vzkazem k národu dal pokyn k odboji. Na tomto základě začal v Anglii v květnu 1941 výcvik parašutistů. V neposlední řadě jeho postoje ovlivnil příkaz sovětského státního vedení v Moskvě, které svým příkazem č. 189 z 5. listopadu 1942 pod názvem „O úkolech partyzánského hnutí“ dalo pokyn k bojům partyzánů v týlu německého nepřítele. Od samého počátku okupace se zapojil do odbojové protinacistické organizace a připravoval se k obraně své vlasti.

Domek pana Vajse, který Němci zápálili a gestapo zatklo obyvatele
Domek pana Vajse, který Němci zápálili a gestapo zatklo obyvatele

Co se dělo v obci

Dle vyhlášky byl nařízen soupis všech osob, podrobný soupis veškerého dobytka a slepic. Obec byla označena českoněmeckým nápisem. Ve večerních hodinách bylo nařízeno úplné zatemnění oken. Veřejné budovy byly opatřeny německou říšskou vlajkou a vlajkou protektorátu. Pro občany byly zavedeny potravinové a oděvní lístky. Ve škole se začala vyučovat němčina. Do školní kroniky napsal řídící učitel: „Kulturní činnost byla slabá protože německé úřady kladly překážky k hraní divadelních her, přednášek, zakazovaly shromažďování občanstva. Rovněž z obecní knihovny byly z německého popudu vyřazovány knihy našich nejlepších spisovatelů u ruská literatura nebyla trpěna. Cpali nám do knihovny fašistický brak, který téměř nikdo nečetl.“ Řídící učitel a jeho manželka si museli opatřit potvrzení o nežidovském původu a povinně navštěvovat kursy německého jazyka. Mladí lidé byli odváděni na nucené práce do Německé říše. 11 občanů včetně žen bylo vyrváno z rodin, v žalářích gestapa pak byli napínáni na skřipec nejvyššího utrpení, muk těla a duše. Většina z nich byla odsouzena k trestu smrti. Za pomoc partyzánům došlo k vypálení jedné chalupy a prostřílení druhé. Do lesů k partyzánům odešel , spolu s dalšími hajnými i tchán, hajný Adolf Haman. Jeho manželku i v pokročilém těhotenství, zatklo a uvěznilo gestapo. Doma zůstaly dvě malé nezletilé dcery. V básni pod názvem „Lesy šumí“ v jedné sloce Petr Křička napsal: „Ó zimo, zimo plná hrůz a něhy,/ tvá je teď sláva, království i moc,/ buď milosrdna k počavším už lánům i k osevu, jenž v jejich lůnu spí -/ na srdci lesů chlapcům partyzánům dej oddech, klid a teplé bezpečí“.

Hajný Adolf Haman na kótě 801 s velitelem partyzánského oddílu Vpřed Melničukem
Hajný Adolf Haman na kótě 801 s velitelem partyzánského oddílu Vpřed Melničukem

Odpor proti fašistům byl vítězný

Tchán, stejně jako obyvatelé obce a další partyzáni překonali v těžké chvíli národa strach, vzepřeli se pudu sebezáchovy, bojovali a pracovali pro osvobození své české vlasti. K zamezení vstupu německých vojska na území obce stavěli dne 5. května 1945 barikády, aby je záhy odstranili a z prohlásili z popudu partyzánů obec za svobodnou. Prožívali nesmírnou radost, stejně jako z příjezdu prvního ruského vojáka dne 10. května 1945. Z jejich postojů bylo zřejmé, že partyzáni nebyli nepřáteli Německa. Byli nepříteli nacismu a revanšismu ve všech jeho podobách. Byli nepřáteli všech politických a praktických forem, které narušovaly českou svrchovanost, samostatnost, českou identitu, které likvidovaly české vlastence. Veřejně prohlašovali, že ke štěstí člověka, ke svobodnému a plnohodnotnému životu potřebujeme ideály. Ideály, které povznášejí lidského ducha, které nenahrávají nepřátelům naší vlasti, ale brání svobodu vybojovanou našim lidem v roce 1918, chrání, opatrují, kulturní, technické, společenské bohatství naší republiky budované našim lidem po staletí.

Projevy zloby nepřátelství odsuzoval

V obci byl ustaven dne 7. listopadu 1944 revoluční národní výbor. Svých funkcí se ujal po osvobození obce dne 5. května 1945. Rozhodl, aby z hájenky vedení polesí byla s okamžitou platností vystěhována manželka bývalého vedoucího polesí Němce O. Pompeho. V dané době byl na německé frontě. Paní Pompeová se třemi nezletilými dcerami a malým synem se musela přestěhovat do místního včelína, krajně nehygienického prostředí. Tchán, hajný, partyzán, byl o této skutečnosti informován. Rozhodnutí revolučního národního výboru jednoznačně odsoudil. Odsoudil a zastavil rabování věcí v jejich hájence, rozkrádání majetku. Proti vůli revolučního národního výboru ubytoval paní Pompovou do svého domku. To bylo gesto člověka, partyzána! Následoval poprask v kruzích revolučního národního výboru. Přišlo udání. Přijeli ho vyšetřovat četníci a velitelé ruských vojsk. Vyšetřována byla i jeho manželka Marie. I zde projevil statečnost. Všechny odmítl a vykázal je z domu. Posléze, spolu s dalšími občany a správním orgánem, se přičinil, aby rodina byla ubytována ve dvoupokojovém bytě v místní usedlosti. Posléze paní Pompeová požádala o odsun do Německa.

Lze opravdu přirovnávat jeho aktivitu k terorismu?

Úmyslně jsem si stručně připomenul činnost tchána, hajného, bývalého partyzána, A. Hamana. Je možné jeho aktivitu, stejně jako dalších partyzánů, kteří bojovali za naše osvobození proti fašismu, přirovnávat k terorismu? Nebylo to ze strany tchána gesto rozumu, srdce a lidskosti? Za svoji účast v odboji nic nevytěžil a nic nikdy nežádal. Zůstal hajným tak jako na začátku 2. světové války. Invektiva moderátorky jakkoliv myšlená vysílaná v ČR 2 jakkoliv myšlená mě dodnes bolí….. Vzpomněl jsem si na slova básníka, který mj. napsal: „Jen nezkalme paměť dnů. kdy lidskost měla na kahánku. Nezapomínejme na nesmírně zakrvavený obvaz synů daleké východní země a jejich spojenců, kteří se obětovali pro nás. Díky jim se hnědým generálům zachvěla kolena, zkřivily se puky, prohráli a kvapem, i přes obec Cikháj, utíkali v květnu 1945 na Západ. Kdyby to veliké tělo východní země tenkrát padlo ani my bychom tady už nezůstali. Napůl vyvražděni, napůl rozvezeni na Sibiř, smazáni z mapy a z dějin, zůstaly by jen trupy toho, co jsme byli.“

Památník v místě kde svedli partyzáni dne 27. 4. 1945 poslední vítězný boj s Němci o výsadek
Památník v místě kde svedli partyzáni dne 27. 4. 1945 poslední vítězný boj s Němci o výsadek

Lékař a básník z Nového Města na Moravě Jan Karník ve 30tých letech minulého století věnoval obci Cikháj báseň, kde mj. píše: „Kde Žákova hora s Tisůvkou na harfy smrčin hrají, tam poutníče zastav nohu mdlou, odpočiň na Cikháji…“ Já dnes mohu dodat: přicházejme do těchto míst, ke všem památníkům partyzánského odboje. Jsou tři. Vzpomínejme aktivit partyzánů a hlavně nezapomínejme na jejich vlastenectví. Je to náš dluh vůči všem, které připomínají tyto památníky. Máme obec, kraj, zemi, kterou učinila bohatou a krásnou příroda, lidská práce i boj partyzánů. Máme dějiny, které nás zavazují k vzestupu a k pokroku. Tato historie je stále živá, aktuální….Nezapomínejme na ni a nezkreslujme ji.

Rudolf Hegenbart

Připomínám si červen před 40 lety

podpis L. Svobody pod CHKO

To je podpis presidenta republiky v pamětní knize chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy v den a na místě slavnostního vyhlášení chráněné krajinné oblasti na Žákově hoře u Stříbrné studánky v katastru obce Cikháj na Žďársku. Vzácného hosta doprovázeli ministr kultury dr. Brůžek a další představitelé. Byl jsem jedním z těch, kteří připravovali a organizovali tuto návštěvu. Onen podpis a datum mně zůstal hluboko v srdci. Bylo to poprvé, kdy tak slavnostním způsobem nejvyšší představitel státu otevřeně promluvil nejen k otázce ochrany přírody a vyznal se k upřímné lásce a k věrnosti vůči svému rodnému kraji, ale i ke svému mimořádnému pochopení pro krásy vlasti. Ve svém projevu na náměstí ve Žďáru nad Sázavou to vyjádřil slovy: „Znám tento kraj důvěrně již od svého dětství a mám jej rád. A když jsem dnes projížděl a procházel některými z těch nejmalebnějších jeho koutů, znovu jsem si říkal, jaká je krásná naše země. Petr Křička nazývá Vysočinu v jedné své básni „měkkým smutným krajem“. Pro lidi, kteří tu dříve žili, bývalo tu opravdu hodně smutku, bídy i hladu. Ne nadarmo se říkalo, že Vysočina je začátek kamení a konec chleba…“

Den jeho pobytu v okrese byl skutečně velikým zážitkem. Na vyzdobeném náměstí ve Svratce očekávali občané presidenta republiky a ostatní vzácné hosty již od časných ranních hodin. Po té president s doprovodem odjel k Žákově hoře a prošel nedotčenou částí lesa, pralesem ke Stříbrné studánce, která je jedním z pramenů řeky Svratky. Bez pomoci přeskakoval bravurně padlé buky a javory a svěží došel k místu oficiálního aktu. U Stříbrné studánky ministr kultury předal představitelům kraje výnos o zřízení chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. Na památku této lesní slavnosti se podepsal president do oficiálních dokumentů.

vyhlášení CHKO
President republiky se podepisuje na pařezu vedle Stříbrné studánky pod výnos o vyhlášení CHKO Žďárské vrchy
Prezident Svoboda zasadil spolu s cikhájskými hajnými J. Litochlebem a A. Hamanem památný buk, který měl připomínat jeho návštěvu.

Po vystoupení dětského soboru Horáček se základní školy v Rokytně, vedeného ředitelkou školy Vlastou Götzingerovou na lesní mýtince děti předvedly zpěvem a tancem skladbu Bohuslava Martinů Otevírání studánek. Bylo to nádherné vystoupení. Po skončení se ujal slova president republiky. Ocenil jak práci ředitelky tak i význam zpěvu, hudby a tance pro život každého člověka. Jako voják, který mnoho prožil nezapomněl zavzpomínat na válečná léta. Řekl, že vojáky na frontě v okamžicích nejvyšší únavy a vyčerpání vzpružovala harmoška a hudba vedla vojáky k neuvěřitelným výkonům. Soubor Horáček a ředitelku školy V. Göttzingerovou pozval na Pražský hrad.

projev prezidenta Svobody na Žákově hoře
projev prezidenta Svobody na Žákově hoře

Z prostředí překrásného lesa a krajiny vedla cesta presidenta do Žďárských strojíren a sléváren. Vítán bouřlivým potleskem pracujících si prohlédl tavicí provoz, formovnu, cidírnu, hrubovnu a kovárnu. Po skončení směny pracující ŽĎASu šli v průvodu v čele s presidentem republiky a hudbou na žďárské náměstí. Zde pronesl projev často přerušovaný přítomnými občany. Mj. ocenil práci obyvatel vesnic a měst při ochraně životního prostředí. Mj. řekl: „…Prostý půvab této krajiny je zdrojem inspirace nejen pro umělce. Je dojemné vidět, s jakou láskou tu mnozí lidé pečují o úpravu svých domků a zahrádek. Zvlášť významné je to, že i při rychlém rozvoji průmyslu a výstavby si váš kraj zachoval nezbytnou vyváženost, zdravý vztah a soulad mezi přírodními podmínkami a výtvory lidské činnosti. Prací celých generací vznikla tak krajina, spojující dobré podmínky pro produktivní výrobní činnost lidí se zdravým přírodním prostředím… Považuji za správný krok, že dnes byla slavnostně vyhlášena chráněná krajinná oblast Žďárské vrchy. Jde o to, aby si tato oblast, kterou právem můžeme nazvat jedním z pokladů naší země, zachovala svou krásu, přitažlivost i všestrannou užitečnost pro nás i příští generace… Málo zemí na světě se může pochlubit takovou rozmanitostí krajiny i takovým bohatstvím přírodních zdrojů, zajímavostí a krás jako právě naše vlast. Máme místa, jejichž malebnost, půvab i prospěšnost pro zdraví lidí může soutěžit s kterýmkoliv místem na naší planetě. Musíme si toho vážit a chránit toto bohatství – pro nás i příští pokolení…“

Závěr pobytu presidenta ve Žďárském okrese se konal za ovací občanů v Novém Městě na Moravě. Prohlédl si výstavu prací národního umělce Vincence Májovského. Po té v doprovodu ředitele gymnasia v Novém městě na Moravě profesora R. Svačiny položil president republiky na hrob Vincence Májovského na místním hřbitově kytici rudých květů. Sobota 27. června byla pro nás organizátory a občany Žďárska radostným a velkým svátkem, inspirací.

