Zamyšlení nad minulostí a co dál

NEBYL JSEM INTRIKÁŘEM

Zveřejněním některých mých zkušeností na webové stránce jsem mínil přispět k objektivní pravdě. Chtěl jsem doložit, že prioritou mého snažení byl demokratický socialismus v mezích, které jsme znali z podmínek do srpna roku 1968. Zveřejnění další fotodokumentace přispěje k poznání mého směřování a ukončí tak minulost. Vím, že moje poznámky nebyly, a nemohou být, vyčerpávající. Jde o úzký pohled člověka, který si nestačil dobře „prohlédnout“ ani Prahu, natož vniknout dokonale do všech souvislostí tehdejší politiky a do metod různých „manipulátorů“ té doby.

Žil jsem a pracoval v určitých společensko historických podmínkách, v konkrétním společenském útvaru. Byl jsem nositelem určité společenské role. Na tom nemám, a ani nechci, nic měnit. Tento fakt se obrážel v mých postojích, názorech, zvyklostech, v morálce. Nebyl jsem však žádným intrikářem a lhářem. Neměl jsem důvod. A vůbec jsem nebyl tím, který zakryt líbivými hesly o společenské přestavbě a demokratizaci se připravoval ve skrytu duše k návratu do praktik 50.tých let minulého století.

Nesouhlasil jsem s těmi, kteří přivedli společnost do krize a před veřejností se chtěli stát organizátory pluralitní demokracie. Domníval jsem se, že nepochopili dějinný proces ani to, že jako „likvidátorům“ politiky Ledna 68 nedůvěřuje velká část společnosti. Strnulé poučky administrativně byrokratického systému byly v nenávratnu. Nositelům této teorie předurčoval čas odejít do ústranní. Byl tu i další fakt. Rozhodujícím zdrojem společenského pokroku nebyla nikdy a nemůže být politická strana sama osobě, ale aktivita tvůrčího intelektuálního potenciálu a aktivita milionů pracujících bez ohledu na politickou či náboženskou orientaci. Měli ovšem pravdu, že společenský pohyb i souhru sociálních skupin společnosti, musí někdo sladit, že společnost se neobejde bez dirigenta. Ten ale musí ovládat nástroje orchestru a přivádět jejich nositele k provedení vrcholného díla. A také je ho třeba střídat.

Měli a mají pravdu, že z myslí československého lidu nelze vymazat léta před rokem 1989. To přece nebylo období samých křivd a samé devastace. Orientace na světový názor vyplývající z marxismu nebyl jen snůškou dogmat. Byly i jednoznačné úspěchy a je chybou, že se popírají. Historie jistě přisoudí potřebnou úlohu takovým osobnostem jako byl L. Štrougal a mnoho dalších zkušených, teoreticky vyspělých osobností. Stejně tak prozkoumá rozporuplnou úlohu M. Jakeše. Stál na konci velké prohry zkostnatělého systému. Sám však nebyl typem člověka, v jehož koncepci bylo tyranství, dříve naopak. Jako bývalý baťovák však nedocenil význam osobností na jakémkoliv úseku. Byl nerozhodný. Bouřlivá snaha jiných řešit nastolené globální problémy lidstva z něj dělaly malou rybičku bázlivě se schovávající v odumřelých mořských rostlinkách. Tváří tvář prohrál, stejně jako ostatní či komunistická strana jako celek. Život se nevrací. Přesto komunistickou stranu je třeba nechat žít, poučit se z minula.

JSEM MIMO SPOLEČENSKÉ DĚNÍ, V ÚSTRANNÍ

To není žádná chyba… Není to ani tragédie. Ač jsem ekonomicky, společensky mnoho ztratil, život na okraji společnosti je i jistým ulehčením. Pro mnohé ale radostí. A to nejenom dnes. Krátce po 17. listopadu rozvíjeli moji odpůrci nepřátelskou kampaň. Divokému tažení dal impuls redaktor Mladé fronty pan Havlíček. Dne 8. ledna 1990 zveřejnil v novinách údajný rozhovor se mnou. Nikdy se neuskutečnil, byť o něj žádal. Odmítl jsem. Bez mé účasti bylo zveřejněno povídání, které jsem považoval za snůšku polopravd, odposlechů a mylných informací od lidí blízkých mému pracovišti, 13. oddělení ÚV KSČ. Obsahem byla kritika aparátu ústředního výboru KSČ, ale i obsah jakéhosi povídání mezi mnou a M. Jakešem, moje reagence na organizátory událostí na Národní třídě v Praze 17. listopadu 1989. Byl použit sloh, který odpovídal, že pan Havlíček hovořil s naprosto negramotným člověkem. Tak zvaný rozhovor jsem považoval za zákeřnou inspiraci k cíleným útokům na moji osobu se strany komunistů. Byl to promyšlený záměr.

Stejně tak jsem chápal Otevřený dopis Rudolfu Hegenbartovi, který v té době otisklo Rudé právo. Autorem byl jeden důstojník armády. Kritizoval moje postoje v listopadu 1989, neposlušnost apod. Mohu připomenout článek z Mladé fronty ze dne 15. května 1990 „Nejen causa Štěpán“. Tehdejší šéfredaktor mimo jiné napsal: „…Můžeme být jenom rádi, že člověk takto uvažující a jednající (před tím jmenoval moji osobu, moje poznámka) je snad definitivně z velké politiky pryč. Ale kolik chybělo, aby zasedl na nejvyšší stranický stolec?“ Posléze jsem mu odpověděl: „cítím povinnost poděkovat za tak milá, prozíravá slova, ale i záludná slova… Dovolím si upřesnit, že zasednout na nejvyšší stranický stolec bylo podmíněno souhlasem toho, koho se taková pocta dotýká. A já, oproti jiným, jsem se nikam nenavrhoval, po ničem netoužil. Že bych byl nevědomky v nějaké komunisticko – svazácko – vnitrácké stáji? To pochybuji, neboť jsem se cítil, a cítím, zatím alespoň duševně zdráv…“

Korespondent britského Independentu se mě v roce 1990 dotazoval telefonicky, zda je pravda, že chci emigrovat do Moskvy, abych se vyhnul stíhání za 17. listopad 1989. Nevěřil jsem kam až sahá lidská hloupost. Jistěže možný pokus o emigraci nebyl špatný důvod k zajištění, o což levicoví radikálové usilovali. Nenávist a pomstychtivost nejsou cestami k pravdě a ke svobodě, ale k nové totalitě. Těžce se chápe manipulace se slovy, lidmi, věcmi. Zneuctívání a špinění názorových odpůrců se pro mnohé jakoby stalo samozřejmým prostředkem úspěchu a osobního zisku. V pravidelných intervalech objížděli kolem mého domku. Získávali informace a dodnes získávají, od místních obyvatel. Chtěli znát s kým se stýkám, co organizuji, kdo za mnou jezdí. Nepřátelská hysterie ve sdělovacích prostředcích mě přiváděla do zoufalých situací. Díky rodině, manželce, zvítězil rozum. Různé invektivy a urážky nepochybně zanechaly bolestivé skvrny.

O BUDOUCNOST JE TŘEBA ZÁPASIT

Za obzorem září hvězda celoevropského porozumění. Měli bychom zůstat sebevědomým českým národem, který pěstuje úctu k sobě i jiným národům. Neměli bychom neustále přebírat a propagovat životní styl, který patří do nesrovnatelně jiných podmínek než zná naše česká, moravská a slezská země. V procesu budoucího celoevropského porozumění, který není možný bez účasti Ruské federace, bychom měli podstoupit zápas, aby jméno našich národů a národností hrdě znělo. Vysokou kulturností, bohatstvím vědeckého, technického a výrobního potenciálu, velikostí mezilidských vztahů. Z našich území by mělo mizet nepřátelství. Přejme si, aby cesta pokroku byla provázena duševní mladostí, aby cesta k lidské vzájemnosti a porozumění nebyla opuštěna. Spoléhejme jen a jen na um a rozum každého českého člověka, který v tomto zápase překoná tíži zemskou i tíži mravní. Dejme mu svobodnou šanci bez ohledu zda je pravicově či levicově smýšlejícím!

Rudolf Hegenbart

USA a Spolková republika Německo nové objekty poznání

VĚDECKOVÝROBNÍ SDRUŽENÍ

Převzetím funkce místopředsedy české vlády a předsedy České komise pro vědeckotechnický rozvoj jsem se ocitl v roce 1987 v nové situaci. Nebylo to jednoduché. Přechod z oblasti obecné politické práce ke konkrétnosti byl složitý. Českým výrobním silám a vztahům bylo třeba přispívat kontrolovatelnými činy. Komise měla svůj program, s kterým bylo nutné se seznámit, osvojit si ho. Zamýšleli jsme se, co dál, jak přizpůsobit práci podmínkám společenské přestavby a demokratizace. Diskutovali jsme programy modernizace obuvnického a textilního průmyslu, oblastí zemědělství. Přijali jsme koncepce některých pracovišť akademie věd. K rychlejší aplikaci vědeckotechnických poznatků do výroby nabádaly k zakládání rozhodujících „ohnisek“ vědeckotechnického rozvoje. V popředí pracovního úsilí stály projekty vědecko-výrobních sdružení s mezinárodní účastí. Jejich prostřednictvím mělo docházet k orientaci české ekonomiky na klíčová perspektivní odvětví, k mezinárodní spolupráci a především k úspěšné integraci vědy do výroby, k využití široké palety výpočetních systémů. Záměr byl konzultován s mnoha představiteli českých průmyslových podniků a zemědělských družstev. Bylo třeba dostatek kapacit. Zaregistrovali jsme 2. 500 kvalifikovaných pracovníků, kteří se různými způsoby zabývali v zemědělských družstvech problematikou mikroelektroniky. Z přidružených výrob zemědělských družstev se měl tvořit základ pro kompletaci mikroelektronických prvků výpočetní techniky. K diskusi o realizaci takových projektů byly využity znalosti a zkušenosti výzkumných ústavů a pracoviště akademie věd. Pro práci České komise pro vědeckotechnický rozvoj byl získán, na poloviční úvazek, zástupce děkana výrobně ekonomické fakulty Vysoké školy ekonomické. K tvorbě programů pro průmyslovou oblast České republiky bylo třeba nových poznání a mezinárodních zkušeností. To byl důvod mé cesty do západních zemí.

USA, NADĚJNÁ NOVÁ POZNÁNÍ

Kontakty s hospodářskými institucemi vyspělých ekonomik mohly napomoci k realizaci projektu vědecko-výrobního sdružení. Jednali jsme s firmou Gerber a jejím presidentem. Získali jsme technické novinky z oblasti mezioperační dopravy při šití oděvů a obuvi, shlédli jsme počítačový systém, který vypracovával návrhy obuvi a oděvů, jakož i automatizované systémy stříhání látek a kůží. Pro mě osobně se stal novinkou výpočetní systém k projektování strojírenských výrobků. Na závěr jsme našli shodu o společné výrobě a společném prodeji řezacích strojů na látky a kůže. Česká strana měla vyrábět strojírenskou část stroje a řezací nože, americká strana výpočetní systém. Došli jsme k závěru, že vyvineme úsilí, aby vzájemně podmínky pro všechny kooperace, ale i pro přímé vztahy se staly dobrým příkladem pro další firmy v USA a v České republice. V oblasti nových technologií slíbili představitelé firmy i konkrétní pomoc jakož i pomoc k nalezení kontaktů s dalšími firmami. Uváděli příklad z přímých kooperačních vztahů mezi jejich firmou a podniky v Šanghaji v ČLR. Další jednání o konkretizaci Memoranda probíhala v Orlandu na Floridě. Na závěr pobytu v USA jsem, ke konkretizaci vzájemné spolupráce, spolu s presidentem Josefem Gerberem podepsal Memorandum. V závěrečných rozhovorech byl vznesen návrh, aby česká vláda jmenovala zmocněnce, který ponese odpovědnost za realizaci a upřesňování dohod. President firmy mě pozval, na léto dalšího roku, na jachtu, abychom s odbornými kolektivy obou stran upřesňovali spolupráci mezi jeho firmou nejmodernějších technologií USA a ČSR.

Cestu do USA jsem považoval za užitečnou, podnětnou. Všichni činitelé, s kterými jsme se setkali byli přátelští a dávali najevo, že si naší republiky váží. Tehdy jsem netušil, že to byla pro mě cesta poslední. Vrátili jsme se do New Yorku. Koupil jsem pohledy města se sochou svobody a odeslal je nejvyšším činitelům ÚV KSČ a vlády. Zřejmě jsem to neměl dělat.

V CENTRU NENAŠLY NÁVRHY POCHOPENÍ

Po návratu domů byla zpracována cestovní zpráva a informováni všichni nadřízení činitelé a také resorty české vlády. Těmto orgánům byla přiložena výkresová dokumentace pro potřeby výroby strojního zařízení a k výrobě řezacích strojů. Nastal poprask, že může jít o léčku, o snahu americké strany získat kvalitní materiál potřebný k výrobě řezacích nožů, že taková iniciativa není obsahem dlouhodobých plánů jejich rezortů. Informovali některé činitele ústředního výboru KSČ s dovětkem, že by mohlo jít o sabotáž, neboť kontakty s USA nebyly schváleny stranickými a vládními orgány. Nestačil jsem se divit. Přestavba nepřestavba, demokratizace, vše jim bylo jaksi lhostejné, smysl společenské přestavby a nutnost mnohostranných iniciativ nepochopili.

Začal jsem pochybovat sám o sobě. Příslušným činitelům komunistické strany i ministrovi a náměstkům, jsem vysvětlil podstatu problému. Reagence českého ministerstva průmyslu byla nepochopitelná, váhavá. Protože zástupce presidenta firmy měl do měsíce navštívit Českou republiku, dojednat další konkretizace a především získat od nás vyrobený vzorek řezacího nože na zkoušky do USA, byl jsem nucen výkresovou dokumentaci předat závodům přesného strojírenství ve Zlíně. Požádal jsem je, aby „mimo plán“ se pokusili vzorky nožů vyrobit a chopili se spolupráce s americkými představiteli firmy Gerber. To se také stalo a strojaři ve Zlíně se úkolů zhostili. Výrobek byl americkou stranou vysoce hodnocen. Navázali i potřebné kontakty.

POZORNOST ŽIVOTNÍMU PROSTŘEDÍ

Na České komisi pro vědeckotechnický rozvoj pracoval vynikající kolektiv starající se o problematiku životního prostředí. Shodli jsme se, že budeme rozvíjet v této oblasti širokou aktivitu pod heslem: pro společnost je zdraví občana nejvýhodnější investicí. Investování do člověka má nesmírnou společenskou návratnost. Přikloníme se k tezi některých teoretiků, kteří nabádali, abychom životní prostředí považovali za základní společenskou hodnotu, od níž by se měly odvíjet další společenské aktivity.

Zakrátko jsem s předsedou české vlády L. Adamcem poprvé navštívil severní Čechy. Poznané prostředí bylo otřesné, měsíční krajina víc než krutá. Měl jsem být nápomocen orgánům severních Čech odstraňovat faktory, které působily negativně na lidské zdraví a mnohé sám iniciovat. V iniciativách mi nechal předseda české vlády volnou ruku s tím, že mě podpoří všestranně. Stal jsem se i předsedou Komise federální vlády k řešení problémů tohoto kraje a předsedou Rady životního prostředí při vládě České republiky. Měl jsem dostatek kompetencí, pravomocí a také odpovědností. Bylo dobré, že při obou komisích pracoval široký okruh odborně schopných a zdatných pracovníků. Všichni uznávali tezi, že pokrok má podíl na devastaci životního prostředí a zase jen a jen vědeckotechnický pokrok může přírodní devastace mírnit. Byly to mimořádně složité politické a ekonomické otázky. Jako jeden z prostředků k řešení se mohla stát i vědeckovýrobní sdružení při české komisi vědeckotechnického rozvoje.

CESTA DO NĚMECKÉ SPOLKOVÉ REPUBLIKY

Při diskusi s českými odborníky bylo navrženo, abychom navázali bližší kontakty s republikou Severní-Porýní-Vestfálsko v NSR. Koneckonců, v té době měla Česká republika s touto republikou dlouhodobé kontakty. Bylo řečeno, že v této republice mají vyřešeno definitivně odsíření elektráren. Jejich výrobní kapacity prý jsou sto pomoci i naší republice. Po konzultacích, po schválení v české vládě a v předsednictvu ÚV KSČ odjela naše delegace do NSR. Byla to moje první návštěva na Západě. Seznámili jsme se se způsobem monitorování znečišťovatelů prostředí, se způsobem odsiřování elektráren a funkcí odsiřovacích jednotek, skladováním popílku, udržování vod a likvidací odpadů apod.

Diskutovalo se mnoho problémů. Byly předloženy návrhy na společné česko-německé strojírenské podniky k výrobě ekologických zařízení, k možnostem získání know-how. Představitelé Deutche bank nabízeli výhodnou půjčku k řešení odsiřovacích jednotek v českých elektrárnách. Na závěr jsme se setkali s předsedou vlády Severního-Porýní-Vesfáslka panem Raulem, pozdějším presidentem NSR. Zároveň bylo dohodnuto, že odborné týmy budou pracovat na přípravě Úmluvy, která by spolupráci dala oficiální rámec Naše návštěva německé republiky přispěla k našemu poznání, a dala inspiraci k mnoha řešením u nás. Představitele jsem pozval k návštěvě naší republiky a požádal o řadu přednášek, které by přiblížily formy a rozsah práce na řešení vážných ekologických problémů.

NÁVŠTĚVA NĚMECKÉ DELEGACE V ČSR

Na základě pozvání přijel k nám široký odborný tým v čele s ministrem vlády této republiky. Odborníci přednášeli týden našemu odbornému aktivu, diskutovali, konzultovali, propočítávali výhodnost či nevýhodnost mnohých projektů. Byl vypracován návrh Úmluvy mezi Českou republikou a republikou Severní-Porýní-Vesfálsko o vzájemné spolupráci a podpoře. Byla to první Úmluva tohoto druhu mezi oběma republikami. Dle této Úmluvy měly první odsiřovací jednotky u nás pracovat již v roce 1991! V zastoupení České republiky jsem Úmluvu podepsal. Ministr, představitel republiky Porýní-Vesfálsko byl přijat tajemníkem ÚV KSČ M. Jakešem. V hodinovém rozhovoru se shodli na spolupráci, podepsanou Úmluvu ocenili a projednali další škálu česko – německých vztahů.

BRZDÍCÍ FAKTORY SPOLUPRÁCE

Ministr německé republiky vezl osobní poselství předsedovi České vlády L. Adamcovi. Bohužel, náš předseda neměl čas na přijetí ani na diskusi. Poznamenal, že za tuto oblast odpovídám já a on „se do toho nebude vměšovat“. Mnoho připomínek ke spolupráci a k obsahu Úmluvy přicházelo z vedení Státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj v čele s J. Obzinou. Bylo řečeno, že Česká komise nemá kompetence k takovým mezinárodním Úmluvám. Byla zpochybňována čestnost německých představitelů. Prý nejsou vytvořeny žádné objektivní podmínky pro bližší spolupráci se NSR a jejími republikami, „nepřišel čas s nimi jednat o čemkoliv“. Byly rozšiřovány fámy, o výhodnějších nabídkách se strany Rakouska, Kanady, ale i ze zemí o kterých bylo známo, že problematikou odsíření se zabývají jen sporadicky. Pochybnosti byl vnášeny i do dalších resortů, které se měly na konkrétnostech spolupráce podílet. Za nevhodnost spolupráce s německou republikou jsem byl napadán i já. Kritikům nevadilo, že v Severním-Porýní-Vesfálsku vládla, a to dlouhodobě, sociální demokracie. Kritikům vadilo, že Česká komise si dovolila je předstihnout a dřív než oni vyvinout úsilí ke spolupráci s vyspělou průmyslovou zemí, dřív než oni přispívat k naplňování představ o společenské přestavbě a demokratizaci.

ŘEŠENÍ NA PROGRAMU ČESKÉ VLÁDY, KONEC ILUZÍ

Přístup vedení Státní komise pro vědeckotechnický rozvoj byl diskutován s předsedou české vlády L. Adamcem. Připomínkami byl rozladěn. Doporučil, abych vše zformuloval jako materiál do vlády s konkrétními závěry i s požadavky na federální vládu. „Musíme vše prorazit a dokázat, že umíme věci řešit,“ konstatoval. „Navržené závěry zkonzultuji s předsedou federální vlády a také předsedou Stání komise pro vědeckotechnický rozvoj J. Obzinou“. Odcházel jsem spokojený. Vše potřebné bylo zpracováno a předloženo na jednání české vlády. Jednání bylo překvapivé. Hned na úvod jednání předseda české vlády doporučil, aby zpráva a usnesení a doporučení federální vládě bylo vzato pouze na vědomí. Rána pod pás. Po skončení jednání vlády mně předseda vlády doporučil, abych bez ohledu na to, co on doporučil dál pracoval. Ač před tím burcoval ke zrychlení společenské přestavby, k tvrdým přístupům a za rychlé řešení životního prostředí u nás, byl jeho závěr podivný.

Nabýval jsem přesvědčení, že není žádná vůle otázky kvality života lidu řešit. Centralizace moci byla příliš silná a ohledy na společenskou přestavbu se rovnaly nule. Chyběla jakákoliv podpora, ale i odvaha vůdců pustit se do náročných politických, ekonomických a sociálních problémů. Řešeni se oddalovalo. Vše se dělalo tak, aby se „vlk nažral a koza zůstala celá“. Dovídal jsem se, že jsem „skočil na lep“ protispolečenským“ silám, s kterými se při kritice a při požadavcích na řešení otázek životního prostředí, ztotožňuji.

NA 13. ODDĚLENÍ ÚV KSČ

Moje trpělivost z neustálých přesunů z funkce do funkce byla u konce. Podlost vůdců jsem přestal komentovat. Věděl jsem, že trpělivost přetekla i u mnohých vůdců komunistické strany. Neustálé předhazování nových a nových návrhů je rozčilovalo. Já ale věděl, že růst kvantitativních sil jednou přeroste v novou kvalitu. Došel jsem k závěru, že předpokladem k pokroku a dokončení společenské přestavby vyžaduje politických změn. Přestavba nemohla být úspěšná pokud probíhala v režii a pod vedením přívrženců starých praktik. Demokratizace šla obráceným směrem. Pod rouškou přetavby se upevňovala moc dogmatiků a podstatu přestavby spatřovali vůdci v reorganizací úseků, odborů apod.

Takovou tendenci jsem odmítal i na novém úseku. Nemínil jsem zasahovat do žádných rezortů ani do stranické práce těchto rezortů, pokud nebude k dispozici teoretický dokument pod názvem: Ochrana a obrana socialistické společnosti v podmínkách společenské přestavby a demokratizace. Chtěl jsem mít k dispozici jasné zásady, jasný program, jasné cíle. A protože české ministerstvo vnitra se zabývalo otázkami životního prostředí měl jsem zájem, aby tato oblast se stala doménou i tohoto oddělení. Generálnímu tajemníkovi jsem pro začátek doporučil, aby toto odděleni se zabývalo mj. otázkami využívání a zneužíváním práva u komunistů pracujících v orgánech státní moci a také problematikou životního prostředí v širším slova smyslu včetně lidských práv. Do konce roku 1989 nebyl program vedením komunistické strany schválen, nebyl dopracován ani teoretický dokument. Všichni se odvolávali na připravovaný sjezd KSČ. Generální tajemník ale odsouhlasil můj návrh na některá zásadní opatření v personální politice oddělení, dále koncepci abych kontroloval plnění závěrů v oblasti životního prostředí, zejména úkolů, které vyplývaly z Úmluvy mezi ČSSR a republikou Severní-Porýní-Vesfálsko a podával mu informace.

