17 zastavení před 17. listopadem 2019

kusé, nekorigované, několikrát připomenuté vzpomínky a prožitky Rudolfa Hegenbarta

VZPOMÍNKA 1

Pracoval jsem ve Žďárských strojírnách, které vyráběly lisy a válcovací zařízení. Komunistická strana mě vyslala na vysokou školu politickou. Studoval jsem v Praze v letech 1965–69. Prožíval zde období Pražského jara 68. Studoval jeho základní principy, pojetí demokratického socialismu! Obhájil diplomovou práci pod názvem „Role světového názoru v životě jednotlivce“. Na této škole jsem posléze obhájil postgraduální práci „Práce okresního výboru a jeho úloha při zvyšování akceschopnosti základních organizací“ a práci „Socialistické zemědělství a úloha strany“.

V roce 1982 jsem ukončil studium na Vysoké škole ekonomické, na Výrobně-ekonomické fakultě v Praze a obhájil závěrečnou práci s názvem „Problematika rozvoje výrobního oboru 513 tvářecí stroje na kovy“. V roce 1975 a v roce 1984 jsem absolvoval studium na Akademii společenských věd v Moskvě.

VZPOMÍNKA 2

Práci v okrese jsem orientoval na vědecko-technický pokrok, zvyšování produktivity práce, na životní prostředí, na udržování tradic Žďárska, na připomínání historických mezníků, na angažovanost a využití vzdělaných a schopných lidí.

Jednoho dne přijel do Žďáru nad Sázavou redaktor novin Krasnaja zvezda z Moskvy. Chtěl mluvit s těmi, kteří se zapojili do partyzánského hnutí. Nejblíže byla žena, která bývala spojkou mezi civilním partyzánským oddílem ve Žďáru a skupinou partyzánů v lesích kolem Račína. Při besedě vyprávěla jako bojovala od Čáslavi až po Tišnov. Redaktor ji zastavil a položil dotaz. „Soudružko Anežko, přece jste stále nebojovali. Jak jste slavili například Silvestra roku 1944 a vítání roku 1945?“ Žena, aniž by se zamyslela, okamžitě odpověděla: „Výborně! Na Nové Huti jsme tančili, zpívali, popíjeli Stoličnaju vodku!“

Byl jsem přítomen a odpověď mě zarazila. Partyzánské hnutí v místě jsem studoval a otec mé manželky byl aktivním partyzánem. Seznámil mě se všemi příhodami, událostmi, mluvil o lidech aktivních i zbabělých. Seděl jsem vedle této ženy. Řekl jsem jí: „Lžeš! V té době jsi ještě nevěděla kde se Nová Huť nachází. Do partyzánského hnutí jsi se zapojila až 24. února 1945. A kde jsi přišla na to, že jsi bojovala, že jste tancovali, zpívali a pili vodku? Opravdu lžeš! Tohle já poslouchat nebudu!“ Tato žena byla předsedkyní okresní kontrolní a revizní komise OV KSČ. Vstal jsem od stolu, rozloučil se a odešel. Ona zůstala s redaktorem až do rána ve svém bytě. Ráno nepřišla do práce. Doporučil jsem, aby odešla z funkce.

Od té doby na mě přicházela různá anonymní udání. Delegace jejích přívrženců odjela na ústřední kontrolní komisi do Prahy. Stěžovali si na mě. Jak urážím vzorné komunisty, jaký jsem diktátor. Tuto komisi vedl tehdy M. Jakeš. Vraceli se domů a rozšiřovali zprávu, že hovořili s M. Jakešem a že prý „S Hegenbartem je vše vyřízeno. Dostane to i s úrokama. Půjde k lopatě.“Na nástěnkách, kde byla moje fotografie k ní byl domalováván černý kříž! Znamení mého konce…

VZPOMÍNKA 3

Na základě opakovaných stížností jsem byl přesunut na krajský výbor v Brně. Zařadili mě do funkce vedoucího národohospodářského oddělení. Ještě jsem se nestačil podívat po Burešově ulici kde sídlil krajský výbor, nestačil si prohlédnout Brno a přišel na mě ze Žďáru dlouhý, sprostý a urážlivý anonym. Kšeftuji prý se zbožím, rozkrádám státní majetek, vedu nezřízený život, rozvádím se s manželkou a další nesmysly. Nevěřili jim ani představitelé krajského výboru KSČ.

Dne 28. února 1982 jsem napsal vedení krajského výboru dopis se žádostí o propuštění z aparátu KSČ. Požádal o návrat do Žďárských strojíren, do míst, kde jsem, dle anonymu, „okrádal“ a „ubližoval“ lidu. Napsal jsem, že s tímto lidem chci žít. Dozvěděl jsem se, že se o mě zajímají intenzivně pracovníci ústřední kontrolní a revizní komise, aniž by se mnou hovořili. Krajský výbor ale moji rezignaci nepřijal a opakoval, že se mnou počítají. Nechápal jsem, že takové zlořády vůči mně jsou trpěny v socialistické společnosti a nejen trpěny, ale i rozvíjeny. Abych se odpoutal od nesnesitelné atmosféry, která se vytvořila kolem mé osoby, požádal jsem vedení krajského výboru KSČ o schválení mého studia na Vysoké škole ekonomické. Souhlasili. Předpokládal jsem, že to bude důvod k mému přechodu do výroby, k návratu do mého mateřského závodu.

