Po válečných útrapách bylo v květnu 1945 v Cikháji veselo!

Mnichovská zrada západních spojenců v roce 1938 přinesla mnoho zlého i malé obci Cikháj. Občanka J. M. řekla stručně mj.: „…Na protektorát mám špatné vzpomínky. V této zlé době nám ubíhalo mládí. Bylo stanné právo, nebyly muziky, nebyla divadla, večer se nesmělo vycházet ven. Ráno jsme vstávali a venku Němci. K jaru 1945 byl Cikháj a všechny chalupy obstoupeny Němci. Tatínek se jednoho vojáka zeptal, co chtějí. Německý voják se ptal, kde jsou Rusové. Otec se bál cokoliv říci, a tak odpověděl, že neví, protože neodebírá noviny a radio nemá. Němec se mu přiznal, že mu o nic nejde, ale že nebyl mnoho let doma a neví, co je s rodinou, že mu je jedno kdo vyhraje válku, ale hlavně, aby byl konec…“

Počátkem roku 1945, po vypálení Vajsovy chalupy a nelidském jednání s obyvateli německým vojskem, vše naznačovalo brzké ukončení hrůzné války. K tomuto období např. B. L. řekla mj.: „…Pamatuju si, když na Pihovinách seskočili partyzáni a kolony Němců začaly jezdit na Cikháj. Když vypálili Vajsovu chalupu, zavírali J. Roučku, tak jsme zrovna měli na stole oběd. Všichni ho nechali na stole a nejedli. Přestalo nám chutnat. Měli jsme strach, že nás vypálí a vyženou nebo odvezou… Několikrát byli u nás partyzáni pro chleba a cibuli. Záhy po udání přijelo gestapo. My jsme leželi v posteli a jeden jak chodil po místnosti, tak na nás ukazoval a říkal kindr, kindr, kindr. Maminka rozuměla trochu německy, a tak je poslouchala, co říkají… Na Němce nemám dobré vzpomínky. Měla jsem k nim odpor… Otec spolu s chlapama z Cikháje drvařil. Jednou je navštívili v lese partyzáni. Přinesli nějakou kořalku nebo líh z vypuštěného lihovaru ve Žďáře. S chlapama se pěkně napili a všichni byli namazaní. Naši drvaři to nevydrželi. Některé bylo třeba odvést na sáňkách domů. Pak leželi u nás. Byl to strejc Slámů, Odehnal, Šebek, Koláček, Blažíček a můj tatínek. Strejce Slámovýho jsme dali na slámu. Přinesli ji do světnice na podlahu. Blažíčka dali ležet ke kozy do chlívka. Pro nás děcka to bylo legrační. Hajnej W. je udal. Pak přijeli gestapáci a u nás je kvůli partyzánům vyslýchali. Po světnici chodili jak frajeři, frajersky se promenádovali. Při výslechu však chlapi nic nevěděli. Koláčka toho odvezli ještě k výslechu do Nového Města na Moravě. Nebylo to nic platné, nic nevěděl… Těsně před koncem války přijela do obce Todtova organizace. Vedle velitelů, Němců, to byli vesměs zajatci polské a ruské národnosti. Bydleli ve škole, v jedné hájence a Němci v hospodě u Joklů. S Rusy a Poláky jsme sedávali u kapličky. Anežka Ptáčkova, Máňa Pešlova a další. Holky zpívaly česky a oni rusky a polsky. Bylo jich asi dvacet. Byli to dobří kluci. Oni nám zpívali „Všagda je cestička, kakdá je panenka…“ Pak se ztratili. Některé zajatce odvedli partyzáni a ostatní odjeli pryč. Dva z nich se vrátili po válce jako ruští vojáci a hlídali u Hamanů.“

Pokračovat ve čtení „Po válečných útrapách bylo v květnu 1945 v Cikháji veselo!“

Máj 2014 – Nebuďme lhostejní!

