Zamyšlení před volbami

Když v roce 1989 kardinál Fr. Tomášek pronášel bouřivá slova na adresu tehdejší moci a když po „sametové revoluci“ v listopadu téhož roku, nastoupil počátkem roku 1990, vedle nového presidenta, do funkce jeho kancléře jeden z rodu Habsburků, začalo svítat. Do společenských postů se vrací Habsburkové s církví! Nikdo tomu nechtěl věřit.

S vervou se pustila opozice do aktivit za zbavení moci komunistů, vyvíjela tlak na jejich odstavení ze všech rozhodujících činností státu. I všech reformátorů, které zpočátku využívala ke svým zájmům. V aktivitách komunistů se vyhledávala trestná činnost. Nejednou byli označováni za skryté stalinisty, zatím co z některých stalinistů se stávali novodobí demokraté. Ohlupovali národ. Rozkládala se komunistická strana, i reformní proces roku 1968. Strana byla oddělována od společnosti, nazývána horšími pojmy jak fašismus. Posloužily zejména neblahé a odsouzeníhodné praktiky padesátých let. Někteří rychle „překabátění“ komunisté takovým tendencím vycházeli vstříc… V tužbě po moci se stali ze dne na den velkými obdivovateli nového presidenta z řad opozice. On však věděl co chce, jak vést společnost do minulosti do období vlády šlechty.

Pokračovat ve čtení „Zamyšlení před volbami“

Žil jsem pro demokratický socialismus

Studijní podklad

Připomenutí některých prožitků z minulosti včetně roku 1989

RUDOLF HEGENBART

2008

Něco málo na úvod

Čas letí. Den po dni se vzdaluje dramatickým událostem roku 1989. Lid na mnohé zapomíná. Ač jsem byl v centru dění, zapomínám i já. Je to přirozené. Člověk stárne. Období mého aktivního života je pryč. Vývoj společnosti se vzdaluje mým představám. Proklamace někdejších činitelů opozice se nenaplňují, hesla „Nejsme jako oni“ jsou zatracena. Život je jiný, jiné jsou problémy. Dobro se míchá s marasmem, v popředí je moc a peníze, tunelování, čachry.

Současnost předkládá dramatičtější témata lidského bytí než před 19 lety. Za nejvážnější problémy považuji snahy některých subjektů navrátit českou společnost před rok 1918. Vrací se zámky, usedlosti, rozprodávají se podniky, zemědělská půda, parceluje se republika. Náš první prezident Československé republiky, T. G. Masaryk, se musí obracet v hrobě, stejně jako všichni národní buditelé známí z pobělohorské doby a z období Rakouska-Uherska, tím více ti, kteří bojovali za naši svobodu ve 2. světové válce. Snahy, aby bylo zapomenuto na velikány kultury, politiky, historie, ekonomiky, techniky jsou nebezpečné.

V polistopadovém vývoji jsou pozoruhodné aktivity církví. Nic proti tomu. Z historie je známo, že církev přinášela výchově člověka i společnosti mnoho pozitivního. Řada věřících prokázala svůj veliký vztah k budování i k obraně vlasti. Přehnané úsilí církve o dominantní postavení a o rozhodující společenský vliv se mně však nelíbí. Lid je vyzýván k lásce k Bohu. Má věřit v posmrtný život v ráji. Člověk nemá myslet na zítřek, ale věřit, že vše za něj vyřeší studium Bible, Bůh, nadpřirozené bytosti, každodenní motlitba. Činnost katolické církve z dob pobělohorských je opomíjena, zamlžována. Nedostatečně je zvýrazňována osobnost a úloha M. J. Husa, jeho období vůbec. Prostý člověk je tlačen na jedné straně církvemi k modlitbám a na druhé straně jsou mu předhazovány výjevy k uvolněné morálce. Každodenní uspokojování potřeb a zájmů jednotlivých sociálních skupin je v pozadí. Starosti lidí jsou přebíjeny podivuhodnými filmy a zábavou, sexem. Jako vzory mladé generaci nejsou představovány osobnosti vědy, techniky, poctivé práce, ale celebrity různých žánrů. K tomu je využíván boj proti komunismu, přehmaty mnohých komunistických činitelů minulosti. Komunisté jsou přirovnávání k největším společenským vyvrhelům, jejich ideje považovány za zločinné.

Pokračovat ve čtení „Žil jsem pro demokratický socialismus“

Měl jsem divný sen

Čím více člověk stárne, tím jsou jeho sny skeptičtější, rozpornější. Druhý den se diví a je rád, že to byl jen sen… Mnohé sny se rychle zapomínají, ale tento mně zůstal v paměti. Rád se s ním svěřím, byť se mnozí mohou smát mé hlouposti, otupělosti. Začnu s vyprávěním snu.

Když v roce 1989 kardinál František Tomášek pronášel bouřivá slova na adresu tehdejší moci a když po „sametové revoluci“ v listopadu téhož roku, nastoupil počátkem roku 1990, vedle nového presidenta, do funkce jeho kancléře jeden z rodu Habsburků, mnohým začalo svítat. Do společenských postů se vrací Habsburkové s církví! Nikdo tomu nechtěl věřit.

Po krvavé události na Národní třídě 17. listopadu 1989 byli, někteří komunisté i občané přesvědčeni, že se vrací stalinský model padesátých let, druzí se domnívali, že přišel čas rehabilitovat politiku Jara 1968. Jedni i ti druzí, v rámci tužby po moci, se orientovali, aniž znali skutečnosti, na likvidaci svých potenciálních odpůrců. Psalo se, obviňovalo se, povídalo se ledacos, vypouštěly se cílevědomé orientované fámy. Hledal se viník toho neočekávaného listopadového zvratu započatého 17. listopadu 1989. Hledání bylo beznadějné. Jen horliví svazáci, studenti, se hlásili k činům. Zapomínalo se na šlechtu, na církev, na její činnost orientovanou z Rakous či z dalších jižních států.

Pokračovat ve čtení „Měl jsem divný sen“

Je na čase říct pravdu!

Co jsem to psal v roce 2004? Dnes bych toho moc nezměnil. Snad zaktualizoval o nové a nové příběhy, které veřejnost dobře zná. A snad bych ještě dodal, že rozdělení Československé republiky byla velká zrada práce a ideálů našeho prvního presidenta T. G. Masaryka, dr. Ed. Beneše a R. Štefánika…..