Své záměry jsem konzultoval i s bratrskými stranami v Maďarsku, v Sovětském svazu a v NDR. Byl vysloven souhlas. Jejich názory posilovaly mou víru k uskutečnění společenských změn. Na zasedání ústředního výboru KSČ v březnu 1989 jsem také mj. mohl prohlásit, že „uskutečnění tolik očekávaných změn u nás není zdaleka jen v rukou vedení strany a státu. Své slovo tu musí říci celá společnost, všichni obyvatelé našeho státu. Povinností řídících orgánů je, aby nejkvalitnější kádry naší populace, s vědomostmi nového pokrokového myšlení, měly otevřenou cestu vzhůru a mohly se, v blízké budoucnosti, zapojit do procesu řízení a nahradily ty, kteří na svěřené úkoly nestačí…“

Od přátel blízkých generálnímu tajemníkovi jsem se dozvěděl, že prý řekl, že ví, že jsem mluvil na jeho adresu, ale mně osobně nic neřekl. Věřil jsem, že s mým vystoupením souhlasil. Koneckonců se snažil, aby závěry z Úmluvy s německou republikou byly naplňovány.

DOHODY SE MAJÍ PLNIT

Při jedné návštěvě činitelů firemního seskupení Höllter v ČSR mně navštívil jeho nejvyšší představitel. Stěžoval si, že z české strany nejsou některé dohody naplňovány. Slíbil jsem, že mu zprostředkuji jednání s generálním tajemníkem, aby ho osobně informoval o problémech. Na základě tohoto setkání svolal generální tajemník schůzku s některými místopředsedy vlády a náměstky ministrů. Z porady jsem provedl zápis.

Generální tajemník M. Jakeš měl zájem poznat příčiny váhaní a neplnění dohod například v oblasti ustavování společných podniků, v realizaci odsiřovacích jednotek. Po vyslechnutí všech účastníků doporučil konkrétní závěry, ke zrychlení prací. Měl jsem se ujmout kontroly plnění doporučení. Zanedlouho mě požádal náměstek ministra paliv a energetiky o osobní jednání. Stěžoval si, že při plnění dohod s německou stranou je mu vyhrožováno a ptal se, co má dělat. Stěžovali si i pracovníci dalších rezortů. Kdosi z ústředního výboru KSČ ho navštívil a nabádal, aby od spolupráce s Němci ustoupil a přestal se angažovat. Nedovedl pochopit příčiny.

V následných dnech mě požádal o osobní rozhovor jeden z pracovníků odboru bezpečnostní politiky z oddělení, které jsem vedl. Vyřizoval mně vzkaz, prý od jistého důstojníka vnitra, abych dal ruce pryč od spolupráce s Němci, nebo špatně dopadnu. Vztahy, v kterých se angažuji, prý neodpovídají politickým záměrům strany a vlády. Rozčílil jsem se a vzkázal onomu muži, aby přišel osobně a půjdeme společně ke generálnímu tajemníkovi, kterému on vysvětlí co je politicky špatné.

Volal jsem náměstkovi ministra vnitra A. Lorencovi, ale ten se od výroků zmíněného muže distancoval. Věřil jsem, že nemohl mít s takovou praxí nic společného. Byl vysoce vzdělaný, aktivní muž, věděl, co je základem pokroku a kde se nachází. Dokonale znal situaci u nás, znal mínění sociálních skupin i mnohých vůdců. Věděl jak je třeba řešit problémy společnosti. Muž, který mně zprostředkovaně varoval, nepřišel. Nebyl jsem si jist, zda to není výmysl pracovníka bezpečnostního odboru inspirovaného někým z vedení ÚV KSČ či vlády.

S panem Hölltrem jsem navštívil i tajemníka ÚV KSČ J. Lenárta, který se podivoval nad nehoráznými praktikami některých pracovníků ústředního výboru KSČ a doporučil nebrzdit oboustranně výhodnou spolupráci. Až mnohem později jsem obdržel obsah některých myšlenek, které pronesl na aktivu Stb z počátku července 1989 mjr. Ing. M. Chovanec. Mj. řekl: „Ze strany zahraničních kapitalistických firem a monopolů je snahou prosadit dodávky technologií a zařízení, které ČSSR nepotřebuje, což v některých případech vede k prohlubování nežádoucí závislosti. V této souvislosti jsou podchycovány poznatky o prosazování jednotlivých kapitalistických firem a monopolů formou kompromitace – uplácení jednotlivých vedoucích hospodářských funkcionářů, včetně využívání tlaku přes nejvyšší představitele strany a vlády, jako důsledek jednání na nejvyšší úrovni, například sdružení NSR fy SHL, presentované v ČSSR majitelem firmy Höllter, Heinrichem Höllterem, v oblasti dodávek odsiřovacích zařízení pro čsl. tepelné elektrárny a další kruhy obchodní činnosti…“

V druhé polovině roku 1989 jsem zaslal dopis ministru vnitra F. Kinclovi a tajemníkovi ÚV KSČ F. Hanusovi. Žádal je o vysvětlení aktivit, které směřovaly k omezení a k likvidaci spolupráce s republikou Severní-Porýní Vesfálsko. Do konce listopadu 1989 neodpověděli.

NA ZÁVĚR STRUČNĚ

Přátelé mně říkali, abych se nedivil fámám, které „tvrdily“, že jsem hmotně zainteresován na úspěšném plnění dohod s německým průmyslem. Kontrolní činností prý štvu mnoho činitelů KSČ a vlády. Nutím je k aktivitám, k osobní angažovanosti a to prý oni nemají rádi. Lživé výroky na moji adresu jsem považoval za nehoráznost, za hnusné dezinformace. Neměl jsem náladu polemizovat se lží, ale udělal si obrázek jak to různí činitelé opravdu myslí s rozvojem spolupráce, se společenskou přestavbou, demokratizací apod.

Zkušenosti s výsledky jednání s panem Baťou, v USA i v NSR utvrzovaly, že odpůrci rozkládají vše, čemu nejsou nakloněni, co neovládli, co se vymykalo ze stereotypů doby. Za úhlavního nepřítele považovali stále západní imperialisty bez ohledu, zda to jsou sociální demokraté či jiní, a kdo se s nimi kontaktoval stával se nepřítelem komunismu, zrádcem. Z praxe jsem byl rozčarován. Cesty ke společenským změnám se otevíraly dokořán.

Dvacet let jsem s nikým ze Severního-Porýní-Vesfálsko, z Kanady či USA nemluvil, nikoho neviděl. Neozvali se ani v dobách mé nejsložitější politické a sociální situace. Jsem ale rád, že vztahy s těmito zeměmi se rozvíjejí oboustranně pozitivně.

Rudolf Hegenbart

při podpisu dohody s delegací Severního Porýní-Vestfálska v roce 1988 v Praze
V USA po podpisu ujednání s podnikatelem Bergerem
V USA po podpisu ujednání s podnikatelem Bergerem

Moje setkání s podnikatelem Baťou

a jednání v Kanadě, aneb jak se prohlubovala zloba dogmatiků

Proč jsem se shlédl v podnikatelském řídícím systému T. Bati píši v jiných statích. Jeho prostudování mně připomínalo přednášky na vysoké škole politické a vysoké škole ekonomické v Praze, zkušenosti Jara 68, a hlavně konkrétní poznání praxe Agrokombinátu Slušovice. Uprostřed normalizačního klimatu se tu věda stala základní výrobní sílou! Nositelé pokroku měli zelenou! Stejně jako ve škole po vynikajících přednáškách o pokroku a slibu, že jim zůstanu věrný, jsem se vnitřně ubezpečil, že i poznání baťova systému se stane mou základní orientací v další praktické činnosti nejen na úrovni okresu, ale posléze i v jinde.

Po příchodu do politického centra v roce 1986 jsem byl udiven. Tamní činovníci, až na malé výjimky, o řídícím systému pana Bati, i o slušovické praxi, toho moc nevěděli. Převládal názor, že Baťa byl a je vykořisťovatel, zrádce a Slušovice místem kontrarevoluce, s kterým je nutné se vypořádat. Vzpomínám jak při jedné služební cestě do Bonnu v NSR v roce 1986, se mě pracovníci našeho velvyslanectví vyptávali na praxi slušovických a proč prý jsem je já, jako tehdy nejvyšší představitel zlínského okresu nezlikvidoval. Odpověděl jsem, že nebyl důvod neboť to, co slušovičtí představitelé v čele s docentem Čubou předváděli má perspektivu a to i při vědomí možných mnoha chyb. Připomínali, že zrádné v praxi Slušovic je to, že si berou příklad z kolaboranta Bati, což je nepřípustné. Řekl jsem, že neznám vše kolem pana Bati, ale studoval jsem jeho řídící systém, kterému fandím a navíc pan Baťa má ve Zlíně, mezi lidmi, neustále vysokou autoritu a respekt. Účastníci besedy kroutili nevěřícně hlavou a zdálo se mně, že na mě hledí „skrz prsty“.

VELKÝ A VÝZNAMNÝ KOMPLEX

Firma Baťa to byl významný komplex. Nešlo jen o továrny na výrobu obuvi, ale také o výrobu obuvnických strojů, o koželužny, výzkumné ústavy, laboratoře a řadu dalších přidružených výrob, šlo i o vynikající obchodní a prodejní síť. Výroba této firmy byla rozdělena do 44 zemí, měla 68 podniků, vlastnila 5 tisíc prodejen, zaměstnávala 80 tisíc pracovníků. Ročně dodávala cca 350 milionů párů obuvi, z čehož 220 milionů párů vyráběla sama a zbytek dokupovala.

Měl jsem osobní zájem, aby spolupráce s tak významným průmyslovým a obchodním komplexem dostávala konkrétní podobu. Jako místopředseda české vlády pro vědeckotechnický rozvoj jsem se již v roce 1987, tedy v určitém předstihu než problematiku projednávala federální vláda, zúčastnil jednání delegace firmy Baťa s předsedou Státní plánovací komise, panem Potáčem. Mohl jsem tak částečně proniknout do problémů dosud nevyřešených vzájemných vztahů mezi panem Baťou a ČSSR. Problémy týkající se nápravy chyb při znárodňování a vyvlastnění jeho majetku nebyly jednoduché, ale řešitelné. Při mé zahraniční cestě do Francie, USA a Kanady bylo rozhodnuto, že budu pokračovat v jednání, které bylo započalo v Praze.

Na cestu do Kanady jsem se dobře připravil a spolu s experty se zahraničního obchodu, SPK, výroby, soustředil řadu námětů, jak přimět, aby pan Baťa vstoupil do československého průmyslu. Bylo to návrhy na spolupráci ve výzkumné oblasti, ve výrobě i v kooperaci. Pro pana Baťu jsem vezl osobní poselství generálního tajemníka ÚV KSČ a jeho pozvání do Prahy. Vezl jsem pro pana Baťu i skromné dary, filmové záběry z jeho života jako juniora ve Zlíně a výrobek boty z druhého roku po zahájení výroby v jeho firmě.

JEDNÁNÍ S PANEM BAŤOU

Na letišti nás vítal náš velvyslanec v Kanadě a vedoucí obchodního oddělení zastupitelského úřadu a také muž, který prý byl vyslán za mnou z ministerstva zahraničního obchodu, aby mně „pomohl“ v jednání. Domníval jsem se, že jde o vtip. Já jsem nikoho nezval. Moje delegace byla schválena. V areálu firmy nás uvítal pan Baťa a nejvyšší představitelé firmy, manželka pana Bati, syn a další pracovníci. Uvítání bylo srdečné. „Tak vítejte u nás“, prohlásil pan Baťa a tiskl mně ruku. „Slyšel jsem, že chcete prorazit k nám, což já vítám. Ale co komunisté ve Zlíně?“ Usmál jsem se, řekl, že i komunisté mají zájem o vzájemnou spolupráci. „Tomu moc nevěřím“, odvětil. Společně jsme odešli do areálu firmy. Po prohlídce administrativní budovy a muzea bot, které vedla paní Baťová, vynikající, vzdělaná žena, jsme zasedli k jednání. Po úvodních formalitách jsem se ujal slova a přednesl naše přání a návrhy na spolupráci. Předal mu dary ze Zlína a také poselství generálního tajemníka ÚV KSČ. Bedlivě ho četl. Po jednání mně ale řekl, že ho přijímá, ale generálnímu tajemníkovi moc nevěří. Prý není čestný. V onu chvíli jsem ho omlouval a ujišťoval, že i on má zájem na spolupráci, že jsem do Kanady přijel i s jeho vědomím. V oficiálním i soukromém jednání měl i on mnoho námětů ke spolupráci, byť východisko k ní spatřoval ve vyřešení politických, ekonomických a obchodních „rovin.“ V soukromém rozhovoru otevřeně prohlásil, že dobře ví, že nejsme žádnou chudou zemí, ale na naše poměry zemí bohatou. Měl dokonce zájem pomoci nám vymáhat pohledávky v zemích středního východu, z čehož by si bral určitý podíl za jeho pohledávky u nás. Neopomněl prohlásit, že vůči komunistům bude neústupný a samozřejmě si kladl řadu pro mě pochopitelných politických a ekonomických otázek. Opakovaně prohlašoval, že není přesvědčen, že generální tajemník ÚV KSČ je veden poctivými úmysly.

PODPIS MEMORANDA

V průběhu slavnostního oběda se mluvilo o mnoha politických otázkách. Pan Baťa chtěl znát, co se u nás vlastně děje. Odpověděl jsem, že u nás probíhá, byť strašně váhavě, proces společenské přestavby a demokratizace, že jsou vytvářeny podmínky, aby i on se mohl svobodně vracet do Československa, v něm svobodně podnikat a podílet se na rozvoji československého průmyslu. Shodovali jsme se však v názorech, že u nás jsou jisté problémy v personální práci, jako klíčového faktoru k pochopení smyslu přestavby a rozvoje demokracie, ale že tentokrát většina činitelů ve státě i v komunistické straně míní přestavbu dotáhnout do konce.

Po slavnostním obědě jsem s panem Baťou, za přítomnosti kompletního vedení jeho firmy, mé delegace, našeho velvyslance a dalších přítomných činitelů, podepsal Memorandum. Bylo v něm zakotveno, že v průběhu jednání byla vzata na vědomí navrhovaná oblast kooperace, ale její konkretizace bude odvislá od nalezení společných, vzájemně přijatelných, formulací k vyřešení starých neuzavřených záležitostí. Pozvání přijal za podmínek, že ony formulace se stanou skutečností. Na závěr, spolu s malým dárkem, mě požádal, abych „prosekával“ cestu k nim a k oboustranné spolupráci. Přijetí i průběh otevřeného jednání ve mně zanechal dobrý pocit. Věděl jsem však kolik odpovědné, složité práce ještě je před námi a že nebude v našich podmínkách jednoduchá.

V KANADĚ BYLO MNOHO INSPIRACÍ ALE I INTRIKY ZE STRANY NAŠICH DOGMATIKŮ

V Kanadě následovala další jednání. Protože jedním se stěžejních problémů mého úseku na české vládě byla vědecko výrobní sdružení, vítal jsem jednání s Compenent and Technology Supply Inc. o možnostech dodávek elektronických dílů pro kompletaci počítačů, získal jsem informace o způsobech financování výzkumu, možnostech spolupráce ve vědecké oblasti, o výrobě ekologických zařízení, odsíření elektráren, o čističkách vod, o výrobě malého jaderného reaktoru apod. Na závěr svého pobytu jsem se setkal na našem velvyslanectví s ministrem kanadské vlády pro vědu. V rozhovorech byla potvrzena nutnost a užitečnost uzavřít mezi našimi zeměmi příslušnou dohodu o spolupráci ve vybraných oblastech vědeckotechnické spolupráce. O mnohých aspektech jsme hovořili naprosto konkrétně. Bylo to užitečné a slibné jednání. Jednání pokračovalo i při dalším jednání s představiteli vybraných firem a tajemnicí ministra pro vědu. Jednání se zúčastnil vedoucí našeho obchodního oddělení v Kanadě a také muž, který na letišti prohlásil, že mně přijel pomoci v jednání. V rozsáhlé diskusi o možnostech konkrétní spolupráce z nenadání se přihlásil o slovo onen muž, který mně „přijel pomoci“ v jednání s panem Baťou. Řekl, že sice projednávám významné aspekty a možné projekty spolupráce, ale ve funkci místopředsedy české vlády stejně nebudu. Neuvěřitelná rána pod pás. Přátelé z Kanady, ale i členové mé delegace se po sobě pootočili a cosi si šuškali. Tu z čista jasna jsem pochopil proč přijel. Chtěl shodit výsledky jednání, vzbudit nedůvěru, vyvolat pochybnosti o důvěryhodnosti mého jednání. Přesto jednání skončila slibem, že z obou stran učiníme potřebné kroky k rozvoji spolupráce.

V soukromí jsem se s oním pánem pohádal. Řekl mně, že není doba, aby se konkretizovala činnost s panem Baťou a kanadskými institucemi. Odpověděl jsem, že do Kanady jsem nepřijel, abych zde vyprávěl jak bojovali a vítězili bolševici v Rusku, ale jako představitel ČSR se zájmem pomoci české výrobní základně a výrobnímu procesu. Rozpálený, rudý, odešel a více jsme spolu nemluvili. Dlouho jsem přemýšlel kdo za tím stojí. Samozřejmě, že ti kdo nepřáli rozvoji spolupráce s panem Baťou a nebylo třeba chodit daleko. Tací byli v ústředním výboru KSČ, ve federální vládě především na Státní komisi pro vědeckotechnický a investiční rozvoj, v orgánech ministerstva vnitra. Domů jsem se vracel sice spokojený s novým poznáním, s průběhem řady jednání, ale roztrpčený. Tušil cosi nekalého….

POCHYBNÉ INFORMACE A KONEC MÉ PRÁCE

Ještě jsem se nevrátil na své pracoviště a nadřízení měli v rukou jakousi zprávu, ač nevím od koho, jen dedukuji, že z orgánů vnitra, že jednání nebylo dobré, pan Baťa prý o spolupráci s Československem neprojevil žádný zájem, spolupráci s námi prý odmítá. Lháři a podvodníci skutečně nevymřeli! Zpracoval jsem písemnou zprávu z cesty a předal všem odpovědným nadřízeným orgánům. Oproti informátorovi jsem tvrdil, že cesta ke spolupráci je možná, ale vyžaduje mnoho otevřeného a upřímného jednání.
Bohužel po návrhu, aby Česká komise pro vědeckotechnický rozvoj a investiční rozvoj nesla název ministerstvo životního prostředí a vědeckotechnického rozvoje s potřebnými pravomocemi jsem byl odvolán z funkce a nastoupil na 13. oddělení ÚV KSČ jako vedoucí. To byl výsměch všemu a to až do nebes volající. Tak ubohou personální práci mohli dělat jen dogmatici s nezájmem o rozvoj výrobních sil a vztahů u nás.

V NOVÉ FUNKCI JSEM POKRAČOVAL I V OBLASTI MEZINÁRODNÍ

V nové funkci jsem nebyl spokojen. Nová práce mezi vnitrem a armádou mě nebavila a já tušil, že jde o krok likvidační. Mínil jsem se vrátit, v nejkratší možné době, do oblasti vědeckotechnického rozvoje a životního prostředí. V jednom rozhovoru s přáteli také generální tajemník prohlásil, že to „s Hegenbartem bylo jaksi rychle uděláno“. Dle mě byl můj přesun z vládní funkce krok nečestný, neupřímný a obecné formulace, které přesun vysvětlovaly, falešné. Rozhodl jsem se, že budu i nadále pokračovat v kontrole mnoha ujednání, které jsem inicioval ve vládní funkci. Moje záměry jsem projednal s generálním tajemníkem a také zejména s druhým tajemníkem ÚV KSČ Jozefem Lenártem. Oba souhlasili.

K J. Lenártovi jsem měl blízko. Obdivoval jsem jeho znalosti a také velké zkušenosti s využíváním Baťových řídících systémů. Poznal jsem, že i on je nakloněn mým představám a celkové filosofii práce. Když byl ještě ve funkci prvního tajemníka KSS a já byl služebně v Bratislavě, vždy mě přijal a hovořil a vědeckotechnických projektech a úspěších slovenských akademických pracovišť. Rád mně předával překlady řady světových filosofů a ekonomů. Byly to inspirující teorie. Vysoce jsem si ho vážil a také s ním spolupracoval i v této mé nové funkci, která zdánlivě s vědeckotechnickým rozvojem nesouvisela.

FEDERÁLNÍ VLÁDA O BAŤOVI

Byl jsem rád, že v únoru 1988, se federální vláda zabývala problémem obnovení kontaktů a stanovila hlavní směry spolupráce s firmou Baťa. Byla to plejáda problémů jako spolupráce při vývoji strojního vybavení pro nové technologie výroby obuvi, výrobní a obchodní spolupráce u koželužských a obuvnických strojů, obchodní spolupráce založené na československých dodávkách obuvi, strojů, zařízení a kooperačních komponentů firmě Baťa, průzkumu možnosti spolupráce na úseku maloobchodních marketingových systémů, jakož i administrativních a řídících metod. Ve zdůvodnění vláda konstatovala, že opotřebení základních prostředků v kožedělném průmyslu činí 63 %. Tato situace se promítala do zaostávání obuvnického průmyslu za světovou úrovní o 10 – 15 let. Z toho vyplývala nižší produktivita práce, nedostatečná pružnost ve struktuře vyráběné produkce a neschopnost konkurovat na zahraničních trzích.

Obsah Memoranda a mé postřehy z jednání s panem Baťou a závěry federální vlády jsem diskutoval i s některými představiteli podniků. Všichni měli o spolupráci zájem. Na pořadu dne byla příprava další návštěvy Kanady a pana Bati. Jednání se měl zúčastnit předseda Státní plánovací komise, tedy muž, který od počátku stál u zrodu vzájemné spolupráce, ministr zahraničního obchodu, v rámci kontinuity jednání i já, jako zmocněnec federální vlády. S tímto návrhem souhlasil jednoznačně J. Lenárt.

Když diskuse postoupila do určité fáze, zpracoval kolektiv pracovníků ministerstva zahraničního obchodu a výroby návrhy rámcových a dílčích dohod. Základní tendence byly konzultovány s našimi nejvyššími představiteli v čele s generálním tajemníkem a také s velvyslancem Kanady, zprostředkovaně s panem Baťou. Ten vzkázal, že byl připraven, na základě pozvání generálního tajemníka a mého ujištění o čestnosti jednání, k odjezdu do Prahy, ale kdosi mu z Prahy oznámil, že na jeho požadavky nebude reagováno a od cesty upustil. Cestu k nám však neuzavíral. Litoval, že setkání s panem Hegenbartem se uskutečnilo pouze jednou. Neměl zájem projednávat vzájemné otázky s lidmi, kteří nepřejí spolupráci. V této fázi se vyvíjel, ze strany odpůrců, zejména pak ze strany ekonomického oddělení ÚV KSČ a některých členů předsednictva, neobyčejný tlak na ukončení diskusí. Ministr zahraničního obchodu prohlásil, že „nemá v Kanadě co projednávat“ a přípravy k dalšímu jednání ustaly.