Před 69 lety, dne 5. května, po šestileté okupaci zavlála znovu na domě starosty obce Cikháj československá vlajka. Oči občanů byly pokryty slzami štěstí. Partyzáni prohlásili obec za svobodnou! Již bez skrývání obědvali v mnoha domácnostech, hovořili o statečnosti místních občanů, kteří pomáhali v boji proti nepříteli.

Německý fašismus měl v úmyslu zotročit a vyhladit náš národ. Ztratili jsme jednu třetinu území s 1.250.000 obyvateli české a slovenské národnosti, 40 procent všeho průmyslu a většinu surovinových zdrojů, přervány byly dopravní spoje, zničen obranný systém. Veliké byly ztráty morální, rozklad politického a ideového systému. Rozhodnutí německého vůdce A. Hitlera bylo jasné: „Poněmčení československého prostoru germanizací Čechů, tj. jejich asimilaci. Z asimilace je třeba vyjmout ty Čechy, o kterých jsou rasové pochybnosti anebo kteří mají k říši nepřátelský postoj. Tuto kategorii je třeba vyhubit.“ Válka vyvolaná německými fašisty pohltila tisíce životů lidí, kteří mohli žít. Zatýkání místních občanů, vypálení a prostřílení dvou domků fašisty vedlo ke vzdoru proti praktikám protektorátní moci.

Dne 1. května 1945 byla obec totálně obsazena německým vojskem. Spolu s gestapem prohledávali vojáci každý dům, hledali partyzány. Odpor občanů proti fašistické zvůli vyvrcholil 5. května 1945, kdy uposlechli výzvy partyzánů a přispěli k závěrečnému odporu. Téměř všichni muži káceli stromy přes silnice vedoucí do obce, aby zamezili dalšímu příjezdu německých vojsk.

Pokračovat ve čtení „Máj 2014 – Nebuďme lhostejní!“

Povznesme českého ducha!

Po létech jsem znovu četl knihu Josefa Kajetána Tyla „Kusy mého srdce.“ Byla vydána v roce 1844, v době kdy český národ ovládala šlechta, církev. V úvodu spisovatel mj. připomíná: „Každý život lidský uzavírá v sobě zajisté několik okamžení, ježto se tak hlubokým a plamenným písmem člověku do srdce a do paměti vtisknou, že nemohou nikdy více z něho zmizeti a že jej v blahostných vzpomínkách až k hrobu doprovázejí…“ Četba knihy vzbudila k pisateli moji velikou úctu. Jeho myšlenky, popis jevů, se mně zdají aktuální. Charakterizují obsah vlastenectví, velikou, poctivou a především trvalou práci pro vlast, inspirují k upevnění a rozvoji českých národních tradic.

Po přečtení knihy jsem zalistoval v kronikám místní školy a obce, v archivních dokumentech. Hledal jsem souvislosti. Zaujal mě soudní spor z roku 1366 o území mezi církevní institucí ve Žďáře a novoměstským panstvím. Spor řešil maršálek království českého Jindřich z Lipé. Letos si občané připomenou onu dobu – 640 let kdy vstoupila do lesního komplexu, dnešního katastru obce, civilizace. Připomenul jsem si i pozdější období. Vládu šlechty a církve po roce 1620, po Bílé hoře, onen duchovní a hmotný útlak, úpadek českého národa, jeho kultury.

Kronikáři obce psali jak v těchto dobách chodili učitelé s dětmi pěšky dvakrát týdně do kostela vzdáleného více jak 10 km. Po každé svatou zpovědí, modlitbou a svatou mší uctívali společně zrození té či oné šlechtičny, císaře či císařovny, příslušníků jejich rodu nebo svaté, které děti vnímaly z výuk katechismu. Děti se učily uctívat modly a různé nadpřirozenosti, jak jim vštěpovali faráři. Před každým zahájením výuky ve škole se děti modlily a chodily v čele s učitelem prosit občany o jídlo, o oděv, o příspěvek na školu, na plat a obživu učitele. Doma se vyprávěly pověsti o nadpřirozenosti místních hor, lesů, studánek a toků.
Převelikou událostí byla uvědomovací práce od profesorů z vysokých škol, kteří navštěvovali katastr obce. Místní lid vyváděli z iluzí, z nadpřirozenosti, tmářství, pracovali k povznesení českého ducha občanů a to v souladu s národními buditeli té doby. Zakletá a pověstmi obklopená Žákova hora, Stříbrná studánka jako jeden z pramenů řeky Svratky, hora Tisůvka s Čertovým kamenem, hluboké lesy, přestávaly být postrachem.