VZPOMÍNKA 4

Začal jsem studovat Výrobně-ekonomickou fakultu VŠE. S odvahou se zahloubával do teoretických předmětů. Na pořadu každodennosti byl úkol dosahovat z každé jednotky látky desetkrát větší užitný efekt pro společnost. K takové cestě mohly napomáhat nové moderní teorie přednášené na této škole, vědeckotechnický rozvoj. Statistiky prokazovaly, že na vyráběnou produkci je u nás vynakládáno dvakrát více energie, než je obvyklé v průmyslově vyspělých zemích. Ceny na světových trzích se tehdy zvýšily o 300 %, zatímco ceny našich výrobků jen o 80 %. Aktuální společenskou, politickou, ekonomickou, technickou, kulturní otázkou bylo vyřešení této nepříjemné rovnice k prospěchu československého národního hospodářství. Proto, jako bývalý pracovník Žďárských strojíren, jsem se na této škole orientoval na studium využívání technologie tváření. Bylo známo, že přechodem na tyto technologie by bylo možné snížit pracnost o 20–30 %, uspořit materiál až o 70 %. Podíl tvářecích strojů na výrobě oproti jiným zemím byl nízký a tehdy dosahoval 13,9 %. V tehdejším Sovětském svazu tento ukazatel představoval 18 %, v Japonsku 24 %, v USA 29 %, ve SRN  33 %. Těmto oblastem měla věnovat pozornost společnost, a především komunistická strana jako řídící subjekt společnosti.

VZPOMÍNKA 5

Po ukončení školy a po úspěšné obhajobě práce, mě straničtí činitelé místo do Žďárských strojíren zorientovali do okresu Gottwaldov. Významné to centrum. V tomto okrese se nacházelo i zemědělské družstvo Slušovice. Nikdy jsem tam ale nebyl a nikoho z činitelů neznal. Bylo mně řečeno, že jde o kontrarevoluční hnízdo s protisocialistickými tendencemi. Prý chtějí nastolit znovu kapitalistický systém. Vnáší prý do okolí chaos. Představitelem a organizátorem zmíněného družstva je prý jakýsi Čuba. Je třeba omezit jeho činnost, odstavit ho od vlivu. Na stole tehdejšího generálního tajemníka ÚV KSČ G. Husáka prý leží analýza činností slušovického družstva, která prokazuje protisocialistické tendence. Měl jsem morálně kompromitovat činitele zemědělského družstva, výsledky jejich práce zpochybňovat, dělat jim neustálé starosti, dokonce se pokusit dávat náměty ke kriminalizaci jejich některých činností. Současně omezovat vliv gottwaldovských hospodářských činitelů na celostátní politiku a informovat o vztahu těchto činitelů a Slušovic na předsedu federální vlády L. Štrougala. Pokud prý se zhostím úkolu dobře, budu mít zajištěný postup do vyšších funkcí. Komunistická strana a společnost mně bude vděčná.

VZPOMÍNKA 6

Zanedlouho jsem odjížděl s nejvyšším představitelem komunistické strany Jihomoravského kraje na zasedání okresního výboru KSČ do Gottwaldova. Jednání začalo obvyklými formalitami. Moc jsem neposlouchal. Přemýšlel jsem o kontrarevolucionářích. Sledoval jsem každého účastníka jednání. Hledal jsem také člena okresního orgánu, předsedu zemědělského družstva Slušovice F. Čubu. Ve čtvrté řadě se moje oči zastavily. V tmavém obleku tam seděl muž vážného vzhledu, v brýlích. To by mohl být on! Současně se ke mně naklonil představitel Jihomoravského krajského výboru KSČ a ptal se, zdali znám předsedu Slušovic a nepozorovaně na něj ukázal. Uhodl jsem, byl to on. Volby proběhly jednomyslně. Byl jsem zvolen vedoucím tajemníkem OV KSČ okresu Gottwaldov. Po různých blahopřáních jsme se s krajským představitelem vraceli do Brna. Před vystoupením z auta a před mým odchodem na vlak, směrem do Žďáru nad Sázavou, prohlásil: „Tak vidíš, když jsme jeli do Gottwaldova nebyl jsi ničím a vracíš se s velkou funkcí a s velkým posláním!“Ironii jsem se neusmál. Bylo to zbytečné.

VZPOMÍNKA 7

Po krátkém zapracování a seznámení se s okresem jsem se vydal do Slušovic. Nutila mě zvědavost i poslání, které jsem obdržel. Seznámení se zemědělským družstvem začalo výkladem. Předseda F. Čuba mluvil o historii družstva, o hospodářských a sociálních výsledcích, o perspektivách i o prostředcích, kterými chtějí naplňovat své cíle. Výklad byl seriózní, žádná fráze. Z výkladu čišel optimismus, víra v dobré perspektivy. Bylo znát, že ve Slušovicích jsou zvládnuty národohospodářské, sociální a politické problémy. Následný film o práci a životě družstva to potvrzoval. Po shlédnutí filmu následovala prohlídka všech pracovišť, střediska výpočetní techniky i střediska vědeckotechnických informací. Zde se sbíraly a evidovaly všechny technické novinky z různých částí světa.

