Je na čase říct pravdu!

Co jsem to psal v roce 2004? Dnes bych toho moc nezměnil. Snad zaktualizoval o nové a nové příběhy, které veřejnost dobře zná. A snad bych ještě dodal, že rozdělení Československé republiky byla velká zrada práce a ideálů našeho prvního presidenta T. G. Masaryka, dr. Ed. Beneše a R. Štefánika…..

Několik kusých poznámek a osobních vývodů k událostem roku 1989

(psáno v roce 2004)

Před 15. lety na úvodních stránkách novin, na televizních obrazovkách se objevily fotografie davů jak bouří na Václavské náměstí a v ulicích Prahy. Davy volaly po odchodu vůdců, po změně politického systému, aby nakonec, v zájmu této potřeby, se střetly s orgány tehdejší moci. Od té doby si každoročně ony dny připomínáme, staly se mezníkem v historii národů České republiky. Každým rokem je nám předkládán vždy znovu obraz grandiosních shromáždění a zásahů Pohotovostního pluku SNB. Každým rokem je to tentýž výjev, který by měl zůstat jako rodinná památka v dřevěném rámu. Něco neměnného, trvalého, předem daného, co má rok, co rok tutéž podobu a tutéž myšlenku. V hlavách nám utkvívají jako umělecký obraz mistrů, než jako střetnutí lidí z masa a krve, jako srážky jejich zájmů, idejí. Tyto události, v historických dokumentech a na videozáznamech, zmrtvěly, ale jejich smysl, který otřásl naší zemí a změnil systém moci, nemůže zůstat v klidu, protože k vysvětlení oné doby mnohé chybí.

Byl jsem součástí onoho systému a také, bez ohledu na moji aktivitu, událostmi oněch dnů pohřben. Zkušenosti z roku 1989 přesvědčují, že jsem předlistopadovým a polistopadovým představitelům moci a jejich spojencům v Chartě 77 byl překážkou. Měli své plány, koncepce a já šel svou cestou. Přesto, že jsem se událostí a provokací na Národní třídě nezúčastnil, staří i noví vládci se vypořádali se mnou krutě. Prostřednictvím lží na mě svedli co mohli, hodili ke společenskému ubití, honili i jiné. Ani kousek studu neprojevili, šli za svým mocenským cílem. Kdybych stokrát a tisíckrát lítal po Václavském náměstí 15. ledna či po Národní třídě 17. listopadu 1989, nikdy bych si nedovolil, neodvážil se, podvádět, klamat národ či komunisty falešnými tezemi.

Před 15ti lety, prostřednictvím podivuhodných scén a nepochopitelných dramat, bylo od ledna 1989, předvedeno „okouzlující“ sametové divadlo. Mnohé jsem popsal v reportáži „Sny „Jara 68“ skončily 17. listopadu 1989“. Nejde o pohled erudovaného historika, politologa či teoretika, který by v komplexu dal výklad všech společenských zákonitostí, aktivit i machinací. Nejde ani o postoj taktika, který by v pudu sebezáchovy hledal alibi, prolézal všemi možnými směry a funkcemi, jen aby zveřejnění objektivní pravdy zabránil a i v nových podmínkách se měl dobře. Jde o přiblížení hnusných praktik dob minulých, ale i polistopadových vůči mé osobě, používaných praktik v komunistické straně. Žádný studentský průvod od Albertova po Národní třídu v Praze a následné provokace, bitky, jsem neorganizoval. Byl jsem politik, s vyhraněným světonázorem a problém doby mínil, bez chaosu a podvodů, řešit politickými prostředky.

Názor na politickou aktivitu jsem nikdy nezměnil. I dnes, byť v ústraní, věřím v myšlenky demokratického socialismu. Ani dnes nemám důvodu, abych odmítal či se styděl za jednu z nejvýznamnějších světových osobností, za Karla Marxe. Ani dnes nemám důvodu nevzpomenout naše teoretiky z let šedesátých jako Karla Kosíka, Jiřího Cvekla, Jaroslava Koláře, E. Boka a Lisého, Radovana Richtu, Otu Šika, Miloše Krále, Františka Šorma, Antonína Samka a další. Od nich jsem čerpal myšlenky a pokusil se jich využít k formování mé diplomové práce na vysoké škole politické. Díky jim jsem došel k přesvědčení, že socialismus a demokracie, sociální spravedlnost, demokratický otevřený systém představuje budoucnost lidstva. „Pražské jaro 68“ bylo vynikajícím pokusem o pluralitní demokracii, o návrat do Evropy, o respektování našich národních tradic.

Vysoká škola politická, Vysoká škola ekonomická, ale i kursy v Akademii společenských věd v Moskvě, následná praxe mě učily a nabádaly neustále, na myšlenkách sloučení demokracie a socialismu, pracovat, rozvíjet je. To nebyl stalinismus, to byl stěžejní problém filosofických prací Karla Marxe, ale také vývody Adama Smitha, které formuloval v knize „Blahobyt národů“ ještě před Marxem. Odpovědět si na otázku demokracie a socialismu znamenalo probírat se, i v podmínkách reálného socialismu, všemi historickými údobími, zkušenostmi komunistické strany, ale také sám v životě a práci vše zažívat a i ve složité době dané struktury moci, myšlenky demokratického socialismu se pokoušet sjednocovat. Vše chtělo čas, zásadněji řešit generační problém tehdejší moci a neuchylovat se k pochybným, rádoby revolučním činům.

„Převrat“ vyprovokovaný snílky v listopadu 89 nebyl důstojným aktem i když mnohými vítaný. Odpůrcům socialistických myšlenek se podařilo, že lidé se přestali, byť dočasně, k socialistické budoucnosti vyslovovat, slovo socialismus málem považovali za horší výraz jak německý fašismus. A to i přesto, že většina z nich dobře ví, že naše vlast, Evropa nebude nikdy konzervativní, ale socialistická. Od tohoto přesvědčení je nemůže odradit ani globální hra USA, s kterou většina národa nemůže souhlasit, neboť, dle mého názoru, jde o novou diktaturu, o ztrátu naší suverenity. Mnozí nezasvěcení si dnes kladou otázku jaký je rozdíl mezi okupací Československa v roce 1968 vojsky Varšavské smlouvy a okupací například Iráku vojsky USA v roce 2003?

Nepochybně předlistopadové deformace pojetí moci a pokusy o návrat stalinských principů byly hrozbou dalšího vývoje. Pluralitní demokracie se nemohla rozvinout na těchto dogmatech. Zásahu bylo třeba, aniž by bylo použito krvavých potyček či klamných hesel včetně následného nepochopitelného předání moci činitelům volajících po pravdě a lásce. Pravda a láska se nakonec projevila v obráceném směru, proklamace byly falešné. Iluze mnohých občanů také dávno vyprchaly. Postupně se mění vztah ke komunistům. Jestliže z počátku byly proti nim rozvíjeny krajně nepřátelské útoky, dnes lid nezajímá kdo byl či nebyl v komunistické straně, ale zajímá je neustále zdražovaní, stále se zvyšující daně. Národ se nezajímá o Havlovy morální kategorie, o jeho moralizování, ale posuzuje zda životní úroveň klesá či jde nahoru. „Ušlechtilé“ ideály jsou k ničemu, pokud roste nezaměstnanost a počet bezdomovců, pokud zůstávám lhostejný k projevům intrikářství a nenormálním honbám za peníze. Reálné problémy, které nám dějinný proces předkládá naší společnost polarizují a jsou předzvěstí, že dříve či později přijdou lepší dny.

Sociálně demokratická alternativa prosazovaná nejen sociálně demokratickou stranou, ale i stranou komunistickou, svým způsobem i stranou lidovou a některými středovými subjekty, bude mít zelenou. Socialismus byl, je a bude pro většinu národa ušlechtilým pojmem. Jen naivní člověk může tvrdit, že zhroucením byrokratické diktatury v listopadu 1989, došlo k jejich pádu. Jen nezasvěcený si může myslet, že se tak stalo díky V. Havlovi a jeho kolegům v disentu. Příčiny pádu konzervativců a jejich systému vycházely z aktivity samotné komunistické strany, z úsilí inteligence, studentů, dělníků i zemědělských družstevníků, mládeže, světového a evropského vývoje, aniž bych zkoumal, která skupinka města pražského a s kým vším možným vyvolala listopadový střet. Stejně bych na nic nepřišel i kdyby Moskva a západní centrály otevřely tisíce archivů, a prostudoval miliony materiálů Stb, jak se mnozí historici mylně domnívají. Společenské změny byly nastoleny dávno po srpnu 1968, v podmínkách „normalizace“ a to bez tajných archivů a intrik.

Globální politika USA, Sovětským svazem akceptovaná, vyžadovala přehodnotit řadu koncepcí, plánů daného politického systému a řídících subjektů, ať v oblasti restrukturalizace národního hospodářství, intenzity a produktivity práce, sociální politiky, kultury, zdravotních systémů, politického sytému, politiky vůbec apod. Přehodnocení se strany tehdejších vůdců bylo problematické, nemožné, vážně by narušilo dosavadní teorie komunistické strany, její orientaci na sociální aspekty dělnické třídy. Globální politika konkretizovaná tehdejším Helsinským a Videňským ujednáním byla přijata i komunistickou stranou, jejími vůdci. Tímto aktem, jakož i souzněním s gorbačovskou přestavbou, se dostali do „slepé uličky“. Společenský pohyb, který komunistická strana formou společenské přestavby a demokratizace společnosti sama nastolila, byl nad jejich schopnosti. Proto vůdcové komunistické strany a státu přešlapovali z místa na místo, točili se zleva do prava a z prava do leva. Ohlupovali národ, očekávali, že Sovětský svaz změní politiku, vůdce, a vše se vrátí do podmínek stalinismu. Nakonec předlistopadoví vůdcové pochopili, že ani útlak a zvyšování jakýchkoliv represí k ničemu nevede a nepovede, proto se vzdali. Neměli jiné východisko než zorganizovat puč, předání moci zatemnit. Při tom si stačili vyřídit účty z mnohými nepohodlnými lidmi a prostřednictvím „dohlížecích“ a „vyšetřujících“ komisí sehrát před národem komedii. Koho jiného mohli tajně pověřit „převratem“ než „svazáckou generaci“, která netrpělivě čekala na uspokojení svých mocenských ambicí a která se také na klíčový den – 17. listopad 1989 – s účastí Stb, zahraničních brigádníků a s tak zvanou opozicí, dobře připravila. Léčka, šoková terapie dějin byla na světě! Koho jiného bylo možno vyzvednout do popředí než V. Havla z Charty 77. O něm jakož i o dalších chartistech, vůdcové starých pořádků, věděli prakticky vše, dlouhodobě s nimi byli, přímo či nepřímo ve spojení. V.Havel mohl za určitých podmínek věrně „sloužit“, byť národ o něm mnoho nevěděl, ale to stačili jistí činitelé a sdělovací prostředky rychle napravit. Svět se divil: komunisté zvolili Václava Havla presidentem republiky, národ se radoval.