Několik kusých poznámek a osobních vývodů k událostem roku 1989

(psáno v roce 2004)

Před 15. lety na úvodních stránkách novin, na televizních obrazovkách se objevily fotografie davů jak bouří na Václavské náměstí a v ulicích Prahy. Davy volaly po odchodu vůdců, po změně politického systému, aby nakonec, v zájmu této potřeby, se střetly s orgány tehdejší moci. Od té doby si každoročně ony dny připomínáme, staly se mezníkem v historii národů České republiky. Každým rokem je nám předkládán vždy znovu obraz grandiosních shromáždění a zásahů Pohotovostního pluku SNB. Každým rokem je to tentýž výjev, který by měl zůstat jako rodinná památka v dřevěném rámu. Něco neměnného, trvalého, předem daného, co má rok, co rok tutéž podobu a tutéž myšlenku. V hlavách nám utkvívají jako umělecký obraz mistrů, než jako střetnutí lidí z masa a krve, jako srážky jejich zájmů, idejí. Tyto události, v historických dokumentech a na videozáznamech, zmrtvěly, ale jejich smysl, který otřásl naší zemí a změnil systém moci, nemůže zůstat v klidu, protože k vysvětlení oné doby mnohé chybí.

Byl jsem součástí onoho systému a také, bez ohledu na moji aktivitu, událostmi oněch dnů pohřben. Zkušenosti z roku 1989 přesvědčují, že jsem předlistopadovým a polistopadovým představitelům moci a jejich spojencům v Chartě 77 byl překážkou. Měli své plány, koncepce a já šel svou cestou. Přesto, že jsem se událostí a provokací na Národní třídě nezúčastnil, staří i noví vládci se vypořádali se mnou krutě. Prostřednictvím lží na mě svedli co mohli, hodili ke společenskému ubití, honili i jiné. Ani kousek studu neprojevili, šli za svým mocenským cílem. Kdybych stokrát a tisíckrát lítal po Václavském náměstí 15. ledna či po Národní třídě 17. listopadu 1989, nikdy bych si nedovolil, neodvážil se, podvádět, klamat národ či komunisty falešnými tezemi.

Před 15ti lety, prostřednictvím podivuhodných scén a nepochopitelných dramat, bylo od ledna 1989, předvedeno „okouzlující“ sametové divadlo. Mnohé jsem popsal v reportáži „Sny „Jara 68“ skončily 17. listopadu 1989“. Nejde o pohled erudovaného historika, politologa či teoretika, který by v komplexu dal výklad všech společenských zákonitostí, aktivit i machinací. Nejde ani o postoj taktika, který by v pudu sebezáchovy hledal alibi, prolézal všemi možnými směry a funkcemi, jen aby zveřejnění objektivní pravdy zabránil a i v nových podmínkách se měl dobře. Jde o přiblížení hnusných praktik dob minulých, ale i polistopadových vůči mé osobě, používaných praktik v komunistické straně. Žádný studentský průvod od Albertova po Národní třídu v Praze a následné provokace, bitky, jsem neorganizoval. Byl jsem politik, s vyhraněným světonázorem a problém doby mínil, bez chaosu a podvodů, řešit politickými prostředky.

Názor na politickou aktivitu jsem nikdy nezměnil. I dnes, byť v ústraní, věřím v myšlenky demokratického socialismu. Ani dnes nemám důvodu, abych odmítal či se styděl za jednu z nejvýznamnějších světových osobností, za Karla Marxe. Ani dnes nemám důvodu nevzpomenout naše teoretiky z let šedesátých jako Karla Kosíka, Jiřího Cvekla, Jaroslava Koláře, E. Boka a Lisého, Radovana Richtu, Otu Šika, Miloše Krále, Františka Šorma, Antonína Samka a další. Od nich jsem čerpal myšlenky a pokusil se jich využít k formování mé diplomové práce na vysoké škole politické. Díky jim jsem došel k přesvědčení, že socialismus a demokracie, sociální spravedlnost, demokratický otevřený systém představuje budoucnost lidstva. „Pražské jaro 68“ bylo vynikajícím pokusem o pluralitní demokracii, o návrat do Evropy, o respektování našich národních tradic.

Vysoká škola politická, Vysoká škola ekonomická, ale i kursy v Akademii společenských věd v Moskvě, následná praxe mě učily a nabádaly neustále, na myšlenkách sloučení demokracie a socialismu, pracovat, rozvíjet je. To nebyl stalinismus, to byl stěžejní problém filosofických prací Karla Marxe, ale také vývody Adama Smitha, které formuloval v knize „Blahobyt národů“ ještě před Marxem. Odpovědět si na otázku demokracie a socialismu znamenalo probírat se, i v podmínkách reálného socialismu, všemi historickými údobími, zkušenostmi komunistické strany, ale také sám v životě a práci vše zažívat a i ve složité době dané struktury moci, myšlenky demokratického socialismu se pokoušet sjednocovat. Vše chtělo čas, zásadněji řešit generační problém tehdejší moci a neuchylovat se k pochybným, rádoby revolučním činům.

„Převrat“ vyprovokovaný snílky v listopadu 89 nebyl důstojným aktem i když mnohými vítaný. Odpůrcům socialistických myšlenek se podařilo, že lidé se přestali, byť dočasně, k socialistické budoucnosti vyslovovat, slovo socialismus málem považovali za horší výraz jak německý fašismus. A to i přesto, že většina z nich dobře ví, že naše vlast, Evropa nebude nikdy konzervativní, ale socialistická. Od tohoto přesvědčení je nemůže odradit ani globální hra USA, s kterou většina národa nemůže souhlasit, neboť, dle mého názoru, jde o novou diktaturu, o ztrátu naší suverenity. Mnozí nezasvěcení si dnes kladou otázku jaký je rozdíl mezi okupací Československa v roce 1968 vojsky Varšavské smlouvy a okupací například Iráku vojsky USA v roce 2003?

Nepochybně předlistopadové deformace pojetí moci a pokusy o návrat stalinských principů byly hrozbou dalšího vývoje. Pluralitní demokracie se nemohla rozvinout na těchto dogmatech. Zásahu bylo třeba, aniž by bylo použito krvavých potyček či klamných hesel včetně následného nepochopitelného předání moci činitelům volajících po pravdě a lásce. Pravda a láska se nakonec projevila v obráceném směru, proklamace byly falešné. Iluze mnohých občanů také dávno vyprchaly. Postupně se mění vztah ke komunistům. Jestliže z počátku byly proti nim rozvíjeny krajně nepřátelské útoky, dnes lid nezajímá kdo byl či nebyl v komunistické straně, ale zajímá je neustále zdražovaní, stále se zvyšující daně. Národ se nezajímá o Havlovy morální kategorie, o jeho moralizování, ale posuzuje zda životní úroveň klesá či jde nahoru. „Ušlechtilé“ ideály jsou k ničemu, pokud roste nezaměstnanost a počet bezdomovců, pokud zůstávám lhostejný k projevům intrikářství a nenormálním honbám za peníze. Reálné problémy, které nám dějinný proces předkládá naší společnost polarizují a jsou předzvěstí, že dříve či později přijdou lepší dny.