Ze všeho, co jsem viděl poprvé v životě, jsem byl jak omámený. To, co jsme se učili na vysokých školách jsem zde viděl v praxi. Nechtěl jsem o tom mluvit. Zdálo se mně hloupé citovat některé myšlenky z knihy „Civilizace na rozcestí“od Radovana Rychty. Mínil jsem citovat věty mockrát opakované ústředním výborem KSČ, že je třeba, aby se u nás stala věda základní výrobní silou. Zde, ve Slušovicích, byla na každém pracovišti věda materializována, lidským činitelem zvládnuta a přinášela naprosto konkrétní užitný efekt v podobě zisku. Mimořádnou pozornost věnovali mikroelektronice, automatizační technice, robotice, výrobě přístrojů, zemědělské technice, biotechnologiím, vysokým výnosům a živočišné produkci. Při procházení pracovišti bylo znát, že věda a její technologická aplikace není ve Slušovicích chaos, ale systém provázený vysokou kázní, morálkou, vírou.

Tak toto považují dogmatici v komunistické straně za kontrarevoluci, za revizionismus? Sám jsem si odpověděl! Ne, ne! To není kontrarevoluce! To je revoluce za vynikající hospodářské výsledky, za sociální program! Dosahují přece vysokých hospodářských a sociálních úspěchů. Lidé jsou spokojeni. Takový přístup potřebuje naše socialistická společnost, takovou cestu prosazuje komunistická strana! Loučil jsem se spokojený. Vyprovázel mě F. Čuba. Zeptal se na můj dojem z návštěvy. Řekl jsem stroze: „Ujišťuji vás, že u mě budete mít zelenou!“Tato slova jsem splnil. Fr. Čuba se stal okamžitě členem předsednictva okresního výboru KSČ. Bylo třeba, aby v politickém orgánu ukazoval a podporoval směr k prosperitě národního hospodářství.

  VZPOMÍNKA 8

Řídící systém Slušovic nebyl žádnou „intelektuální abstrakcí“, ale ekonomickou skutečností.  Prostřednictvím ekonomicky, sociologicky i psychologicky propracovaného systému dosahovali reálné konkrétní úspěchy ve prospěch člověka. To nemohl nikdo smazat. 

Technologický proces uvnitř družstva byl živý organismus. Nebyly to proflákané hodiny. Nemohly být. Jejich řídící systém byl založen na hodnotách poznání, na vysokém stupni intenzifikace vnitřních procesu, na vysoké produktivitě práce, na demokracii, na víře v pokrok. Demokratičnost spočívala v možnosti účasti každého, který plnil přesně a včas všechno, co vyžadoval technologický proces. Prostor pro lidskou aktivitu byl veliký. Možnost dostali všichni, kteří znali, uměli, oplývali pracovní morálkou, bez ohledu politického přesvědčení či náboženského vyznání.

Zařazení Fr. Čuby do nejvyššího politického orgánu okresu nezůstalo bez povšimnutí ani v centrálních orgánech. Kritizovali nejen F. Čubu, ale i mě. Prý podporuji revizionismus! Pokračovala kritika slušovického řídícího systému. Útočil kdekdo i ten, kdo výrobě a potřebám společnosti nerozuměl. A tak jsem navrhl, aby byla provedena analýza slušovického systému, aby bylo posouzeno, zda je to systém protispolečenský, zda brzdí či zrychluje společenský výrobní proces, zda uspokojuje či brzdí naplňování lidských potřeb a zájmů, zda naplňuje potřeby sociální oblasti. Byla ustavena příslušná komise z představitelů vysoké školy zemědělské, ústavu marxismu-leninismu. Tým odborníků stanovil téma dokumentu: „Vliv slušovického řídící systému na intenzitu zemědělské výroby“. Ač práce začaly se zaujetím, postupně byla „někým“ aktivita analyzátorů omezována. Dokonce hrozilo nebezpečí, že práce budou zastaveny. Naším úsilím byly však práce dokončeny. Cesta slušovických byla podpořena. Bylo doloženo, že jejich cesta nebrzdí společenský pokrok, ale naopak ho zrychluje, nebrzdí ani stranickou práci, ale naopak dává náměty a podněty ke zvyšování revolučnosti stranické práce, uspokojuje potřeby lidí.

VZPOMÍNKA 9

Slušovických zkušeností bylo využito pro rozvoj stranické práce okresu Gottwaldov. Na poradě s řediteli významných podniků Gottwaldova a předsedů některých zemědělských družstev, vysoké školy technologické, výzkumných ústavů, byl projednán, posléze zpracován a předložen veřejnosti a stranickým organizacím návrh k aplikaci a rozvoji tří perspektivních oborů – mikroelektroniky, biotechnologie a životního prostředí. K formování a kontrole úkolů byla schválena komise v čele s vedoucím tajemníkem OV KSČ, k řešení odborných záležitosti odborná komise v čele se zástupcem děkana technologické fakulty VUT.

Cílem bylo vytvořit v okrese náročné prostředí a soustředit pozornost všech stranických organizací na tyto nosné oblasti, na výrobu a využití elektronických systému, k ovládnutí základních pojmů mikroelektroniky a počítačů. Stanovili jsme si i konkrétní úkoly. Aplikací nových technologií dosáhnout proti tehdejšímu stavu, v podnicích v roce 1985 úsporu pracovních sil o 2–5 %, v roce 1986 5–10 %. Všechny podniky měly po projednání přijmout krátkodobé i dlouhodobé úkoly v této oblasti i v oblasti životního prostředí.

