17 kusých zastavení

Rudolfa Hegenbarta na téma:
OD VELKÉ KOMEDIE UPLYNE V LISTOPADU 2004
15 LET

Zastavení 1

JAK TO ZAČALO?

Volbou M. Jakeše do funkce generálního tajemníka nabývají názorové střety o vývoji společnosti na intenzitě. Koncem roku 1988 a počátkem roku 1989 zasvěcení ví, že se blíží konec režimu. Intelektuálové, studenti, ale i pracující a mnozí členové komunistické strany se zúčastňují řady protestních shromáždění. Snaží se o vyhrocení situace. Vůdcové odumírající moci organizují protiopatření, zlobí se. Sledují ty či ony. Koncem ledna 1989 jsou šokováni návrhem oddělení Státní administrativy. To odsuzuje zásah bezpečnostních sil proti manifestujícím v lednu 1989 a navrhuje změnu vlády, diskusi s pracovišti akademie věd o řešení otázek životního prostředí, navrhuje setkání a diskusi vedoucích činitelů komunistické strany a státu se studenty a pracujícími v průmyslu, zemědělství, školství., personální změny na nevyšších místech strany a státu, vyřešení vstupu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968! Vedení návrhy odmítá. Nechápe, co se děje v jeho blízkosti, u jeho podřízených. Z oddělení přicházejí nové a nové návrhy, iniciativy. Opozici a její vztahy na okolí dokonale zná, spolupracuje s ní, ví že míní změnit společenský systém. S kým jsou ale lidé kolem Hegenbarta spolčeni? Asi se „Západem“.

Oddělní Státní administrativy ústředního výboru KSČ v čele s R.Hegenbartem nastolilo problém návratu politiky obdobné politice z ledna 1968! V ní vidělo východisko k demokratické politice, k rozvoji republiky a ke zvýšení autority komunistické strany. Obdobný názor panoval v členské základně, v mnohých institucích. V březnu vystupuje Hegenbart v diskusi na zasedání ústředního výboru. Nabádá ke změnám ve vedení komunistické strany a státu, nerespektuje návrh vedení, aby odsoudil všechny organizátory lednových shromáždění a podpořil zásah bezpečnostních sil proti nim. V dubnu spolu s odborníky předává vedení strany a státu dopis o řešení životního prostředí, zveřejňuje kontroverzní rozhovor, vyzývá ke změnám ve společnosti. V červnu, na celostátním setkání vedoucích činitelů mocenských orgánů státu, oznamuje reformy a formuluje směr politiky. Totéž činí ve sdělovacích prostředcích v zahraničí. Radikálové se čílí. Protestují i zástupci opozice. Následují tajné schůzky všech možných směrů. Mocní hledají východiska. Schází se vedení Státní bezpečnosti a projednává perspektivy své orientace. Vedení komunistické strany stanovuje termín zasedání ústředního výboru na prosinec 1989. Hegenbart se svými spolupracovníky připravuje na jednání stranického orgánu vlastní podklady. Míní s nimi vystoupit na zasedání. Mají přispět ke změně politiky, reagovat na vyhlášené globální problémy lidstva nastolené před lety USA, mají navázat a dále rozvíjet obrodný proces nastolený v lednu 1968 a násilně ukončený vstupem vojsk v srpnu téhož roku. K podpoře vyzývá mocenské orgány státu. Ty se připojují, kriticky hodnotí vedení komunistické strany a státu, požadují změnu politiky.

V této situaci volí mocní novou strategii. Prosincovému zasedání musí předejít, nesmí se uskutečnit. Nastolují problém šokové terapie. Ta má „namočit“ a „utopit“ ve „vlastní šťávě“ Hegenbarta a všechny ty, kteří nerespektují stanoviska vedení KSČ a kteří „nahlodávají“ vedení komunistické strany. Východisko našli. Blíží se Mezinárodní den studentstva – 17.listopad. Mocní s opozicí, mládeží a Stb organizují studenty k pochodu, schvalují pojetí průvodu. Řada mladých, ale míní odstranit vůdce, jak oni říkají „jestřáby“ kteří jim nedávají žádnou šanci podílet se na moci ve státě. Levicoví radikálové míní upevnit svoji moc a odstranit ty, kteří se jim protiví. Na obzoru je oslava nových nadějných vůdců. Akademičtí funkcionáři měli jít v talárech. Nejvyšší činitelé opouští Prahu. Jeden z nich čeká v bytě na Letné. Znaje záměry mocných, Hegenbart odjíždí na Vysočinu.

Na povel, v předem stanovenou hodinu začíná pochod. V Praze zasedl štáb mládežníků a mladých příslušníků Stb. Řídí akce. Na patřičných místech Prahy si západní agentury zřizují vysílací stanoviště. Kdesi se usmívá skupina „rváčů“ a provokatérů. Hegenbart měl být jejich součástí. Zavčas postřehl, uniká. Pohotovostní pluk SNB dostává instrukce. Průvod dochází na místa, kde je nejvíce televizních kamer. Před kamerami dochází ke střetu.

Druhý den stránky novin zveřejňují fotografie mladých lidí jak bouří proti režimu a jak režim zasahuje proti nim. Stanovisko oficiálních orgánů. Známý rituál. Organizují se rezoluce na podporu zásahu i proti zásahu. Objevuje se novinka. Střet studentů se členy Pohotovostního pluku SNB naplánoval, zorganizoval a řídil Hegenbart. Ten, co v lednu 89 navrhl společenské a personální změny ve společnosti. Ty ale byly v souladu s mezinárodním vývojem, trendem, puč na Národní třídě má jiný charakter. Obvinění z účasti na střetu na Národní třídě odmítá, odmítá střet vůbec. Mocní organizují odpor proti němu, vybízí i opozici Ta v souladu s konzervativci míní, že střet na Národní třídě byl věcí Hegenbarta a to ve prospěch sebe sama, ale i Jakeše, byť je s mladými svazáky v trvalém spojení. Spolupracuje s některými komunisty. Schází se v Praze. Ač puč považuje za součást globálního konfliktu, žádá vysvětlení zásahu, odstranění a potrestání viníků, Hegenbarta, cítí obrovskou šanci k uskutečnění svých zájmů Situaci míní dokonale využít a neustoupit. Připravuje mýty.