Návštěva presidenta republiky a vyhlášení chráněné krajinné oblasti vedlo činitelé okresu a občany k hlubšímu zamyšlení nad pojmem životní prostředí. Nemohlo být člověka, jehož by se tyto otázky nedotýkaly. Nebylo a není také oblasti společenského života, jež by nesouvisela s vytvářením příznivých podmínek pro společenský, biologický a sociální život člověka. Zaměření na jeho blaho a na péči o životní prostředí nemohlo být pojato jako abstraktní láska k přírodě, ale jako odpovědnost za životní podmínky, v nichž chceme žít nejen my, ale budou žít další generace. Vážným problémem se jevil úkol uspokojovat materiální potřeby občanů, orientace na vědeckotechnický pokrok. Přístup k půdě, vodě, lesům, sídlištím, k modernímu stroji a hlavně k člověku žádal pohled z nadhledu, který byl nemyslitelný bez dostatečného souboru znalostí. Čím více lidé poznávají a ovládají zákonitosti přírodního a společenského procesu, tím více jsou nuceni jej dále poznávat a řídit sebe sama. K tomu patřila tvořivá práce, obětavost, dobré mezilidské vztahy, odpovědnost vůči společnosti, vzdělanost a kulturní vyspělost, mravní hodnoty. Všechny tyto úvahy vedly k obnovení tehdy již téměř zapomenutého zvyku Horácka otevírání studánek na Třech studních a k založení novodobé tradice čistění studánek, výsadby stromy a keřů u Stříbrné studánky na Žákově hoře. Byla to odpověď na inspirace, které v okrese přednesl president republiky v roce 1970. Každoročně tak mladá generace, děti ze škol informovaly o svých aktivitách oblasti životního prostředí. Například v květnu 1979 děti, jak informoval týdeník Vysočina 8. května toho roku, vyčistily ke dvěma stovkám studánek apod. O těchto výsledcích a dalších aktivitách informovala každoročně delegace žďárského okresu presidenta republiky na Pražském hradě.

Rudolf Hegenbart informuje prezidenta republiky L. Svobodu o všech tehdejších aktivitách okresu. Prezident se velmi pozorně o ně zajímal a nabádal k mnoha dalším iniciativám.

Při příležitosti 10. výročí chráněné krajinné oblasti navštívil okres tehdejší ministr kultury doc. Milan Klusák s chotí , dcerou generála L. Svobody profesorkou Z. Klusákovou náš kraj. Prošli stezkou, kterou před 10ti lety procházel ke Stříbrné studánce president Svoboda a zde doc. Klusák, za zvuků fanfár, odhalil Památník, který připomíná a bude připomínat návštěvu presidenta v okrese a v katastru obce Cikháj a vyhlášení chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy.

Doc. Klusák mj. řekl: „…Žulový kámen na památníku vyjadřuje pevné odhodlání občanů žďárského okresu zachovat krásný kout naší země – Žďársko – budoucím generacím…“. Na návštěvy nezapomínám, zůstávají hluboko v srdci.

Rudolf Hegenbart

fotografie archiv autora článku

památník u Stříbrné studánky na Žákově hoře

Pramen řeky Svratky – Stříbrná studánka

Když pánové pověřeni Jindřichem z Lipé na sklonku léta 1366 napsali, že „chtěji co nejrychleji vyříditi záležitosti, které se týkají na jedné straně cisteriánského kláštera ve Žďáře a na druhé straně pana Jindřicha z Lipé a že v této věci je svědecká výpověď jistá na základě přítomné znalosti a naší přivěšené pečeti..“, zřejmě netušili, že po více jak 600ti letech se mnohými občany bude diskutovat místo, kde vlastně pramení jedna z významných řek – Svratka.

Se zájmem jsem si přečetl onen zápis pánů Johana von Pirkensteina a Čeňka von Lichtenburga z 9. srpna 1366. Pánové tehdy řešili územní hranice lesního katastru mezi žďárským klášterem a novoměstským panstvím a vlastně vytýčili hranice katastru i území budoucí osady „Lesní ves“ Wlaldorf s církevním střediskem Dvůr, následně další osady Czykhaki, jako základních pilířů dnešního Cikháje. Ze zmíněného, z latiny přeloženého zápisu, mě zaujala mj. i citace:

„Avšak od oněch hranic k prameni, který je pod Svatou horou (nyní Žákova hora) onen potůček, který vytéká z tohoto pramenu až k potoku, kterému se říká Černá Svratice a tentýž potok ještě k témuž místu, kde tento potok, tj. Černá Svratice, se slévá s řekou Svratkou, tak všechny lesy obklopené z levé strany cestami hranice přidělené, jakožto i připsané skrze nás určeny za dědictví kláštera a z pravé strany pána Jindřicha z Lipé…“

Z těchto slov jsem vytušil, že už tehdy se do řeky Svratky vlévalo několik pramenů či pramínků, aniž by chtěli, tehdejší pánové určovat, který pramen je hlavní či vedlejší, který se hodí či nehodí k jistým i účelově zaměřeným, polemikám.

Ve školní kronice obce Cikháj z roku 1908 je mj. napsáno: „V obvodu obce zdejší na lestnatých stráních vyvírá mnoho pramenů dávajících vznik četným potůčkům. I dvě řeky zde vznikají, Švarcava ve Stříbrné studánce na Žákovici a Sázava ve Křemelové studánce na Žlebině. Pramen Švarcavovy spojiv se s pramenem z Černých bahen u Frýšavy, přijímá nad Herálcem potok tekoucí z jihozápadního boku Žákovy hory přes Pihoviny ke Stupníku. Tento potok míval as po roce 1838 ještě jeden přítok, který však tehdy schválně byl odveden tak, že spojil se s pramenem ze Křemelové studně ještě jinými silnými prameny z Žákovy hory zesíleným a vpadá nyní do rybníku nade mlýnem, aby rozhojnil jeho hnací sílu. Místo ono, kde tok byl změněn a kde staré koryto potoka je dosud patrno, zve se „U sražené vody“ a je pěkným příkladem vodního předělu. Voda tekoucí Švarcovou do moře Černého svedena tu byla do Sázavy a tak do moře Severního, lid dosud žertem naříká, že tu Morava byla o vodu onu ošizena…“

V obecní kronice obce Cikháj se v zápisu z roku 1933 mj. píše: „do mlýnského rybníka ústí potok vzniklý spojením pramenů s Žákovice s pramenem Sázavy, vyvírajícím „Na Žlebině“ a Křemelové studni. Jeden z pramenů s Žákovy hory, který se původně vlíval do Švarcovy (Svratky) byl sveden asi r. 1838 úmyslně a uměle do rybníka, protože ten měl na mletí málo vody…“

Ve Vlastivědě moravské psanou J. F. Svobodou a vydanou Musejním spolkem v Brně v roce 1937 se v kapitole „Vodopis“ mj. píše: „…četné studánky zachycují prameny zdravé vody, které vyvěrají ze země na úbočích i nejvyšších kopců. Mnohým z nich připisuje lid i léčivou moc a jiné jsou zase známy pověstmi v Širokém okolí.“ A vzpomínám alespoň nejvýznamnějších… Křemelová studánka jv. Cikháje, kde pramení Sázava, Stříbrná studánka… močály, bažiny, které bývaly v pomezním hvozdu přirozenou ochranou při nepřátelských vpádech, vymizely úplně a zbyla z nich snad již jen tzv. Černá bahna na Žákově hoře. V téže Vlastivědě v kapitole „Cikháj“ se mj. píše: „…Na Pihovinách potůček, který se spojuje nad Herálcem s jiným pramenem, přicházejícím ze Stříbrné studně na hřbetu Žákovy hory a z Černých bahen u Frýšavy, ve Švarcovu, která dále tvoří zemské hranice…“

V publikaci „Město Zámek Žďár na Moravě“, kterou napsal A.V. Kožíšek a v roce 1934 vydal nakladatel Jan Martínek se mj. píše: „Znáte pohádku o Svratce – rusálce, kterou Tereza Nováková zařadila do své knihy „Rosné perly“?
Ve studánce pod křivým javorem zrodilo se sličné děcko. Jednoho dne vydalo se na pouť neznámým krajem. Když bylo prošlo širokým borem a zatím ve spanilou dívku vyrostlo, uzřelo dvě paní oslňující krásy a půvabu. Královskou hrdou Čechii a snivou kněžnu Moravěnku. Obě nabídly se luzné rusalce za průvodkyni a provázely ji společně až na pomezí svých číší. Tam každá z nich snažila se získati rusáličku pro sebe. Ta však se rozhodla pro snivou Moravěnku. Rozezlená Čechie předpověděl rusalce – Svratce, že další její pouť už nebude tak bezstarostnou a krásnou, mnoho překážek že v cestu se jí nastaví. A nakonec že zemře touhou po svěžím rodném hvozdu, opuštěná, bezejmenná. Kněžka Moravěnka odvedla si proroctvím Čechie zarmoucenou Svratku, naučila ji zpívati zpěvy hrdinné. Brzy jakoby byla rusálka zapomněla proroctví uražené Čechie. Za zpěvu drala se vpřed, stala se krásnou, výmluvnou, laškovnou, luznou. Ale proroctví Čechie přece se vyplnilo.
Neznáte té pohádky? Nuže, poslechněte se její konec.!
Jděte do východních krajů říše královniny a uvidíte, že pouhou pravdu vypravovala moje pohádka. Nedaleko města, kde s kněžnou Moravěnkou beseduje panovnice Čechie, ční vysoká hora, pod níž zrodila se rusálka naše temnooká. Lid horou Žákovou či Žákovicí ji zve, rusálčí dítě, Svratka, pak mylně nazývá se Švarcovou…Ba sladko a rozkošno je prodlévati v kraji, kde Svratka své prameny sbírá. Vstoupíte-li na Žákovu horu, pod níž z Černých bahen Svratka pramení, nebo na nedalekou Tisůvku, odevšad otevírá se nádherný rozhled o kraje. Všude připomínáme si Nerudovo: „Ten náš kraj je jako loktuška našich českých babiček; rozvaž kterýkoliv v uzlíček zamotaný cíp, odevšad se na tebe usmívá několik pečlivě schovaných dukátů…“

Ve školních letech nás učitelé vodili nejen ke Stříbrné studánce jako základního pramene řeky Svratky, ale i k dalším studánkám – křemelové, Kamenné, Křišťálové, Ptáčkové. Čistili jsme je a poté usedávali kolem nich. S napětím poslouchali vyprávění řídícího učitele. Stříbrná studánka, stejně jako Žákova hora, Tisůvka budily v občanech strach, obavy, pokoru.

U studánek jsme se setkávali s mnoha turisty, lesníky a obdivovateli přírody. Byla nám vštěpována úcta ke všem pramínkům vody bez určení zda je hlavní či vedlejší k řece Svratce či Sázavě. Byli jsme hrdi, že jsme mohli všechny pramínky vod čistit, že z našich horských vrcholů se voda vlévá do důležitých řek. Nezadržitelně se mísí s ostatními toky a končí v Severním či v Černém moři. Posléze jsme si uvědomovali, že voda z našich lesů, z pramínků českomoravských hor, propojuje desítky území a zvěstuje lidskou vzájemnost, pospolitost, symbolizuje lidské přátelství, které je třeba očisťovat od všech nánosů špíny od samého počátku.

