Doplňky k událostem před 20 léty

Stručně do úvodu:

Výročí „sametové“ revoluce je za námi. Jsou ale jednotlivci, týmy, skupiny, instituce, které se k událostem vrací. Mnohé materiály, dokumenty, výpovědi osob, studují, vyvozují závěry. Existuje stále mnoho nejasných věcí a činů. Pozornosti neunikám ani já. Některým je naprosto jasno, jsou spokojeni, jiní známí se ptají: „Rudo, teď už to můžeš říci, jak to bylo?“ Mnohé jsem již napsal a nemám chuť se k událostem vracet. Stejně moje názory nikoho nezajímají. Jsou přesvědčeni, že jsem dal skutečně rozkaz, připravil a dokonce, onen střet na Národní třídě 17. listopadu 1989, řídil. Protože dotazů je stále dostatek, uveřejnil jsem na své webové stránce text, který připomíná moje politické aktivity. Nyní dodávám jen některé doplňky. Stojí za úvahu.

Zveřejním některé dopisy, které jsem, v letech minulých, psal či dostával. Pro mnohé budou zajímavé, jiní se budou zlobit a možná začnou útočit. To ponechávám na nich. Vím, že jsem byl nepohodlný jak pro dogmatiky tak pro nové ambiciosní vládce. Museli mně „dělat starosti“, jak oni říkali, abych neměl na nic čas než na obhajobu neobhajitelného. Další tvrdili, že mě musí „utopit“ ve vlastní šťávě. Čert mně byl dlužen, že jsem šel do Prahy. Proklínám každého kdo mě do ní přesvědčil.

Úvaha šéfredaktora Mladé Fronty „Přimění!!

V souvislosti s tvrzením, že jsem dal pokyn ke střetu na Národní třídě v Praze a já v dané době protestoval, napsal v roce 1990 ve své úvaze bývalý šéfredaktor Mladé Fronty, později Lidových novin mj.: „….Teď jde o to, kdo a jak v paměti zaloví a mnohé bude třeba k jejímu oživení přimět, protože tolik lidí trpících ztrátou paměti o událostech půl roku starých, to je snad úkaz hodný lékařského studia….“ Vyslovil radost, že jsem definitivně z politiky pryč a to prý zbývalo jen málo a mohl jsem zasednout na stolec nejvyšší. Článek mě tehdy zaujal. Šéfredaktorovi jsem se odvážil napsat dopis. Oznámil jsem mu, že sice nevím jakým způsobem studují v Mladé Frontě medicínu, ale jím doporučený lékařský zákrok „přimění“ mě zaujal. Šlo o pozoruhodné doporučení přiznat se k věcem, s kterými jsem neměl nic společného. Doporučil jsem mu, aby se zbavil zbytečného strachu, neboť na „stolec nejvyšší“ jsem nezasedl a nezasednu. Při takové eventualitě musí být přinejmenším dva. Jeden, který navrhuje a druhý, který přijímá. Nic z toho splněno nebylo. Ambice jsem neměl, nemohl mít.

Dopis panu Rumlovi – reagence na jeho projev v Národním shromáždění

Při projevu pana Rumla na zasedání Federálního shromáždění jsem nevycházel z údivu. Oddělení, které jsem vedl na ÚV KSČ se stalo téměř jeho hlavním obsahem. V listopadu 89 jsme prý nic nenechávali náhodě. Zdálo se mně, že ono oddělení bylo iniciátorem spiknutí. V rozhodujícím týdnu v listopadu 89 jsem prý provázel velvyslance Sovětského svazu na rybolovu na Moravě a Slovensku. Citát byl doplněn sugestivní otázkou: „že by alibi, nevím?“ Panu Rumlovi jsem napsal dopis. V něm mj. uvedl:
„…odvážil jsem se pokusit doplnit některé myšlenky, které jste možná vědomě nadhodil nebo cílevědomě posunul do sarkastické polohy… nechci významné komisi, či Vám osobně, cokoliv navrhovat nebo zpochybňovat… Je všeobecně známo, že jsem byl „někým“ označen za spiklence, krutého představitele totalitní moci…čtyřikrát jste mně, ve svém vystoupení, citoval jako bych byl rozhodující osobou minulých období… práci oddělení nelze přirovnávat k neslavným praktikám padesátých let, se kterými, bohudík, neměla moje generace nic společného, ze své práce je dávno vyloučila…některá tvrzení, že jsem řídil Stb jsou lživá a je nutno je doložit konkrétními fakty…dovoluji si Vás znovu ujistit, že do akcí 17. listopadu jsem zapleten nebyl….rodina měla problémy již za minulého systému jen proto, že jsem svými názory, postoji, praxí, se vymykal stanovené linii…Měl jsem a mám svůj názor na svět i společenský pohyb…Vím, že mně nikdo nevrátí čest, nevymaže pomluvy a dezinformace, ani Vás o to nežádám. Věřte ale, že začínám chápat filosofii lidí z padesátých let, kteří byli nespravedlivě vystavováni nejhorším ponížení…“

Dopis Jozefu Stankovi místopředsedovu Federál. shromáždění

Dne 10. května 1990 přijela k mému domku, zcela nečekaně, auta. Příchozí se představili jako vyšetřovatelé generální prokuratury. Spolu s nimi přijel i právní zástupce obviněného M. Štěpána. Předložili pověření k provedení prohlídky domku a příslušenství. Ve zdůvodnění se psalo, že bylo zahájeno trestní stíhání proti M. Štěpánovi protože ve večerních hodinách 17. 11. 1989 nepřiměřeným způsobem zasahoval do pravomoci odpovědných funkcionářů SNB při řízení mimořádné bezpečnostní akce SNB konané v souvislostí s manifestací studentů k výročí úmrtí studenta Opletala . „….Z poznatků parlamentní komise pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu 1989 ze dne 3. 5. 1990 vyplynulo, že důležité dokumenty, které mohly osvětlit skutečnou přípravu a průběh událostí 17. 11. 1989, se mají nacházet v držení bývalého vedoucího 13. oddělení ÚV KSČ RSDr. Rudolfa Hegenbarta. Proto bylo rozhodnuto jak výše uvedeno…“
Prohlídku jsem považoval za akt zvůle, za urážku nejhrubšího řádu. Zažíval jsem druhou prohlídku v životě. Ta první se konala za Protektorátu Čechy a Morava německými vojsky. Toužil jsem po provazu, psychicky jsem byl na samém dně. Vyšetřovatelé prohlíželi místnost za místností, všechny skříně, dokumenty. Písemnosti hledali i prostorách kde bylo domácí zvířectvo. Na závěr sepsali protokol. Okamžitě jsem se odvolal. Druhý den jsem napsal dopis předsedovi Komise pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu, místopředsedovi Federálního shromáždění. Žádal ho o pomoc při křivém obvinění, vůči nespravedlnosti. Nechápal jsem, že právní zástupce obviněného muže může být součástí domovní prohlídky. Mj. jsem napsal:
„…Nenacházím slov, jak vyjádřit hluboké rozhořčení a politování nad hrubým, zákeřným, nebezpečným obviněním, které má zřejmě napomoci k justičnímu omylu. Nenacházím slov, k vyjádření rozhořčení nad skutečností, která se dá přirovnat jen k nejtemnějším údobím naší historie, která mě žene k degradaci…, na samý okraj zkázy…“
Pan Jozef Stank neodpověděl. Na odvolání i na dopis reagovala prokuratura. Podle rozhodnutí byla, prohlídka domku a příslušenství, oprávněná a další odvolání bylo nepřípustné, nemožné!

Na podvečerní a večerní výslech – mordparta?

Bylo pěkné jarní odpoledne. Byl jsem stále v pracovní neschopnosti. Druhý den ráno jsem měl absolvovat další zdravotní kontrolu v nemocnici. Přemýšlení přerušila nenadálá návštěva. K mému domku přijela „šetsettřináctka“ s pražskou poznávací značkou. Vystoupili tři muži. Rázným krokem vykročili k brance zahrady. Ptali se po mně. Vykročil jsem jim vstříc. Než jsem vyslovil pozdrav dobrý den ukázali jakési průkazky. Zkontrolovat jsem je nestačil. Začali zhurta. Mají mě odvést k podvečernímu a večernímu výslechu na ministerstvo vnitra. Ptali se zda-li vím, že je to v souladu s generální prokuraturou. Žádné pověření prokuratury však neměli. Odpověděl jsem: „tak to nevím“. A dodávám. „A proč?“ Odpověď byla jednoznačná. Prý kvůli 17. listopadu. I já jsem se snažil o ráznou odpověď. „Nikam nepojedu, zítra mám zdravotní kontrolu v nemocnici!“ „Vy jste nemocen?. To jste „omarodil“ nyní, když máte být vyslýchán? „Ne“, odpovídám. „Nemocen jsem od 22. listopadu“. „Ukažte nám neschopenku!“ Pomalu jsem odešel domů a přinesl neschopenku. Vzali si ji a bedlivě prohlíželi. Po té se ptali kdo je mým ošetřujícím lékařem. Vyjmenoval jsem obvodního lékaře i lékaře z nemocnice. „Znovu vám opakuji, že s vámi dnes nepojedu. „Přijeďte zítra po skončené zdravotní kontrole. V případě příznivých výsledků s vámi pojedu.“ Odešli od branky zahrady a šli se radit k autu. Asi 10 minut se radili. Nevrátili se a odjeli. Více se už nikdy nevrátili. Co jsem si mohl myslet? Nic chytřejšího mě nenapadlo, než to, že to byla „mordparta“, která mě chtěla k něčemu donutit či úplně umlčet.

Při rozjímaní jsem si vzpomněl na muže, kterého za mnou posílal J. Obzina. Měl se sblížit se mnou. Pocházel nedaleko od mého bydliště. Dokonce mě navštívil s otcem, kterého jsem dobře znal. Přivezli mně kapra. Jeho syn chtěl se mnou navázat kontakty. V Praze mně několikráte volal na pracoviště. Zval mě do špičkových hotelů a na noční posezení. Stále se domáhal setkání se mnou. Vše jsem odmítal. I sekretářky odmítaly mně předávat jeho telefonáty. Jednoho dne se hlásil od vchodu budovy ústředního výboru. Sekretářky ho znovu odmítly a mě zapřely. Znenadání se objevil v jejich blízkosti. Přišel na falešný občanský průkaz. Sekretářky a můj pomocník ho odmítli a „vyhodili“ z kanceláře. Tak skončila jedna nepříjemná episoda. Po roce 1989 jsem se o něj zajímal. Ztratil se. Později mně kdosi informoval, že „úspěšně“ podniká.

Stať studentky Beáty Berníkové ve Studentských listech

Zajímavé bylo pozvání k vysvětlení na ministerstvo vnitra. Měl jsem vysvětlit ustavení stranického aktivu pro diskuse na shromážděních studentů a občanů. Ano tento aktiv, byl schválen sekretariátem ústředního výboru KSČ z popudu městských funkcionářů Prahy. Při shromážděních měl získávat studenty pro politiku KSČ. Pražští činitelé pražské stranické školy vehementně doporučovali, abych tento aktiv řídil já. Tehdy jsem vysoce ocenil generálního tajemníka M. Jakeše, který řekl, že žádný aktiv propagandy nebude podřízen vedoucímu oddělní z jeho úseku. Po dalších peripetiích jsem v jeho zastoupení poslal dopis nejvyššímu činiteli pražské stranické organizace, že skupina pražských „propagačních aktivistů“ nebude pod vedením 13. oddělení ani pod oddělením propagandy ÚV KSČ, ale ať si tento aktiv řídí sám městský výbor. Bylo dobré, že tento zákeřný akt byl shozen se stolu. Byl promyšlený, účelový, krajně podivný. Každý si mohl tento čin vykládat po svém. Zřejmě chyběla jejich vzájemná komunikace a tak jsem seděl u výslechu. Vyšetřovatel ministerstva vnitra se dvakráte ptal zda je pravda, že jsem dopis , v zastoupení generálního tajemníka, odeslal. Ano zaslal. Je pravdou, že členové aktivu měli školení ve Slušovicích, ale ne z popudu vedení Agrokombinátu Slušovice ani z mého popudu. Na školení aktivu jsem byl pozván, ale nikam jsem nejel. Školení ve Slušovicích byl zřejmě promyšlený záměr.

Ve Studentských listech té doby, ve stati „Čubův slušovický syndrom“, pisatelka slovesné národnosti, posléze tisková mluvčí českého ministra vnitra, Beáta Berníková, mj. psala:
„…že pán Hegenbart bol v Slušoviciach vítaným hosťom, svedčí fakt, že v rokoch 1988 a 89 tam zradil výcvikové středisko pre „bojůvky“, ktorých členovia boli neskor nadsazováni do demoštracií jako provokatéri. V roku 1988 KSČ už zachvátil ošial Gorbačovskej perestrojky a tito ludia boli cvičení aj pre usporadúvanie „diskusních fór“ a nadsavaní do občanských iniciativ. Jedno z takových školiciacích stredísk bolo aj v Slušoviciach……Zatial nemáme preúkazaťelné podklady pre spoluprácu Slušovic s Hegenbartovou vědeckotechnickou rozviedkou ÚV KSČ. Niekolko svedkov však tvrdí, že táto spolupráca bola uskutečňována na základě osobných kontaktov a väzieb medzu Čubom a stranickými predstaviteľmi, ktorí 13. oddělení viedli, konkrétne Hegenbartom…“
Napsal jsem jí dopis a prostřednictvím Studentských listů žádal odpověď. Mj. jsem psal: „…Zakládáte nová padesátá léta likvidací lidí bez jejich poznání, bez znalostí jejich skutečné činnosti? Je takový přístup charakteristický pro intelektuálního pracovníka? Kdo Vám dal pokyn spojovat mé jméno s federálním ministerstvem vnitra? Prosím o objasnění Vámi uvedeného konstatování ve Studentských listech, konkrétní doložení. Zároveň prosím o odpověď, kdo Vám, a právě Vám, dal právo o mně falešně psát? Vaše nebezpečná tvrzení považuji za hrubou urážku mé osoby. Vaše „jistění“ je absurdní. Žádám Vás o vysvětlení, o uvedení zdroje této nekalé informace a její odvolání…“

V listopadu 1991 byla zveřejněna, ve Studentských listech, odpověď slečny Berníkové, takto: „ Pane Hegenbarte, já zírám!“ Zíral jsem já. Hledal také možné souvislosti s projevem, již dříve proneseným presidentem, panem V. Havlem na Staroměstském náměstí v Praze. Tehdy mj. mluvil o slušovických „nitkách“ a dle mně naznačil, že s nimi nebude počítáno. Po té začal proces rozkladu Agrokombinátu Slušovice a i já jsem byl označován dogmatiky jako nositel stalinismu!. Nebyl jsem to já, kdo splnil přání G. Husáka ohledně likvidace Slušovic, ale úplně někdo jiný. Mně národ nemohl děkovat, jak mně bylo slíbeno v roce 1983!