Mnohé funkcionáře, politiky však V. Havel brzy rozčílil. Přihlásil se k řešení německé otázky, rychle pracoval pro náš vstup do NATO, přispěl k rychlému odchodu naší země z Varšavské smlouvy, přispěl k rozbití našeho zbrojního průmyslu a k rozkladu zahraničního obchodu, neúnavně navštěvoval USA, po světě přednášel filosofické citáty, svět ho pojal jako nejvýznamnější osobnost české a slovenské historie, v rozporu se skutečností, byl přirovnáván k presidentu T. G. Masarykovi. Český mesiáš byl na světě. Zřejmě v domnění, že filosofická témata a gesta pomohou k rychlému odjezdu do Evropy, upřednostňoval náš vstup do Evropy, „předvídal“ ústavu evropského superstátu, ale jakoby zapomínal, že garantem dobré, spolehlivé a pluralitní Evropy by měly být i pozitivní vztahy k Ruské federaci. Evropa, evropská sounáležitost, trh, vědeckotechnický rozvoj bez bohatého a vlivného, Ruska jsou nemyslitelné.

Nepochybuji, že v mnohém listopad a rok 1989 přispěl i demokratickému socialismu, který měl a má perspektivu. Většina národa netouží po kapitalismu 19. století ani po středověkých pořádcích. Projevy tunelování a rozkrádání, hra s arogancí moci nemohou být perspektivou. Žádná diktatura peněz nemůže zaručit občanskou svobodu všech sociálních skupin. Jde o pouhou iluzi, dočasný jev! Kapitalismus nikdy nebyl a nemůže být demokratický, diktatura tanků je stejná jako diktatura peněz. Marxova platforma o spojení výrobní a politické aktivity, veliký vliv vědeckotechnické revoluce na dějiny jsou stále živé, stejně živá jsou jeho pojetí odcizení, antropologie, názory na umění či sociologii. Podstatou jeho pojetí politiky je uspokojování lidských potřeb v celé jejich bohaté struktuře. Politika se nezabývá morálními principy ani dramaty psanými u pivního sudu, politika se zabývá ekonomikou, její schopnosti naplňovat zájmy lidu. Vědeckotechnický rozvoj, intenzita a produktivita práce jsou faktory, které mění životní podmínky, uspokojují lidské zájmy. Toho si byli vědomi mnozí komunisté i před rokem 1989. Nepřítelem těchto myšlenek nebyli oni, ale byrokratická diktatura, stalinisté.

V posledních 15ti letech se stalo neměnným pravidlem obviňovat za chyby polistopadových vlád komunisty. Ač mnohé nevylučuji, je to zřejmě nejjednodušší cesta k zakrývání neschopností jiných. Čas velí abychom se jednotlivých politiků ptali jak proměňují rozhodující otázky českých zemí v konkrétní výsledky tak, aby je mohli lidé ohmatat, prožít. Čas velí, abychom se jich ptali zda cesta ke kapitalismu, mnohými tak prosazovaná, cesta do Evropy je onou platformou, které oni sami věří. Jdeme do ráje či do pekel? Jde o návrat do obdobného období jako po roce 1620, do údobí Velkoněmecké říše či o moderní prostředí sociálně demokratické Evropy, v níž svoboda pro každého bude samozřejmostí, stejně jako pluralitní vlastnictví výrobních prostředků.

Pokud hlouběji zkoumáme události před 15ti lety lze konstatovat, že v lednu na Václavském náměstí či na Národní třídě 17. listopadu 1989 socialismus neprohrál, tam prohrál dogmatismus stalinského typu spojený s totalitní strukturou moci. A je lhostejné kdo dal či nedal pokyn k pochodu mladé generace, aniž si sama mnohdy uvědomovala o co vůbec šlo. Čas vybízí konečně, zcela otevřeně, mluvit o smyslu událostí roku 1989, o jejich všech hybných silách, zbavit se zbytečných mýtů, které jsou v zásadním rozporu se skutečností, mnohé očistit od nánosů frází a farizejství, urážek a utrpení. K takovému kroku je nevyšší čas! Bez objektivního poznání minulosti, nelze řešit budoucnost!

Leden 2004

Rudolf Hegenbart

I letos vzpomeneme 2. světovou válku

V májových dnech se sejdou občané znovu u Památníku odboje v Cikháji . Připomenou příčiny porušení Versaillské smlouvy z roku 1919 německými kruhy, mnichovský diktát z roku 1938, následnou okupaci našich zemí fašistickými vojsky v březnu 1939, utrpení vlastenců v protektorátu Čechy a Morava, ale také obrovskou osvobozovací úlohu armády Sovětského svazu, jeho utrpení. Před více jak 70 ti léty, po vpádu německých vojsk do zemí Evropy a Sovětského svazu, prohlásil tehdejší předseda vlády Velké Británie Winston Churchill, mj.:

„Hitler, to je zlověstné monstrum, nenasytný ve svém dychtění po krvi a loupení. Nespokojil se s tím, že se celá Evropa ocitá pod jeho botou nebo ze strachu se musí poníženě plazit před ním. Nyní chce pokračovat v započatých jatkách a pustošení na nekonečných prostorách Ruska a Asie. Strašlivá vojenská mašinerie, kterou jsme my a ostatní část civilizovaného světa tak hloupě a tak ledabyle, tak nesmyslně dovolili nacistickým gangsterům postupně rok za rokem vytvořit z ničeho….Ta musí drtit lidské životy, bořit obydlí a ničit lidská práva milionů lidí. ,A navíc je ji ještě nutno krmit lidskými těly, ale rovněž naftou, takže tento krvežíznivec, nasměřoval své mechanizované armády na nová pole masakrů, loupení, pustošení. Bez ohledu na to, jak chudobní jsou ruští rolníci, dělníci, vojáci, on si zamanul zbavit je jejich vezdejšího chleba… nad propastí lidské degradace vlaje ďábelský emblém hákového kříže….“

V jedné básni E. Konečné z Olomouce se praví:

„Říkali: Jsme tady, abychom světu vládli./ Vraždili, mučili, kradli,/ Nebe a radost, slunce a jas v popelu/ zadupali,/ Smích, lásku, čas, červánky/ Krví zbarvili,/ Nechali tmu pro všechny, /co ještě žili/ Jen sebe určili k nadvládě/ Potom již bylo nasnadě Pozvednout bič./ Až čas se naplnil/ porážku svou neuznali./ Nepřipustili své omyly./ Schovaní na smetišti dějin doutnají. /Bděte. Oni již tady jednou byli!“

Ve 2. světové válce našlo smrt téměř 60 milionů obyvatel planety, 360 tisíc Čechoslováků, z nichž 200 tisíc zemřelo v policejních věznicích a koncentračních táborech. Zatčeno bylo 11 občanů malé obce Cikháj, z nichž většina byla odsouzena k trestu smrti. V touze po světové nadvládě prováděli fašisté neslýchaná zvěrstva proti lidskosti, proti míru, demokracii. Řádění fašistických hord a gestapa směřovalo k vyhubení a fyzickému vyhlazení českého národa, Slovanů vůbec.

Dnes si jen těžce představujeme brutální scény zatýkání, zoufalství klečících spoluobčanů. Prosili o slitování, aniž našli odezvu. V zápětí byli odvedeni do koncentračního tábora k mučení, k popravě a jejich domov zapálen. Neštítili se zatýkat ženy a odvádět matky od svých malých dětí. Zkušenosti z obce Cikháj jsou toho dokladem.

rozvaliny domu rodiny Vaisových vypáleného nacisty

Generál Ludvík Svoboda, hrdina bojů 2. světové války mj. řekl: „ Hrůzy války a jejich následky doufám naučily myslící, vědoucí lidi v Evropě a na celém světě, že pravá lidskost a blaho člověčenstva záleží v práci a jejich kulturních výtěžcích.“ Akademik Zdeněk Nejedlý v roce 1946 mj. řekl: „…Na naše hrdiny se díváme ne se shovívavostí, jako něco dávno odbytého, ale s obdivem a láskou za všechnu tu jejich krásnou a obětavou práci pro lid, pro národ… můžeme se ctí a přímo, s nesklopenýma ani všelikam bloudícíma očima podívat se do tváře všemu tomu velikému, co je skryto v českých dějinách a co si náš lid zachoval jako drahocenné dědictví, jako živou tradici národa až dodnes….nemáme větší touhy, než abychom, opřeni o toto velké dědictví a zapojeni do velkých dějů dneška, dále vedli tuto tradici i po nových cestách a za novými cíli, k prospěchu, ke cti a radosti našeho lidu i celého národa.“

Snažme se sdílet historická fakta, pochopit sdělení osobností. Slibme si, že naše národní dějiny, hrdiny 2. světové války, bohatýry vědy, techniky, kultury a práce, poctivé občany, vlastence z našich vesniček a měst nevymažeme nikdy z našich srdcí, ale naopak budeme rozvíjet jejich odkaz.

Dr. Rudolf Hegenbart

Co znamená připomínka odboje ve 2. světové válce?

Blíží se květnové dny kdy si budeme připomínat 66. výročí ukončení 2. světové války, našeho osvobození, osvobození obce Cikháj. Při těchto vzpomínkách nemůžeme zapomínat na Mnichovskou zradu západních spojenců z roku 1938, nesmíme zapomínat na následný 15. březen 1939. V tento den německá vojska okupovala naši zemi. Tento den byl začátkem fyzické likvidace českého národa, jazyka a kultury, tento den byl počátkem utváření forem odboje českého lidu proti německým uchvatitelům.

Ve 2. světové válce našlo smrt 60 milionů obyvatel naší planety, 360 tisíc Čechoslováků, z nichž 200 tisíc zemřelo v policejních věznicích a koncentračních táborech. V nich strádalo a čekalo na popravu i 11 občanů malé horské vesničky Cikháj. Z cel smrti pankrácké věznice je osvobodila v květnu 1945 Rudá armáda. Všechny padlé, popravené, umučené, vězněné, jakož i ty, kteří se účastnili odboje proti fašismu, si připomínejme s úctou.