Rudolf Hegenbart

Památník u Stříbrné studánky na Žákově hoře kde president republiky Ludvík Svoboda vyhlásil dne 27. června 1970 Chráněnou krajinnou oblast Žďárské vrchy
Památník u Stříbrné studánky na Žákově hoře kde president republiky Ludvík Svoboda vyhlásil dne 27. června 1970 Chráněnou krajinnou oblast Žďárské vrchy

Než se zastavíte u studánek pod Žákovou horou

Cesta turistů na vrchol Žákovy hory a do pralesa vede většinou přes obec Cikháj. První pohled od Světnova z Řádkova kopečku, z hranice Čech a Moravy, téměř nic neříká. Snad zaujmou stavby rozestavěné do písmeně V. Z pravé strany bývalá osada Waldorf z majestátnou budovou bývalého Dvora, správního střediska žďárského Kláštera a kaplí postavenou v roce 1904. Z levé strany budovy bývalé osady Czykhagi, kde se soustřeďovali skláři a další řemeslníci s památnou hospodou a zvoničkou postavenou v roce 1861. Obec s názvem Ziegenhain a posléze s názvem Cikháj se rozvíjela až po zrušení žďárského Kláštera. V každém stavení žili po staletí lidé. Šafář se šafářkou, konvršové, myslivci, pastevci, pacholci, děvečky, služebné, mlynáři, pekaři. Člověk neznající historii těch či oněch budov může se ptát a zkoumat proč bývalá budova Dvora je opuštěna, proč nefunguje kdysi tak oblíbená Joklova hospoda, proč nezvoní stará zvonička, co se dělo se zvoničkou postavenou později. A co sklářství? Je pravda, že tu byly dvě sklárny? Mnohé znají z vyprávění a studia obyvatelé, mnohé je napsáno v kronikách, ve vyprávění Petra Jokla, v časopisech, v materiálech státního okresního archivu, v muzeích.

Jsou jistě turisté, kteří před příchodem do těchto míst snaží se získat mnohé informace. Je jich dostatek. Ve Státním okresních archivu, ve Vlastivědném muzeu. Můžeme procházet místní kroniky, vyprávění místních občanů, pročíst vyprávění hostinského Petra Jokla či místní pověsti, můžeme zalistovat například ve Žďárském obzoru, v němž, dne 1. července 1907, zveřejnil bývalý řídící učitel místní školy Ámos Harnach zajímavou stať a dovídat se o rozvoji, dnes již zapomenutých průmyslových odvětví. Mj. píše:
„ Základem nynější obce Cikháje byly as chatrče uhlířů (v okolních lesích stopy velmi četných milířů) snad i havířů, pracujících v dolech na blízké Žákově hoře. Avšak v hojně nalézaných památek lze usouditi, že byla zde kdysi i huť skelná, o níž udržovaly se vzpomínky i u nynějších starších obyvatelů. Tak nalézají se na polích trati „Za rybníčkem“ hojné kusy pánví tavících se stopami skloviny, které sem jistě z daleka nebyly dovezeny: mimo to v tratích „Za rybníčkem“, „V březině a „U přiháňka“, nacházejí se velmi hojné střípky, vlastně zlomky a odpadky skla, jaké se v hutích jeví. Jistě i tyto mají svůj původ v obci samé. Rovněž přišlo se před lety při hledání vody na louce pod nynějším „Dvorem“ na množství skleněných střípků v hloubce 0,5 m. Toto jsou památky po zrušení huti; ale dosud jsou obyvatelé, kteří pamatují, že např. v čísle 9 se říkávala „U šlejfířů“ patrně proto, že sklo (alespoň okraje zhruba) obrušovali. Snad i z oněch dob udržel se název „U šroubařů“ nebo „Ve šroubně“ pro číslo 16, nynější hostinec…“ V dalších dokumentech se lze dočíst, že horácké sklo, a to i z Cikháje, se stalo v oné době na dlouhé desítky let nejvyhledávanějším vývozním artiklem. Zprávy o cikhajském sklářství existují z let 1647, 1662, 1669, posléze z let 1701. Koncem 17. století začaly sklárny postupně mizet.

Zajímavá byla budova „Ve šroubně“, kterou později změnili na Panskou krčmu. Scházela se v ní vrchnost, rychtáři, konvršové, myslivci, přijížděli formani. Formani předávali informace o důležitých událostech v blízkém i vzdáleném okolí, doručovali vzkazy, vozili náklady i lidi, doporučovali zásilky. I v pozdějších letech hostinec navštěvovalo mnoho literátů, profesorů, lesníků, chovatelů koní i prostých lidí. Petr Jokl byl oblíbeným člověkem, dobrým hospodářem, starostou obce, velitelem hasičů, pokrokovou osobností. V krčmě se organizovaly zábavy, setkání. Krčma se stala střediskem kulturního a společenského života doby. Po zrušení žďárského kláštera koupil hospodu, za 100 zlatých, František Peschel z Cikháje. Panstvu platil činži ve výši 20 zlatých. V roce 1890 se do hostince přiženil Petr Jokl z Bystřicka. Byl lidovým oblíbeným vypravěčem. Začala zlatá éra hostince. Do hostince přicházelo mnoho návštěvníků. V jednom svém vyprávění Petr Jokl říkal: „..Můj příchod na svět byl smutný. Rodiče měli již rozpočteno, kolik kdo že statku dostane a já jsem jim do toho vletěl a celý rozpočet zkazil. Nejstarší bratr utekl z domu do Dalečína… trucoval, nechtěl jít domů. Babička šla pro něho a slibovala mu: „Františku, pojď domů, dyť von ten chlapeček nebude, neboj se.“ Myslili, že umřu, ale já jsem byl pevný a neudělal jsem jim to po vůli. Křtiny byly smutný. Naši prý mívali pěkný koně, ale mě musela nést bába do Vítochova jen pěšky a žádná hostina nebyla. Celý den mlátili ve stodole obilí jako jindy..“

Jindy zase vyprávěl jak jedno odpoledne přišel do hostince místní hajný Ptáček. Sděloval vzkaz od pana revírníka, že honijou na vysokou a večer přijdou čtyři na večeři. My jsme neměli ještě zabitý prase, ale měli jsme kousek, asi pět čtvrtí kg hovězího masa. Žena řekla: Z něho bude guláš a k tomu noky a pro čtyři to stačí. A budeme mít uvařený brambory, můžou si k tomu vzít. V lese se k nim přidali další dva – revírník z Herálce a z Křižánek. Guláš se pak musel rozděliti místo pro čtyři na šest porcí. Všichni měli dost, jen adjunkt Wolhman, který byl menší, ale zavalitý, široký, měl málo. Povídal: „To je taky večeře. Ať mi dají vařit pár vajec na tvrdo.“ Ptal jsem se kolik a on odpověděl. „Půl kopy!“ Myslel jsem, že žertuje, ale kterýsi z pánů povídal: „Jen je dejte, však se sní.“ Bylo jich šest revírníků a ještě zvlášť seděli dva hajní. Uvařený vejce jsem zanesl na stůl a zvlášť nakrájel chleby. Jedno vejce si vzal revírník ze Škrdlovic, ostatních 29 vajec snědl sám adjunkt Wolhman. Tuto pravdivou událost jsem vypravoval v Brně jedna dáma se úzkostlivě ptala: „Proboha, pane Jokle, a nic se mu nestalo?“ Milostivá paní, jemu nic, ale nám všem se u stolu dělalo špatně, nemohli jsme to vydržet. Prvně utekl jeho pes, který ležel pod lavicí pod ním. U dveří u stolu dřímal mlynářskej krajánek, celý opuchlý v obličeji od pití kořalky. Vstal, držel si nos, utíkal ven a klel: „Sakra, co je moc, to je moc, tohle ani prase nevydrží!“ Museli jsme pak otevřít okna a lopatou, co se s ní přehazuje obilí, mávat, aby se pročistil vzduch. Pan adjunkt měl byt v myslivně. Když ráno vstal, šel si do stodoly pro lyže, že pojede do lesa. Když se sehnul a připínal lyže, vyběhl vedle z „parníku“ tchoř. Uši měl schlíplé, ocas přiražený k nohám a utíkal z Cikháje ke Světnovu. Styděl se a zahanbil se, že ho adjunkt přetrumfnul a vystěhoval…

Je mnoho věcí, jimiž pří cestě do pralesa Žákovy hory či ke studánkám, mohou obohatit turisté své poznání a také ho dále rozvíjet.

Rudolf Hegenbart

bývalá Joklova hospoda
bývalá Joklova hospoda

Na statečnost občanů nezapomínáme

Ke konci letošního roku a v první polovině příštího roku si národy naší vlasti připomínají 65. let odbojové činnosti proti nacismu a své osvobození. Mezi významná centra odboje patřila i obec Cikháj na Žďársku. Občané organizovali odbojovou činnost, posléze pomáhali partyzánům. Obec byla v pozornosti německého gestapa a německých vojsk. Na tato léta nechceme zapomínat. Trpělivě pročítáme všechny dostupné knihy, dokumenty, vyprávění občanů, pamětníků. Z oficiálních dokumentů si lze připomenout, že dne 26. října 1944 v prostoru Žleby na Čáslavsku seskočili členové partyzánského štábu brigády M. J. Hus.

Do blízkosti katastru obce Cikháj na kótu 801 na Kamenný vrch došel štáb partyzánské brigády M. J. Hus dne 2. listopadu 1944. Z knihy Partyzánské hnutí na Havlíčkobrodsku vydanou v roce 1976 okresním muzeem Havlíčkův Brod se dovídáme, že první zprávou o existenci partyzánské skupiny na Kamenném vrchu byla relace okresního četnického velitelství v Chrudimi. Uvádí, že „6. listopadu 1944 kolem 15 hodiny narazila lovecká společnost na českomoravské hranici na kótě 801 na partyzánskou skupinu. Partyzáni stříleli na tři myslivce pravděpodobně ze samopalů a uprchli. Komisař pardubického gestapa Frotze, lesmistr Berle a vrchní lesmistr Wloitzer z Pardubic rovněž použili zbraně. Bylo vypáleno asi 30 ran. K pátrání byly nasazeny dvě čety vojska…“

Velké služby prokázal partyzánům lesní správce z Huti Karel Němec. Pro spolupráci získal lesníky z Cikháje, Adolfa Hamana, Karla Jaitnera a lesního dělníka Josefa Vaise. Na Kamenném vrchu, posléze na Žákově hoře, pod Tisúvkou a okolo Cikháje, pomáhali vybudovat lesní tábor a bunkry. V krátké době byla vytvořena rozsáhlá síť civilních spolupracovníků partyzánů. Občané poskytovali partyzánům jídlo, a služby zpravodajského charakteru. Od léta 1944 byla, pod vedením Františka Bukáčka z Cikháje, organizována pomoc francouzským, polským, ruským a jugoslávským občanům, kteří utekli z německého zajetí. Občan Cikháje Adolf Roučka k tomu řekl: „ Řídící učitel Bartoš byl prvním v Cikháji, který ve dřevníku schovával francouzské zajatce. U něj se také za války schovával spisovatel Petr Křička. U strýce Bukáčkovýho byli Jugoslávci, Poláci, Rusové. Pamatuji se jak měli hrozně omrzlé nohy. U Bukáčků je ošetřovali, spali u nich a pak je vezli do Škrdlovic a do bunkru pod Tisůvku..“ Občanka Cikháje Zdeňka Ptáčková řekla. „Manžel mně bral sádlo, máslo, chleba a někam to nosil. Potom převážel na trakači a saňkách chlapy, kterým omrzly nohy..“