Dopis předsedovi KSČ L. Adamcovi a moje ukončení členství v KSČ

V oné polistopadové době nebylo zbraně, kterou by bylo možné zabránit soustředěnému útoku na moji osobu. Neměl jsem ani dostatek psychických a fyzických sil. Od konce listopadu jsem byl znovu nemocen po infarktu. Jeden útok stíhal druhý. Po mnoha vyšetřování na městské prokuratuře, generální prokuratuře, vojenské prokuratuře, na ministerstvu vnitra, po domovní prohlídce, po nevybíravých útocích členů komunistické strany a jejích vedoucích činitelů, jsem viděl jediné východisko vystoupit z KSČ. V dopise tehdejšímu předsedovi KSČ L. Adamcovi jsem zaslal stranickou legitimaci a s ní dopis. Z něj vyjímám:


„…není to tak dávno, co jsem Vás prosil, aby jste se mě zastal vůči nesprávným obviněním…. Nereagoval jste a neučinil ten nejmenší krok k mé obhajobě. …Pravděpodobně jste mě již dávno odepsal a dal na pospas veřejnému mínění…počátkem ledna jste řekl, že pro mě nemáte práci… Dovolím si, pane předsedo, připomenout některá naše setkání. Ta počáteční vycházela z toho, že se pravděpodobně dobře znám s M. Jakešem, což by mohlo být pro Vás užitečné. První setkání souviselo s Vašim požadavkem zpracovat návrh na sloučení ČPK a ČK VTIR. Takřka do rána jsem Vám předložil návrh s novým názvem Česká komise pro plánování a vědeckotechnický rozvoj. To jsem ještě pracoval jako zástupce vedoucího ekonomického oddělení ÚV KSČ. Návrh jste vysoce ocenil, aniž jsem tehdy blíže se pokoušel pochopit Vaše záměry. Další setkání s Vámi bylo u tehdejšího tajemníka ÚV KSČ M. Jakeše. Vyzýval jste mě ke spolupráci „v boji za vědu a techniku“. Konstatoval jste, že taková šance se nabízí jednou za 25 let. Stal jsem se místopředsedou české vlády a začal pracovat na novém úseku. Ještě neuplynuly ani dva měsíce a již jste mě poctil vážnou kritikou za neúnosnou práci ČK VTIR. Při pozitivním přístupu komise k řešení zámku Jezeří, Křivoklátska a dalších problémů životního prostředí jste znervosněl. Připomínám také moje kritické vystoupení o špatném přístupu NV k řešení ekologických otázek na poradě předsedů KNV. Ač vše bylo s Vámi prodiskutováno, poctil jste mě kritikou, že takto kriticky se, s předsedy KNV, nemůže jednat. Shodil jste moje vystoupení a předsedům polichotil. Připomínám zprávu pro vládu o řešení ekologických problémů a o potřebě zvýšit pravomoci národní vlády, kterou jste jeden den podpořil a druhý den ve vládě navrhl, aby byla zpráva vzata jako informace, bez jakéhokoliv řešení. Připomínám návrhy na reorganizaci ČK VTIR a její orientaci na ekologické otázky a za prostředníka mezi ČSAV a výrobou v oblasti vědeckotechnického rozvoje. Iniciativu jste vysoce ocenil a v jiných kolektivech znehodnotil. Připomínám návrhy na zastavení některých provozů a podniků, které znečisťují životní prostředí a využití jejich výrobních kapacit pro výrobu přístrojů pro „vědu“. Připomínám i vyústění naší půlroční aktivity. Předložil jste návrh na zrušení komise VTIR, nechal schválit, aniž jste to projednal se mnou a s kolektivem. Do roka a do dne jsem pochopil, co je ta šance, která se vyskytne jednou za 25 let, jak jste zdůrazňoval při mém „náboru“ do vládní funkce. Byl jsem bez práce a máte rozhodující podíl, spolu s M. Jakešem, že jste mě vrhli na oddělení Státní administrativy ÚV KSČ, kde prý určitě „skončím“. Připomínám i chvíle kdy jste, v dubnu a v květnu 1988, mně přehrával a předčítal Vámi koncipovaný program strany. Žádal jste, abych vše vyřídil M. Jakešovi a pomáhal Vám v propagaci Vašich názorů. Současně jste požadoval, abych Vám dal typy mých spolupracovníků, které by jste využil. Po druhé to bylo již na federální vládě, kdy jste mně ve Vaší kanceláři řekl, že mě „uděláte“ ideologickým tajemníkem ÚV KSČ a znovu jste žádal o typy lidí, které využijete.
Připomínám i dopis, který jsem Vám zaslal jménem svým i 40ti odborníků životního prostředí, s nimiž jsem spolupracoval. Neodpověděl jste a naše názory ignoroval. Později jste se sám stal velikým strůjcem mezinárodních aktivit v oblasti životního prostředí. Odborníci mě kritizovali za neschopnost něco prosadit. Všechna setkání s Vámi byla užitečná a věřte, že pro mě prospěšná. Odpovědně mohu prohlásit, že řadu Vašich názorů jsem podporoval. Byl jste zastáncem rozbití diktatury úzké skupiny nekompetentních lidí. Bohužel, vždy jste viděl jenom sám sebe…. Chci se s Vámi rozloučit, poděkovat za veškerou podporu, kterou jste mně projevoval, ale i za pokrytectví, které jste činil vůči mé osobě… V současné době se rozvijí ve všech sdělovacích prostředcích i mimo, veliká honba na mě, abych se zodpovídal z činů, které jsem nikdy neudělal. Protože k nim mlčky přihlížíte, máte tyto akce na svědomí i Vy. Chcete se tak podílet na justičním omylu? Chcete podporovat názory stalinistů, kteří dlouhodobě a cílevědomě touží po moji likvidaci? Asi ano! Z toho důvodu k vůli Vaší sobě a Vaší nevšímavost vůči mým problémům končím členství v komunistické straně a vracím členskou legitimaci. KSČ, demokratické iniciativě se omlouvám. Prosím, aby jste pochopil moji situaci, která hraničí se sebeobětováním, aby jiní, alespoň na čas, byli ještě na výslunní. Osobně jsem lidu nikdy neublížil a žádné brutality nikdy neorganizoval. Nikdy jsem nechtěl věřit tomu, že budu vinen i když jsem u ničeho nebyl. V tváři tvář vidím, že to možné je. Pochopil jsem, že je možné všechno a to i v rozvíjející se demokracii, v kolektivu lidí, kteří volají po nových platformách, po lidskosti. A tak mě zničte! Prosím Vás ale, nechejte v klidu žít a pracovat moji rodinu…!“

Vyšetřující komise komunistické strany

Členové komise v čele s profesorem Čadou přijela za mnou domů. Filosofie vyšetřování stejná jako jinde. Profesor Čada řekl doslova: „…hodně osobní otázka – možná bych neměl, ale řeknu to naprosto otevřeně. My jsme mluvili s řadou vedoucích oddělení i s řadou funkcionářů. Ptali se na problémy. K 17. listopadu jsme se ptali zda si myslí, že se to zhroutilo jen v té rovině nejednotnosti špiček systému, nedočkavosti mnohých po moci. Je fakt, že třeba o tom, že tady bude už převrat se už psalo v novinách měsíc předem. V Australii vyšly noviny, že tady bude převrat apod. A řeknu ti naprosto otevřeně, nezlob se na mě, všichni mají pocit, že jsi o tom musel vědět. Možná je to dáno tím, že jsi se vymykal v hodnocení situace, byl jsi jinej. A kdo je jinej, je vždycky podezřelej. Já to znám z vlastní situace na vojně….dokonce někteří mluvili o tom, že jste chodili na porady do nějakého hotelu ÚRO na Poříčí, na večeře s pracovníky bezpečnosti…Když jsem mluvil s M. Jakešem, tak potvrdil, že to jmenování do té funkce bylo dost na rychlo uděláno, ale měl takovou představu, měl určité záměry třeba tím jmenováním do funkce a pak s přechodem na jinou funkci. Možná to nebylo tak jisté, neříkal to otevřeně…“

K tomu jen maličkost na vysvětlení. Na žádné večeře jsem nikdy nechodil a zařízení ÚRO na Poříčí dodnes neznám. ÚRO také nebylo v mé kompetenci. V každém případě ono setkávání je pozoruhodné.

Připomínám si červen před 40 lety

podpis L. Svobody pod CHKO

To je podpis presidenta republiky v pamětní knize chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy v den a na místě slavnostního vyhlášení chráněné krajinné oblasti na Žákově hoře u Stříbrné studánky v katastru obce Cikháj na Žďársku. Vzácného hosta doprovázeli ministr kultury dr. Brůžek a další představitelé. Byl jsem jedním z těch, kteří připravovali a organizovali tuto návštěvu. Onen podpis a datum mně zůstal hluboko v srdci. Bylo to poprvé, kdy tak slavnostním způsobem nejvyšší představitel státu otevřeně promluvil nejen k otázce ochrany přírody a vyznal se k upřímné lásce a k věrnosti vůči svému rodnému kraji, ale i ke svému mimořádnému pochopení pro krásy vlasti. Ve svém projevu na náměstí ve Žďáru nad Sázavou to vyjádřil slovy: „Znám tento kraj důvěrně již od svého dětství a mám jej rád. A když jsem dnes projížděl a procházel některými z těch nejmalebnějších jeho koutů, znovu jsem si říkal, jaká je krásná naše země. Petr Křička nazývá Vysočinu v jedné své básni „měkkým smutným krajem“. Pro lidi, kteří tu dříve žili, bývalo tu opravdu hodně smutku, bídy i hladu. Ne nadarmo se říkalo, že Vysočina je začátek kamení a konec chleba…“

Den jeho pobytu v okrese byl skutečně velikým zážitkem. Na vyzdobeném náměstí ve Svratce očekávali občané presidenta republiky a ostatní vzácné hosty již od časných ranních hodin. Po té president s doprovodem odjel k Žákově hoře a prošel nedotčenou částí lesa, pralesem ke Stříbrné studánce, která je jedním z pramenů řeky Svratky. Bez pomoci přeskakoval bravurně padlé buky a javory a svěží došel k místu oficiálního aktu. U Stříbrné studánky ministr kultury předal představitelům kraje výnos o zřízení chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. Na památku této lesní slavnosti se podepsal president do oficiálních dokumentů.

vyhlášení CHKO
President republiky se podepisuje na pařezu vedle Stříbrné studánky pod výnos o vyhlášení CHKO Žďárské vrchy
Prezident Svoboda zasadil spolu s cikhájskými hajnými J. Litochlebem a A. Hamanem památný buk, který měl připomínat jeho návštěvu.

Po vystoupení dětského soboru Horáček se základní školy v Rokytně, vedeného ředitelkou školy Vlastou Götzingerovou na lesní mýtince děti předvedly zpěvem a tancem skladbu Bohuslava Martinů Otevírání studánek. Bylo to nádherné vystoupení. Po skončení se ujal slova president republiky. Ocenil jak práci ředitelky tak i význam zpěvu, hudby a tance pro život každého člověka. Jako voják, který mnoho prožil nezapomněl zavzpomínat na válečná léta. Řekl, že vojáky na frontě v okamžicích nejvyšší únavy a vyčerpání vzpružovala harmoška a hudba vedla vojáky k neuvěřitelným výkonům. Soubor Horáček a ředitelku školy V. Göttzingerovou pozval na Pražský hrad.

projev prezidenta Svobody na Žákově hoře
projev prezidenta Svobody na Žákově hoře

Z prostředí překrásného lesa a krajiny vedla cesta presidenta do Žďárských strojíren a sléváren. Vítán bouřlivým potleskem pracujících si prohlédl tavicí provoz, formovnu, cidírnu, hrubovnu a kovárnu. Po skončení směny pracující ŽĎASu šli v průvodu v čele s presidentem republiky a hudbou na žďárské náměstí. Zde pronesl projev často přerušovaný přítomnými občany. Mj. ocenil práci obyvatel vesnic a měst při ochraně životního prostředí. Mj. řekl: „…Prostý půvab této krajiny je zdrojem inspirace nejen pro umělce. Je dojemné vidět, s jakou láskou tu mnozí lidé pečují o úpravu svých domků a zahrádek. Zvlášť významné je to, že i při rychlém rozvoji průmyslu a výstavby si váš kraj zachoval nezbytnou vyváženost, zdravý vztah a soulad mezi přírodními podmínkami a výtvory lidské činnosti. Prací celých generací vznikla tak krajina, spojující dobré podmínky pro produktivní výrobní činnost lidí se zdravým přírodním prostředím… Považuji za správný krok, že dnes byla slavnostně vyhlášena chráněná krajinná oblast Žďárské vrchy. Jde o to, aby si tato oblast, kterou právem můžeme nazvat jedním z pokladů naší země, zachovala svou krásu, přitažlivost i všestrannou užitečnost pro nás i příští generace… Málo zemí na světě se může pochlubit takovou rozmanitostí krajiny i takovým bohatstvím přírodních zdrojů, zajímavostí a krás jako právě naše vlast. Máme místa, jejichž malebnost, půvab i prospěšnost pro zdraví lidí může soutěžit s kterýmkoliv místem na naší planetě. Musíme si toho vážit a chránit toto bohatství – pro nás i příští pokolení…“

Závěr pobytu presidenta ve Žďárském okrese se konal za ovací občanů v Novém Městě na Moravě. Prohlédl si výstavu prací národního umělce Vincence Májovského. Po té v doprovodu ředitele gymnasia v Novém městě na Moravě profesora R. Svačiny položil president republiky na hrob Vincence Májovského na místním hřbitově kytici rudých květů. Sobota 27. června byla pro nás organizátory a občany Žďárska radostným a velkým svátkem, inspirací.

Návštěva presidenta republiky a vyhlášení chráněné krajinné oblasti vedlo činitelé okresu a občany k hlubšímu zamyšlení nad pojmem životní prostředí. Nemohlo být člověka, jehož by se tyto otázky nedotýkaly. Nebylo a není také oblasti společenského života, jež by nesouvisela s vytvářením příznivých podmínek pro společenský, biologický a sociální život člověka. Zaměření na jeho blaho a na péči o životní prostředí nemohlo být pojato jako abstraktní láska k přírodě, ale jako odpovědnost za životní podmínky, v nichž chceme žít nejen my, ale budou žít další generace. Vážným problémem se jevil úkol uspokojovat materiální potřeby občanů, orientace na vědeckotechnický pokrok. Přístup k půdě, vodě, lesům, sídlištím, k modernímu stroji a hlavně k člověku žádal pohled z nadhledu, který byl nemyslitelný bez dostatečného souboru znalostí. Čím více lidé poznávají a ovládají zákonitosti přírodního a společenského procesu, tím více jsou nuceni jej dále poznávat a řídit sebe sama. K tomu patřila tvořivá práce, obětavost, dobré mezilidské vztahy, odpovědnost vůči společnosti, vzdělanost a kulturní vyspělost, mravní hodnoty. Všechny tyto úvahy vedly k obnovení tehdy již téměř zapomenutého zvyku Horácka otevírání studánek na Třech studních a k založení novodobé tradice čistění studánek, výsadby stromy a keřů u Stříbrné studánky na Žákově hoře. Byla to odpověď na inspirace, které v okrese přednesl president republiky v roce 1970. Každoročně tak mladá generace, děti ze škol informovaly o svých aktivitách oblasti životního prostředí. Například v květnu 1979 děti, jak informoval týdeník Vysočina 8. května toho roku, vyčistily ke dvěma stovkám studánek apod. O těchto výsledcích a dalších aktivitách informovala každoročně delegace žďárského okresu presidenta republiky na Pražském hradě.

Rudolf Hegenbart informuje prezidenta republiky L. Svobodu o všech tehdejších aktivitách okresu. Prezident se velmi pozorně o ně zajímal a nabádal k mnoha dalším iniciativám.

Při příležitosti 10. výročí chráněné krajinné oblasti navštívil okres tehdejší ministr kultury doc. Milan Klusák s chotí , dcerou generála L. Svobody profesorkou Z. Klusákovou náš kraj. Prošli stezkou, kterou před 10ti lety procházel ke Stříbrné studánce president Svoboda a zde doc. Klusák, za zvuků fanfár, odhalil Památník, který připomíná a bude připomínat návštěvu presidenta v okrese a v katastru obce Cikháj a vyhlášení chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy.

Doc. Klusák mj. řekl: „…Žulový kámen na památníku vyjadřuje pevné odhodlání občanů žďárského okresu zachovat krásný kout naší země – Žďársko – budoucím generacím…“. Na návštěvy nezapomínám, zůstávají hluboko v srdci.

Rudolf Hegenbart

fotografie archiv autora článku

památník u Stříbrné studánky na Žákově hoře

Fotodokumentace let nedávno minulých

Rád vzpomínám na léta kdy jsme rozvíjeli aktivitu za ochranu a řešení životního prostředí. Nebylo to jednoduché. Radikálové se vysmívali a tvrdili, že jsme na zcestí a jdeme na platformu pravičáků. Vše začalo Otevíráním studánek na Žákově hoře v roce 1976. Pochybné se mně zdálo tvrzení některých odpůrců, kteří tvrdili, že jsem v době, kdy šlo o konec společenského systému si ke své záchraně začal „osedlávat koně“ životního prostředí. Ve stati na mé webové stránce se o tom zmiňuji. Myslím si, že mohou posloužit přiložené fotografie.

Pří slavnosti Otevírání studánek člen pionýrské organizace mně předal seznam o výsadbě stromků, keřů a vyčistění studánek v okrese. V pozadí další činitelé okresu Žďár nad Sázavou.
Pří slavnosti Otevírání studánek člen pionýrské organizace mně předal seznam o výsadbě stromků, keřů a vyčistění studánek v okrese. V pozadí další činitelé okresu Žďár nad Sázavou.
Po oficialitách každý z účastníků okusil čirou vodu ze Stříbrné studánky na Žákově hoře
Po oficialitách každý z účastníků okusil čirou vodu ze Stříbrné studánky na Žákově hoře

Péče o životní prostředí v okrese Žďár nad Sázavou začala návštěvou presidenta republiky Ludvíka Svobody dne 27. června 1970. Tehdy u pramenu řeky Svratky u Stříbrné studánky podepsal dekret o vyhlášení Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. Po tomto aktu delegace Žďáru nad Sázavou navštívila několikrát presidenta republiky a informovala ho o aktivitách v okrese. Snímek ukazuje jak v roce 1974 R. Hegenbart informuje presidenta republiky.