V tomto období se konal sjezd komunistů Kanady. Za ÚV KSČ byl na toto jednání delegován místopředseda české vlády B. Urban. Z vládních a stranických kruhů dostal úkol navštívit i firmu Baťa. O dosavadních jednáních jsem ho podrobně informoval. Bylo zřejmé, že i generální tajemník ÚV KSČ přestal mít zájem, abych v dalších jednáních pokračoval, aniž mně cokoliv řekl. Tlak dogmatiků byl veliký. Do Kanady na sjezd komunistů jsem přece mohl odjet já. Dříve se všemi mými postupy souhlasil. Koneckonců, o všech jednáních jsem ho pravidelně písemně informoval. Mnohé dokumenty, i s jeho poznámkami, bych našel i dnes. Ze zdrojů jeho sekretariátu jsem byl informován, že orgány vnitra zaregistrovaly jak některé subjekty na Západě na mě vsázejí, což prý není dobré a je nutné takovou tendenci likvidovat. To byl argument pro labužníky moci a mé odpůrce. Začali rozvíjet nepřátelskou kampaň až přes únosnou hranici. Dokonce kdosi začal rozšiřovat fámu, že jsem na spolupráci se zahraničními firmami zainteresován finančně. Byla to cíleně rozšiřovaná lež, měla zamezit další mé účasti na projektu rozvoje zahraniční spolupráce, ale také veřejně degradovat. Byl jsem odstaven, o což mnozí straničtí dobrodruzi dlouhodobě usilovali.

Po návratu místopředsedy české vlády z Kanady byla svolána ke generálnímu tajemníkovi za účasti druhého tajemníka Josefa Lenárta, porada některých členů vlády a zainteresovaných stran. K mému překvapení jsem dostal pozvánku i já jako vedoucí 13. oddělení ÚV KSČ. Na poradě podal místopředseda vlády podrobnou informaci o svém jednání s panem Baťou. Pan Baťa prý podmiňoval další jednání s československou stranou za podmínek zaplacení poměrně vysoké částky za znárodnění jeho majetku jinak prý nemá zájem navazovat jakékoliv kontakty. Generální tajemník výklad místopředsedy vlády pozorně poslouchal a náhle jednání přerušil. Přítomným oznámil: „Kdo slíbil Baťovi peníze, nechť je dá ze svého. Mně nebude nikdo předkládat k rozhodnutí finanční otázky“. Vstal, ukončil poradu a odešel z jednací místnosti. Bez diskuse jsem odešel i já. Zanedlouho mě volá generální tajemník a k mému překvapení mě informuje, aby jednání s panem Baťou pokračovalo, ale on prý „nemůže figurovat v popředí“. Prý by u starých zlínských komunistů neobstál. Odešel jsem. Za několik minut mě volá druhý tajemník J. Lenárt. Měl zájem, aby o rychle skončeném jednání nebyl informován pan Baťa. Řekl, že někteří vládní a straničtí činitelé ho budou rádi informovat, že i československá strana nemá o něj zájem. „Bylo by třeba informovat pana Baťu, že náš zájem pokračuje a to dříve než vláda pošle zkreslenou informaci“, řekl. Chtěl, abych učinil potřebné kroky. Jeho návrh jsem podpořil a slíbil, že zajistím člověka, který bude schopen otevřeně mluvit s panem Baťou. Vybral jsem národního umělce, profesora Kováře z umělecko-průmyslové školy ve Zlíně. Znali jsme se a já věděl, že chodil s panem Baťou do školy a také se důvěrně znali. K otevřené informaci byl nejvěrohodnějším člověkem. Zavolal jsem mu a on návrh přijal. Bylo třeba vyřídit rychle visum. Zavolal jsem velvyslanci Kanady panu B. Mawhinneyi a požádal o pomoc. Visum bylo promtně uděleno a pan Kovář mohl odjet do Kanady. Obdržel potřebné informace i vzkazy tajemníka J. Lenárta a pozdravy ode mě. Úkolu se zhostil dobře a pana Baťu podrobně informoval. Po návratu mj. řekll, jak se pan Baťa rozčilil když dostal informaci, že nemáme zájem o spolupráci s ním. Spolupráci byl i nadále nakloněn. Já jsem tak splnil úkol, ale, z hlediska názorů mých odpůrců, více se v rozvoji spolupráce neangažoval. A to i přes pozvání, které jsem obdržel z Kanady od firmy Kautex of Canada Inc. a od firmy Component and Technology Supply Inc. Firmy měly zájem navázat na moje rozhovory v Kanadě a v dopise m. bylo psáno: „…máme zajímavé systémy a technologie využitelné v obuvnickém průmyslu, které jste neměl čas shlédnout během Vaší poslední návštěvy. Můžeme nabídnout k využití, na bázi společných podniků nebo kooperačních vztahů….uděláme vše, co bude možné, abychom zvýšili efektivnost vaší obuvnické výroby…“

Dogmatici zpřetrhali mou dobře se rozvíjející spolupráci s kanadskými firmami i s panem Baťou. Osočili mě a pomlouvali. Měli zájem o mou likvidaci a odstranění, navázaným kontaktům nepřáli. Chtěli mít vše pod vlastní kontrolou a navázané kontakty využít ke svým cílům, ke svým potřebám. Počítali, že já skončím odsouzením za střety na Národní třídě v Praze 17. listopadu 89. Dobře to připravili a veřejnost krajně dezinformovali. Dodnes se v tom nevyzná. Všechny „komedie“ kolem pozadí Národní třídy jsem považoval za spiknutí proti mně. Mým odstavením boj o pana Baťu neskončil, naopak.

Koneckonců po 17. listopadu 89 vyslali svého emisara do Kanady, aby vyjednával a pozval pana Baťu k nám a také aby pomluvil, vše, co předcházelo. V pozadí byly politické zájmy jiných a to těch, kteří nakonec uvítali slavnostně v roce 1989 pana Baťu v Praze a ve Zlíně. Nechť jsou šťastni! O machinacích a způsobech jednání, o personální práci, vedoucích činitelů KSČ a vlády, jakož o mých iniciativách, si čtenář udělá jistě názor sám.

Rudolf Hegenbart

při jednání s Tomášem Baťou v Kanadě

Poznámky k problémům kolem vědeckotechnického rozvoje

Tento pojem byl snad stokrát citován v různých usneseních stranických orgánů. Zdůrazňovala se nutnost vyšší produktivity práce, inovace výroků a jejich kvalita, nové výrobní technologie, potřeba výpočetních systémů, restrukturalizace výroby vůbec ve prospěch tradičních oborů apod. Praxe však prokazovala, že k těmto přáním vede složitá cesta. Pomalost, mnohdy nekonkrétnost, nekoncepčnost v získávání a využívání vědeckotechnických novinek, zdůvodňovali řečníci objektivními a subjektivními faktory. Za vším prý je především člověk, jeho iniciativa, ale i neschopnost. Toto poznání se mně líbilo. Přidal jsem si k tomu známé heslo: „kdo rychle dává, dvakrát dává“. Heslo se mně líbilo a také jsem ho využíval. Bylo i klíčem k naplňování požadavků komunistické strany a jejích orgánů. Záměry centrálních orgánů záměry v oblasti vědeckotechnického rozvoje se mi líbily a já jim chtěl vycházet vstříc. Orientace na tak významnou oblast vyžadovala odpovídající znalosti. Proto jsem se rozhodl studovat na výrobně-ekonomické fakultě vysoké školy ekonomické v Praze. Ve spolupráci, a za významné pomoci výzkumného ústavu tvářecích strojů, jsem obhájil práci na téma: „Problematika rozvoje výrobního oboru tvářecí stroje na kovy“. V ní jsem věnoval pozornost výrobě a širokému využívání technologie tváření. Studium mně pomohlo pochopit mnoho ekonomicko-výrobních pojmů, ale i pojmů politických. Uvědomil jsem si, že komunistická strana se nemůže uzavírat do přežitých pouček o diktatuře proletariátu, ale zásadně se přetvářet v nový, věrohodný demokratický subjekt. Dělnická třída sama o sobě také nemohla „zajišťovat“ pokrok, ale jen v úzké pospolitosti s pracovníky poznání. Byl jsem vděčný orgánům komunistické strany, že mně umožnily studium. V mnohém jsem se lépe orientoval a také si vytýčil osobní úkol, že budu důsledně naplňovat usnesení a úkoly stranických orgánů v oblasti vědeckotechnického rozvoje.

POZNÁMKA PRVNÍ A PRVNÍ PŘESUN

Usnesení stranických orgánů a poznatky z vysokých škol mi umožnily osvojení si, na tehdejší dobu velkého experimentu, uskutečňovaného v Agrokombinátu Slušovice. Jejich orientaci na vědeckotechnický pokrok jsem uvítal a podpořil. Každý kdo to mínil s naší ekonomikou, s pokrokem vůbec dobře, kdo věděl, že je třeba, v rámci vysoké produktivity práce neustále hledat a nastolovat nejúčinnější formy řízení, získávat prostředky na sociální politiku, k uspokojování potřeb družstevníků, na rozvíjení nových výrob, by neučinil jinak. Každý kdo věděl, že československý stát, v rámci svého rozvoje, potřebuje vzdělané a zkušené představitele, kteří společenským a ekonomickým procesům rozumí a netlachají jen obecné fráze, by si nedovolil omezovat činnost vzdělancům. Vůbec jsem netušil, co moje podpora vyvolá. Straničtí činitelé v kraji, v centru, ale i ve Zlíně se zlobili a můj postoj odsuzovali. Na mou adresu i na adresu slušovických představitelů, přicházela kritika za kritikou. Jejich řídící systém považovali za kontrarevoluční, Agrokombinát mínili odstranit, činnost řídících pracovníků omezit či ukončit. Odpůrci vytvářeli nepřátelskou atmosféru. Bylo třeba hledat východisko k účinnější podpoře.

Doporučil jsem provést analýzu slušovického systému a poodhalit, co je vlastně v něm protispolečenského, zda jejich systém brzdí či zrychluje společenský proces, zda vytváří či zamezuje uspokojování lidských potřeb a zájmů. Po konzultacích s vyššími orgány byla ustavena komise. Členy se stali pracovníci akademie věd, výzkumných ústavů, ústavu marxismu-leninismu, vysoké školy zemědělské a stranických orgánů. Komise si stanovila téma: „Vliv slušovického řídícího systému na intenzitu zemědělské výroby“.

Základních prací se zúčastnil i pracovník ideologického oddělení ústředního výboru KSČ. Důvěrně mně oznámil, abych od analýzy upustil a dal ruce pryč od Slušovic nebo špatně dopadnu. Ptal se zda vím, že nevyšší vedení komunistické strany má ke Slušovicím a k jejich představitelům vážné výhrady. Jeho výrok mě vyprovokoval. V rozčilení mu řekl, že ve Zlíně momentálně žiji a pracuji já. Jako politický pracovník jsem povinen zveřejnit svůj názor na slušovický sytém, podpořit ho či omezit. Zatím ho jednoznačně podporuji. K důraznější podpoře potřebuji komplex informací, které mohu získat prostřednictvím analýzy. Pokud on či představitelé ústředního výboru KSČ, chtějí zlikvidovat slušovický Agrokombinát jehož práce je ,dle nich proti zájmům pracujícího lidu, nechť jim to řeknou, nebo ať jde on jim říci svůj názor. Já to nikdy neudělám. Ukázal jsem mu dveře a dal pokyn k jeho odchodu. Zrudl, nepodal mně ruku, práskl dveřmi a odešel.

Analýza za složitých podmínek byla dokončena. Cesta slušovických, k překvapení odpůrců, byla podpořena! Bylo řečeno, že jejich cesta nebrzdí společenský pokrok, ale naopak zrychluje. Nebylo prokázáno různé osočování vedoucích činitelů Agrokombinátu, ze strany nepřátel, z machinací a podvodů, z podpory Agrokombinátu ze strany „západních imperialistů“ a dokonce s podpory Moskvy a RVHP. Analýza se stala významným poltickým argumentem.

Netrvalo dlouho a ve Zlíně mě navštívil jeden vysoký představitel ÚV KSČ. Navrhoval, abych přešel do Prahy na ústřední výbor, kde bych se zabýval vědeckotechnickým rozvojem. Oceňoval moji práci a lichotil, že jsem slušovické podržel. Mluvil o problémech na Státní komisi pro vědeckotechnický a investiční rozvoj v Praze a dával najevo, že i to by byla pro mě perspektiva. Nabídka se rychle rozšířila po celém kraji a s ní fámy. Prý odcházím kvůli doc. Čubovi, který prý se bál, abych ho „nezlikvidoval“. Jiní tvrdili, že je to kvůli tomu, že jsem nenaplnil přání nejvyšších představitelů a Agrokombinát nezlikvidoval. Další vyprávěli, že příčina odchodu je orientace stranických organizací na vědeckotechnické programy a narušení principiální třídní politiky, porušení principů marxismu leninismu. Jeden nejvyšší představitel prý prohlásil, že bude nejlépe budu-li pracovat v jejich blízkosti, přímo pod lucernou, kde budu mít omezené možnosti cokoliv zakládat a rozvíjet. Do Prahy jsem odmítl jít, odjel domů na Vysočinu. Až po dalších pohovorech a různých ujištění jsem dal souhlas.

POZNÁMKA DRUHÁ A PŘESUN DRUHÝ

Po různých peripetiích jsem začal pracovat na ekonomickém oddělení ústředního výboru KSČ. Hned v úvodu jsem byl upozorněn, abych se nepokoušel zavádět v Praze slušovické či zlínské manýry. Na aklimatizaci nebyl čas. Bylo mnoho úkolů, problémů daleko složitějších a rozsáhlejších než na úrovni okresu. Nebylo jednoduché si je osvojit a aktivně napomáhat k realizaci. Bylo zde také mnoho zajímavých osobností mně dosud neznámých. A to nejen na ústředním výboru KSČ, ale také v institucích s nimiž jsem měl spolupracovat. Než jsem se nadál, byl jsem v soukolí centrálních orgánů. Směr své práce jsem však nemínil měnit. Jedním z úkolů bylo zabývat se činností Státní komise vědeckotechnického a investičního rozvoje, jejím zaměřením. V čele orgánu stál zkušený harcovník. Z nové funkce vyplývala povinnost zúčastňovat se shromáždění členů Státní komise vědeckotechnického a investičního rozvoje. Každé její jednání bylo závažné, každý problém bylo nutné pečlivě studovat a konzultovat s odborným aktivem. Byl jsem rád, že jsem si vytvořil kolektiv z mnoha významných pracovišť z Prahy, Brna a dalších měst a vesnic. Prubířským kamenem takové spolupráce bylo projednávání tématu pod názvem: „Podíl vědy a techniky na růstu dynamiky národního hospodářství“.
Z projevu nejvyššího představitele Státní komise vyplývalo určité uspokojení nad výsledky jejich práce. Řekl, že Komise má rozhodující podíl na správném zaměření vědeckovýzkumné základny naší republiky, že jejich přičiněním má věda v Československu rozhodující podíl na výrobním procesu, že některé dílčí problémy a nedostatky jsou objektivního rázu a ne jejich přičiněním.

Takové tvrzení nekorespondovalo se stanovisky odborníků ani s mými zkušenostmi z okresů a kraje. Vystoupil jsem a v souladu s odborníky i s názorem jednoho z vedoucích činitelů ÚV KSČ, mj. řekl: „…konstatování, že úkoly ve vědeckotechnické oblasti byly naplňovány jistě nemyslí autoři projevu předsedy Státní komise vážně… Při hledání odpovědi na zvyšování dynamiky národního hospodářství zatím nás nenaplňuje žádný revoluční optimismus, ale naopak. Státní komise by se měla připojit ke smutnému faktu, že nedošlo k žádnému výraznému obratu v uplatňování vědy a techniky ve výrobním procesu našeho národního hospodářství…“ V souladu s názory mnoha odborníků jsem byl přesvědčen, že socialismus má všechny předpoklady, v oblasti vědeckotechnického rozvoje, v oblasti lidských práv i lidského zdraví, být lepším jak kapitalistické společnosti zbaví-li se dogmatických stereotypů v ovlivňování společenských procesů. Socialismus mohl mít a měl předpoklady být předvojem budoucího, lepšího uspořádání světa i Evropy jako celku. Z praxe v nižších článcích organizační struktury jsem byl přesvědčen, že společnost může být bohatá bude-li optimální pozornost věnovat procesům moderní techniky, výroby a prodeji výrobků na světových trzích. Stimulující otázkou té doby nebyla problematika upevňování moci prostřednictvím pochybných dogmatických informátorů, kteří předhazovali otázky zrady zájmů dělnické třídy, aniž cokoliv o výrobě věděli. Cesta k úspěchům společnosti i dělnické třídy vedla přes hodnoty poznání, prostřednictvím nositelů těchto hodnot. Takové vývody jsem si vytvořil i ve Zlíně a ve Slušovicích. Kvalitativní otázky výrobních procesů jsem považoval za rozhodující politický úkol vůči Státní a České komisi vědeckotechnického a investičního rozvoje. Všechny tyto faktory mě strhávaly k ofensivní, nekompromisní politice. To přece nebyl protispolečenský jev. Mojí povinností jako politického pracovníka však nebylo „odborničit, ale razit cestu, vytvářet tlak na vůdce, při váhání jim znepříjemňovat život a doporučovat kam jít. Taková praxe se mnohým nelíbila. Nejednou jsem byl varován, že mocní mají „dlouhé prsty“, vše mně spočítají v době, kdy to budu nejméně očekávat.

Zanedlouho byl dán pokyn předsednictva ÚV KSČ k přípravě zasedání ústředního výboru KSČ k vědeckotechnickému rozvoji. V té souvislosti byla provedena analýza výsledků Státní komise pro vědeckotechnický rozvoj. Na analýze se podílel široký aktiv akademie věd , vysokých škol, z výzkumných stavů a výroby. Závěr byl jednoznačný a tolikrát již skloňovaný: „…nedošlo k výraznějším změnám v praktickém využívání vědy a techniky, nedostatky přetrvávají v celé šíři společenského spektra, dílčí úspěchy nemají výraznější vliv na kvalitu ekonomického a sociálního růstu, prohlubuje se míra našeho zaostávání za přednímu průmyslově vyspělými zeměmi, pokračuje vysoká materiálová a fondová náročnost tvorby národního důchodu, zvyšují se nároky na spotřebu živé práce, zvyšování technickoekonomické úrovně výrobků neodpovídá potřebám vnitřního a zahraničního trhu, modernizace výrobních kapacit jde pomalu, vědeckotechnická spolupráce s průmyslově vyspělými ekonomikami je nízká, špatná…“

Po tomto stanovisku jsem očekával, že předsednictvo ÚV KSČ přijme zásadní opatření ke změně politiky v této oblasti. Dosáhnout změny bylo možné jen zásadním přetvořením řídícího mechanismu, změnou řídící struktury společnosti, změnou koncepcí plánovací, finanční, cenové, úvěrové, dotační politiky. Vnitřní diskuse s vedoucími činiteli neodpovídala potřebám. Vykřikovali, že právě ti dole, dělnická třída, inteligence, nechápou jejich politiku a navíc inteligenci považovali v mnoha směrech za protispolečenské živly. Každý kdo se zamýšlel nad fakty československé ekonomiky trnul. V daném systému a prostředí vidina návratu mezi kulturně a průmyslově vyspělé Evropy se vytrácela.

V další den jsem byl pozván na pohovor k nejvyšším představitelům KSČ a české vlády. Přátelům jsem ironicky řekl, že si beru pro jistotu sebou občanský průkaz. Vysmáli se mně. Hypotéza o razítku do občanského průkazu se však potvrdila. Byla mně nabídnuta funkce místopředsedy české vlády a předsedy České komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj. Přesně za rok po příchodu do Prahy jsem odcházel na jiný vyznamný úsek.

POZNÁMKA TŘETÍ PŘESUN TŘETÍ

Uvedení do vládní funkce bylo rozpačité. Čtrnáct dnů před tímto aktem prováděli vedoucí činitelé hodnocení mého předchůdce a slíbili mu, že bude sloužit ve vládní funkci ještě dva roky. Moje jmenování bylo pro něj překvapením. Akt jeho odvolání a mé uvedení do funkce byl nemilý nejen pro něj, ale i pro mě. Přesun jsem v duchu považoval za prachobyčejný podvod na nás oba.

K aktivitám byl vytvořen nový mezinárodní rámec. Na poradě představitelů komunistických stran v Moskvě generální tajemník KSSS M. Gorbačov tehdy mj. prohlásil „…Nyní budeme dělat skutečně to, co už dávno prohlašujeme – důsledně dodržovat zásadu rovnoprávnosti a nezávislosti, což zahrnuje odpovědnost každé strany za vývoj ve vlastní zemi…“ Americký sociolog Daniel Bell chápal vědeckotechnickou revoluci jako období postkapitalistické a postkomunistické. Dle něj nová technika, ekonomický růst a stratifikace společnosti měla být upřednostňována teorií hodnot poznání na úkor teorie hodnoty práce. V popředí společenského zájmu měla být sociální skupina techniků a v organizaci společenského života pak sociální skupiny vzdělaných profesionálů. Společnost se měla zaměřit na rozvoj vědy, informačních systémů, rozvíjet zdravotnictví, Starat se, aby vládní garnitury byly co nejobjektivnější, nezatížené třídními a osobními ambicemi, aby oplývaly nevšedním zájmem o vytváření nových intelektuálních technologií. Existovala řada usnesení KSČ o vědeckotechnickém pokroku, o jeho aplikace Obsah všech dokumentů a názorů bylo třeba rozebrat a pokoušet se o konkrétní aplikace, aniž by byly odstrčena podstat zájmů socialistické společnosti.

Z dosud uplatňovaných koncepcí české komise jsem nevybočil, ale společně s činiteli této komise se zamýšlel nad perspektivou práce. Mimo dosavadních zaměření jsme soustřeďovali pozornost na vědeckovýrobní sdružení jako prostředku pro rychlejší získávání a zavádění nových technologií do průmyslové základny podniků České republiky. Přikláněl jsem se k těm, kteří říkali, že vědeckotechnický pokrok zdevastoval životní prostředí a zase jen vědeckotechnický pokrok může přírodní devastace mírni, odstranit. Spolu s pracovníky z oblasti životního prostředí a za spolupráce akademických pracovišť byl dán podnět, aby byl vypracován návrh na postupné uzavírání podniků a závodů, které neúnosným způsobem znečisťovaly vodu, ovzduší, přírodu. Součástí tohoto textu měl být vypracován, s přímou účastí pracovišť akademie věd, návrh na využití kapacit uzavíraných podniků pro výrobu přístrojů a přístrojové techniky pro potřeby českých podniků a s možností mezinárodní směny. Projekt mezinárodního výrobního sdružení předpokládal výrobu, montáž, prodej výpočetní techniky a některých automatizačních prvků, robotiky, s přímou účastí výzkumných ústavů. Bylo třeba přestavět zdeformované vědomí, skoncovat s ekonomickou lhostejností, pokrytectvím, apatií vůči potřebám společnosti. Orientace předpokládala důslednou orientaci na nové technologie se vším, co s takovou potřebou souviselo. Bylo třeba pracovat na politických reformách, ale i na reformách filosofických, mravních, právních i sociálních. K tomu účelu jsem získal na půl úvazku do pracovního poměru zástupce děkana výrobně-ekonomické fakulty vysoké školy ekonomické. Byla to významná pomoc.

Součástí naplňování představ byly i moje zahraniční cesty. Navštívil jsem Severní-Porýní- Vesfálsko v NSR, Paříž, USA a Kanadu, firmu Baťa. Můj zájem o setkání s představiteli tohoto významného komplexu vyplýval z poznání problémů a nedořešených vzájemných vztahů. Jednak v roce 1988 problematiku českobaťovských vztahů projednala federální vláda a přijala řadu závěrů a jednak jsem se, již v nové vládní funkci, zúčastnil jednání představitelů firmy Baťa s předsedou Státní plánovací komise. Při mé působnosti ve Zlíně jsem studoval filosofii baťovské podnikatelské činnosti a zaujala mě. Například teorie využití příležitostí a vytváření příležitostí, teorie neustálých analýz svých činností a jejich srovnávání se zkušenostmi nejvyspělejších světových ekonomik, teorie systematické orientace na vědeckotechnický pokrok s cílem být v této oblasti první a nejlepší, teorie optimálních technologických cyklů vyráběné produkce, teorie být první ve výkonnosti, teorie optimální sociální politiky, teorie stanovení monopolní ceny výrobků, teorie realizace optimálního zisku apod. V Československu existoval všeobecný zájem, aby pan Baťa vstoupil do československého průmyslu. Do Kanady jsem také vezl osobní poselství generálního tajemníka ÚV KSČ a pozvání pana Bati do Prahy.

