Poslední informace, ale i různé fámy, o koronaviru, způsoby léčení, statistiky, různá postižení občanů, počty úmrtí, jsou pro každého z nás varující. Všichni sdílíme obavy, tak či onak. Varující a nebezpečné pro život každého z nás jsou problémy ekonomiky. Výrobu omezují či zastavují podniky, služby. Lidé jsou vyřazováni z pracovních procesů. Finanční problémy, s tím spojené, nevěstí nic dobrého.
Nic dobrého nevěstí ani přetížené nemocnice, únava a vypětí zdravotního personálu, pracovníků ochrany a obrany státu, dopravního systému, zastavení restaurací, hotelů, rekreačních zařízení, ochromení života vůbec. Hroutí se představy o uspokojování potřeb a zájmů lidu, hroutí se představy finančního a sociálního systému.
Prožíváme složité období. Při zamyšleni nad problémy dneška jsem si připomenul naši okupaci fašistickým Německem, počátek 2. světové války. I tehdy to byla pro náš národ skličující doba. Zákaz vycházení, zákaz podání ruky, zákaz shromažďování, zatemnění našich myslí, odstranění výsostných znaků Československé republiky. Vznikl Protektorát Čechy a Morava. Československá republika zmizela z mapy Evropy.
Ještě v noci po obdržení smutné zprávy jsem zavzpomínal. Byl jsem poslán kdysi do Gotwaldova s úkolem zlikvidovat Slušovice a omezit maximálně práci a vliv docenta Čuby, zamezit, aby jeho teorie byly rozšiřovány, za cenu kriminalizace některých jeho činností. Slušovice ani doc. Čubu jsem neznal, nikdy ho neviděl, nikdy předtím ve Slušovicích nebyl.
Po nástupu do Gotwaldova jsem záhy odjel do Slušovic, abych se seznámil s „kontrarevolučním hnízdem“ jak nazvali Slušovice funkcionáři KSČ v Brně. Po prohlídce a výkladu zaměření družstva jsem si uvědomil, že vše, co dělají prosazuje komunistická strana a že prosperitu naše společnost potřebuje. Nechci použít frázi, ale ve Slušovicích se věda stala skutečně základní výrobní sílou. Její technologická aplikace vyžadovala kázeň, cílevědomý proces. Přinášela své plody ve formě zisku, v sociální oblasti. V tom spočíval onen „Slušovický zázrak“. Otevřeně jsem jim na závěr mé návštěvy řekl, že u mě mají zelenou, budu je podporovat.
Pro mě, zřejmě i pro mnohé z mé generace, se stal klíčovým měsícem totální změny socialistického společenského systému listopad 1989. Byl to rozhodující impuls ke změně geopolitických podmínek v Evropě ujednaných velmocemi v průběhu a po 2. světové válce. Byl to rozhodující krok Západu k likvidaci socialismu u nás. Pro každého, kdo spatřoval v rozvoji socialismu budoucnost, byl nepochopitelný i postoj tehdejšího vedení komunistické strany a státu Sovětského svazu. Po roce 1945 nám Sovětský svaz pomáhal budovat socialismus, v roce 1989 ho pomáhal likvidovat.
Nevypravuj všeho, co víš. Nevěř všemu, čeho se doslýcháš. Nežádej všeho, co vidíš. Nečiň všeho, co můžeš, než toliko, co jsi povinen: a budeš opatrný.
Buď skromný, ne nestydatý, mlčenlivý, nikoli mluvný! Když kdo mluví, mlč, když tobě co praví, poslouchej. Když tobě co poroučí, buď po vůli, je-li to souznačno s Vůlí Páně!
Ke všem buď vlídný, k nikomu úlisný, vystříhej se pochlebovati!
Buď dále nadto spravedliv! Nežádej ničeho cizího, nic sobě neosobuj!
Máš býti také udatný, ku prácem čilý, zanechej prázdně lenochům!
Štěstěna bývá nestálá, přináší rozdílné případy, často smutné. A ty snáší trpělivý člověk, choulostivý vzdychá, pláče a kvílí.
Buď i dobrotivý a milosrdný! Kdo tebe oč žádá, dej mu s láskou to, jež mu prospěšno bude, máš-li. Bídnému pomáhej, můžeš-li.