President, dr. E. Beneš, po návratu z exilu do naší osvobozené vlasti v roce 1945 mj. řekl : „…na tuto válku se nesmí zapomenout a aby se nezapomnělo, je nutno ji sebevědomě a důstojně, ve jménu práva a svobody, práva a pravdy, ve jménu lidskosti, živoucí, opravdové a správné lidskosti, stále a stále připomínat.“

Čas běží. Léta ukrajují nemilosrdně každému z nás. S odcházející generací 2. světové války mizí z naší kolektivní paměti její tragédie, stejně jako události spojené s partyzánskými památníky ve vesnicí Cikháj. Ta byla střediskem odboje partyzánské brigády M. J. Hus a oddílů Záře, Vpřed, Kirov. Je naší povinností, tento stav měnit a velkou a složitou práci našich obyvatel připomínat.

S partyzánskými veliteli v roce 1975 v Cikháji
S partyzánskými veliteli v roce 1975 v Cikháji

My, poslední pamětníci, nezapomínáme na ideu odboje. Partyzáni při politických a bojových aktivitách pro naše osvobození slibovali, že budou bojovat tak, jak bojovali praotcové husité, neznaje bázně, nereptaje ve svízelných situacích, že neustanou v boji a nesloží zbraně dokud země česká a moravská nebude vyčištěna od hitlerovských band a jejich přisluhovačů.

My, poslední pamětníci, si připomínáme jejich přání, žít v sociálně spravedlivé společnosti bez hospodářských a politických krizí, bez improvizování života, bez stálé úzkosti o zítřek, bez strachu z toho, co přijde.

Při výročí od ukončení hrůzné války si znovu připomínáme zásluhu na našem osvobození od východní ruské země a jejích spojenců. Díky jí Německá Říše padla. Praha – hlavní město naší vlasti –vítala 9. května 1945 Rudou armádu květinami a zpěvem, v Cikháji byl slavnostně uvítán první ruský voják 10. května 1945.

Americký generál D. Einsenhower v červnu 1945 před kongresem USA prohlásil:
„Tažení Rudé armády sehrálo nejdůležitější roli při porážce Německa. Schopnosti sovětského velení, statečnost a houževnatost jejich bojovníků – mužů a žen – musí nadchnout každého, kdo se rád obdivuje bojovým kvalitám vojáka. Sovětský lid přinesl obrovské oběti na své vlastní půdě, zpustošené zvěrstvy Němců. Jeho pevné rozhodnutí nepřipustit jiný výsledek války než vítězství, a to ve chvíli, kdy byl zatlačen až ke Stalingradu se bude uctívat v dějinách navždy.“

Občané byli po válce šťastní a vysoce si cenili boje Rudé armády. S hrdostí, spontánně, slavili svůj státní svátek v den kdy byla osvobozena Praha. Svá srdce, lásku, vůli, věnovali budování svobodné vlasti, volali po trvalém míru, po přátelství.

Jaká je situace dnes?

66 let po válce neexistuje světový mír. Válčí se na mnoha frontách. Svět je zahlcen vojenskými základnami a obloha zaplněna špionážními družicemi.

V roce 1989 lid uvěřil tribunům z balkonů, že pravda a láska zvítězí nad nenávistí. Nezvítězila. Naopak. Různé skupiny nahlodávají velikou zásluhu ruské země na osvobození naší vlasti i šlechetné úsilí partyzánského odboje, zpochybňují vysokou poválečnou pracovní aktivitu lidu. Někteří dokonce tvrdí, že hrůzy a utrpení ve 2. světové válce způsobovali občané naší vlasti Němcům. Společnost se dělí. V roztříštění mrháme síly v půtkách proti sobě a nepřátelé v různých podobách se smějí a loví volně v kalných našich proudech. Kdy konečně poznáme, že svorností malé věci rostou, nesvorností velké se rozpadají?

Mnozí pisatelé se domnívají, že nemáme paměť, že neznáme svoji historii a dlouhé zápasy našeho lidu o identitu, svéprávnost, svobodu, suverenitu! Z historie víme, že zájmy vyvolených odpůrců naši vlasti byly vždy stejné. Likvidovat Slovany mezi něž patříme a zabrat české území.

Vzpomeňme na Bílou horu. V roce 1903 tehdejší stav v naší zemi komentoval ve Žďárském obzoru František Pátek. Psal: „Sláva Jana Žižky i následníka Prokopa Holého, též mučedníka kostnického vše v času víru nepříznivém zašlo, zaniklo. Čech zvolna zdoláván byl stále a volný nebyl. V Čechii těžký padl sen, sen ochablosti, udolanosti, ba přímo – smrti národní! Po vlastech českých zhoubná cizota pak rostla a vzmáhala se v úkor Čechů zesláblých. Čech vyhnán z chrámů, paláců, statků svých, jež otcové mu dali hrdinní a
nevolníkem a cizák vládl jim i jeho jměním. Čas krutý byl to pro náš národ český“

Posuďme každý sám, zda se neopakuje mnohé. Žijeme dnes v zemi , kde nám toho moc nepatří. Z některých statistik je známo, že téměř 70 % české ekonomiky je v rukou zahraničního kapitálu, rozprodáváme majetky, půdu. Je nám předkládána úpadková kultura a vnucován konzumní styl života. Vychytralost má přednost před poctivostí, překupnictví před pracovitostí. Téměř o každém kroku u nás se rozhoduje v Bruselu.

Mnohým i dnes vadí touhy prostého lidu po sociálním pokroku. Raději mají Bílou horu, ten Mnichov 17. století, než dobu husitskou. Bouřlivý hlas husitské revoluce má pro ně ještě dnes nelibý a nepříjemný zvuk. Období Bílé hory, rakouské monarchie, protektorátu a německé nadvlády, chválí jako úctyhodnou dobu pořádku.

Vzpomínat odkazu a vážit si partyzánského odboje vyžaduje, rozebírat ideje pro něž šli partyzáni do zápasů za naši svobodu, za lepší svět, rozhodně vystupovat proti všem projevům, které narušují naši svrchovanost, samostatnost, naši českou identitu, bránit naši svobodu vybojovanou našim lidem v říjnu 1918 a v květnu 1945, chránit, opatrovat kulturní, technické, společenské bohatství naší vlasti, budované po staletí, rozkrývat a zastavit právní podvody a rozmělňování majetku naší republiky ve prospěch dávných feudálů, pohrobků nacistů, kolaborantů.

Přicházejme do míst kde se tvořily základy českého odboje, k památníkům v Cikháji, a nezapomínejme, že pro ideje svobody, suverenity, samostatnosti bojovali a umírali naši a ruští partyzáni, občané Žďárska, Českomoravské vysočiny, vlastenci českého a slovenského národa.

Rudolf Hegenbart

Oldřich Bartoš – pro cikhájské pamětníky

Starší generace si dobře pamatuje na řídícího učitele O. Bartoše. Učil nás za 2. světové války a dva roky po osvobození. Ve 2. světové válce se zúčastnil, spolu s místními občany, odbojové činnosti. Po osvobození obce měl výhrady k některým členům revolučního národního výboru. Nesouhlasil s praktikami stěhování občanů do nevhodných prostor, s rozkrádáním jejich majetku, autoritářským spravováním obce. Činitelé revolučního národního výboru si na něj stěžovali a požádali nadřízené orgány, aby byl ze školy v Cikháji odvolán, aniž to sním projednali. V dopise psali jak odmítal překládat agendu obecního úřadu do němčiny, jak nechtěl poslechnout vedoucí činitele revolučního národního výboru, jak ve válce podnikal, jak prý se nevěnoval výuce, jaké měl špatné manželství apod. A tak se stalo, že byl, jak sám píše v kronice školy, odvolán ze školství a přesunut do zahraniční, do Argentiny, aniž tušil odkud vítr vane. Velkou zásluhu na jeho zařazení v cizině měl spisovatel Petr Křička, který mu byl vděčen za pomoc a schovávání před gestapem. Kladné hodnocení poslali k jeho práci a chování, za účast v odboji i bývalí partyzáni z Cikháje a nový předseda národního výboru Bohumil Haman č.1. Oldřich Bartoš byl přijat presidentem republiky dr. Edvardem Benešem a dalšími činiteli ministerstva školství a zahraniční. V roce 1947 odjel do Jižní Ameriky.

Oldřich Bartoš
Oldřich Bartoš

Po společenských změnách v Únoru 1948 byl v roce 1950 požádán, aby se vrátil do Československa. V dopise mu KNV Jihlava ukládá, aby se vrátil na „své působiště v Cikháji“. K dispozici je i dokument krajanů z Argentiny. Žádají presidenta republiky, aby byl ponechán v Argentině. Otiskujeme nesouhlas československých orgánů s dalším pobytem v zahraničí. V květnu 1950 napsal O. Bartoš ministerstvu školství dopis, ve kterém návrat odmítá. Dopis je výrazem jeho vlastenectví, úcty k velikánům kultury a tehdejším představitelům vlasti. Všechny dopisy jsme nyní získali. Jejich ukázky a výňatky zveřejňujeme. V dopise z února 1950 se mj. píše: „…MŠVU odvolává Vás s okamžitou platností z Vašeho dosavadního působiště a žádá, abyste se ihned po doporučení tohoto dekretu vydal na cestu do vlasti. Po příjezdu do ČSR hlaste se na MŠVU a 1. dubna nastupte na svém působišti v Cikháji…. vyplácení zahraničního přídavku zastavujeme Vám koncem měsíce, ve kterém se vrátíte do vlasti Ostatní Vaše služební požitky bude Vám vyplácet po Vašem návratu účtárna KNV v Jihlavě…….“

Další dokument cituje stanovisko Sdružení čs. kulturních spolků v Buenos Aires. Píší, že zaslali žádost presidentu republiky o ponechání učitele Oldřicha Bartoše v Argentině. V odpovědi ministerstva školství se uvádí: „… Podle přípisu kádrového odboru č. 7755/50 ze dne 3. května 1950 zamítá se žádost krajanských spolků…“

Dne 30. května 1950 se O. Bartoš rozhoduje definitivně. V dopisu ministerstvu školství píše mj.:
„…v poslední chvíli před odjezdem do vlasti rozhodl jsem se zůstati v pohostinné zemi Argentině, abych dále pracoval ve spolcích pro uchování mateřské řeči a zvyků naší krásné domoviny.
Porušil jsem výzvu ministerstva školství, věd a umění v Praze k návratu do Československé republiky, pozbyl jsem Vaší skvělé podpory v kulturní práci, pozbyl jsem Vaší věcné kritiky v mém dalším těžkém zápase na poli kulturním, zbavil jsem se krásných příjmů a snad jsem ztratil ve Vašem středu i důvěru pro mé rozhodnutí.
Však v cizím světě neposkvrním vyspělost učitelského pokroku Komenského, neposkvrním idealismus Reisového líčení o horských učitelích. Pustím se s myslí statečnou do nové životní orientace, do nových těžkých kulturních krajanských problémů. Pokud to mé zdraví dovolí, chci hledat, zkoušet, bít se na svou vlastní pěst jako kulturní vychovatel v krajanských střediscích, kde bez učitele se závažně ohrožují národní síly. Žiji ve víře, že asimilační proudy v duších mladých lidí s nadlidským úsilím i nejobtížnější problémy podlomím a kolonii aspoň na sto let pomohu uchovat v národní tradici. Jakékoliv jiné povídání o mé osobnosti, kteréhokoliv pána je jako pískání v lese a tím pískajícím je sám žalující, který svou píšťalkou chce přehlušit či zakrýt své osobní machinační plány….