S představiteli rezortů v USA a v Kanadě a vědecko-výrobních subjektů jsem podepsal Úmluvy či Memoranda o další spolupráci. Úmluva a Memoranda měla být konkretizována. Všichni projevili zájem o spolupráci a vycházeli nám vstříc. S výsledky jednání jsem byl spokojen ač nás čekalo mnoho obětavé, vysoce odborné práce a také potřeba vysoce kvalifikovaných odborníků. Projekty byl náročné. Na centrální úrovni se nesetkávaly s pochopením. Daný politický sytém také nedovoloval samostatně a vstřícně cokoliv řešit. Mnohé diskuse o životním prostředí byly považovány za protistranický, protispolečenský jev, jisté ztotožňování se s protispolečenskými silami. Ze strany nejvyšších činitelů chyběla účinná politická podpora, odvaha, vůle, problémy řešit.

K uskutečnění představ bylo třeba vytvořit společenské a právní podmínky. Jednu z nich vytvářel náš návrh, aby Česká komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj změnila obsah práce, strukturu, a nesla název ministerstvo životního prostředí a vědeckotechnického rozvoje. Název i pracovní náplň měly lépe odpovídat našim záměrům a českým potřebám. Návrh byl předložen ke konzultaci nadřízeným stranickým a vládním činitelům. Současně proběhla schůze našeho pracoviště, Pracovníků jsem tehdy mj. řekl: „….shodli jsme se, že musíme společně s akademií věd, vysokými školami, vytipovat rozhodující úkoly vědeckotechnického rozvoje pro Českou republiku a na tyto úkoly soustředit všechny dostupné prostředky… při péči o tuto oblast a o životní prostředí budeme hledat účinné a netradiční formy a jim přizpůsobíme personální práci… Současný stav české ekonomiky není dobrý. Některé negativní tendence se prohloubily a hospodářské výsledky jsou horší… Naléhavým úkolem je kvalitativní zvyšování technickoekonomické úrovně české výrobní základny, přeorientování investiční politiky, změny struktury českého hospodářství… Nová struktura resortu a nový organizační řád vytváří těmto potřebám rámec, měla by napomáhat zvyšování aktivity českých podniků a orgánů státu, zajistit, aby řešení nebyla polovičatá, aby se neustupovalo před překážkami… Převezmeme osobní odpovědnost za řešení strategických záměrů české ekonomiky…“

V novém organizačním uspořádání resortu jsem spatřoval jednu z možností konkretizace aktivit v oblastech našeho zájmu. Osobně jsem oplýval optimismem. Byl jsem hluboce přesvědčen, že návrh bude stranickými a státními organy a vedoucími činiteli podpořen. Bohužel návrh nebyl projednán ani doporučen. Měl jsem se vrátit na ústřední výbor do funkce vedoucího 13. oddělení ÚV KSČ. V době kdy jsem to nejméně čekal, dostal jsem mat! Kroutil jsem hlavou, ale bylo to zbytečné. Přestavba nepřestavba, vše jim bylo lhostejné. Situace se opakovala. Do roka a do dne jsem byl přemístěn na další místo. Přátelé mě varovali. Doporučovali, abych se na ústřední výbor nikdy nevracel. Měli obavy, že to bude moje zhouba. V napjaté atmosféře jsem je nevyslyšel. Škoda!

POZNÁMKA POSLEDNÍ A POSLEDNÍ PŘESUN

Nastoupil jsem na oddělení. Do občanského průkazu si však nenechal dát razítko. Přemýšlel jsem a připomínal si znovu, že vysocí činitelé nepotřebují samostatně myslící osobnosti, ale loutky, které by na divadelní scéně kráčely a klaněly se přesně jak oni tahají za provázky. Jakmile tomu tak není tak sledují, odposlouchávají, organizují, kombinují, intrikují a mluví o stycích s protispolečenskými silami. Od vůdců komunistické strany jsem ale nikdy neslyšel formulovat definici, co to jsou protispolečenské síly? Kdo to vlastně byl? Ti, kteří usilovali o výrazný společenský pohyb nebo ti, kteří tento pohyb brzdí? Znal jsem je, a také s nimi spolupracoval, využíval jejich teoretické práce. Byli to lidé u akademie věd, z výzkumných ústavů, vysokých škol, z výroby. Všichni aktivně pracovali, volali po zrychlení tempa společenské přestavby ku prospěchu československé společnosti. Nedošel jsem k závěru, že by byli protispolečenskými silami jen proto, že opovrhují dogmatismem a neschopnostmi vůdců řešit krizové situace. Teorie o protispolečenských silách mezi vzdělanými lidmi vycházely z líhně lidí s omezenými znalostmi objektivní pravdy o potřebách a cílech společnosti. Zastánci těchto názorů se báli vzruchu, báli se pokroku, báli se všeho nad čím ztráceli kontrolu.

Nadřízení mně dali možnost, v rámci mé touhy po „korytu“, předvádět se v půtkách se studenty, s inteligencí, „zápasit“ s oněmi lidmi, jež jsem podporoval a jim napomáhal a oni, oděni do kůžích beránčích, se budou smát jak se budu shazovat, degradovat. Ničeho takového se nedočkali. Moje trpělivost, stejně jako jejich, dosahovala vrcholu. Nejenže jsem nebyl sto nic dokončit, což bylo nezanedbatelné. Přesuny jsem ztrácel důvěru mnoha mých spolupracovníků, mnoha lidí, kteří věřili, že budu pomáhat vyvádět společnost ze tmy. Můj problém nemohl být, a není, v nerespektování obecných zásad hnutí, ale problém byl v nepochopení mých aktivit, které je každodenně štvali. Byl a je přece rozdíl mezi člověkem, který chápal společenský pokrok a potřeby uspokojování potřeb společnosti a člověka a člověkem, který sice o uspokojování také mluví, ale současně všemi prostředky uspokojování brzdí. Nejlepším prostředkem pro ně bylo a je omezovat vážnost takových lidí prostřednictvím lží, polopravd, znevažováním práce a přičítaní jim činů, které neprovedli. Konservatismus nemohl být a také není žádnou perspektivou.

Začal jsem pracovat o čemž nyní nemíním psát. Nejsložitější bylo, že jsem nikoho z pracovníků aparátu, ale i příslušných státních orgánů neznal a také nebyl vypracován žádný dokument, který by definoval obsah a rozsah poltické práce v těchto orgánech. Sekretariátem ústředního výboru byly sice schváleny zásady stranické práce v aparátech komunistické strany, ale u orgánů kde platila zásada nedotknutelnosti nedílných velitelských pravomocí vyplývala určitá zvláštnost, kterou bylo nutné respektovat. Moje krátká práce je zveřejněna v moha jiných textech. Začal jsem ale pracovat s podvědomím, že se vrátím „do civilu“ a podle toho jsem se choval. Přechodem do této oblasti jsem byl znechucen. Nechci se opakovat. Nezbývalo nic než odjet do zahraničí a zkoumat, co taková oddělení vlastně dělají a jaký mají smysl. Navštívil jsem Sovětský svaz, Maďarsko, NDR a také Indii. Zde jsem diskutoval s představiteli devíti komunistických stran, kteří se zúčastnil sjezdu KS Indie v Travandúru. Názory, zejména v Sovětském svazu a v Maďarsku byly podnětné. Podstatou byly změny názvu oddělení a také, oproti minulosti, zásadní změny obsahu práce. Já jsem navrhoval oddělení pro posuzování využívání a zneužívání práva v činnosti komunistů pracujících ve státních orgánech a také oblast životního prostředí jako jsou lidská práva apod. Tento návrh přinesl mnoho vzruchu, diskusí i útoků. Realizace byla odkládána až po sjezdu apod.

Za významný prostředek ke své práci jsem považoval vypracování teoretického dokumentu pod názvem: „Obrana a ochrana společnosti v podmínkách společenské přestavby a rozvoje demokracie“. Úkolem byli pověřeni činitelé z ústavu marxismu-leninismu, vysoké školy SNB a akademického ústavně právního pracoviště. Bylo třeba definovat poltické aktivity z hlediska demokracie, lidských práv a rozvoje společnosti. Do konce roku 1989 však nebyl dokument vypracován.

Ještě na české komisi vědeckotechnického rozvoje jsem obdržel jisté signály, že mnoho vědeckotechnických informací, které přináší ze zahraničí naše rozvědka končí ne v našem hospodářství, ale v třetích zemích. Po nástupu na 13. oddělení jsem mínil tyto signály rozkrýt, ověřit, případně vyvodit závěry. Požádal jsem náčelníka 1. správy ministerstva vnitra, aby vypracoval zprávu o úspěších naší rozvědky v oblasti vědeckotechnického rozvoje a také informaci, kdo vědeckotechnické novinky přebral, jak s nimi zacházel a co přinesly našemu národnímu hospodářství. Náčelník předložil kvalitní podrobnou zprávu. Bylo ji možné využít ke kontrole. Jakmile vešel náš záměr ve známost, vedoucí činitelé Státní komise pro vědeckotechnický rozvoj znervosněli a zajímali se proč se takovou oblastí zabýváme. Zda a jak jejich postoj byl diskutován s nejvyššími činiteli komunistické strany nevím. Pravdou však je, že v té době byl nastolen problém nového ministra vnitra. Nejvyšším činitelem KSČ byl navrhován právě náčelník 1. správy. K funkci splňoval veškeré předpoklady. Osobně jsem návrh uvítal, obhajoval a připravoval podmínky pro jeho schválení. V době, kdy náčelník 1.správy byl u mě v kanceláři s doplňujícími podklady ke schválení, volal nejvyšší činitel KSČ. Měl jsem se okamžitě dostavit do jeho kanceláře. Odešel jsem a náčelník čekal na mě. Jakmile jsem otevřel dveře u nejvyššího stranického činitele spustil. „Náčelníka 1. správy nechci, žádným ministrem nebude. Do této funkci navrhuji jednoho náměstka ministra vnitra“. Ptal se zda onoho náměstka znám. Řekl jsem, že ano. „Tak ho zavolej a přesvědč ho.“ Vrátil jsem se do kanceláře a o novince informoval náčelníka 1. správy. Vycítil jsem jeho rozladěnost, uraženost, zklamání. Krajně rozzlobený odešel z kanceláře. Po krátkém čase, v okruhu pracovníků Státní komise pro vědeckotechnický rozvoj, se mluvilo, že to byl návrh „jejich“ šéfa, předsedy Státní komise, který nesnesl, že navrhovaný ministr je v dobrém vztahu se mnou. To prý nemohli dopustit. Dokonce ho nenechali ani ve funkci náčelníka 1. správy. Hledali mu uplatnění v zahraničí. Jakmile dali ve známost nový návrh na ministra, náměstka dosavadního ministra vnitra, tak informovali veřejnost ze všech stran, že nový návrh je Hegenbartův člověk, který si ho dosazuje do funkce. Byla to lež. Mnoho lidí se divilo a nechtělo věřit, že bych takový návrh vnesl. Nový návrh to byla odplata za pokus zjišťovat, jak se u nás zachází s vědeckotechnickými novinkami, ale také sprostota vůči mé osobě když se vyprávělo, že jsem si dosadil do funkce minstra svého člověka. Pro náčelníka 1. správy to byl trest za to, že vypracoval zprávu pro potřeby ústředního výboru. Nikdo ze zasvěcených nechtěl věřit. Dokonce za mnou přišli zástupci sovětského velvyslanectví a chtěli odpovědět na otázku proč, a z jakých důvodů, jsem navrhl do této funkce náměstka ministra. Nechtěl jsem nikoho shodit a tak jsem odpověděl, že nejvyšší stranický činitel měl zřejmě nějaké důvody, které neznám.

Koncem roku 1989 byl ve Studentských listech zveřejněn článek pod názvem „Čubův slušovický syndrom“. Z obsahu jsem se mj. dověděl, že jsem školil provokatéry do studentských manifestací, ač jsem v oné době byl místopředsedou české vlády pro vědeckotechnický rozvoj a také prý jsem řídil vědeckotechnickou rozvědku ÚV KSČ. Jak mohla studentka slovenské národnosti vědět takové „fantasmá“ ? Později se stala tiskovou mluvčí českého ministra vnitra.

Nepochopitelné aktivity některých činitelů pokračovaly i v druhé polovině roku 1989. Nemíním je rozebírat. Mnohé si také již přesně nepamatuji. Archiv už nemám. Když hrozila druhá prohlídka mého domu a příslušenství, moji osobní dokumentaci jsem spálil v kotli. Škoda. Někteří pracovníci centra mě nejednou volali a říkali, že se jim zdá, že o převratu v listopadu 1989 vedoucí činitelé věděli, dlouhodobě se na něj připravovali. Dne 17. listopadu si potřebovali „vyřídit“ účty a zbavit se těch, kteří jim překáželi. Moje aktivity v roce 1989 prý nezapadaly do jejich koncepcí, provokovaly je a proto prý mě označili za toho, který měl „rvát“ a pro své ambice „udělat“ převrat.

Se vším jsem vyrovnán. Na svět, který mě hodil do propadliště dějin a v němž jsem se měl stát, či jsem byl, „zločincem“, chci zapomenout. Blahopřeji těm dogmatikům ze Žďáru i jejich následníkům v jiným místech, že se jim podařilo, prostřednictvím sprostot a lží, mě zlikvidovat, byť měli daleko vyšší požadavek. Chci jim jen připomenout, že ani na mimořádném sjezdu KSČ , v prosinci 1989, jsem nepřijal žádný návrh na doporučované funkce, odmítl je.

Rudolf Hegenbart

Rudolf Hegenbart přebírá od rektora vysokého učení technického v Brně zlatou medaili za podporu rozvoje oboru tváření
Rudolf Hegenbart přebírá od rektora vysokého učení technického v Brně zlatou medaili za podporu rozvoje oboru tváření

Pěstujeme úctu k druhému aneb co jsem psal presidentu republiky

Pomalu a jistě doznívají pozoruhodné myšlenky řečníků, pisatelů, oslavných slov na počest 20. výročí listopadu 1989. Prohloubily se mýty o velikosti té či oné osobnosti, bouchalo šampaňské a různé skupiny si pochvalovaly svůj podíl na tom či onom. Mluvily i osobnosti z tzv. druhé strany, rádoby poražené. Chválily bojovníky z listopadu 89, špinily „škůdce“ jejich ideálů, stejně jako před léty je házely do špíny, na okraj společnosti a jako méněcenné osobnosti doporučovaly je „topit“ v kalné vodě. To nebyla úcta člověka k člověku, ale útok, vražda.

Byl jsem mezi nimi, byť jsem nic neudělal a také nic neslavil, za nic se nechválil. Jakoby se opakovalo období před a těsně po listopadu 89 a to ze stejných vrstev, sociálních skupin a jednotlivců. Ano, četl jsem denní tisk, hleděl na velké fotografie významných osobností, sledoval dění a hledal texty, které jsem psal před léty. Našel jsem i dopisy, které jsem si dovolil napsat z okraje společnosti tehdejšímu panu presidentovi. V některých částech mně připomínají minulost a také jakoby něco ze současnosti. Nad jejich obsahem jsem se usmál, ale i zamračil. Snad jsem mylně chápal, že jde o jakési souznění mezi ním a levicovými proudy. Mrzí mě, že jsem je psal. Zkrátka, byl jsem naivní. Dodatečně se omlouvám. Přesto si dovolím je zveřejnit.

V dopise z 11. prosince 1997 jsem psal:

„Vážený pane presidente,

váš projev pronesený k poslancům a senátorům, zaujal. Otevřeně jste se, ať již z jakýchkoliv taktických důvodů, postavil na stranu levice, což je potěšitelné. Potvrdil jste mnoho faktů o „společenském marasmu“, na který upozorňovali nejen mnozí politikové, ale i sdělovací prostředky. Nepochybuji, že již požadavkem na demisi vlády jste rozehrál potřebné společenské drama, které by mělo vyústit v dobro národů České republiky, k čemuž Vám přeji úspěchy.

Přes tuto skutečnost některé okolnosti dnešního stavu společnosti zůstávají nevysvětlitelné. Nedovedu pochopit proč jste nezaujal zásadní stanovisko při prvním „vytunelování“ např. banky Bohemia a postupně dalších, dalších, dalších. Nedovedu pochopit proč jste již dříve veřejně nevystoupil proti rozkrádání průmyslové základny společnosti a nezpochybnil dárce finančních prostředků z různých ostrovů světových moří… mlčel jste jen a jen v zájmu levice a v zájmu komediálních střetů různých politických subjektů, které měly lidu naší republiky předvádět divadelní hru na demokracii a zmást veřejné mínění?

Proč až dnes, vážený pane presidente, kritizujete, samozřejmě oprávněně, rozkrádání průmyslové základny, špatné ekonomické výsledky, „balíčky“, drzost v sociální politice a současně připomínáte zkušenosti let nedávno minulých, z nichž Vám neunikly tak významné faktory jako je prognóza, strategie, průmyslová politika? S uspokojením, ale současně s velkou dávkou nejistot, jsem poslouchal Vaše obavy z dalších ekonomických problémů, ve své podstatě totožných s problémy v minulém systému. …Zalistoval jsem v analýze o využívání vědy a techniky v praxi z února 1987 a s hrůzou zjistil, že analogie problémů nemůže být čistě náhodná…..Protože jako odpovědný státník… hledáte spojence a také východiska z krize, jistě mně prominete připomenu-li experiment slušovického zemědělského družstva v okrese Zlín, ale také politickou orientaci okresu na odvětví mikroelektroniky, biotechnologií a oblast životního prostředí… Dle mých poznatků a zkušeností byl založen na kombinaci tržních a plánovitých faktorů, na hodnotách poznání, na vysokém stupni intenzifikace všech vnitřních procesů družstva s výslednými ukazateli čistého zisku… Do slova a do písmene věda se stala základní výrobní silou… Bylo současně potvrzeno… že v procesu, ve kterém věda sehrává rozhodující roli nemohou stát tlučhubové, ale hledači nových cest ve prospěch družstevníků… Ve Vašem projevu jsem nacházel volání po obdobných aktivitách a při této příležitosti si nemohl nepřipomenout Váš projev z počátku devadesátých let na Staroměstském náměstí. Mluvil jste tehdy o jakýchsi pochybných slušovických nitkách. Bylo mně líto, že Vám kdosi podstrčil podklady o jejich nekalé či kriminální činnosti s heslem: nechť se utopí ve vlastní šťávě a ubijí je ti, které si brali za vzor. V následném období slušovické družstvo bylo vystaveno nevybíravým útokům a zlí jazykové mluvili, že sen… všech stalinských expertů nenaplnil Hegenbart, ale president Václav Havel… Ve společnosti byly síly, které znaly a znají cesty k intenzitě, ale byly umlčeny. Je třeba jim otevřít cestu. Nejsem obdařen potřebnými fakty, ale dedukuji, že procesu polistopadového vývoje, různými formami, se chopili i ti, kteří nepřáli a nepřejí společenskému pokroku, dobrému společenskému klimatu a svůj návrat k moci spatřují ve společenské destabilizaci… Omluvte několik zamyšlení. Podporuji Vaše myšlenky, že nenávist a pomstychtivost nemohou být cestou k pravdě a svobodě, že je třeba pěstovat úctu jeden k druhému, k sobě samým, pro blaho svého lidu využívat všech zkušeností získaných v různých historických údobích a být nebojácnými spolutvůrci svobodné vyspělé kultury…“

Výňatek z Otevřeného dopisu z 31. července 1995

„Vážený pane presidente,

…Rozčarován a rozhořčen nad novou politickou provokací sdělenou v Televizních novinách stanice Nova dne 27. 7. 1995 dovoluji si požádat Vás o vyvinutí úsilí k zastavení lživých obvinění, mé společenské degradace… Osobní útrapy po roce 1990, výslechy všeho druhu, veřejné kompromitace ve sdělovacích prostředcích, domovní prohlídka na základě lživých informací o 17. listopadu a mé účasti na brutálním střetu, provedená vyšetřovateli generální prokuratury i s účastí právního zástupce ing. Miroslava Štěpána, takové tendence jen potvrzují. Několik let je vyhledávaná trestní odpovědnost za porušené pravomocí veřejného činitele v oblasti orgánů působících v trestním řízení i když jsem ve funkci vedoucího tzv. 13. oddělení pracoval necelý rok a jakékoliv zasahování do kompetencí ústavních činitelů mne nepříslušelo… Naopak byl připraven projekt ke zkoumání využívání a také zneužívání práva v činnosti komunistů působících v těchto orgánech…. Veřejně, 6. června 1989, jsem oznámil, že komunistická strana si neosobuje právo zasahovat do činnosti těchto orgánů a také členové těchto orgánů nemají právo, při výkonu ústavních povinností se na komunistickou stranu odvolávat… Naprosto konkrétními činy, které jsou dobře známy, jsem usiloval o demokratické proměny… Podstatou mé činnosti, mých spolupracovníků a příznivců však nebyla rehabilitace Bílé hory a rakouské monarchie, ani paralyzování odkazu husitství, pokrokových tradic našeho národního obrození, Masarykovských koncepcí či všenárodního hnutí proti fašistické okupaci a zvůli, ani paralyzování úlohy těch či oněch osvoboditelů našich zemí či odvolání Benešových dekretů ani rozdělení československého státu či překotná, těžce kontrolovatelná tvorba bohaté vrstvy jako jakési společenské síly za každou cenu ani rozmělňování a snižování kulturního bohatství českého lidu… prosím,aby jste svým vlivem, autoritou, lidskou rozvahou zamezil nesmyslným třídním bojům, snahám o justiční omyly, snahám o různě motivované politické provokace…“

Tak to bylo několik málo výňatků z dopisu presidentu republiky.

Rudolf Hegenbart

Kam kráčíme? Vpravo? Přímo za cílem?
Kam kráčíme? Vpravo? Přímo za cílem?

17 kusých zastavení

Rudolfa Hegenbarta na téma:
OD VELKÉ KOMEDIE UPLYNE V LISTOPADU 2004
15 LET

Zastavení 1

JAK TO ZAČALO?

Volbou M. Jakeše do funkce generálního tajemníka nabývají názorové střety o vývoji společnosti na intenzitě. Koncem roku 1988 a počátkem roku 1989 zasvěcení ví, že se blíží konec režimu. Intelektuálové, studenti, ale i pracující a mnozí členové komunistické strany se zúčastňují řady protestních shromáždění. Snaží se o vyhrocení situace. Vůdcové odumírající moci organizují protiopatření, zlobí se. Sledují ty či ony. Koncem ledna 1989 jsou šokováni návrhem oddělení Státní administrativy. To odsuzuje zásah bezpečnostních sil proti manifestujícím v lednu 1989 a navrhuje změnu vlády, diskusi s pracovišti akademie věd o řešení otázek životního prostředí, navrhuje setkání a diskusi vedoucích činitelů komunistické strany a státu se studenty a pracujícími v průmyslu, zemědělství, školství., personální změny na nevyšších místech strany a státu, vyřešení vstupu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968! Vedení návrhy odmítá. Nechápe, co se děje v jeho blízkosti, u jeho podřízených. Z oddělení přicházejí nové a nové návrhy, iniciativy. Opozici a její vztahy na okolí dokonale zná, spolupracuje s ní, ví že míní změnit společenský systém. S kým jsou ale lidé kolem Hegenbarta spolčeni? Asi se „Západem“.