Urazil-li tě někdo, promiň mu vinu! Ublížil-lis ty někomu, ukoj a ukroť jej! Krásno jest tlumiti zlosť, odpouštěti viníku a promíjeti odprošujícímu.
Nezáviděj nikomu, přej všem, vděk se čiň, komukoli můžeš, a zalíbíš se všem dobrým lidem.
Rád vzpomínám na školu, na své učitele. Z dob národního obrození učili nás vážit si mnoha spisovatelů, básníků, novinářů. Vývody, doporučení, zůstávají v trvalé paměti.
V roce 1999 jsem navštívil všechny nejstarší občany v naší obci, pamětníky. Besedoval s nimi o jejich mládí, o jejich rodičích, o událostech, které prožili oni a jejich rodiče, o obci. Zajímaly mě jejich prožitky, zkušenosti. Mínil jsem získat podklady k historií naší obce. Besedu vítali. Rozpovídali se o svém mládí, o škole, o své práci, o svých láskách.
Byli to tak říkajíc „obyčejní“ lidé. Pracovali v lese, na políčku či zahrádce, provozovali řemeslo. Večer se scházeli při síťování, zpívali národní písně, povídali si i v podvečer na zápraží. Posuzovali místní pověsti, zkušenosti ze školních let, probírali zprávy, které přiváželi povozníci z měst, četli si knihy či různé zpravodaje. Vzdělávali se. Pokračovat ve čtení „Budeme ctít i po 100 letech naše národní zvyklosti, naši vlast?“
Blíží se podzim. Ve své básni na toto téma kdysi napsal František Halas v závěrečné sloce: „Jak peníz tiše položený slepci jsi tu, můj podzime, jak peníz tiše položený slepci jste tady, vy dny mé!“ Mimo mnoha starostí i radostí připomíná nám podzim významné dny. Den voleb a především 28. říjen, státní svátek, před 99 léty vznikl náš samostatný československý stát. Pro nás významná to událost. Trvale uložena v našich srdcích. Ve školní kronice naší obce se v prosinci roku 1918 píše: „Dne 21. prosince navrátil se z dlouhého exilu svého president republiky T. G. Masaryk, ten den oslaven byl ve škole promluvou k mládeži o zásluhách presidentových o zřízení našeho státu a vyvěšením červeno-bílého praporu.“
Vysazování lip projev národní hrdosti, slovanství
Místní občané po vzniku Československé republiky, na její počest přispívali v roce 1919 nejen dary, ale vysazovali lípy. Tehdy byly u obecního domu vysázeny 2 lípy, u místní školy jedna lípa a další u budovy č. 1 a č. 5. U lip, u obecního domu, se scházela pravidelně mladá generace, zpívala své oblíbené národní písně, debatovala, vyjadřovala díky našim činitelům, sjednocovala své názory, jak pomoci obci. Tak se dělo až do obsazení naší země fašistickými německými vojsky a vzniku Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939.
Už je to dávno, kdy jsme jako kluci hltali knihu J. Foglara „Hoši od Bobří řeky“. Na jejím základě jsme si ověřovali naše schopnosti a vlastnosti, zda jsme bázliví nebo odvážní, pružní nebo těžkopádní a neohební, dovední či nešikovní, ušlechtilí nebo špatní. Zakládali jsme čtenářské Foglarovy kluby. U nás v obci, která se nalézá uprostřed lesů, pod Žákovou horou a Tisůvkou, nesl náš klukovský klub název „Lesní národ“, vedle v Herálci „Strážci údolí.“ Příkladem nám byl klub Rychlé šípy v čele s Jindrou Hojerem. Jejich příběhy byly otiskovány pravidelně v časopise Vpřed. V obci jsme měli propůjčenou klubovnu. Zde jsme si četli zmíněnou knihu, příběhy Rychlých šípů, učili se k vzájemnému dorozumívání morseovku, připravovali se na „lovení“ třinácti bobříků. Pokračovat ve čtení „Před volbami se vzpomínky za vzpomínkou vrací…“
Čím více člověk stárne, tím jsou jeho sny skeptičtější, rozpornější. Druhý den se diví a je rád, že to byl jen sen… Mnohé sny se rychle zapomínají, ale tento mně zůstal v paměti. Rád se s ním svěřím, byť se mnozí mohou smát mé hlouposti, otupělosti. Začnu s vyprávěním snu.