Vzpomínáte si na našeho ušlechtilého učitele Jana Amose Komenského, který z důvodů náboženských opustil vlast? U Komenského byla na jedné straně kolise touhy po návratu do vlasti, na druhé straně pocit povinnosti k vůči svému náboženskému přesvědčení. Je nám známo, že u tohoto skvělého učitele zvítězila stránka náboženská a ta rozhodla o jeho dalším osudu málo šťastném. Řídě se v koncepcích vychovatelských tímto světoznámým učitelem, nastal i u mne v poslední době pocit těžkého rozhodování. Na jedné straně veliké zakořenění do své rodné slezské hroudy, na druhé straně pocit povinnosti k vůči krajanské kolonii v Severní a v Jižní Americe, Rusku, Francii, Jugoslávii a jinde kde naši presidenti Masaryk, Beneš, byli všude podporováni dobrými krajany v zahraničí k lepší budoucnosti našeho národa.

….zvítězila ve mne nakonec vděčnost krajanská k našemu národu v dobách osudových, zvítězila ve mne láska k zahraničním dětem, k mládeži, jejichž pláč pro můj odchod v loučících recepcích mě velmi drásal. Což tato česká krev nemá právo udržovat individuální život v této vzdálené zemi jako jiní národové? Což, vážení pánové, nezachvěje se Vám srdce při vzpomínce, že buditelská práce- zápas o uchování Čechů a Slováků – také vyvstala s velikou měrou v zahraničí? Což jste zapomněli na básníka Horu, který k nám doma volal: Otvírejte okna do ciziny, dívejte se na vlast zrcadlem světa! Což jste zapomněli, že umírající babička říká své vnučce Barunce v knize Babička: Nezapomeň nikdy a nikde na českou zem, ze které ses zrodila. Je to matka nás- všech! Dnes se Vás ptám, jak jste tyto vznešené odkazy a cíle hájili pro dobro zahraničních krajanů v jižní Americe? Ptám se Vás, je přijatelné stanovisko p. vyslance Dr. Alexandra Kunešiho: Práce učitelstva v zahraničí je zbytečná, dělníci na Vás doma dělat nebudou! Milí pánové, myslíte, že taková mluvená slova jsou jako zlatá jablka na stříbrné míse? I když krajané ví, že jsou v cizím světě jen malinkou kapkou v moři, že jsou v cizím světě jen haluzí odťatou od kmene, která vadne, vadne až uvadne, přece postoj krajanů v Buenos Aires a okolí byl statečný a v ostrých deputačních rozhovorech u p. velvyslance poukázali, že češství pociťují nejen jako slast, nýbrž jako vážnou a vroucnou povinnost.

Dnes se na Vás trošku zatrpkle dívám, jelikož přetrháváte mosty kulturní mezi Jižní Amerikou a starou vlastí. Přetrháváte českou a slovenskou osvětu v těchto velmi vzdálených končinách, kde udržení zvyků a mravů tisícileté středoevropské tradice je dokladem vyspělosti národního uvědomění.

Louče se s Vámi děkuji Vám všem, co jste vykonali na poli kulturním, finančním pro blaho krajanské kolonie, pro blaho mé. Rozhněval-li jsem Vás přípisy v 3 leté úřední korespondenci, prosím, aby mně bylo prominuto. V tak těžké době zůstalo pro mne s radostného pocitu jen slezská hrouda z hrobů rodičů, kterou jsem si vzal při odchodu z vlasti na památku.

S přáním rozkvětu drahé vlasti, s přáním všeho dobra Vám přeje Váš Bezručúv synek Oldřich Bartoš“

Krásný dopis. Vyzařuje z něj láska k vlasti, ke svému domovu, k českému národu, k Čechům žijících v zahraničí i síla přesvědčení, obavy z nové situace, která i v Cikháji vznikla.Tak ho známe i my ze školy. Byl velkým vlastencem. Myslím si, že každého, kdo O. Bartoše znal fotografie i dopisy zaujmou. Samozřejmě, že jsem mohl znovu otisknout dopis revolučního národního výboru v Cikháji z roku 1946 kde je O. Bartoš pomlouván a je žádáno o jeho odvolání. Z různých dokumentů, které byly již zveřejněny onen dopis občané znají. Oldřich Bartoš byl vynikající člověk! Zůstávají nám vzpomínky na dobrého vesnického učitele. Zveřejněním těchto dokumentu lze definitivně tuto smutnou kapitolu uzavřít. Stává se tak v období kdy si můžeme připomenout 101. výročí jeho narození.

Rudolf Hegenbart

Básník Petr Křička v Cikháji

Krátké zamyšlení v roce 2010

Škola, učitel základ k uvědomění, k vlastenectví

Rád vzpomínám na základní školu, na řídícího učitele. Učil dobře, příjemně vyprávěl, hrál pěkně na housle, zpíval a maloval. Učil nás v nelehké době. Do naší obce přišel po okupaci fašistickými vojsky a po vzniku protektorátu Čechy a Morava. V té době jsem začínal chodit do školy a mnohému co se dělo tehdy nerozuměl. Nevěděl jsem, že ony podmínky mu přinášejí velké problémy. Z jeho náznaků chování jsem však tušil, že se cosi děje. Později jsem i já postupně chápal příčiny jeho nervozity a stresů. Vypořádával se ze všemi možnými omezeními, které nařizovaly německé úřady a protektorátní režim. Odnesl a uschoval školní a obecní kroniku, z níž nám četl, odstraňoval a kdesi uschovával některé knihy ze školní knihovny, do třídy musel pověsil obraz Adolfa Hitlera a dr. Emila Háchy, musel organizoval výuku německého jazyka.

Hovořil o Velkoněmecké říši, o Protektorátu. Nezapomenutelné bylo vyprávění jak Přemysl Oráč se stal naším vládcem , jak se oženil s Libuší a měli spolu sedm dětí. Opakoval nám jejich jména a chtěl, abychom si je pamatovali. Dlouho jsem mnohé věděl o osudech Mnata, Vojena, Vnislava, Křesomysla, Nezamysla, Neklana a Hostivíta. Poutavé bylo vyprávění o Sámově říši prvním to státu Slovanů, o tom jak se zbavil a vyhnal ty osoby, které škodily jeho říši. Stejně vroucně mluvil o Svatoplukovi jako o energickém o bojovném panovníkovi. Ač jsem byl mlád slova o Velké Moravě, o vzniku Českého knížectví a od roku 1198 o Českém království, jsem hltal a pamatoval si. Vůbec jsem nepostřehl kdy v jeho výkladu končí historická fakta a kde začínají pověsti. Učil nás pokroku. Srovnával práci našich otců s prací dědů a jejich předchůdců. Porovnával formy práce, dnes řekneme technologie a jejich úspory, úspěšnost. Nabádal, že musíme být ještě lepší když se budeme dobře učit a poznávat vše, co přináší pokrokový svět. Byly to vstřícné myšlenky. Ideje české státnosti byly velkolepé, inspirující. Překonaly staletí, nabádaly lid k účasti na rozvoji vlasti, domova, byť o něj byl veden neustálý zápas.

S hrdostí komentoval historika a politika Františka Palackého. V roce 1868 napsal: „Po dávno vykonaném poněmčení Slovanů na severu, západu i jihu, nevymřeli jsme my Čechové v řadě národů, ač nás potkaly bezpříkladné katastrofy a po několik století byla utlačována národnost naše…stále vzmáhající se strana snaží líčiti nás pod zástěrou německého vlastenectví…co klín v těle německém, nebem i peklem hýbajíc sprovodila by nás ráda čím dříve tím lépe, každým způsobem násilně ze světa, jakožto oběť propadlou neuprositelnému Molochu moci a nadvlády německé…Je zapotřebí, abychom se vynasnažovali ducha mezi sebou oživovati, abychom zase jím oživováni byli…“

V takové chvíli zanechal citaci a otevřel starý časopis. Jmenoval se Žďárský obzor a byl vydán ve Městě Žďáře 1. ledna 1903. Pozorně nám četl článek Františka Pátka: „..Nač nestačujeme počtem, měli bychom nahraditi odvahou, zdravým sebevědomím, rozumnou národní hrdostí. Smělému náleží svět. Ne pokornou tvář sluhy, ale hrdý výraz činných volných lidí, se kterými musí počítat každý, kdo je kolem nich….“

Seznámeni s básníkem

Byla přestávka. Připravovali jsme k odchodu do lesa. Na takovou chvíli jsem se těšil. V lese jsme, až na děvčata, lezli po stromech, dělali z mechu záhonky, parčíky. Hráli si. Tentokrát řídící učitel vzal sebou housle. Uprostřed malého lesního porostu jsme si sedli do kruhu a on nám vyhrával a učil píseň: „Ty moje otčino, vy česká lada, má duše má vás tak ráda, ach ráda. Kdožpak by neměl rád ten koutek český, vždyť je tak maličký, vždyť je tak hezký…“ Dlouho jsem si ji pamatoval. Po cestě zpět do školy jsme se zastavili u Památníku. Stál a stojí vedle školy. Je to kámen z pod Tisůvky , naší nedaleké hory 789m nad mořem. Před vznikem Protektorátu byla na něm umístěna tabule se jmény místních občanů, kteří padli za naši svobodu a samostatnost v první světové válce. Na příkaz německých orgánů musela být z velkého kamenného kvádru odstraněna tabule se jmény a československý státní znak. Zde nás čekal starší muž s bílými delšími vlasy. Vítal nás úsměvem. Tehdy jsem netušil, že jde o básníka a spisovatele Petra Křičku. Vyprávěl nám o lese. O hoře Tisůvce, o Žákově hoře, o přírodě, o studánkách a pramenech řek Svratky a Sázavy. Vyprávěl o vlasti, o lidech, kteří vykonali, pro český národ, mnoho dobrého. Vyptával se nás jak se nám líbilo v lese, co dělají rodiče, o co se zajímají, jak jsou spokojení. Bývalý spolužák vzpomínal slovy: „Řídící učitel byl vlastenec. Byl prvním v obci, který ve dřevníku schovával francouzský zajatce. U něj se schovával spisovatel Petr Křička.“

Básník Petr Křička
Básník Petr Křička

Básník Petr Křička

Chodil za námi k pomníku, vedle školy. My jsme seděli na schodech a on vypravoval a také se nás na mnoho věcí vyptával. Pamatuji si, že už měl hodně bílé vlasy. V závěru vyprávění nám recitoval jeden verš z básně Jana Nerudy „Jen dál“.