Obdobné požadavky mají členové komunistické strany. Na ústředním výboru KSČ se již zakládají „akciovky“, tvoří nové politické subjekty, pracuje krizový štáb, připravuje se mimořádný sjezd KSČ. Schází se vedení ministerstev vnitra české republiky a federace. Chce vyvodit závěry. Diskutuje kdo dal povel k zásahu. Nemohou se dohodnout. Nikdo se k zásahu nehlásí. Jsou bezradní. Pro mnohé se situace zamotává, stává se nepřehlednou. Nejvyšší mocní vyčkávají, radí se. Počítají, že jejich čas ještě přijde! Vysílají své zmocněnce za Dubčekem, Černíkem, diskutují s opozicí. Hegenbarta odstavují, k ničemu nepřipouštějí. Dne 17. listopadu prý „zradil“ konzervativce. Spoléhali na něj. Této tezi se Hegenbart vysmívá, je to lež. Naposledy ho míní využít a zneužít 21.listopadu 89. Má prokázat svůj vztah k radikálům. V tento den chtějí zvrátit situaci ve svůj prospěch. Generální tajemník vystoupí v televizi a vyzve národ ke klidu, k podpoře. Na Ruzyň je vyslána vojenská vysílací technika. Následně je Hegenbartovi zprostředkovaně předáván úkol informovat ministra obrany. Ministr obrany vede poradu vedení. Termín a čas telefonátu od Hegenbarta přesně zaznamenává. Ví, že se zápis bude hodit. Nejvyšší vedení se domnívá, že Hegenbart v rámci tužby po moci úkoly přijme. Pak ho s opozicí „zmáčknou“. Má zajistit hladké vysílání projevu generálního tajemníka. Ministr obrany zorganizuje akci Vlna. Hegenbart má dále prostřednictvím lidových milicí zajistit bezpečnost televize, rozhlasu, divadel, vysokých škol, příslušný počet odborníků k obsluze vojenské techniky. Odpoledne je úkol rozšířen: spolu s náčelníkem Lidových milicí připravit organizaci jejich příjezdu do Prahy. Mají zajistit ochranu institucí a pořádek v Praze. Úkol Hegenbart neplní. Omluví se a odjíždí domů. Na nejvyšších místech panuje zmatek.

Večer je příjezd milicí schválen. Jednotky však, dle rozkazu kohosi, byly již na cestě do Prahy. Do veřejnosti je ale vnesena zpráva, že milice pozval Hegenbart! Veřejnost je rozčarovaná, veřejné mínění brojí proti Hegenbartovi. K pozvání lidových milicí se nikdo nehlásí. U mocných v Praze se nenadále mění názor, odmítá milice přijmout. Generální tajemník M.Jakeš v noci odvolává rozkaz o jejich příjezdu, jednotky odjíždějí z Prahy. Náčelník milicí je druhý den, časně ráno 22.listopadu, orgánem komunistické strany s okamžitou platností odvolán z funkce. Okamžitě! A to tím orgánem, který příjezd jednotek schválil. Nastaly nové horečné konzultace. Co dál? Na nátlak členů ústředního výboru z Prahy a veřejnosti se schází 24.listopadu ústřední výbor. Vedení komunistické strany dává k dispozici funkce. Dav na Václavském náměstí bouří. Je zvoleno nové vedení KSČ. Nový generální tajemník lavíruje, slibuje nemožné, nechápe podstatu společenského procesu. Nemůže chápat. Oplývá stejným myšlením jako ti předchozí, nemůže mít šanci. Všichni zasvěcení se smějí, konec panování mocných se blíží.

Záměr M.Jakeše a jeho stoupenců je v mlhách. Dne 21.listopadu sehráli s Hegenbartem druhou nepovedenou komedii. Mínili ho předhodit k oběti, aby sami dále žili a kralovali, ač několikráte oznámili, že vojenské prostředky nepoužijí. Nepoužili, pokusili se použít lidové milice. Ale ne sami, to Hegenbart… Bohužel, nic jim nevycházelo. Nastal čas kompromisů, vyjednávání – diskusních „kulatých stolů“. Opozice a některé konzervativní síly nacházejí souznění. Opozice však přebírá iniciativu, moc upadá do letargie, její konec je na dosah. Nic na tom nemění ani mimořádný sjezd komunistické strany v prosinci 1989. L.Adamec se stal předsedou strany, Mohorita prvním tajemníkem. Hegenbart odmítl v tomto orgánu být. V.Mohoritovi a jeho přívržencům ze štábu 17. listopadu přál v duchu úspěch, ale bohužel cosi se ani jemu nepovedlo. Ocenění si však zasloužil.

Zastavení 2

CO DODAT?

Dlouho a pečlivě připravovaný pochod studentů z Albertova a následný střet s příslušníky Pohotovostního pluku SNB byl konzervativci přesně vymyšlen. Pro mnohé byl nečekaný. Byl to šok, který ovšem nebyl součástí globálních zájmů a perspektiv. To vše se odehrálo později. Zní to paradoxně, ale konzervativci v komunistické straně pod rouškou odstranění Hegenbarta a dalších reformistů rozvířili rozhodující boj. K němu si vybrali významné spojence. Spolu s Stb, zasvěcenými či vysvěcenými svazáky a špionážními centrálami Západu, Východu, Jihu a Severu, otevřeli prostor Václavu Havlovi a jeho kolegům, ale také Habsburkům. Prostor pro celoevropské propojení států, o němž i Hitler kdysi snil. Ustavili obraz nepřítele, který musí prohrát. Vzpomínáte, jak činitelé tehdejší moci slíbili činitelům, v jejichž čele stál Václav Havel, rychlé a zásadní řešení Národní třídy? Mělo se to stát na zasedání ústředního výboru komunistické strany. V době, kdy Hegenbart ležel v nemocnici na Homolce. Měl být s okamžitou platností odvolán z funkce a vyloučen z řad komunistické strany. Nestalo se, nemohlo stát. Vůdcové komunistické strany s mnohým nepočítali a také nebyli tak prozíraví, silní a odvážní. Stačili ale přemístit svoje lidi všude tam, kde to potřebovali – do společenských, státních a politických struktur. Dokonale ovlivňují formulace o minulosti s vědomím, že ten kdo ji ovládá, ovládá i přítomnost a budoucnost.