Oddělní Státní administrativy ústředního výboru KSČ v čele s R.Hegenbartem nastolilo problém návratu politiky obdobné politice z ledna 1968! V ní vidělo východisko k demokratické politice, k rozvoji republiky a ke zvýšení autority komunistické strany. Obdobný názor panoval v členské základně, v mnohých institucích. V březnu vystupuje Hegenbart v diskusi na zasedání ústředního výboru. Nabádá ke změnám ve vedení komunistické strany a státu, nerespektuje návrh vedení, aby odsoudil všechny organizátory lednových shromáždění a podpořil zásah bezpečnostních sil proti nim. V dubnu spolu s odborníky předává vedení strany a státu dopis o řešení životního prostředí, zveřejňuje kontroverzní rozhovor, vyzývá ke změnám ve společnosti. V červnu, na celostátním setkání vedoucích činitelů mocenských orgánů státu, oznamuje reformy a formuluje směr politiky. Totéž činí ve sdělovacích prostředcích v zahraničí. Radikálové se čílí. Protestují i zástupci opozice. Následují tajné schůzky všech možných směrů. Mocní hledají východiska. Schází se vedení Státní bezpečnosti a projednává perspektivy své orientace. Vedení komunistické strany stanovuje termín zasedání ústředního výboru na prosinec 1989. Hegenbart se svými spolupracovníky připravuje na jednání stranického orgánu vlastní podklady. Míní s nimi vystoupit na zasedání. Mají přispět ke změně politiky, reagovat na vyhlášené globální problémy lidstva nastolené před lety USA, mají navázat a dále rozvíjet obrodný proces nastolený v lednu 1968 a násilně ukončený vstupem vojsk v srpnu téhož roku. K podpoře vyzývá mocenské orgány státu. Ty se připojují, kriticky hodnotí vedení komunistické strany a státu, požadují změnu politiky.

V této situaci volí mocní novou strategii. Prosincovému zasedání musí předejít, nesmí se uskutečnit. Nastolují problém šokové terapie. Ta má „namočit“ a „utopit“ ve „vlastní šťávě“ Hegenbarta a všechny ty, kteří nerespektují stanoviska vedení KSČ a kteří „nahlodávají“ vedení komunistické strany. Východisko našli. Blíží se Mezinárodní den studentstva – 17.listopad. Mocní s opozicí, mládeží a Stb organizují studenty k pochodu, schvalují pojetí průvodu. Řada mladých, ale míní odstranit vůdce, jak oni říkají „jestřáby“ kteří jim nedávají žádnou šanci podílet se na moci ve státě. Levicoví radikálové míní upevnit svoji moc a odstranit ty, kteří se jim protiví. Na obzoru je oslava nových nadějných vůdců. Akademičtí funkcionáři měli jít v talárech. Nejvyšší činitelé opouští Prahu. Jeden z nich čeká v bytě na Letné. Znaje záměry mocných, Hegenbart odjíždí na Vysočinu.

Na povel, v předem stanovenou hodinu začíná pochod. V Praze zasedl štáb mládežníků a mladých příslušníků Stb. Řídí akce. Na patřičných místech Prahy si západní agentury zřizují vysílací stanoviště. Kdesi se usmívá skupina „rváčů“ a provokatérů. Hegenbart měl být jejich součástí. Zavčas postřehl, uniká. Pohotovostní pluk SNB dostává instrukce. Průvod dochází na místa, kde je nejvíce televizních kamer. Před kamerami dochází ke střetu.

Druhý den stránky novin zveřejňují fotografie mladých lidí jak bouří proti režimu a jak režim zasahuje proti nim. Stanovisko oficiálních orgánů. Známý rituál. Organizují se rezoluce na podporu zásahu i proti zásahu. Objevuje se novinka. Střet studentů se členy Pohotovostního pluku SNB naplánoval, zorganizoval a řídil Hegenbart. Ten, co v lednu 89 navrhl společenské a personální změny ve společnosti. Ty ale byly v souladu s mezinárodním vývojem, trendem, puč na Národní třídě má jiný charakter. Obvinění z účasti na střetu na Národní třídě odmítá, odmítá střet vůbec. Mocní organizují odpor proti němu, vybízí i opozici Ta v souladu s konzervativci míní, že střet na Národní třídě byl věcí Hegenbarta a to ve prospěch sebe sama, ale i Jakeše, byť je s mladými svazáky v trvalém spojení. Spolupracuje s některými komunisty. Schází se v Praze. Ač puč považuje za součást globálního konfliktu, žádá vysvětlení zásahu, odstranění a potrestání viníků, Hegenbarta, cítí obrovskou šanci k uskutečnění svých zájmů Situaci míní dokonale využít a neustoupit. Připravuje mýty.

Obdobné požadavky mají členové komunistické strany. Na ústředním výboru KSČ se již zakládají „akciovky“, tvoří nové politické subjekty, pracuje krizový štáb, připravuje se mimořádný sjezd KSČ. Schází se vedení ministerstev vnitra české republiky a federace. Chce vyvodit závěry. Diskutuje kdo dal povel k zásahu. Nemohou se dohodnout. Nikdo se k zásahu nehlásí. Jsou bezradní. Pro mnohé se situace zamotává, stává se nepřehlednou. Nejvyšší mocní vyčkávají, radí se. Počítají, že jejich čas ještě přijde! Vysílají své zmocněnce za Dubčekem, Černíkem, diskutují s opozicí. Hegenbarta odstavují, k ničemu nepřipouštějí. Dne 17. listopadu prý „zradil“ konzervativce. Spoléhali na něj. Této tezi se Hegenbart vysmívá, je to lež. Naposledy ho míní využít a zneužít 21.listopadu 89. Má prokázat svůj vztah k radikálům. V tento den chtějí zvrátit situaci ve svůj prospěch. Generální tajemník vystoupí v televizi a vyzve národ ke klidu, k podpoře. Na Ruzyň je vyslána vojenská vysílací technika. Následně je Hegenbartovi zprostředkovaně předáván úkol informovat ministra obrany. Ministr obrany vede poradu vedení. Termín a čas telefonátu od Hegenbarta přesně zaznamenává. Ví, že se zápis bude hodit. Nejvyšší vedení se domnívá, že Hegenbart v rámci tužby po moci úkoly přijme. Pak ho s opozicí „zmáčknou“. Má zajistit hladké vysílání projevu generálního tajemníka. Ministr obrany zorganizuje akci Vlna. Hegenbart má dále prostřednictvím lidových milicí zajistit bezpečnost televize, rozhlasu, divadel, vysokých škol, příslušný počet odborníků k obsluze vojenské techniky. Odpoledne je úkol rozšířen: spolu s náčelníkem Lidových milicí připravit organizaci jejich příjezdu do Prahy. Mají zajistit ochranu institucí a pořádek v Praze. Úkol Hegenbart neplní. Omluví se a odjíždí domů. Na nejvyšších místech panuje zmatek.

Večer je příjezd milicí schválen. Jednotky však, dle rozkazu kohosi, byly již na cestě do Prahy. Do veřejnosti je ale vnesena zpráva, že milice pozval Hegenbart! Veřejnost je rozčarovaná, veřejné mínění brojí proti Hegenbartovi. K pozvání lidových milicí se nikdo nehlásí. U mocných v Praze se nenadále mění názor, odmítá milice přijmout. Generální tajemník M.Jakeš v noci odvolává rozkaz o jejich příjezdu, jednotky odjíždějí z Prahy. Náčelník milicí je druhý den, časně ráno 22.listopadu, orgánem komunistické strany s okamžitou platností odvolán z funkce. Okamžitě! A to tím orgánem, který příjezd jednotek schválil. Nastaly nové horečné konzultace. Co dál? Na nátlak členů ústředního výboru z Prahy a veřejnosti se schází 24.listopadu ústřední výbor. Vedení komunistické strany dává k dispozici funkce. Dav na Václavském náměstí bouří. Je zvoleno nové vedení KSČ. Nový generální tajemník lavíruje, slibuje nemožné, nechápe podstatu společenského procesu. Nemůže chápat. Oplývá stejným myšlením jako ti předchozí, nemůže mít šanci. Všichni zasvěcení se smějí, konec panování mocných se blíží.

Záměr M.Jakeše a jeho stoupenců je v mlhách. Dne 21.listopadu sehráli s Hegenbartem druhou nepovedenou komedii. Mínili ho předhodit k oběti, aby sami dále žili a kralovali, ač několikráte oznámili, že vojenské prostředky nepoužijí. Nepoužili, pokusili se použít lidové milice. Ale ne sami, to Hegenbart… Bohužel, nic jim nevycházelo. Nastal čas kompromisů, vyjednávání – diskusních „kulatých stolů“. Opozice a některé konzervativní síly nacházejí souznění. Opozice však přebírá iniciativu, moc upadá do letargie, její konec je na dosah. Nic na tom nemění ani mimořádný sjezd komunistické strany v prosinci 1989. L.Adamec se stal předsedou strany, Mohorita prvním tajemníkem. Hegenbart odmítl v tomto orgánu být. V.Mohoritovi a jeho přívržencům ze štábu 17. listopadu přál v duchu úspěch, ale bohužel cosi se ani jemu nepovedlo. Ocenění si však zasloužil.

Zastavení 2

CO DODAT?

Dlouho a pečlivě připravovaný pochod studentů z Albertova a následný střet s příslušníky Pohotovostního pluku SNB byl konzervativci přesně vymyšlen. Pro mnohé byl nečekaný. Byl to šok, který ovšem nebyl součástí globálních zájmů a perspektiv. To vše se odehrálo později. Zní to paradoxně, ale konzervativci v komunistické straně pod rouškou odstranění Hegenbarta a dalších reformistů rozvířili rozhodující boj. K němu si vybrali významné spojence. Spolu s Stb, zasvěcenými či vysvěcenými svazáky a špionážními centrálami Západu, Východu, Jihu a Severu, otevřeli prostor Václavu Havlovi a jeho kolegům, ale také Habsburkům. Prostor pro celoevropské propojení států, o němž i Hitler kdysi snil. Ustavili obraz nepřítele, který musí prohrát. Vzpomínáte, jak činitelé tehdejší moci slíbili činitelům, v jejichž čele stál Václav Havel, rychlé a zásadní řešení Národní třídy? Mělo se to stát na zasedání ústředního výboru komunistické strany. V době, kdy Hegenbart ležel v nemocnici na Homolce. Měl být s okamžitou platností odvolán z funkce a vyloučen z řad komunistické strany. Nestalo se, nemohlo stát. Vůdcové komunistické strany s mnohým nepočítali a také nebyli tak prozíraví, silní a odvážní. Stačili ale přemístit svoje lidi všude tam, kde to potřebovali – do společenských, státních a politických struktur. Dokonale ovlivňují formulace o minulosti s vědomím, že ten kdo ji ovládá, ovládá i přítomnost a budoucnost.

Zastavení 3

JAKÝ BYL NÁZOR JINÝCH?

Jeden z redaktorů Britských listů to vyjádřil později. Dne 19.listopadu 2003 na internetových stránkách mimo jiné napsal: „…Právě Hegenbart, inteligentní tudíž nebezpečný muž, patřící ke spojencům a záštitám „reformních“ ekonomických pragmatiků, kteří se pokoušeli… pozdvihnout upadající ekonomiku, spotřební průmysl a přinést Západ do České republiky i za cenu ekonomické a vědeckotechnické špionáže a zákulisního obchodu s informacemi, se diví pragmatickému vyústění listopadové frašky, kterou romantičtí snílci a cyničtí novináři nazvali „velvet revolution“, a kterou on sám pomáhal ve jménu svých lednově – perestrojkových ideálů připravovat… Věděl o generační nespokojenosti s tupostí starců i o snaze funkcionářů SSM uskutečnit „perestrojku“, a způsobit tak odchod „ještěrů“ z čela tehdejší KSČ… Hegenbart hrál svůj part jak nejlépe dovedl a přesto prohrál. Protože prohrát musel… když pročítám účelově zamlžené vidění tehdejší doby v současném tisku, je mi na zvracení. Z hlouposti a drzosti, s jakou se různí věrozvěsti nových pořádků pouštějí do výkladů minulosti. Zacyklení manipulací dochází tak daleko, že původní obsah sdělení se vytrácí… Když lidé jako já mohou způsobit pád vlád, něco se v systému porouchalo říká G. Soros, největší z globálních hráčů s penězi a osudy milionů lidí. Menší hrdinové z Čech i Slovenska nedorostli Sorosovi schopnosti abstrakce…“.

Hegenbart prohrál. Lži a polopravdy se staly prostředkem k likvidaci. Konzervativci zvítězili, „překabátili“ se. V hlavě Hegenbarta jsou ony události 17.listopadu 1989 zapsány jako zvláštní výjev aktivit „nedorostlých“ revolucionářů. Byly nečekaným výstřelem z Aurory, který reformistu Hegenbarta odstranil, z konzervativců „udělal“ reformátory, z Václava Havla muže číslo jedna, aniž se o to zasloužil. Byl to vnitrostranický puč! Labužníci moci a peněz se s vervou ujali dalších aktivit. Hýřili suverénností. Postupně převzali iniciativu jiní, kteří vyměnili prapor „leninismu“ za prapor „liberalismu“. Puč postupně přerostl v dalekosáhlejší změny, kterým se mnozí z nich diví. Strůjcem onoho aktu v listopadu 1989 nebyli studenti. Byli prostředkem. Nebyl jím ani Václav Havel ač dlouhodobě aktivně pracoval za společenské změny u nás. Psaly se o něm mýty, zpívaly písně, které dodnes přetrvávají… I díky němu se Česká republika vrátila do sfér neperspektivního kapitalismu. Koneckonců, vedení komunistické strany v čele s Jakešem a Husákem s ním počítalo. Byl jejich „černým koněm“.

V červnu 1989, po aktivu představitelů státní moci, kde právě Hegenbart nastínil mnohé reformy v komunistické straně a společnosti, dal M.Jakeš Hegenbartovi úkol zajistit, aby Václav Havel nebyl nikdy a nikým nadále zadržován! To byla změna. Hra „Havel“ se rozjela na plné obrátky. Následná porada Stb v červenci 1989 stanovila koncepci spolupráce s takzvanými nezávislými skupinami a sdělovacími prostředky a jejich vytváření. Cesta ke kapitalismu byla otevřená. Přívrženci habsburského a hitlerovského údobí se radují. Puč se stal neuvěřitelnou komedií, dramatem, východiskem k naplňování jejich dlouhodobých cílů.

Redaktor Britských listů v roce 2003 psal: „…Pravdu zná pouze několik lidí, kteří ty události tvořili a ti ví i to, že boření pečlivě a dlouhá léta budovaných mýtů nepomůže nikomu a ničemu. Ani Kristovi na Golgotě. A už vůbec ne Golgotě samé… Uvědomil jsem si to při čtení pamětí Rudolfa Hegenbarta… nazvaných „Sny jara 68 skončily 17.listopadu 1989“.

Zbývá připomenout ještě jeho slova, že: „…ona bájná pravda s velkým P už stejně najevo nevyjde. Protože ten, kdo ovládá minulost, ovládá i budoucnost… Archivy byly za 14 let pečlivě vytříbeny aktivisty různých dokumentačních středisek, publikovány jsou pouze mýtotvorné snímky, ne nepodobné Gottwaldovu řečnění ze Staroměstského náměstí. Jediné dokumenty, ale účelově vybrané, naleznete v periodiku s hrozivým názvem a nepříliš čtivým obsahem Securitas Imperii…“.

Zastavení 4

PROČ BYLO NUTNÉ PROHRÁT?

Z jednoduchého důvodu. Hegenbart pracoval v blízkosti generálního tajemníka M.Jakeše. Bylo nutné ho zlikvidovat stejným způsobem, ba horším. Konzervativci tomu přihráli. Vytvořili obraz Hegenbarta jako „fízla“ západních mocností. Mládežníci se chtěli ujmout iniciativy a také moci. Měli podporu u mnohých komunistů, v orgánech moci, u G.Husáka a jeho přívrženců. Myšlení (ani praxe) mnohých komunistů, příslušníků bezpečnosti, ale i některých svazáků nepřekročilo rámec stereotypů minulého režimu. Chtěli si hrát na reformy, ale jejich podstatu nepochopili, nechápali obsah a smysl tlaku veřejnosti k řešení globálních problémů jako byla lidská práva, mikroelektronika a s ní spojené výpočetní systémy, otázky zdraví a životního prostředí. Nechápali, ale ani neznali obdobné aktivity Hegenbarta ze Źďáru, Brna, Zlína a tím více ne z Prahy ač pracovali v blízkosti. Znali a propagovali jediné: Hegenbart je „policajt“, řídí bezpečnost, konzervativce. Byli zaslepení jen touhou po moci, odhodlali se ke „klukovině“. Problémy vědeckotechnického rozvoje a životního prostředí, proces uspokojování potřeb a zájmů našich národů, neovládli srdcem ani rozumem. Tak zvaní činovníci opozičního hnutí a pravicových snílků zase viděli v Hegenbartovi generála ministerstva vnitra či armády. V souznění s konzervativci a příslušníky Stb slepě útočili, hanobili, pomlouvali. Ač vítali 17.listopad a následné proměny, Hegenbartovi vyčítali účast na změnách, šetřili jeho možné spojení s jinými silami. Protihegenbartovský trend maximálně vyhovoval všem.

Zastavení 5

JAK TO BYLO SE SPOLUPRÁCÍ SE ZÁPADEM?

Byl jsem odhodlán přivést představitele moderních technologií průmyslově vyspělých celků Západu i Východu do našeho průmyslu a ekonomiky. Český průmysl to vyžadoval, vyžadovala to potřeba růstu produktivity práce. Jako místopředseda české vlády pro vědeckotechnický a investiční rozvoj jsem měl zájem na spolupráci s podniky a vědeckotechnickými institucemi Francie, SRN, USA a Kanady stejně jako Sovětského svazu či jiných zemí. Z toho důvodu bylo při úřadu místopředsedy vlády zřízeno Vědeckovýrobní sdružení nových technologií, do kterého se zapojilo mnoho zemědělských, průmyslových a vědeckých subjektů České republiky.

S představiteli vlády Severní-Porýní-Vestfálsko v NSR jsem podepsal Úmluvu o vzájemné spolupráci v řešení problematiky životního prostředí a při výrobě ekologických zařízení, s firmou Gerber v USA, která se zabývala moderními technologiemi a výpočetní technikou, Memorandum o vzájemné spolupráci, stejně jako s firmou Baťa v Kanadě. S dalšími vědeckovýzkumnými institucemi v Kanadě byly vedeny rozhovory na téma široké spolupráce a ustavení společných podniků. S příslušným ministrem pak byly diskutovány široké otázky vzájemné vědeckotechnické spolupráce mezi Českou republikou a Kanadou. Obdobné konzultace probíhaly s firmami Sovětského svazu. Současně jsem doporučil vládě a ústřednímu výboru komunistické strany, aby bylo zřízeno ministerstvo vědeckotechnického rozvoje a životního prostředí. Z prostého důvodu. Vědeckotechnický pokrok zapříčinil újmu na životním prostředí, vědeckotechnický pokrok musí tuto újmu nahradit. Takovou aktivitu může vyvíjet jen orgán s takovým přesvědčením a potřebnými pravomocemi. Návrh byl s nelichotivými poznámkami shozen vysokými činiteli se stolu.

Z těchto aktivit vedení KSČ a Stb vytvořili obraz Hegenbarta jako třídního nepřítele, který spolupracuje se západními imperialisty, a který musí být zlikvidován. Na likvidaci pracovali již v minulosti, vše znásobili v průběhu roku 1988 a 89. I s odstupem doby musí rozumný člověk prohlásit, že to byli zabednění ubožáci. Jakoukoliv spolupráci s firmami ze Západu organizovanou Hegenbartem sabotovali, rozkládali. Zatímco Hegenbart pracoval na perspektivách společnosti, oni se dále učili poučky diktatury proletariátu a metody jak zakroutit krkem svým odpůrcům. Politika ledna 1968 jim byla a je cizí. Vrcholem byla teze o „rvačce“ Hegenbarta na Národní třídě 17.listopadu 1989. Obraz nepřítele, „špiona“, který pracuje v ústředí komunistické strany byl na světě. Bylo možno do něj ze všech stran „střílet“. Také všestranně „stříleli“. Po vzoru likvidace „Slánského centra“ v padesátých letech nastolili problém Hegenbartova druhého centra v komunistické straně, které mělo být odstraněno. Mínili vyřešit mnohé. Likvidací Hegenbarta získat kredit k dalším činům, vše svést právě na něj, na jeho „ambice“, očistit sebe sama, zakrýt své skutečné cíle a zmást veřejnost. A především panovat a vládnout dál. Problém přestavby by byl u nich vyřešen. Koncepce jejich politiky není ani dnes totožná s přesvědčením a se zkušenostmi Hegenbarta ač se komunisté snaží být stůj co stůj na výslunní společenského systému a mluví o sobě jako o reformátorech, jako o lidech budoucnosti.

Zastavení 6

JAK SE VEDE ORGANIZÁTORŮM PUČE A HEGENBARTOVI DNES?

Zmíněné síly Hegenbarta dostatečně izolovaly, zkompromitovaly, ekonomicky ubily, hodily na smetiště dějin. Nemají o něj zájem, jsou rádi, že není společensky angažován, že je „mrtvý“. Naplnil se jim jejich dávný sen. Dnes mají dostatečný prostor k psychologické manipulaci veřejnosti i k piklům, k budování mýtu osobní moci, jakési hloupé „chytrosti“… Konzervativci, „svazáci, bývalí příslušníci Stb“ i někteří tak zvaní pravicoví činitelé a různí novodobí vládci zřejmě nestrádají. Derou se o funkce v politice, ve státní správě, ve výrobní sféře. Hegenbartovi se vysmívají a v rámci upevnění své osobní moci ho stále pomlouvají, vymýšlejí nesmysly. Zakrývají svou pravou tvář. Zdá se, že většinou jsou všichni ekonomicky silní, mobilní, spokojení. Hegenbart nemá a nemůže mít auto protože od roku 1990 nemá potřebné finanční prostředky…

Oni na socialistické ideály zapomněli, dokonce se jim mnozí vysmívají. Vidina peněz a moci byla pro ně silnější než idea demokratického socialismu. Prostřednictvím podpory „západu“, přerozdělením peněz a zdrojů, díky tunelům, jsou z nich dokonce „úspěšní podnikatelé“. Mají se dobře. Bývalí příslušníci Stb a činitelé svazácké organizace, radikální komunisté, ač patřili k oporám husákovské politiky, se dnes politicky zdánlivě neangažují. Rozdávají však rozum o demokracii, o smyslu intenzity výroby a produktivity práce, investují především pro sebe. Možná, že některé občas hryže svědomí, pokud ho vůbec mají.. Peníze, a z nich vyplývající rozmarný život, devalvují jejich svědomí. Ze dne na den se z nich stali mocipáni, nová společenská třída, kterou systém potřebuje a také jejich přehmaty a orgie toleruje. Zájem o objektivní vyhodnocení 17.listopadu 1989 a úlohy skupin a osobností je v nedohlednu.

Zastavení 7

CO MĚ ZA 15 LET NEJVICE ROZČÍLILO?

