Po létech jsem znovu četl knihu Josefa Kajetána Tyla „Kusy mého srdce.“ Byla vydána v roce 1844, v době kdy český národ ovládala šlechta, církev. V úvodu spisovatel mj. připomíná: „Každý život lidský uzavírá v sobě zajisté několik okamžení, ježto se tak hlubokým a plamenným písmem člověku do srdce a do paměti vtisknou, že nemohou nikdy více z něho zmizeti a že jej v blahostných vzpomínkách až k hrobu doprovázejí…“ Četba knihy vzbudila k pisateli moji velikou úctu. Jeho myšlenky, popis jevů, se mně zdají aktuální. Charakterizují obsah vlastenectví, velikou, poctivou a především trvalou práci pro vlast, inspirují k upevnění a rozvoji českých národních tradic.
Po přečtení knihy jsem zalistoval v kronikám místní školy a obce, v archivních dokumentech. Hledal jsem souvislosti. Zaujal mě soudní spor z roku 1366 o území mezi církevní institucí ve Žďáře a novoměstským panstvím. Spor řešil maršálek království českého Jindřich z Lipé. Letos si občané připomenou onu dobu – 640 let kdy vstoupila do lesního komplexu, dnešního katastru obce, civilizace. Připomenul jsem si i pozdější období. Vládu šlechty a církve po roce 1620, po Bílé hoře, onen duchovní a hmotný útlak, úpadek českého národa, jeho kultury.
Kronikáři obce psali jak v těchto dobách chodili učitelé s dětmi pěšky dvakrát týdně do kostela vzdáleného více jak 10 km. Po každé svatou zpovědí, modlitbou a svatou mší uctívali společně zrození té či oné šlechtičny, císaře či císařovny, příslušníků jejich rodu nebo svaté, které děti vnímaly z výuk katechismu. Děti se učily uctívat modly a různé nadpřirozenosti, jak jim vštěpovali faráři. Před každým zahájením výuky ve škole se děti modlily a chodily v čele s učitelem prosit občany o jídlo, o oděv, o příspěvek na školu, na plat a obživu učitele. Doma se vyprávěly pověsti o nadpřirozenosti místních hor, lesů, studánek a toků.
Převelikou událostí byla uvědomovací práce od profesorů z vysokých škol, kteří navštěvovali katastr obce. Místní lid vyváděli z iluzí, z nadpřirozenosti, tmářství, pracovali k povznesení českého ducha občanů a to v souladu s národními buditeli té doby. Zakletá a pověstmi obklopená Žákova hora, Stříbrná studánka jako jeden z pramenů řeky Svratky, hora Tisůvka s Čertovým kamenem, hluboké lesy, přestávaly být postrachem.
Pokračovat ve čtení „Povznesme českého ducha!“