Pokračovat ve čtení „Povznesme českého ducha!“

Poděkování lesníkům Kinského hospodářství a občanům

Občanům, kteří se zajímají o partyzánské hnutí a jeho výsledky ve 2. světové válce ví, že v katastru obce Cikháj na Fryšavském kopci nedaleko Žákovy hory sídlil štáb partyzánské brigády M. J. Hus. Na tomto místě byl v roce 1975 odhalen Památník a obnovena chatka. V ní pobývali partyzáni a konaly se porady štábu. Po tragedii štábu v blízkosti Leškovic na Havlíčkobrodsku pobýval v těchto místech štáb oddílu Kirov. V roce 1975 se v Cikháji sešly všechny partyzánské oddíly, které působily v prostoru Žďárských vrchů, čeští a ruští partyzáni. Byli přítomni velitelé mnoha partyzánských skupin v čele N. Kolesnikem, majorem Melničukem, V. Kadlecem – Ivanem Hrozným a mnoho dalších českých a ruských partyzánů ze Sovětského svazu a z vesnic a měst z okolí Ždárských vrchů Zúčastnili se odhalení všech Památníků v katastru obce Cikháj a v obci samotné.

Místo se stávalo cílem setkání mladé generace, turistů a odbojářů. Poseděli a pobesedovali v chatce s bývalými partyzány, opékali špekáčky. Jak ubíhala léta, docházelo k devastaci chatky i Památníků. Nejednou kdosi neznámý odcizil pamětní desku s nápisem. Před několika léty došlo z iniciativy tehdejšího předsedy OV ČSBS inž. pplk.v.v. Koutenského k obnovení nápisu na kamenném Památníku. Časem se, vlivem deštů a sněhu, nápis ztrácel.

Pokračovat ve čtení „Poděkování lesníkům Kinského hospodářství a občanům“

Znáte první základnu partyzánů ve Žďárských vrších?

Byla na Kamenném vrchu, kóta 801, nedaleko Skelné Hutě a Cikháje. V tomto katastru si v říjnu 1944 vytvořili partyzáni svoji základnu. Postupně zde pobývali členové štábu brigády M. J. Hus, Vpřed, Kirov. Na tomto místě je umístěn Památník, který připomíná onu dobu.

Pan Karel Bohdálek z Boskovicka, z vlastní iniciativy, vyrobil orientační tabule, aby toto místo mohli navštívit návštěvnici a připomenout si odboj proti německým okupantům ve 2. světové válce. Patří mu veliké poděkování.

Pomník na místě tábora partyzánů
Pomník na místě tábora partyzánů

ukazatele k pomníku
ukazatele k pomníku

Chovejme úctu k historii

V květnu uplyne 68 let od skončení 2. světové války. Nechybělo mnoho a většina občanů nesouhlasících s německou okupací a vznikem Protektorátu Čechy a Morava, mohla bydlet na Sibiři anebo v asijských stepích. Ostatní uvěznění měli vlastním popílkem znečisťovat evropské atmosférické klima. Říšskoněmecký kancléř Adolf Hitler prohlásil v červnu 1942 mj. „Jsem pevně rozhodnut nevzdat se nikdy Čech a Moravy… Nejste-li schopni to pochopit a změnit poměry, pak bude český národ odstraněn z Evropy… buďte ujištěni, sáhnu k nejkrutějším prostředkům…“

Po Židech, Polácích, Cikánech, duševně a fyzicky postižených, byl na řadě náš národ. 360 tisíc zavražděných, a umučených Čechů zemřelo krutou smrtí. Němečtí uchvatitelé toužili po naší rodné zemi, po bohatství našich národů. Totální germanizaci, genocidě a vystěhování českého národa zabránili naši spoluobčané, vlastenci, státníci a především vojáci armád zemí protihitlerovské koalice, zejména Sovětského svazu.