Občané nejen pomáhali, ale neustále se radili a koordinovali svoji činnost. Osvojovali si faktory, které měly škodit německému týlu, přispívat k bojové a politické aktivitě. Občanka Cikháje Anna Bílá, ale i další ženy, k tomu řekla: „ U nás se scházely ženský na necování. Povídalo se a zpívalo. S ženskýma přicházeli i chlapi. Ty vyprávěly o válce. Kdy, kde a jak skončí. Na zemi měli rozloženou mapu a na ni ukazovali jak Němci a kudy ustupují. Mnohokrát takto schůzovali. Jezdil sem Jaroslav Oubrecht ze Žďáru člen civilní partyzánské skupiny M.J. Hus. Společně hodnotili situaci a připravovali se na poválečné období. Jindy se schůzovalo u Bukáčků, Roučku, Šebků, Blažíčků, u Vaisů, ve chlévě u Chaloupků.“ Do školní kroniky řídící učitel O. Bartoš mj. napsal: „ Náš lid se scházel v mnohých chaloupkách a dychtivě v nočních hodinách odposlouchával zakázaný rozhlas z Londýna a z Moskvy. Zprávami z ciziny byli jsme posilováni, nabyli jsme nezlomnou důvěru ve vítězství našich práv, spravedlnosti, pravdy, svobody. V chmurné dny, kdy německé fanfáry z radia s protivným bubnováním vyhlašovaly zdánlivě vítězný postup fašistických vojsk, tu jako bych četl v duších našeho lidu Jiráskova slova: „Když mně bylo nejhůře, napadá mě vzdor a myslím si. Tisíc let jsme tu stáli a obhájili se, krváceli a trpěli a teď bychom měli malátnět? Ne, kdybych měl být poslední, sám jediný, nepoddal bych se.““

Začátkem listopadu 1944 svážel saněmi a koněm po lesní cestě na Mokré u Cikháje dřevo Jaroslav Opat. Zde potkal tři muže. Byl to nadlesní z Hutě Karel Němec, hajný z Borků Cempírek a člen štábu brigády M. J. Hus N. Chimič. Jaroslav Opat k této události řekl:

„Na lesní silnici jsem byl zastaven asi třemi partyzány. Chtěli zavést na Cikháj. Vezl jsem je na saních. Pak na jejich přání jsem jim ukázal hájenku Karla Jaitnera…“ V tisku dne 20. října 1976 se psalo o rodině Vaisových mj.: „.Stará chalupa měla výhodnou polohu. Skok do lesa a od ní bylo možno přehlédnout v údolíčku celou vesnici. V roce 1944 v chalupě žil lení dělník Josef Vais se svou ženou a dcerou Marií Beránkovou, vdovou s dvěma malými dětmi. Marie Beránková vzpomínala jak uprostřed listopadu 1944 nesla otci do lesa oběd. Bramboračku a kastrol brambor se zelím. Po lesní pěšince se honil poprašek sněhu a Marie se choulila do vlněné šály. Náhle zpoza smrčků vyskočili dva zarostlí chlapi se samopaly přes rameno a rázně si vyžádali jídlo. :“Neboj, neboj“, uklidňovali ji. Pak zmizeli a po chvilce se objevili znovu a vrátili jí prázdné nádobí. Významně přiložili ukazováčky ke rtům a v mžiku byli pryč. Marie se vrátila domů, naplnila znovu nádobí a pak otci celá zděšená vyprávěla, co ji potkalo. Otec ji uklidnil a pak se vydal za hajným Adolfem Hamanem a Karlem Jaitnerem. Byli to partyzáni brigády M. J. Hus.

V knize Z. Jelínka Partyzánský oddíl zvláštního určení Zarevo se píše, že 10. listopadu 1944 se hajný Karel Jaitner seznámil s kpt. Chimičem náčelníkem rozvědky brigády M. J. Hus a na jeho přání „navázal Jaitner styk s vedoucím služebny české kriminální policie v Novém městě na Moravě R. Novotným, četnickým strážmistrem A. Havlíkem a praporčíkem pěchoty Č. Bečkou, který v době okupace bydlel v Novém Městě na Moravě. Tímto spojením získával všechny zprávy o činnosti a opatřeních gestapa, německé bezpečnostní služby, protipartizánských jednotek i o chystaných akcích protektorátní policie a četnictva“

Marie Beránková ve svých vzpomínkách mj. napsala: „…V listopadu 1944 k nám přišli ruští partyzáni z oddílu majora Faustova Zarevo, posléze z brigády M. J. Hus majora Fomina. Poskytli jsme jim ubytování, stravu, praní prádla. Můj otec a já jsme byli pověřeni podávat zprávy o pobytu Jagkomanda a německého personálu ve zdejším revíru. U nás byla několikráte umístěna vysílačka…“

V knize Z. Jelínka Partyzánský oddíl z zvláštního určení Zarevo se mj. píše, že: „…Počátkem prosince 1944 štáb Zareva nesl do Cikháje vysílačku a zásoby potravin a munice. Část štábu se zastavila v domku Josefa Vaise a další navázali styk s hajným Karlem Jaitnerem a jeho sestrou Karlou. Dne 13. prosince 1944 provedli partyzáni tohoto oddílu přepad četnické stanice v Herálci, kde se zmocnili zbraní a četnických uniforem.. V Herálci navštívili obchody, aby se zásobili potravinami a cigaretami. Do Herálce je provázel uprchlík z totálního nasazení cikhajský občan Adolf Ptáček, bratranec hajného Adolfa Hamana. Celá věc se prozradila…“

V obci začalo zatýkání. Dne 16. prosince 1944 gestapo vyšetřovalo přepady stanic a zatklo Adolfa Ptáčka i jeho bratra Rudolfa. Postupně byli zatčeni další občané včetně žen. Hajný Adolf Haman se měl hlásit na gestapu v Jihlavě. Ten však prostřednictvím Karla Němce a Karla Jaitnera se dohodl s partyzány a dne 18. prosince byl fingován jeho únos. Stal se partyzánem jednoho oddílu brigády M. J. Hus. Jeho manželku ve vysokém stupni těhotenství zatklo gestapo a uvěznilo v Jihlavě. V knize Útěk a návrat k této události komisař brigády M. Tůma mj. píše: „ Velitel brigády M. J. Hus major Fomin unesl k nám zatčením ohroženého člena ilegální protinacistické organizace hajného Hamana z Cikháje.“

Dne 1. ledna 1945 z Jaitnerovy hájenky byla vyslána diverzní skupina v čele s V. Kadlecem- Ivanem Hrozným, náčelníkem štábu partyzánského oddílu Zarevo do Žďáru k likvidaci výtopny a lokomotiv. Všichni byli převlečeni do četnických uniforem. Akce se zdařila. Když Němci přijeli na místo diverze, našli tam list papíru s ironickým blahopřáním k Novému roku 1945, podepsané Ivanem Hrozným. Dne 3. ledna 1945 ráno odešli členové oddílu Zarevo z Cikháje. Gestapo zatklo Karlu Jaitnerovou. Marie Hamanová řekla: „ V Jihlavě ve věznici jsem byla v blízkosti Karly Jaitnerové. Ta nejvíce zkusila. Denně byla bita Němci. Slyšela jsem jak křičela. Nic a nikoho neprozradila“

V knize Útěk a návrat komisař partyzánské brigády M. J. Hus mj. napsal: „Přes den jsme přespávali u Josefa Vaise v Cikháji. Čtvrtého ledna 1945 hospodyně vyprala všem partyzánům prádlo a k polednímu, když se celá skupina probudila, zjistily stráže pohyb nepřátelských rojnic ve směru k Vaisovu domku. Okamžitě jsme vyhlásili poplach, partyzáni chytili vyprané svršky do ruky nebo je mokré navlékli na sebe a utíkali kvapem do lesa. Když nacisté nikoho v domě nezastihli, vypálili domek.“ Gestapo zatklo a uvěznilo Josefa Vaise a Marii Beránkovou. Marie Beránková k tomu dodala: „ Náš domek obstoupilo asi 300 německých vojáků, kteří zatkli mého otce a mě, vyhnali matku s dětmi z domku a domek i příslušenstvím zapálili. Mě a otce odvezli na gestapo do Jihlavy, kde jsem byla při výsleších týraná, abych prozradila místní občany, kdo spolupracuje s partyzány. Nikoho jsem nevyzradila a nepřiznala spolupráci s partyzány..:“

Dne 4. dubna 1945 byla v Jihlavě souzena Karla Jaitnerová za pomoc a podporu partyzánů. S ní bylo souzen František Bukáček, Josef Roučka, Adolf Chalupka, Jaroslav Opat, Rudolf a Adolf Ptáček, ale také Josef Vais a jeho sestra Marie Beránková, která dostala dva roky káznice, ostatní byli odsouzení k trestu smrti. Před popravou je zachránil příjezd Rudé armády do Prahy.

Občanka Cikháje Jiřina Machová ve svém vyprávění k historie obce mj. řekla: „Dne 1. května 1945 byl Cikháj a všechny chalupy obstoupeny Němci. Hrozilo nebezpečí, že obec bude vypálena a občané odvlečeni. Díky zpravodajské činnosti partyzánů byla obec uchráněna“. Obec Cikháj, díky partyzánům, byla osvobozena 5. května 1945. V tento den občané, pod vedením revolučního národního výboru v čele se Stanislavem Ptáčkem, aby zabránili dalšímu příjezdu německých vojsk, káceli přes příjezdové silnice do obce smrky, stavěli barikády.

Spisovatel Petr Křička, který v Cikháji pobýval napsal do školní kroniky mj. : „5. květen 1945, vidina Královských Hradčan, symbolu naší svoboda a státní samostatnosti, vznášela se i před očima vlastenců cikhajských, kteří s nadšení účastnili se povstání národního ve slavném květnu 1945, ruku v ruce s partyzány, jimiž hemžily se lesy na Žákovici…“

V týdeníku Rovnost dne 13. října 1976 v člkánku Partyzánská obec včera a dnes M. Čerbáková mj. napsala: „ Líbezná krajina básníků a malířů za války odvedla důkaz tvrdého boje a nejvyšší občanské statečnosti. Obětavost zdejších lidí, a hrdinný boj partyzánů, vešla do dějin. O to větší byla statečnost žen, které sháněly a připravovaly jídlo, zašívaly a sušily oblečení partyzánů a ošetřovaly raněné, nemocné. Se zbraní v ruce tu naháněli hrůzu německým okupantům partyzánské skupiny M. J. Hus, Zarevo, Vpřed, Kirov a další. Na věčnou památku jim byl nad Cikhájem postaven pomník z mnohatunového kvádru kamene, symbolizujícího tíhu boje i velikost vítězství…“

V knize F. Ťopka Lidé stateční a ti druzí z roku 1966 se v závěru píše: „Nezapomeneme, nikdy nezapomeneme Faustove, Ivane Hrozný, Chimiči, Melniku, Orlove.. Nezapomeneme na živé, ani na ty, kteří za naši svobodu, platili svými životy. Nikdy nezapomeneme!“

Kéž by tomu tak bylo i dnes.

Rudolf Hegenbart

Na vlastence se nezapomíná

Třetí lednový den, před 65 lety se občané v malé vesničce pod Žákovou horou a Tisůvkou, snažili žít normálním životem. Místní lesní dělníci v lese káceli stromy, ženy doma síťovaly. Děti školou povinné byly doma. Pro nedostatek otopu nechodily do školy. Byla zima.

Do obce přijelo na tři sta plně ozbrojených německých vojáků. Za nimi několik aut s příslušníky německého gestapa. Velitel vojsk a gestapa navštívil místního starostu. Oznámil, že za několik minut bude vypálen domek místního občana Josefa Vajse a zatčeni partyzáni. Starosta znervozněl. Připomněl si předešlý měsíc, prosinec 1944. Německé gestapo zatklo v obci několik občanů včetně žen.

dům rodiny Vaisových před vypálením nacisty
dům rodiny Vaisových před vypálením nacisty
V upomínku Josefu Vajsovi, jeho rodině, občanům Cikháje

V malém domku na okraji lesa draly ženy peří. Pomáhaly sousedky. Draní a povídání nic netušících žen přerušilo bouchání na dveře, křik. Do domku vtrhlo gestapo s cílem pozatýkat partyzány. Vojáci obstoupili domek. Řev gestapáků a jejich nenávistné pohledy rozplakaly děti. Zděšené ženy volaly o pomoc. Zoufalé prosby nebyly vyslyšeny. Po pěti minutách byl domek v plamenech. Zbyly trosky, popel, na sněhu několik peřin z postelí, které stačily ženy vzít sebou, bezútěšné bučení domácích zvířat, štěkot a vytí psa. Partyzáni však nebyli. O příjezdu byli informování a zavčas odešli do lesů. Josefa Vaise a jeho dceru zatklo gestapo.

Hrůzyplné činy německých vojsk a gestapa byly odporné. Z nás dětí je nikdo nechápal. Bylo nám 11 let. Druhý den jsme z povzdálí, se slzami v očích, hleděly na trosky domku, měly strach, bály se o Vajsovy spolužačky

rozvaliny domu rodiny Vaisových vypáleného nacisty
rozvaliny domu rodiny Vaisových vypáleného nacisty

Na onen obrázek a děsný pocit z lednového rána roku 1945 jsem nezapomněl, provází mě celý život.

