Rubrika: Historie

Před 69 lety, dne 5. května, po šestileté okupaci zavlála znovu na domě starosty obce Cikháj československá vlajka. Oči občanů byly pokryty slzami štěstí. Partyzáni prohlásili obec za svobodnou! Již bez skrývání obědvali v mnoha domácnostech, hovořili o statečnosti místních občanů, kteří pomáhali v boji proti nepříteli.

Německý fašismus měl v úmyslu zotročit a vyhladit náš národ. Ztratili jsme jednu třetinu území s 1.250.000 obyvateli české a slovenské národnosti, 40 procent všeho průmyslu a většinu surovinových zdrojů, přervány byly dopravní spoje, zničen obranný systém. Veliké byly ztráty morální, rozklad politického a ideového systému. Rozhodnutí německého vůdce A. Hitlera bylo jasné: „Poněmčení československého prostoru germanizací Čechů, tj. jejich asimilaci. Z asimilace je třeba vyjmout ty Čechy, o kterých jsou rasové pochybnosti anebo kteří mají k říši nepřátelský postoj. Tuto kategorii je třeba vyhubit.“ Válka vyvolaná německými fašisty pohltila tisíce životů lidí, kteří mohli žít. Zatýkání místních občanů, vypálení a prostřílení dvou domků fašisty vedlo ke vzdoru proti praktikám protektorátní moci.

Dne 1. května 1945 byla obec totálně obsazena německým vojskem. Spolu s gestapem prohledávali vojáci každý dům, hledali partyzány. Odpor občanů proti fašistické zvůli vyvrcholil 5. května 1945, kdy uposlechli výzvy partyzánů a přispěli k závěrečnému odporu. Téměř všichni muži káceli stromy přes silnice vedoucí do obce, aby zamezili dalšímu příjezdu německých vojsk.

Pokračovat ve čtení „Máj 2014 – Nebuďme lhostejní!“

Po létech jsem znovu četl knihu Josefa Kajetána Tyla „Kusy mého srdce.“ Byla vydána v roce 1844, v době kdy český národ ovládala šlechta, církev. V úvodu spisovatel mj. připomíná: „Každý život lidský uzavírá v sobě zajisté několik okamžení, ježto se tak hlubokým a plamenným písmem člověku do srdce a do paměti vtisknou, že nemohou nikdy více z něho zmizeti a že jej v blahostných vzpomínkách až k hrobu doprovázejí…“ Četba knihy vzbudila k pisateli moji velikou úctu. Jeho myšlenky, popis jevů, se mně zdají aktuální. Charakterizují obsah vlastenectví, velikou, poctivou a především trvalou práci pro vlast, inspirují k upevnění a rozvoji českých národních tradic.

Po přečtení knihy jsem zalistoval v kronikám místní školy a obce, v archivních dokumentech. Hledal jsem souvislosti. Zaujal mě soudní spor z roku 1366 o území mezi církevní institucí ve Žďáře a novoměstským panstvím. Spor řešil maršálek království českého Jindřich z Lipé. Letos si občané připomenou onu dobu – 640 let kdy vstoupila do lesního komplexu, dnešního katastru obce, civilizace. Připomenul jsem si i pozdější období. Vládu šlechty a církve po roce 1620, po Bílé hoře, onen duchovní a hmotný útlak, úpadek českého národa, jeho kultury.

Kronikáři obce psali jak v těchto dobách chodili učitelé s dětmi pěšky dvakrát týdně do kostela vzdáleného více jak 10 km. Po každé svatou zpovědí, modlitbou a svatou mší uctívali společně zrození té či oné šlechtičny, císaře či císařovny, příslušníků jejich rodu nebo svaté, které děti vnímaly z výuk katechismu. Děti se učily uctívat modly a různé nadpřirozenosti, jak jim vštěpovali faráři. Před každým zahájením výuky ve škole se děti modlily a chodily v čele s učitelem prosit občany o jídlo, o oděv, o příspěvek na školu, na plat a obživu učitele. Doma se vyprávěly pověsti o nadpřirozenosti místních hor, lesů, studánek a toků.
Převelikou událostí byla uvědomovací práce od profesorů z vysokých škol, kteří navštěvovali katastr obce. Místní lid vyváděli z iluzí, z nadpřirozenosti, tmářství, pracovali k povznesení českého ducha občanů a to v souladu s národními buditeli té doby. Zakletá a pověstmi obklopená Žákova hora, Stříbrná studánka jako jeden z pramenů řeky Svratky, hora Tisůvka s Čertovým kamenem, hluboké lesy, přestávaly být postrachem.

Pokračovat ve čtení „Povznesme českého ducha!“

Občanům, kteří se zajímají o partyzánské hnutí a jeho výsledky ve 2. světové válce ví, že v katastru obce Cikháj na Fryšavském kopci nedaleko Žákovy hory sídlil štáb partyzánské brigády M. J. Hus. Na tomto místě byl v roce 1975 odhalen Památník a obnovena chatka. V ní pobývali partyzáni a konaly se porady štábu. Po tragedii štábu v blízkosti Leškovic na Havlíčkobrodsku pobýval v těchto místech štáb oddílu Kirov. V roce 1975 se v Cikháji sešly všechny partyzánské oddíly, které působily v prostoru Žďárských vrchů, čeští a ruští partyzáni. Byli přítomni velitelé mnoha partyzánských skupin v čele N. Kolesnikem, majorem Melničukem, V. Kadlecem – Ivanem Hrozným a mnoho dalších českých a ruských partyzánů ze Sovětského svazu a z vesnic a měst z okolí Ždárských vrchů Zúčastnili se odhalení všech Památníků v katastru obce Cikháj a v obci samotné.