Vpravo president republiky Ludvík Svoboda, vlevo R. Hegenbart, zcela vlevo náčelník vojenské kanceláře presidenta republiky
Vpravo president republiky Ludvík Svoboda, vlevo R. Hegenbart, zcela vlevo náčelník vojenské kanceláře presidenta republiky

Velkou inspirací pro politickou práci a životní orientaci bylo studium na akademii společenských věd v Moskvě. Nejenže byly přednášejícími potvrzeny zkušenosti Pražského jara 68 jako východisko k demokratickému pojetí politiky, ale také byly formovány cesty k reakci na globální problémy lidstva tehdy nastolených činiteli USA. Šlo o orientaci na nové technologie, biotechnologii, životní prostředí a lidská práva.

Fotografie ze studijního pobytu v Tadžikistánu. Druhý zprava Rudolf Hegenbart.
Fotografie ze studijního pobytu v Tadžikistánu. Druhý zprava Rudolf Hegenbart.

Jako absolvent vysoké školy politické a ekonomické v Praze a akademie společenských věd v Moskvě jsem získal znalosti, které potvrzovaly správnost politiky, která byla u nás nastolena v lednu 1968. Můj přechod do Zlína a návštěva Agrokombinátu Slušovice, poznání jejich řídícího systému bylo jistým překvapením. Poprve v životě jsem viděl jak načerpané teorie ve školách našly konkrétní výraz v praxi kombinátu pod vedením předsedy docenta Františka Čuby. Věda se tu stala skutečnou výrobní silou.

Slušovickou cestu jsem podpořil a snažil se, aby nedošlo k likvidaci Agrokombinátu jak požadovali levicoví radikálové.

Na snímku se zdravím s předsedou doc. Františkem Čubou. Vlevo bývalý předseda Stání plánovací komise Svatopluk Potáč.
Na snímku se zdravím s předsedou doc. Františkem Čubou. Vlevo bývalý předseda Stání plánovací komise Svatopluk Potáč.

O nových technologiích jsem diskutoval s mnoha činiteli nejen u nás, ale i ze zahraniční. U příležitosti brněnského veletrhu jsem se setkal v září 1987 s paní M. Carty, ministryní pro vědu Britské Columbie v Kanadě. Byl jsem pozván do Kanady, ale k návštěvě nedošlo

S paní M. Carthy, ministryní pro vědu Britské Columbie v Kanadě
S paní M. Carthy, ministryní pro vědu Britské Columbie v Kanadě

V roce 1987 byla jednou z prvořadých starostí péče o životní prostředí. Spolupracoval jsem s řadou významných pracovníků jak z vysoké školy ekonomické tak z mnohých skupin, které se touto problematikou zabývaly. Souhlasil jsem s jejich názorem, aby byl zachráněn zámek Jezeří. K tomu účelu došlo k setkání v prostorách zámku i za účasti ministra financí české vlády pana J. Nykodýma.

V prostorách zámku Jezeří s ministrem financí české vlády J. Nykodýmem.
V prostorách zámku Jezeří s ministrem financí české vlády J. Nykodýmem.

Při mé návštěvě USA v roce 1987 se naskýtala široká škála možností v rozvoji spolupráce v oblasti nejmodernějších technologií. S presidentem firmy Gerber Carnet Technology, Inc. panem Josephem Gerberem jsem podepsal úmluvu, která vytvářela k k takové spolupráci potřebné podmínky. Bohužel, byl jsem z funkce místopředsedy vlády nečekaně odvolán. S panem presidentem jsem navázal přátelské kontakty. Slíbil, že se bude angažovat maximálně pro rozvoj vztahů mezi ním a ČR. Byl jsem pozván s kolektivem odborníků na jeho jachtu, kde mělo dojít ke konkretizaci vztahů.

S presidentem firmy Gerber Carnet Technology, Inc. panem Josephem Gerberem.
S presidentem firmy Gerber Carnet Technology, Inc. panem Josephem Gerberem.

V rámci řešení životního prostředí v ČR byly navázány kontakty k republikou Severní Porýní-Vesfálsko. V této republice měli vyřešeny otázky odsíření elektráren. Představitelé republiky měli zájem pomoci řešit obdobné otázky i v ČR. Navštívil jsem tuto republiku a jejich delegace přijela k nám. Po konzultacích s odborným aktivem došlo v Praze k podepsání Úmluvy o další spolupráci

Rudolf Hegenbart vpravo při podpisu Úmluvy, vlevo ministr vlády Severní-Porýní-Vesfálsko
Rudolf Hegenbart vpravo při podpisu Úmluvy, vlevo ministr vlády Severní-Porýní-Vesfálsko

Významným garantem této spolupráce byl Heins Höllter, představitel firemního seskupení Höllter Byl přijat generálním tajemníkem ÚV KSČ M. Jakešem a tajemníkem Jozefem Lenártem. Oba podpořili spolupráci. I s panem Hölltrem jsem navázal dobré kontakty.

Vlevo R. Hegenbart, vpravo pan Höllter
Vlevo R. Hegenbart, vpravo pan Höllter

Významnou událostí pro mě byla návštěva pana Bati v Torontu v Kanadě. I sním jsem podepsal Úmluvu, která měla obrážet cesty k další vzájemné spolupráci mezi ním a ČR. Bohužel nebylo mně umožněno záměry dokončit. Myslím si, že jsme navázali dobré přátelské vztahy. V roce 1988 jsem byl jediným z oficiálních činitelů, který mu blahopřál k narozeninám. Jako poděkování mně poslal tuto fotografii s textem

Odpověď T. Bati na blahopřání k narozeninám.
Odpověď T. Bati na blahopřání k narozeninám.

Významným činitelem československé společnosti byl náměstek ministra vnitra ČSSR generál Aloiz Lorenc. Rád jsem se s ním setkával. Byl to vzdělaný muž, ovládal politiku, dovedl předvídat, ale i organizovat práci. Vysoce jsem si ho vážil. Na mnohé věci a události jsme měli shodný názor. Podporoval pokrok, vzdělanost, um. Podílel se na zpracování některých dokumentů, které se nelíbily nejvyšším činitelům komunistické strany. On ale znal problémy společnosti a názory mnoha sociálních skupin společnosti. Bylo chybou, že straničtí činitelé mnohé názory nerespektovali.

Vlevo R. Hegenbart, vpravo gen. Lorenc při setkání ze západními velvyslanci v Praze, které organizovala Vysoká škola ekonomická
Vlevo R. Hegenbart, vpravo gen. Lorenc při setkání ze západními velvyslanci v Praze, které organizovala Vysoká škola ekonomická

Pro dokumentaci zveřejňuji:

1) Memorandum- Úmluvu podepsanou panem Baťou

2) Můj článek v sovětské Izvěstiji z roku 1989 s poznámkami gen. taj. M. Jakeše, kritizovaný a zesměšňovaný některými bývalými činiteli KSČ

3) Můj článek otištěný v roce 1990 v Rudém právu

4) Ukázka příkazu generální prokuratury k prohlídce domku a příslušenství za účasti vyšetřovatelů generální prokuratury a také právního zástupce tehdy obviněného M. Štěpána

Pěstujeme úctu k druhému aneb co jsem psal presidentu republiky

Pomalu a jistě doznívají pozoruhodné myšlenky řečníků, pisatelů, oslavných slov na počest 20. výročí listopadu 1989. Prohloubily se mýty o velikosti té či oné osobnosti, bouchalo šampaňské a různé skupiny si pochvalovaly svůj podíl na tom či onom. Mluvily i osobnosti z tzv. druhé strany, rádoby poražené. Chválily bojovníky z listopadu 89, špinily „škůdce“ jejich ideálů, stejně jako před léty je házely do špíny, na okraj společnosti a jako méněcenné osobnosti doporučovaly je „topit“ v kalné vodě. To nebyla úcta člověka k člověku, ale útok, vražda.

Byl jsem mezi nimi, byť jsem nic neudělal a také nic neslavil, za nic se nechválil. Jakoby se opakovalo období před a těsně po listopadu 89 a to ze stejných vrstev, sociálních skupin a jednotlivců. Ano, četl jsem denní tisk, hleděl na velké fotografie významných osobností, sledoval dění a hledal texty, které jsem psal před léty. Našel jsem i dopisy, které jsem si dovolil napsat z okraje společnosti tehdejšímu panu presidentovi. V některých částech mně připomínají minulost a také jakoby něco ze současnosti. Nad jejich obsahem jsem se usmál, ale i zamračil. Snad jsem mylně chápal, že jde o jakési souznění mezi ním a levicovými proudy. Mrzí mě, že jsem je psal. Zkrátka, byl jsem naivní. Dodatečně se omlouvám. Přesto si dovolím je zveřejnit.

V dopise z 11. prosince 1997 jsem psal:

„Vážený pane presidente,

váš projev pronesený k poslancům a senátorům, zaujal. Otevřeně jste se, ať již z jakýchkoliv taktických důvodů, postavil na stranu levice, což je potěšitelné. Potvrdil jste mnoho faktů o „společenském marasmu“, na který upozorňovali nejen mnozí politikové, ale i sdělovací prostředky. Nepochybuji, že již požadavkem na demisi vlády jste rozehrál potřebné společenské drama, které by mělo vyústit v dobro národů České republiky, k čemuž Vám přeji úspěchy.

Přes tuto skutečnost některé okolnosti dnešního stavu společnosti zůstávají nevysvětlitelné. Nedovedu pochopit proč jste nezaujal zásadní stanovisko při prvním „vytunelování“ např. banky Bohemia a postupně dalších, dalších, dalších. Nedovedu pochopit proč jste již dříve veřejně nevystoupil proti rozkrádání průmyslové základny společnosti a nezpochybnil dárce finančních prostředků z různých ostrovů světových moří… mlčel jste jen a jen v zájmu levice a v zájmu komediálních střetů různých politických subjektů, které měly lidu naší republiky předvádět divadelní hru na demokracii a zmást veřejné mínění?

Proč až dnes, vážený pane presidente, kritizujete, samozřejmě oprávněně, rozkrádání průmyslové základny, špatné ekonomické výsledky, „balíčky“, drzost v sociální politice a současně připomínáte zkušenosti let nedávno minulých, z nichž Vám neunikly tak významné faktory jako je prognóza, strategie, průmyslová politika? S uspokojením, ale současně s velkou dávkou nejistot, jsem poslouchal Vaše obavy z dalších ekonomických problémů, ve své podstatě totožných s problémy v minulém systému. …Zalistoval jsem v analýze o využívání vědy a techniky v praxi z února 1987 a s hrůzou zjistil, že analogie problémů nemůže být čistě náhodná…..Protože jako odpovědný státník… hledáte spojence a také východiska z krize, jistě mně prominete připomenu-li experiment slušovického zemědělského družstva v okrese Zlín, ale také politickou orientaci okresu na odvětví mikroelektroniky, biotechnologií a oblast životního prostředí… Dle mých poznatků a zkušeností byl založen na kombinaci tržních a plánovitých faktorů, na hodnotách poznání, na vysokém stupni intenzifikace všech vnitřních procesů družstva s výslednými ukazateli čistého zisku… Do slova a do písmene věda se stala základní výrobní silou… Bylo současně potvrzeno… že v procesu, ve kterém věda sehrává rozhodující roli nemohou stát tlučhubové, ale hledači nových cest ve prospěch družstevníků… Ve Vašem projevu jsem nacházel volání po obdobných aktivitách a při této příležitosti si nemohl nepřipomenout Váš projev z počátku devadesátých let na Staroměstském náměstí. Mluvil jste tehdy o jakýchsi pochybných slušovických nitkách. Bylo mně líto, že Vám kdosi podstrčil podklady o jejich nekalé či kriminální činnosti s heslem: nechť se utopí ve vlastní šťávě a ubijí je ti, které si brali za vzor. V následném období slušovické družstvo bylo vystaveno nevybíravým útokům a zlí jazykové mluvili, že sen… všech stalinských expertů nenaplnil Hegenbart, ale president Václav Havel… Ve společnosti byly síly, které znaly a znají cesty k intenzitě, ale byly umlčeny. Je třeba jim otevřít cestu. Nejsem obdařen potřebnými fakty, ale dedukuji, že procesu polistopadového vývoje, různými formami, se chopili i ti, kteří nepřáli a nepřejí společenskému pokroku, dobrému společenskému klimatu a svůj návrat k moci spatřují ve společenské destabilizaci… Omluvte několik zamyšlení. Podporuji Vaše myšlenky, že nenávist a pomstychtivost nemohou být cestou k pravdě a svobodě, že je třeba pěstovat úctu jeden k druhému, k sobě samým, pro blaho svého lidu využívat všech zkušeností získaných v různých historických údobích a být nebojácnými spolutvůrci svobodné vyspělé kultury…“

Výňatek z Otevřeného dopisu z 31. července 1995

„Vážený pane presidente,

…Rozčarován a rozhořčen nad novou politickou provokací sdělenou v Televizních novinách stanice Nova dne 27. 7. 1995 dovoluji si požádat Vás o vyvinutí úsilí k zastavení lživých obvinění, mé společenské degradace… Osobní útrapy po roce 1990, výslechy všeho druhu, veřejné kompromitace ve sdělovacích prostředcích, domovní prohlídka na základě lživých informací o 17. listopadu a mé účasti na brutálním střetu, provedená vyšetřovateli generální prokuratury i s účastí právního zástupce ing. Miroslava Štěpána, takové tendence jen potvrzují. Několik let je vyhledávaná trestní odpovědnost za porušené pravomocí veřejného činitele v oblasti orgánů působících v trestním řízení i když jsem ve funkci vedoucího tzv. 13. oddělení pracoval necelý rok a jakékoliv zasahování do kompetencí ústavních činitelů mne nepříslušelo… Naopak byl připraven projekt ke zkoumání využívání a také zneužívání práva v činnosti komunistů působících v těchto orgánech…. Veřejně, 6. června 1989, jsem oznámil, že komunistická strana si neosobuje právo zasahovat do činnosti těchto orgánů a také členové těchto orgánů nemají právo, při výkonu ústavních povinností se na komunistickou stranu odvolávat… Naprosto konkrétními činy, které jsou dobře známy, jsem usiloval o demokratické proměny… Podstatou mé činnosti, mých spolupracovníků a příznivců však nebyla rehabilitace Bílé hory a rakouské monarchie, ani paralyzování odkazu husitství, pokrokových tradic našeho národního obrození, Masarykovských koncepcí či všenárodního hnutí proti fašistické okupaci a zvůli, ani paralyzování úlohy těch či oněch osvoboditelů našich zemí či odvolání Benešových dekretů ani rozdělení československého státu či překotná, těžce kontrolovatelná tvorba bohaté vrstvy jako jakési společenské síly za každou cenu ani rozmělňování a snižování kulturního bohatství českého lidu… prosím,aby jste svým vlivem, autoritou, lidskou rozvahou zamezil nesmyslným třídním bojům, snahám o justiční omyly, snahám o různě motivované politické provokace…“

Tak to bylo několik málo výňatků z dopisu presidentu republiky.

Rudolf Hegenbart

Kam kráčíme? Vpravo? Přímo za cílem?
Kam kráčíme? Vpravo? Přímo za cílem?

Nesouvislé poznámky z minula

Poznámka 1.

Tak to máme za sebou. Způsobem skutečně nevšedním bylo připomínáno 20 let od 17. listopadu 1989. Byly to velké události, zhroutil se jeden systém. V mnoha médiích se objevovaly statě, rozhovory, poznámky, „tutové“ pravdy, s tučnými či méně tučnými nadpisy, začínající slova vět s velkými či malými písmeny. Mnohé jsem sledoval, na další mě upozorňovali přátelé. Od některých bývalých činitelů sršela vůči mně nenávist, vulgarismy, pomluva, pokus zařadit mezi analfabety, alkoholiky. Po 33 letech jsem se dozvěděl znovu sprostoty, s kterými kdysi dogmatikové v čele s „partyzánkou“ ze Žďáru jezdili na ústřední výbor komunistické strany, aby dosáhli rozbití orgánů okresu a odvolání jejich činitelů včetně mě. Tentokrát zapomněli ještě dodat, že se rozvádím a kradu stavební materiál, jak to tvrdili moji odpůrci. Nikdy jsem se nerozváděl, nebyl důvod, ale naopak oslavil zlatou svatbu a tehdy jsem také nic nestavěl. Z Prahy se vraceli spokojeni a po okrese prohlašovali, že vše dostanu i s „úrokama“ a půjdu „k lopatě“. Těch minulých i současných je mně líto. Nicméně je dobře, že se vyjádřili. Pochopil jsem jejich myšlenkový pochod, orientaci. Nic se nezměnilo. Skuteční organizátoři společenských změn se musí z povzdálí jejím mnohým naivitám jen smát.