Zastavení 3

JAKÝ BYL NÁZOR JINÝCH?

Jeden z redaktorů Britských listů to vyjádřil později. Dne 19.listopadu 2003 na internetových stránkách mimo jiné napsal: „…Právě Hegenbart, inteligentní tudíž nebezpečný muž, patřící ke spojencům a záštitám „reformních“ ekonomických pragmatiků, kteří se pokoušeli… pozdvihnout upadající ekonomiku, spotřební průmysl a přinést Západ do České republiky i za cenu ekonomické a vědeckotechnické špionáže a zákulisního obchodu s informacemi, se diví pragmatickému vyústění listopadové frašky, kterou romantičtí snílci a cyničtí novináři nazvali „velvet revolution“, a kterou on sám pomáhal ve jménu svých lednově – perestrojkových ideálů připravovat… Věděl o generační nespokojenosti s tupostí starců i o snaze funkcionářů SSM uskutečnit „perestrojku“, a způsobit tak odchod „ještěrů“ z čela tehdejší KSČ… Hegenbart hrál svůj part jak nejlépe dovedl a přesto prohrál. Protože prohrát musel… když pročítám účelově zamlžené vidění tehdejší doby v současném tisku, je mi na zvracení. Z hlouposti a drzosti, s jakou se různí věrozvěsti nových pořádků pouštějí do výkladů minulosti. Zacyklení manipulací dochází tak daleko, že původní obsah sdělení se vytrácí… Když lidé jako já mohou způsobit pád vlád, něco se v systému porouchalo říká G. Soros, největší z globálních hráčů s penězi a osudy milionů lidí. Menší hrdinové z Čech i Slovenska nedorostli Sorosovi schopnosti abstrakce…“.

Hegenbart prohrál. Lži a polopravdy se staly prostředkem k likvidaci. Konzervativci zvítězili, „překabátili“ se. V hlavě Hegenbarta jsou ony události 17.listopadu 1989 zapsány jako zvláštní výjev aktivit „nedorostlých“ revolucionářů. Byly nečekaným výstřelem z Aurory, který reformistu Hegenbarta odstranil, z konzervativců „udělal“ reformátory, z Václava Havla muže číslo jedna, aniž se o to zasloužil. Byl to vnitrostranický puč! Labužníci moci a peněz se s vervou ujali dalších aktivit. Hýřili suverénností. Postupně převzali iniciativu jiní, kteří vyměnili prapor „leninismu“ za prapor „liberalismu“. Puč postupně přerostl v dalekosáhlejší změny, kterým se mnozí z nich diví. Strůjcem onoho aktu v listopadu 1989 nebyli studenti. Byli prostředkem. Nebyl jím ani Václav Havel ač dlouhodobě aktivně pracoval za společenské změny u nás. Psaly se o něm mýty, zpívaly písně, které dodnes přetrvávají… I díky němu se Česká republika vrátila do sfér neperspektivního kapitalismu. Koneckonců, vedení komunistické strany v čele s Jakešem a Husákem s ním počítalo. Byl jejich „černým koněm“.

V červnu 1989, po aktivu představitelů státní moci, kde právě Hegenbart nastínil mnohé reformy v komunistické straně a společnosti, dal M.Jakeš Hegenbartovi úkol zajistit, aby Václav Havel nebyl nikdy a nikým nadále zadržován! To byla změna. Hra „Havel“ se rozjela na plné obrátky. Následná porada Stb v červenci 1989 stanovila koncepci spolupráce s takzvanými nezávislými skupinami a sdělovacími prostředky a jejich vytváření. Cesta ke kapitalismu byla otevřená. Přívrženci habsburského a hitlerovského údobí se radují. Puč se stal neuvěřitelnou komedií, dramatem, východiskem k naplňování jejich dlouhodobých cílů.

Redaktor Britských listů v roce 2003 psal: „…Pravdu zná pouze několik lidí, kteří ty události tvořili a ti ví i to, že boření pečlivě a dlouhá léta budovaných mýtů nepomůže nikomu a ničemu. Ani Kristovi na Golgotě. A už vůbec ne Golgotě samé… Uvědomil jsem si to při čtení pamětí Rudolfa Hegenbarta… nazvaných „Sny jara 68 skončily 17.listopadu 1989“.

Zbývá připomenout ještě jeho slova, že: „…ona bájná pravda s velkým P už stejně najevo nevyjde. Protože ten, kdo ovládá minulost, ovládá i budoucnost… Archivy byly za 14 let pečlivě vytříbeny aktivisty různých dokumentačních středisek, publikovány jsou pouze mýtotvorné snímky, ne nepodobné Gottwaldovu řečnění ze Staroměstského náměstí. Jediné dokumenty, ale účelově vybrané, naleznete v periodiku s hrozivým názvem a nepříliš čtivým obsahem Securitas Imperii…“.

Zastavení 4

PROČ BYLO NUTNÉ PROHRÁT?