Před několika lety jsem navštívil syna majitele domku, Josefa Vajse mladšího. Dnes je mu 84 let. Chtěl jsem zaznamenat jeho vzpomínky na Protektorát Čechy a Morava. Při vyřčení požadavku se zamyslel. Zesmutněl. Hlavou mu prolétl celý život. Zvedl hlavu a podíval se upřeně do očí. Prý se domníval, že vše to, co prožil on a jeho rodina si odnese do hrobu. Mladí, ale i mnozí občané, prý nemají zájem o zkušenosti z 2. světové války, nechtějí se zabývat praktikami gestapa a německých vojsk, mnohému prý nevěří. Ubezpečil jsem ho, že vše, co řekne sdělím ostatním. Na příčiny utrpení lidí nemůžeme přece zapomínat. Rozpovídal se a já vše poctivě zaznamenával.

Mj. řekl: „Když začala 2. světová válka tak jsem pracoval u sedláka. Na podzim jsme sbírali brambory. Sedlák dostal příkaz odejít s koňma k odvodu. Koně se tehdy odváděly na německou frontu. Krátce na to přijeli do obce němečtí vojáci. Přijeli na motorkách, tříkolkách a jezdili i kolem naší chalupy. Bydleli jsme v blízkosti lesa. Naši pracovali v lese. V listopadu roku 1942 jsem byl povolán k odvodu a odvelen na práci do německé Říše. U nás bylo zrovna martinské posvícení. Sváteční oběd nebyl, nebyla zábava. Musel jsem odjet do Německa. Pro mě nastaly jiné časy. Po příjezdu do Říše sem nevycházel z údivu. Všichni Němci „hajlovali“ a fandili Hitlerovi. Pozdravu „Hajhítl“ sem tehdy moc nerozuměl. Tam říkali Hajló! Tímto pozdravem se zdravili i dělníci. Němci byli ve velké náladě a
vzývali Hitlera. U píchacích hodin, kde se zaznamenával příchod a odchod do práce byla vyvěšena mapa Evropy a světa. Červenými praporečky zaznamenávali vítězný postup německé armády, lidé jásali. Vidina porážky Ruska, vlády nad Evropou a nad světem byla veliká.

Jakmile se fronta blížila a Německo bylo bombardováno, Němci na pracovištích se jaksi otáčeli. Byla znát jistá nervozita, měnila se atmosféra. Změna nálady byla znát i na vyvěšené mapě Evropy a světa. Nejprve zůstávaly červené vlaječky dlouho na stejném místě, načež se mapa ze zdi ztratila. Němci měnili i své názory.

pracovní průkaz Josefa Vaise (jméno poněmčeno)
pracovní průkaz Josefa Vaise (jméno poněmčeno)

V továrně, kde jsem byl, pracovalo téměř 10 tisíc lidí. Když nastal letecký nálet, tak zde padlo obrovské množství lidí. Alarm byl totiž vyhlášen až padaly bomby. Těžko si kdo představí onu hrůzu. Já jsem tehdy pracoval nedaleko místa kde stály plynové bomby. Teplem se nafukovaly jako balón až praskly a vše kolem lítalo do veliké výšky a dálky. Vše na pracovišti bylo zničené. Všude lidská krev a křik. Lidé volali o pomoc. Na všech pracovištích zůstaly velké hromady mrtvých. Bylo to mazanizko, kaše z lidských těl. Někde ležela hlava, opodál ruka, noha a malta z lidských těl. Z těchto hromad pak hmotu nabírali lopatami do dek, vážili po 60 kg, dávali do rakví a odváželi. Obrovská, obrovská hrůza. Mnoho lidské masy nebylo možno vůbec sebrat. Masa byla odstraňována buldozery. Já jsem nebyl schopen pomoci a pochopit tu neuvěřitelnou hrůzu.

V továrně bylo zaměstnáno mnoho Rusů, Rusek, Chorvatek. Viděl jsem, co všechno zkusili. Němci ráno ženy odvezli pracovat a děti zůstaly doma bez dohledu. Celý den plakaly. Odpoledne přijeli Němci s nákladním autem a ženy musely naskákat na auto a odvážely je pryč. Ty prosily, plakaly, křičely, volaly svoje děti. Nic nebylo naplat. Vezli je pryč. Dělali si s nimi, co chtěli. Byla to zvrhlost, slovo člověk, žena, dítě, nic neznamenalo. Někteří Němci sami říkali, co krutostí se používá vůči lidem. Německá moc byla krutá i vůči vlastním lidem s jiným názorem.

Na našem pracovišti, byl dělník, který nesouhlasil s Hitlerem. Jednou měl úraz a musel k doktorovi. Lékař chtěl nějaké průkazky, které měl doma. Potřeboval se rychle dostat domů. Vyšel z ordinace a u budovy stálo kolo. Tak si ho půjčil a pospíchal pro průkazky. Mezitím vyšel z budovy majitel kola. Začal se po něm shánět, nebylo. Vše nahlásil policii. Mezitím se Němec, který si půjčil kolo vrátil a kolo postavil na stejné místo. Vyšla policie. Začala se ptát proč vzal kolo. Nějak se s nimi neshodl a začal jim nadávat. Vzali ho na komando. Už se nevrátil. Během tří hodin výslechu byl mrtvý. Umlátili ho. Manželka si přišla do šatny pro šaty a boty. Neuvěřitelný konec s člověkem. Na Německo, Říši mám špatné vzpomínky.

V továrně jsme moc informací neměli, ale od francouzských občanů jsme se dověděli, že válka končí. Byli jsme šťastní. Dne 14. května 1945 jsem vyšel pěšky k domovu. Na cestu nám dali potvrzení, které nám umožňovalo přejít hranice. Cestou domů jsme procházeli rozbombardované Drážďany. Z ulic a domů samé sutiny, rozbité mosty.

Rusové tam postavili dřevěný most a přes něj jsme přecházeli. Pod sutinami zůstalo mnoho lidí. Němci nám říkali, že bombardování Drážďan byla barbařina Američanů. Američané prý rozbíjeli všechno, o čem věděli, že dostanou Rusové.

Co se dělo doma jsem nevěděl. Jenom jednou jsem dostal dopis z domu. Naši psali, že jsou v Cikháji partyzáni. Další dopis jsem už nikdy nedostal. Do Cikháje jsem přišel 20. května 1945. S hrůzou viděl vypálený domek, z rodiny nikoho nenašel. Byl jsem zděšený. Když jsem vše obhlédl a dověděl se od občanů, co se stalo a kde jsou naši, pochopil jsem. Po mně se vrátila z koncentráku i sestra Marie a po ní otec. Po mnoha letech jsme se opět sešli. Bylo to šťastné shledání, ale skvrny zůstaly. Otec v koncentráku mnoho zkusil a pozbyl zdraví, byl odsouzen k trestu smrti. Před popravou ho zachránil příjezd Rudé armády do Prahy. Jeho utrpení, bolest, jsem si dovedl představit. Po válce jsme díky občanům a podpoře státu, postavili nový domek.

Už bych nechtěl prožít znovu německou Říši. Mladí nedovedou chápat, co lidi za války prožili, vytrpěli, co jsme prožili my. I ve válce se říkalo Pán Bůh, Pán Bůh, ale nikdy jsem nedovedl pochopit, že ten Pán Bůh nezakročil proti lidskému utrpení, proti zvěrstvu, násilí, které bylo pácháno vůči člověku, vůči lidem, národům. Kde byl Bůh? Ne, ne, nikdy bych to nechtěl znovu prožívat!“

Skončili jsme povídání u člověka, který mnoho prožil, stejně jako jeho otec, maminka, sestra, rodina. Pomáhali partyzánům. Jeho sestra Marie kdysi mj. napsala: „V listopadu 1944 k nám přišli ruští partyzáni z oddílu Zarevo majora Faustova a později z brigády M. J. Hus. Poskytovali jsme jim ubytování, stravu, prali prádlo, zašívali oděv. Můj otec a já jsme byli pověřeni podávat zprávy o pohybu Jagkomanda a o německém personálu ve zdejším lesním revíru. U nás byla několikráte umístěna vysílačka. Dne 3. ledna 1945 obstoupilo náš domek asi 300 německých vojáků, přijelo gestapo. Mě a otce zatkli, matku a děti vyhnali z domu a domek se vším příslušenstvím zapálili. Mě a otce odvezli na gestapo do Jihlavy. Zde jsem byla týrána, abych prozradila místní občany, kteří spolupracují s partyzány. Nikoho jsem nevyzradila, nic nepřiznala. Byla jsem, stejně jako otec, odsouzena a uvězněna. V dubnu nás osvobodila americká armáda. Domu jsem se vrátila koncem května 1945.“

I po mnoha letech na tyto občany vzpomínám s úctou. Rodiny si vážím. Mnohokrát si kladl otázku kde se vzala síla a statečnost těchto prostých lidí? Znovu a znovu jsem pročítal zápis rozhovoru s Josefem Vajsem. Mimo jiné si všiml slov, které adresoval škole. Řekl: „Já jsem chodil do školy za učitele Říhy. To byl moc dobrej učitel. Hodně naučil. Nesnášel ale
nepořádek a špatné učení. Ten kdo neuměl, tak se s ním hned vypořádal. Kdo zasluhoval potrestání, tak to vyřídil hned. Nám klukům se to tehdy nelíbilo, ale když si to dneska všechno promítám, tak si myslím, že to bylo dobrý a správný. Později jsem pochopil, že učil skutečně dobře. Povídal, abychom se na školu nedívali jako na mučírnu, ale jako na stánek, kde nás něco naučí pro život. Na jeho slova jsem nikdy nezapomněl…“

A kdo byl učitel Říha? Vzdělaný pedagog, vlastenec, propagátor období národního obrození, masarykovských ideálů. V tomto duchu vedl své žáky a také varoval před německou hrozbou. Spolu s manželkou, učitelkou, v roce 1938 do školní kroniky mj. napsal: „Jaro přineslo nám v našem politickém životě a do našeho klidného života předzvěst čehosi hrozného, jehož následky jsme si nemohli ani domysliti, natož představiti. Režim třetí Říše zabral Rakousko z důvodu spojení všech Němců. Záborem Rakouska zbořila se i naše bezpečnost. U nás stále silněji pracuje hnutí henleinovské, které ústy svého vůdce vyslovilo 24. dubna v Karlových Varech svoje požadavky. Německými neodpovědnými fanatiky dochází k boji proti republice.“

Měl pravdu. Dne 30. září 1938, před 70ti lety, byla v Německu v Mnichově, podepsána, mezi Německou Říší a západními velmocemi dohoda, která se stala osudnou pro český národ. Po vojenském obsazení naší země byl 15. března 1939 vytvořen Protektorát Čechy a Morava. Představitelé Říše předložili program konečného řešení české otázky. Dokument stanovil zásady: oslabit českou státnost až do úplné likvidace. Loajální občany poněmčit, lidi nečisté rasy přemístit do prostorů kolem Ledového moře. Nepřátelé říše, zrádce a Židy zlikvidovat. Český a moravský prostor obsazovat německými občany. Zrušit české školství, likvidovat národní instituce, spolky a společnosti. Přepracovat učební program české historie tak, aby český prostor a české dějiny byly objasňovány jako historická část německého území a německé historie.

Tento cíl se projevoval i v malé obci po Žákovou horou a Tisůvkou. Veškerý společenský život ustal. Vedle likvidace vlasteneckých knih a národních symbolů, mnoha zatčených mužů a žen, byli mladí lidé odvedeni na nucené práce do německé Říše a na některá pracoviště Protektorátu, byl proveden soupis obyvatelstva a domácího zvířectva,
zavedeny povinné dodávky zemědělských produktů, obyvatelé obdrželi potravinové a oděvní lístky, ve škole se začala vyučovat němčina, obec byla označena německo českým názvem.