Poznámka 2.

Považuji za potřebné tyto pány informovat, že díky komunistické straně jsem mohl vystudovat vysokou školu politickou a výrobně ekonomickou fakultu vysoké školy ekonomické v Praze, absolvovat tři postgraduály a to z filosofie, z oblasti zemědělství a politického systému. V Moskvě pak absolvovat na akademii společenských věd v roce 1974 a posléze v roce 1984 studium o vývoji světa a o problémech doby. Za svou práci jsem byl oceňován komunistickou stranou řadou vyznamenání až po Řád práce. Za aktivitu v oblasti vědeckotechnického rozvoje jsem obdržel i zlatou medaili vysokého učení technického v Brně a brněnské university. Byl jsem přesvědčen, že do škol mě schvalují proto, abych získané teorie uplatňoval v praxi, o což jsem se snažil. Nemohl jsem být tím, který se něco jiného učí a něco jiného dělá či hlásá.

Poznámka 3.

Zmíněné „ctitele“ mé osoby musím informovat, že jsem to nebyl já, který chtěl jít do Prahy. Nikdy jsem nepředpokládal, že bych v Praze vykonával jakoukoliv funkci. Do Prahy mě získávali činitelé ústředního výboru KSČ. Po nástupu mě jeden bývalý ministr školství na schodech před budovou ústředního výboru přátelsky mj. řekl: „Rudo, do Prahy jsi neměl chodit. Tady tě ubijou“! Já jsem nechtěl nikdy být žádným generálním či jiným tajemníkem ústředního výboru KSČ. A vůbec jsem nikdy nepředpokládal, že bych pracoval na úseku státních orgánů a zabýval se problematikou vnitra či armády. Já jsem mínil pracovat mimo komunistickou stranu, v oblasti životního prostředí a vědeckotechnického rozvoje. Mohu uraženým pánům připomenout, že když ve Slušovicích byla všechna pracoviště propojena výpočetní technikou, v centrálních orgánech se báli i telefonu umístěného v automobilu. Vědeckotechnický rozvoj byl a je cestou k pokroku, k uspokojování všestranných potřeb společnosti a jednotlivců. To byla moje doména. O tom svědčí i moje proslovy v programu Živá slova v československém rozhlase. V roce 1988 jsem mj. upozornil, že často zapomínáme, že tvůrcem všeho, co nás obklopuje je člověk. Jedině on rozhoduje o tom, čím, jak hodně a jak rychle obohatí výsledky své práce společnost, a tedy i každého z nás. Rozvoj vědy a techniky má tady roli nejpřednější… V dalším proslovu jsem mj. upozornil, že „ve světě dynamických změn a vývoje, jakým je závěr našeho století, nabývá na stále větším významu prozíravost, schopnost odhalovat vývojové trendy, umění stále hlouběji poznávat objektivní zákony společenského vývoje a řídit se jimi ve chvílích našich rozhodnutí, kdy podobu budoucnosti nejenom ovlivňujeme, ale začínáme utvářet…“ Tyto myšlenky mě provázely i v roce 1989. Rozhodující měly být osobnosti. Bylo dostatek činitelů, kterým měla být dána šance. Mám na mysli například ty, kteří oplývali teoretickými znalostmi a praktickými zkušenosti jako L. Štrougal, akademik Číč, docent Čuba, Josef Havlín, Jozef Lenárt, Bohumil Chňoupek, V. Vajnar, A. Lorenc, B. Urban a mnoho dalších osobností z akademických pracovišť, výzkumných ústavů, vysokých škol i výroby.

Poznámka 4.

Dlouhodobě muselo být známo činitelům ústředního výboru, že jsem zastáncem demokratického socialismu tak, jak jsem poznal jeho projevy v roce 1968 a v přednášených tématech na vysokých školách u nás i na akademii společenských věd v Moskvě. V roce 1968 jsem byl aktivistou nejvyššího orgánu, který pomáhal politiku „Jara 68“ prosazovat. Proto jsem uvítal ve zlínském okrese slušovický model, který byl perspektivní a prokazoval úspěšnost programu z roku 1968. Řídící systém a program rozvoje slušovického Agrokombinátu jsem obhajoval, prosazoval a pomáhal rozvíjet i proti všem dogmatikům, kteří jim nepřáli. O správnosti jejich cesty jsem přesvědčen dodnes, byť i mnozí činitelé v Praze považovali jejich cestu za kontrarevoluční. Proč mě tedy brali na ústřední výbor? Já jsem se tam necpal, nechtěl jsem tam jít. Pozvali mě z lásky? Kdepak! Mínili naplnit to, co slíbili žďárským dogmatikům v roce 1976 a 77, dát mi vše i s „úrokama“, ubít na Národní třídě a při trochu mého štěstí hodit mě k „lopatě“. Bohužel jak se říká kdo komu jámu kopá, sám do ní padá. Nyní naříkají nad rozlitým mlékem, na čemž mají zásluhu a pomlouvají, uráží. Já jsem se také nikdy nikam nestěhoval a stěhovat nemínil. Každý pátek dojížděl z Brna, ze Zlína i z Prahy domů na Vysočinu a v pondělí se vracel na pracoviště.

Poznámka 5.

Po nástupu na ekonomické oddělení ústředního výboru jsem byl přesvědčen, že společenská přestavba a demokratizace, při pochopení její podstaty, může být prostředkem mj. k návratu do obdobných podmínek jako v roce 1968 i k posílení autority komunistické strany. Bohužel tam se sváděl boj o pochopení podstaty tohoto procesu, někteří prohlašovali, že přestavba a demokratizace je nová kontrarevoluce. Pomlouvali činitelé kolem předsedy federální vlády, kteří pracovali aktivně na tezích o společenské přestavbě. Prací na přestavbě se rychle chopili sami. Z tezí k přestavbě se ale stal prostředek k pouhým organizačním změnám úseků a také k posilování radikálně orientovaných činitelů, byť velkohubě o přestavbě vysocí činitelé ÚV KSČ vyprávěli. Jeden nejvyšší činitel nejvyššího orgánu KSČ, znalý baťova systému, v mnoha diskusích potvrzoval jeho přednosti, odvolával se na něj, což nebylo v rozporu s tendencemi společenské přestavby. To byl pozitivní jev. Při jedné soukromé diskusi jsem se ho zeptal kam si myslí, že by měla kráčet naše společnost. Tehdy mně řekl, že maximálně do podmínek roku 1968. To bylo pro mě příjemné zvěstování, jakýsi impuls. Pamatoval jsem si ho. Tehdy jsem se ani nedivil, když po mém projevu, který jsem pronášel v jeho zastoupení k nejvyšším představitelům stáních orgánů, že mně řekl: „bylo to dobré“. Za jeho vyjádření jsem mu vděčný dodnes. Jak známo tehdy jsem požadoval, aby z praxe orgánů byly odstraněny administrativně dogmatické metody, byla dána možnost cestování apod. Po tomto aktivu nejvyšší stranický činitel dal úkol vedoucím osobnostem vnitra, aby dále nedocházelo k zatýkání vedoucích představitelů opozice. To byl grandiózní krok!

Nedivil jsem se, že z jeho úseku došlo i kladné vyjádření k tomu, aby byl v sovětské Izvěstiji vytištěn článek mnou podepsaný pod názvem Proč je nutná přestavba. Ten článek, o kterém jistí činitelé nyní řekli, že ho psal bývalý šéfredaktor časopisu Signál. Na tom by nebylo nic špatného, stál na straně společenské přestavby, aktivně ji prosazoval. Bohužel pisatelé odpůrci nedodali, že ho také psali pracovníci z oddělení, které jsem vedl a dva pracovníci ze sekretariátu nejvyššího činitele komunistické strany, kterým byl dán k diskusi, k vyjádření. Jen po této konzultaci bylo možné ho poslat do Moskvy.

Poznámka 6.

Ještě dnes máme v paměti události Palachova týdne z ledna 1989. Jak známo, předsednictvo přijalo jistá opatření, která měla mírnit protesty studentů a obyvatel. Oddělení, které jsem vedl, s těmito opatřeními nesouhlasilo a vydalo svůj dokument, který byl předán nejvyššímu stranickému činiteli. V preambuli materiálu, který po lednových událostech zpracovalo oddělení, které jsem vedl ve spolupráci s náměstkem ministra vnitra A. Lorencem, byl zveřejněn názor veřejnosti na vedení KSČ a společnosti. Ta vytýkala, že to je vedení dosazené břežněvovským vedením KSSS v Moskvě a nemá mandát k tomu, aby nadále vedli naši zem. Součástí onoho dokumentu byl vyjádřen nesouhlas ze zásahem Pohotovostního pluku SNB v lednu na Václavském náměstí a doporučeno, aby nejvyšší činitelé šli na vysoké školy a o společenské situaci a východiscích z krize diskutovali se studenty, s akademií věd a také se závody. Součástí byl jmenný seznam nejvyšších činitelů s doporučením, na které fakulty by měli jít. Návrh přijal pouze L. Adamec, ostatní byli uraženi. Nejvyšší stranický činitel, kterému jsem osobně dokument předal, s ním vyslovil souhlas, ale dal ho k vyjádření stranickým ideologům. Byl vrácen, že není třeba nic konat.

Poznámka 7.

Pro lepší pochopení našeho návrhu zveřejním některé myšlenky a doporučení, která obsahoval zmíněný dokument oddělení, které jsem vedl. Mj. bylo řečeno, že v ĆSSR se nahromadilo mnoho problémů a nedůvěry, kterou lze odstraňovat trpělivou a prozíravou činností ve sféře veřejného života… KSČ a všechen lid stojí před velkým nebezpečím ale i před velkou příležitostí… Je nezbytné přestat se domnívat, že všechny kroky, které se během přestavby učinily, byly správné… Proklamované účasti lidu na řízení je třeba dát konkrétní náplň a vytvořit takové klima, v němž pocit osobní svobody a hrdosti nad vnitropolitickým vývojem bude usměrňován pro konstruktivní řešení existujících problémů… je rovněž potřebné důsledně odstraňovat negativní postoje v části politické, státní a hospodářské sféry, přivyklé centralistickým byrokratickým formám vykonávání moci… Následoval návrh opatření, z nichž vyjímám:

  1. Předložit na 15. zasedání ÚV KSČ návrh kádrových změn těch vedoucích funkcionářů, kteří nemají důvěru členské základny a nekompetentním řízením svěřených úseků brzdí proces přestavby
  2. Připravit se na možnost změny hodnocení srpnových událostí v roce 1968….
  3. Pokládat ekologickou problematiku za jeden z hlavních úkolů….
  4. Ve sdělovacích prostředcích prokazovat novými přístupy odhodlání změnit veřejný život…..
  5. Ustavit tým, který bude analyzovat vývoj v PLR, MLR, v SSSR a modelovat předpokládaný vývoj v těchto zemích a v ČSSR

Návrhy vycházely ze znalosti situace v zemi tak, jak je vedení KSČ překládaly orgány vnitra a také stranické organizace, ale i z vlastních zkušeností na vesnicích ve městech, v závodech.

Poznámka 8.

Na úseku tzv. 13. oddělení jsem z pověření nejvyššího činitele mj. prováděl kontrolu plnění některých úkolů z oblasti vědeckotechnického rozvoje a životního prostředí mezi Českou republikou a spolkovou republikou Severní-Porýní-Vesfálsko (NSR) a v souladu s jeho názorem přispíval k jejich naplnění. Současně jsem byl ve styku s druhým nejvyšším činitelem ústředního výboru KSČ a z jeho pověření připravoval, spolu s akademikem Kubíkem z ČSAV, ing. Hrnčířem z ekonomického ústavu ČSAV a ing. Davidem z Chemapolu, prof. Brůžkem z VŠE teze pod názvem „Studium organizace a řízení významných světových koncernů a zkoumání možnosti aplikace v ČSSR“. Z jedné takové porady z 30. května 1988 mohu zveřejnit záznam. Po vzoru Slušovic se vyvíjela snaha přijmout, zobecnit a posléze využít světových řídících systémů pro naši společnost. Nepochybně velikou práci zde ale konal Prognostický ústav ČSAV a Ústav prognózování české republiky. S nimi jsem se scházel, stejně jako s mnohými činiteli z výzkumných ústavů a výroby.

Poznámka 9.

Když se někteří činitelé a také novináři zmiňovali o setkání velvyslanců průmyslově vyspělých zemí západu s „delegací ÚV KSČ v hotelu Paříž“ jak to směšně nazval jeden bývalý činitel KSČ, tak jsem se s chutí zasmál. Tam prý se mělo jednat dokonce o předání moci. Organizátorem prý jsem byl já a A. Lorenc. Kachna nejvyššího řádu. Předně však musím dodat, že o takovém setkání byl nejvyšší stranický činitel informován před a písemně i po skončení tohoto setkání. Neměl výhrad. Dnes prý doporučuje, aby bylo vše vysvětleno. Tak předně setkání neorganizoval Hegenbart ani Lorenc, ale Vysoká škola ekonomická pod vedením rektora prof. Brůžka. Tato škola iniciovala setkání z důvodu poznání pohledu západních zemí na probíhající společenskou přestavbu u nás. VŠE také pozvala hosty jako tajemníka ÚV KSČ Jozefa Lenárta, zástupce ekonomického oddělení ÚV KSČ, místopředsedu vlády B. Urbana, zástupce ministerstva zahraničí a další. Všechny si již nepamatuji. Pozván jsem byl i já a generál Lorenc. Na aktivu hovořil rektor vysoké školy, prof. Brůžek, Jozef Lenárt, myslím si, že i další a také velvyslanci. Besedu uzavřel rektor školy. Výsledky besedy, názory velvyslanců, měly sloužit pro připravované zasedání ústředního výboru KSČ, jako jeden z pokladů pro vystoupení generálního tajemníka. Je smutné, že pánové zapomínají, tendenčními názory dezinformují a zakládají ohniska nevole. Některé fotografie jsou zveřejněny na mé webové stránce v oddílu galerie.

Poznámka 10.

Jeden významný teoretik, který pracoval v sekretariátu nejvyššího činitele komunistické strany mi v květnu roku 1989 mj. napsal: „…Jsem postaven před těžké rozhodnutí. Problém obejít několika nepodstatnými připomínkami a mít klid, aneb napsat skutečně věc tak, jak ji vidím a jak si myslím, že je. Doba je příliš vážná. Snad budeš mít trpělivost dočíst toto do konce. Především mohu říci, že jsem byl obdivovatelem vysokého intelektu… (ideologa ústředního výboru KSČ) a jeho krásné češtiny. Je však pro mne – a nejen pro mne – nevysvětlitelné, jak se tento intelektuální talent mohl zlomit a ustrnout. Tím horší a škodlivější je, jestliže velký intelekt ustrne v dogmatech a svádí k tomu i myšlenkově celou řadu lidí, ba za určitých okolností má i masový vliv… Zatímco Stalinovi je možno přičíst ledasco, nemohl zdaleka vědět o podstatných objektivních změnách vyvolaných vědeckotechnickou revolucí, zatímco jeho následovníci propásli celá desetiletí. Vlak ujel příliš daleko. Příčiny? Nevědeckost, deformace leninismu a jeho pojetí strany a socialismu. Proto se včas nepostřehly změny ve světě i v nitřním životě… abych se vrátil k sobě a potom mohl ukázat na postoje… (hlavního ideologa). Když jsem přišel jako učitel z baňskobystrické „gubernie“ na Olymp naší stranické vědy, zjistil jsem, že všichni to Hublové, Mlynářové atd. mají obrovský předstih ve znalostech (já se brodil jen v praxi) a za druhé, že ve světě dochází k velkým změnám, které svým způsobem zprostředkovávali právě tito jmenovaní, především pro své politické záměry. Poznal jsem, že je nutné ovládnout podstatu automatizace, technické kybernetiky, systémového přístupu, protože vědecké řízení si bude vyžadovat exaktnost, formalizování, přejít k tvorbě algoritmů v organizaci apod… z nových poznatků věd nebyla schopna marxistická fronta vyvodit správné závěry, zobecnění… (hlavní ideolog)… zůstal na metodologii 50. let a vysílá na frekvenci těchto let… z hlediska dnešního vývoje světa, rozvoje socialismu, řízení, společenské přestavby se zůstalo při „ideologii“ jako nástroje boje proti táhnoucím mrakům, které na nás fouká antikomunismus… (vysocí ideologové)… uznávají dialog jen v rámci svého monopolu na monolog. A když se tento monolog začal rozpadávat, na pomoc „přiskočily“ problémy v PLR, MLR, SSSR. A znovu se dělá bu bu bu. „Přikrytí“ myšlenkové aktivity, zejména teoretické aktivity strany monologem stát na čele procesů, které se objektivně či subjektivně ve společnosti rozvíjejí. Snižují autoritu strany, jejich vedoucích orgánů, jdou a půjdou na účet především generálního tajemníka. Strana musí být na čele myšlenkového zvládnutí přestavby, integrovat myšlenkové proudy. Budou se zvedat různé vlny – nejen ty demokratické, ale také cizí, falešné a požadované. Monolog vede ku kumulaci rozporu ve vědě samotné… čím více budeme bojovat proti současnému dogmatismu a konzervatismu, tím méně budeme muset obracet mrtvé v hrobě a obráceně. Obracení mrtvých stranu rozkládá i když se nevyhneme analýze minulosti… nechci opakovat abecedu dialektiky, že naději a budoucnost mát to, co v souladu s objektivními společenskými zákony předurčuje tuto budoucnost – přestože v počátku je slabé a konzervativní je početné… V určitých obdobích je rozhodující osobnost, která z všestranných rozporů dokáže najít odvahu i cestu… Je nutné se napojit na budoucnost světa, nalézt ji…“
Slova nemusím komentovat. Úsudek si každý udělá sám. Jde jen o výňatek, ale dle mě, významný.