Z jednoduchého důvodu. Hegenbart pracoval v blízkosti generálního tajemníka M.Jakeše. Bylo nutné ho zlikvidovat stejným způsobem, ba horším. Konzervativci tomu přihráli. Vytvořili obraz Hegenbarta jako „fízla“ západních mocností. Mládežníci se chtěli ujmout iniciativy a také moci. Měli podporu u mnohých komunistů, v orgánech moci, u G.Husáka a jeho přívrženců. Myšlení (ani praxe) mnohých komunistů, příslušníků bezpečnosti, ale i některých svazáků nepřekročilo rámec stereotypů minulého režimu. Chtěli si hrát na reformy, ale jejich podstatu nepochopili, nechápali obsah a smysl tlaku veřejnosti k řešení globálních problémů jako byla lidská práva, mikroelektronika a s ní spojené výpočetní systémy, otázky zdraví a životního prostředí. Nechápali, ale ani neznali obdobné aktivity Hegenbarta ze Źďáru, Brna, Zlína a tím více ne z Prahy ač pracovali v blízkosti. Znali a propagovali jediné: Hegenbart je „policajt“, řídí bezpečnost, konzervativce. Byli zaslepení jen touhou po moci, odhodlali se ke „klukovině“. Problémy vědeckotechnického rozvoje a životního prostředí, proces uspokojování potřeb a zájmů našich národů, neovládli srdcem ani rozumem. Tak zvaní činovníci opozičního hnutí a pravicových snílků zase viděli v Hegenbartovi generála ministerstva vnitra či armády. V souznění s konzervativci a příslušníky Stb slepě útočili, hanobili, pomlouvali. Ač vítali 17.listopad a následné proměny, Hegenbartovi vyčítali účast na změnách, šetřili jeho možné spojení s jinými silami. Protihegenbartovský trend maximálně vyhovoval všem.

Zastavení 5

JAK TO BYLO SE SPOLUPRÁCÍ SE ZÁPADEM?

Byl jsem odhodlán přivést představitele moderních technologií průmyslově vyspělých celků Západu i Východu do našeho průmyslu a ekonomiky. Český průmysl to vyžadoval, vyžadovala to potřeba růstu produktivity práce. Jako místopředseda české vlády pro vědeckotechnický a investiční rozvoj jsem měl zájem na spolupráci s podniky a vědeckotechnickými institucemi Francie, SRN, USA a Kanady stejně jako Sovětského svazu či jiných zemí. Z toho důvodu bylo při úřadu místopředsedy vlády zřízeno Vědeckovýrobní sdružení nových technologií, do kterého se zapojilo mnoho zemědělských, průmyslových a vědeckých subjektů České republiky.

S představiteli vlády Severní-Porýní-Vestfálsko v NSR jsem podepsal Úmluvu o vzájemné spolupráci v řešení problematiky životního prostředí a při výrobě ekologických zařízení, s firmou Gerber v USA, která se zabývala moderními technologiemi a výpočetní technikou, Memorandum o vzájemné spolupráci, stejně jako s firmou Baťa v Kanadě. S dalšími vědeckovýzkumnými institucemi v Kanadě byly vedeny rozhovory na téma široké spolupráce a ustavení společných podniků. S příslušným ministrem pak byly diskutovány široké otázky vzájemné vědeckotechnické spolupráce mezi Českou republikou a Kanadou. Obdobné konzultace probíhaly s firmami Sovětského svazu. Současně jsem doporučil vládě a ústřednímu výboru komunistické strany, aby bylo zřízeno ministerstvo vědeckotechnického rozvoje a životního prostředí. Z prostého důvodu. Vědeckotechnický pokrok zapříčinil újmu na životním prostředí, vědeckotechnický pokrok musí tuto újmu nahradit. Takovou aktivitu může vyvíjet jen orgán s takovým přesvědčením a potřebnými pravomocemi. Návrh byl s nelichotivými poznámkami shozen vysokými činiteli se stolu.

Z těchto aktivit vedení KSČ a Stb vytvořili obraz Hegenbarta jako třídního nepřítele, který spolupracuje se západními imperialisty, a který musí být zlikvidován. Na likvidaci pracovali již v minulosti, vše znásobili v průběhu roku 1988 a 89. I s odstupem doby musí rozumný člověk prohlásit, že to byli zabednění ubožáci. Jakoukoliv spolupráci s firmami ze Západu organizovanou Hegenbartem sabotovali, rozkládali. Zatímco Hegenbart pracoval na perspektivách společnosti, oni se dále učili poučky diktatury proletariátu a metody jak zakroutit krkem svým odpůrcům. Politika ledna 1968 jim byla a je cizí. Vrcholem byla teze o „rvačce“ Hegenbarta na Národní třídě 17.listopadu 1989. Obraz nepřítele, „špiona“, který pracuje v ústředí komunistické strany byl na světě. Bylo možno do něj ze všech stran „střílet“. Také všestranně „stříleli“. Po vzoru likvidace „Slánského centra“ v padesátých letech nastolili problém Hegenbartova druhého centra v komunistické straně, které mělo být odstraněno. Mínili vyřešit mnohé. Likvidací Hegenbarta získat kredit k dalším činům, vše svést právě na něj, na jeho „ambice“, očistit sebe sama, zakrýt své skutečné cíle a zmást veřejnost. A především panovat a vládnout dál. Problém přestavby by byl u nich vyřešen. Koncepce jejich politiky není ani dnes totožná s přesvědčením a se zkušenostmi Hegenbarta ač se komunisté snaží být stůj co stůj na výslunní společenského systému a mluví o sobě jako o reformátorech, jako o lidech budoucnosti.

Zastavení 6

JAK SE VEDE ORGANIZÁTORŮM PUČE A HEGENBARTOVI DNES?