Od roku 1941 začala příprava k partyzánskému odboji. Obec se stala křižovatkou mnoha partyzánských oddílů. Tak jako rodina Vajsova, pomáhaly partyzánům téměř všechny rodiny. Osvobozovací boj vyvrcholil 5. května 1945. Obec se stala svobodnou. Do školní kroniky spisovatel Petr Křička, který pobýval v místní škole mj. napsal: „5. květen 1945. Vidina královských Hradčan, symbolu naší svobody a státní samostatnosti, vznášela se před očima vlastenců cikhajských, kteří s nadšením účastnili se povstání národního ve slavném květnu 1945 a to spolu s partyzány, jimiž hemžily se lesy na Žákovici… V těch dnech spěchal jsem i já pěšky do bojující Prahy…“

Co připomenout závěrem? Skutečnost, že láska k vlasti, odvaha, statečnost, bezmezná vize dobra a spravedlnosti v obnovené československé republice se staly významnými hodnotami místních občanů a rodiny Vajsovy. Vážily si národních hodnot, které jim vštěpovali vlastenci, velikáni kultury, historie, politiky, z dob po Bílé hoře, z období Rakousko-Uherska, z první Československé republiky, vážili si i aktivit spisovatele Petra Křičky, který v době Protektorátu v obci často besedoval s občany, procházel lesy, psal básně, překládal, léčil se. Do školní kroniky mimo jiné napsal: „V cikhajské škole schovával jsem se v předjaří a na jaře r. 1941 před gestapem u pohostinných a statečných manželů Bartošových… Zde jsem se léčil v roce 1942 ze své srdeční choroby, zde jsem přeložil značnou část Tolstého „Anny Kareniny“. Ke škole cikhajské vztahují se moje básně „Florinka“ a „Lesy šumí“, které vyjdou v mé nové sbírce válečné lyriky „Běsové“. Mám rád lesy na Žákovici, na Tisůvce, prochodil jsem je křížem krážem. Rád jsem naslouchával jejich šumění v letech, kdy hlasy ptáků, zvěře vod a stromů bývaly člověku milejší než hlasy lidí…Mám rád pohled z Tisůvky na zelené moře na hranicích Čech a Moravy. Z mladičů, jimiž já jsem chodíval, bude kdysi vysoký les, z dětí, jejichž dřeváčky vídal jsem na síni před třídou, budou dospělí mužové a ženy – naši Horáci. Přeji jim vše dobré v životě. Kéž jsou vždy pevnými a věrným poutem královských Čech a milované Moravěnky…“

Rodina Vajsova, bydlící na pokraji překrásných lesů, byla pevná, podporovala nezištně odboj proti německé okupaci, prožívala nejedno utrpení, strach. Na jejich ideály, statečnost osobně nezapomínám. Vlast, svoboda, samostatnost, suverenita Československa, úcta k tradicím národa, víra v pravdu, vzdělanost, poctivá práce, to byla, je a bude naše zbraň, naše bojiště, naše vítězství. Proto si připomínám zkušenosti rodiny z malé vesničky pod Žákovou horou a Tisůvkou právě v roce 2008, který je protkán mnohými, pro český národ významnými, výročími.

Petr Křička: LESY ŠUMÍ

Úryvek

V pasekách slunných divoženek stíny,

v hromadách listí skřítků suchý smích,

zelenozlaté habrů baldachýny,

honosný purpur buků královských,

zlatohlav břízek s běloninkou korou,

kosmatých smrků vážný, chmurný tým –

ó lesy, lesy pod Žákovou horou,

jste překrásné v tom hávu podzimním,

jste překrásné když perlí se a hraje

mdlé slunko října v mechů zeleni,

i v nocích měsíčních, když kapraď zraje

a v houštinách řvou láskou jeleni.

Ó zimo, zimo, plná hrůz i něhy,

tvá je teď sláva, království i moc,

buď milosrdna k počavším už lánům,

i k osevu, jenž v jejich lůnu spí –

na srdci lesů chlapcům – partyzánům

dej oddech, klid a teplé bezpečí!

Rudolf Hegenbart

Text byl otisknut na stránkách www.senio.cz v lednu 2008, stejně jako na internetových stránkách památných vojenských míst.

Než vyjdeme do katastru Žďárských vrchů

Ve Vlastivědě moravské, kterou vydal Musejní spolek v Brně s podporou Mor. Výboru zemského, České akademie věd a umění a ministerstva školství a nár. osvěty v roce 1937 v Brně se mj. píše o Cikháji : „…Je to pohraniční ves ležící 659 m nad mořem. Sousedí s obcemi okresu přibyslavského v Čechách, obcemi okresy hlinského a obcemi okresu novoměstského a jen na dvou místech souvisí s obcemi vlastního okresu… Geologický útvar katastru obce tvoří červené a bílé ruly, budující tu mohutný masiv orthorulový, pokračující do sousedních katastrů. Vytvářejí tu nejvyšší horské hřbety okresu a to Žákovu horu 809 m, Šindelkou 802 m, Kamenný vrch 801 m, Tisůvku s Čertovým kamenem na temeni 790 m a Kašovku 720 m… Všechny uvedené vrchy jsou porostlé hustým lesem. Staré lesy se zbytky bývalého pomezního hvozdu skládaly se z mohutných buků a jedlí, z nichž poslední na Žákovici měly přes 4 a1/2 m obejmu. V roce 1898 byla poražena na Tisůvce jedle, jež dala 35 m3 dříví. Obec sama je typ neucelených horských vsí pozdějšího, kolonizačního období. Skládá se ze „Dvora“ na východě a ze dvou skupin chalup na západní straně silnice, u níž stojí panská myslivna, stará o nová škola a hostinec ( s právem radikovaným), zařízený pro turistiku.“

V úvodních kapitolách vlastivědy se také uvádí, že „Tvářnost jednotlivým místům vtiskují rostlinná společenstva, která se seskupila podle okolností a poměrů svědčících jejich zdaru“. Je připomínána např. lipnice sudetská, kostřava lesní, kapraď různolistý, mařinka vonná, řeřišnice cibulkatá na Žákově hoře, další rostlinstva na Tisůvce, na Brožové skalce u Srážené vody.
Bezpochyby horské hřbety, složení lesů, prameny vod, rostlinstvo, široká škála pověstí, ale i dřevěné rozhledny umístěné na Žákově hoře a Tisůvce přispívali poznání.

Prostředí se stalo předmětem zkoumání mnoha kulturních, univerzitních kapacit. Známá je báseň Jana Evangelisty Nečase „Vysoká jedle“. Charakterizuje onu dobu v cikhajských lesích. Poprvé byla zveřejněna v roce 1883 ve Studentských listech. Ve Žďáru pak ve Žďárském obzoru 1. ledna 1903, známa je báseň i spisovatele Jana Karníka připomínající krásu přírody a pohostinnost místní hospody. Spisovatel František Drašner v knize „Havlíčkobrodský poutník“ uvádí, že v cikhajských lesích se ukrývali v letech první světové války Rusové, uprchlí ze zajateckých táborů, mezi nimiž byl i Lev Tolstoj, synovec známého spisovatele Lva Nikolaje Tolstého. Obec navštěvoval profesor Karlovy univerzity Arne Novák (1880-1939), akademik František Trávníček (1888-1961) univerzitní profesor Antonín Vašíček (1903-1961), ve 2. světové válce spisovatel Petr Křička.

Lesy, rozhledny,. studánky, rostlinstvo se stávaly předmětem zájmu i místních obyvatel a mládeže. Zajímavé bylo zkoumání názvů jednotlivých lesních úseků jako „Na mokré“, „U panáka“, „U obůrky“, „Na žlabině“, „V bodlákově“, „Na staré pasece“, „V kašůvce“, „Na zubačce“, „V šindelné“, „V jeřábí“, Ve spálené, Ve zlatnicích, U hromový jedlí, V palší, U soudných, U hraběnčiných milířů, V cukrovně apod. Názvy míst se stávaly předmětem mnoha pověstí, ale my víme, že byly odvozovány od pracovních činností, které je dobré si připomínat. Je známo, že například v roce 1811 byly provedeny v katastru obce první pokusy s výrobou javorového cukru. S navrtaných 600ti javorů mělo být získáno 28 tisíc litrů sladké šťávy, posléze cukr. Naděje na výrobu tohoto cukru prý zmařila vrchnost z větších měst. Dne 11. srpna 1814 výrobu javorového cukru zakázala.

Na konci dvacátých a na počátku třicátých let minulého století přišla do těchto míst lesní katastrofa. Současná nejstarší občanka Cikháje Božena Šebková před časem k této události řekla: „…Když mně bylo 12 let tak v cikhajských lesích byl veliký polom. Ten mně nepřestane znít v uších pokud budu živa. My jsme doma mlátili obilí. Navečer sestra říká, že vymlácenou slámu uklidíme až ráno. Máma ale řekla, že se hrozně mračí, bude pršet a sláma by promokla. Uklidili jsme ji. V noci otec vstal, díval se do ona a pak nás vzbudil. Říkal, že se chumelí jako o vánocích. Byl to mokrý sníh. Ráno přimrzl na větvích a pak přišel silný vítr. Nastala neuvěřitelná kanonáda. Za půl druhého dne všechny smrky byly dole, 60 až 80 % lesa bylo na zemi, některé smrky smotané dohromady. To bylo boží dopuštění, to byl snad konec světa. Pak přišlo 600 Rusínů, stavěla se pila, domky a kantýny. Mnozí brigádníci ze Slovenska spali po chalupách…“

Profesor Karlovy university v Praze Arne Novák mj. napsal: „…Neproniknutelně temné kulisy podle silnicí zmizely a tam, kde i po polednách houstly zelené stíny v černavou tmu, otevírají se bolestné hluboké pohledy do hnědých mýtin a prázdných sečí s mrtvolami stromů nebo s hranicemi dříví, obnažené pláně plné pařezů, amfiteatrálně se zvedající skladiště kmenů, kůry, klestí, jimiž sem tam probíhá nově ražená cesta, určená jenom pro dovoz dříví… v hrozný den před pohřbem lesů Českomoravské vysočiny jste si plně uvědomili, že již nikdy u milované vaší studánky nezašumí vám nad hlavou těžká větev starého smrku čeřená právě letem bludného doupňáka a že více z chladivého stínu zelených úkrytů neobrátí k vám své toužebné blankytné oči snivá vzpomínka na vaše léta chlapecká…“

Ke zpracování dřevní hmoty byla postavena pila. Budova pily měla rozlohu 93m x 26m a výšku 2, 40m. Stavba byla povolena výměrem okresního úřadu v Novém Městě na Moravě v roce 1931 a schválena stejným úřadem v únoru 1932. Osvětlení pracoviště a ubytovacích ploch bylo elektrické. Energie byla vyráběna na pile. Součástí této stavby byla železniční dráha v délce cca 9 km.
Zajímavé je rozhodnutí obecního zastupitelstva ze 4. října 1931. Požádalo okresní úřad, aby „zde zaměstnaní cizí lidé, hlavně Rusíni, byli ze zdejší obce vykázáni, jelikož činí na polích krádeže bramborů a řepy; v noci v podnapilém stavu křikem ruší noční klid. Zakročení zdejších občanů nemá účinku a jest nebezpečno se ani vůbec k nim přibližovati, neboť jsou násilné povahy a sebe menší výtce v opilosti jsou nebezpeční…“

Tyto skutečnosti, stejně jako dvě rozhledny, sloužily k rozvoji turistického ruchu. Dřevěné rozhledny stávaly na vrcholu Žákovy hory a Tisůvky. Takřka každou neděli jsme je, jako devítiletí a desetiletí kluci, navštěvovali a zkoušeli vylézt až na vrchol 42 metrů vysoké rozhledny. Rozhledna na Žákově hoře a Tisůvce byla zbořena v roce 1952 a dřevo použito k výstavbě místního kulturního domu, dnes výukového střediska brněnské univerzity. Je škoda, že nebyly obnoveny.

Je mnoho úkazů, kterým je možné při návštěvě katastru obce Cikháj se věnovat a poznáním přispívat k obnově mnohého. Při studiu jakéhokoliv úkazu, smyslu pověstí, pracovitosti lidu, budeme si vytvářet obraz vísky, která pro mnoho generací byla skutečným domovem. V každém historickém údobí mělo slovo domov překrásnou vůni. Nikdy se neměnila, stejně jako se nemění vůně chleba.

Jan Karník Cikháji (1935)

Kde Žákova hora s Tisůvkou

na harfy smrčin hrají,

tam poutníče zastav nohu mdlou,

odpočiň na Cikháji.

Tam kyne tvé žízni pěnivý džbán

a štědřeji nežli kdo tuší,

hospodou budeš vyčastován,

okřeješ srdcem i duší.