Pokračovat ve čtení „Chovejme úctu k historii“

Moje setkání s velitelem brigády M. J. Hus N. Kolesnikem

K 68. výročí příchodu prvních ruských partyzánů do Žďárských vrchů

Nikolaj Kolesnik v Cikháji v roce 1975

Jako žák základní školy, díky častému příjezdu německých vojsk do obce jsem, v období 2. světové války, začal vnímat dění v obci, atmosféru doma, ve škole. Stále více se hovořilo o zvěrstvem Němců, o zatčení a popravách lidí. Na rozhraní roku 1944 a 45 docházelo k zatýkání i v obci Cikháj. Gestapo zatklo deset občanů včetně dvou žen. Německá vojska vypálila domek rodiny Vaisových, prostřílela domek Roučkových. Hledali partyzány, vysílačky, dokumenty. Kolony přijíždějících německých vojsk vzbuzovaly strach, obavy. Z místní kapličky byl odvezen zvon. Občané tvrdili, že to je známka konce obce. Do obce se nikdy nevrátil. Na vypálení domku Vaisových jsem nikdy nezapomněl. Zoufalý pláč a křík majitelů, bučení krávy, divné mečení kozy, štěkot a vytí psa. Tyto jevy spolu s obrovskými plameny z domku přiváděly k zoufalství a k pláči. Měli jsme strach.

Trosky Vaisova domu po vypálení německými vojsky

Co dělali Vaisovi

Pokračovat ve čtení „Moje setkání s velitelem brigády M. J. Hus N. Kolesnikem“

Vzpomínka na Ivana Hrozného – Kadlece

Ke konci 2. světové války se hovořilo, ve vesničkách kolem Žďárských vrchů, o statečnosti Ivana Hrozného. Na jeho hlavu vypsala německá vojska vysokou odměnu, 100 tisíc protektorátních korun. Měl podíl na vyhazování mostů, lokomotivních dep, na likvidaci fašistických vojsk. Jako žák základní školy jsem si ho přirovnával ke statečnosti Janošíka a jiných odvážných veličin, které jsem znal z pohádek či z vyprávění pověstí. Nikdy a nikdo mně tehdy neřekl, že „Ivan Hrozný“ pobýval i v obci Cikháj, v hájence u Jaitnerů a v domku u Vaisů, že spolupracoval s otcem mé ženy Adolfem Hamanem, navštívil mnohé další rodiny, že jeho jméno byla dočasná „přezdívka“.

Na snímku vlevo Ivan Hrozný – V. F. Kadlec v Cikháji v roce 1975

Kdo byl „Ivan Hrozný?“

Pokračovat ve čtení „Vzpomínka na Ivana Hrozného – Kadlece“

Co znamená připomínka odboje ve 2. světové válce?

Blíží se květnové dny kdy si budeme připomínat 66. výročí ukončení 2. světové války, našeho osvobození, osvobození obce Cikháj. Při těchto vzpomínkách nemůžeme zapomínat na Mnichovskou zradu západních spojenců z roku 1938, nesmíme zapomínat na následný 15. březen 1939. V tento den německá vojska okupovala naši zemi. Tento den byl začátkem fyzické likvidace českého národa, jazyka a kultury, tento den byl počátkem utváření forem odboje českého lidu proti německým uchvatitelům.

Ve 2. světové válce našlo smrt 60 milionů obyvatel naší planety, 360 tisíc Čechoslováků, z nichž 200 tisíc zemřelo v policejních věznicích a koncentračních táborech. V nich strádalo a čekalo na popravu i 11 občanů malé horské vesničky Cikháj. Z cel smrti pankrácké věznice je osvobodila v květnu 1945 Rudá armáda. Všechny padlé, popravené, umučené, vězněné, jakož i ty, kteří se účastnili odboje proti fašismu, si připomínejme s úctou.