„Z bouřného času jsme se narodili
a krok za krokem v bouřných mračnech jdem
vstříc hrdě vznešenému svému cíli,
šíj kloníce jen před svým národem.
My věděli, co nás cestou čeká;
byť hrom však bil a mráz nám v kosti vál –
toť jenom česká hudba odevěká,
my při ní půjdem kpředu – dál, jen dál!

Na úplný závěr řekl: „pamatujte chlapci a děvčata: šíj kloňme jen před svým národem“.

Nashledanou. Odešel.

Petr Křička pobýval v naší obci Cikháj

Spisovatel vždy patřil více k Novému Městu na Moravě a k Maršovicím. Na pobyt zde sám vzpomíná: „Zde začíná můj život v horácké vesnici, v drsné Českomoravské vysočině, v horách Žďárských, pravé to sněhové komoře. Byl jsem žák přespolní, neboli, jak mi říkali městští spolužáci, pes polní. A musel jsem v zimě – v létě šlapat z Maršovic do školičky. Byla-li cesta moc zlá – a zima na Horácku není věru žádný špás – tu dal děd zapřáhnout do saní. Byla to znamenitá věc, ten můj život školáčka v drsných horách a nezměnil bych svoje mládí za žádné jiné. Byl jsem vychován pevně, zdravě v čistém, neporušeném českém kraji, útulku mnohých Bratří v dobách Temna. Tento sparťanský život dal mi reservoir síly a zdraví do života a nasadil mi hluboko do srdce lásku k přírodě. V rychtě (v Maršovicích bydlel) vládl duch upřímného češství, hrdého vlastenectví a lásky ke slovanským národům.“

V období 2. světové války několikráte pobýval u řídícího učitele u nás v obci. Zde se léčil, schovával před gestapem, překládal Tolstého Annu Kareninu a psal básně. Procházel místní lesy, soukromně besedoval s některými občany, spolu s řídícím učitelem poslouchali zahraniční vysílání z Londýna a Moskvy a informace předávali občanům zapojeným do odboje, starali o francouzské zajatce, kteří utekli z německého zajetí. S bolestí sledovali a prožívali zatýkání místních občanů gestapem, hrůzné příjezdy kolon německých vojsk do obce, trýznění místních obyvatel gestapem, vypálení a prostřílení rodinných domků německými vojsky, pročesávání houštin na okraji lesů německými vlčáky a pálení pancéřových pěstí do lesů, obsazení obce německými vojsky a prohledávání všech domků dne 1. května 1945 s nebezpečím jejich vypálení a odvlečení obyvatel do koncentračních táborů.

Naopak projevili velikou radost z osvobození obce partyzány dne 5. května 1945 a ze slavnostního vyvěšení československé vlajky po šesti letech. Petr Křička do školní kroniky napsal: „Vidina královských Hradčan symbolu naší svobody a státní samostatnosti, vznášela se i před očima vlastenců cikhajských, kteří s nadšením účastnili se povstání národního ve slavném květnu 1945. ruku v ruce s partyzány, jimiž hemžily se lesy na Žákovici“ V těch dnech spěchal jsem i já pěšky do bojující Prahy: z Německého přes Svratku, Herálec, Vortovou, Košínov, Krucemburg až k Chotěboři, kde se mne ujala Rudá armáda a přivezla mne do Prahy ve čtvrtek dne 10. V. 1945 k 9. hod. večerní.“

Dne 2. ledna 1946 pak dopsal do kroniky: „V cikhajské škole schovával jsem se v předjaří a na jaře r. 1941 (únor až duben) před gestapem pohostinných a statečných manželů Bartošových. Na mou otázku, jsou-li si vědomi v jaké nebezpečí se vydávají, poskytujíce mi útulek, odpověděli: „Ano, víme, ale nebojíme se. I v pozdějších letech válečných pobýval jsem několikráte ve škole v Cikháji. Zde jsem se léčil ze své srdeční choroby, zde jsem přeložil značnou část Tolstého „Anny Kareniny“. Ke škole cikhajské vztahují se moje básně „Florinka“ a „Lesy šumí“, které vyjdou v mé nové sbírce válečné lyriky „Běsové.“ Mám rád lesy na Žlabině, na Žákovici, na Tisůvce procházel jsem je křížem krážem. Rád jsem poslouchával jejich šumění v letech, kdy hlasy ptáků, zvěře, vod a stromů bývaly člověku milejší než hlasy lidí…Mám rád pohled z Tisúvky na zelené moře na hranicích Čech a Moravy..Z mladičů, jimiž já jsem chodíval, bude kdysi vysoký les, z větví, jejichž dřeváčky vídal jsem v řádu na síni před třídou, budou dospělí mužové s ženy – naši Horáci. Přeji jim vše dobré v životě. Kéž jsou vždy pevným a věrným poutem královských Čech a milé Moravěnky. A generacím příštím, které si budou pěstovati své rozoumky a svá srdíčka ve škole cikhajské, přeju, aby na ni mohly vždy vzpomínati tak rády, jak na ni vzpomínám já.“

Ve stati „O Horácku a Horácích“, která vyšla v Lidových novinách 8. 10. 1946 vyznává lásku k horám Českomoravské vysočiny, volá po jednotě národa. Mj. píše: „To nejsou hory, které tarasí, rozhraničují, oddělují a rozdělují, to jsou hory, které spojují a sjednocují. Tak jako páteř se svými obratli a žebry na ně připojenými pojí a poutá navzájem obě poloviny těla, tak i široký hřbet Českomoravské vysočiny rulovými svorníky svých rozsoch a vidlic váže a spojuje dvě části jedné, nedělitelné vlasti jednoho a téhož národa. Na západě královské Čechy, živel mužný, hrdinný, aktivní, nositele a tvůrce národních dějin, a na východě Moravu, zemi a duší ženskou, pasivnější, citovější a něžnější, milující sestru, drahou milenku, ženu věrnou a oddanou. Poutá je k sobě pevně, nerozlučně, navždy – v štěstí i neštěstí, v práci i oddechu, v utrpení i slávě Posvátná místa jsou, kamkoliv kráčíš…“

Lesy šumí

Petr Křička (úryvek)

„ V pasekách slunných divoženek stíny,
v hromadách listí skřítků suchý smích,
zelenozlaté habrů baldachýny,
honosný purpur buků královských,
zlatohlav břízek s běloninkou korou,
kosmatých smrků vážný, chmurný tým –
ó lesy, lesy pod Žákovou horou,
jste překrásné v tom hávu podzimním,
jste překrásné, když perlí se a hraje
mdlé slunko října v mechů zeleni,
i v nocích měsíčných, když kapraď zraje
a v houštinách řvou láskou jeleni,
jste překrásné, když stříbrná a tichá
v mrazivém ránu pára stoupá z hor,
i Boreas když běduje a vzdychá
a chvojím dlouhý vede rozhovor,
i v jasu poledne i v temnu nočním,
jímž bludička se míhá zděšeně,
jste divukrásné v každém rouchu ročním
a nad vše v říze zlaté jeseně.
Ó zimo, zimo, plná hrůz i něhy,
tvá je teď sláva, království i moc,
buď milosrdna k počavším už lánům,
i k osevu, jenž v jejich lůnu spí –
na srdci lesů chlapcům – partyzánům
dej oddech, klid a teplé bezpečí!“

V letošním roce uplyne 126 let od jeho narození a 61 let od jeho úmrtí. Z jeho prací znám Šípkový keř, Bílý štít, Svět zvířat, Hoch s lukem, Výbor z básní, Chléb a sůl, O Horácku a Horácích, Světlý oblak, Běsové jako dobovou lyriku, komentující mnichovské události, okupaci, partyzánský odboj v Cikháji i vzdání díků Sovětskému svazu za osvobození a Píseň meče. Petr Křička byl členem České akademie věd a umění, členem Svazu čs. spisovatelů, Svazu čs.-sovětského přátelství, Přípravného výboru kulturního svazu, redaktorem Družstevní práce. Ovládal jazyk ruský, polský, německý, francouzský, anglický, italský.

Poznání Anny Křičkové

Před 31 lety vydalo Horácké muzeum v Novém Městě na Moravě k 95. výročí narození a k 30. výročí úmrtí básníka a spisovatele Petra Křičky malou publikaci Anny Křičkové „Malá vzpomínka na dobrého člověka“. Vydání nebylo jednoduché. Nakonec ONV vydání povolil pod čj. 39/150/79. Velkou práci odvedla vedoucí odboru kultury Jarmila Křížová a Jiří Grepl a sama paní Anna Křičková. Několikráte mě navštívila, pobesedovala. Přinesla mně malou skládačku o rodině Křičkových a také sloku básně vztahující se k Moravě a to z doby kdy bylo Petru Křičkovi 12 let.

„Moravo, Moravo, já Tebe miluji,/ Ty vyhlížíš,/ jako když dvě zlaté rybky plují./ Já Tebe, Moravo, neopustím,/ já za Tebe svou krev hned vypustím.“

Vyprávění o životě básníka , o vzniku „Babinčina maršovského valčíku, bylo příjemné. Společně jsme navštívili místa v obci kde pobýval Petr Křička. Se zájmem si četla školní kroniku. Text Petra Křičky ve školní kronice převzala a nechala otisknout v publikaci. V roce 1979 a v roce 1980 mně napsala několik děkovných dopisů a zvala do Prahy, do Vršovic.