Sociálně demokratická alternativa prosazovaná nejen sociálně demokratickou stranou, ale i stranou komunistickou, svým způsobem i stranou lidovou a některými středovými subjekty, bude mít zelenou. Socialismus byl, je a bude pro většinu národa ušlechtilým pojmem. Jen naivní člověk může tvrdit, že zhroucením byrokratické diktatury v listopadu 1989, došlo k jejich pádu. Jen nezasvěcený si může myslet, že se tak stalo díky V. Havlovi a jeho kolegům v disentu. Příčiny pádu konzervativců a jejich systému vycházely z aktivity samotné komunistické strany, z úsilí inteligence, studentů, dělníků i zemědělských družstevníků, mládeže, světového a evropského vývoje, aniž bych zkoumal, která skupinka města pražského a s kým vším možným vyvolala listopadový střet. Stejně bych na nic nepřišel i kdyby Moskva a západní centrály otevřely tisíce archivů, a prostudoval miliony materiálů Stb, jak se mnozí historici mylně domnívají. Společenské změny byly nastoleny dávno po srpnu 1968, v podmínkách „normalizace“ a to bez tajných archivů a intrik.

Globální politika USA, Sovětským svazem akceptovaná, vyžadovala přehodnotit řadu koncepcí, plánů daného politického systému a řídících subjektů, ať v oblasti restrukturalizace národního hospodářství, intenzity a produktivity práce, sociální politiky, kultury, zdravotních systémů, politického sytému, politiky vůbec apod. Přehodnocení se strany tehdejších vůdců bylo problematické, nemožné, vážně by narušilo dosavadní teorie komunistické strany, její orientaci na sociální aspekty dělnické třídy. Globální politika konkretizovaná tehdejším Helsinským a Videňským ujednáním byla přijata i komunistickou stranou, jejími vůdci. Tímto aktem, jakož i souzněním s gorbačovskou přestavbou, se dostali do „slepé uličky“. Společenský pohyb, který komunistická strana formou společenské přestavby a demokratizace společnosti sama nastolila, byl nad jejich schopnosti. Proto vůdcové komunistické strany a státu přešlapovali z místa na místo, točili se zleva do prava a z prava do leva. Ohlupovali národ, očekávali, že Sovětský svaz změní politiku, vůdce, a vše se vrátí do podmínek stalinismu. Nakonec předlistopadoví vůdcové pochopili, že ani útlak a zvyšování jakýchkoliv represí k ničemu nevede a nepovede, proto se vzdali. Neměli jiné východisko než zorganizovat puč, předání moci zatemnit. Při tom si stačili vyřídit účty z mnohými nepohodlnými lidmi a prostřednictvím „dohlížecích“ a „vyšetřujících“ komisí sehrát před národem komedii. Koho jiného mohli tajně pověřit „převratem“ než „svazáckou generaci“, která netrpělivě čekala na uspokojení svých mocenských ambicí a která se také na klíčový den – 17. listopad 1989 – s účastí Stb, zahraničních brigádníků a s tak zvanou opozicí, dobře připravila. Léčka, šoková terapie dějin byla na světě! Koho jiného bylo možno vyzvednout do popředí než V. Havla z Charty 77. O něm jakož i o dalších chartistech, vůdcové starých pořádků, věděli prakticky vše, dlouhodobě s nimi byli, přímo či nepřímo ve spojení. V.Havel mohl za určitých podmínek věrně „sloužit“, byť národ o něm mnoho nevěděl, ale to stačili jistí činitelé a sdělovací prostředky rychle napravit. Svět se divil: komunisté zvolili Václava Havla presidentem republiky, národ se radoval.

Mnohé funkcionáře, politiky však V. Havel brzy rozčílil. Přihlásil se k řešení německé otázky, rychle pracoval pro náš vstup do NATO, přispěl k rychlému odchodu naší země z Varšavské smlouvy, přispěl k rozbití našeho zbrojního průmyslu a k rozkladu zahraničního obchodu, neúnavně navštěvoval USA, po světě přednášel filosofické citáty, svět ho pojal jako nejvýznamnější osobnost české a slovenské historie, v rozporu se skutečností, byl přirovnáván k presidentu T. G. Masarykovi. Český mesiáš byl na světě. Zřejmě v domnění, že filosofická témata a gesta pomohou k rychlému odjezdu do Evropy, upřednostňoval náš vstup do Evropy, „předvídal“ ústavu evropského superstátu, ale jakoby zapomínal, že garantem dobré, spolehlivé a pluralitní Evropy by měly být i pozitivní vztahy k Ruské federaci. Evropa, evropská sounáležitost, trh, vědeckotechnický rozvoj bez bohatého a vlivného, Ruska jsou nemyslitelné.

Nepochybuji, že v mnohém listopad a rok 1989 přispěl i demokratickému socialismu, který měl a má perspektivu. Většina národa netouží po kapitalismu 19. století ani po středověkých pořádcích. Projevy tunelování a rozkrádání, hra s arogancí moci nemohou být perspektivou. Žádná diktatura peněz nemůže zaručit občanskou svobodu všech sociálních skupin. Jde o pouhou iluzi, dočasný jev! Kapitalismus nikdy nebyl a nemůže být demokratický, diktatura tanků je stejná jako diktatura peněz. Marxova platforma o spojení výrobní a politické aktivity, veliký vliv vědeckotechnické revoluce na dějiny jsou stále živé, stejně živá jsou jeho pojetí odcizení, antropologie, názory na umění či sociologii. Podstatou jeho pojetí politiky je uspokojování lidských potřeb v celé jejich bohaté struktuře. Politika se nezabývá morálními principy ani dramaty psanými u pivního sudu, politika se zabývá ekonomikou, její schopnosti naplňovat zájmy lidu. Vědeckotechnický rozvoj, intenzita a produktivita práce jsou faktory, které mění životní podmínky, uspokojují lidské zájmy. Toho si byli vědomi mnozí komunisté i před rokem 1989. Nepřítelem těchto myšlenek nebyli oni, ale byrokratická diktatura, stalinisté.

V posledních 15ti letech se stalo neměnným pravidlem obviňovat za chyby polistopadových vlád komunisty. Ač mnohé nevylučuji, je to zřejmě nejjednodušší cesta k zakrývání neschopností jiných. Čas velí abychom se jednotlivých politiků ptali jak proměňují rozhodující otázky českých zemí v konkrétní výsledky tak, aby je mohli lidé ohmatat, prožít. Čas velí, abychom se jich ptali zda cesta ke kapitalismu, mnohými tak prosazovaná, cesta do Evropy je onou platformou, které oni sami věří. Jdeme do ráje či do pekel? Jde o návrat do obdobného období jako po roce 1620, do údobí Velkoněmecké říše či o moderní prostředí sociálně demokratické Evropy, v níž svoboda pro každého bude samozřejmostí, stejně jako pluralitní vlastnictví výrobních prostředků.