Když v roce 1989 kardinál František Tomášek pronášel bouřivá slova na adresu tehdejší moci a když po „sametové revoluci“ v listopadu téhož roku, nastoupil počátkem roku 1990, vedle nového presidenta, do funkce jeho kancléře jeden z rodu Habsburků, mnohým začalo svítat. Do společenských postů se vrací Habsburkové s církví! Nikdo tomu nechtěl věřit.
Po krvavé události na Národní třídě 17. listopadu 1989 byli, někteří komunisté i občané přesvědčeni, že se vrací stalinský model padesátých let, druzí se domnívali, že přišel čas rehabilitovat politiku Jara 1968. Jedni i ti druzí, v rámci tužby po moci, se orientovali, aniž znali skutečnosti, na likvidaci svých potenciálních odpůrců. Psalo se, obviňovalo se, povídalo se ledacos, vypouštěly se cílevědomé orientované fámy. Hledal se viník toho neočekávaného listopadového zvratu započatého 17. listopadu 1989. Hledání bylo beznadějné. Jen horliví svazáci, studenti, se hlásili k činům. Zapomínalo se na šlechtu, na církev, na její činnost orientovanou z Rakous či z dalších jižních států.
V životě, a to nejen v březnu, se nejednou zamýšlím nad posláním učitele. Rád vzpomínám na ty, kteří mě učili v základní a střední škole i na ty, kteří životu v obci vštěpovali kulturu. Odtud se odvíjela budoucí životní orientace. Mohu jmenovat manželé Oldřicha a Jarmilu Říhovi, Oldřicha Bartoše, Františka Krejčího, Břetislava Wurzela, Marii Ptáčkovou, Anastázii Andělovou, Marii Tlustou a mnoho dalších. Vedli mě k osvojování si vědomostí, k utváření dovedností, rozvíjeli moje schopnosti, potřeby, zájmy, navozovali k správnému chování a jednání. Směřovali mě k vnímání přírody, utvářeli základy k racionálnímu hospodaření. Učili lidové, vlastenecké písně, verše, vedli k lásce ke knize, podněcovali k hraní divadel.
Díky učitelům jsem si vážil a vážím české knihy, z jejich doporučení jsem si mohl připomínat například stať Františka Pátka otištěnou ve Žďárském obzoru 1. července 1903. Tehdy F. Pátek mj. psal: „..Čech zvolna byl zdoláván stále, až přešel Bílou horou…a dál již volný nežil. Po vlastech českých zhoubná cizota, pak rostla a vzmáhala se v úkor Čechů zesláblých… Čech vyhnán z chrámů, paláců, statků svých, jež otcové mu dali hrdinní a chrabří vždycky, on stal se rabem, cizím nevolníkem a cizák vládl jím i jeho jměním. Čas krutý to byl pro národ český!…Parnas český zpustl, zašel téměř… Jen tu a tam, kde srdce české vskutku bilo, jak poklad chován tajně kvítek z něho – kniha česká – před nepřátelů zraky bystrými…živel český nepodlehl zcela…zbraně tyto posvátné on třímal pevně a postupoval vpřed – až vzkřísil národ!…“ Stejně stará Z. Ptáčková dodala: B. Litochlebová: „..O. Bartoš nebyl špatný učitel. Tenkrát za války jsme se toho moc nenaučili. Pořád se opakovaly věci kolem Velkoněmecké říše. On ale pro to nebyl a tak nás k ničemu nenutil. Byl proti Němcům. Bylo znát, že je vlastenec. Německy jsem se moc neučila. Tatínek to neměl rád a taky nechtěl abych se němčinu učila…“ J. Machová: „…Na Protektorát mám špatné vzpomínky. V této zlé době nám ubíhalo mládí. Bylo stanné právo, nebyly muziky, nebyly divadla, večer se nesmělo vycházet ven. Ráno jsme vstávali a venku Němci. Určitejm lidem nebylo možný věřit….“
Přičiněním učitelů jsem se dovídal, že u nás se rozvíjelo například loutkové divadlo v době národního obrození a že mezi takové velikány patřil Matěj Kopecký. Na jeho osvícenské ideje navázali v Cikháji v roce 1926. Z iniciativy učitelů uskutečnili občané sbírku při níž získali 143 korun jako základu k pořízení loutkové scény a loutek. Dne 13. února 1927 mohly předvést občanům první divadelní hru. Škoda, že dnes loutky zaprášené prachem odpočívají na půdě bývalé školy. Od roku 1901, díky otevření Národního domu ve Městě Žďáře a 13ti představením v roce, se inspirovali občané v čele s místním učitelem k hraní divadel. Tradice přecházela z generace na generaci. Vedle divadel byly připravovány lidové obřady k vánocům, velikonocům, k pálení čarodějnic, Kácení máje. Jak se dovídám z kronik výtěžek z kulturních akcí byl věnován na organizování různých přednášek, na promítání „světelných obrazů“, k zájezdům na památná místa naší vlasti. Kulturní aktivity se stávaly záležitostí téměř všech občanů. V kronice se můžeme dočíst, že například na vánoční besídku v roce 1940 rodiče dětí darovali 11, 75 kg pšeničné mouky, 3,60 kg tuku. 4, 85 kg cukru, 54 kusů vajec, 56 kg kávy, 2 cikorky, 2 citrony, 1, 51 kg marmelády, 1 kg tvarohu a 9 litrů mléka. Ve škole ženy a dívky připravily vánočky, koláče a několik druhů cukroví. Pan A. Tlustý č. 23 dal dřevo a propůjčil svoji pekárnu, kde se všechny pochoutky pekly.