Likvidace našich obchodních trhů na světových kolbištích, rozbití významných výrobních a technických center budovaných po staletí, vysoká nezaměstnanost, množství bezdomovců. Politikaření politiků, kteří mají obě ruce pravé. Absence v uspokojování potřeb a zájmů člověka. Překotné aktivity k zamezení styku z Východem. Trestuhodné rozbití Československa. Nestydatá citace masarykovských myšlenek těmi, kteří přispěli k rozbití základů jeho filosofie o národním státě. Překotná snaha stát se rychle součástí západních seskupení a velká hra na Evropany. Cílevědomá aktivita za nenápadné „sešněrování“ života českého, moravského a slezského lidu do „bruselských“ pouček a právního řádu. Horoucí snahy za přeměnu identity našich národů. Ze Slovanů učinit Kelty a kdoví ne-li Germány, zbavit a odcizit je od všeho východního, slovanského. Povážlivá psychologická manipulace a ohlupování obyvatelstva. Devalvace víry v dobrou českou budoucnost, znehodnocení témat pravdy a lásky, svobody a demokracie, likvidace národních kulturních hodnot. Povážlivá absence morálky, etiky, kultury vůbec. Vědomé opomíjení zkušeností národního obrození a úlohy našich buditelů, stejně jako zamlžování radosti ze vzniku 1. československé republiky. Nestydaté zakrývání úlohy sociálních vrstev společnosti při osvobození naší vlasti ve 2.světové válce a při obnově československé republiky v roce 1945. Pokusy o překrucování dějin. Projevy ideových zmatků, bezzásadovosti a bezkoncepčnosti mnoha tak zvaných vůdců, jejich hokynaření a falešnost. Vytváření obrazu člověka, kde normou jeho života by se měla stát intelektuální omezenost, šedost, maloměšťácký vkus, návyky šablon rvaček, rozkrádání. Nemastný a neslaný boj o vyšší produktivitu práce, který se nahrazuje jen předstíráním boje. Zdánlivé vrhání hromů a blesků na administrativu, která není likvidována, ale prohubována. Povážlivé zapomínání na to, že bez lidu se moc bezmocných stane bezmocí mocných., zapomínání tvrzení, že jakákoliv diktatura, tedy i ta novodobá, se bez přísné evidence neobejde.

Zastavení 8

CO JE PRO MĚ NEPOCHOPITELNÉ?

Projevy opovrhování našimi národními velikány z minulosti a také organizátory a propagátory demokratické politiky z ledna 1968. Pokusy o likvidaci a kriminalizaci práce těch, kteří se v systému před rokem 1989 jako první pokoušeli o společenské a personální změny na vedoucích postech společnosti. Zesměšňování jejich práce a na druhé straně zveličování jakýchsi zásluh těch, kteří dlouho po „atrakci“ 17.listopadu 1989 žili v mylných představách o vývoji české společnosti. Lhostejnost národa k osudu předlistopadových reformátorů, k jejich polistopadové polické a ekonomické likvidaci. Nerespektování sociální struktury společnosti ze strany takzvaných pravicových seskupení různého žánru, v nichž nejsou levicové názory a prvky demokratického socialismu žádnou popelkou. Hloupé zdůvodňování různých činitelů různých politických seskupení, že nebudou spolupracovat s komunisty, byť s nimi sedí v parlamentu a jejich hlasy potřebují. To není žádné hrdinství před národem, to je zbabělost, ubohost, cizí skutečnému politikovi a člověku, jenž miluje národy v naší České republice. Problém vůdců zůstává trvalým problémem naší společnosti.

Jan Masaryk kdysi řekl: „…Já si vzpomínám, když ještě táta žil, jak k němu chodili naši agrárníci a servírovali mu třikrát denně místo jídla nápad postavit komunistickou stranu mimo zákon. Táta byl vždycky rozhodně proti tomu. Jednou se mě zeptal, co si myslím o těchto pokusech našich státních zbavit se opozice touto snadnou cestou. Tak jsem mu řekl, že když jsme jako kluci čutali merunu, nikdy nám nenapadlo jít k soudci a chtít po něm, aby vyhodil ze hřiště těch jedenáct kluků, kteří hráli proti nám. Mohl vyloučit jen ty, kteří nehráli fair…“.

Zastavení 9

JAKÝ JE OSOBNÍ ZÁVĚR O LISTOPADU 1989 NYNÍ?

Nic neměním. Byla to komedie a drama současně, bylo to oklamání našich národů. Český vývoj, dříve či později, bude směřovat od znovu restaurovaného kapitalismu k ekonomické demokracii, k jednotě demokracie a socialismu.

Jan Masaryk kdysi řekl: „…Jestliže je vůbec nějaký ráj, je asi beztřídní. Ačkoliv i v nebi máte anděle a archanděle. Já jsem prosím pro beztřídní společnost, ve které každý bude mít, co potřebuje. Jenže z děcka neuděláte fousatého mudrce přes noc. Lidi musejí dospívat postupně. Nemůže vám být šedesát zítra, když vám ještě včera bylo dvanáct. Já vím, že můžete dostat revolucí dneska to, co všichni slušní lidé na světě chtějí dosáhnout zítra. Ale když nenecháte věci dozrát přirozenou cestou, tak se vám stane, že uzrajou jablka kyselá a nic se nedivte, když v nich budou červi…“.

Listopadový puč a následný vývoj je kyselý, prolezlý červi. Iluze občanů vyprchaly. Mnozí ví, že v bajkách o 17.listopadu 1989 zemřela pravda. Páteře mnohých se zhroutily. Mocní umlčeli pravdu i vlastní svědomí. Z dogmatiků nejhrubšího zrna se stali političtí „reformátoři“, novodobí podnikatelé. Je to k nevíře. V rámci svých ambicí a tužeb se mnozí ode mě odvrátili ve chvílích nejtěžších. V době kdy o mně psali lži, kdy mě vyšetřovali, dokonce i za paní Miladu Horákovu, byť v době kdy byla odsouzena mně bylo 17 let… Bylo to zadání konzervativců zlikvidovat Hegenbarta. Zvítězili ti, kterým říše habsburská a velkoněmecká nebyla a není cizí, kteří na úkor svého rozumu a zkušeností našich národů bezmyšlenkovitě přijímají jakákoliv byrokratická opatření zformovaná v Bruselu… A to jen v zájmu tak zvaného definitivního odklonu od „bolševismu“ a Moskvy. Částečně se jim daří. Lidé se přestali hlásit a vyslovovat k socialistické budoucnosti. Slovo socialismus je málem považováno za horší výraz než německý fašismus.

Pravda a láska se projevila v obráceném trendu, proklamace byly falešné, sloužily dočasně jako prostředek k ohlupování lidí. Sametové divadlo skončilo. „Ušlechtilé“ Havlovy ideály jsou k ničemu pokud roste nezaměstnanost a počet bezdomovců, není dostatek práce, existuje drastické snížení životní úrovně řadových lidí a důchodců, pokud národ zůstává lhostejný k projevům intrikářství a nenormálním honbám za penězi. Rozpor mezi slovy hlásanými v listopadu a po listopadu 1989 a následnými činy je velký, nezanedbatelný. Výměna předlistopadového chomoutu za chomout americký a evropsko-německý přinesla komplikace.

Zastavení 10

V JAKÉ PERSPEKTIVY VĚŘÍM?

Ve svět oproštěný od předsudků a pověr, od hamižnosti a krajního individualismu a subjektivismu, od útlaku hmotného a sociálního. Věřím v perspektivy demokratického socialismu, který tak přívětivě zazněl v lednu 1968. Nejde o nostalgii, ale o program tvůrčího a svobodného života, který je tunelářům, rychle podvodem vzniklým kapitalistům cizí, stejně jako konzervativním komunistům.

Jan Masaryk v rozhovoru s Viktorem Fischlem kdysi řekl: „…Já chci, aby si naši lidi vybrali sami. Když se rozhodnou pro komunismus, mají ho mít. Ale český komunismus. Já bych se v tom případě nevrátil. Mě by oddělali a já bych byl ošklivá mrtvola. Já jsem moc tlustý. Ale prosím, když si vyberou naši po válce komunismus, musí to dělat po svém. Po česku. A ne, aby nám někdo z Ázerbajdžánu chtěl říkat jak si máme vládnout a jak máme dělat auta v Kolbence. To ne…“.

To platí i v dnešní době. „Brusel“ jistě nebude určovat co v Česku dělat, jak jíst, smát se či pracovat. To by měli chápat naši politici, pokud jsou Čechy a mají rádi svou vlast, svůj národ…

Jan Masaryk řekl: „…S tátou jsme často mluvili o malých národech. Starý pán nikdy nepřestal věřit, že mrňousové mají ve světě zrovna tak své poslání jako ti velcí. A když někdo flintu hodil do žita jenom proto, že se narodil jako Čech nebo Dán a ne jako Rus nebo Američan, táta se vždycky rozčílil. Takovým lidem říkal „vůl“. On rozlišoval mezi „vůl“ s kroužkem a „vul“ bez kroužku. Ti bez kroužku jsou nebezpečnější… člověk může být zrovna tak hrdý na to, že je Čech, jako kdyby se narodil v Moskvě nebo v Cedar Rapidu… ve světě máme nosit na trh výsledky našeho politického myšlení a vyložit je pěkně vedle zboží z Washingtonu, Paříže, Londýna a Moskvy a že sice mrňousové mohou moc věcem naučit se od těch velkých. Ale ne se po nich opičit a papouškovat. Naši lidé si myslí, že musíme nosit odpoledne co se nosilo v Paříži ráno… Folk, ať je malý nebo velký, nesmí nikdy ztratit svou původnost. Jinak to přestane být folk.“

T.G. Masaryk kdysi konstatoval: „…Náprava českému životu nepřijde z parlamentu, napraviti se musí vnitřní život náš a to značí, že napraviti se musíme. Já, ty – my všichni…“

Všechny dobré zásady byly v Česku napsány v šedesátých letech minulého století, zbývá je uskutečnit. Dejme se do práce. Proces, který povede k demokratickému socialismu ovšem nemůže spočívat ve strhávání tabulek, pod nimiž zůstává vše při starém. Takovému procesu je vlastní pohyb, změna. Pluralitní Evropa nebude kapitalistická či monarchistická, nemůže být. Většina českého národa netouží po kapitalismu 19.století ani po středověkých pořádcích. Projevy tunelování a rozkrádání, hra a arogance moci, nestydaté utišování odpůrců evropského superstátu, nemohou být perspektivou, stejně jako cílevědomé opičení po jiných kulturách, jejich propagace. Zdá se, že si „přátelé“ vysněné monarchistické, „germánské“ Evropy přihrávají odmítáním slovanství, vlastenectví, připomínáním keltské a germánské kultury a to všemi možnými prostředky.

Žádná diktatura peněz, byť sehrála rozhodující roli ve společenských změnách u nás, nemůže zaručit občanskou svobodu všech sociálních skupin, ale jen vybraných jednotlivců. Jde jen o iluzi, o dočasný jev ražený z center západního kapitálu. Kapitalismus nikdy nebyl a nemůže být demokratický. Diktatura peněz je stejná jako diktatura tanků, ba horší, záludnější. Teoretické platformy našich badatelů prezentované v roce 1968, o spojení výrobní a politické aktivity i veliký vliv vědeckotechnické revoluce na dějiny jsou stále živé. Podstatou pojetí této politiky je uspokojování lidských potřeb v celé jejich bohaté struktuře. Vědeckotechnický rozvoj, intenzita a produktivita práce, životní prostředí, jsou faktory, které mohou měnit životní podmínky, uspokojit lidské zájmy, dát obrovskou šanci naší inteligenci.

Zastavení 11

PSAL JSEM NĚKOMU V PRŮBĚHU 15ti LET?

Ano. Několik dopisů bývalému presidentovi Václavu Havlovi, předsedům obou komor Parlamentu, vědeckým institucím, sdělovacím prostředkům. Mínil jsem připomenou pravdu i zloby, moje výslechy, nesmyslnou domovní prohlídku, útrapy, inspirovat k přehodnocení hybných sil v listopadu 1989. Výsledek nebyl žádný. Psaní bylo zbytečné.

Zastavení 12

NA CO NELZE ZAPOMENOUT?

Na dopis, který mi v únoru 1999 napsal jeden pisatel z Brna. On totiž svým způsobem obráží mínění mnoha komunistů. Tehdy psal: „…Postihne tě prokletí novodobých otroků, tvých vnuků a pravnuků, protože jsi s Jidášem, zrádcem Gorbačovem a za pomoci nejzločinnější římsko-katolické církve zařídil jejich existenční a finanční těžkosti. Jak je možné, že jsi v roce 1969 mohl beztrestně proklouznout? Proč jsi nebyl hozen na smetiště a do hnoje? Jak je možné, že jsi tajně vyjednával s kolaborantem Baťou? Proč jsi v listopadu 1989 nedal rozkaz k výjezdu tanků a ke vzletu letadel do oblak? Když revoluce, tak revoluce! Na každou svini se najde řezník. Za zradu smrt!!“

Pisatel prý není žádný sadista, ale zeptal se, zda je mi známo, že vojevůdce hejtman Jan Žižka byl pomstěn posmrtně setnutím hlavy a rozdrcením lebky, zda je mi známo, že bratrovrah Boleslav dal dýku do zad svému bratrovi Václavovi, poněvadž lezl Němcům do konečníku… Mohu prý zveřejnit jeho dopis, stejně jako děkovné dopisy, které dostávám od restituentů, velkozlodějů, vrahů, zločinců, prostitutek a ostatní lidské zvěře v čele s kardinálem Vlkem a spol. Stalinovo jméno prý opět vyplouvá z obzoru špinavého lidského moře. Denně prý se pisatel bude modlit za uzdravení mého těla a mozku, ale jinak než komediant Vlk. Amen, amen s námi…

Nelze zapomenout, že komunisté ani sociální demokraté, ani takzvané pravicové subjekty na takový dopis nereagovaly. Proč? To je záhadou.

Zastavení 13

KDO MI PSAL?

Lidé stejného ražení jako zmíněný pisatel. Provokovali, obviňovali, lhali, nervovali, ubíjeli. Psali i dobří lidé. Bohužel, nepsali žádní restituenti, skuteční podnikatelé apod. Psali také „revolucináři“, kteří v médiích předávají rozumy, a kteří se vysmívají jak člověk dopadl a oni se mají „královsky“. Dopisy byly urážející. Hodil jsem je do koše a spálil.

Zastavení 14

CO SI DENNĚ PŘIPOMÍNÁM?

Slova M.J.Husa: „…Protož věrný křesťane! Hledaj pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, braň pravdy až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí…“. Potvrdí život u nás slova M.J.Husa? V současných podmínkách těžko. Snad někdy… Možná už tu nebudeme.

Zastavení 15

JSOU I POZITIVNÍ JEVY 15ti LETÉHO VÝVOJE?

Ano. Deformace v pojetí předlistopadové moci jsou pryč. Zábrany společenského vývoje ve formě zkostnatělého systému padly. Stagnace společnosti se pohnula. Člověk si může koupit cokoliv, odjet kamkoliv do světa. Musí ovšem na to mít… a pak musí mít práci. Průmyslová odvětví procházejí složitou, ale nutnou restrukturalizací, zvyšuje se tlak na řešení životního prostředí. Intelektuální potenciál naší země, byť stále ještě sporadicky, se ujal své úlohy.

Zastavení 16

JAKO TO VŠECHNO SKONČILO?

Vstupem do Evropské Unie. Brusel listopad nezajímá. Je rád, že má Česko pod kontrolou. Těší se ze své moci. Proč ale nebýt pro evropskou pospolitost pokud máme jistotu, že nebudeme novodobým protektorátem, že zůstaneme suverénním demokratickým státem, v němž se bude rozvíjet česká, moravská a slezská kultura, národní tradice, jazyk, budou uspokojovány všechny potřeby obyvatel.

Středem zájmu převážné části českého obyvatelstva byla vždy vlast, národ. V polovině 19.století tyto tužby vyjadřovala píseň „Kde domov můj“. V ní rodná země nebyla nikdy předmětem sentimentálního a mlhavého hledání či toužení, ale radostným a hrdým dokladem obrozeného národního života, vůle, ochoty a schopnosti našeho lidu svoji zemi spravovat a vést. Druhá sloka hymny, kterou však málokdo zná, zobrazuje politický a morální růst české společnosti. „Kde domov můj, kde domov můj? V kraji znáš-li bohumilém duše útlé v těle čilém, smysl jasnou, znik a zdar, a tu sílu vzdoru zmar: to je Čechů slavné plémě, mezi Čechy – domov můj, mezi Čechy – domov můj!!“

V Národních novinách dne 5.4.1848 napsal Karel Havlíček Borovský: „…Národe můj! Vyhledej v dějinách svých velikých ony listy, na kterých zaznamenáni jsou velicí činové otců tvých: těmi tuž nyní mysl svou, těmi podněcuj ducha svého, těmi připravuj sebe též k velikým činům!…“

Zastavení 17

ČÍM JSEM SE OD ROKU 1989 ZABÝVAL?

Ničím. Neměl jsem šanci. V soukromí, a to jen sporadicky, historií obce a partyzánským hnutím v místě. Cosi málo jsem sepsal. Napsal jsem reportáž z mé funkcionářské éry. Bohužel, nic z toho jsem nebyl schopen vydat. Neměl jsem a nemám technické ani finanční prostředky. O vydání nikdo neprojevil zájem, žádní sponzoři se nepřihlásili. Světlé zítřky evropského superstátu protkané směsí mocenských a územních zájmů, naivit, tužeb, ale na druhé straně prolnuté i některými možnými pozitivními prvky o konečné svobodě evropských národů, nepotřebovaly a nepotřebují názory člověka, který vždy byl sám sebou a netočil se jako korouhvička, když zavane nový vítr. Tvorbě „zítřků“ jsou milejší bývalí konzervativci, „estébáci“, pravičáci středověkého ražení, labužníci moci a peněz, kterým vždy šlo a půjde jen a jen o osobní prospěch a v tomto zájmu jsou schopni sloužit kde komu. Jsou schopni a ochotni vyměnit „naši zem“ za „tuto zem“. Bohužel, v tomto používaném slovním vyjádření je schováno mnohé. Všichni jakoby se styděli za naši českou vlast.

DOSLOV

Text „Sny jara 68 skončily 17. listopadu 1989“ byl déle než rok na internetu. Zde, na mé stránce ho shlédlo cca 1200 čtenářů, na stránce Britských listů, dle poskytnutých informací, mnohem víc. Poděkoval jsem jim. Nenašel se nikdo kdo by pomohl text upravit, doplnit a vydat knižně. Nenašel se také nikdo, kdo by veřejně požádal o přehodnocení oné „komediální“ doby. Nebylo jednoho, který by požádal o odchod všech aktérů listopadové frašky ze všech možných funkcí, či tajných hráčů skrytých v různých seskupeních. Není zájem pustit se do složitého procesu jejich odtajnění a poslání do „civilu“. Během 15ti let nepomohli ani ti, kteří mi dříve takzvaně „fandili“, všelijak podlézali a zvýrazňovali svoji oddanost k mé osobě. Bylo to falešné, nečestné. Převlékači kabátů mě neznají, při možném setkání se otáčejí zády. Chápu je. Mají své postavení, své vysoké finanční ocenění, mají se dobře. Nechápu však lid, národ, že zůstávají lhostejní a nechávají se krmit falešným balastem.

Naše národy znají jen to, co „vůdcové“ dlouhodobě připravovali, co řekli „tvůrci“ Národní třídy v Praze, co pisatelé napsali dle scénáře z ledna, července a listopadu 1989. Mě neznají a nechtějí se hlásit. Pro evropské souznění jsem možná udělal víc než oni. Vím, že karty jsou dávno rozdány. „Velcí“ hráči hrají s lidem „betla“, používají špatné a falešné trumfy. Takový drzý karban mě nebaví. Žil jsem a žiji skromně, bez nich. Snad bez nich budu žít i nadále. Žil jsem před Unií a pokud zdraví dovolí či mě někdo nezlikviduje, budu žít i po ní. Chci ale žít v Evropě sociálně demokratické, jejíž součástí bude i Ruská federace.

Do té doby si musím připomínat stať Františka Pátka pod názvem „List z českých dějin“, kterou zveřejnil časopis Žďárský obzor dne 1.července 1903. Tehdy psal:

„…Čech zvolna byl zdoláván stále, až přešel Bílou horou… a dál již nežil… Po vlastech českých zhoubná cizota, pak rostla a vzmáhala se na úkor Čechů zesláblých. Čech vyhnán z chrámů, paláců, statků svých, jež otcové mu dali hrdinní a chrabří vždycky, on stal rabem, cizím nevolníkem a cizák vládl jím i jeho měním. Čas krutý byl to pro náš národ Český! Do ciziny vyhnáni naši velikáni, věštcové, i nebylo nikoho, kdo by národa se ujal svého, kdo zpěvem svým by novou jarost vehnal v žíly, kdo sílil by a k práci nadchl paže české zmalátnělé… Tak Parnas český zpustl, zašel téměř. Jen tu a tam, kde srdce české vskutku bilo, jak poklad chován tajně kvítek z něho – kniha česká – před nepřátelů zraky bystrými… Svou vůní lepou, dechem svým on plnil ta srdce zbožná, jež jej uchovala, ten tichý koutek – českou chatu nízkou – on živil jiskru víry v probuzení Čechův opětné ve hrstce věrných synův a dcer českých povždcky… živel český nepodlehl zcela… zbraně tyto posvátné on třímal pevně a postupoval vpřed až vzkřísil národ!…“

Tyto teze jsou součástí textu „Sny jara 68 skončily 17. listopadu 1989“, některé události konkretizují, jiné jen naznačují. Nejsou vyčerpávající, v daných společenských podmínkách nemohou být.

Rudolf Hegenbart

Rudolf Hegenbart (druhý zleva) na setkání vedení Ministerstva vnitra ČSSR v listopadu 1989. Třetí zpraba ministr František Kincl, hovoří náměstek ministra generál A.Lorenc.
Rudolf Hegenbart (druhý zleva) na setkání vedení Ministerstva vnitra ČSSR v listopadu 1989. Třetí zpraba ministr František Kincl, hovoří náměstek ministra generál A.Lorenc.

Nesouvislé poznámky z minula

Poznámka 1.

Tak to máme za sebou. Způsobem skutečně nevšedním bylo připomínáno 20 let od 17. listopadu 1989. Byly to velké události, zhroutil se jeden systém. V mnoha médiích se objevovaly statě, rozhovory, poznámky, „tutové“ pravdy, s tučnými či méně tučnými nadpisy, začínající slova vět s velkými či malými písmeny. Mnohé jsem sledoval, na další mě upozorňovali přátelé. Od některých bývalých činitelů sršela vůči mně nenávist, vulgarismy, pomluva, pokus zařadit mezi analfabety, alkoholiky. Po 33 letech jsem se dozvěděl znovu sprostoty, s kterými kdysi dogmatikové v čele s „partyzánkou“ ze Žďáru jezdili na ústřední výbor komunistické strany, aby dosáhli rozbití orgánů okresu a odvolání jejich činitelů včetně mě. Tentokrát zapomněli ještě dodat, že se rozvádím a kradu stavební materiál, jak to tvrdili moji odpůrci. Nikdy jsem se nerozváděl, nebyl důvod, ale naopak oslavil zlatou svatbu a tehdy jsem také nic nestavěl. Z Prahy se vraceli spokojeni a po okrese prohlašovali, že vše dostanu i s „úrokama“ a půjdu „k lopatě“. Těch minulých i současných je mně líto. Nicméně je dobře, že se vyjádřili. Pochopil jsem jejich myšlenkový pochod, orientaci. Nic se nezměnilo. Skuteční organizátoři společenských změn se musí z povzdálí jejím mnohým naivitám jen smát.

Poznámka 2.

Považuji za potřebné tyto pány informovat, že díky komunistické straně jsem mohl vystudovat vysokou školu politickou a výrobně ekonomickou fakultu vysoké školy ekonomické v Praze, absolvovat tři postgraduály a to z filosofie, z oblasti zemědělství a politického systému. V Moskvě pak absolvovat na akademii společenských věd v roce 1974 a posléze v roce 1984 studium o vývoji světa a o problémech doby. Za svou práci jsem byl oceňován komunistickou stranou řadou vyznamenání až po Řád práce. Za aktivitu v oblasti vědeckotechnického rozvoje jsem obdržel i zlatou medaili vysokého učení technického v Brně a brněnské university. Byl jsem přesvědčen, že do škol mě schvalují proto, abych získané teorie uplatňoval v praxi, o což jsem se snažil. Nemohl jsem být tím, který se něco jiného učí a něco jiného dělá či hlásá.