Zmíněné síly Hegenbarta dostatečně izolovaly, zkompromitovaly, ekonomicky ubily, hodily na smetiště dějin. Nemají o něj zájem, jsou rádi, že není společensky angažován, že je „mrtvý“. Naplnil se jim jejich dávný sen. Dnes mají dostatečný prostor k psychologické manipulaci veřejnosti i k piklům, k budování mýtu osobní moci, jakési hloupé „chytrosti“… Konzervativci, „svazáci, bývalí příslušníci Stb“ i někteří tak zvaní pravicoví činitelé a různí novodobí vládci zřejmě nestrádají. Derou se o funkce v politice, ve státní správě, ve výrobní sféře. Hegenbartovi se vysmívají a v rámci upevnění své osobní moci ho stále pomlouvají, vymýšlejí nesmysly. Zakrývají svou pravou tvář. Zdá se, že většinou jsou všichni ekonomicky silní, mobilní, spokojení. Hegenbart nemá a nemůže mít auto protože od roku 1990 nemá potřebné finanční prostředky…

Oni na socialistické ideály zapomněli, dokonce se jim mnozí vysmívají. Vidina peněz a moci byla pro ně silnější než idea demokratického socialismu. Prostřednictvím podpory „západu“, přerozdělením peněz a zdrojů, díky tunelům, jsou z nich dokonce „úspěšní podnikatelé“. Mají se dobře. Bývalí příslušníci Stb a činitelé svazácké organizace, radikální komunisté, ač patřili k oporám husákovské politiky, se dnes politicky zdánlivě neangažují. Rozdávají však rozum o demokracii, o smyslu intenzity výroby a produktivity práce, investují především pro sebe. Možná, že některé občas hryže svědomí, pokud ho vůbec mají.. Peníze, a z nich vyplývající rozmarný život, devalvují jejich svědomí. Ze dne na den se z nich stali mocipáni, nová společenská třída, kterou systém potřebuje a také jejich přehmaty a orgie toleruje. Zájem o objektivní vyhodnocení 17.listopadu 1989 a úlohy skupin a osobností je v nedohlednu.

Zastavení 7

CO MĚ ZA 15 LET NEJVICE ROZČÍLILO?

Likvidace našich obchodních trhů na světových kolbištích, rozbití významných výrobních a technických center budovaných po staletí, vysoká nezaměstnanost, množství bezdomovců. Politikaření politiků, kteří mají obě ruce pravé. Absence v uspokojování potřeb a zájmů člověka. Překotné aktivity k zamezení styku z Východem. Trestuhodné rozbití Československa. Nestydatá citace masarykovských myšlenek těmi, kteří přispěli k rozbití základů jeho filosofie o národním státě. Překotná snaha stát se rychle součástí západních seskupení a velká hra na Evropany. Cílevědomá aktivita za nenápadné „sešněrování“ života českého, moravského a slezského lidu do „bruselských“ pouček a právního řádu. Horoucí snahy za přeměnu identity našich národů. Ze Slovanů učinit Kelty a kdoví ne-li Germány, zbavit a odcizit je od všeho východního, slovanského. Povážlivá psychologická manipulace a ohlupování obyvatelstva. Devalvace víry v dobrou českou budoucnost, znehodnocení témat pravdy a lásky, svobody a demokracie, likvidace národních kulturních hodnot. Povážlivá absence morálky, etiky, kultury vůbec. Vědomé opomíjení zkušeností národního obrození a úlohy našich buditelů, stejně jako zamlžování radosti ze vzniku 1. československé republiky. Nestydaté zakrývání úlohy sociálních vrstev společnosti při osvobození naší vlasti ve 2.světové válce a při obnově československé republiky v roce 1945. Pokusy o překrucování dějin. Projevy ideových zmatků, bezzásadovosti a bezkoncepčnosti mnoha tak zvaných vůdců, jejich hokynaření a falešnost. Vytváření obrazu člověka, kde normou jeho života by se měla stát intelektuální omezenost, šedost, maloměšťácký vkus, návyky šablon rvaček, rozkrádání. Nemastný a neslaný boj o vyšší produktivitu práce, který se nahrazuje jen předstíráním boje. Zdánlivé vrhání hromů a blesků na administrativu, která není likvidována, ale prohubována. Povážlivé zapomínání na to, že bez lidu se moc bezmocných stane bezmocí mocných., zapomínání tvrzení, že jakákoliv diktatura, tedy i ta novodobá, se bez přísné evidence neobejde.

Zastavení 8

CO JE PRO MĚ NEPOCHOPITELNÉ?

Projevy opovrhování našimi národními velikány z minulosti a také organizátory a propagátory demokratické politiky z ledna 1968. Pokusy o likvidaci a kriminalizaci práce těch, kteří se v systému před rokem 1989 jako první pokoušeli o společenské a personální změny na vedoucích postech společnosti. Zesměšňování jejich práce a na druhé straně zveličování jakýchsi zásluh těch, kteří dlouho po „atrakci“ 17.listopadu 1989 žili v mylných představách o vývoji české společnosti. Lhostejnost národa k osudu předlistopadových reformátorů, k jejich polistopadové polické a ekonomické likvidaci. Nerespektování sociální struktury společnosti ze strany takzvaných pravicových seskupení různého žánru, v nichž nejsou levicové názory a prvky demokratického socialismu žádnou popelkou. Hloupé zdůvodňování různých činitelů různých politických seskupení, že nebudou spolupracovat s komunisty, byť s nimi sedí v parlamentu a jejich hlasy potřebují. To není žádné hrdinství před národem, to je zbabělost, ubohost, cizí skutečnému politikovi a člověku, jenž miluje národy v naší České republice. Problém vůdců zůstává trvalým problémem naší společnosti.

Jan Masaryk kdysi řekl: „…Já si vzpomínám, když ještě táta žil, jak k němu chodili naši agrárníci a servírovali mu třikrát denně místo jídla nápad postavit komunistickou stranu mimo zákon. Táta byl vždycky rozhodně proti tomu. Jednou se mě zeptal, co si myslím o těchto pokusech našich státních zbavit se opozice touto snadnou cestou. Tak jsem mu řekl, že když jsme jako kluci čutali merunu, nikdy nám nenapadlo jít k soudci a chtít po něm, aby vyhodil ze hřiště těch jedenáct kluků, kteří hráli proti nám. Mohl vyloučit jen ty, kteří nehráli fair…“.

Zastavení 9

JAKÝ JE OSOBNÍ ZÁVĚR O LISTOPADU 1989 NYNÍ?

Nic neměním. Byla to komedie a drama současně, bylo to oklamání našich národů. Český vývoj, dříve či později, bude směřovat od znovu restaurovaného kapitalismu k ekonomické demokracii, k jednotě demokracie a socialismu.