Poznámka 11.

Při čtení některých výpovědí mně připadá, že mnoho bývalých činitelů zapomíná na stav společnosti v roce 1989, na probíhající krizi, na volání veřejnosti, aby uvolnili svá místa pragmatikům, ale naopak jako by se sebechválili za „stalinský“ postoj. Na zasedání ústředního výboru KSČ v březnu 1989 jsem upozornil (parafrázuji), aby byla dána šance jiným vést společnost než si to vyžádá sama veřejnost. Když byla svolána porada tajemníků a vedoucích oddělení k přípravě zasedání ústředního výboru v prosinci 1989 přednesli své významné projevy a připomínky především vedoucí oddělení. Vystoupil jsem i já a mj. řekl: „…vedení strany chybí odvaha povědět lidem pravdu o stavu ve straně a společnosti, neumí pochopit, že základní a léta tlumený rozpor mezi úrovní výrobních sil a úrovní výrobních vztahů přerostl do sféry politické a hrozí velikým výbuchem…, názory odborné veřejnosti i řadových občanů se zřídka kdy braly vážně, jejich obsah nebyl zvažován, dříve odmítán, praxe stranických organizací a orgánů byla až příliš poznamenaná obdobím před přijetím usnesení o přestavbě společnosti, dříve se jevila jako ztráta schopnosti samostatně myslet a jednat…“ Nikdo z tajemníků nereagoval, nevynadal mně, nezavrhl. Pouze jeden bývalý vedoucí ekonomického oddělení prohlásil, že souhlasí s výrokem M. Jakeše v květnu, že situace u nás je stabilizovaná. Ironie nejvyššího řádu. Ani na ni nikdo nereagoval.
Významný dokument připravilo ideologické oddělení. V něm se mj. psalo, že „…stále výrazněni se zvyšuje nespokojenost lidu. Lid je rozladěn a znechucen pomalým postupem společenské přestavby, zvyšuje se kritika našeho hospodářství… z okruhu dotazovaných 65 % žádalo rychlejší postup společenské přestavby, 67 % mělo vážné výhrady k lidem, kteří společenskou přestavbu řídí a dvě třetiny pochybovalo o jejich schopnosti dovést přestavbu do konce… Z dotazovaných jen 6 % by vstoupilo do KSČ a 66 % ideologii a politiku KSČ jednoznačně odmítlo…“

V rámci přípravy zasedání ÚV KSČ v prosinci 1989 jsem dal pokyn, aby nejvyšší představitelé státních mocenských orgánů odpověděli na tři otázky – v čem spatřují příčiny slabin práce komunistické strany, jakými politickými prostředky doporučují řešit politickou situaci, jaké aktivity rozvíjet ve vnitřní a mezinárodní politice. Vyjádřili se všichni. Všeobecně byla odsuzována neschopnost vedení KSČ reagovat na krizi společnosti, odmítali všechny zásahy SNB proti manifestujícím studenům a občanům, doporučovali skoncovat s nemastnou a neslanou politikou našich činitelů. Stanoviska byly významným podkladem pro jednání ústředního výboru KSČ.

Jednání se nekonalo. Zákonitě musel přijít 17. listopad a vypořádání se s neposlušným vedoucím a jeho spolupracovníky, jakýmikoliv prostředky. Veřejnost vzala vše, co jí bylo předkládáno… Lze se divit? Ne!! Někdy mně připadá, že i dnes se takovým praktikám otevírá prostor. Prý je jiná doba, vše se zase otáčí. Přejme si ať dogmatikové a strůjci dramatů, ale i lží, dlouho žijí a je jím dobře.

Poznámka 12.

Když v květnu 1990 česká generální prokuratura za účasti právního zástupce tehdy souzeného jednoho z pražských z představitelů prováděla domovní prohlídku mého domku a celého příslušenství, vzpomněl jsem si na jisté kruhy v metropoli, které hlásaly, že každého kdo se vymyká principům demokratického centralismu je třeba namočit způsobem, až se utopí. Vyšetřovatelé mně přeházeli dům v domnění, že jsem držitelem „listinné dokumentace 17. listopadu 1989“. Odvolání a stížnost nepomohlo. Bylo rozhodnuto. Když mě vyšetřovatelé vyslýchali za moji účast při obvinění a popravě Milady Horákové, bylo mně smutno. Uvědomil jsem, že i k mé popravě může sloužit jakákoliv událost a není dovolání. V době procesu paní M. Horákové mně bylo 17 let a nic jsem tehdy o ní nevěděl. Hluboce lituji, že jsem se dostal do Prahy. Proklínám každého, který mě tam pozval a neměl dobré úmysly. Jsem rád, že jsem ze špinavé politiky pryč. Mrzí mě ale, že sem tam někdo dojíždí do obce a různých sousedů se na mě ptá. Chce vědět zda žiji, co dělám, o čem hovořím. Jiní zase vykládají, že jsem „estébák.“ Zkrátka, stále někdo pracuje, aby mně znechutil život, aby veřejné mínění pracovalo proti mně. Jsem na okraji společnosti a nikterak se neangažuji. Koneckonců já i manželka jsme nemocni. Kabát jsem však nepřevlékl. Zůstávám věren demokratickému socialismu a všechny prvky dogmatismu vycházející ze stalinismu jsou mně cizí. V našich podmínkách jsou neuskutečnitelné.

To je několik nesouvislých poznámek k událostem roku 1989, tak dramatickým, ale nevyhnutelným.

Rudolf Hegenbart

Rudolf Hegenbart v rozhovoru s tajemníkem ÚV KSČ Josefem Havlínem ve Zlíně
Rudolf Hegenbart v rozhovoru s tajemníkem ÚV KSČ Josefem Havlínem ve Zlíně

Kde jsem byl a co jsem dělal 17 listopadu 1989?

Komu jsem překážel?

Kdyby se mě dnes někdo ptal, kde jsem byl a co jsem dělal 17. listopadu 1989 projevil bych lítost, že jsem v Praze nebyl. Labužníci moci by si zřejmě nedovolili akty, které se vymykaly zdravému rozumu. Toho dne jsem se v hotelu Praha rozloučil se sovětskou delegací, která byla u nás na týdenní návštěvě. Po té jsem odjel domů, na Vysočinu, a na svém dvorku stavěl objekt na nářadí. V Praze došlo k tvrdému střetu mezi příslušníky Pohotovostního pluku SNB a studenty. A tak v den sváteční bych se ptal, kdo vlastně měl zájem na tvrdém střetu, na bojůvkách? Jak známo, oproti skutečnosti různé kruhy veřejně hlásaly, že to byl Hegenbart. Tímto směrem bylo vedeno i vyšetřování různých komisí a ministerstva vnitra. Onen „tvůrce“ střetu se hledá 20 let! Analyzátorům a vyšetřovatelům ale uniklo, že průvod studentů z Albertova neorganizoval Hegenbart, ale úplně někdo jiný. Ten kdo průvod a jeho pojetí navrhl, schválil, by mě nést odpovědnost za průběh i výsledky, ne? Hegenbart ale někomu vadil, někomu překážel, protože se neztotožňoval s politikou těch, kterým byla vlastní i kamuflovaná smrt jistého studenta. Musel překážet především těm, kteří záhy po listopadu se ujali funkcí v KSČ v domnění, že budou vládnout „na věčné časy“. Musel vadit těm, kteří, byť v opozici, se připravovali k převzetí moci a potřebovali nahlodat, odstranit veřejné mínění, které bylo nakloněno jeho vizi.

Pro mě bylo svátkem poznání slušovického Agrokombinátu!

Kdyby se mě dnes někdo ptal, co předcházelo listopadu 89 a kdy to vlastně začalo, pak bych musel odpovědět, že pro mě osobně 17. listopad není žádným mezníkem, byť je pro většinu společnosti uznávaným dnem své svobody. Já také chápu všechny, kteří pociťovali jakýkoliv útlak a nemohli se zúčastňovat věcí na správě naší země či zviditelňovat svá díla. Listopad jim otevřel dveře a dal velikou šanci. Chápu i to, že 17. listopad 1989 byl mezníkem pro ty, kteří např. na mimořádném sjezdu KSČ v prosinci 1989, požadovali, aby tento den se stal Památným dnem ČSSR. Vyhráli. 17. listopad se stal státním svátkem České republiky. Já také rozhodnutí orgánů našeho státu o státním svátku respektuji.

Z mého hlediska ale proces společenských změn u nás začal koncepcí slušovického Agrokombinátu. Byli první v republice, kteří se odklonili od dogmatických pouček té doby a k uspokojování potřeb a zájmu společnosti a družstevníků šli cestou vědeckotechnického pokroku s rozhodujícím ukazatelem zisku. Využili všech intelektuálních sil, které v té době byly k dispozici. Doložili životaschopnost politiky „Pražského jara 68“, v mnohých směrech demokratičnosti tuto politiku překonávali. Měli podporu většiny národa a především mladé generace. Musím však připomenout, že v technologickém procesu existuje kázeň a ne chaos. Demokratičnost spočívá v možnosti zúčastnit se dění, být aktivním, svobodným tvůrcem programu, ale pak musí následovat kázeň, povinnost naplnit cíle, programy.

Bylo na co navázat!

Jejich cestu, program jsem podpořil, ale také ochránil před dogmatiky, kteří je chtěli likvidovat. Využil jsem jejich zkušeností, jakož i poznatků z knihy Radovana Richty „Civilizace na rozcestí“, přednášek na akademii společenských věd v Moskvě, zkušeností z dosavadní praxe ve Žďáru nad Sázavou, v Brně, ve Zlíně a orientoval, letech 1983 – 6, okres Zlín na program mikroelektroniky, biotechnologií a na životní prostředí, na ochranu těch subjektů, které se věnovaly vědeckotechnickému pokroku, na využívání schopností osobností bez rozdílu politické příslušnosti či náboženského vyznání.

Nutnost distance od stereotypů třídního boje a víra v pokrok

Tato orientace vyžadovala distanc od stereotypů politických aktivit známých z padesátých let minulého století. Pojem intenzifikace nemohl být zaklínadlem pro staré praktiky, ale vyžadoval cílevědomě rozvíjet duchovní život, dát šanci intelektuálním vrstvám svobodně rozvíjet ony programy, ale současně posilovat technologickou kázeň. Žil jsem vírou, že nastolené programy mají hluboký politický dosah, jsou velikým, zásadním převratem v dosavadním pojetí práce komunistické strany.

Nastolené programy vytvářely atmosféru k formování nových vztahů mezi nadstavbou a základnou. V normalizačním prostředí jsme se stávali průkopníky nového spojování politických, vědeckotechnických a kulturních složek v jeden celek. To vyžadovala doba i další perspektivy společenského vývoje. Z tohoto rozdělaného dění jsem však byl nečekaně odvolán a poslán, jak říkali nejvyšší činitelé KSČ, „pod lucernu“ do Prahy. Bohužel, nakonec jejich pokroková koncepce byla ubita 17. listopadem a slušovičtí činitelé označeni za stalinisty.

Jak známo proti Slušovicím, i proti slušovickým „nitkám“ v Praze se mj. postavili levicoví dogmatikové, mnozí nejvyšší činitelé krajského a ústředního výboru KSČ, mimo M. Jakeše, který znal a ovládal základní principy Baťova systému. Bylo známo, že mnozí, pražští mocichtiví činitelé nechali sledovat každý pohyb slušovických v Praze a jejich systém nenáviděli, považovali ho za kontrarevoluční. K překvapení široké veřejnosti se proti Slušovicím a slušovickým „nitkám“ v Praze postavil, na Staroměstském náměstí v Praze v únoru 1990, i president pan V. Havel.

Ve Slušovicích na Zlínsku začal proces společenských změn

Na Zlínsku nepochybně začal proces společenských změn. Snažil jsem se ho rozvíjet i v Praze. Vrcholil mými kroky v roce 1989 v Praze , počínaje postoji k událostem ledna 89, kdy jsme nesouhlasili ze zásahem proti manifestujícím občanům ani s navrhovaným zpřísněním opatření proti demonstrujícím , dále vystoupením na zasedání UV KSČ v březnu 89, kde byly požadovány personální změny v nejvyšších orgánech strany a státu, při setkáních s ochránci životního prostředí s požadavkem odtajnění všech aspektů, které měly negativní vliv na život obyvatel, se západními zahraničním subjekty, které byly vyzývány ke spolupráci s českou vědeckotechnickou a výrobní základnou, ale i vystoupením na aktivu představitelů státních orgánů v červnu 89, kde byla požadována likvidace administrativně byrokratických metod, apod.

Metody dogmatiků? Vyhrožování, likvidace odpůrců!

Dnes jsem v důchodu bez jakýchkoliv šancí. Od roku 1990 jsem neměl možnost zaměstnání. Jak známo v roce 1990, a také později, jsem obdržel několik anonymních výhrůžných dopisů např. abych se oběsil, zhynul jako parchant, šibenice mě nemine. Anonym mně informoval, že ve Žďáru nad Sázavou a ve Žďárských strojírnách, kde jsem dříve pracoval, nikdy a s ničím neuspěju. OF Žďárských strojíren schválilo výzvu všem podnikům v republice, aby požadovaly mé potrestání. Jak v padesátých létech minulého století. Občan z Brna mj. psal:

„…Postihne prý mě prokletí novodobých otroků, mých vnuků a pravnuků, protože s Jidášem, zrádcem Gorbačovem a za pomoci nejzločinnější římsko katolické církve jsem zařídil jejich existenční a finanční těžkosti. Jak je možné, že jsem mohl v roce 1969 beztrestně proklouznout a proč jsem nebyl hozen do hnoje. Jak je možné, že jsem neuposlechl příkazu generálního tajemníka a presidenta G. Husáka ohledně zrušení Slušovic? Jak prý je možné, že jsem v roce 1989 nedal rozkaz ke zvletu letadel. To všechno je z mé strany velezrada. Na každou svini se najde řezník. Za zradu smrt. Stalinovo jméno prý opět vyplouvá z obzoru špinavého lidského moře,….

Nejsem angažován, politiky se straním. Ideály s kterými občané šli do stávek v roce 1989 nejsou naplněny. Ono úsilí veřejnosti po společenských změnách si nezaslouží takový stav. Veřejnosti jsou cizí projevy arogance a hulvátství, likvidace všech možných sociálních opatření. Mně osobně jsou cizí i projevy k návratu do monarchie či do jakéhosi obdobného prostředí. T. G. Masaryk a E. Beneš se musí obracet v hrobě, stejně jako buditelé z dob národního obrození a účastníci bojů ve 2. světové válce.