Přijetí tří základních programů bylo zásadní změnou v politické orientaci stranických organizací i hospodářských vedení. Pravdou je, že řada stranických organizací byla bezradná. Aby se mohla angažovat musela úzce spolupracovat s nadstavbou, s technickými, výzkumnými a ekonomickými útvary, výrobou. Nemohlo jít o žádné fráze směřující k diktatuře proletariátu, aniž by byla opomíjená důležitá role dělnické třídy ve společenském a výrobním procesu. Šlo o naprosto konkrétní orientaci na intenzitu a produktivitu práce, na zisk, prostřednictvím vědeckotechnického rozvoje. Žil jsem vírou, že nastolené programy mají velkou perspektivu, veliký politický dosah, že přispějí k uspokojování potřeb a zájmů všech sociálních skupin. A to bylo přece cílem komunistické strany!

VZPOMÍNKA 10

V mnohých stranických organizacích rostla nespokojenost. Šířily poplašné zprávy, že se politická práce v okrese vymyká jejich kontrole. Prý je oslabována jejich revolučnost. Na centrální orgány přicházela různá anonymní oznámení o mé protistranické činnosti.

Na konferenci obuvnického závodu Svit, které jsem se zúčastnil, přijel z nenadání i tajemník ÚV KSČ pro ekonomiku M. Jakeš. V pracovním předsednictvu konference jsme seděli vedle sebe. Poprvé v životě jsem se setkal s bývalým předsedou ÚKRK ÚV KSČ, kterému si na mě jezdili stěžovat žďárští staří komunisté.

M. Jakeš cosi psal, dělal si poznámky a bylo znát, že řečníka obuvnického závodu moc neposlouchá. Po určité chvíli mně šeptem položil otázku, zda bych nechtěl jít do Prahy. Byla to rána jak z děla! V Praze bych se prý staral o úsek vědeckotechnického rozvoje. Byl to šok! Hned jsem si dobavil myšlenku: „tak už mně chtějí zase vyhodit!“Cosi mně před časem nejasně říkali přátelé z Prahy. Na ÚV KSČ prý tajemníci rokují, že je třeba mě vzít do Prahy pod lucernu, abych se nevymykal stranickým zvyklostem.

M. Jakeš se více rozhovořil po skončení konference. Lichotil, kladně hodnotil moji práci v Gottwaldově a také mně nabídl okamžitě byt v Praze. Stěhování jsem okamžitě odmítl. Nikdy a nikam se nebudu z Vysočiny stěhovat! Nemám zájem. V Gottwaldově byli zřejmě informováni dříve než já. Můj odchod brali jako hotovou věc. Někteří starší komunisté prý volali do Žďáru a řekli jim, že „kolem Hegenbarta je vše hotovo. Odchází!“Odsunuli mě od rozdělané práce. Odchod z Gottwaldova nabíral obrátky. Pohovor za pohovorem. Vše jsem konzultoval s manželkou. Návrh se jí nelíbil, byla v rozpacích. Vše nechávala na mém rozhodnutí. Rozhodl jsem se: „Když mě v Gottwaldově nechtějí tak do Prahy nepůjdu!“

Své rozhodnutí jsem oznámil nevyššímu představiteli jihomoravské stranické organizace. Ten okamžitě volal mé rozhodnutí G. Husákovi. Další den mně navrhli řešení. Měl jsem se stát instruktorem krajského výboru KSČ pro okres Jihlava. Bylo to pro mě směšné, ale i k pláči! Bez velkého váhání jsem si nechal dát do občanského průkazu razítko a z Gottwaldova odjel domů. Několik dní jsem nenechal o sobě vědět. Promýšlel, jak získat rychle vhodné zaměstnání. Nebylo to jednoduché. Za čtyři dny mě sháněl nejvyšší představitel krajského výboru v Brně. Okamžitě máme společně dojet k tajemníkovi pro ekonomiku M. Jakešovi. Dlouho jsme diskutovali. Nakonec jsem dost neuváženě návrh přijal.

VZPOMÍNKA 11

Se smíšenými pocity jsem nastoupil na ekonomické oddělení ÚV KSČ jako zástupce vedoucího oddělení. Vedoucí oddělení mě mile přijal. Vedle mnoha frází připomenul, abych v Praze opustil gottwaldovské a slušovické manýry, nepočítal s novou instalaci politiky z ledna 1968. „Pokud by takové projevy byly vyprovokovány, společnost bude rozmetena, že se v politické scéně nikdo nevyzná!“To bylo nadělení.

Obdržel jsem úkoly. Měl jsem se starat, aby byly plněny závěry předsednictva KSČ, pracovat v „duchu“ politiky strany, být zásadový v oblasti kádrové práce a nepřipustit do funkcí žádné „revizionisty“. Okamžitě provést komplexní hodnocení vedoucích činitelů ministerstva zahraničního obchodu. Lekl jsem se. Nikoho z nich jsem neznal, neznal jsem obsah jejich práce. Nebyl jsem obeznámen s československými zájmy v zahraničním obchodě v různých oblastech světa. O čem jsem měl s nimi mluvit? Většina z nich převyšovala mé znalosti nejen v problematice zahraničního obchodu, ale i v obecných otázkách světové politiky.