Jan Masaryk kdysi řekl: „…Jestliže je vůbec nějaký ráj, je asi beztřídní. Ačkoliv i v nebi máte anděle a archanděle. Já jsem prosím pro beztřídní společnost, ve které každý bude mít, co potřebuje. Jenže z děcka neuděláte fousatého mudrce přes noc. Lidi musejí dospívat postupně. Nemůže vám být šedesát zítra, když vám ještě včera bylo dvanáct. Já vím, že můžete dostat revolucí dneska to, co všichni slušní lidé na světě chtějí dosáhnout zítra. Ale když nenecháte věci dozrát přirozenou cestou, tak se vám stane, že uzrajou jablka kyselá a nic se nedivte, když v nich budou červi…“.

Listopadový puč a následný vývoj je kyselý, prolezlý červi. Iluze občanů vyprchaly. Mnozí ví, že v bajkách o 17.listopadu 1989 zemřela pravda. Páteře mnohých se zhroutily. Mocní umlčeli pravdu i vlastní svědomí. Z dogmatiků nejhrubšího zrna se stali političtí „reformátoři“, novodobí podnikatelé. Je to k nevíře. V rámci svých ambicí a tužeb se mnozí ode mě odvrátili ve chvílích nejtěžších. V době kdy o mně psali lži, kdy mě vyšetřovali, dokonce i za paní Miladu Horákovu, byť v době kdy byla odsouzena mně bylo 17 let… Bylo to zadání konzervativců zlikvidovat Hegenbarta. Zvítězili ti, kterým říše habsburská a velkoněmecká nebyla a není cizí, kteří na úkor svého rozumu a zkušeností našich národů bezmyšlenkovitě přijímají jakákoliv byrokratická opatření zformovaná v Bruselu… A to jen v zájmu tak zvaného definitivního odklonu od „bolševismu“ a Moskvy. Částečně se jim daří. Lidé se přestali hlásit a vyslovovat k socialistické budoucnosti. Slovo socialismus je málem považováno za horší výraz než německý fašismus.

Pravda a láska se projevila v obráceném trendu, proklamace byly falešné, sloužily dočasně jako prostředek k ohlupování lidí. Sametové divadlo skončilo. „Ušlechtilé“ Havlovy ideály jsou k ničemu pokud roste nezaměstnanost a počet bezdomovců, není dostatek práce, existuje drastické snížení životní úrovně řadových lidí a důchodců, pokud národ zůstává lhostejný k projevům intrikářství a nenormálním honbám za penězi. Rozpor mezi slovy hlásanými v listopadu a po listopadu 1989 a následnými činy je velký, nezanedbatelný. Výměna předlistopadového chomoutu za chomout americký a evropsko-německý přinesla komplikace.

Zastavení 10

V JAKÉ PERSPEKTIVY VĚŘÍM?

Ve svět oproštěný od předsudků a pověr, od hamižnosti a krajního individualismu a subjektivismu, od útlaku hmotného a sociálního. Věřím v perspektivy demokratického socialismu, který tak přívětivě zazněl v lednu 1968. Nejde o nostalgii, ale o program tvůrčího a svobodného života, který je tunelářům, rychle podvodem vzniklým kapitalistům cizí, stejně jako konzervativním komunistům.

Jan Masaryk v rozhovoru s Viktorem Fischlem kdysi řekl: „…Já chci, aby si naši lidi vybrali sami. Když se rozhodnou pro komunismus, mají ho mít. Ale český komunismus. Já bych se v tom případě nevrátil. Mě by oddělali a já bych byl ošklivá mrtvola. Já jsem moc tlustý. Ale prosím, když si vyberou naši po válce komunismus, musí to dělat po svém. Po česku. A ne, aby nám někdo z Ázerbajdžánu chtěl říkat jak si máme vládnout a jak máme dělat auta v Kolbence. To ne…“.

To platí i v dnešní době. „Brusel“ jistě nebude určovat co v Česku dělat, jak jíst, smát se či pracovat. To by měli chápat naši politici, pokud jsou Čechy a mají rádi svou vlast, svůj národ…

Jan Masaryk řekl: „…S tátou jsme často mluvili o malých národech. Starý pán nikdy nepřestal věřit, že mrňousové mají ve světě zrovna tak své poslání jako ti velcí. A když někdo flintu hodil do žita jenom proto, že se narodil jako Čech nebo Dán a ne jako Rus nebo Američan, táta se vždycky rozčílil. Takovým lidem říkal „vůl“. On rozlišoval mezi „vůl“ s kroužkem a „vul“ bez kroužku. Ti bez kroužku jsou nebezpečnější… člověk může být zrovna tak hrdý na to, že je Čech, jako kdyby se narodil v Moskvě nebo v Cedar Rapidu… ve světě máme nosit na trh výsledky našeho politického myšlení a vyložit je pěkně vedle zboží z Washingtonu, Paříže, Londýna a Moskvy a že sice mrňousové mohou moc věcem naučit se od těch velkých. Ale ne se po nich opičit a papouškovat. Naši lidé si myslí, že musíme nosit odpoledne co se nosilo v Paříži ráno… Folk, ať je malý nebo velký, nesmí nikdy ztratit svou původnost. Jinak to přestane být folk.“

T.G. Masaryk kdysi konstatoval: „…Náprava českému životu nepřijde z parlamentu, napraviti se musí vnitřní život náš a to značí, že napraviti se musíme. Já, ty – my všichni…“

Všechny dobré zásady byly v Česku napsány v šedesátých letech minulého století, zbývá je uskutečnit. Dejme se do práce. Proces, který povede k demokratickému socialismu ovšem nemůže spočívat ve strhávání tabulek, pod nimiž zůstává vše při starém. Takovému procesu je vlastní pohyb, změna. Pluralitní Evropa nebude kapitalistická či monarchistická, nemůže být. Většina českého národa netouží po kapitalismu 19.století ani po středověkých pořádcích. Projevy tunelování a rozkrádání, hra a arogance moci, nestydaté utišování odpůrců evropského superstátu, nemohou být perspektivou, stejně jako cílevědomé opičení po jiných kulturách, jejich propagace. Zdá se, že si „přátelé“ vysněné monarchistické, „germánské“ Evropy přihrávají odmítáním slovanství, vlastenectví, připomínáním keltské a germánské kultury a to všemi možnými prostředky.