Je čas, aby lidé požadovali nové změny a to bez těch všech pánů, kteří přivedli společnost do krizových stavů. Příklad Slušovic je stále aktuální. Vedle velkého pracovního úsilí tam existovala slušnost, požadavek vysoké profesionality, vzdělanosti. Já si 17. listopadu budu připomínat Agrokombinát Slušovice, aktivitu, odhodlání, víru ve spravedlivější společnost jeho představitelů. Tam začala skutečná revoluce o blaho lidu, byť zásluhou jiných nedokončená.

Rudolf Hegenbart

Rudolf Hegenbart s předsedou JZD Slušovice Doc. Františkem Čubou
Rudolf Hegenbart s předsedou JZD Slušovice Doc. Františkem Čubou

Než se zastavíte u studánek pod Žákovou horou

Cesta turistů na vrchol Žákovy hory a do pralesa vede většinou přes obec Cikháj. První pohled od Světnova z Řádkova kopečku, z hranice Čech a Moravy, téměř nic neříká. Snad zaujmou stavby rozestavěné do písmeně V. Z pravé strany bývalá osada Waldorf z majestátnou budovou bývalého Dvora, správního střediska žďárského Kláštera a kaplí postavenou v roce 1904. Z levé strany budovy bývalé osady Czykhagi, kde se soustřeďovali skláři a další řemeslníci s památnou hospodou a zvoničkou postavenou v roce 1861. Obec s názvem Ziegenhain a posléze s názvem Cikháj se rozvíjela až po zrušení žďárského Kláštera. V každém stavení žili po staletí lidé. Šafář se šafářkou, konvršové, myslivci, pastevci, pacholci, děvečky, služebné, mlynáři, pekaři. Člověk neznající historii těch či oněch budov může se ptát a zkoumat proč bývalá budova Dvora je opuštěna, proč nefunguje kdysi tak oblíbená Joklova hospoda, proč nezvoní stará zvonička, co se dělo se zvoničkou postavenou později. A co sklářství? Je pravda, že tu byly dvě sklárny? Mnohé znají z vyprávění a studia obyvatelé, mnohé je napsáno v kronikách, ve vyprávění Petra Jokla, v časopisech, v materiálech státního okresního archivu, v muzeích.

Jsou jistě turisté, kteří před příchodem do těchto míst snaží se získat mnohé informace. Je jich dostatek. Ve Státním okresních archivu, ve Vlastivědném muzeu. Můžeme procházet místní kroniky, vyprávění místních občanů, pročíst vyprávění hostinského Petra Jokla či místní pověsti, můžeme zalistovat například ve Žďárském obzoru, v němž, dne 1. července 1907, zveřejnil bývalý řídící učitel místní školy Ámos Harnach zajímavou stať a dovídat se o rozvoji, dnes již zapomenutých průmyslových odvětví. Mj. píše:
„ Základem nynější obce Cikháje byly as chatrče uhlířů (v okolních lesích stopy velmi četných milířů) snad i havířů, pracujících v dolech na blízké Žákově hoře. Avšak v hojně nalézaných památek lze usouditi, že byla zde kdysi i huť skelná, o níž udržovaly se vzpomínky i u nynějších starších obyvatelů. Tak nalézají se na polích trati „Za rybníčkem“ hojné kusy pánví tavících se stopami skloviny, které sem jistě z daleka nebyly dovezeny: mimo to v tratích „Za rybníčkem“, „V březině a „U přiháňka“, nacházejí se velmi hojné střípky, vlastně zlomky a odpadky skla, jaké se v hutích jeví. Jistě i tyto mají svůj původ v obci samé. Rovněž přišlo se před lety při hledání vody na louce pod nynějším „Dvorem“ na množství skleněných střípků v hloubce 0,5 m. Toto jsou památky po zrušení huti; ale dosud jsou obyvatelé, kteří pamatují, že např. v čísle 9 se říkávala „U šlejfířů“ patrně proto, že sklo (alespoň okraje zhruba) obrušovali. Snad i z oněch dob udržel se název „U šroubařů“ nebo „Ve šroubně“ pro číslo 16, nynější hostinec…“ V dalších dokumentech se lze dočíst, že horácké sklo, a to i z Cikháje, se stalo v oné době na dlouhé desítky let nejvyhledávanějším vývozním artiklem. Zprávy o cikhajském sklářství existují z let 1647, 1662, 1669, posléze z let 1701. Koncem 17. století začaly sklárny postupně mizet.

Zajímavá byla budova „Ve šroubně“, kterou později změnili na Panskou krčmu. Scházela se v ní vrchnost, rychtáři, konvršové, myslivci, přijížděli formani. Formani předávali informace o důležitých událostech v blízkém i vzdáleném okolí, doručovali vzkazy, vozili náklady i lidi, doporučovali zásilky. I v pozdějších letech hostinec navštěvovalo mnoho literátů, profesorů, lesníků, chovatelů koní i prostých lidí. Petr Jokl byl oblíbeným člověkem, dobrým hospodářem, starostou obce, velitelem hasičů, pokrokovou osobností. V krčmě se organizovaly zábavy, setkání. Krčma se stala střediskem kulturního a společenského života doby. Po zrušení žďárského kláštera koupil hospodu, za 100 zlatých, František Peschel z Cikháje. Panstvu platil činži ve výši 20 zlatých. V roce 1890 se do hostince přiženil Petr Jokl z Bystřicka. Byl lidovým oblíbeným vypravěčem. Začala zlatá éra hostince. Do hostince přicházelo mnoho návštěvníků. V jednom svém vyprávění Petr Jokl říkal: „..Můj příchod na svět byl smutný. Rodiče měli již rozpočteno, kolik kdo že statku dostane a já jsem jim do toho vletěl a celý rozpočet zkazil. Nejstarší bratr utekl z domu do Dalečína… trucoval, nechtěl jít domů. Babička šla pro něho a slibovala mu: „Františku, pojď domů, dyť von ten chlapeček nebude, neboj se.“ Myslili, že umřu, ale já jsem byl pevný a neudělal jsem jim to po vůli. Křtiny byly smutný. Naši prý mívali pěkný koně, ale mě musela nést bába do Vítochova jen pěšky a žádná hostina nebyla. Celý den mlátili ve stodole obilí jako jindy..“

Jindy zase vyprávěl jak jedno odpoledne přišel do hostince místní hajný Ptáček. Sděloval vzkaz od pana revírníka, že honijou na vysokou a večer přijdou čtyři na večeři. My jsme neměli ještě zabitý prase, ale měli jsme kousek, asi pět čtvrtí kg hovězího masa. Žena řekla: Z něho bude guláš a k tomu noky a pro čtyři to stačí. A budeme mít uvařený brambory, můžou si k tomu vzít. V lese se k nim přidali další dva – revírník z Herálce a z Křižánek. Guláš se pak musel rozděliti místo pro čtyři na šest porcí. Všichni měli dost, jen adjunkt Wolhman, který byl menší, ale zavalitý, široký, měl málo. Povídal: „To je taky večeře. Ať mi dají vařit pár vajec na tvrdo.“ Ptal jsem se kolik a on odpověděl. „Půl kopy!“ Myslel jsem, že žertuje, ale kterýsi z pánů povídal: „Jen je dejte, však se sní.“ Bylo jich šest revírníků a ještě zvlášť seděli dva hajní. Uvařený vejce jsem zanesl na stůl a zvlášť nakrájel chleby. Jedno vejce si vzal revírník ze Škrdlovic, ostatních 29 vajec snědl sám adjunkt Wolhman. Tuto pravdivou událost jsem vypravoval v Brně jedna dáma se úzkostlivě ptala: „Proboha, pane Jokle, a nic se mu nestalo?“ Milostivá paní, jemu nic, ale nám všem se u stolu dělalo špatně, nemohli jsme to vydržet. Prvně utekl jeho pes, který ležel pod lavicí pod ním. U dveří u stolu dřímal mlynářskej krajánek, celý opuchlý v obličeji od pití kořalky. Vstal, držel si nos, utíkal ven a klel: „Sakra, co je moc, to je moc, tohle ani prase nevydrží!“ Museli jsme pak otevřít okna a lopatou, co se s ní přehazuje obilí, mávat, aby se pročistil vzduch. Pan adjunkt měl byt v myslivně. Když ráno vstal, šel si do stodoly pro lyže, že pojede do lesa. Když se sehnul a připínal lyže, vyběhl vedle z „parníku“ tchoř. Uši měl schlíplé, ocas přiražený k nohám a utíkal z Cikháje ke Světnovu. Styděl se a zahanbil se, že ho adjunkt přetrumfnul a vystěhoval…

Je mnoho věcí, jimiž pří cestě do pralesa Žákovy hory či ke studánkám, mohou obohatit turisté své poznání a také ho dále rozvíjet.

Rudolf Hegenbart

bývalá Joklova hospoda
bývalá Joklova hospoda

Na statečnost občanů nezapomínáme

Ke konci letošního roku a v první polovině příštího roku si národy naší vlasti připomínají 65. let odbojové činnosti proti nacismu a své osvobození. Mezi významná centra odboje patřila i obec Cikháj na Žďársku. Občané organizovali odbojovou činnost, posléze pomáhali partyzánům. Obec byla v pozornosti německého gestapa a německých vojsk. Na tato léta nechceme zapomínat. Trpělivě pročítáme všechny dostupné knihy, dokumenty, vyprávění občanů, pamětníků. Z oficiálních dokumentů si lze připomenout, že dne 26. října 1944 v prostoru Žleby na Čáslavsku seskočili členové partyzánského štábu brigády M. J. Hus.

Do blízkosti katastru obce Cikháj na kótu 801 na Kamenný vrch došel štáb partyzánské brigády M. J. Hus dne 2. listopadu 1944. Z knihy Partyzánské hnutí na Havlíčkobrodsku vydanou v roce 1976 okresním muzeem Havlíčkův Brod se dovídáme, že první zprávou o existenci partyzánské skupiny na Kamenném vrchu byla relace okresního četnického velitelství v Chrudimi. Uvádí, že „6. listopadu 1944 kolem 15 hodiny narazila lovecká společnost na českomoravské hranici na kótě 801 na partyzánskou skupinu. Partyzáni stříleli na tři myslivce pravděpodobně ze samopalů a uprchli. Komisař pardubického gestapa Frotze, lesmistr Berle a vrchní lesmistr Wloitzer z Pardubic rovněž použili zbraně. Bylo vypáleno asi 30 ran. K pátrání byly nasazeny dvě čety vojska…“

Velké služby prokázal partyzánům lesní správce z Huti Karel Němec. Pro spolupráci získal lesníky z Cikháje, Adolfa Hamana, Karla Jaitnera a lesního dělníka Josefa Vaise. Na Kamenném vrchu, posléze na Žákově hoře, pod Tisúvkou a okolo Cikháje, pomáhali vybudovat lesní tábor a bunkry. V krátké době byla vytvořena rozsáhlá síť civilních spolupracovníků partyzánů. Občané poskytovali partyzánům jídlo, a služby zpravodajského charakteru. Od léta 1944 byla, pod vedením Františka Bukáčka z Cikháje, organizována pomoc francouzským, polským, ruským a jugoslávským občanům, kteří utekli z německého zajetí. Občan Cikháje Adolf Roučka k tomu řekl: „ Řídící učitel Bartoš byl prvním v Cikháji, který ve dřevníku schovával francouzské zajatce. U něj se také za války schovával spisovatel Petr Křička. U strýce Bukáčkovýho byli Jugoslávci, Poláci, Rusové. Pamatuji se jak měli hrozně omrzlé nohy. U Bukáčků je ošetřovali, spali u nich a pak je vezli do Škrdlovic a do bunkru pod Tisůvku..“ Občanka Cikháje Zdeňka Ptáčková řekla. „Manžel mně bral sádlo, máslo, chleba a někam to nosil. Potom převážel na trakači a saňkách chlapy, kterým omrzly nohy..“

Občané nejen pomáhali, ale neustále se radili a koordinovali svoji činnost. Osvojovali si faktory, které měly škodit německému týlu, přispívat k bojové a politické aktivitě. Občanka Cikháje Anna Bílá, ale i další ženy, k tomu řekla: „ U nás se scházely ženský na necování. Povídalo se a zpívalo. S ženskýma přicházeli i chlapi. Ty vyprávěly o válce. Kdy, kde a jak skončí. Na zemi měli rozloženou mapu a na ni ukazovali jak Němci a kudy ustupují. Mnohokrát takto schůzovali. Jezdil sem Jaroslav Oubrecht ze Žďáru člen civilní partyzánské skupiny M.J. Hus. Společně hodnotili situaci a připravovali se na poválečné období. Jindy se schůzovalo u Bukáčků, Roučku, Šebků, Blažíčků, u Vaisů, ve chlévě u Chaloupků.“ Do školní kroniky řídící učitel O. Bartoš mj. napsal: „ Náš lid se scházel v mnohých chaloupkách a dychtivě v nočních hodinách odposlouchával zakázaný rozhlas z Londýna a z Moskvy. Zprávami z ciziny byli jsme posilováni, nabyli jsme nezlomnou důvěru ve vítězství našich práv, spravedlnosti, pravdy, svobody. V chmurné dny, kdy německé fanfáry z radia s protivným bubnováním vyhlašovaly zdánlivě vítězný postup fašistických vojsk, tu jako bych četl v duších našeho lidu Jiráskova slova: „Když mně bylo nejhůře, napadá mě vzdor a myslím si. Tisíc let jsme tu stáli a obhájili se, krváceli a trpěli a teď bychom měli malátnět? Ne, kdybych měl být poslední, sám jediný, nepoddal bych se.““

Začátkem listopadu 1944 svážel saněmi a koněm po lesní cestě na Mokré u Cikháje dřevo Jaroslav Opat. Zde potkal tři muže. Byl to nadlesní z Hutě Karel Němec, hajný z Borků Cempírek a člen štábu brigády M. J. Hus N. Chimič. Jaroslav Opat k této události řekl:

„Na lesní silnici jsem byl zastaven asi třemi partyzány. Chtěli zavést na Cikháj. Vezl jsem je na saních. Pak na jejich přání jsem jim ukázal hájenku Karla Jaitnera…“ V tisku dne 20. října 1976 se psalo o rodině Vaisových mj.: „.Stará chalupa měla výhodnou polohu. Skok do lesa a od ní bylo možno přehlédnout v údolíčku celou vesnici. V roce 1944 v chalupě žil lení dělník Josef Vais se svou ženou a dcerou Marií Beránkovou, vdovou s dvěma malými dětmi. Marie Beránková vzpomínala jak uprostřed listopadu 1944 nesla otci do lesa oběd. Bramboračku a kastrol brambor se zelím. Po lesní pěšince se honil poprašek sněhu a Marie se choulila do vlněné šály. Náhle zpoza smrčků vyskočili dva zarostlí chlapi se samopaly přes rameno a rázně si vyžádali jídlo. :“Neboj, neboj“, uklidňovali ji. Pak zmizeli a po chvilce se objevili znovu a vrátili jí prázdné nádobí. Významně přiložili ukazováčky ke rtům a v mžiku byli pryč. Marie se vrátila domů, naplnila znovu nádobí a pak otci celá zděšená vyprávěla, co ji potkalo. Otec ji uklidnil a pak se vydal za hajným Adolfem Hamanem a Karlem Jaitnerem. Byli to partyzáni brigády M. J. Hus.