Přes moje protesty jsem byl nucen úkol plnit. Podklady připravily odbory. Rychle jsem se seznámil s některými statistickými údaji obchodu, s předpokládanými zájmy našeho státu v některých oblastech. Při jednání jsem zvolil formu dotazů a převáděl je na diskusi kolem zkušeností Gottwaldova a Slušovic. Získal jsem mnoho podnětů, názorů. Řada z nich mně dodatečně přinesla své knihy, které vydali. Spolupracovali jsme.

VZPOMÍNKA  12

Do mé kompetence patřila i Státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj. Na úvod jsem požádal předsedu ČSAV akademika Římana o rozhovor. Informoval mě o záměrech akademie věd a doporučil mně konkrétní pracoviště, která se zabývala vývojem a konstrukcí přístrojové techniky, ke spolupráci. Pro mě to byl významný krok. Československá výrobní základna mimo vynikajících strojírenských a jiných výrobků rozvíjela energeticky náročné oblasti hutního a těžkého strojírenství. Restrukturalizace průmyslové základny byla obsahem mnoha stranických usnesení, ale s pomalými a nepřesvědčivými výsledky, což zatěžovalo československou ekonomiku. K dispozici bylo dostatek faktů z porovnání naších výsledků s vyspělými ekonomikami. V letech 1960–1980 vzrostla například produktivita práce v USA o 87 % a to díky zásadním technickým zdokonalováním výrobních procesů. Za období let 1955–1979 vzrostla u nich produktivita práce ve zpracovatelském průmyslu o 29 %, ve strojírenství o 40 %. K dispozici byly i údaje Japonska, které vlivem vědeckotechnického pokroku zvýšilo produktivitu práce o 65 %. Tato fakta měla vést stranické orgány a organizace k ofenzivní a nekompromisní politice.

Předsednictvo ÚV KSČ dalo pokyn k přípravě zasedání ústředního výboru KSČ k vědeckotechnickému rozvoji. Byl přijat návrh, aby jako součást přípravy byla provedena analýza rozsahu využívání vědeckotechnických poznatků ve výrobě a dosahovaných ekonomických výsledků. K tomu účelu byl ustaven široký aktiv schopných odborníků a teoretiků. V závěrech napsaných těmito odborníky se pravilo, že nedošlo k výraznějším změnám v praktickém využívání vědy a techniky, nedostatky přetrvávají v celé šíři společenského spektra. Dílčí úspěchy nemají výrazný vliv na kvalitu ekonomického a sociálního růstu. Prohlubuje se míra našeho zaostávání za předními průmyslově vyspělými zeměmi. Pokračuje vysoká materiálová a fondová náročnost tvorby národního důchodu. Zvyšují se nároky na spotřebu živé práce. Modernizace výrobních kapacit jde pomalu. Účinnost výzkumného potenciálu je snižována i malým zájmem výrobní sféry. Vědeckotechnická spolupráce s průmyslově vyspělými ekonomikami je nízká, špatná.

Aktiv, který se zúčastnil analýzy očekával, že zasedání ústředního výboru KSČ přijme zásadní formulace ke změně politiky v této oblasti, navrhne i odpovídající personální změny. Tak také začala příprava zasedání. Za několik dnů přišel nečekaný zlom. Byl dán úkol zmírnit kritiku. Národohospodářské výsledky prý naznačují, že vědeckotechnický pokrok je vidět na každém kroku. Tajemník pro ekonomiku M. Jakeš uváděl pozitivní příklady hnutí zlepšovacích návrhů v podnicích, hnutí mládeže Zenit, činnost brigád socialistické práce, které přispěly k pokroku. Kdybychom byli kritičtí znehodnotili bychom práci komunistické strany jako celku. Úsilí těch, kteří připravovali kritické podklady k jednání bylo znehodnoceno.

Druhý den mě pozval M. Jakeš na pohovor. Přátelům jsem ironicky řekl, že si vezmu s sebou, pro jistotu, občanský průkaz. Vysmáli se mně. V kanceláři u M. Jakeše seděl i předseda české vlády L. Adamec. Po všeobecných frázích mně nabídli funkci místopředsedy české vlády pro vědeckotechnický rozvoj. Bomba! L. Adamec dodal, že taková příležitost se nabízí jednou za 25 let! Vyzval mě, že budeme „společně bojovat za vědu a techniku“. Příprava zasedání probíhala bez mé účasti.

 VZPOMÍNKA 13

Místopředsedovi české vlády, ing. Fr. Šrámkovi, který byl v této funkci, bylo při komplexním hodnocení, kterého jsem se zúčastnil, slíbeno, že bude v této funkci ještě dva roky. Jeho hodnocení bylo vynikající! Nechápal jsem přístup M. Jakeše a L. Adamce, bylo to zvláštní rozhodnutí!

Po roce mého působení v Praze jsem byl přesunut na druhé významné místo. Připadalo mi, že se blížím k nějaké předem připravované pasti. Bylo chybou, že jsem mlčel!