Žádná diktatura peněz, byť sehrála rozhodující roli ve společenských změnách u nás, nemůže zaručit občanskou svobodu všech sociálních skupin, ale jen vybraných jednotlivců. Jde jen o iluzi, o dočasný jev ražený z center západního kapitálu. Kapitalismus nikdy nebyl a nemůže být demokratický. Diktatura peněz je stejná jako diktatura tanků, ba horší, záludnější. Teoretické platformy našich badatelů prezentované v roce 1968, o spojení výrobní a politické aktivity i veliký vliv vědeckotechnické revoluce na dějiny jsou stále živé. Podstatou pojetí této politiky je uspokojování lidských potřeb v celé jejich bohaté struktuře. Vědeckotechnický rozvoj, intenzita a produktivita práce, životní prostředí, jsou faktory, které mohou měnit životní podmínky, uspokojit lidské zájmy, dát obrovskou šanci naší inteligenci.

Zastavení 11

PSAL JSEM NĚKOMU V PRŮBĚHU 15ti LET?

Ano. Několik dopisů bývalému presidentovi Václavu Havlovi, předsedům obou komor Parlamentu, vědeckým institucím, sdělovacím prostředkům. Mínil jsem připomenou pravdu i zloby, moje výslechy, nesmyslnou domovní prohlídku, útrapy, inspirovat k přehodnocení hybných sil v listopadu 1989. Výsledek nebyl žádný. Psaní bylo zbytečné.

Zastavení 12

NA CO NELZE ZAPOMENOUT?

Na dopis, který mi v únoru 1999 napsal jeden pisatel z Brna. On totiž svým způsobem obráží mínění mnoha komunistů. Tehdy psal: „…Postihne tě prokletí novodobých otroků, tvých vnuků a pravnuků, protože jsi s Jidášem, zrádcem Gorbačovem a za pomoci nejzločinnější římsko-katolické církve zařídil jejich existenční a finanční těžkosti. Jak je možné, že jsi v roce 1969 mohl beztrestně proklouznout? Proč jsi nebyl hozen na smetiště a do hnoje? Jak je možné, že jsi tajně vyjednával s kolaborantem Baťou? Proč jsi v listopadu 1989 nedal rozkaz k výjezdu tanků a ke vzletu letadel do oblak? Když revoluce, tak revoluce! Na každou svini se najde řezník. Za zradu smrt!!“

Pisatel prý není žádný sadista, ale zeptal se, zda je mi známo, že vojevůdce hejtman Jan Žižka byl pomstěn posmrtně setnutím hlavy a rozdrcením lebky, zda je mi známo, že bratrovrah Boleslav dal dýku do zad svému bratrovi Václavovi, poněvadž lezl Němcům do konečníku… Mohu prý zveřejnit jeho dopis, stejně jako děkovné dopisy, které dostávám od restituentů, velkozlodějů, vrahů, zločinců, prostitutek a ostatní lidské zvěře v čele s kardinálem Vlkem a spol. Stalinovo jméno prý opět vyplouvá z obzoru špinavého lidského moře. Denně prý se pisatel bude modlit za uzdravení mého těla a mozku, ale jinak než komediant Vlk. Amen, amen s námi…

Nelze zapomenout, že komunisté ani sociální demokraté, ani takzvané pravicové subjekty na takový dopis nereagovaly. Proč? To je záhadou.

Zastavení 13

KDO MI PSAL?

Lidé stejného ražení jako zmíněný pisatel. Provokovali, obviňovali, lhali, nervovali, ubíjeli. Psali i dobří lidé. Bohužel, nepsali žádní restituenti, skuteční podnikatelé apod. Psali také „revolucináři“, kteří v médiích předávají rozumy, a kteří se vysmívají jak člověk dopadl a oni se mají „královsky“. Dopisy byly urážející. Hodil jsem je do koše a spálil.

Zastavení 14

CO SI DENNĚ PŘIPOMÍNÁM?

Slova M.J.Husa: „…Protož věrný křesťane! Hledaj pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, braň pravdy až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí…“. Potvrdí život u nás slova M.J.Husa? V současných podmínkách těžko. Snad někdy… Možná už tu nebudeme.

Zastavení 15

JSOU I POZITIVNÍ JEVY 15ti LETÉHO VÝVOJE?

Ano. Deformace v pojetí předlistopadové moci jsou pryč. Zábrany společenského vývoje ve formě zkostnatělého systému padly. Stagnace společnosti se pohnula. Člověk si může koupit cokoliv, odjet kamkoliv do světa. Musí ovšem na to mít… a pak musí mít práci. Průmyslová odvětví procházejí složitou, ale nutnou restrukturalizací, zvyšuje se tlak na řešení životního prostředí. Intelektuální potenciál naší země, byť stále ještě sporadicky, se ujal své úlohy.

Zastavení 16

JAKO TO VŠECHNO SKONČILO?

Vstupem do Evropské Unie. Brusel listopad nezajímá. Je rád, že má Česko pod kontrolou. Těší se ze své moci. Proč ale nebýt pro evropskou pospolitost pokud máme jistotu, že nebudeme novodobým protektorátem, že zůstaneme suverénním demokratickým státem, v němž se bude rozvíjet česká, moravská a slezská kultura, národní tradice, jazyk, budou uspokojovány všechny potřeby obyvatel.