President, dr. E. Beneš, po návratu z exilu do naší osvobozené vlasti v roce 1945 mj. řekl : „…na tuto válku se nesmí zapomenout a aby se nezapomnělo, je nutno ji sebevědomě a důstojně, ve jménu práva a svobody, práva a pravdy, ve jménu lidskosti, živoucí, opravdové a správné lidskosti, stále a stále připomínat.“

Čas běží. Léta ukrajují nemilosrdně každému z nás. S odcházející generací 2. světové války mizí z naší kolektivní paměti její tragédie, stejně jako události spojené s partyzánskými památníky ve vesnicí Cikháj. Ta byla střediskem odboje partyzánské brigády M. J. Hus a oddílů Záře, Vpřed, Kirov. Je naší povinností, tento stav měnit a velkou a složitou práci našich obyvatel připomínat.

S partyzánskými veliteli v roce 1975 v Cikháji
S partyzánskými veliteli v roce 1975 v Cikháji

My, poslední pamětníci, nezapomínáme na ideu odboje. Partyzáni při politických a bojových aktivitách pro naše osvobození slibovali, že budou bojovat tak, jak bojovali praotcové husité, neznaje bázně, nereptaje ve svízelných situacích, že neustanou v boji a nesloží zbraně dokud země česká a moravská nebude vyčištěna od hitlerovských band a jejich přisluhovačů.

My, poslední pamětníci, si připomínáme jejich přání, žít v sociálně spravedlivé společnosti bez hospodářských a politických krizí, bez improvizování života, bez stálé úzkosti o zítřek, bez strachu z toho, co přijde.

Při výročí od ukončení hrůzné války si znovu připomínáme zásluhu na našem osvobození od východní ruské země a jejích spojenců. Díky jí Německá Říše padla. Praha – hlavní město naší vlasti –vítala 9. května 1945 Rudou armádu květinami a zpěvem, v Cikháji byl slavnostně uvítán první ruský voják 10. května 1945.

Americký generál D. Einsenhower v červnu 1945 před kongresem USA prohlásil:
„Tažení Rudé armády sehrálo nejdůležitější roli při porážce Německa. Schopnosti sovětského velení, statečnost a houževnatost jejich bojovníků – mužů a žen – musí nadchnout každého, kdo se rád obdivuje bojovým kvalitám vojáka. Sovětský lid přinesl obrovské oběti na své vlastní půdě, zpustošené zvěrstvy Němců. Jeho pevné rozhodnutí nepřipustit jiný výsledek války než vítězství, a to ve chvíli, kdy byl zatlačen až ke Stalingradu se bude uctívat v dějinách navždy.“

Občané byli po válce šťastní a vysoce si cenili boje Rudé armády. S hrdostí, spontánně, slavili svůj státní svátek v den kdy byla osvobozena Praha. Svá srdce, lásku, vůli, věnovali budování svobodné vlasti, volali po trvalém míru, po přátelství.

Jaká je situace dnes?

66 let po válce neexistuje světový mír. Válčí se na mnoha frontách. Svět je zahlcen vojenskými základnami a obloha zaplněna špionážními družicemi.

V roce 1989 lid uvěřil tribunům z balkonů, že pravda a láska zvítězí nad nenávistí. Nezvítězila. Naopak. Různé skupiny nahlodávají velikou zásluhu ruské země na osvobození naší vlasti i šlechetné úsilí partyzánského odboje, zpochybňují vysokou poválečnou pracovní aktivitu lidu. Někteří dokonce tvrdí, že hrůzy a utrpení ve 2. světové válce způsobovali občané naší vlasti Němcům. Společnost se dělí. V roztříštění mrháme síly v půtkách proti sobě a nepřátelé v různých podobách se smějí a loví volně v kalných našich proudech. Kdy konečně poznáme, že svorností malé věci rostou, nesvorností velké se rozpadají?

Mnozí pisatelé se domnívají, že nemáme paměť, že neznáme svoji historii a dlouhé zápasy našeho lidu o identitu, svéprávnost, svobodu, suverenitu! Z historie víme, že zájmy vyvolených odpůrců naši vlasti byly vždy stejné. Likvidovat Slovany mezi něž patříme a zabrat české území.