Pokud hlouběji zkoumáme události před 15ti lety lze konstatovat, že v lednu na Václavském náměstí či na Národní třídě 17. listopadu 1989 socialismus neprohrál, tam prohrál dogmatismus stalinského typu spojený s totalitní strukturou moci. A je lhostejné kdo dal či nedal pokyn k pochodu mladé generace, aniž si sama mnohdy uvědomovala o co vůbec šlo. Čas vybízí konečně, zcela otevřeně, mluvit o smyslu událostí roku 1989, o jejich všech hybných silách, zbavit se zbytečných mýtů, které jsou v zásadním rozporu se skutečností, mnohé očistit od nánosů frází a farizejství, urážek a utrpení. K takovému kroku je nevyšší čas! Bez objektivního poznání minulosti, nelze řešit budoucnost!

Leden 2004

Rudolf Hegenbart

Leden 1989 – Nástup ke společenskému zvratu

Když jsem v 2. polovině roku 1989 hovořil s generálním tajemníkem ÚV KSČ M. Jakešem, po mém nástupu na 13. oddělení, o politické práci komunistů na úseku mocenských orgánů státu, pochopil jsem z jeho slov mj., že ona práce nemůže spočívat v administrativně direktivním usměrňování. Dal mně ústní pokyn, aby politika v těchto úsecích napomáhala řešit obecné problémy společnosti v souladu se společenskou přestavbou a rozvojem demokracie. Byl to významný impuls. Využil jsem ho hned při prvním setkání s pracovníky oddělení, do jehož čela jsem byl nečekaně postaven. Informoval je, že jejich práci budu považovat za úspěšnou pouze tehdy, bude-li v souladu s filosofií společenské přestavby, bude-li přispívat k rozvoji demokracie a k odstraňování dogmatismu poplatného padesátým létům. Nemínil jsem tolerovat jakékoliv zasahování do aktivit ústavních a vládních činitelů. Ti měli svoji odpovědnost, která vyplývala z ústavy. Koneckonců na Komisi FS pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu 1989 to komentoval tehdejší vedoucí odboru bezpečnostní politiky, který jako příslušník vnitra byl uvolněn z ÚV KSČ a vrácen na své bývalé pracoviště. Na komisi řekl, že Hegenbart, po příchodu na oddělení, důsledně dbal, aby aparát komunistické strany nezasahoval do konkrétní pracovní činnosti rezortů, a velmi vehementně razil tendenci politického vedení. Pisatel knihy Polojasno naznačil, že v Komisi udělali velkou chybu, když pozvali tohoto vedoucího odboru k výslechu. Chtěli zřejmě slyšet úplně něco jiného.

JAKÉ ZKUŠENOSTI BYLY BRÁNY V ÚVAHU ?

Na sklonku roku 1988 byli přijati na oddělení noví pracovníci, civilisté, s vysokoškolským vzděláním. S nimi, a s kolektivem spolupracovníků mimo oddělení, s kterými jsem pracoval již na ekonomickém oddělení a ve vládní funkci, jsme diskutovali příčiny nespokojenosti studentů a mnoha obyvatel. Měli jsme výhodu v tom, že jsme dojížděli na víkend z Prahy domů, znali názory veřejnosti mimo Prahu, setkávali se s inteligencí, s dělníky, členy zemědělských družstev. Osobně jsem nevysedával s různými skupinkami po restauracích v Praze a neodsuzoval toho či onoho činitele. Z diskusí s lidmi, z poznatků demonstrací v Praze, jsem nepostřehl, že by byl vyhlášen boj dělnické třídě, ale postřehl jsem, že je vyhlášen boj vládnoucí špičce komunistické strany. Proč? Pro nepřesvědčivost jejich činů v souvislosti se společenskou přestavbou, pro jejich tendence nastolit staré, přežité, praktiky v politice, pro jejich lavírování na samém okraji hrany.

Nabyl jsem přesvědčení, že tyto tendence vychází z nepochopení společenské přestavby, z nechtění jejího uskutečňování, z neustálého podezírání pracovníků teoretických pracovišť, z vysokých škol, z neustálého „hlídání“ „osmašedesátníků“, z jejich frází když mluvili o přestavbě, ale praxe byla úplně jiná.

Od nejvyšších představitelů komunistické strany jsem osobně neslyšel nikdy, co jsou ty protispolečenské síly? Kdo to vlastně byl? Ti, kteří usilovali o výrazný společenský pohyb nebo ti, kteří tento pohyb brzdili? Znal jsem mnoho mimořádně schopných lidí z akademie věd, vysokých škol, výzkumných ústavů, výroby, a také s nimi spolupracoval v okresech, v kraji, i v centru, a využíval jejich teoretických prací. Všichni bádali, studovali, pracovali, navrhovali, doporučovali, volali po zrychlení tempa společenské přestavby ku prospěchu československé společnosti. Nedošel jsem k závěru, že by byli protispolečenskými silami jen proto, že touží po pokroku, že jsou proti dogmatismu, proti neschopnosti vůdců. Hloupé teorie o protispolečenských silách šířili dogmatici, kterým chyběl rozhled, znalost vývoje světa, Evropy, naší společnosti. Báli se vzruchu, pokroku, báli se všeho nad čím ztráceli kontrolu. Existoval rozdíl mezi člověkem, který chápal společenský pokrok a proces uspokojování potřeb a zájmů obyvatel a člověkem, který sice takřka každodenně o pokroku mluvil, ale současně ho všemi prostředky brzdil. Konservatismus nemohl být žádnou perspektivou.

Z mnoha informací sdělovacích prostředků našich i zahraničních, ministerstva vnitra, bylo možné vyčíst, že mezi protestujícími bylo mnoho těch, kteří toužili po monarchii, či po podmínkách velkoněmecké říše. To byl varovný jev! Několikrát o takové tendenci hovořil generální tajemník a konstatoval, že naše společnost by měla kráčet maximálně do podmínek Pražského jara 1968. Z pohybu mnoha shromáždění však bylo možné vyčíst myšlenky veršů Jaroslava Vrchlického: „Jsme všichni dělníci, ať rukou, duchem a všichni se hlásíme k životu. Ó lidský duchu, z prachu se již zvedni!“ Stačilo doplnit slovy T. G. Masaryka: „…i student český, podobně jako jinde jeho kolegové akademičtí, v našich dnech hledá sblížení s dělnictvem… český student a český dělník jsou si hospodářsky a sociálně blízcí… Studentstvo české, jako všude, vždy stálo v čele pokroku a nových idejí….“

JAK PŘIJALO 13. ODDĚLENÍ UDÁLOSTI V LEDNU 1989 ?

Opatření vlády a předsednictva FS schválené i předsednictvem ÚV KSČ je známé. Mnohé výhrady k jeho obsahu měli i někteří bývalí a tehdejší členové vlády a ÚV KSČ. Nejednotnost v posuzování zákroku proti demonstrujícím i k obsahu opatření měli výhrady někteří pracovníci aparátu ústředního výboru KSČ, vládních a hospodářských institucí. Rovněž většina pracovníků oddělení, které jsem vedl a spolupracovníků mimo oddělení, došla k závěru, že stanovisko vlády a předsednictva nebude podpořeno. Společně jsme konstatovali, že zásah proti demonstrujícím občanům byl nepřiměřený, brutální, zbytečný. Nepřiměl davy ke klidu, ale naopak dal podnět k další radikalizaci nejen opozičního hnutí, studentů, ale i většiny komunistů. Události ledna 89 názorově rozštěpily komunistickou stranu, vytvořily podmínky ke společenskému zvratu. Bylo třeba rozhodných kroků ke změně stavu.