Dojemný úvod k publikaci napsal Josef Pavlík, učitel z Bystřice nad Pernštýnem. K Petru Křičkovi uvádí mj.: „Nenarodil se na Vysočině. A přesto jeho vztah k našemu kraji je více než důvěrný. Okouzlen krajem šípků a jeřabin kolem Maršovic a Nového Města na Moravě, vysokou modrou oblohou s houpajícími se bílými obláčky, vrací se nejedním veršem čistým jako stříbrné studánky u nás na Vysočině, křehkým jako dětský sen, něžnějším než tajuplná červencová hvězdná noc, průzračným jako rosné body třpytící se na lukách před Maršovskou rychtou. Ve sbírkách Šípkový keř a Bílý štít vrací se veršem plným pokory a chlapeckého vyznání zpěvnou notou plnou citového vzplanutí a milostného obdivu do krajiny dětství. Takoví je jeho velká láska k Vysočině. Ale je tu ještě další. Obdiv ruské prózy a poezie, jejímž byl Petr Křička věrným a mistrným překladatelem. S jemným citem překládal díla bratrských ruských autorů, aby dal zaznít kráse slova a hloubce myšlenky…reaguje na bolestný tón utrpení našich národů po mnichovské kapitulaci a za okupace vyzpíval v třiceti básních sbírky Běsové, stejně jako hrdinný odpor proti německým vetřelcům ve sbírce Píseň meče….Krajina jeho dětství je i naší krajinou. A právě proto máme jeho dílo rádi. Ale i proto, že v něm zaznívá hluboký podtext víry v člověka, mír a sociální pokrok.“

Vracejme se k vlastencům, nezapomínejme

Zdá se, že „celý svět je na rub zvrácen“. Zapomíná se na vlastence, velikány kultury a práce, na vlastní historii. Národní hrdost, vlastenectví, morálka, slušnost, poctivost, charakter a pravdomluvnost jakoby se z našeho života vytrácely. Některé události se zkreslují. Na jednom setkání občanů jsem musel prohlásit, že vysoce si cením a uznávám úlohu západních spojenců ve 2. světové válce, a účast na osvobození naší vlasti, ale nemohu tvrdit, že nás osvobodily jako celek Američané. Přece vím, že i do naší obce vstoupil ruský voják dne 10. května 1945 a ne voják jiné armády. Rumunská vojska přišla až 12. května 1945. Přece vím, že Praha byla osvobozena 9. května Rudou armádou a ne 8. května 1945 americkou armádou a vůbec vím, že válka u nás na Vysočině skončila až 17. května 1945. Jak mohl český národ, od Plzně na východ, jásat 8. května když v tento den se na mnoha místech sváděly těžké boje s fašistickými vojsky a umírali spoluobčané. Pro mě je to nepochopitelné.

Nepochopitelné je zapomínání na vlastence básníka Jaroslava Křičku. Při loňských jeho kulatých výročích, zrození a úmrtí, si nikdo z oficiálních činitelů okresu na básníka nevzpomněl, tím více ne na jeho odkaz. Nezaslechl jsem nic ani z centrálních mediálních prostředků. Zřejmě je to složité. Z vlastních zkušeností vím, že nebylo jednoduché zajistit, aby zůstala i v obci Cikháj zapsána trvale památka na pobyt básníka. Byl zpracován návrh na odlití kovové desky s nápisem, který připomínal jeho účast v odboji. Nikdo nechtěl mít s takovým vyjádřením nic společného.

Až po letech, díky starostce Haně Zoubkové se podařilo pamětní desku odlít a upevnit na bývalou školu, dnes obecní úřad. Stalo se tak při vzpomínce na osvobození obce 5. května 2005 z významným projevem předsedy okresního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu pplk v.v. ing. Pavla Koutenského.

Názory Dr. Radoslava Kinského

Majitel místních lesů Dr. Radslav Kinský ze Žďárského zámku mně dne 24. února 2005 napsal: „Vážený a milý příteli, srdečně děkuji za dopis a text Petra Křičky. Jak víme, pražské národní povstání nebylo v určitém období ve zvláštní oblibě a chudák Smrkovský na to i doplatil. Národní rada byla pokládána za jakousi přebytečnou instituci a proto se nedivím, že Vaše zmínka zůstala bez povšimnutí. Jistě budeme míti příležitost připomenout tyto historické události při některých nastávajících vzpomínkových oslavách, třeba v Cikháji. Přeji Vám pevné zdraví a spokojenost s upřímným pozdravem Radoslav Kinský.“

Dr. Kinský dobře znal historickou pravdu. V jednom dalším dopise napsal mně mj. : „..veškerou odbojovou činnost Žďárska znám velmi podrobně a také mne mrzela skutečnost, že některé pomníky, včetně obce Cikháj, byly po léta v neošetřeném prostředí. K Vaší informaci přikládám patrně poslední dopis Heydricha Bormanovi, který je jistě i pro náš kraj zajímavým dokladem….celá naše rodina během okupace a po uvalení nacistické vnucené správy měla zákaz vstupu do Žďáru a zákaz styku se zaměstnanci. Sám jsem byl však o prázdninách na kole ve Vojnově Městci a posloužil tak jako odbojoví spojka. Můj otec Zdenko Radoslav Kinský byl členem Revolučního národního výboru v Chlumci n.C. Proto také dbám o to, aby pomník nedaleko Stříbrné studánky byl zachován tak, jak byl postaven a se symboly tehdejší doby… Objevují se i dnes různé pokusy o zpochybnění Benešových dekretů a přechází se mlčením první příklad vyhnání českých obyvatel z odtržených pohraničních oblastí, zvaných Sudety, což bylo jistě neblahým příkladem později posíleným krutým a nelidským chováním vůči našim židovským spoluobčanům. Přejeme si, aby se podobné situace neopakovaly a vytvářely se podmínky pro harmonickou ekonomickou spolupráci se sousedními státy, uznávajícími naši suverenitu a právní řád. Extrémistické nároky a jednostranné výtky nejsou jistě na místě..“

Dr. Radoslav Kinský, dokud byl zdráv se zúčastňoval pravidelně každoročně všech vzpomínkových akcí u památníků partyzánského odboje a u odhalení pamětní desky Petru Křičkovi v Cikháji.

Vracejme se k našim historickým kořenům

Řídící učitel i spisovatel věděli proč je nutné připomínat nám dějinné události a významné osobnosti dějin. Vyžadoval to rozvoj vlasti, pokrok, rozmanité potřeby a zájmy lidu, jejich uspokojování. Mnohé jevy v současnosti mě vedou k zamyšlení jakoby se měla vracet doba pobělohorská, rakousko-uherská i období velkoněmecké říše. Při takových myšlenkách mě mrazí v zádech. Objevuje se lstivost, chamtivost, licoměrnost, nevraživost, faktory proti nimž byl sváděn boj již v říši Sámově, Velké Moravě, v Českém království i ve vzniklé 1. republice, v poválečném období. Zdá, že jde vždy o jedno a totéž. Oslabit naši republiku, rozložit české zájmy a vztahy mezi lidmi, a dokládat naši nesamostatnost, nekompetentnost, neschopnost řešit problémy své země. Vytvářet jakousi atmosféru nutnosti být pod deštníkem západních sousedů, pod pláštíkem jednotné Evropy s mnoha skrytými zájmy feudálů a jiných. Samozřejmě s doprovodem odsuzování idejí husitství a naší reformace vůbec, národního obrození a s hledáním chyb v idejích prvního našeho presidenta Masaryka, který vymýtil poslední zbytky feudalismu a středověku a jehož životním odkazem byla společnost spravedlivá a svobodná. O drsných útocích na druhého presidenta dr. Edvarda Beneše, k vůli poválečným dekretům a odsunu německých obyvatel, ani nemluvě. A při tom se mluví sporadicky o Mnichovu, o zradě západních spojenců. A za vším jsou ne tanky, ale peníze, peníze, morální balast. Zlí jazykové tvrdí, že prý je to obrana proti rozpínavosti Ruska. Ale podle mého názoru Evropa nebude jednotná pokud její součástí nebude Ruská federace se svým velkým bohatstvím a přírodními skvosty, skvělým lidem, dokud nebude dáno právo státům a národům nastolit si takový politický systém, který je vlastní občanům různých zemí a odpovídá jejich charakteru a národním zvyklostem.

Kdosi už napsal, že jsme zmítáni bouřemi okolního světa a protože jsme malým národem, náš boj o vlastní svébytnost je o to těžší. Odmítáním Ruska, Slovanů, neztrácíme sebevědomí? Nepodlézáme snadno cizím vlivům západního světa? Nestáváme se, stejně jako před sto lety, jejich propagátory, jejich hlásnou troubou a dokonce vykonavateli jejich vůle? Nestojíme v uctivém a poníženém předklonu před cizí vůlí? Východisko? Vracejme se k naší historii než bude pozdě, berme si příklady z našich velikánů kultury, techniky, výroby, sportu. Vracejme se k úloze a myšlenkám našich poctivých vesnických učitelů, básníků a spisovatelů, kteří vždy žili s lidem a hlásili se ke slovanství. Připomínejme si období našeho národního obrození a rozvíjejme ho. I dílo Petra Křičky je dokladem lásky k vlasti, k přírodě, k přátelům, projevem vysoké oddanosti k naší české vlasti, k jejímu rozvoji. Ne patolízalům a převlékačům kabátů, ale pravdomluvnému člověku by měl náležet svět. Ne pokornou tvář sluhy, ale hrdý výraz volných, pravdu mluvících lidí, se kterými musí počítat každý, kdo je kolem nich.

Svatopluk Čech napsal kdysi mladé generaci:

„Vzhůru podroste svěží!
Nás brachů starých nedbej, der se vzhůru!
Co velké, dál se bude k nebi pnouti,
co zdravé, bez úhony vyjde z boje,
co staré jest a shnilé, ať se zhroutí!
Buď stále tam, kde pokrok, světe mladý!“

Rudolf Hegenbart

Tchán Adolf Haman – terorista?

Úvod

V průběhu letošního roku poslouchal jsem s velkým zájmem ranní vysílání ČR 2. Děti odpovídaly na dotaz redaktorky kdo byli partyzáni. Většinou odpovídaly téměř zasvěceně, dobře. Pozoruhodná byl poznámka moderátorky tohoto ranního vysílání. Parafrázuji její slova. V podstatě jsem chápal, že jakoby s jistou nadsázkou dodala, že kdybychom nevěděli kdo byli partyzáni, nevěděli bychom, co jsou teroristé. Chci věřit, že to moderátorka nemyslela špatně, ale zamrazilo mně v zádech. Cožpak partyzánský odboj proti útlaku a fašistické okupaci ve 2. světové válce lze přirovnávat k terorismu? Vzpomněl jsem si na tchána, na všechny partyzány, které znám z okolí, na všechny občany, kteří pomáhali partyzánům. Zrekapituloval jsem si jeho život.