Při pohovoru a při získávání do této funkce, mě také ujišťovali, že mám „velké schopnosti“, že jsem iniciativní, mám přehled, že vím, co potřebuje česká ekonomika, že mám zde dlouhou perspektivu apod. Farizejství? To by bylo příliš slušné slovo.

M. Jakešem a L. Adamcem jsem byl uveden do této funkce. Hned na úvod jsem požádal Vysokou školu ekonomickou o pomoc. Děkan výrobně ekonomické fakulty mně vyhověl a na půl úvazku uvolnil svého zástupce. Stal se nezastupitelným pomocníkem.

Do popředí pracovní činnosti jsme zařadili projekt vědecko-výrobního sdružení s mezinárodní účastí. Součástí byly výzkumné, průmyslové i zemědělské podniky v ČR. Prostřednictvím tohoto sdružení měl procházet proces úspěšné integrace vědy do výroby, získávání technických novinek, podpora aktivit vědeckotechnické inteligence, získávání potřebných finančních prostředků.

K takové koncepci nás přivedla některá mezinárodní srovnání.  Na jednoho vědce a inženýra připadalo ve Francii 164 tisíc amerických dolarů, ve Švýcarsku 144 tisíc dolarů, ve Švédsku 141 tisíc, v Holandsku 111 tisíc dolarů apod. A u nás? U nás 43 tisíc dolarů!

Na tomto úseku pracoval vynikající kolektiv, který se staral o problematiku životního prostředí. Shodli jsme se, že budeme rozvíjet aktivitu pod heslem: „Zdraví občana je nejvýhodnější investicí pro společnost s nesmírnou společenskou návratností“. Do popředí zájmu jsme si dali heslo, že životní prostředí bude základní společenskou hodnotou, od níž by se měly odvíjet další společenské aktivity.

VZPOMÍNKA 14

Vážným problémem té doby bylo odsíření elektráren. Obdrželi jsme informaci, že v republice Severní Porýní-Vestfálsko v SRN mají tyto problémy vyřešeny. Jednali jsme s představiteli vlády a seskupeními této republiky. Jejich výrobní a technické kapacity byly ochotny pomoci i nám. Byly předloženy návrhy na společné strojírenské podniky k výrobě ekologických zařízení, k získání know-how. V průběhu konzultací o spolupráci v Praze byl vypracován návrh Úmluvy mezi Českou republikou a zmíněnou republikou v SRN o vzájemné spolupráci v této oblasti. Společně s ministrem zmíněné republiky jsem Úmluvu podepsal. Byla to první historická Úmluva toho druhu v českých zemích. Dle této Úmluvy měly první odsiřovací jednotky pracovat již v roce 1991!

Tato spolupráce i aktivita byla však všemožně brzděna. Bylo mně naznačováno, že podporuji Němce! Místo řešení životních otázek lidí nesmyslné obviňování. Nepochopitelné! 

K problematice vědeckotechnického rozvoje a životního prostředí jsem vystoupil v československém rozhlase, v pořadu Živá slova. Kladl si otázku, co dělat, abychom se znovu dostali mezi deset nejvyspělejších zemí světa? Lid po tom volá. Takový požadavek je výrazem vlastenectví, národní hrdosti na své tradice a schopnosti lidu. Lid má také právo podílet se na řízení společnosti… Český občan má už dost směrnic, byrokracie, poklonkování, závisti, nepochopení a různých schválností. Žel, zatím máme mnoho lidí, kteří řídí a organizují věci, kterým sami nerozumí. Kdyby tomu bylo jinak, nemuselo by být tolik problémů. Bez znalostí nelze vést a razit cestu pokroku…! Z informací jsem se dozvěděl, že moje slova ocenil pouze L. Štrougal, ostatní mlčeli.

V zájmu potřeb získání nových technologií jsem se vydal na zahraniční cesty. Odletěl jsem do USA. Jednal jsem s firmou Gerber, která se zabývala moderními technologiemi. Seznámili jsme se zde s novinkami v oblasti mezioperační dopravy při šití oděvů a obuvi, shlédli počítačový systém, který vypracovával návrhy obuvi a oděvů, automatizované systémy stříhání látek a kůží, výpočetní systém k projektování strojírenských výrobků. Spolu s presidentem firmy panem Gerberem jsem podepsal Memorandum. Mělo vytvářet základ dalších společných vztahů v oblasti techniky, výroby i obchodu.

Poslední cesta vedla do Kanady. Navštívili jsme firmu Baťa. Jeho filosofie podnikání mě zaujala. Například teorie využití příležitostí a vytváření příležitostí, teorie neustálých analýz svých činnosti a jejich srovnávání s nejvyspělejšími ekonomikami, teorie zásadní orientace na vědeckotechnický pokrok s cílem být v této oblasti první a nejlepší, teorie být první ve výkonnosti, teorie optimální sociální politiky apod. Při setkání s panem Baťou jsem mu předal Poselství generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše. Zval ho do Československa a vyzýval ke spolupráci ve všech oblastech výrobního procesu.

Na závěr jsem podepsal s panem Baťou Memorandum. V něm byla zakotvena, M. Jakešem v Poselství navrhovaná, spolupráce v oblasti kooperace v technice, výzkumu, ve výrobě i obchodu. Navštívili jsme další významné instituce Kanady zabývající se mikroelektronikou, výpočetními systémy, výrobou přístrojů, vědeckotechnickými informacemi. Jednali jsme s ministrem Kanady, který se zabýval vědeckotechnickou oblastí a navrhl oblasti spolupráce. Získali jsme mnoho impulsů k pracovní aktivitě pro Českou republiku. Náměty z cest jsme formulovali do pracovních scénářů, navrhli organizační změny, které by zrychlovaly realizaci získaných novinek i spolupráci s navštívenými institucemi.