Z toho důvodu kolektiv pracovníků a spolupracovníků oddělení vypracoval kontradokument pod pracovním názvem „Návrh postupu proti působení protisocialistických struktur.“ Prací se zúčastnil postupně také náměstek ministra vnitra generál Lorenc, generální prokurátor dr. Pieščak a také na závěr ministr vnitra Fr. Kincl. Opatření doporučili, se zdůvodněním souhlasili. Byl to pozitivní jev.

UKÁZKA DOKUMENTU. KTERÝ BYL V LEDNU 1989 PŘEDLOŽEN GEN. TAJEMNÍKOVI ÚV KSČ VČETNĚ NĚKTERÝCH OPATŘENÍ

První stránka dokumentu [PDF 444 kB]
Zdůvodnění opatření [PDF 746 kB]
Některá navržená opatření a návrh, aby vedoucí činitelé šli na vysoké školy dle rozdělovníku a diskutovali se studenty o společenských problémech 1. část 2. část [PDF 632 a 600 kB]

Ukázka z pracovního podkladu Charakteristika některých tendencí současného vývoje světa [PDF 686 kB]
Diferenciace ve společnosti [PDF 590 kB]
Návrh úkolů pro politické orgány [PDF 522 kB]
Současné období je klíčové… [PDF 751 kB]

Všechny ukázky dokumentují, že oddělení a jeho spolupracovníci, z hlediska svých tehdejších znalostí, měli snahu doporučit generálnímu tajemníkovu řešení, což bylo jednou z povinností všech oddělení. Materiály nebyly přijaty. Dříve došlo k jejich odsouzení, stejně jako dalších podkladů předložených v prvním pololetí roku 1989. Mám na mysli soubor návrhů z oblasti životního prostředí a změn stranické práce v orgánech státní moci.

PORADA VEDOUCÍCH ODDĚLENÍ S TAJEMNÍKY ÚV KSČ

Porada se konala v říjnu 1989 z důvodu připravovaného zasedání ÚV KSČ v prosinci téhož roku. Vedle ostatních vedoucích jsem na poradě vystoupil i já. Přikládám část svého vystoupení. Pak už následoval 17. listopad….

Část vystoupení na poradě vedoucích – str.1 [PDF 1,18 MB]
Část vystoupení na poradě vedoucích – str.2 [PDF 1,36 MB]
Část vystoupení na poradě vedoucích – str.3 [PDF 1,25 MB]

ČLÁNEK R. HEGENBARTA V SOVĚTSKÉ IZVĚSTII – SRPEN 1989

článek v Izvěstiji 1. část [PDF 1,54 MB]
článek v Izvěstiji 2. část [PDF 1,72 MB]

Analýza pana Dolejšího – bomba!

V analýze jsem z ničeho nic už nebyl obhájcem stalinismu (ač jsem nikdy nebyl a nemohl být), ani člověkem, který hnal davy ke světlým zítřkům, ale mužem, který dlouhodobě připravoval převrat, byl ve spojení s opozičními silami, byl koordinátorem akcí mezi ÚV KSČ a disidentským hnutím, spolupracoval s mnoha osobnostmi, měl dlouhodobé vztahy na poradce presidenta V. Havla apod Všechna tak zvaná fakta pana Dolejšího jsem musel odmítnout. Navíc jsem byl přesvědčen, že to nemůže být jeho osobní analýza, ale kolektivní dílo příslušníků Stb. Další kompromitace! Napsal jsem mu přiložený dopis.

Dopis M. Dolejšímu [PDF 491 kB]

Zanedlouho pan Dolejší odepsal. Jeho odpověď následuje. Moje mínění se částečně potvrdilo. Věřím, že si čtenář odpověď pana Dolejšího dobře pročte u udělá závěr.

Odpověď M. Dolejšího [PDF 618 kB]

NÁSLEDOVALA MOJE ŽALOBA PANA DOLEJŠÍHO

Prostřednictvím právního zástupce jsem na pisatele podal žalobu. U soudu pro Prahu 9 proběhl nejprve pohovor se snahou smířit obě strany. K soudnímu pohovoru přišel pan Dolejší se svým „důvěrníkem“. Nemínil nic odvolat naopak své tvrzení chtěl doložit magnetofonovými záznamy, odposlechy zpravodajských služeb. Usmál jsem se. Jak mohl politický vězeň komunistického režimu, důchodce, mít záznamy zpravodajských služeb? To mně nebylo jasné. I soudkyně odmítla záznamy využít. Neshodli jsme se.

Moje žaloba byla podána. O svědectví jsem požádal všechny, kteří byli uvedeni v Analýze, a s kterými jsem měl spolupracovat. Nikoho z nich jsem neznal, nikdy s nimi nehovořil. Těsně před soudem vyšel dne 28. března 1991 v nezávislém deníku Špígl článek Zdeňky Lehké „Učme se morálce“. Nabádala předpokládané svědky, aby nešli svědčit. „Já osobně“, psala paní Lehká, „bych například v roli člena bezpečnostně branného výboru FS a poslance nikdy nešla svědčit u soudu vlastně ve prospěch pana Hegenbarta, bývalého vedoucího 13. oddělení ÚV KSČ, jehož roli připouští nejen Charta 77, ale byla uvedena i v dokumentu BBC…“ Nemám co dodávat. Nechť si každý pročte přiložený článek.

NEUVĚŘITELNÝ ZÁŽITEK PŘED SOUDNÍM JEDNÁNÍM

V chodbě před soudní síní plno lidí, komunisté, republikáni a také prý političtí vězňové. Spolu s právním zástupcem jsme se těžce dostávali do soudní síně. Účastníci volali, že půjdu do plynu, musím být oběšen. Ve velké tlačenici byl napaden můj právní zástupce. Obdržel několik políčků. Protože mě vůbec neznali, a byli vědomě naorganizovaní, spletli si mě s právním zástupcem.

Soudkyně s velkým úsilím zahájila soud. Po základních formalitách položila oběma stranám dotaz zda jsme vypovídali před vyšetřovací komisí FS. Oba jsme potvrdil, že ano, načež přelíčení ukončila až do doby skončení práce komise. Ani jeden svědek se nedostavil. Pochopil jsem, že hledání pravdy je zbytečné. Žalobu jsem stáhl a musel zaplatit výlohy. Manželka vše oplakala a přála si, abych si nikoho nevšímal.

Žaloba na M. Dolejšího – strana 1 [PDF 945 kB]
Žaloba na M. Dolejšího – strana 2 [PDF 1,54 MB]
Žaloba na M. Dolejšího – strana 3 [PDF 1,34 MB]
Žaloba na M. Dolejšího – strana 4 [PDF 337 kB]

Tentokrát prokurátorovi z lopaty neutečeš!