Hajný A. Haman při besedě. Po celý život zůstal čestným člověkem
Hajný A. Haman při besedě. Po celý život zůstal čestným člověkem

Kde se narodil

Narodil se a žil v katastru o rozloze 2146 ha, v místě, kterému vévodí majestátně Žákova hora 809m, Kamenný vrch 801m, Tisůvka 790m. Vrchy byly a jsou porostlé hustým lesem. Jsou roubeny mnoha cestami, cestičkami. Ty nás vedou do překrásných zákoutí k pramínkům čiré vody. Vytékající voda vytváří malé potůčky, potoky, které vtékají do řeky Svratky a Sázavy. V lukách, polích, ve vesničkách i v městech se voda mísí nezadržitelně s ostatními toky a končí v Severním a na druhé straně v Černém moři. Voda z těchto míst spojuje desítky území a zvěstuje lidskou vzájemnost, pospolitost, symbolizuje souvislosti našich životů, lidské přátelství bez ohledu politického přesvědčení či náboženského vyznání. Po staletí zde generace za generací nacházely lidské štěstí, bohatství, domov. V základu každého stavení jsou zosobněny dějiny, práce a pot dědů, babiček, maminek, dětství, mladosti i dospělosti. Při letu rogalem měl jsem možnost zhlédnout naši vísku z výšin. Je okouzlující, hebká, zasněná, přísná, něžná, krásná. Nádherný je pohled na obec Cikháj. Ten kdo se zde narodil ví, že drsné podnebí, vlhkost krajiny tu dávaly vyrůst poctivým, tvrdým, milujícím, přímým lidem. V tomto prostoru i tchán nacházel odvahu být tím, čím byl, nebát se sebe, nebát se být sám sebou. Jako hajný zde rozvíjel své lidské vlastnosti – poctivost, pracovitost, skromnost, ochotu, sebekázeň, vřelý vztah k přírodě a k lidem. Vážil si všech, kteří do života v místě vnášeli poznání, kteří se zasloužili o její uchování a rozvoj. Byl si vědom, že jejich odkaz je třeba rozvíjet, chránit před přírodní katastrofou i lidskou zlobou.

obec Cikháj
obec Cikháj

Zkouška vztahu k vlasti

Potupná Mnichovská dohoda západních velmocí z roku 1938, bez naši účasti, se stala osudnou pro naše národy. Básník Petr Křička v závěrečné sloce básně „Po Mnichovu“ napsal: „Je svého osudu však strůjcem každý sám./ Vy jásáte, my krvácíme./ A zbytkem krve své se za svou lásku k vám a za vás hanbou, hanbou rdíme“/
15. března 1939 byla německými vojsky okupována naše vlast. V tento den okupace, po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava a po následném vystoupení kancléře německé říše Adolfa Hitlera zveřejňoval tchán své přesvědčení, že se Německo nikdy nesmířilo s hranicemi našeho státu po rozpadu Rakousko-Uherska. Versailleská smlouva mezi mocnostmi a Německem uzavřená 28. června 1919 mj. uznala hranice Československé republiky v rozmezích zemí Koruny české. Veřejně citoval činitele Německa ze slavnostního prohlášení „Všeněmců“. Ideje tohoto prohlášení zveřejnily české Ilustrované listy č. 14 v roce 1923. Zde se psalo: „Německý lid odmítá diplomacii, která chce rozbíti jeho naději, že v celených územích německé kmeny v střední Evropě opět jednou budou sjednoceny. Myšlenka, že německá říše měla by nyní ústně se zříci naděje, že vráceny ji budou země uloupené versailleským násilím, jest všem německy cítícím mužům a ženám nesnesitelná.“ Po podepsání této smlouvy, přicházeli němečtí politici s novými koncepcemi evropského uspořádání. Tchán byl přesvědčen, že po 15. březnu 1939 je pro každého poctivého vlastence vepsán úkol hájit hranice naší vlasti, myšlenky a cíle Versaillského míru, pomoci zbavit se tíhy okupace a likvidace české kultury, vlastenců. Od samého počátku okupace prokázal svůj vztah k vlasti, českému národu, s okupací nesouhlasil a byl připraven bránit suverenitu našeho státu.

Inspirace ke konkrétním činům

Příkladem mu byl vlastenec, voják, Ludvík Svoboda. Na jaře roku 1939 se zapojil do budování odbojové organizace „Obrana národa“. Po té odešel do Polska, kde velel tvořící se československé jednotce, kterou v září 1939 převedl do Sovětského svazu. Bedlivě sledoval zahraniční rozhlas a slova presidenta dr. E. Beneše. Ten 1. září 1939 z Londýna vzkazem k národu dal pokyn k odboji. Na tomto základě začal v Anglii v květnu 1941 výcvik parašutistů. V neposlední řadě jeho postoje ovlivnil příkaz sovětského státního vedení v Moskvě, které svým příkazem č. 189 z 5. listopadu 1942 pod názvem „O úkolech partyzánského hnutí“ dalo pokyn k bojům partyzánů v týlu německého nepřítele. Od samého počátku okupace se zapojil do odbojové protinacistické organizace a připravoval se k obraně své vlasti.

Domek pana Vajse, který Němci zápálili a gestapo zatklo obyvatele
Domek pana Vajse, který Němci zápálili a gestapo zatklo obyvatele

Co se dělo v obci

Dle vyhlášky byl nařízen soupis všech osob, podrobný soupis veškerého dobytka a slepic. Obec byla označena českoněmeckým nápisem. Ve večerních hodinách bylo nařízeno úplné zatemnění oken. Veřejné budovy byly opatřeny německou říšskou vlajkou a vlajkou protektorátu. Pro občany byly zavedeny potravinové a oděvní lístky. Ve škole se začala vyučovat němčina. Do školní kroniky napsal řídící učitel: „Kulturní činnost byla slabá protože německé úřady kladly překážky k hraní divadelních her, přednášek, zakazovaly shromažďování občanstva. Rovněž z obecní knihovny byly z německého popudu vyřazovány knihy našich nejlepších spisovatelů u ruská literatura nebyla trpěna. Cpali nám do knihovny fašistický brak, který téměř nikdo nečetl.“ Řídící učitel a jeho manželka si museli opatřit potvrzení o nežidovském původu a povinně navštěvovat kursy německého jazyka. Mladí lidé byli odváděni na nucené práce do Německé říše. 11 občanů včetně žen bylo vyrváno z rodin, v žalářích gestapa pak byli napínáni na skřipec nejvyššího utrpení, muk těla a duše. Většina z nich byla odsouzena k trestu smrti. Za pomoc partyzánům došlo k vypálení jedné chalupy a prostřílení druhé. Do lesů k partyzánům odešel , spolu s dalšími hajnými i tchán, hajný Adolf Haman. Jeho manželku i v pokročilém těhotenství, zatklo a uvěznilo gestapo. Doma zůstaly dvě malé nezletilé dcery. V básni pod názvem „Lesy šumí“ v jedné sloce Petr Křička napsal: „Ó zimo, zimo plná hrůz a něhy,/ tvá je teď sláva, království i moc,/ buď milosrdna k počavším už lánům i k osevu, jenž v jejich lůnu spí -/ na srdci lesů chlapcům partyzánům dej oddech, klid a teplé bezpečí“.

Hajný Adolf Haman na kótě 801 s velitelem partyzánského oddílu Vpřed Melničukem
Hajný Adolf Haman na kótě 801 s velitelem partyzánského oddílu Vpřed Melničukem

Odpor proti fašistům byl vítězný

Tchán, stejně jako obyvatelé obce a další partyzáni překonali v těžké chvíli národa strach, vzepřeli se pudu sebezáchovy, bojovali a pracovali pro osvobození své české vlasti. K zamezení vstupu německých vojska na území obce stavěli dne 5. května 1945 barikády, aby je záhy odstranili a z prohlásili z popudu partyzánů obec za svobodnou. Prožívali nesmírnou radost, stejně jako z příjezdu prvního ruského vojáka dne 10. května 1945. Z jejich postojů bylo zřejmé, že partyzáni nebyli nepřáteli Německa. Byli nepříteli nacismu a revanšismu ve všech jeho podobách. Byli nepřáteli všech politických a praktických forem, které narušovaly českou svrchovanost, samostatnost, českou identitu, které likvidovaly české vlastence. Veřejně prohlašovali, že ke štěstí člověka, ke svobodnému a plnohodnotnému životu potřebujeme ideály. Ideály, které povznášejí lidského ducha, které nenahrávají nepřátelům naší vlasti, ale brání svobodu vybojovanou našim lidem v roce 1918, chrání, opatrují, kulturní, technické, společenské bohatství naší republiky budované našim lidem po staletí.

Projevy zloby nepřátelství odsuzoval

V obci byl ustaven dne 7. listopadu 1944 revoluční národní výbor. Svých funkcí se ujal po osvobození obce dne 5. května 1945. Rozhodl, aby z hájenky vedení polesí byla s okamžitou platností vystěhována manželka bývalého vedoucího polesí Němce O. Pompeho. V dané době byl na německé frontě. Paní Pompeová se třemi nezletilými dcerami a malým synem se musela přestěhovat do místního včelína, krajně nehygienického prostředí. Tchán, hajný, partyzán, byl o této skutečnosti informován. Rozhodnutí revolučního národního výboru jednoznačně odsoudil. Odsoudil a zastavil rabování věcí v jejich hájence, rozkrádání majetku. Proti vůli revolučního národního výboru ubytoval paní Pompovou do svého domku. To bylo gesto člověka, partyzána! Následoval poprask v kruzích revolučního národního výboru. Přišlo udání. Přijeli ho vyšetřovat četníci a velitelé ruských vojsk. Vyšetřována byla i jeho manželka Marie. I zde projevil statečnost. Všechny odmítl a vykázal je z domu. Posléze, spolu s dalšími občany a správním orgánem, se přičinil, aby rodina byla ubytována ve dvoupokojovém bytě v místní usedlosti. Posléze paní Pompeová požádala o odsun do Německa.

Lze opravdu přirovnávat jeho aktivitu k terorismu?

Úmyslně jsem si stručně připomenul činnost tchána, hajného, bývalého partyzána, A. Hamana. Je možné jeho aktivitu, stejně jako dalších partyzánů, kteří bojovali za naše osvobození proti fašismu, přirovnávat k terorismu? Nebylo to ze strany tchána gesto rozumu, srdce a lidskosti? Za svoji účast v odboji nic nevytěžil a nic nikdy nežádal. Zůstal hajným tak jako na začátku 2. světové války. Invektiva moderátorky jakkoliv myšlená vysílaná v ČR 2 jakkoliv myšlená mě dodnes bolí….. Vzpomněl jsem si na slova básníka, který mj. napsal: „Jen nezkalme paměť dnů. kdy lidskost měla na kahánku. Nezapomínejme na nesmírně zakrvavený obvaz synů daleké východní země a jejich spojenců, kteří se obětovali pro nás. Díky jim se hnědým generálům zachvěla kolena, zkřivily se puky, prohráli a kvapem, i přes obec Cikháj, utíkali v květnu 1945 na Západ. Kdyby to veliké tělo východní země tenkrát padlo ani my bychom tady už nezůstali. Napůl vyvražděni, napůl rozvezeni na Sibiř, smazáni z mapy a z dějin, zůstaly by jen trupy toho, co jsme byli.“

Památník v místě kde svedli partyzáni dne 27. 4. 1945 poslední vítězný boj s Němci o výsadek
Památník v místě kde svedli partyzáni dne 27. 4. 1945 poslední vítězný boj s Němci o výsadek

Lékař a básník z Nového Města na Moravě Jan Karník ve 30tých letech minulého století věnoval obci Cikháj báseň, kde mj. píše: „Kde Žákova hora s Tisůvkou na harfy smrčin hrají, tam poutníče zastav nohu mdlou, odpočiň na Cikháji…“ Já dnes mohu dodat: přicházejme do těchto míst, ke všem památníkům partyzánského odboje. Jsou tři. Vzpomínejme aktivit partyzánů a hlavně nezapomínejme na jejich vlastenectví. Je to náš dluh vůči všem, které připomínají tyto památníky. Máme obec, kraj, zemi, kterou učinila bohatou a krásnou příroda, lidská práce i boj partyzánů. Máme dějiny, které nás zavazují k vzestupu a k pokroku. Tato historie je stále živá, aktuální….Nezapomínejme na ni a nezkreslujme ji.