Co nezmohlo slunko a balzámy hor,

to Joklovo koření spraví;

vykročíš odtud – omládlý tvor!

Ze silné horácké stravy.

Rudolf Hegenbart

rozcestí na Žákově hoře
rozcestí na Žákově hoře

Učitelů si vážím

V životě, a to nejen v březnu, se nejednou zamýšlím nad posláním učitele. Rád vzpomínám na ty, kteří mě učili v základní a střední škole i na ty, kteří životu v obci vštěpovali kulturu. Odtud se odvíjela budoucí životní orientace. Mohu jmenovat manželé Oldřicha a Jarmilu Říhovi, Oldřicha Bartoše, Františka Krejčího, Břetislava Wurzela, Marii Ptáčkovou, Anastázii Andělovou, Marii Tlustou a mnoho dalších. Vedli mě k osvojování si vědomostí, k utváření dovedností, rozvíjeli moje schopnosti, potřeby, zájmy, navozovali k správnému chování a jednání. Směřovali mě k vnímání přírody, utvářeli základy k racionálnímu hospodaření. Učili lidové, vlastenecké písně, verše, vedli k lásce ke knize, podněcovali k hraní divadel.

Díky učitelům jsem si vážil a vážím české knihy, z jejich doporučení jsem si mohl připomínat například stať Františka Pátka otištěnou ve Žďárském obzoru 1. července 1903. Tehdy F. Pátek mj. psal: „..Čech zvolna byl zdoláván stále, až přešel Bílou horou…a dál již volný nežil. Po vlastech českých zhoubná cizota, pak rostla a vzmáhala se v úkor Čechů zesláblých… Čech vyhnán z chrámů, paláců, statků svých, jež otcové mu dali hrdinní a chrabří vždycky, on stal se rabem, cizím nevolníkem a cizák vládl jím i jeho jměním. Čas krutý to byl pro národ český!…Parnas český zpustl, zašel téměř… Jen tu a tam, kde srdce české vskutku bilo, jak poklad chován tajně kvítek z něho – kniha česká – před nepřátelů zraky bystrými…živel český nepodlehl zcela…zbraně tyto posvátné on třímal pevně a postupoval vpřed – až vzkřísil národ!…“ Stejně stará Z. Ptáčková dodala: B. Litochlebová: „..O. Bartoš nebyl špatný učitel. Tenkrát za války jsme se toho moc nenaučili. Pořád se opakovaly věci kolem Velkoněmecké říše. On ale pro to nebyl a tak nás k ničemu nenutil. Byl proti Němcům. Bylo znát, že je vlastenec. Německy jsem se moc neučila. Tatínek to neměl rád a taky nechtěl abych se němčinu učila…“ J. Machová: „…Na Protektorát mám špatné vzpomínky. V této zlé době nám ubíhalo mládí. Bylo stanné právo, nebyly muziky, nebyly divadla, večer se nesmělo vycházet ven. Ráno jsme vstávali a venku Němci. Určitejm lidem nebylo možný věřit….“

Přičiněním učitelů jsem se dovídal, že u nás se rozvíjelo například loutkové divadlo v době národního obrození a že mezi takové velikány patřil Matěj Kopecký. Na jeho osvícenské ideje navázali v Cikháji v roce 1926. Z iniciativy učitelů uskutečnili občané sbírku při níž získali 143 korun jako základu k pořízení loutkové scény a loutek. Dne 13. února 1927 mohly předvést občanům první divadelní hru. Škoda, že dnes loutky zaprášené prachem odpočívají na půdě bývalé školy. Od roku 1901, díky otevření Národního domu ve Městě Žďáře a 13ti představením v roce, se inspirovali občané v čele s místním učitelem k hraní divadel. Tradice přecházela z generace na generaci. Vedle divadel byly připravovány lidové obřady k vánocům, velikonocům, k pálení čarodějnic, Kácení máje. Jak se dovídám z kronik výtěžek z kulturních akcí byl věnován na organizování různých přednášek, na promítání „světelných obrazů“, k zájezdům na památná místa naší vlasti. Kulturní aktivity se stávaly záležitostí téměř všech občanů. V kronice se můžeme dočíst, že například na vánoční besídku v roce 1940 rodiče dětí darovali 11, 75 kg pšeničné mouky, 3,60 kg tuku. 4, 85 kg cukru, 54 kusů vajec, 56 kg kávy, 2 cikorky, 2 citrony, 1, 51 kg marmelády, 1 kg tvarohu a 9 litrů mléka. Ve škole ženy a dívky připravily vánočky, koláče a několik druhů cukroví. Pan A. Tlustý č. 23 dal dřevo a propůjčil svoji pekárnu, kde se všechny pochoutky pekly.

Díky učitelům byla kdysi v Cikháji i malá kapela. Starší generace si ještě pamatuje jak v období 1. republiky vyhrával B. Hegenbart na harmoniku, J. Wasserbauer na křídlovku a foukací harmoniku, Josef Vais a M. Haman na klarinet, cestář Haman a A. Pešl na harmoniku, František Weiss na basu, J. Ptáček na kytaru, F. Pešl na housle. Nejúspěšnějším muzikantem byl S. Ptáček , který hrál na křídlovku a byl součástí mnoha kapel na Žďársku.

S úctou si připomíná práci učitelů i mnohem starší generace. V rozhovoru k historii obce Cikháj mnozí z nich vzpomínali na počmárané školní lavice, na rozbitá okna ve třídě, na výprasky za nezvládnuté učivo, na přísné učitelé. Tehdy jim byli protivní. S. Tlustý ve svých 75 letech řekl k učiteli O. Říhovi: „ Ve škole hodně naučil, Měl vždycky připravenej prut a kdo neuměl tak dostal…Žádnej z kluků, který k němu chodil se ve světě neztratil a dobře se dopracoval…“ Josef Vais ve svých 85 letech k témuž učiteli mj. řekl: „…To byl moc dobrej učitel. Nesnášel ale nepořádek špatné učení. Ten kdo neuměl, tak se s ním hned vypořádal…dneska, když si to všechno připomínám, tak si myslím, že to bylo dobrý a správný…povídal, abychom se na školu nedívali jako na mučírnu, ale jako na stánek, kde nás něco naučí pro život. Na jeho slova jsem nikdy nezapomněl…“
A. Bílá, přes osmdesát let, řekla: „…Ve škole jsme několikráte museli klečet a dostávali rákoskou. Dělali jsme ostudu jako mladý všude…Do školy jsem chodila za Říhy. Byl to dobrej učitel. Byl sice strašně přísnej, ale hodně naučil. Několikráte jsem byla po škole. Jednou to bylo k vůli dějepisu. Tenhle předmět jsem neměla ráda. Já ty různí králové jsem si nepamatovala…“

Díky učitelům panoval v obci realistický názor na svět, občané uměli a umí pracovat, překonávat překážky, radovat se, skromně a spokojeně žít, byli vlastenci. Ještě dnes mně zní slova historika F. Palackého, které nejednou připomínala učitelka A. Andělová: „Národ, jenž nemá citu národnostního, podobá se muži, jenž nemá citu pro čest!“ A na závěr nemohu pominout citát, který připomínal učitel O. Bartoš z knihy Děje husitů, díl III 1948 od Emanuela Arnolda: „Sedláče, měšťane, jdi na Lipanské pole, vyroň tam proud slzí, neboť pakli tě břímě panstva a světských tyranů až k zemi tíží, pomni, že jen na Lipanských polích a nikde jinde tvá práva lidská pochována leží, která však proudem nynějšího času zase vydobyta budou.“

Dík vám, milí učitelé.

Rudolf Hegenbart

Setkání bývalých žáků s učitelkou A. Andělovou po 42 letech v Herálci
Setkání bývalých žáků s učitelkou A. Andělovou po 42 letech v Herálci

Učitel – vlastenec

Před 100 lety, 10. ledna 1909, se narodil ve Slezsku budoucí řídící učitel v Cikháji, Oldřich Bartoš. Vychodil obecnou školu, státní reálné gymnasium v Příboru, kde v roce 1929-30 maturoval. Působil jako učitel v Polance, v Hati na Hlučínsku, ve Vyškově a v Solo Slatině na Podkarpatské Rusi. Po zkoušce dospělosti pracoval jako učitel v Bravanticích. Po neblahých poměrech v roce 1938 byl přidělen na okres novoměstský jako učitel do Jimramova. Odtud byl 15. ledna 1939 přidělen jako řídící učitel do Cikháje.

Co se píše ve školní kronice

Od samého počátku byl aktivní. Vedl své žáky ke sběru odpadových hmot i k podpoře chudých dětí. Jak se uvádí v kronice pro nákup školních pomůcek, sebrali žáci školy 6 metráků odpadových hmot, ve prospěch trpících dětí bylo sebráno 170 vajec a 10 korun. Pro pomoc nemajetným matkám a jejich dětem bylo vybráno 60 korun, sebráno 15 bochníků chleba. Na zakoupení nových učebnic získala správa školy, od kroužku mládenců v Cikháji, dar 200 korun a 100 korun od městské záložny ve Městě Žďáře. Na aktivitu dětí přispíval i výtěžek z hraní divadel Děti nacvičily a sehrály divadelní hru „Váša nespokojenec“ „Frantíkovy trampoty“. Za vstupné získali 391 korun. Dospělá mládež sehrála divadelní hru „V té naší álejí“ a nacvičila pestrý silvestrovský program. Oldřich Bartoš dbal, aby děti znaly dobře své okolí, krajinu, kde žijí. Navštěvoval s nimi Žákovu horu, Tisůvku, Devět skal, Čtyřpaličaté skály, Perníčky, Karlštejn, Svratku, Herálec, Skelnou Huť. Vlastivědné vycházky sloužily k pěším pochodům, k výkladu a poznání přírodních krás, místních pověstí, místních tradic, k obdivování studánek a jejich pramenů. Pravidelně každé pondělí a úterý zapůjčoval k poslechu školského rozhlasu žákům vlastní rádio, občanům k poslechu zahraničního vysílání. Mottem jeho snah, jak sám vepsal do kroniky, bylo vychovat charakterního člověka, který by byl platným členem svého národa.

Aktivitu přerušily protektorátní poměry

Ve školní kronice dne 31. července 1940 bylo mj. zapsáno: „Na úřední vyzvání musely být vyřazeny, zabaleny, zapečetěny a v místnostech veřejnosti nepřístupných uschovány závadné obrazy, knihy a pomůcky vzhledem k změněným státoprávním poměrům. Rovněž tato kronika byla v tomto smyslu překážející a uskladněna, jak shora uvedeno“. V témže roce zemská školní rada zaopatřila pro místní školu říšskou vlajku s hákovým křížem a protektorátní vlajku skládající se z vrchního bílého pruhu, středního červeného a spodního modrého. V obci byl nařízen soupis všech osob. Obec byla označena německo-českým nápisem. Ve večerních hodinách bylo nařízeno zatemnění oken. Ve škole se začala vyučovat němčina. Učitel O. Bartoš k výuce německého jazyka musel navštěvovat kurs, on a jeho manželka byli přinuceni si opatřit průkaz o nežidovském původu. Kulturní život v obci ustal. Sedm mladých aktivních občanů dostalo příkaz odejít na práce do Německé říše. Pod trestem smrti bylo obyvatelstvu zakázáno poslouchat rozhlasové vysílání z Londýna a z Moskvy. Začalo zatýkání vlastenců. Proti německé okupaci se začalo v obci, pod vedením Františka Bukáčka č. 4, rozvíjet odbojové hnutí.