Díky učitelům byla kdysi v Cikháji i malá kapela. Starší generace si ještě pamatuje jak v období 1. republiky vyhrával B. Hegenbart na harmoniku, J. Wasserbauer na křídlovku a foukací harmoniku, Josef Vais a M. Haman na klarinet, cestář Haman a A. Pešl na harmoniku, František Weiss na basu, J. Ptáček na kytaru, F. Pešl na housle. Nejúspěšnějším muzikantem byl S. Ptáček , který hrál na křídlovku a byl součástí mnoha kapel na Žďársku.
S úctou si připomíná práci učitelů i mnohem starší generace. V rozhovoru k historii obce Cikháj mnozí z nich vzpomínali na počmárané školní lavice, na rozbitá okna ve třídě, na výprasky za nezvládnuté učivo, na přísné učitelé. Tehdy jim byli protivní. S. Tlustý ve svých 75 letech řekl k učiteli O. Říhovi: „ Ve škole hodně naučil, Měl vždycky připravenej prut a kdo neuměl tak dostal…Žádnej z kluků, který k němu chodil se ve světě neztratil a dobře se dopracoval…“ Josef Vais ve svých 85 letech k témuž učiteli mj. řekl: „…To byl moc dobrej učitel. Nesnášel ale nepořádek špatné učení. Ten kdo neuměl, tak se s ním hned vypořádal…dneska, když si to všechno připomínám, tak si myslím, že to bylo dobrý a správný…povídal, abychom se na školu nedívali jako na mučírnu, ale jako na stánek, kde nás něco naučí pro život. Na jeho slova jsem nikdy nezapomněl…“
A. Bílá, přes osmdesát let, řekla: „…Ve škole jsme několikráte museli klečet a dostávali rákoskou. Dělali jsme ostudu jako mladý všude…Do školy jsem chodila za Říhy. Byl to dobrej učitel. Byl sice strašně přísnej, ale hodně naučil. Několikráte jsem byla po škole. Jednou to bylo k vůli dějepisu. Tenhle předmět jsem neměla ráda. Já ty různí králové jsem si nepamatovala…“
Díky učitelům panoval v obci realistický názor na svět, občané uměli a umí pracovat, překonávat překážky, radovat se, skromně a spokojeně žít, byli vlastenci. Ještě dnes mně zní slova historika F. Palackého, které nejednou připomínala učitelka A. Andělová: „Národ, jenž nemá citu národnostního, podobá se muži, jenž nemá citu pro čest!“ A na závěr nemohu pominout citát, který připomínal učitel O. Bartoš z knihy Děje husitů, díl III 1948 od Emanuela Arnolda: „Sedláče, měšťane, jdi na Lipanské pole, vyroň tam proud slzí, neboť pakli tě břímě panstva a světských tyranů až k zemi tíží, pomni, že jen na Lipanských polích a nikde jinde tvá práva lidská pochována leží, která však proudem nynějšího času zase vydobyta budou.“
Dík vám, milí učitelé.
Rudolf Hegenbart
Setkání bývalých žáků s učitelkou A. Andělovou po 42 letech v Herálci