Tak zněl jeden z anonymů, který jsem obdržel v roce 1990 od „gardových“ komunistů Žďáru nad Sázavou. Nebylo se čemu divit. O tuto možnost usilovali již v 70. letech minulého století když jezdili si na mě stěžovat na ústřední kontrolní komisi ÚV KSČ, kterou vedl tehdy M. Jakeš. Dle nich jsem byl revizionistou, poplatný politice z ledna 1968, neuznával jsem diktaturu proletariátu. Vraceli se spokojení a mezi svými prohlašovali: „S Hegenbartem je to vyřízeno, dostane to i s úrokama!“

Tentokrát měli novou příležitost, ale v obráceném gardu. Mocichtiví revolucionáři z řad mládeže, studentů, Stb, federální vlády, KGB, mě označili tentokrát stalinistou, který se „pral“ za jeho principy na Národní třídě v Praze 17. listopadu 89. Prostřednictvím všech možných tradičních, i na rychlo a účelově vzniklých sdělovacích prostředků, sdělovali občanům jaký jsem vyvrhel, muž dvojí tváře, záhadný muž apod. Někteří pražští činitelé vyrukovali dokonce s faktem, že jsem vedl 2. centrum ve straně. A tak nebylo divu, že po posledním rozloučení s delegací KSSS, po přípitcích na lepší časy, jsem měl být tentýž večer, 17. listopadu 89, zatčen za bitku, kterou někdo cílevědomě naplánoval, vyprovokoval. Něco obdobného se v historii KSČ již stalo…

STUDENTSKÉ LISTY V ÚTOKU

Odebíral jsem je od samého počátku. Obdobné Studentské listy UK jsem odebíral i v roce 1968. V jednom vydání v roce 1991 zaujal článek slovenské studentky v Praze „Čubův slušovický syndrom“. Později se stala tiskovou mluvčí českého ministra vnitra.

U několika citací jsem se zastavil. Například pisatelka psala: „…že pán Hegenbart bol v Slušoviciach vítaným hostóm, svedčí fakt, že v rokoch 1988 a 89 tam zriadil výcvikové stredisko pre „bojůvky“, kterých členovia boli něskor nadsazovaní do demonštrácií jako provokatéri. V roku 1988 už zachvátil ošial Gorbačovskej perestrojky a tito luďia boli cvičení aj pre usporadúvanie „diskusních fór“ a nadsavaní do občanských iniciatív. Jedno z takových školiciacích stredisk bolo aj v Slušoviciach…“ Nehorázné, podlé obvinění bylo na světě! Nebezpečná lež mimořádného formátu.

Z uvedeného článku jsem vybral i další zajímavost : „…Zatial nemáme preukazateľné podklady pre spoluprácu Slušovic s Hegenbartovou vedeckotechnicku rozviedkou ÚV KSČ. Niekolko svedkov však tvrdí, že táto spolupráca bola uskutečňována na základě osobných kontaktov a vazieb medzu Čubom a stranickými predstaviteľmi, ktorí 13. oddělebí viedli, konkrétne Hegenbartom..“ Další obrovský nesmyl, lež. Hegenbart žádnou rozvědku nikdy nevedl. Neřídil.

Bylo mně divné, kde studentka získala takové informace. Sám jsem si vytvořil jednoznačný závěr, že čerpala ze zdrojů Stb. Že by vědomá spolupráce studentů a některých kruhů Stb? A tak jsem jí poslal dopis, který následuje.

MŮJ DOPIS BEATĚ BERNÍKOVÉ


Dopis B. Berníkové [PDF 771kB]

V listopadu 1991 ve Studentských listech zveřejnila stručnou odpověď:

„Pane Hegenbarte, já zírám. Beáta Berníková“

Zíral jsem ale já.

Hledal souvislosti mezi projevem presidenta V. Havla na Staroměstském náměstí v Praze v únoru, kde mluvil o potřebě likvidovat „slušovické nitky“, mezi Stb , studenty a také některými pracovníky předsednictva federální vlády, pražským podzemím.

Velké protihegenbartovské spiknutí?!?!

ZÁVĚR?

Všestranné útoky byly vedeny vůči mně i přesto, že jsem od poloviny listopadu 1989 až téměř do poloviny roku 1990 byl nemocen, po infarktu. Byla to bezohlednost. I uvedený článek B. Berníkové byl cílově vedený článek. Měl mě zkompromitovat, odvést pozornost od skutečných organizátorů bitky na Národní třídě a navodit výslechy, veřejnost, směrem k Hegenbartovi a také ke Slušovicím?

Když mně generální tajemník ÚV KSČ M. Jakeš v druhé polovině roku 89, po mém nástupu do funkce vedoucího 13. oddělení ÚV KSČ, zadával úkol rozbít propojení Stb a pracoviště ústředního výboru KSČ, zpracovat koncepci práce oddělení, které jsem vedl v souladu se společenskou přestavbou, netušil jsem následky. Ano, v souladu s úkolem odcházeli příslušníci vnitra, kteří pracovali na oddělení, ale byli placeni svým ministerstvem, což byl nevídaný jev, na svá mateřská pracoviště a na oddělení přicházeli vzdělaní civilisté, odcházeli i někteří činitele ministerstva vnitra. Když jeden z pracovníků oddělení, které jsem vedl, diskutoval můj návrh, aby byly zrušeny dosavadní odbory oddělení a nahrazeny úsekem, který se bude zabývat využíváním a zneužíváním práva příslušníků v podmínkách úseků vnitra a armády a druhý úsek oblastí životního prostředí, přišel rozladěn. Na ministerstvu vnitra mu někteří činitelé řekli, že je „blbec“ a já „zločinec“. Nic nezůstávali dlužni, začali „utápět“ ve vlastní šťávě, jak říkali o tom, který se vymykal dané praxi.

Teoretickým pracovištím byl zadán úkol s pracovním názvem „Ochrana a obrana socialistické společnosti v podmínkách společenské přestavby a rozvoje demokracie“. Směr, který presentoval a prosazoval Hegenbart se nelíbil žádné ze skupin, které se připravovaly k převzetí moci. Vlastně jim překážel a tak bylo potřeba zlikvidovat strůjce. Důvodů měli dostatek! Já jsem se, za celou dobu mé působnosti v Praze, nezapojil do žádné „stáje“, jak se jednou dotazoval pan Jiří Ruml v Lidových novinách. Tehdy v článku, ve kterém v létě psal, že „švestky dozrávají na Vysočině na podzim“ se dotazoval „do které stáje patří Hegenbart?“ Hegenbart nepatřil do žádné stáje, šel svou cestou. Proto se do něj, po listopadu 1989, pustili téměř všichni, obviňovali ho, podezírali, vymýšleli lži, kombinovali možné s nemožným, vymýšleli jeho spojence od Stalina až po V. Havla, jmenovali ho generálem vnitra, poté vojsk, volali po zatčení, uvěznění, tak jako požadoval výše uvedený anonym. Koneckonců OF ve Žďárských strojírnách požadovalo, aby všechny podniky v republice žádaly potrestání moje a Kincla „protože jsme byli ve funkcích“. Stanovisko bylo doplněno dopisem, ve kterém mně pisatel oznamoval, že „ve Žďárských strojírnách a ve Žďáře nad Sázavou nikdy a s ničím neuspěju.“ Nebylo o čem mluvit. Konečně jsem měl vše dostat i s úroky!