Vzpomeňme na Bílou horu. V roce 1903 tehdejší stav v naší zemi komentoval ve Žďárském obzoru František Pátek. Psal: „Sláva Jana Žižky i následníka Prokopa Holého, též mučedníka kostnického vše v času víru nepříznivém zašlo, zaniklo. Čech zvolna zdoláván byl stále a volný nebyl. V Čechii těžký padl sen, sen ochablosti, udolanosti, ba přímo – smrti národní! Po vlastech českých zhoubná cizota pak rostla a vzmáhala se v úkor Čechů zesláblých. Čech vyhnán z chrámů, paláců, statků svých, jež otcové mu dali hrdinní a
nevolníkem a cizák vládl jim i jeho jměním. Čas krutý byl to pro náš národ český“

Posuďme každý sám, zda se neopakuje mnohé. Žijeme dnes v zemi , kde nám toho moc nepatří. Z některých statistik je známo, že téměř 70 % české ekonomiky je v rukou zahraničního kapitálu, rozprodáváme majetky, půdu. Je nám předkládána úpadková kultura a vnucován konzumní styl života. Vychytralost má přednost před poctivostí, překupnictví před pracovitostí. Téměř o každém kroku u nás se rozhoduje v Bruselu.

Mnohým i dnes vadí touhy prostého lidu po sociálním pokroku. Raději mají Bílou horu, ten Mnichov 17. století, než dobu husitskou. Bouřlivý hlas husitské revoluce má pro ně ještě dnes nelibý a nepříjemný zvuk. Období Bílé hory, rakouské monarchie, protektorátu a německé nadvlády, chválí jako úctyhodnou dobu pořádku.

Vzpomínat odkazu a vážit si partyzánského odboje vyžaduje, rozebírat ideje pro něž šli partyzáni do zápasů za naši svobodu, za lepší svět, rozhodně vystupovat proti všem projevům, které narušují naši svrchovanost, samostatnost, naši českou identitu, bránit naši svobodu vybojovanou našim lidem v říjnu 1918 a v květnu 1945, chránit, opatrovat kulturní, technické, společenské bohatství naší vlasti, budované po staletí, rozkrývat a zastavit právní podvody a rozmělňování majetku naší republiky ve prospěch dávných feudálů, pohrobků nacistů, kolaborantů.

Přicházejme do míst kde se tvořily základy českého odboje, k památníkům v Cikháji, a nezapomínejme, že pro ideje svobody, suverenity, samostatnosti bojovali a umírali naši a ruští partyzáni, občané Žďárska, Českomoravské vysočiny, vlastenci českého a slovenského národa.

Rudolf Hegenbart

Oldřich Bartoš – pro cikhájské pamětníky

Starší generace si dobře pamatuje na řídícího učitele O. Bartoše. Učil nás za 2. světové války a dva roky po osvobození. Ve 2. světové válce se zúčastnil, spolu s místními občany, odbojové činnosti. Po osvobození obce měl výhrady k některým členům revolučního národního výboru. Nesouhlasil s praktikami stěhování občanů do nevhodných prostor, s rozkrádáním jejich majetku, autoritářským spravováním obce. Činitelé revolučního národního výboru si na něj stěžovali a požádali nadřízené orgány, aby byl ze školy v Cikháji odvolán, aniž to sním projednali. V dopise psali jak odmítal překládat agendu obecního úřadu do němčiny, jak nechtěl poslechnout vedoucí činitele revolučního národního výboru, jak ve válce podnikal, jak prý se nevěnoval výuce, jaké měl špatné manželství apod. A tak se stalo, že byl, jak sám píše v kronice školy, odvolán ze školství a přesunut do zahraniční, do Argentiny, aniž tušil odkud vítr vane. Velkou zásluhu na jeho zařazení v cizině měl spisovatel Petr Křička, který mu byl vděčen za pomoc a schovávání před gestapem. Kladné hodnocení poslali k jeho práci a chování, za účast v odboji i bývalí partyzáni z Cikháje a nový předseda národního výboru Bohumil Haman č.1. Oldřich Bartoš byl přijat presidentem republiky dr. Edvardem Benešem a dalšími činiteli ministerstva školství a zahraniční. V roce 1947 odjel do Jižní Ameriky.