Statečnost od samého počátku

Řídící učitel O. Bartoš byl mezi prvními, kteří projevili odvahu a statečnost. Od jara 1941 schovával u sebe spisovatele a básníka Petra Křičku. Zde se léčil ze srdeční choroby, psal a překládal. V dalších letech ukrýval ve dřevníku francouzské občany, kteří utekli z německého zajateckého tábora. Aby uživil spisovatele i zajatce hospodařil, choval kozu a slepice, obchodoval s výrobky ze dřeva. Spolupracoval s občany, kteří organizovali odbojovou činnost a s hajnými, kteří koncem války přešli do partyzánských oddílů. I přes nátlak a vyšetřování jeho osoby četníky, zásadně odmítal vyřizovat agendu obecního úřadu v němčině. Znal všechny občany i jejich válečné a poválečné jednání. Počátkem května 1945 do školní kroniky napsal: „Dne 5. května 1945 obyvatelstvo Cikháj z nařízení partyzánského štábu kácí stromy přes silnici, vyhazuje mosty, aby nepříteli byl odsun po silnicích zpomalován. 8. 5. se záseky odstraňují, neboť silnicí se valí půl milionová zkrachovalá německá armáda ve velkých houfech, která se bojí ruského vojáka a hledá záchranu v americkém zajetí. Prvního ruského vojáka se slavobranou vítá náš lid 10. května 1945.“

Poválečné trampoty

Dnem osvobození obce se její správy ujal veřejně revoluční národní výbor, který byl ustaven partyzánskou brigádou M. J. Hus v listopadu 1944. Oldřich Bartoš protestoval proti některým jeho členům. Nepokládal je za věrohodné, kritizoval jejich poválečné lupy z rodin, které měly opustit území, prostřednictvím dočasné moci odmítal a veřejně pranýřoval jejich rychlé obohacování. Ti mu ale nezůstali nic dlužni, intrikovali. Rozhodli se, že se ho zbaví. Bez jeho vědomí požádali nadřízený školský orgán o jeho přemístění. Do hodnocení mj. napsali: „…národní výbor žádá o brzké přemístění řídícího učitele O. Bartoše a to z těchto důvodů: … jest to člověk velmi popudlivé a zbrklé povahy… Za protektorátního režimu staral se o jiné záležitosti, které nijak s jeho učitelským povoláním nesouvisely jako např. zprostředkovával objednávky různého dřeveného zboří…. Byl hrubý vůči předsedovi revolučního národního výboru. Učitel Bartoš po celou dobu protektorátního režimu nikdy v obecních záležitostech nebyl ani v nejmenším nápomocen… asi v srpnu 1940 neb 1941 vůči starostovi obce a vrchnímu strážmistru se velmi rozčiloval, že mu nemají co poroučet, aby se starali o své záležitosti a ne o jeho. Tato záležitost byla předmětem vyšetřování bývalým okresním četnickým velitelem z Nového Města na Moravě…“

A tak se stalo, s čímž nikdo z jeho žáků nepočítal. Po dlouhých tlacích některých činitelů revolučního národního výboru musel opustit školu. Díky spisovateli Petru Křičkovi a některým občanům obce, kteří se zúčastnili protifašistického odboje, nedošlo k jeho tragickému pádu. Do školní kroniky sám vepsal. „Řídící učitel Oldřich Bartoš od 15. ledna 1947 na zdejší škole nevyučuje. Jest uvolněn ze školské služby v Československé republice, jelikož jest ustanoven ministerstvem školství a osvěty správcem české doplňovací školy v Jižní Americe, Argentina město Temperley. V tamní školní kolonii bude pracovat rovněž jako osvětový pracovník… O. Bartoš přeje milým cikhajským dětem zdraví a plného úspěchu v životním zápase. Místní školní radě děkuje za vykonanou práci, kterou věnovali školním zájmům.“

VZPOMÍNKY JEHO BÝVALÝCH ŽÁKŮ

V.P. : „…Bartoš toho moc nenaučil. Měl spoustu rodinných problémů, které ho odváděly od soustředěnosti na výuku… My jako kluci jsme se věnovali víc hrám a všem možným srandám…“

N.F.: „…Učil nás Bartoš. Byl to dobrý učitel. Naučil nás dost. V době tělocviku nás vodil do lesa. Hráli jsme si na schovávanou a lezli po stromech, z mechu dělali různé parčíky a zahrádky…. V období války jsme mnohému nerozuměli, ale já jsem si ho cenil. Zdálo se mně, že je vlastenec, férový člověk…“

R.A. : „…Bartoš se mně zdál dobrej, takovej vesnickej učitel. Hodně naučil a já jsem se učil dobře. Ve třídě nás bylo 50 a všichni uměli…. Bartoš hrál dobře na housle. Také hospodařil. Držel si kozu. V Protektorátu jsme se učili němčinu. On ale byl vlastenec. Byl prvním, který ve dřevníku schovával francouzský utečence. U něj se také za války schovával spisovatel Petr Křička. On za námi někdy vyšel k pomníku vedle škol. My jsme seděli na chodech a ony vypravoval a taky se nás na mnoho věcí vyptával. Pamatuji si, že měl hodně bílé vlasy…“

V. M. : „…Bartoš byl trochu poděs, ale on byl dobrý učitel. Možná, že někteří na něj naříkali, ale já ne. Neměla jsem samý jednotky, někdy také dvojky a trojky…. Když jsem skončila školu tak mně bylo smutno…“

Úsudek nechť si každý udělá sám. Do obce a do vlasti se již nikdy nevrátil. Mnoho let psal rodině Hamanových a vyznával se k lásce k vlasti, obci, k mnohým rodinám. Po roce 1989 napsal do obce dopis, který se mezi zastupiteli ztratil… Škoda. Na řídícího učitele lze vzpomenout v dobrém. Byl to dobrý vesnický učitel, vlastenec.

Rudolf Hegenbart

školní třída v Cikháji pod vedením řídícího učitele Oldřicha Bartoše
školní třída v Cikháji pod vedením řídícího učitele Oldřicha Bartoše

Proč byl Lord Runciman v Cikháji

aneb zamyšlení před 15. březnem

 

Každé výročí mě vede k zamyšlení. Rád hledám podstatu té či oné události, snažím se najít příčiny, souvislosti. Nechci spoléhat na to, co mně kdo, i účelově, v rámci své ideologie, doktríny, řekne. Cítím potřebu osvojit si danou událost. Tato potřeba se násobí při výročích, jejichž rámec jsem jako žák školy prožíval jen okrajově a při tom byly historicky významné. Mám na mysli například 15. březen 1939, 2. světovou válku, i naše osvobození od fašismu. Nejednou jsem si položil otázku: co vlastně předcházelo válce? Proč vůbec vznikla?

Četl jsem zápisky bývalého partyzána A. Hamana z Cikháje.  Do svého zápisníku mj. napsal: „Přišel nešťastný den – 15. březen 1939. Ze všech stran se valily k nám hordy německých hrdlořezů. Nastala okupace a s ní velké zatýkání poctivých vlastenců…“ Co to znamenalo? Konec naší československé republiky! Německé vládní kruhy se nesmířily, po rozpadu Rakousko-Uherska v roce 1918, s hranicemi našeho státu, nesouhlasily s versailleskou mírovou smlouvou. Tu dne 28. června 1919 podepsaly mocnosti a Německo. Smlouva uznala hranice naší republiky v rozmezí historických zemí Koruny české.

V dospělém věku jsem zalistoval v českých Ilustrovaných listech č. 14 z roku 1925. Bylo v nich zveřejněno slavnostní prohlášení „Všeněmců“: „Německý lid odmítá diplomacii, která chce rozbíti jeho naději, že v celených územích německé kmeny v střední Evropě opět jednou budou sjednoceny. Myšlenka, že německá říše měla by nyní ústně se zříci naděje, že vráceny ji budou země uloupené versailleským násilím, jest všem německy cítícím mužům a ženám nesnesitelná…“ Významný politik Artur Seyss-Inquart v roce 1938 mj. řekl: „Koncepci národního státu převyšuje a překonává idea nového společenství. To bude transformovat životní prostor, který nám všem daly dějiny, v novou duchovní říši…“ V průběhu 2. světové války nacistický činitel Joseph Goebbels na adresu tehdy již okupovaných zemí Evropy prohlásil: „Znamená to pro vás, že jste příslušníky velké říše, která se připravuje na reorganizaci Evropy…“

V září 1938  učitelka cikhajské školy Jarmila Říhová napsala do kroniky, že i „u nás stále silněji pracovalo hnutí henleinovské, které ústy svého vůdce Konráda  Henleina vyslovilo 24. dubna 1938 požadavky… Začal boj proti republice…“ Prakticky toto hnutí rozbíjelo dobré vztahy Čechů a poctivých Němců, požadovalo připojení Sudet k německé říši, rozbití Československé republiky. V září 1938 učitelka Říhová napsala, že: „v cikhajských lesích se honu na zvěř zúčastnil britský loďařský magnát lord Runciman“. I tentokrát věděla, proč tak činí. Mínila připomenout budoucím generacím zradu tehdejších západních spojenců. Runcimanova mise zprostředkovávala jednání mezi československou vládou, presidentem E. Benešem a Henleinovou stranou. Snažila se donutit naši vládu k ústupkům. Delegace jednala, jak prohlásil dr. R. Kinský, z popudu manželky presidenta československé republiky, Hany Benešové v Zámku Žďáře s představiteli tehdejších šlechticů. Šlo o pokus hraběte Kinského přesvědčit lorda, aby bylo z Hitlerových územních požadavků vůči Československu upuštěno.

Spolu se všemi cikhajskými hajnými vítal lorda Runcimana v Cikháji revírník Otto Pompe a revírník z Huti Karel Němec. Ač byl lord s přijetím v Cikháji, čekáním na vysokou a s krásami místních lesů, nadmíru spokojen, od pronacistických zájmů neustoupil. Cikhajské prostředí ani snahy hraběte Kinského, uctivost místních hajných, neměly smysl.

  Vstupem vojsk na naše území, 15. března 1939, nastala okupace. Dne 16. března 1939 vydal v Praze německý říšský kancléř Adolf Hitler výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Celému světu sdělil: „Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa českomoravské země. Československý stát prokázal svou vnitřní neschopnost k životu a propadl proto nyní také skutečnému rozkladu. Německá říše z příkazu sebezáchovy zasáhla, neboť dokázala již ve své tisícileté dějinné minulosti, že díky jak velikosti, tak vlastnostem německého národa, jediná jest povolána řešit tyto úkoly…“

Říšský protektor, R. Heydrich, na tajné poradě nacistických veličin v Černíckém paláci v Praze dne 2. října 1941 měl mj. říci: „…Tento prostor se musí stát německým a Čech tady nemá co pohledávat… Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci. Tento prostor je srdcem říše a nemůžeme trpět, aby z tohoto prostoru přicházely znovu a znovu rány dýkou proti říši…“

Dne 9. června 1942, v den pohřbu Heydricha, potvrdil zájem německé říše Adolf Hitler slovy: „…Jsem pevně rozhodnut nevzdát se nikdy Čech a Moravy a německý národ neustoupí. Nejste-li schopni pochopit vážnost situace a změnit poměry, pak bude český národ odstraněn z Evropy… Je to mé poslední varování. Jinak buďte ujištěni, sáhnu k nejkrutějším prostředkům. Má rozhodnutí budou uskutečněna, i kdybych nepřežil… vedoucí kruhy Německa jsou téhož mínění a budou podle toho jednat…“ 

Závěry a mnohé souvislosti s různými projevy dneška nechť si vytvoří každý sám. Osobně jsem pochopil mínění a cíle některých německých kruhů. Jak uvedly statistiky, v duchu německé doktríny zahynulo 360 tisíc československých občanů v koncentračních táborech, Němci zabrali 340 tisíc hektarů orné a lesní půdy. Jen v malé obci Cikháj bylo zatčeno 11 obyvatel včetně žen, z nichž pět bylo odsouzeno k trestu smrti.  Na tato fakta by se nemělo zapomínat ani dnes.

V těchto podmínkách, v Čechách, na Moravě, na Českomoravské vysočině, na Žďársku, v městečkách a obcích pod Žďárskými vrchy, se rozvíjelo široce založené odbojové hnutí. Český národ nesouhlasil a nemohl souhlasit s okupací, se začleněním do Velkoněmecké říše, ani se zájmy nacistických pohlavárů.

V roce 2000 jsem obdržel dopis od majitele místních lesů, dr. Radoslava Kinského, který mne při setkání seznámil i s návštěvou britského lorda. Mj. mně psal: „Je jistě na místě, aby naši učitelé a učitelky stále seznamovali naši mládež s událostmi našeho odboje a osvobození z nacistické nadvlády… Objevují se různé pokusy o zpochybnění Benešových dekretů a přechází se mlčením případy vyhnání českých obyvatel z odtržených pohraničních oblastí, zvaných Sudety… Přejeme si, aby se podobné situace neopakovaly a vytvářely se podmínky pro harmonickou ekonomickou spolupráci se sousedními státy, uznávajícími naši suverenitu a právní řád…“

 

                                                                       Rudolf Hegenbart