V knize Z. Jelínka Partyzánský oddíl zvláštního určení Zarevo se píše, že 10. listopadu 1944 se hajný Karel Jaitner seznámil s kpt. Chimičem náčelníkem rozvědky brigády M. J. Hus a na jeho přání „navázal Jaitner styk s vedoucím služebny české kriminální policie v Novém městě na Moravě R. Novotným, četnickým strážmistrem A. Havlíkem a praporčíkem pěchoty Č. Bečkou, který v době okupace bydlel v Novém Městě na Moravě. Tímto spojením získával všechny zprávy o činnosti a opatřeních gestapa, německé bezpečnostní služby, protipartizánských jednotek i o chystaných akcích protektorátní policie a četnictva“

Marie Beránková ve svých vzpomínkách mj. napsala: „…V listopadu 1944 k nám přišli ruští partyzáni z oddílu majora Faustova Zarevo, posléze z brigády M. J. Hus majora Fomina. Poskytli jsme jim ubytování, stravu, praní prádla. Můj otec a já jsme byli pověřeni podávat zprávy o pobytu Jagkomanda a německého personálu ve zdejším revíru. U nás byla několikráte umístěna vysílačka…“

V knize Z. Jelínka Partyzánský oddíl z zvláštního určení Zarevo se mj. píše, že: „…Počátkem prosince 1944 štáb Zareva nesl do Cikháje vysílačku a zásoby potravin a munice. Část štábu se zastavila v domku Josefa Vaise a další navázali styk s hajným Karlem Jaitnerem a jeho sestrou Karlou. Dne 13. prosince 1944 provedli partyzáni tohoto oddílu přepad četnické stanice v Herálci, kde se zmocnili zbraní a četnických uniforem.. V Herálci navštívili obchody, aby se zásobili potravinami a cigaretami. Do Herálce je provázel uprchlík z totálního nasazení cikhajský občan Adolf Ptáček, bratranec hajného Adolfa Hamana. Celá věc se prozradila…“

V obci začalo zatýkání. Dne 16. prosince 1944 gestapo vyšetřovalo přepady stanic a zatklo Adolfa Ptáčka i jeho bratra Rudolfa. Postupně byli zatčeni další občané včetně žen. Hajný Adolf Haman se měl hlásit na gestapu v Jihlavě. Ten však prostřednictvím Karla Němce a Karla Jaitnera se dohodl s partyzány a dne 18. prosince byl fingován jeho únos. Stal se partyzánem jednoho oddílu brigády M. J. Hus. Jeho manželku ve vysokém stupni těhotenství zatklo gestapo a uvěznilo v Jihlavě. V knize Útěk a návrat k této události komisař brigády M. Tůma mj. píše: „ Velitel brigády M. J. Hus major Fomin unesl k nám zatčením ohroženého člena ilegální protinacistické organizace hajného Hamana z Cikháje.“

Dne 1. ledna 1945 z Jaitnerovy hájenky byla vyslána diverzní skupina v čele s V. Kadlecem- Ivanem Hrozným, náčelníkem štábu partyzánského oddílu Zarevo do Žďáru k likvidaci výtopny a lokomotiv. Všichni byli převlečeni do četnických uniforem. Akce se zdařila. Když Němci přijeli na místo diverze, našli tam list papíru s ironickým blahopřáním k Novému roku 1945, podepsané Ivanem Hrozným. Dne 3. ledna 1945 ráno odešli členové oddílu Zarevo z Cikháje. Gestapo zatklo Karlu Jaitnerovou. Marie Hamanová řekla: „ V Jihlavě ve věznici jsem byla v blízkosti Karly Jaitnerové. Ta nejvíce zkusila. Denně byla bita Němci. Slyšela jsem jak křičela. Nic a nikoho neprozradila“

V knize Útěk a návrat komisař partyzánské brigády M. J. Hus mj. napsal: „Přes den jsme přespávali u Josefa Vaise v Cikháji. Čtvrtého ledna 1945 hospodyně vyprala všem partyzánům prádlo a k polednímu, když se celá skupina probudila, zjistily stráže pohyb nepřátelských rojnic ve směru k Vaisovu domku. Okamžitě jsme vyhlásili poplach, partyzáni chytili vyprané svršky do ruky nebo je mokré navlékli na sebe a utíkali kvapem do lesa. Když nacisté nikoho v domě nezastihli, vypálili domek.“ Gestapo zatklo a uvěznilo Josefa Vaise a Marii Beránkovou. Marie Beránková k tomu dodala: „ Náš domek obstoupilo asi 300 německých vojáků, kteří zatkli mého otce a mě, vyhnali matku s dětmi z domku a domek i příslušenstvím zapálili. Mě a otce odvezli na gestapo do Jihlavy, kde jsem byla při výsleších týraná, abych prozradila místní občany, kdo spolupracuje s partyzány. Nikoho jsem nevyzradila a nepřiznala spolupráci s partyzány..:“

Dne 4. dubna 1945 byla v Jihlavě souzena Karla Jaitnerová za pomoc a podporu partyzánů. S ní bylo souzen František Bukáček, Josef Roučka, Adolf Chalupka, Jaroslav Opat, Rudolf a Adolf Ptáček, ale také Josef Vais a jeho sestra Marie Beránková, která dostala dva roky káznice, ostatní byli odsouzení k trestu smrti. Před popravou je zachránil příjezd Rudé armády do Prahy.

Občanka Cikháje Jiřina Machová ve svém vyprávění k historie obce mj. řekla: „Dne 1. května 1945 byl Cikháj a všechny chalupy obstoupeny Němci. Hrozilo nebezpečí, že obec bude vypálena a občané odvlečeni. Díky zpravodajské činnosti partyzánů byla obec uchráněna“. Obec Cikháj, díky partyzánům, byla osvobozena 5. května 1945. V tento den občané, pod vedením revolučního národního výboru v čele se Stanislavem Ptáčkem, aby zabránili dalšímu příjezdu německých vojsk, káceli přes příjezdové silnice do obce smrky, stavěli barikády.

Spisovatel Petr Křička, který v Cikháji pobýval napsal do školní kroniky mj. : „5. květen 1945, vidina Královských Hradčan, symbolu naší svoboda a státní samostatnosti, vznášela se i před očima vlastenců cikhajských, kteří s nadšení účastnili se povstání národního ve slavném květnu 1945, ruku v ruce s partyzány, jimiž hemžily se lesy na Žákovici…“

V týdeníku Rovnost dne 13. října 1976 v člkánku Partyzánská obec včera a dnes M. Čerbáková mj. napsala: „ Líbezná krajina básníků a malířů za války odvedla důkaz tvrdého boje a nejvyšší občanské statečnosti. Obětavost zdejších lidí, a hrdinný boj partyzánů, vešla do dějin. O to větší byla statečnost žen, které sháněly a připravovaly jídlo, zašívaly a sušily oblečení partyzánů a ošetřovaly raněné, nemocné. Se zbraní v ruce tu naháněli hrůzu německým okupantům partyzánské skupiny M. J. Hus, Zarevo, Vpřed, Kirov a další. Na věčnou památku jim byl nad Cikhájem postaven pomník z mnohatunového kvádru kamene, symbolizujícího tíhu boje i velikost vítězství…“

V knize F. Ťopka Lidé stateční a ti druzí z roku 1966 se v závěru píše: „Nezapomeneme, nikdy nezapomeneme Faustove, Ivane Hrozný, Chimiči, Melniku, Orlove.. Nezapomeneme na živé, ani na ty, kteří za naši svobodu, platili svými životy. Nikdy nezapomeneme!“

Kéž by tomu tak bylo i dnes.

Rudolf Hegenbart

Na vlastence se nezapomíná

Třetí lednový den, před 65 lety se občané v malé vesničce pod Žákovou horou a Tisůvkou, snažili žít normálním životem. Místní lesní dělníci v lese káceli stromy, ženy doma síťovaly. Děti školou povinné byly doma. Pro nedostatek otopu nechodily do školy. Byla zima.

Do obce přijelo na tři sta plně ozbrojených německých vojáků. Za nimi několik aut s příslušníky německého gestapa. Velitel vojsk a gestapa navštívil místního starostu. Oznámil, že za několik minut bude vypálen domek místního občana Josefa Vajse a zatčeni partyzáni. Starosta znervozněl. Připomněl si předešlý měsíc, prosinec 1944. Německé gestapo zatklo v obci několik občanů včetně žen.

dům rodiny Vaisových před vypálením nacisty
dům rodiny Vaisových před vypálením nacisty
V upomínku Josefu Vajsovi, jeho rodině, občanům Cikháje

V malém domku na okraji lesa draly ženy peří. Pomáhaly sousedky. Draní a povídání nic netušících žen přerušilo bouchání na dveře, křik. Do domku vtrhlo gestapo s cílem pozatýkat partyzány. Vojáci obstoupili domek. Řev gestapáků a jejich nenávistné pohledy rozplakaly děti. Zděšené ženy volaly o pomoc. Zoufalé prosby nebyly vyslyšeny. Po pěti minutách byl domek v plamenech. Zbyly trosky, popel, na sněhu několik peřin z postelí, které stačily ženy vzít sebou, bezútěšné bučení domácích zvířat, štěkot a vytí psa. Partyzáni však nebyli. O příjezdu byli informování a zavčas odešli do lesů. Josefa Vaise a jeho dceru zatklo gestapo.

Hrůzyplné činy německých vojsk a gestapa byly odporné. Z nás dětí je nikdo nechápal. Bylo nám 11 let. Druhý den jsme z povzdálí, se slzami v očích, hleděly na trosky domku, měly strach, bály se o Vajsovy spolužačky

rozvaliny domu rodiny Vaisových vypáleného nacisty
rozvaliny domu rodiny Vaisových vypáleného nacisty

Na onen obrázek a děsný pocit z lednového rána roku 1945 jsem nezapomněl, provází mě celý život.

Před několika lety jsem navštívil syna majitele domku, Josefa Vajse mladšího. Dnes je mu 84 let. Chtěl jsem zaznamenat jeho vzpomínky na Protektorát Čechy a Morava. Při vyřčení požadavku se zamyslel. Zesmutněl. Hlavou mu prolétl celý život. Zvedl hlavu a podíval se upřeně do očí. Prý se domníval, že vše to, co prožil on a jeho rodina si odnese do hrobu. Mladí, ale i mnozí občané, prý nemají zájem o zkušenosti z 2. světové války, nechtějí se zabývat praktikami gestapa a německých vojsk, mnohému prý nevěří. Ubezpečil jsem ho, že vše, co řekne sdělím ostatním. Na příčiny utrpení lidí nemůžeme přece zapomínat. Rozpovídal se a já vše poctivě zaznamenával.

Mj. řekl: „Když začala 2. světová válka tak jsem pracoval u sedláka. Na podzim jsme sbírali brambory. Sedlák dostal příkaz odejít s koňma k odvodu. Koně se tehdy odváděly na německou frontu. Krátce na to přijeli do obce němečtí vojáci. Přijeli na motorkách, tříkolkách a jezdili i kolem naší chalupy. Bydleli jsme v blízkosti lesa. Naši pracovali v lese. V listopadu roku 1942 jsem byl povolán k odvodu a odvelen na práci do německé Říše. U nás bylo zrovna martinské posvícení. Sváteční oběd nebyl, nebyla zábava. Musel jsem odjet do Německa. Pro mě nastaly jiné časy. Po příjezdu do Říše sem nevycházel z údivu. Všichni Němci „hajlovali“ a fandili Hitlerovi. Pozdravu „Hajhítl“ sem tehdy moc nerozuměl. Tam říkali Hajló! Tímto pozdravem se zdravili i dělníci. Němci byli ve velké náladě a
vzývali Hitlera. U píchacích hodin, kde se zaznamenával příchod a odchod do práce byla vyvěšena mapa Evropy a světa. Červenými praporečky zaznamenávali vítězný postup německé armády, lidé jásali. Vidina porážky Ruska, vlády nad Evropou a nad světem byla veliká.

Jakmile se fronta blížila a Německo bylo bombardováno, Němci na pracovištích se jaksi otáčeli. Byla znát jistá nervozita, měnila se atmosféra. Změna nálady byla znát i na vyvěšené mapě Evropy a světa. Nejprve zůstávaly červené vlaječky dlouho na stejném místě, načež se mapa ze zdi ztratila. Němci měnili i své názory.

pracovní průkaz Josefa Vaise (jméno poněmčeno)
pracovní průkaz Josefa Vaise (jméno poněmčeno)

V továrně, kde jsem byl, pracovalo téměř 10 tisíc lidí. Když nastal letecký nálet, tak zde padlo obrovské množství lidí. Alarm byl totiž vyhlášen až padaly bomby. Těžko si kdo představí onu hrůzu. Já jsem tehdy pracoval nedaleko místa kde stály plynové bomby. Teplem se nafukovaly jako balón až praskly a vše kolem lítalo do veliké výšky a dálky. Vše na pracovišti bylo zničené. Všude lidská krev a křik. Lidé volali o pomoc. Na všech pracovištích zůstaly velké hromady mrtvých. Bylo to mazanizko, kaše z lidských těl. Někde ležela hlava, opodál ruka, noha a malta z lidských těl. Z těchto hromad pak hmotu nabírali lopatami do dek, vážili po 60 kg, dávali do rakví a odváželi. Obrovská, obrovská hrůza. Mnoho lidské masy nebylo možno vůbec sebrat. Masa byla odstraňována buldozery. Já jsem nebyl schopen pomoci a pochopit tu neuvěřitelnou hrůzu.

V továrně bylo zaměstnáno mnoho Rusů, Rusek, Chorvatek. Viděl jsem, co všechno zkusili. Němci ráno ženy odvezli pracovat a děti zůstaly doma bez dohledu. Celý den plakaly. Odpoledne přijeli Němci s nákladním autem a ženy musely naskákat na auto a odvážely je pryč. Ty prosily, plakaly, křičely, volaly svoje děti. Nic nebylo naplat. Vezli je pryč. Dělali si s nimi, co chtěli. Byla to zvrhlost, slovo člověk, žena, dítě, nic neznamenalo. Někteří Němci sami říkali, co krutostí se používá vůči lidem. Německá moc byla krutá i vůči vlastním lidem s jiným názorem.

Na našem pracovišti, byl dělník, který nesouhlasil s Hitlerem. Jednou měl úraz a musel k doktorovi. Lékař chtěl nějaké průkazky, které měl doma. Potřeboval se rychle dostat domů. Vyšel z ordinace a u budovy stálo kolo. Tak si ho půjčil a pospíchal pro průkazky. Mezitím vyšel z budovy majitel kola. Začal se po něm shánět, nebylo. Vše nahlásil policii. Mezitím se Němec, který si půjčil kolo vrátil a kolo postavil na stejné místo. Vyšla policie. Začala se ptát proč vzal kolo. Nějak se s nimi neshodl a začal jim nadávat. Vzali ho na komando. Už se nevrátil. Během tří hodin výslechu byl mrtvý. Umlátili ho. Manželka si přišla do šatny pro šaty a boty. Neuvěřitelný konec s člověkem. Na Německo, Říši mám špatné vzpomínky.

V továrně jsme moc informací neměli, ale od francouzských občanů jsme se dověděli, že válka končí. Byli jsme šťastní. Dne 14. května 1945 jsem vyšel pěšky k domovu. Na cestu nám dali potvrzení, které nám umožňovalo přejít hranice. Cestou domů jsme procházeli rozbombardované Drážďany. Z ulic a domů samé sutiny, rozbité mosty.

Rusové tam postavili dřevěný most a přes něj jsme přecházeli. Pod sutinami zůstalo mnoho lidí. Němci nám říkali, že bombardování Drážďan byla barbařina Američanů. Američané prý rozbíjeli všechno, o čem věděli, že dostanou Rusové.

Co se dělo doma jsem nevěděl. Jenom jednou jsem dostal dopis z domu. Naši psali, že jsou v Cikháji partyzáni. Další dopis jsem už nikdy nedostal. Do Cikháje jsem přišel 20. května 1945. S hrůzou viděl vypálený domek, z rodiny nikoho nenašel. Byl jsem zděšený. Když jsem vše obhlédl a dověděl se od občanů, co se stalo a kde jsou naši, pochopil jsem. Po mně se vrátila z koncentráku i sestra Marie a po ní otec. Po mnoha letech jsme se opět sešli. Bylo to šťastné shledání, ale skvrny zůstaly. Otec v koncentráku mnoho zkusil a pozbyl zdraví, byl odsouzen k trestu smrti. Před popravou ho zachránil příjezd Rudé armády do Prahy. Jeho utrpení, bolest, jsem si dovedl představit. Po válce jsme díky občanům a podpoře státu, postavili nový domek.