Poznámka 3.

Zmíněné „ctitele“ mé osoby musím informovat, že jsem to nebyl já, který chtěl jít do Prahy. Nikdy jsem nepředpokládal, že bych v Praze vykonával jakoukoliv funkci. Do Prahy mě získávali činitelé ústředního výboru KSČ. Po nástupu mě jeden bývalý ministr školství na schodech před budovou ústředního výboru přátelsky mj. řekl: „Rudo, do Prahy jsi neměl chodit. Tady tě ubijou“! Já jsem nechtěl nikdy být žádným generálním či jiným tajemníkem ústředního výboru KSČ. A vůbec jsem nikdy nepředpokládal, že bych pracoval na úseku státních orgánů a zabýval se problematikou vnitra či armády. Já jsem mínil pracovat mimo komunistickou stranu, v oblasti životního prostředí a vědeckotechnického rozvoje. Mohu uraženým pánům připomenout, že když ve Slušovicích byla všechna pracoviště propojena výpočetní technikou, v centrálních orgánech se báli i telefonu umístěného v automobilu. Vědeckotechnický rozvoj byl a je cestou k pokroku, k uspokojování všestranných potřeb společnosti a jednotlivců. To byla moje doména. O tom svědčí i moje proslovy v programu Živá slova v československém rozhlase. V roce 1988 jsem mj. upozornil, že často zapomínáme, že tvůrcem všeho, co nás obklopuje je člověk. Jedině on rozhoduje o tom, čím, jak hodně a jak rychle obohatí výsledky své práce společnost, a tedy i každého z nás. Rozvoj vědy a techniky má tady roli nejpřednější… V dalším proslovu jsem mj. upozornil, že „ve světě dynamických změn a vývoje, jakým je závěr našeho století, nabývá na stále větším významu prozíravost, schopnost odhalovat vývojové trendy, umění stále hlouběji poznávat objektivní zákony společenského vývoje a řídit se jimi ve chvílích našich rozhodnutí, kdy podobu budoucnosti nejenom ovlivňujeme, ale začínáme utvářet…“ Tyto myšlenky mě provázely i v roce 1989. Rozhodující měly být osobnosti. Bylo dostatek činitelů, kterým měla být dána šance. Mám na mysli například ty, kteří oplývali teoretickými znalostmi a praktickými zkušenosti jako L. Štrougal, akademik Číč, docent Čuba, Josef Havlín, Jozef Lenárt, Bohumil Chňoupek, V. Vajnar, A. Lorenc, B. Urban a mnoho dalších osobností z akademických pracovišť, výzkumných ústavů, vysokých škol i výroby.

Poznámka 4.

Dlouhodobě muselo být známo činitelům ústředního výboru, že jsem zastáncem demokratického socialismu tak, jak jsem poznal jeho projevy v roce 1968 a v přednášených tématech na vysokých školách u nás i na akademii společenských věd v Moskvě. V roce 1968 jsem byl aktivistou nejvyššího orgánu, který pomáhal politiku „Jara 68“ prosazovat. Proto jsem uvítal ve zlínském okrese slušovický model, který byl perspektivní a prokazoval úspěšnost programu z roku 1968. Řídící systém a program rozvoje slušovického Agrokombinátu jsem obhajoval, prosazoval a pomáhal rozvíjet i proti všem dogmatikům, kteří jim nepřáli. O správnosti jejich cesty jsem přesvědčen dodnes, byť i mnozí činitelé v Praze považovali jejich cestu za kontrarevoluční. Proč mě tedy brali na ústřední výbor? Já jsem se tam necpal, nechtěl jsem tam jít. Pozvali mě z lásky? Kdepak! Mínili naplnit to, co slíbili žďárským dogmatikům v roce 1976 a 77, dát mi vše i s „úrokama“, ubít na Národní třídě a při trochu mého štěstí hodit mě k „lopatě“. Bohužel jak se říká kdo komu jámu kopá, sám do ní padá. Nyní naříkají nad rozlitým mlékem, na čemž mají zásluhu a pomlouvají, uráží. Já jsem se také nikdy nikam nestěhoval a stěhovat nemínil. Každý pátek dojížděl z Brna, ze Zlína i z Prahy domů na Vysočinu a v pondělí se vracel na pracoviště.

Poznámka 5.

Po nástupu na ekonomické oddělení ústředního výboru jsem byl přesvědčen, že společenská přestavba a demokratizace, při pochopení její podstaty, může být prostředkem mj. k návratu do obdobných podmínek jako v roce 1968 i k posílení autority komunistické strany. Bohužel tam se sváděl boj o pochopení podstaty tohoto procesu, někteří prohlašovali, že přestavba a demokratizace je nová kontrarevoluce. Pomlouvali činitelé kolem předsedy federální vlády, kteří pracovali aktivně na tezích o společenské přestavbě. Prací na přestavbě se rychle chopili sami. Z tezí k přestavbě se ale stal prostředek k pouhým organizačním změnám úseků a také k posilování radikálně orientovaných činitelů, byť velkohubě o přestavbě vysocí činitelé ÚV KSČ vyprávěli. Jeden nejvyšší činitel nejvyššího orgánu KSČ, znalý baťova systému, v mnoha diskusích potvrzoval jeho přednosti, odvolával se na něj, což nebylo v rozporu s tendencemi společenské přestavby. To byl pozitivní jev. Při jedné soukromé diskusi jsem se ho zeptal kam si myslí, že by měla kráčet naše společnost. Tehdy mně řekl, že maximálně do podmínek roku 1968. To bylo pro mě příjemné zvěstování, jakýsi impuls. Pamatoval jsem si ho. Tehdy jsem se ani nedivil, když po mém projevu, který jsem pronášel v jeho zastoupení k nejvyšším představitelům stáních orgánů, že mně řekl: „bylo to dobré“. Za jeho vyjádření jsem mu vděčný dodnes. Jak známo tehdy jsem požadoval, aby z praxe orgánů byly odstraněny administrativně dogmatické metody, byla dána možnost cestování apod. Po tomto aktivu nejvyšší stranický činitel dal úkol vedoucím osobnostem vnitra, aby dále nedocházelo k zatýkání vedoucích představitelů opozice. To byl grandiózní krok!

Nedivil jsem se, že z jeho úseku došlo i kladné vyjádření k tomu, aby byl v sovětské Izvěstiji vytištěn článek mnou podepsaný pod názvem Proč je nutná přestavba. Ten článek, o kterém jistí činitelé nyní řekli, že ho psal bývalý šéfredaktor časopisu Signál. Na tom by nebylo nic špatného, stál na straně společenské přestavby, aktivně ji prosazoval. Bohužel pisatelé odpůrci nedodali, že ho také psali pracovníci z oddělení, které jsem vedl a dva pracovníci ze sekretariátu nejvyššího činitele komunistické strany, kterým byl dán k diskusi, k vyjádření. Jen po této konzultaci bylo možné ho poslat do Moskvy.

Poznámka 6.

Ještě dnes máme v paměti události Palachova týdne z ledna 1989. Jak známo, předsednictvo přijalo jistá opatření, která měla mírnit protesty studentů a obyvatel. Oddělení, které jsem vedl, s těmito opatřeními nesouhlasilo a vydalo svůj dokument, který byl předán nejvyššímu stranickému činiteli. V preambuli materiálu, který po lednových událostech zpracovalo oddělení, které jsem vedl ve spolupráci s náměstkem ministra vnitra A. Lorencem, byl zveřejněn názor veřejnosti na vedení KSČ a společnosti. Ta vytýkala, že to je vedení dosazené břežněvovským vedením KSSS v Moskvě a nemá mandát k tomu, aby nadále vedli naši zem. Součástí onoho dokumentu byl vyjádřen nesouhlas ze zásahem Pohotovostního pluku SNB v lednu na Václavském náměstí a doporučeno, aby nejvyšší činitelé šli na vysoké školy a o společenské situaci a východiscích z krize diskutovali se studenty, s akademií věd a také se závody. Součástí byl jmenný seznam nejvyšších činitelů s doporučením, na které fakulty by měli jít. Návrh přijal pouze L. Adamec, ostatní byli uraženi. Nejvyšší stranický činitel, kterému jsem osobně dokument předal, s ním vyslovil souhlas, ale dal ho k vyjádření stranickým ideologům. Byl vrácen, že není třeba nic konat.

Poznámka 7.

Pro lepší pochopení našeho návrhu zveřejním některé myšlenky a doporučení, která obsahoval zmíněný dokument oddělení, které jsem vedl. Mj. bylo řečeno, že v ĆSSR se nahromadilo mnoho problémů a nedůvěry, kterou lze odstraňovat trpělivou a prozíravou činností ve sféře veřejného života… KSČ a všechen lid stojí před velkým nebezpečím ale i před velkou příležitostí… Je nezbytné přestat se domnívat, že všechny kroky, které se během přestavby učinily, byly správné… Proklamované účasti lidu na řízení je třeba dát konkrétní náplň a vytvořit takové klima, v němž pocit osobní svobody a hrdosti nad vnitropolitickým vývojem bude usměrňován pro konstruktivní řešení existujících problémů… je rovněž potřebné důsledně odstraňovat negativní postoje v části politické, státní a hospodářské sféry, přivyklé centralistickým byrokratickým formám vykonávání moci… Následoval návrh opatření, z nichž vyjímám:

  1. Předložit na 15. zasedání ÚV KSČ návrh kádrových změn těch vedoucích funkcionářů, kteří nemají důvěru členské základny a nekompetentním řízením svěřených úseků brzdí proces přestavby
  2. Připravit se na možnost změny hodnocení srpnových událostí v roce 1968….
  3. Pokládat ekologickou problematiku za jeden z hlavních úkolů….
  4. Ve sdělovacích prostředcích prokazovat novými přístupy odhodlání změnit veřejný život…..
  5. Ustavit tým, který bude analyzovat vývoj v PLR, MLR, v SSSR a modelovat předpokládaný vývoj v těchto zemích a v ČSSR

Návrhy vycházely ze znalosti situace v zemi tak, jak je vedení KSČ překládaly orgány vnitra a také stranické organizace, ale i z vlastních zkušeností na vesnicích ve městech, v závodech.

Poznámka 8.

Na úseku tzv. 13. oddělení jsem z pověření nejvyššího činitele mj. prováděl kontrolu plnění některých úkolů z oblasti vědeckotechnického rozvoje a životního prostředí mezi Českou republikou a spolkovou republikou Severní-Porýní-Vesfálsko (NSR) a v souladu s jeho názorem přispíval k jejich naplnění. Současně jsem byl ve styku s druhým nejvyšším činitelem ústředního výboru KSČ a z jeho pověření připravoval, spolu s akademikem Kubíkem z ČSAV, ing. Hrnčířem z ekonomického ústavu ČSAV a ing. Davidem z Chemapolu, prof. Brůžkem z VŠE teze pod názvem „Studium organizace a řízení významných světových koncernů a zkoumání možnosti aplikace v ČSSR“. Z jedné takové porady z 30. května 1988 mohu zveřejnit záznam. Po vzoru Slušovic se vyvíjela snaha přijmout, zobecnit a posléze využít světových řídících systémů pro naši společnost. Nepochybně velikou práci zde ale konal Prognostický ústav ČSAV a Ústav prognózování české republiky. S nimi jsem se scházel, stejně jako s mnohými činiteli z výzkumných ústavů a výroby.

Poznámka 9.

Když se někteří činitelé a také novináři zmiňovali o setkání velvyslanců průmyslově vyspělých zemí západu s „delegací ÚV KSČ v hotelu Paříž“ jak to směšně nazval jeden bývalý činitel KSČ, tak jsem se s chutí zasmál. Tam prý se mělo jednat dokonce o předání moci. Organizátorem prý jsem byl já a A. Lorenc. Kachna nejvyššího řádu. Předně však musím dodat, že o takovém setkání byl nejvyšší stranický činitel informován před a písemně i po skončení tohoto setkání. Neměl výhrad. Dnes prý doporučuje, aby bylo vše vysvětleno. Tak předně setkání neorganizoval Hegenbart ani Lorenc, ale Vysoká škola ekonomická pod vedením rektora prof. Brůžka. Tato škola iniciovala setkání z důvodu poznání pohledu západních zemí na probíhající společenskou přestavbu u nás. VŠE také pozvala hosty jako tajemníka ÚV KSČ Jozefa Lenárta, zástupce ekonomického oddělení ÚV KSČ, místopředsedu vlády B. Urbana, zástupce ministerstva zahraničí a další. Všechny si již nepamatuji. Pozván jsem byl i já a generál Lorenc. Na aktivu hovořil rektor vysoké školy, prof. Brůžek, Jozef Lenárt, myslím si, že i další a také velvyslanci. Besedu uzavřel rektor školy. Výsledky besedy, názory velvyslanců, měly sloužit pro připravované zasedání ústředního výboru KSČ, jako jeden z pokladů pro vystoupení generálního tajemníka. Je smutné, že pánové zapomínají, tendenčními názory dezinformují a zakládají ohniska nevole. Některé fotografie jsou zveřejněny na mé webové stránce v oddílu galerie.

Poznámka 10.

Jeden významný teoretik, který pracoval v sekretariátu nejvyššího činitele komunistické strany mi v květnu roku 1989 mj. napsal: „…Jsem postaven před těžké rozhodnutí. Problém obejít několika nepodstatnými připomínkami a mít klid, aneb napsat skutečně věc tak, jak ji vidím a jak si myslím, že je. Doba je příliš vážná. Snad budeš mít trpělivost dočíst toto do konce. Především mohu říci, že jsem byl obdivovatelem vysokého intelektu… (ideologa ústředního výboru KSČ) a jeho krásné češtiny. Je však pro mne – a nejen pro mne – nevysvětlitelné, jak se tento intelektuální talent mohl zlomit a ustrnout. Tím horší a škodlivější je, jestliže velký intelekt ustrne v dogmatech a svádí k tomu i myšlenkově celou řadu lidí, ba za určitých okolností má i masový vliv… Zatímco Stalinovi je možno přičíst ledasco, nemohl zdaleka vědět o podstatných objektivních změnách vyvolaných vědeckotechnickou revolucí, zatímco jeho následovníci propásli celá desetiletí. Vlak ujel příliš daleko. Příčiny? Nevědeckost, deformace leninismu a jeho pojetí strany a socialismu. Proto se včas nepostřehly změny ve světě i v nitřním životě… abych se vrátil k sobě a potom mohl ukázat na postoje… (hlavního ideologa). Když jsem přišel jako učitel z baňskobystrické „gubernie“ na Olymp naší stranické vědy, zjistil jsem, že všichni to Hublové, Mlynářové atd. mají obrovský předstih ve znalostech (já se brodil jen v praxi) a za druhé, že ve světě dochází k velkým změnám, které svým způsobem zprostředkovávali právě tito jmenovaní, především pro své politické záměry. Poznal jsem, že je nutné ovládnout podstatu automatizace, technické kybernetiky, systémového přístupu, protože vědecké řízení si bude vyžadovat exaktnost, formalizování, přejít k tvorbě algoritmů v organizaci apod… z nových poznatků věd nebyla schopna marxistická fronta vyvodit správné závěry, zobecnění… (hlavní ideolog)… zůstal na metodologii 50. let a vysílá na frekvenci těchto let… z hlediska dnešního vývoje světa, rozvoje socialismu, řízení, společenské přestavby se zůstalo při „ideologii“ jako nástroje boje proti táhnoucím mrakům, které na nás fouká antikomunismus… (vysocí ideologové)… uznávají dialog jen v rámci svého monopolu na monolog. A když se tento monolog začal rozpadávat, na pomoc „přiskočily“ problémy v PLR, MLR, SSSR. A znovu se dělá bu bu bu. „Přikrytí“ myšlenkové aktivity, zejména teoretické aktivity strany monologem stát na čele procesů, které se objektivně či subjektivně ve společnosti rozvíjejí. Snižují autoritu strany, jejich vedoucích orgánů, jdou a půjdou na účet především generálního tajemníka. Strana musí být na čele myšlenkového zvládnutí přestavby, integrovat myšlenkové proudy. Budou se zvedat různé vlny – nejen ty demokratické, ale také cizí, falešné a požadované. Monolog vede ku kumulaci rozporu ve vědě samotné… čím více budeme bojovat proti současnému dogmatismu a konzervatismu, tím méně budeme muset obracet mrtvé v hrobě a obráceně. Obracení mrtvých stranu rozkládá i když se nevyhneme analýze minulosti… nechci opakovat abecedu dialektiky, že naději a budoucnost mát to, co v souladu s objektivními společenskými zákony předurčuje tuto budoucnost – přestože v počátku je slabé a konzervativní je početné… V určitých obdobích je rozhodující osobnost, která z všestranných rozporů dokáže najít odvahu i cestu… Je nutné se napojit na budoucnost světa, nalézt ji…“
Slova nemusím komentovat. Úsudek si každý udělá sám. Jde jen o výňatek, ale dle mě, významný.

Poznámka 11.

Při čtení některých výpovědí mně připadá, že mnoho bývalých činitelů zapomíná na stav společnosti v roce 1989, na probíhající krizi, na volání veřejnosti, aby uvolnili svá místa pragmatikům, ale naopak jako by se sebechválili za „stalinský“ postoj. Na zasedání ústředního výboru KSČ v březnu 1989 jsem upozornil (parafrázuji), aby byla dána šance jiným vést společnost než si to vyžádá sama veřejnost. Když byla svolána porada tajemníků a vedoucích oddělení k přípravě zasedání ústředního výboru v prosinci 1989 přednesli své významné projevy a připomínky především vedoucí oddělení. Vystoupil jsem i já a mj. řekl: „…vedení strany chybí odvaha povědět lidem pravdu o stavu ve straně a společnosti, neumí pochopit, že základní a léta tlumený rozpor mezi úrovní výrobních sil a úrovní výrobních vztahů přerostl do sféry politické a hrozí velikým výbuchem…, názory odborné veřejnosti i řadových občanů se zřídka kdy braly vážně, jejich obsah nebyl zvažován, dříve odmítán, praxe stranických organizací a orgánů byla až příliš poznamenaná obdobím před přijetím usnesení o přestavbě společnosti, dříve se jevila jako ztráta schopnosti samostatně myslet a jednat…“ Nikdo z tajemníků nereagoval, nevynadal mně, nezavrhl. Pouze jeden bývalý vedoucí ekonomického oddělení prohlásil, že souhlasí s výrokem M. Jakeše v květnu, že situace u nás je stabilizovaná. Ironie nejvyššího řádu. Ani na ni nikdo nereagoval.
Významný dokument připravilo ideologické oddělení. V něm se mj. psalo, že „…stále výrazněni se zvyšuje nespokojenost lidu. Lid je rozladěn a znechucen pomalým postupem společenské přestavby, zvyšuje se kritika našeho hospodářství… z okruhu dotazovaných 65 % žádalo rychlejší postup společenské přestavby, 67 % mělo vážné výhrady k lidem, kteří společenskou přestavbu řídí a dvě třetiny pochybovalo o jejich schopnosti dovést přestavbu do konce… Z dotazovaných jen 6 % by vstoupilo do KSČ a 66 % ideologii a politiku KSČ jednoznačně odmítlo…“

V rámci přípravy zasedání ÚV KSČ v prosinci 1989 jsem dal pokyn, aby nejvyšší představitelé státních mocenských orgánů odpověděli na tři otázky – v čem spatřují příčiny slabin práce komunistické strany, jakými politickými prostředky doporučují řešit politickou situaci, jaké aktivity rozvíjet ve vnitřní a mezinárodní politice. Vyjádřili se všichni. Všeobecně byla odsuzována neschopnost vedení KSČ reagovat na krizi společnosti, odmítali všechny zásahy SNB proti manifestujícím studenům a občanům, doporučovali skoncovat s nemastnou a neslanou politikou našich činitelů. Stanoviska byly významným podkladem pro jednání ústředního výboru KSČ.

Jednání se nekonalo. Zákonitě musel přijít 17. listopad a vypořádání se s neposlušným vedoucím a jeho spolupracovníky, jakýmikoliv prostředky. Veřejnost vzala vše, co jí bylo předkládáno… Lze se divit? Ne!! Někdy mně připadá, že i dnes se takovým praktikám otevírá prostor. Prý je jiná doba, vše se zase otáčí. Přejme si ať dogmatikové a strůjci dramatů, ale i lží, dlouho žijí a je jím dobře.

Poznámka 12.

Když v květnu 1990 česká generální prokuratura za účasti právního zástupce tehdy souzeného jednoho z pražských z představitelů prováděla domovní prohlídku mého domku a celého příslušenství, vzpomněl jsem si na jisté kruhy v metropoli, které hlásaly, že každého kdo se vymyká principům demokratického centralismu je třeba namočit způsobem, až se utopí. Vyšetřovatelé mně přeházeli dům v domnění, že jsem držitelem „listinné dokumentace 17. listopadu 1989“. Odvolání a stížnost nepomohlo. Bylo rozhodnuto. Když mě vyšetřovatelé vyslýchali za moji účast při obvinění a popravě Milady Horákové, bylo mně smutno. Uvědomil jsem, že i k mé popravě může sloužit jakákoliv událost a není dovolání. V době procesu paní M. Horákové mně bylo 17 let a nic jsem tehdy o ní nevěděl. Hluboce lituji, že jsem se dostal do Prahy. Proklínám každého, který mě tam pozval a neměl dobré úmysly. Jsem rád, že jsem ze špinavé politiky pryč. Mrzí mě ale, že sem tam někdo dojíždí do obce a různých sousedů se na mě ptá. Chce vědět zda žiji, co dělám, o čem hovořím. Jiní zase vykládají, že jsem „estébák.“ Zkrátka, stále někdo pracuje, aby mně znechutil život, aby veřejné mínění pracovalo proti mně. Jsem na okraji společnosti a nikterak se neangažuji. Koneckonců já i manželka jsme nemocni. Kabát jsem však nepřevlékl. Zůstávám věren demokratickému socialismu a všechny prvky dogmatismu vycházející ze stalinismu jsou mně cizí. V našich podmínkách jsou neuskutečnitelné.

To je několik nesouvislých poznámek k událostem roku 1989, tak dramatickým, ale nevyhnutelným.

Rudolf Hegenbart

Rudolf Hegenbart v rozhovoru s tajemníkem ÚV KSČ Josefem Havlínem ve Zlíně
Rudolf Hegenbart v rozhovoru s tajemníkem ÚV KSČ Josefem Havlínem ve Zlíně

Jak kdo sedlal koně

Před několika léty, a nedávno opakovaně, kdosi v Praze prohlásil, že zaskočen tlakem opozice jsem pro svoji záchranu „si chtěl osedlat, v závěru roku 1989, koně životního prostředí“. Prý to bylo v době, kdy jsem věděl, že socialistický politický systém se hroutí.

Nepochybuji, že sdělovatelé tvrzení jsou vzdělaní lidé a ví, co mluví a proč tak mluví. Koneckonců jako jeden z činitelů předlistopadového systému musím být přece odsouzen, degradován, zkompromitován, a také zpochybněna moje minulá činnost. Já se nedistancuji od toho, co jsem dělal a proč. Na tom jsem nikdy nic neměnil, neměním a měnit nebudu.
V rámci objektivní pravdy však musím k tvrzení činitelů „nových pořádků“ a představitelům „pravdy a lásky“ říci, že od doby, kdy jsem ukončil v roce 1969 vysokou školu, se snažil, aby činitelé, které jsem měl vést či řídit pochopili, že věda není jen úzce odbornou, technickou, ale vysoce společenskou záležitostí, že je nutné dávat šanci těm hybným sílám, které mohou ovlivnit realizaci moderních programů a míní rozvíjet a zařadit naši společnost mezi vyspělé evropské země. Nepochybně této strategii sloužilo i řešení otázek souvisejících s životním prostředím.