Místo se stávalo cílem setkání mladé generace, turistů a odbojářů. Poseděli a pobesedovali v chatce s bývalými partyzány, opékali špekáčky. Jak ubíhala léta, docházelo k devastaci chatky i Památníků. Nejednou kdosi neznámý odcizil pamětní desku s nápisem. Před několika léty došlo z iniciativy tehdejšího předsedy OV ČSBS inž. pplk.v.v. Koutenského k obnovení nápisu na kamenném Památníku. Časem se, vlivem deštů a sněhu, nápis ztrácel.

Pokračovat ve čtení „Poděkování lesníkům Kinského hospodářství a občanům“

Byla na Kamenném vrchu, kóta 801, nedaleko Skelné Hutě a Cikháje. V tomto katastru si v říjnu 1944 vytvořili partyzáni svoji základnu. Postupně zde pobývali členové štábu brigády M. J. Hus, Vpřed, Kirov. Na tomto místě je umístěn Památník, který připomíná onu dobu.

Pan Karel Bohdálek z Boskovicka, z vlastní iniciativy, vyrobil orientační tabule, aby toto místo mohli navštívit návštěvnici a připomenout si odboj proti německým okupantům ve 2. světové válce. Patří mu veliké poděkování.

V květnu uplyne 68 let od skončení 2. světové války. Nechybělo mnoho a většina občanů nesouhlasících s německou okupací a vznikem Protektorátu Čechy a Morava, mohla bydlet na Sibiři anebo v asijských stepích. Ostatní uvěznění měli vlastním popílkem znečisťovat evropské atmosférické klima. Říšskoněmecký kancléř Adolf Hitler prohlásil v červnu 1942 mj. „Jsem pevně rozhodnut nevzdat se nikdy Čech a Moravy… Nejste-li schopni to pochopit a změnit poměry, pak bude český národ odstraněn z Evropy… buďte ujištěni, sáhnu k nejkrutějším prostředkům…“

Po Židech, Polácích, Cikánech, duševně a fyzicky postižených, byl na řadě náš národ. 360 tisíc zavražděných, a umučených Čechů zemřelo krutou smrtí. Němečtí uchvatitelé toužili po naší rodné zemi, po bohatství našich národů. Totální germanizaci, genocidě a vystěhování českého národa zabránili naši spoluobčané, vlastenci, státníci a především vojáci armád zemí protihitlerovské koalice, zejména Sovětského svazu.

Pokračovat ve čtení „Chovejme úctu k historii“

K 68. výročí příchodu prvních ruských partyzánů do Žďárských vrchů

Jako žák základní školy, díky častému příjezdu německých vojsk do obce jsem, v období 2. světové války, začal vnímat dění v obci, atmosféru doma, ve škole. Stále více se hovořilo o zvěrstvem Němců, o zatčení a popravách lidí. Na rozhraní roku 1944 a 45 docházelo k zatýkání i v obci Cikháj. Gestapo zatklo deset občanů včetně dvou žen. Německá vojska vypálila domek rodiny Vaisových, prostřílela domek Roučkových. Hledali partyzány, vysílačky, dokumenty. Kolony přijíždějících německých vojsk vzbuzovaly strach, obavy. Z místní kapličky byl odvezen zvon. Občané tvrdili, že to je známka konce obce. Do obce se nikdy nevrátil. Na vypálení domku Vaisových jsem nikdy nezapomněl. Zoufalý pláč a křík majitelů, bučení krávy, divné mečení kozy, štěkot a vytí psa. Tyto jevy spolu s obrovskými plameny z domku přiváděly k zoufalství a k pláči. Měli jsme strach.

Co dělali Vaisovi

Pokračovat ve čtení „Moje setkání s velitelem brigády M. J. Hus N. Kolesnikem“

Ke konci 2. světové války se hovořilo, ve vesničkách kolem Žďárských vrchů, o statečnosti Ivana Hrozného. Na jeho hlavu vypsala německá vojska vysokou odměnu, 100 tisíc protektorátních korun. Měl podíl na vyhazování mostů, lokomotivních dep, na likvidaci fašistických vojsk. Jako žák základní školy jsem si ho přirovnával ke statečnosti Janošíka a jiných odvážných veličin, které jsem znal z pohádek či z vyprávění pověstí. Nikdy a nikdo mně tehdy neřekl, že „Ivan Hrozný“ pobýval i v obci Cikháj, v hájence u Jaitnerů a v domku u Vaisů, že spolupracoval s otcem mé ženy Adolfem Hamanem, navštívil mnohé další rodiny, že jeho jméno byla dočasná „přezdívka“.

Kdo byl „Ivan Hrozný?“

Pokračovat ve čtení „Vzpomínka na Ivana Hrozného – Kadlece“