Týden na to mě pozval předseda české vlády k pohovoru. Informoval, že v rámci společenské přestavby budu uvolněn z funkce místopředsedy české vlády a přejdu na ÚV KSČ. Kroutil jsem hlavou. Byla to nečekaná rána! Do roka a do dne jsem byl znovu přesunut na „třetí židli za tři roky v Praze“.

To nebyla náhoda, to byl cíl. Nikde jsem nic nemohl dokončit, ztrácel jsem spolupracovníky. Bylo znát, že mě účelově přehazují z místa na místo s cílem ukončit mé aktivity. Obvinit ze spolupráce se západními firmami, odsoudit. Jednání vysokých činitelů bylo alarmující, falešné, svým způsobem krajně drzé.

Mohli mně říci, že o mě nestojí a pustit mě domů. Já bych se nezlobil dokonce bych byl rád, protože jsem slíbil několikráte manželce, že se vrátím domů, na Vysočinu. Po jednání v zahraničí jsem neviděl mé velké perspektivy. Bez znalosti jazyků, prostřednictvím tlumočníků, se špatně cokoliv domlouvá, těžce se rodí vzájemná důvěra, která je nutná. Rázem jsem ale pochopil slova, která mně byla řečena při získávání do této funkce, že taková příležitost se naskytuje jednou za 25 let!

VZPOMÍNKA 15

Koncem července 1988 jsem nastoupil do funkce vedoucího Státní administrativy na ÚV KSČ. Byla mně dána možnost zápasit s těmi, s kterými jsem dosud úspěšně spolupracoval. Přemístění bylo kruté. Takové rychlé a nenadálé přesuny nemohou být normální. Nenechal jsem si dát do občanského průkazu ani razítko. Řekl jsem si, že vedoucí činitele nebudu podporovat. Nejednají férově! Jsou falešní! Hrají se mnou nehoráznou komedii. Vším jsem byl znechucen. Odešel jsem na měsíční dovolenou, domů, na Vysočinu.

Po návratu do práce jsem od M. Jakeše obdržel úkoly. Vypracovat koncepci oddělení, zbavit se všech důstojníků ministerstva vnitra a ministerstva obrany. Pracovali na oddělení, ale platili je a odměňovali jejich mateřské resorty. Program oddělení měl napomáhat k úspěšnému procesu společenské přestavby. M. Jakeš souhlasil, abych kontroloval plnění úkolů, které byly obsahem Úmluv a Memorand, které jsem podepsal se zahraničními partnery v předcházející vládní funkci. Za významný prostředek jsem považoval vypracování teoretického dokumentu pod názvem: „Obrana a ochrana společnosti v podmínkách společenské přestavby a rozvoje demokracie“.Dokument se měl stát základem pro vypracování náplně práce a programu oddělení. Úkolem byl pověřen ústav marxismu-leninismu, vojenská akademie a vysoká škola SNB, ústavně právní pracoviště akademie věd. 

Současně se zadáním tohoto úkolu byl vypracován návrh na zrušení dosavadních odborů právní, branné a bezpečnostní politiky a navrženy dva úseky. Jeden se měl zabývat využíváním a zneužíváním práva v činnosti komunistů, kteří pracovali v institucích v působnosti oddělení a druhý úsek se měl zabývat otázkami životního prostředí a lidských práv. Tento návrh konzultoval nový, mladý právník, vedoucí odboru bezpečnostní politiky, na ministerstvu vnitra. Vrátil se rozladěný, rozčilený. Označili ho za „blbce“ a mě za „zločince“. Nebylo co dodávat.

V květnu 1989 se uskutečnilo v Československu setkání spisovatelů detektivek. Přítomen byl i spisovatel Sovětského svazu Julian Semjonov. V průběhu jednání ho pozval na večeři ministr vnitra F. Kincl. Pozván jsem byl i já a moje sekretářka.  Po zahájení večeře obdržel slovo zmíněný spisovatel. Jeho povídání bylo delší. Vysvětloval podstatu společenské přestavby, principy demokratizačního procesu, kritizoval československou těžkopádnost i strukturu a výsledky našeho hospodářství. Připadalo mně, že nás míní školit. Požádal jsem o slovo i já. Řekl jsem, že nás nemusí poučovat o demokracii. Na těchto principech vznikl náš československý stát. Celému světu byla známa kulturní vyspělost našeho lidu, jeho píle, um a řemeslná zručnost. Měl by vědět, že v Rakousko-Uhersku bylo více jak 60 % jeho průmyslové výroby v českých zemích a produkovali jsme výrobky světové úrovně… pokud nás bude dále poučovat, školit, tak požádám zde přítomného ministra vnitra, aby přistavil letadlo, které by ho odvezlo do Damašku. Odtud může jít pěšky do Moskvy. Po cestě může vyprávět občanům Sovětského svazu, co je společenská přestavba, jaké výsledky či prohry mohou očekávat…

Odpověděl stručně: „Ty aparátčik!“Uvědomil jsme si, že je zle. Byl jsem nediplomatický, příliš otevřený až krutý. Následky jsem očekával. Nic se ale nedalo vzít zpět. Chtěl jsem jen obhájit naši vlast.