Oldřich Bartoš
Oldřich Bartoš

Po společenských změnách v Únoru 1948 byl v roce 1950 požádán, aby se vrátil do Československa. V dopise mu KNV Jihlava ukládá, aby se vrátil na „své působiště v Cikháji“. K dispozici je i dokument krajanů z Argentiny. Žádají presidenta republiky, aby byl ponechán v Argentině. Otiskujeme nesouhlas československých orgánů s dalším pobytem v zahraničí. V květnu 1950 napsal O. Bartoš ministerstvu školství dopis, ve kterém návrat odmítá. Dopis je výrazem jeho vlastenectví, úcty k velikánům kultury a tehdejším představitelům vlasti. Všechny dopisy jsme nyní získali. Jejich ukázky a výňatky zveřejňujeme. V dopise z února 1950 se mj. píše: „…MŠVU odvolává Vás s okamžitou platností z Vašeho dosavadního působiště a žádá, abyste se ihned po doporučení tohoto dekretu vydal na cestu do vlasti. Po příjezdu do ČSR hlaste se na MŠVU a 1. dubna nastupte na svém působišti v Cikháji…. vyplácení zahraničního přídavku zastavujeme Vám koncem měsíce, ve kterém se vrátíte do vlasti Ostatní Vaše služební požitky bude Vám vyplácet po Vašem návratu účtárna KNV v Jihlavě…….“

Další dokument cituje stanovisko Sdružení čs. kulturních spolků v Buenos Aires. Píší, že zaslali žádost presidentu republiky o ponechání učitele Oldřicha Bartoše v Argentině. V odpovědi ministerstva školství se uvádí: „… Podle přípisu kádrového odboru č. 7755/50 ze dne 3. května 1950 zamítá se žádost krajanských spolků…“

Dne 30. května 1950 se O. Bartoš rozhoduje definitivně. V dopisu ministerstvu školství píše mj.:
„…v poslední chvíli před odjezdem do vlasti rozhodl jsem se zůstati v pohostinné zemi Argentině, abych dále pracoval ve spolcích pro uchování mateřské řeči a zvyků naší krásné domoviny.
Porušil jsem výzvu ministerstva školství, věd a umění v Praze k návratu do Československé republiky, pozbyl jsem Vaší skvělé podpory v kulturní práci, pozbyl jsem Vaší věcné kritiky v mém dalším těžkém zápase na poli kulturním, zbavil jsem se krásných příjmů a snad jsem ztratil ve Vašem středu i důvěru pro mé rozhodnutí.
Však v cizím světě neposkvrním vyspělost učitelského pokroku Komenského, neposkvrním idealismus Reisového líčení o horských učitelích. Pustím se s myslí statečnou do nové životní orientace, do nových těžkých kulturních krajanských problémů. Pokud to mé zdraví dovolí, chci hledat, zkoušet, bít se na svou vlastní pěst jako kulturní vychovatel v krajanských střediscích, kde bez učitele se závažně ohrožují národní síly. Žiji ve víře, že asimilační proudy v duších mladých lidí s nadlidským úsilím i nejobtížnější problémy podlomím a kolonii aspoň na sto let pomohu uchovat v národní tradici. Jakékoliv jiné povídání o mé osobnosti, kteréhokoliv pána je jako pískání v lese a tím pískajícím je sám žalující, který svou píšťalkou chce přehlušit či zakrýt své osobní machinační plány….

Vzpomínáte si na našeho ušlechtilého učitele Jana Amose Komenského, který z důvodů náboženských opustil vlast? U Komenského byla na jedné straně kolise touhy po návratu do vlasti, na druhé straně pocit povinnosti k vůči svému náboženskému přesvědčení. Je nám známo, že u tohoto skvělého učitele zvítězila stránka náboženská a ta rozhodla o jeho dalším osudu málo šťastném. Řídě se v koncepcích vychovatelských tímto světoznámým učitelem, nastal i u mne v poslední době pocit těžkého rozhodování. Na jedné straně veliké zakořenění do své rodné slezské hroudy, na druhé straně pocit povinnosti k vůči krajanské kolonii v Severní a v Jižní Americe, Rusku, Francii, Jugoslávii a jinde kde naši presidenti Masaryk, Beneš, byli všude podporováni dobrými krajany v zahraničí k lepší budoucnosti našeho národa.