Už bych nechtěl prožít znovu německou Říši. Mladí nedovedou chápat, co lidi za války prožili, vytrpěli, co jsme prožili my. I ve válce se říkalo Pán Bůh, Pán Bůh, ale nikdy jsem nedovedl pochopit, že ten Pán Bůh nezakročil proti lidskému utrpení, proti zvěrstvu, násilí, které bylo pácháno vůči člověku, vůči lidem, národům. Kde byl Bůh? Ne, ne, nikdy bych to nechtěl znovu prožívat!“

Skončili jsme povídání u člověka, který mnoho prožil, stejně jako jeho otec, maminka, sestra, rodina. Pomáhali partyzánům. Jeho sestra Marie kdysi mj. napsala: „V listopadu 1944 k nám přišli ruští partyzáni z oddílu Zarevo majora Faustova a později z brigády M. J. Hus. Poskytovali jsme jim ubytování, stravu, prali prádlo, zašívali oděv. Můj otec a já jsme byli pověřeni podávat zprávy o pohybu Jagkomanda a o německém personálu ve zdejším lesním revíru. U nás byla několikráte umístěna vysílačka. Dne 3. ledna 1945 obstoupilo náš domek asi 300 německých vojáků, přijelo gestapo. Mě a otce zatkli, matku a děti vyhnali z domu a domek se vším příslušenstvím zapálili. Mě a otce odvezli na gestapo do Jihlavy. Zde jsem byla týrána, abych prozradila místní občany, kteří spolupracují s partyzány. Nikoho jsem nevyzradila, nic nepřiznala. Byla jsem, stejně jako otec, odsouzena a uvězněna. V dubnu nás osvobodila americká armáda. Domu jsem se vrátila koncem května 1945.“

I po mnoha letech na tyto občany vzpomínám s úctou. Rodiny si vážím. Mnohokrát si kladl otázku kde se vzala síla a statečnost těchto prostých lidí? Znovu a znovu jsem pročítal zápis rozhovoru s Josefem Vajsem. Mimo jiné si všiml slov, které adresoval škole. Řekl: „Já jsem chodil do školy za učitele Říhy. To byl moc dobrej učitel. Hodně naučil. Nesnášel ale
nepořádek a špatné učení. Ten kdo neuměl, tak se s ním hned vypořádal. Kdo zasluhoval potrestání, tak to vyřídil hned. Nám klukům se to tehdy nelíbilo, ale když si to dneska všechno promítám, tak si myslím, že to bylo dobrý a správný. Později jsem pochopil, že učil skutečně dobře. Povídal, abychom se na školu nedívali jako na mučírnu, ale jako na stánek, kde nás něco naučí pro život. Na jeho slova jsem nikdy nezapomněl…“

A kdo byl učitel Říha? Vzdělaný pedagog, vlastenec, propagátor období národního obrození, masarykovských ideálů. V tomto duchu vedl své žáky a také varoval před německou hrozbou. Spolu s manželkou, učitelkou, v roce 1938 do školní kroniky mj. napsal: „Jaro přineslo nám v našem politickém životě a do našeho klidného života předzvěst čehosi hrozného, jehož následky jsme si nemohli ani domysliti, natož představiti. Režim třetí Říše zabral Rakousko z důvodu spojení všech Němců. Záborem Rakouska zbořila se i naše bezpečnost. U nás stále silněji pracuje hnutí henleinovské, které ústy svého vůdce vyslovilo 24. dubna v Karlových Varech svoje požadavky. Německými neodpovědnými fanatiky dochází k boji proti republice.“

Měl pravdu. Dne 30. září 1938, před 70ti lety, byla v Německu v Mnichově, podepsána, mezi Německou Říší a západními velmocemi dohoda, která se stala osudnou pro český národ. Po vojenském obsazení naší země byl 15. března 1939 vytvořen Protektorát Čechy a Morava. Představitelé Říše předložili program konečného řešení české otázky. Dokument stanovil zásady: oslabit českou státnost až do úplné likvidace. Loajální občany poněmčit, lidi nečisté rasy přemístit do prostorů kolem Ledového moře. Nepřátelé říše, zrádce a Židy zlikvidovat. Český a moravský prostor obsazovat německými občany. Zrušit české školství, likvidovat národní instituce, spolky a společnosti. Přepracovat učební program české historie tak, aby český prostor a české dějiny byly objasňovány jako historická část německého území a německé historie.

Tento cíl se projevoval i v malé obci po Žákovou horou a Tisůvkou. Veškerý společenský život ustal. Vedle likvidace vlasteneckých knih a národních symbolů, mnoha zatčených mužů a žen, byli mladí lidé odvedeni na nucené práce do německé Říše a na některá pracoviště Protektorátu, byl proveden soupis obyvatelstva a domácího zvířectva,
zavedeny povinné dodávky zemědělských produktů, obyvatelé obdrželi potravinové a oděvní lístky, ve škole se začala vyučovat němčina, obec byla označena německo českým názvem.

Od roku 1941 začala příprava k partyzánskému odboji. Obec se stala křižovatkou mnoha partyzánských oddílů. Tak jako rodina Vajsova, pomáhaly partyzánům téměř všechny rodiny. Osvobozovací boj vyvrcholil 5. května 1945. Obec se stala svobodnou. Do školní kroniky spisovatel Petr Křička, který pobýval v místní škole mj. napsal: „5. květen 1945. Vidina královských Hradčan, symbolu naší svobody a státní samostatnosti, vznášela se před očima vlastenců cikhajských, kteří s nadšením účastnili se povstání národního ve slavném květnu 1945 a to spolu s partyzány, jimiž hemžily se lesy na Žákovici… V těch dnech spěchal jsem i já pěšky do bojující Prahy…“

Co připomenout závěrem? Skutečnost, že láska k vlasti, odvaha, statečnost, bezmezná vize dobra a spravedlnosti v obnovené československé republice se staly významnými hodnotami místních občanů a rodiny Vajsovy. Vážily si národních hodnot, které jim vštěpovali vlastenci, velikáni kultury, historie, politiky, z dob po Bílé hoře, z období Rakousko-Uherska, z první Československé republiky, vážili si i aktivit spisovatele Petra Křičky, který v době Protektorátu v obci často besedoval s občany, procházel lesy, psal básně, překládal, léčil se. Do školní kroniky mimo jiné napsal: „V cikhajské škole schovával jsem se v předjaří a na jaře r. 1941 před gestapem u pohostinných a statečných manželů Bartošových… Zde jsem se léčil v roce 1942 ze své srdeční choroby, zde jsem přeložil značnou část Tolstého „Anny Kareniny“. Ke škole cikhajské vztahují se moje básně „Florinka“ a „Lesy šumí“, které vyjdou v mé nové sbírce válečné lyriky „Běsové“. Mám rád lesy na Žákovici, na Tisůvce, prochodil jsem je křížem krážem. Rád jsem naslouchával jejich šumění v letech, kdy hlasy ptáků, zvěře vod a stromů bývaly člověku milejší než hlasy lidí…Mám rád pohled z Tisůvky na zelené moře na hranicích Čech a Moravy. Z mladičů, jimiž já jsem chodíval, bude kdysi vysoký les, z dětí, jejichž dřeváčky vídal jsem na síni před třídou, budou dospělí mužové a ženy – naši Horáci. Přeji jim vše dobré v životě. Kéž jsou vždy pevnými a věrným poutem královských Čech a milované Moravěnky…“

Rodina Vajsova, bydlící na pokraji překrásných lesů, byla pevná, podporovala nezištně odboj proti německé okupaci, prožívala nejedno utrpení, strach. Na jejich ideály, statečnost osobně nezapomínám. Vlast, svoboda, samostatnost, suverenita Československa, úcta k tradicím národa, víra v pravdu, vzdělanost, poctivá práce, to byla, je a bude naše zbraň, naše bojiště, naše vítězství. Proto si připomínám zkušenosti rodiny z malé vesničky pod Žákovou horou a Tisůvkou právě v roce 2008, který je protkán mnohými, pro český národ významnými, výročími.

Petr Křička: LESY ŠUMÍ

Úryvek

V pasekách slunných divoženek stíny,

v hromadách listí skřítků suchý smích,

zelenozlaté habrů baldachýny,

honosný purpur buků královských,

zlatohlav břízek s běloninkou korou,

kosmatých smrků vážný, chmurný tým –

ó lesy, lesy pod Žákovou horou,

jste překrásné v tom hávu podzimním,

jste překrásné když perlí se a hraje

mdlé slunko října v mechů zeleni,

i v nocích měsíčních, když kapraď zraje

a v houštinách řvou láskou jeleni.

Ó zimo, zimo, plná hrůz i něhy,

tvá je teď sláva, království i moc,

buď milosrdna k počavším už lánům,

i k osevu, jenž v jejich lůnu spí –

na srdci lesů chlapcům – partyzánům

dej oddech, klid a teplé bezpečí!

Rudolf Hegenbart

Text byl otisknut na stránkách www.senio.cz v lednu 2008, stejně jako na internetových stránkách památných vojenských míst.

Než vyjdeme do katastru Žďárských vrchů

Ve Vlastivědě moravské, kterou vydal Musejní spolek v Brně s podporou Mor. Výboru zemského, České akademie věd a umění a ministerstva školství a nár. osvěty v roce 1937 v Brně se mj. píše o Cikháji : „…Je to pohraniční ves ležící 659 m nad mořem. Sousedí s obcemi okresu přibyslavského v Čechách, obcemi okresy hlinského a obcemi okresu novoměstského a jen na dvou místech souvisí s obcemi vlastního okresu… Geologický útvar katastru obce tvoří červené a bílé ruly, budující tu mohutný masiv orthorulový, pokračující do sousedních katastrů. Vytvářejí tu nejvyšší horské hřbety okresu a to Žákovu horu 809 m, Šindelkou 802 m, Kamenný vrch 801 m, Tisůvku s Čertovým kamenem na temeni 790 m a Kašovku 720 m… Všechny uvedené vrchy jsou porostlé hustým lesem. Staré lesy se zbytky bývalého pomezního hvozdu skládaly se z mohutných buků a jedlí, z nichž poslední na Žákovici měly přes 4 a1/2 m obejmu. V roce 1898 byla poražena na Tisůvce jedle, jež dala 35 m3 dříví. Obec sama je typ neucelených horských vsí pozdějšího, kolonizačního období. Skládá se ze „Dvora“ na východě a ze dvou skupin chalup na západní straně silnice, u níž stojí panská myslivna, stará o nová škola a hostinec ( s právem radikovaným), zařízený pro turistiku.“

V úvodních kapitolách vlastivědy se také uvádí, že „Tvářnost jednotlivým místům vtiskují rostlinná společenstva, která se seskupila podle okolností a poměrů svědčících jejich zdaru“. Je připomínána např. lipnice sudetská, kostřava lesní, kapraď různolistý, mařinka vonná, řeřišnice cibulkatá na Žákově hoře, další rostlinstva na Tisůvce, na Brožové skalce u Srážené vody.
Bezpochyby horské hřbety, složení lesů, prameny vod, rostlinstvo, široká škála pověstí, ale i dřevěné rozhledny umístěné na Žákově hoře a Tisůvce přispívali poznání.

Prostředí se stalo předmětem zkoumání mnoha kulturních, univerzitních kapacit. Známá je báseň Jana Evangelisty Nečase „Vysoká jedle“. Charakterizuje onu dobu v cikhajských lesích. Poprvé byla zveřejněna v roce 1883 ve Studentských listech. Ve Žďáru pak ve Žďárském obzoru 1. ledna 1903, známa je báseň i spisovatele Jana Karníka připomínající krásu přírody a pohostinnost místní hospody. Spisovatel František Drašner v knize „Havlíčkobrodský poutník“ uvádí, že v cikhajských lesích se ukrývali v letech první světové války Rusové, uprchlí ze zajateckých táborů, mezi nimiž byl i Lev Tolstoj, synovec známého spisovatele Lva Nikolaje Tolstého. Obec navštěvoval profesor Karlovy univerzity Arne Novák (1880-1939), akademik František Trávníček (1888-1961) univerzitní profesor Antonín Vašíček (1903-1961), ve 2. světové válce spisovatel Petr Křička.

Lesy, rozhledny,. studánky, rostlinstvo se stávaly předmětem zájmu i místních obyvatel a mládeže. Zajímavé bylo zkoumání názvů jednotlivých lesních úseků jako „Na mokré“, „U panáka“, „U obůrky“, „Na žlabině“, „V bodlákově“, „Na staré pasece“, „V kašůvce“, „Na zubačce“, „V šindelné“, „V jeřábí“, Ve spálené, Ve zlatnicích, U hromový jedlí, V palší, U soudných, U hraběnčiných milířů, V cukrovně apod. Názvy míst se stávaly předmětem mnoha pověstí, ale my víme, že byly odvozovány od pracovních činností, které je dobré si připomínat. Je známo, že například v roce 1811 byly provedeny v katastru obce první pokusy s výrobou javorového cukru. S navrtaných 600ti javorů mělo být získáno 28 tisíc litrů sladké šťávy, posléze cukr. Naděje na výrobu tohoto cukru prý zmařila vrchnost z větších měst. Dne 11. srpna 1814 výrobu javorového cukru zakázala.

Na konci dvacátých a na počátku třicátých let minulého století přišla do těchto míst lesní katastrofa. Současná nejstarší občanka Cikháje Božena Šebková před časem k této události řekla: „…Když mně bylo 12 let tak v cikhajských lesích byl veliký polom. Ten mně nepřestane znít v uších pokud budu živa. My jsme doma mlátili obilí. Navečer sestra říká, že vymlácenou slámu uklidíme až ráno. Máma ale řekla, že se hrozně mračí, bude pršet a sláma by promokla. Uklidili jsme ji. V noci otec vstal, díval se do ona a pak nás vzbudil. Říkal, že se chumelí jako o vánocích. Byl to mokrý sníh. Ráno přimrzl na větvích a pak přišel silný vítr. Nastala neuvěřitelná kanonáda. Za půl druhého dne všechny smrky byly dole, 60 až 80 % lesa bylo na zemi, některé smrky smotané dohromady. To bylo boží dopuštění, to byl snad konec světa. Pak přišlo 600 Rusínů, stavěla se pila, domky a kantýny. Mnozí brigádníci ze Slovenska spali po chalupách…“

Profesor Karlovy university v Praze Arne Novák mj. napsal: „…Neproniknutelně temné kulisy podle silnicí zmizely a tam, kde i po polednách houstly zelené stíny v černavou tmu, otevírají se bolestné hluboké pohledy do hnědých mýtin a prázdných sečí s mrtvolami stromů nebo s hranicemi dříví, obnažené pláně plné pařezů, amfiteatrálně se zvedající skladiště kmenů, kůry, klestí, jimiž sem tam probíhá nově ražená cesta, určená jenom pro dovoz dříví… v hrozný den před pohřbem lesů Českomoravské vysočiny jste si plně uvědomili, že již nikdy u milované vaší studánky nezašumí vám nad hlavou těžká větev starého smrku čeřená právě letem bludného doupňáka a že více z chladivého stínu zelených úkrytů neobrátí k vám své toužebné blankytné oči snivá vzpomínka na vaše léta chlapecká…“

Ke zpracování dřevní hmoty byla postavena pila. Budova pily měla rozlohu 93m x 26m a výšku 2, 40m. Stavba byla povolena výměrem okresního úřadu v Novém Městě na Moravě v roce 1931 a schválena stejným úřadem v únoru 1932. Osvětlení pracoviště a ubytovacích ploch bylo elektrické. Energie byla vyráběna na pile. Součástí této stavby byla železniční dráha v délce cca 9 km.
Zajímavé je rozhodnutí obecního zastupitelstva ze 4. října 1931. Požádalo okresní úřad, aby „zde zaměstnaní cizí lidé, hlavně Rusíni, byli ze zdejší obce vykázáni, jelikož činí na polích krádeže bramborů a řepy; v noci v podnapilém stavu křikem ruší noční klid. Zakročení zdejších občanů nemá účinku a jest nebezpečno se ani vůbec k nim přibližovati, neboť jsou násilné povahy a sebe menší výtce v opilosti jsou nebezpeční…“

Tyto skutečnosti, stejně jako dvě rozhledny, sloužily k rozvoji turistického ruchu. Dřevěné rozhledny stávaly na vrcholu Žákovy hory a Tisůvky. Takřka každou neděli jsme je, jako devítiletí a desetiletí kluci, navštěvovali a zkoušeli vylézt až na vrchol 42 metrů vysoké rozhledny. Rozhledna na Žákově hoře a Tisůvce byla zbořena v roce 1952 a dřevo použito k výstavbě místního kulturního domu, dnes výukového střediska brněnské univerzity. Je škoda, že nebyly obnoveny.

Je mnoho úkazů, kterým je možné při návštěvě katastru obce Cikháj se věnovat a poznáním přispívat k obnově mnohého. Při studiu jakéhokoliv úkazu, smyslu pověstí, pracovitosti lidu, budeme si vytvářet obraz vísky, která pro mnoho generací byla skutečným domovem. V každém historickém údobí mělo slovo domov překrásnou vůni. Nikdy se neměnila, stejně jako se nemění vůně chleba.

Jan Karník Cikháji (1935)

Kde Žákova hora s Tisůvkou

na harfy smrčin hrají,

tam poutníče zastav nohu mdlou,

odpočiň na Cikháji.

Tam kyne tvé žízni pěnivý džbán

a štědřeji nežli kdo tuší,

hospodou budeš vyčastován,

okřeješ srdcem i duší.

Co nezmohlo slunko a balzámy hor,

to Joklovo koření spraví;

vykročíš odtud – omládlý tvor!

Ze silné horácké stravy.

Rudolf Hegenbart

rozcestí na Žákově hoře
rozcestí na Žákově hoře