K naplnění takové strategie sloužila například ve žďárském okrese společná porada všech umělců Žďárska s vedením okresního výboru KSČ a ONV, bez ohledu politického zařazení či náboženského vyznaní. V roce 1970 toto setkání, v prostorách zámku pana Kinského, zhodnotilo stav okresu a vytyčilo formy vzájemné spolupráce a podpory politickému vedení se strany umělců Žďárska a naopak. Shodovali jsme se, že nejdůležitějším úkolem té doby bylo odstranění brzdících faktorů intenzifikace hospodářského růstu i nesprávná nekomplexní hodnocení, že kritériem pro stanovení směrů zdokonalování výroby, výběru forem a metod jeho realizace musí být společenský a ekonomický efekt a nikoliv jen všeobecné proklamace o výhodnosti a nutnosti. Byli jsme zajedno, že budeme otevírat cesty, aby z každého člověka byl činěn „člověk – tvůrce“ jako metoda k jednotnému pojetí procesu politiky a ekonomiky. Dynamika doby vyžadovala, aby se člověk stal skutečnou mírou věcí a to celým svým životem – praktickým, intelektuálním i citovým.

Na úrovni okresu byl otevírán prostor technické a humanitní inteligenci, vytvářena atmosféra k rozvoji duchovního života, formovány nové vztahy mezi nadstavbou a základnou, zakládány podmínky k odstraňování neživotních teorií o třídním boji. Na tom nic nezměnil ani stav, kdy jsem byl této aktivity zbavován. Nemíním připomínat jak velký konflikt nastal mezi mnou a tzv. gardovými komunisty. Naše snahy nepochopili, třídní boj jim byl bližší jak intenzifikace či lidské soužití. Posílali anonymy, stěžovali si na vyšší orgány, útočili. Z vize jsem neustoupil. Velkou oporou bylo i naše setkáni s presidentem Ludvíkem Svobodou na Pražském hradě, ale i s ministrem zahraničí B. Chloupkem na Žďársku. Naše snahy podpořili.

Problematika životního prostředí byla trvalou starostí. Připomínám, že k tomu účelu sloužila již v roce 1976 akce „Otevírání studánek“ na Žákově hoře. Nešlo jen o čistění pramenů vod a výsadbu stromů a keřů, ale i tvorbu životních podmínek v městech i vesnicích, v mezilidských vztazích. Například v okresním deníku Vysočina 17. května v roce 1979 se mj. píše, že : „Ke 197 studánkám obnoveným a udržovaným v uplynulém roce přibylo letošního jara dalších 41 a tato nová tradice se stala symbolem nejen ochrany naší krásné přírody, ale i symbolem nových vztahů mezi lidmi..“

V článku „Životní prostředí – to není jen abstraktní láska k přírodě“ . který uveřejnil krajský deník Rovnost v Brně dne 19. dubna 1977 mj. píši, že : „…Zaměření na blaho člověka a na péči ozdravovat prostředí nemůže být pojato jako abstraktní vztah lásky k přírodě, ale jako odpovědnost za životní podmínky, v nichž chceme žít nejen my, ale generace další… Přístup k půdě, vodě, lesům, sídlištím, k modernímu stroji a hlavně k člověku, žádá od nás pohled s nadhledu, jenž je nemyslitelný bez dostatečného souboru znalostí, abychom se uměli orientovat v rychlém proudu vědeckých a politických informací i ve světovém vývoji…“

Je známo, že i v okrese Zlín byly mnou nastoleny programy mikroelektroniky, biotechnologií a životního prostředí, bylo vyžadováno, aby nebylo podniku, který by tyto otázky neřešil. V tehdejším gottwaldovském deníku „Naše pravda“ byl dne 15. dubna 1983 zveřejněn můj článek pod názvem „S kritickým přístupem“. Zde jsem mj. napsal, že . „…Životní potřeby intenzifikace národního hospodářství vyzvedávají na pořad dne otázky obsahu, forem a metod politického vedení. Na pořad musí přijít nové pohledy na řešení vztahů uvědomělosti a živelnosti, plánovitosti a iniciativy, na otázky posuzování připravenosti a schopnosti kádrů ve všech oblastech společenského života. Nemohou unikat otázky vzdělanosti, kultury, kulturnosti našeho počínání vůbec. Na subjektivním faktoru je založena… úroveň uplatňování objektivních zákonitostí ve výrobním a společenském procesu…“

Mohl bych citovat další články a statě i konkrétní výsledky práce. To je ale zbytečně. Mínil jsem kuse připomenout některé moje aktivity, které vycházely již z okresů jihomoravského kraje. To není obhajoba. To je připomenutí těm, kteří píší o člověku aniž znají jeho život, práci. Z toho vyplývalo i moje setkání v Praze v roce 1989 s těmi, kteří se ve vědeckých ústavech zabývali problematikou životního prostředí. To nebyl strach z konce jednoho systému a jakýsi motiv k sebezáchraně. To byla poznaná nutnost ze svého bydliště, ze závodů, vesnic, měst, z práce v okresech, v kraji.

Rudolf Hegenbart

Takové rozhledny o výšce 42 metrů byly do roku 1952 na Žákově hoře a Tisovce. Škoda, že se již nikdy neobnovily.
Takové rozhledny o výšce 42 metrů byly do roku 1952 na Žákově hoře a Tisovce. Škoda, že se již nikdy neobnovily.

Kde jsem byl a co jsem dělal 17 listopadu 1989?

Komu jsem překážel?

Kdyby se mě dnes někdo ptal, kde jsem byl a co jsem dělal 17. listopadu 1989 projevil bych lítost, že jsem v Praze nebyl. Labužníci moci by si zřejmě nedovolili akty, které se vymykaly zdravému rozumu. Toho dne jsem se v hotelu Praha rozloučil se sovětskou delegací, která byla u nás na týdenní návštěvě. Po té jsem odjel domů, na Vysočinu, a na svém dvorku stavěl objekt na nářadí. V Praze došlo k tvrdému střetu mezi příslušníky Pohotovostního pluku SNB a studenty. A tak v den sváteční bych se ptal, kdo vlastně měl zájem na tvrdém střetu, na bojůvkách? Jak známo, oproti skutečnosti různé kruhy veřejně hlásaly, že to byl Hegenbart. Tímto směrem bylo vedeno i vyšetřování různých komisí a ministerstva vnitra. Onen „tvůrce“ střetu se hledá 20 let! Analyzátorům a vyšetřovatelům ale uniklo, že průvod studentů z Albertova neorganizoval Hegenbart, ale úplně někdo jiný. Ten kdo průvod a jeho pojetí navrhl, schválil, by mě nést odpovědnost za průběh i výsledky, ne? Hegenbart ale někomu vadil, někomu překážel, protože se neztotožňoval s politikou těch, kterým byla vlastní i kamuflovaná smrt jistého studenta. Musel překážet především těm, kteří záhy po listopadu se ujali funkcí v KSČ v domnění, že budou vládnout „na věčné časy“. Musel vadit těm, kteří, byť v opozici, se připravovali k převzetí moci a potřebovali nahlodat, odstranit veřejné mínění, které bylo nakloněno jeho vizi.

Pro mě bylo svátkem poznání slušovického Agrokombinátu!

Kdyby se mě dnes někdo ptal, co předcházelo listopadu 89 a kdy to vlastně začalo, pak bych musel odpovědět, že pro mě osobně 17. listopad není žádným mezníkem, byť je pro většinu společnosti uznávaným dnem své svobody. Já také chápu všechny, kteří pociťovali jakýkoliv útlak a nemohli se zúčastňovat věcí na správě naší země či zviditelňovat svá díla. Listopad jim otevřel dveře a dal velikou šanci. Chápu i to, že 17. listopad 1989 byl mezníkem pro ty, kteří např. na mimořádném sjezdu KSČ v prosinci 1989, požadovali, aby tento den se stal Památným dnem ČSSR. Vyhráli. 17. listopad se stal státním svátkem České republiky. Já také rozhodnutí orgánů našeho státu o státním svátku respektuji.

Z mého hlediska ale proces společenských změn u nás začal koncepcí slušovického Agrokombinátu. Byli první v republice, kteří se odklonili od dogmatických pouček té doby a k uspokojování potřeb a zájmu společnosti a družstevníků šli cestou vědeckotechnického pokroku s rozhodujícím ukazatelem zisku. Využili všech intelektuálních sil, které v té době byly k dispozici. Doložili životaschopnost politiky „Pražského jara 68“, v mnohých směrech demokratičnosti tuto politiku překonávali. Měli podporu většiny národa a především mladé generace. Musím však připomenout, že v technologickém procesu existuje kázeň a ne chaos. Demokratičnost spočívá v možnosti zúčastnit se dění, být aktivním, svobodným tvůrcem programu, ale pak musí následovat kázeň, povinnost naplnit cíle, programy.

Bylo na co navázat!

Jejich cestu, program jsem podpořil, ale také ochránil před dogmatiky, kteří je chtěli likvidovat. Využil jsem jejich zkušeností, jakož i poznatků z knihy Radovana Richty „Civilizace na rozcestí“, přednášek na akademii společenských věd v Moskvě, zkušeností z dosavadní praxe ve Žďáru nad Sázavou, v Brně, ve Zlíně a orientoval, letech 1983 – 6, okres Zlín na program mikroelektroniky, biotechnologií a na životní prostředí, na ochranu těch subjektů, které se věnovaly vědeckotechnickému pokroku, na využívání schopností osobností bez rozdílu politické příslušnosti či náboženského vyznání.

Nutnost distance od stereotypů třídního boje a víra v pokrok

Tato orientace vyžadovala distanc od stereotypů politických aktivit známých z padesátých let minulého století. Pojem intenzifikace nemohl být zaklínadlem pro staré praktiky, ale vyžadoval cílevědomě rozvíjet duchovní život, dát šanci intelektuálním vrstvám svobodně rozvíjet ony programy, ale současně posilovat technologickou kázeň. Žil jsem vírou, že nastolené programy mají hluboký politický dosah, jsou velikým, zásadním převratem v dosavadním pojetí práce komunistické strany.

Nastolené programy vytvářely atmosféru k formování nových vztahů mezi nadstavbou a základnou. V normalizačním prostředí jsme se stávali průkopníky nového spojování politických, vědeckotechnických a kulturních složek v jeden celek. To vyžadovala doba i další perspektivy společenského vývoje. Z tohoto rozdělaného dění jsem však byl nečekaně odvolán a poslán, jak říkali nejvyšší činitelé KSČ, „pod lucernu“ do Prahy. Bohužel, nakonec jejich pokroková koncepce byla ubita 17. listopadem a slušovičtí činitelé označeni za stalinisty.

Jak známo proti Slušovicím, i proti slušovickým „nitkám“ v Praze se mj. postavili levicoví dogmatikové, mnozí nejvyšší činitelé krajského a ústředního výboru KSČ, mimo M. Jakeše, který znal a ovládal základní principy Baťova systému. Bylo známo, že mnozí, pražští mocichtiví činitelé nechali sledovat každý pohyb slušovických v Praze a jejich systém nenáviděli, považovali ho za kontrarevoluční. K překvapení široké veřejnosti se proti Slušovicím a slušovickým „nitkám“ v Praze postavil, na Staroměstském náměstí v Praze v únoru 1990, i president pan V. Havel.

Ve Slušovicích na Zlínsku začal proces společenských změn

Na Zlínsku nepochybně začal proces společenských změn. Snažil jsem se ho rozvíjet i v Praze. Vrcholil mými kroky v roce 1989 v Praze , počínaje postoji k událostem ledna 89, kdy jsme nesouhlasili ze zásahem proti manifestujícím občanům ani s navrhovaným zpřísněním opatření proti demonstrujícím , dále vystoupením na zasedání UV KSČ v březnu 89, kde byly požadovány personální změny v nejvyšších orgánech strany a státu, při setkáních s ochránci životního prostředí s požadavkem odtajnění všech aspektů, které měly negativní vliv na život obyvatel, se západními zahraničním subjekty, které byly vyzývány ke spolupráci s českou vědeckotechnickou a výrobní základnou, ale i vystoupením na aktivu představitelů státních orgánů v červnu 89, kde byla požadována likvidace administrativně byrokratických metod, apod.

Metody dogmatiků? Vyhrožování, likvidace odpůrců!

Dnes jsem v důchodu bez jakýchkoliv šancí. Od roku 1990 jsem neměl možnost zaměstnání. Jak známo v roce 1990, a také později, jsem obdržel několik anonymních výhrůžných dopisů např. abych se oběsil, zhynul jako parchant, šibenice mě nemine. Anonym mně informoval, že ve Žďáru nad Sázavou a ve Žďárských strojírnách, kde jsem dříve pracoval, nikdy a s ničím neuspěju. OF Žďárských strojíren schválilo výzvu všem podnikům v republice, aby požadovaly mé potrestání. Jak v padesátých létech minulého století. Občan z Brna mj. psal:

„…Postihne prý mě prokletí novodobých otroků, mých vnuků a pravnuků, protože s Jidášem, zrádcem Gorbačovem a za pomoci nejzločinnější římsko katolické církve jsem zařídil jejich existenční a finanční těžkosti. Jak je možné, že jsem mohl v roce 1969 beztrestně proklouznout a proč jsem nebyl hozen do hnoje. Jak je možné, že jsem neuposlechl příkazu generálního tajemníka a presidenta G. Husáka ohledně zrušení Slušovic? Jak prý je možné, že jsem v roce 1989 nedal rozkaz ke zvletu letadel. To všechno je z mé strany velezrada. Na každou svini se najde řezník. Za zradu smrt. Stalinovo jméno prý opět vyplouvá z obzoru špinavého lidského moře,….

Nejsem angažován, politiky se straním. Ideály s kterými občané šli do stávek v roce 1989 nejsou naplněny. Ono úsilí veřejnosti po společenských změnách si nezaslouží takový stav. Veřejnosti jsou cizí projevy arogance a hulvátství, likvidace všech možných sociálních opatření. Mně osobně jsou cizí i projevy k návratu do monarchie či do jakéhosi obdobného prostředí. T. G. Masaryk a E. Beneš se musí obracet v hrobě, stejně jako buditelé z dob národního obrození a účastníci bojů ve 2. světové válce.

Je čas, aby lidé požadovali nové změny a to bez těch všech pánů, kteří přivedli společnost do krizových stavů. Příklad Slušovic je stále aktuální. Vedle velkého pracovního úsilí tam existovala slušnost, požadavek vysoké profesionality, vzdělanosti. Já si 17. listopadu budu připomínat Agrokombinát Slušovice, aktivitu, odhodlání, víru ve spravedlivější společnost jeho představitelů. Tam začala skutečná revoluce o blaho lidu, byť zásluhou jiných nedokončená.

Rudolf Hegenbart

Rudolf Hegenbart s předsedou JZD Slušovice Doc. Františkem Čubou
Rudolf Hegenbart s předsedou JZD Slušovice Doc. Františkem Čubou

Pramen řeky Svratky – Stříbrná studánka

Když pánové pověřeni Jindřichem z Lipé na sklonku léta 1366 napsali, že „chtěji co nejrychleji vyříditi záležitosti, které se týkají na jedné straně cisteriánského kláštera ve Žďáře a na druhé straně pana Jindřicha z Lipé a že v této věci je svědecká výpověď jistá na základě přítomné znalosti a naší přivěšené pečeti..“, zřejmě netušili, že po více jak 600ti letech se mnohými občany bude diskutovat místo, kde vlastně pramení jedna z významných řek – Svratka.

Se zájmem jsem si přečetl onen zápis pánů Johana von Pirkensteina a Čeňka von Lichtenburga z 9. srpna 1366. Pánové tehdy řešili územní hranice lesního katastru mezi žďárským klášterem a novoměstským panstvím a vlastně vytýčili hranice katastru i území budoucí osady „Lesní ves“ Wlaldorf s církevním střediskem Dvůr, následně další osady Czykhaki, jako základních pilířů dnešního Cikháje. Ze zmíněného, z latiny přeloženého zápisu, mě zaujala mj. i citace:

„Avšak od oněch hranic k prameni, který je pod Svatou horou (nyní Žákova hora) onen potůček, který vytéká z tohoto pramenu až k potoku, kterému se říká Černá Svratice a tentýž potok ještě k témuž místu, kde tento potok, tj. Černá Svratice, se slévá s řekou Svratkou, tak všechny lesy obklopené z levé strany cestami hranice přidělené, jakožto i připsané skrze nás určeny za dědictví kláštera a z pravé strany pána Jindřicha z Lipé…“

Z těchto slov jsem vytušil, že už tehdy se do řeky Svratky vlévalo několik pramenů či pramínků, aniž by chtěli, tehdejší pánové určovat, který pramen je hlavní či vedlejší, který se hodí či nehodí k jistým i účelově zaměřeným, polemikám.

Ve školní kronice obce Cikháj z roku 1908 je mj. napsáno: „V obvodu obce zdejší na lestnatých stráních vyvírá mnoho pramenů dávajících vznik četným potůčkům. I dvě řeky zde vznikají, Švarcava ve Stříbrné studánce na Žákovici a Sázava ve Křemelové studánce na Žlebině. Pramen Švarcavovy spojiv se s pramenem z Černých bahen u Frýšavy, přijímá nad Herálcem potok tekoucí z jihozápadního boku Žákovy hory přes Pihoviny ke Stupníku. Tento potok míval as po roce 1838 ještě jeden přítok, který však tehdy schválně byl odveden tak, že spojil se s pramenem ze Křemelové studně ještě jinými silnými prameny z Žákovy hory zesíleným a vpadá nyní do rybníku nade mlýnem, aby rozhojnil jeho hnací sílu. Místo ono, kde tok byl změněn a kde staré koryto potoka je dosud patrno, zve se „U sražené vody“ a je pěkným příkladem vodního předělu. Voda tekoucí Švarcovou do moře Černého svedena tu byla do Sázavy a tak do moře Severního, lid dosud žertem naříká, že tu Morava byla o vodu onu ošizena…“

V obecní kronice obce Cikháj se v zápisu z roku 1933 mj. píše: „do mlýnského rybníka ústí potok vzniklý spojením pramenů s Žákovice s pramenem Sázavy, vyvírajícím „Na Žlebině“ a Křemelové studni. Jeden z pramenů s Žákovy hory, který se původně vlíval do Švarcovy (Svratky) byl sveden asi r. 1838 úmyslně a uměle do rybníka, protože ten měl na mletí málo vody…“

Ve Vlastivědě moravské psanou J. F. Svobodou a vydanou Musejním spolkem v Brně v roce 1937 se v kapitole „Vodopis“ mj. píše: „…četné studánky zachycují prameny zdravé vody, které vyvěrají ze země na úbočích i nejvyšších kopců. Mnohým z nich připisuje lid i léčivou moc a jiné jsou zase známy pověstmi v Širokém okolí.“ A vzpomínám alespoň nejvýznamnějších… Křemelová studánka jv. Cikháje, kde pramení Sázava, Stříbrná studánka… močály, bažiny, které bývaly v pomezním hvozdu přirozenou ochranou při nepřátelských vpádech, vymizely úplně a zbyla z nich snad již jen tzv. Černá bahna na Žákově hoře. V téže Vlastivědě v kapitole „Cikháj“ se mj. píše: „…Na Pihovinách potůček, který se spojuje nad Herálcem s jiným pramenem, přicházejícím ze Stříbrné studně na hřbetu Žákovy hory a z Černých bahen u Frýšavy, ve Švarcovu, která dále tvoří zemské hranice…“

V publikaci „Město Zámek Žďár na Moravě“, kterou napsal A.V. Kožíšek a v roce 1934 vydal nakladatel Jan Martínek se mj. píše: „Znáte pohádku o Svratce – rusálce, kterou Tereza Nováková zařadila do své knihy „Rosné perly“?
Ve studánce pod křivým javorem zrodilo se sličné děcko. Jednoho dne vydalo se na pouť neznámým krajem. Když bylo prošlo širokým borem a zatím ve spanilou dívku vyrostlo, uzřelo dvě paní oslňující krásy a půvabu. Královskou hrdou Čechii a snivou kněžnu Moravěnku. Obě nabídly se luzné rusalce za průvodkyni a provázely ji společně až na pomezí svých číší. Tam každá z nich snažila se získati rusáličku pro sebe. Ta však se rozhodla pro snivou Moravěnku. Rozezlená Čechie předpověděl rusalce – Svratce, že další její pouť už nebude tak bezstarostnou a krásnou, mnoho překážek že v cestu se jí nastaví. A nakonec že zemře touhou po svěžím rodném hvozdu, opuštěná, bezejmenná. Kněžka Moravěnka odvedla si proroctvím Čechie zarmoucenou Svratku, naučila ji zpívati zpěvy hrdinné. Brzy jakoby byla rusálka zapomněla proroctví uražené Čechie. Za zpěvu drala se vpřed, stala se krásnou, výmluvnou, laškovnou, luznou. Ale proroctví Čechie přece se vyplnilo.
Neznáte té pohádky? Nuže, poslechněte se její konec.!
Jděte do východních krajů říše královniny a uvidíte, že pouhou pravdu vypravovala moje pohádka. Nedaleko města, kde s kněžnou Moravěnkou beseduje panovnice Čechie, ční vysoká hora, pod níž zrodila se rusálka naše temnooká. Lid horou Žákovou či Žákovicí ji zve, rusálčí dítě, Svratka, pak mylně nazývá se Švarcovou…Ba sladko a rozkošno je prodlévati v kraji, kde Svratka své prameny sbírá. Vstoupíte-li na Žákovu horu, pod níž z Černých bahen Svratka pramení, nebo na nedalekou Tisůvku, odevšad otevírá se nádherný rozhled o kraje. Všude připomínáme si Nerudovo: „Ten náš kraj je jako loktuška našich českých babiček; rozvaž kterýkoliv v uzlíček zamotaný cíp, odevšad se na tebe usmívá několik pečlivě schovaných dukátů…“

Ve školních letech nás učitelé vodili nejen ke Stříbrné studánce jako základního pramene řeky Svratky, ale i k dalším studánkám – křemelové, Kamenné, Křišťálové, Ptáčkové. Čistili jsme je a poté usedávali kolem nich. S napětím poslouchali vyprávění řídícího učitele. Stříbrná studánka, stejně jako Žákova hora, Tisůvka budily v občanech strach, obavy, pokoru.

U studánek jsme se setkávali s mnoha turisty, lesníky a obdivovateli přírody. Byla nám vštěpována úcta ke všem pramínkům vody bez určení zda je hlavní či vedlejší k řece Svratce či Sázavě. Byli jsme hrdi, že jsme mohli všechny pramínky vod čistit, že z našich horských vrcholů se voda vlévá do důležitých řek. Nezadržitelně se mísí s ostatními toky a končí v Severním či v Černém moři. Posléze jsme si uvědomovali, že voda z našich lesů, z pramínků českomoravských hor, propojuje desítky území a zvěstuje lidskou vzájemnost, pospolitost, symbolizuje lidské přátelství, které je třeba očisťovat od všech nánosů špíny od samého počátku.

Rudolf Hegenbart

Památník u Stříbrné studánky na Žákově hoře kde president republiky Ludvík Svoboda vyhlásil dne 27. června 1970 Chráněnou krajinnou oblast Žďárské vrchy
Památník u Stříbrné studánky na Žákově hoře kde president republiky Ludvík Svoboda vyhlásil dne 27. června 1970 Chráněnou krajinnou oblast Žďárské vrchy