ZMĚNY BYLY NASTOLENY DÁVNO NEŽ SI VZPOMĚL V. HAVEL

V knize „Albertov 16:00″ vydané v roce 2009 jsem mj. napsal, že: „proces společenských změn u nás začal koncepcí slušovického Agrokombinátu a to v době kdy jsem o Slušovicích nic nevěděl. Byli první v republice, kteří se odklonili od dogmatických pouček té doby a k uspokojování potřeb a zájmů společnosti a družstevníků šli cestou vědeckotechnického pokroku. Využili všech sil, které byly v té době k dispozici. Doložili životaschopnost politiky „Pražského jara 1968“ v mnohých směrech demokratičnosti tuto politiku překonávali. Měli podporu většiny národa a především mladé generace…. Podpořil jsem je i já, jednoznačně. Tato orientace vyžadovala odstup od stereotypů politických aktivit známých z padesátých let minulého století. Pojem intenzifikace nemohl být zaklínadlem pro staré praktiky, ale vyžadoval cílevědomě rozvíjet duchovní život, dát šanci intelektuálním vrstvám… Žil jsem vírou, že nastolené programy mají hluboký politický dosah, jsou velikým, zásadním převratem v dosavadním pojetí práce komunistické strany…“.

Nepochybně na Zlínsku začal proces společenských změn. Snažil jsem se jej rozvíjet i v Praze. Nebyl jsem pochopen, ale odhozen. Komunisté a tehdejší opozice měla úplně jiné zájmy. Nejednou se domnívám, že v pozadí mnohých byly tužby po návratu kapitalismu, do dob monarchií či velkoněmecké říše. A co přísaha presidenta V. Havla o věrnosti socialistické republice a občanů, činitelů, kteří přísahali jako vojáci naší armády? Já jsem, při převzetí diplomu z vysoké školy politické v roce 1969, sliboval tehdejšímu rektorovi školy, že zůstanu věren politice Pražského jara 1968. Slib jsem se snažil splnit, přes všechny překážky!

Článek B. Berníkové ve studentských listech [PDF 2,27 MB]
Článek B. Berníkové ve studentských listech [PDF 2,89 MB]

Dopis, který jsem psal předsedovi KSČ L. Adamcovi dne 26.4.1990

Byl to svým způsobem zoufalý dopis, v době mé srdeční nemoci. Pokusil jsem se připomenout některé naše vzájemné aktivity. V závěru jsem konstatoval:

„A tak mě zničte! Jen o jedno prosím, nechte v klidu žít a pracovat moji rodinu.“

Dopis L. Adamcovi str.1 [PDF 880 kB]

Dopis L. Adamcovi str.2 [PDF 980 kB]

Dopis L. Adamcovi str.3 [PDF 987 kB]

Dopis L. Adamcovi str.4 [PDF 492 kB]

Havel řízen z vísky na Moravě!

Už v létě 1989 z různých zahraničních a vnitřních zdrojů jsme se dovídali, že USA i generální tajemník komunistické strany Sovětského svazu M. Gorbačov mají zájem, aby presidentem republiky se stal Václav Havel. Australské noviny, dle mnohých čtenářů, sdělovaly, že v Československu bude politický převrat. Nepochybuji, že s takovou alternativou souhlasilo mnoho našich lidí z řad opozice i z řad komunistické strany a svazu mládeže. S tehdejším systémem a především prováděnou praxí, přešlapováním na místě, s nerozhodností vůdců při přeměnách společnosti, nesouhlasila většina národa. Jméno zmíněného disidenta bylo zřejmě mottem i událostí 17. listopadu 89.

Kdo potřeboval střet na Národní třídě?

Komunisté anebo ti, kteří se potřebovali zbavit nepohodlných lidí a vytvořit podmínky, aby jejich přední činitel byl skutečně presidentem? Střetem na Národní třídě si otevřeli cestu k vyšetřování, k obviňování, k likvidaci těch, kteří jim překáželi. Jakýkoliv jiný záměr byl nepřijatelný. Nemohl uspět L. Štrougal, ani na druhé straně A. Dubček, ani Hegenbart, o kterém roznášeli falešné zprávy, že bude generálním tajemníkem komunistické strany, nemohli uspět ani ti činitelé moci, kteří tak vroucně po této funkci toužili. Stali se nakonec loutky v režii těch, kteří připravovali přednímu disidentu cestu k moci. Jejich účast na shromážděních organizovaných opozicí byla směšná. Opozice s nimi nikdy nepočítala.

Opozice věděla, co činí

Nové činitele komunistické strany potřebovala opozice využít ke svým záměrům., ke schválení toho či onoho zákonu, různých opatření, ke schválení lídra do funkce, „oddělání“ nepohodlných lidí. A tak komunisté pod vedením nových činitelů komunistické strany se činili. Bez ohledu na své zásady volili jednomyslně toho koho jim opozice předložila, vypořádávala se s lidmi, kteří měli svůj názor a dlouhodobě připravovali společenské změny, ale ne kapitalistické, ale demokraticko socialistické. Národ ani komunisté nechtěli kapitalismus ani monarchii! Nestyděli se obvinit reformátory a označit je za stalinisty a ze stalinistů „udělat“ demokraty. Zorganizovali u mě domovní prohlídku s falešným udáním proto, že prý „listinná dokumentace 17. listopadu je v mých rukou“, po druhé mě mínili odvést na noční výslech do Prahy a možná ubít, po třetí mě obvinili, že jsem pozval vojska Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 ač jsem studoval a prosazoval principy „Pražského jara 1968“ a také mě vyslýchali za proces a za popravu Milady Horákové, ač mně bylo v té době 17 let a o politice a ani o Horákové nic nevěděl. Jednoznačně odmítli, pomluvili, zatemnili, všechny reformní kroky, návrhy na uspořádání společnosti v demokratickém duchu, všechny dohody, které jsem uzavřel v USA. Kanadě či s technickou inteligencí u nás.