Následně mě požádal o rozhovor dopisovatel APN B. Fedorov pro sovětskou Izvěstiji. Obsah rozhovoru je uveden v přiloženém článku z Lidových novin. 

V té době jsem nebyl souzen. Byl jsem pouze v nemilosti vedoucích činitelů ÚV KSČ. S rozhovorem nesouhlasili. M. Jakeš obsah projednal na předsednictvu ÚV KSČ. Za mé účasti. Nikdo však nezaujal žádné stanovisko. Všichni mlčeli. Po pracovištích ÚV KSČ se však šířila protihegenbartovská atmosféra. Byl jsem odsuzován. Nepříjemný tlak skončil 23. srpna 1989 infarktem. Skončil jsem na jednotce intenzivní péče.

VZPOMÍNKA 16

Výsledek protihegenbartovského tlaku vyvrcholil 17. listopadu 1989. Cíleně, abych se ztratil z Prahy, naplánovali v týdnu před 17. listopadem 89, bez konzultací se mnou a s oddělením, návštěvu sovětské delegace. Musel jsem se delegaci věnovat, jezdit po republice, zatímco oni mohli v klidu plánovat protihegenbartovské akce a k mé likvidaci zneužít průvod studentů 17. listopadu 89.

Připravili brutální střet na Národní třídě. Poté oznámili veřejnosti, že tento střet naplánoval a řídil Hegenbart. Počítali, že národ tomu uvěří, neboť měl informace, jak takové oddělení v minulosti organizovalo krutosti proti občanům. Předpokládali, že se národ vzbouří proti Hegenbartovi, bude požadovat odstranění a potrestání. Konečně se ho definitivně a krutě zbaví.

Na Národní třídě 17. listopadu 1989 šlo, dle mého názoru a zkušeností, o vnitrostranický puč proti slušovickému systému, proti mně, který však záhy přerostl v aktivity opozice a studentů za změny společenského systému, ve státní převrat. Strůjci nehorázného obvinění a útoku proti Hegenbartovi zapomněli, že oddělení, které jsem vedl, nemělo nikdy v programu žádné krutosti.

Navíc, já jsem v Praze 17. listopadu 1989 vůbec nebyl. Po rozloučení s delegací Sovětského svazu jsem doma stavěl, spolu s řemeslníky, objekt na nářadí a o dění v Praze nic nevěděl. Nikdo mě také vědomě o ničem neinformoval. Útočili na mě protože jsem podporoval řídící systém Slušovic, protože jsem měl zájem, aby se obnovily některé principy politiky z Ledna 1968. Nesouhlasili s mojí koncepcí politiky, ubíjeli mě, ale udělili mně za dobré výsledky práce vyznamenání Za vynikající práci a Řád práce. Na přiloženém snímku přebírám spolu s manželkou vysoké státní vyznamenání. Nebyl to výsměch či určitý druh farizejství?

V dalších dnech mě postihl druhý infarkt. Znovu jsem se ocitl v nemocnici. Dne 22. listopadu 1989 definitivně skončila moje politická práce. Neskončily ale útoky proti mně, začaly výslechy, domovní prohlídky, útoky sdělovacích prostředků, provokace.

V červenci letošního roku, po přečtení článku z Lidových novin ze září 1989, mně napsal bezpečnostní analytik pan Jan Schneider mj.: „…Stejně tomu nerozumím, proč jsem měl u vašeho jména skoro největší černý puntík… marně vzpomínám kudy taková hodnocení do disentu proudila, bylo by to asi zajímavé zjištění…“

Panu Schneiderovi jsem odpověděl: „Odkud proudila? Z ÚV KSČ a z ministerstva vnitra… dělali vše, aby mě zlikvidovali jakoukoliv cestou. Nedostal jsem ani práci. Žil jsem za 1.331 Kč částečného invalidního důchodu. To ještě neuvádím spiknutí, které instalovala studentka, pozdější tisková mluvčí českého ministra vnitra, které mělo informovat veřejnost, že já a Slušovice jsme organizovali bitky proti studentům… Už je to za námi. Do konce života mně moc času nezbývá, a tak ta velká černá tečka u mého jména může být smazána…“

Neuvedl jsem ani anonymní telefonát z poloviny prosince 1989. Oznamoval mně: „Já tě zkompromituji!“položil telefon. Kdysi ve Žďáru dogmatici z komunistické strany malovali na mé fotografie černý křížek, nyní v Praze velkou černou tečku. Význam byl stejný, oznamovali konec, likvidaci!

VZPOMÍNKA 17

Spisovatelka a výtvarnice Olga Vlasáková z Brna mně kdysi věnovala báseň. Dodala krátký dopis: „Vážený příteli! Věřím, že jste Vy i Vaše paní zdravější. Ze srdce Vám to přeji. Posílám knížku, kde je i báseň pro Vás. Bohužel mi to redakce nechtěla dát s pravým Vašim jménem. Za to se omlouvám. Je to všechno stejně složité. Posílám mnoho pozdravů. Srdečně Olga Vlasáková“