Středem zájmu převážné části českého obyvatelstva byla vždy vlast, národ. V polovině 19.století tyto tužby vyjadřovala píseň „Kde domov můj“. V ní rodná země nebyla nikdy předmětem sentimentálního a mlhavého hledání či toužení, ale radostným a hrdým dokladem obrozeného národního života, vůle, ochoty a schopnosti našeho lidu svoji zemi spravovat a vést. Druhá sloka hymny, kterou však málokdo zná, zobrazuje politický a morální růst české společnosti. „Kde domov můj, kde domov můj? V kraji znáš-li bohumilém duše útlé v těle čilém, smysl jasnou, znik a zdar, a tu sílu vzdoru zmar: to je Čechů slavné plémě, mezi Čechy – domov můj, mezi Čechy – domov můj!!“

V Národních novinách dne 5.4.1848 napsal Karel Havlíček Borovský: „…Národe můj! Vyhledej v dějinách svých velikých ony listy, na kterých zaznamenáni jsou velicí činové otců tvých: těmi tuž nyní mysl svou, těmi podněcuj ducha svého, těmi připravuj sebe též k velikým činům!…“

Zastavení 17

ČÍM JSEM SE OD ROKU 1989 ZABÝVAL?

Ničím. Neměl jsem šanci. V soukromí, a to jen sporadicky, historií obce a partyzánským hnutím v místě. Cosi málo jsem sepsal. Napsal jsem reportáž z mé funkcionářské éry. Bohužel, nic z toho jsem nebyl schopen vydat. Neměl jsem a nemám technické ani finanční prostředky. O vydání nikdo neprojevil zájem, žádní sponzoři se nepřihlásili. Světlé zítřky evropského superstátu protkané směsí mocenských a územních zájmů, naivit, tužeb, ale na druhé straně prolnuté i některými možnými pozitivními prvky o konečné svobodě evropských národů, nepotřebovaly a nepotřebují názory člověka, který vždy byl sám sebou a netočil se jako korouhvička, když zavane nový vítr. Tvorbě „zítřků“ jsou milejší bývalí konzervativci, „estébáci“, pravičáci středověkého ražení, labužníci moci a peněz, kterým vždy šlo a půjde jen a jen o osobní prospěch a v tomto zájmu jsou schopni sloužit kde komu. Jsou schopni a ochotni vyměnit „naši zem“ za „tuto zem“. Bohužel, v tomto používaném slovním vyjádření je schováno mnohé. Všichni jakoby se styděli za naši českou vlast.

DOSLOV

Text „Sny jara 68 skončily 17. listopadu 1989“ byl déle než rok na internetu. Zde, na mé stránce ho shlédlo cca 1200 čtenářů, na stránce Britských listů, dle poskytnutých informací, mnohem víc. Poděkoval jsem jim. Nenašel se nikdo kdo by pomohl text upravit, doplnit a vydat knižně. Nenašel se také nikdo, kdo by veřejně požádal o přehodnocení oné „komediální“ doby. Nebylo jednoho, který by požádal o odchod všech aktérů listopadové frašky ze všech možných funkcí, či tajných hráčů skrytých v různých seskupeních. Není zájem pustit se do složitého procesu jejich odtajnění a poslání do „civilu“. Během 15ti let nepomohli ani ti, kteří mi dříve takzvaně „fandili“, všelijak podlézali a zvýrazňovali svoji oddanost k mé osobě. Bylo to falešné, nečestné. Převlékači kabátů mě neznají, při možném setkání se otáčejí zády. Chápu je. Mají své postavení, své vysoké finanční ocenění, mají se dobře. Nechápu však lid, národ, že zůstávají lhostejní a nechávají se krmit falešným balastem.

Naše národy znají jen to, co „vůdcové“ dlouhodobě připravovali, co řekli „tvůrci“ Národní třídy v Praze, co pisatelé napsali dle scénáře z ledna, července a listopadu 1989. Mě neznají a nechtějí se hlásit. Pro evropské souznění jsem možná udělal víc než oni. Vím, že karty jsou dávno rozdány. „Velcí“ hráči hrají s lidem „betla“, používají špatné a falešné trumfy. Takový drzý karban mě nebaví. Žil jsem a žiji skromně, bez nich. Snad bez nich budu žít i nadále. Žil jsem před Unií a pokud zdraví dovolí či mě někdo nezlikviduje, budu žít i po ní. Chci ale žít v Evropě sociálně demokratické, jejíž součástí bude i Ruská federace.

Do té doby si musím připomínat stať Františka Pátka pod názvem „List z českých dějin“, kterou zveřejnil časopis Žďárský obzor dne 1.července 1903. Tehdy psal:

„…Čech zvolna byl zdoláván stále, až přešel Bílou horou… a dál již nežil… Po vlastech českých zhoubná cizota, pak rostla a vzmáhala se na úkor Čechů zesláblých. Čech vyhnán z chrámů, paláců, statků svých, jež otcové mu dali hrdinní a chrabří vždycky, on stal rabem, cizím nevolníkem a cizák vládl jím i jeho měním. Čas krutý byl to pro náš národ Český! Do ciziny vyhnáni naši velikáni, věštcové, i nebylo nikoho, kdo by národa se ujal svého, kdo zpěvem svým by novou jarost vehnal v žíly, kdo sílil by a k práci nadchl paže české zmalátnělé… Tak Parnas český zpustl, zašel téměř. Jen tu a tam, kde srdce české vskutku bilo, jak poklad chován tajně kvítek z něho – kniha česká – před nepřátelů zraky bystrými… Svou vůní lepou, dechem svým on plnil ta srdce zbožná, jež jej uchovala, ten tichý koutek – českou chatu nízkou – on živil jiskru víry v probuzení Čechův opětné ve hrstce věrných synův a dcer českých povždcky… živel český nepodlehl zcela… zbraně tyto posvátné on třímal pevně a postupoval vpřed až vzkřísil národ!…“

Tyto teze jsou součástí textu „Sny jara 68 skončily 17. listopadu 1989“, některé události konkretizují, jiné jen naznačují. Nejsou vyčerpávající, v daných společenských podmínkách nemohou být.

Rudolf Hegenbart

Rudolf Hegenbart (druhý zleva) na setkání vedení Ministerstva vnitra ČSSR v listopadu 1989. Třetí zpraba ministr František Kincl, hovoří náměstek ministra generál A.Lorenc.
Rudolf Hegenbart (druhý zleva) na setkání vedení Ministerstva vnitra ČSSR v listopadu 1989. Třetí zpraba ministr František Kincl, hovoří náměstek ministra generál A.Lorenc.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*