….zvítězila ve mne nakonec vděčnost krajanská k našemu národu v dobách osudových, zvítězila ve mne láska k zahraničním dětem, k mládeži, jejichž pláč pro můj odchod v loučících recepcích mě velmi drásal. Což tato česká krev nemá právo udržovat individuální život v této vzdálené zemi jako jiní národové? Což, vážení pánové, nezachvěje se Vám srdce při vzpomínce, že buditelská práce- zápas o uchování Čechů a Slováků – také vyvstala s velikou měrou v zahraničí? Což jste zapomněli na básníka Horu, který k nám doma volal: Otvírejte okna do ciziny, dívejte se na vlast zrcadlem světa! Což jste zapomněli, že umírající babička říká své vnučce Barunce v knize Babička: Nezapomeň nikdy a nikde na českou zem, ze které ses zrodila. Je to matka nás- všech! Dnes se Vás ptám, jak jste tyto vznešené odkazy a cíle hájili pro dobro zahraničních krajanů v jižní Americe? Ptám se Vás, je přijatelné stanovisko p. vyslance Dr. Alexandra Kunešiho: Práce učitelstva v zahraničí je zbytečná, dělníci na Vás doma dělat nebudou! Milí pánové, myslíte, že taková mluvená slova jsou jako zlatá jablka na stříbrné míse? I když krajané ví, že jsou v cizím světě jen malinkou kapkou v moři, že jsou v cizím světě jen haluzí odťatou od kmene, která vadne, vadne až uvadne, přece postoj krajanů v Buenos Aires a okolí byl statečný a v ostrých deputačních rozhovorech u p. velvyslance poukázali, že češství pociťují nejen jako slast, nýbrž jako vážnou a vroucnou povinnost.

Dnes se na Vás trošku zatrpkle dívám, jelikož přetrháváte mosty kulturní mezi Jižní Amerikou a starou vlastí. Přetrháváte českou a slovenskou osvětu v těchto velmi vzdálených končinách, kde udržení zvyků a mravů tisícileté středoevropské tradice je dokladem vyspělosti národního uvědomění.

Louče se s Vámi děkuji Vám všem, co jste vykonali na poli kulturním, finančním pro blaho krajanské kolonie, pro blaho mé. Rozhněval-li jsem Vás přípisy v 3 leté úřední korespondenci, prosím, aby mně bylo prominuto. V tak těžké době zůstalo pro mne s radostného pocitu jen slezská hrouda z hrobů rodičů, kterou jsem si vzal při odchodu z vlasti na památku.

S přáním rozkvětu drahé vlasti, s přáním všeho dobra Vám přeje Váš Bezručúv synek Oldřich Bartoš“

Krásný dopis. Vyzařuje z něj láska k vlasti, ke svému domovu, k českému národu, k Čechům žijících v zahraničí i síla přesvědčení, obavy z nové situace, která i v Cikháji vznikla.Tak ho známe i my ze školy. Byl velkým vlastencem. Myslím si, že každého, kdo O. Bartoše znal fotografie i dopisy zaujmou. Samozřejmě, že jsem mohl znovu otisknout dopis revolučního národního výboru v Cikháji z roku 1946 kde je O. Bartoš pomlouván a je žádáno o jeho odvolání. Z různých dokumentů, které byly již zveřejněny onen dopis občané znají. Oldřich Bartoš byl vynikající člověk! Zůstávají nám vzpomínky na dobrého vesnického učitele. Zveřejněním těchto dokumentu lze definitivně tuto smutnou kapitolu uzavřít. Stává se tak v období kdy si můžeme připomenout 101. výročí jeho narození.

Rudolf Hegenbart