Volání po potrestání, po smrti

Navrhovali vězení, smrt. Ubili mě společensky, ekonomicky. Když bylo třeba to či ono zvýraznit nelenili. Označili jednotlivce za spolupracovníky V. Havla, opozice. Veřejné mínění muselo pracovat v jejich prospěch a v neprospěch těch, které dali na index.. Média se předháněla. Dozvěděl jsem se, že jsem blízký přítel V. Havla, ač jsem s ním nikdy nemluvil a nesetkal se s ním. Přiložený sken dokumentuje tehdejší situaci. Národ, rodina, všichni věděli, že se stýkám s Havlem, jezdím za ním do Lán, manželka mu nosí ode mě, do tajné schránky, zprávy apod. Nesmyl za nesmyslem, lež za lží, ničeho se neštítili

Mottem se mně stala báseň J.V. Sládka

„V bolestech a hoři tiše, tiše, tiše –
vůči křivdám světa ještě tišeji,
ať se hlava chýlí, srdcem stále výše!
a tak neslyšnými kročeji

Ještě trochu lásky těm kdož byli moji
ještě požehnání kraji, v němž jsem vzrost,
ještě trochu práce a po všem tom boji
čekat tiše, tiše, smrt až řekne dost!“

Dnes pláčou nad rozlitým mlékem, možná truchlí… Budiž jim dobře. Mnozí podnikají, mají majetky,stali se kapitalisty, mají co chtěli. Víra? Přesvědčení? To u nich dávno neplatí. Zřejmě neplatilo nikdy…

Bratrská pomoc…? Že by?

V květnu 1989 se v Československu setkali pisatelé detektivek. Přijel i významný spisovatel Sovětského svazu J. Semjonov. Neznal jsem ho, Nikdy se s ním nesetkal. Ministr vnitra ho pozval na večeři. Pozván jsem byl i já. Spisovatel měl zpoždění a tak nezbývalo než si dát v předstihu vodku a čekat, Po příchodu, po pozdravech a představení přítomných jsme zasedli ke slavnostnímu stolu. Ministr požádal spisovatele o přípitek. Spisovatel se ujal slova. Vedle obvyklých společenských frází vysvětlovat podstatu společenské přestavby, principy demokratizačního procesu, rozebíral pojmy jako svoboda a lidská práva, kritizoval nás za nehybnost v těchto oblastech, bez povšimnutí nenechal strukturu našeho hospodářství, špatný, nedokonalý, výrobní proces. Připadalo mně, že chce školit konzervativce či činitele kasárenského komunismu. Jeho vystoupení mě vyprovokovalo. Řekl jsem svůj názor otevřeně, bez diplomacie.

Zeptal jsem se zda-li si nespletl území, ve kterém se nachází. Připomenul mu, že nás o svobodě a demokracii nemusí školit. Na těchto principech se rodil a vznikl náš československý stát. Celému světu byla známa kulturní vyspělost našeho lidu, jeho tužby po svobodě, jeho píle, um, odvaha, víra ve spravedlnost. Měl by znát, že například za Rakousko – Uherska bylo více jak 60 % jeho průmyslové výroby v českých zemích. Odtud pramenil technický um a pracovní zručnost inteligence a dělníků. Naše orientace na těžký průmysl, absence vědeckotechnických styků s průmyslově vyspělým světem, byla dána mj. zájmy Sovětského svazu. Přešli jsme na energeticky náročné výroby, které, vedle mnoha kladných rysů, musely mít vliv i na životní prostředí a na myšlení obyvatel apod. Rozohněn jsem přátelsky dodal: bude-li nás i nadále „školit“, požádám přítomného ministra, aby přistavil letadlo, které by jej odvezlo do Damašku odkud může jít pěšky do Moskvy a cestou vyprávět, co je přestavba, jak se projeví u nich a v celém společenství národů.

Tušil jsem odplatu. Odvětil stručně: „Ty aparátčik!!“ Uvědomil jsem si, že jsem „přestřelil“, ale čas na omluvu nebyl. Tušil jsem, že se dostaví odezva….

Nečekaná návštěva v listopadu.

V týdnu před 17. listopadem 89, prostřednictvím politicko-organizačního úseku ústředního výboru KSČ, jsem byl informován, že nás ve dnech 14. – 17. listopadu toho roku navštíví delegace komunistické strany Sovětského svazu, v čele s mým partnerem. Velké překvapení. Nikoho jsem nezval, s nikým nic nedojednával. Návštěvu zorganizoval, bez mého vědomí, úplně někdo jiný. Všechny zájmy a práce musela jít stranou.. Bylo třeba se věnovat delegaci. Delegace se chtěla zabývat přístupem našich orgánů právní ochrany v boji proti porušování právních norem, otázkami systému působení orgánů právní ochrany a orgánů místní samosprávy, účastí veřejnosti na protispolečenské činnosti apod.
Tyto otázky zkoumala delegace, v mém doprovodu a v doprovodu mých spolupracovníků, v Praze, v Bratislavě, Trnavě a v Jihlavě. Návštěvy Motorpalu Jihlava a v Jihlavě se zúčastnil i tehdejší velvyslanec Sovětského svazu.

Dne 17. listopadu jsem se, v odpoledních hodinách, rozloučil s delegací. Odletěla do Moskvy. V Praze mě nikdo nepotřeboval a tak jsem odjel domů, na Českomoravskou vysočinu. Měl jsem práci, doma stavěl objekt na nářadí.

Doma klid, v Praze bitka

Ve večerních hodinách, v tento den 17. listopadu 89, se strhla v Praze na Národní třídě bitka mezi příslušníky Pohotovostního pluku SNB a studenty. Nikdo mě neinformoval, nevolal. Moje účast byla zřejmě bezpředmětná. Všichni ale věděli, že jsem bitku řídil já. Takovou úděsnou informaci jsem se dověděl neoficiálně na ústředním výboru KSČ až v pondělí 20. listopadu s dodatkem….prý budu zatčen za střet na Národní třídě. Stačil jsem zvolat: „To je spiknutí!“ Kolotoč obvinění, nenávisti, ze začal roztáčet! Začaly výslechy, obvinění, urážky, degradace.

Informace polticko-organizačního oddělení

K tomu dni byly informovány různé orgány a jednotlivci, ale ne oddělením, které jsem vedl, ale politicko-organizačním oddělením, což nebývalo zvykem. Ve právě P9107/4 se psalo:

„..17. listopadu 1989 v prostoru Národní třídy kolem 20. hodiny bylo soustředěno asi 3 tisíce osob, z nichž jen asi tisíc uposlechlo výzvy k rozchodu a opuštění prostoru. Zbývající setrvali na místě, demonstrativně se posadili na vozovku a pokračovali v provolávání hesel. Výzvy k opuštění prostoru byly pronášeny více jak 15x a téměř hodinu měli účastníci demonstrace možnost vyklidit prostor. Po marných výzvách pořádkové jednotky přikročily k vytlačení davu. V průběhu tohoto bezpečnostního opatření došlo k šarvátkám, vyvolaných především agresivními účastníky demonstrace. Při zákrocích bezpečnostních orgánů bylo kontrolováno celkem 179 osob, z nichž 145 bylo pro agresivní chování předvedeno na útvary veřejné bezpečnosti. Při zákrocích bylo zraněno celkem 38 osob, z toho jeden příslušník SNB a 1 občan USA…“

-ooo-