Rudolf Hegenbart

Jsou některé jevy k pláči?

Úvaha

V pátek 13. srpna 2010, v podvečer, vysílala ČT názory školáků na půjčky a zadlužení. Názorů dětí jsem si cenil. Většinou tvrdily, že si mohu půjčit peníze za podmínek, že mám jistotu jejich splacení. Zaujal mě však názor dívčiny, která mluvila o zadlužení naší republiky. Zadlužení přičítala období komunismu. Zděsil jsem se. Z čeho pramenil její názor? Ze zkušeností? To snad ne!

Vzpomněl jsem si na významného podnikatele Tomáše Baťu. Hovořil jsem s ním v roce 1987 v Torontu, v jeho firmě. Tehdy mně mimo jiné řekl: „ Československo není chudá země. Jste zemí bohatou, prakticky bez dluhů… Máte hodně pohledávek. Já bych je vám pomohl získat zpět…“ To bylo v době kdy, jak tvrdila dívčina pro ČT, byl u nás „komunismus“. Jak ale poznala, že byl u nás komunismus? Já jsem mnohem, mnohem starším a nezažil jsem u nás komunismus. Žil jsem ve společnosti „reálného socialismu“, jak nazývali naši tehdejší společnost vedoucí činitelé.

Pokud jsem stačil pořad ČT sledovat pak se mně zdálo, že velké zadlužení přičítá ona dívčina dnešní hospodářské krizi. Tu snad zavinil komunismus? Kdo ji přivedl k takovému názoru? Vzpomněl jsem si tentokrát na Tomáše Baťu staršího, na jeho výrok z roku 1932. Tehdy mj. řekl: „To čemu jsme zvyklí říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující“. Nevím proč režiséři pořadu tento citát pana Baťi staršího oné dívčině alespoň nepřečetli.

Oproti tvrzení dívčiny jsem se do té doby domníval, že krize může spočívat v překotné snaze stát se rychle součástí západních seskupení a ve velké hře na Evropany, v cílevědomých aktivitách za nenápadné „sešněrovávání“ života českého, moravského a slezského lidu do „bruselských“ pouček a právního řádu. Že může pramenit z horoucí snahy přeměn identity našich národů, učinit ze Slovanů Kelty, Germány, z odcizování lidu od všeho slovanského. V neposlední řadě z likvidace mnoha obchodních trhů a postupného rozbíjení výrobních a technických center budovaných po staletí, ze ztráty národních kulturních hodnot. Krizi mohou nahrávat a jistě nahrávají všechny projevy tunelování a rozkrádání, hra s arogancí moci, likvidace mnohých sociálních výhod, jevy ohlupování. Je tu i lhostejnost národa k osudu reformátorů známých před listopadem roku 1989. Příkladem může být slušovický systém, který prokazoval schopnost vyvést společnost z mnoha krizí. Různé výkřiky „politiků“, že nebudou spolupracovat s takovými lidmi mně připadá hloupé. To není žádné hrdinství, to je zbabělost, ubohost, důkaz slabosti a neprozíravosti takového politika. Vzpomněl jsem si na slova Jana Masaryka někdejšího ministra zahraničí, který před lety mj. řekl: „Já si vzpomínám, když ještě táta žil, jak k němu chodili naši agrárníci a servírovali mu třikrát denně místo jídla nápad postavit komunistickou stranu mimo zákon. Táta byl vždycky rozhodně proti tomu. Jednou se mě zeptal, co si myslím o těchto pokusech našich státních zbavit se opozice touto cestou. Tak jsem mu řekl, že když jsme jako kluci čutali merunu, nikdy nás nenapadlo jít k soudci a chtít po něm, aby vyhodil ze hřiště těch jedenáct kluků, kteří hráli proti nim. Mohl vyloučit jen ty, kteří nehráli fair.“

K zamyšlení nad výrokem žákyně školy na téma, zadlužení a příčiny krize, bych na závěr citoval ještě presidenta T. G. Masaryka, který kdysi řekl: „Náprava českému životu nepřijde z parlamentu, napraviti se musí vnitřní život náš a to značí, že napraviti se musíme: já, ty – my všichni“.

Ještě bych dodal, že žádná diktatura peněz, byť mohla sehrát rozhodující roli při společenských změnách u nás, nemůže zaručit občanskou svobodu všech sociálních skupin, ale jen vybraných jednotlivců, novodobé „elity“. Kapitalismus nikdy nebyl a nemůže být demokratický. Diktatura peněz je stejná jako diktatura tanků, ba horší, záludnější. Teze politiků z roku 1968 o spojení výrobní a politické aktivity a především veliký vliv vědeckotechnické revoluce na dějiny jsou stále živé, dle mého názoru aktuální. Vědeckotechnický rozvoj, intenzita a produktivita práce, zdraví obyvatel, životní prostředí, jsou faktory, které mohou měnit životní podmínky, uspokojit lidské zájmy, dát obrovskou šanci inteligenci. Americký sociolog Daniel Bell chápal vědeckotechnickou revoluci jako období postkapitalistické a postkomunistické. Dle něj nová technika, ekonomický růst a stratifikace společnosti má být upřednostňována teorií hodnot poznání na úkor teorie hodnoty práce. V popředí společenského zájmu má být skupina techniků a v organizaci společenského života pak sociální skupiny profesionálů. Společnost se má zaměřit na rozvoj vědy, informačních systémů, rozvoj zdravotnictví. Starat se, aby vládní garnitury byly co nejobjektivnější, nezatížené třídními a osobními ambicemi, aby oplývaly nevšedním zájmem o vytváření nových intelektuálních technologií.

Rudolf Hegenbart

Nezapomínám na poslance Ing. Bohuslava Chňoupka

ZNAL JSEM ING. B. CHŇOUPKA – ministra zahraničí ČSSR, NEZAPOMÍNÁM

V sedmdesátých letech, před volbami do Federálního shromáždění, byl doporučen Ing. B. Chňoupek vedení okresu Žďár nad Sázavou za poslance. V té době zastával funkci ministra zahraničních věcí ČSSR. Ústřední orgány žádaly, abychom se k jeho kandidatuře vyjádřili a předali centrálním orgánům své stanovisko. Bylo to veliké překvapení. Byli jsme však rádi, že nám byl, z centrální sféry, předložen tak významný kandidát. Všechny zainteresované okresní instituce návrh projednaly a s návrhem souhlasily. Naše zpráva byla poslána neprodleně na centrální orgány. Po čase byl Ing. B. Chňoupek zaregistrován jako kandidát za poslance za náš žďárský okres. Od tohoto okamžiku začal navštěvovat pravidelně okres. Besedoval s okresními činiteli, stejně jako se zástupci průmyslových, zemědělských podniků, lesnictví, školství, kultury.

Ing. B. Chloupek při prohlídce Žďáru nad Sázavou s Ing. O. Pospíšilem
Ing. B. Chloupek při prohlídce Žďáru nad Sázavou s Ing. O. Pospíšilem

Vpravoval se tak do problematiky okresu, poznával lidi a jejich problémy. Mezi obyvateli si získával velkou autoritu a popularitu. Zvolen byl jednoznačně. Od té doby se všemožně angažoval za plnění představ a plánů rozvoje okresu. Pomáhal k odstranění škod, které způsobila, ve velké části okresu, nečekaná zimní kalamita. Byla zničena velká část lesů v chráněné krajinné oblasti, ledem a větrem polámané sloupy elektrického a telefonního vedení, ochromena doprava a zásobování obyvatel. Vyvíjel úsilí, aby byla ve Žďáru otevřena Střední zdravotnická škola a také dotovány některé potřebné stavby ve známé akci Z.

Takto byla poničena ledem a silným větrem velká část lesů v Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy
Takto byla poničena ledem a silným větrem velká část lesů v Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy

Pomáhal ke zvyšování kvalifikace základního okresního aktivu, ředitelů závodu, škol, kulturních zařízení a předsedů zemědělských družstev. Každého čtvrt roku osobně nebo někdo z vedoucích činitelů ministerstva zahraničních věcí, přednášel o československé zahraniční politice vůči zemím Východu i Západu s různým společenským zřízením. Připomínal jejich společenský vývoj i naše zájmy v těchto zemích. Orientoval na budoucí světové trendy, upozorňoval na předpokládané problémy, které vyplývaly pro československý vývoj z globálních tendencí světa. Byly to významné přednášky, významná orientace do budoucnosti a také obrovská hodnota pro představitele podniků okresu. Z jeho doporučení, na základě poznání práce žďárského okresu, zorganizoval návštěvu velvyslanců všech západních a východních zemích ve Žďáru nad Sázavou, prohlídku města, provozů Žďárských strojíren a sléváren, sklárny ve Šrdlovicích a také besedu se všemi významnými osobnostmi Žďáru a okolí. Ministr a poslanec se setkal mnohokrát s umělci našeho okresu. Besedoval s nimi a zajímal se o jejich tvorbu. Díky jemu na mnohých ambasádách světa visely obrazy umělců Žďárska a interiéry budov zdobily výtvory sklárny. Do Žďárských vrchů přijížděl rád i se svoji rodinou a významnými hosty ze zahraničí.

V polovině sedmdesátých let československá vláda a ústřední výbor KSČ, mínily investovat do rekonstrukce či výstavby budovy, která by sloužila pro potřeby zahraničních delegací. O takový projekt projevily okresní orgány zájem. K tomu účelu byla zakoupena nevyužitá hájenka v lese mezi Fryšavou a Třemi Studněmi. Zrekonstruovala se a vedle ní byl postaven objekt pro obsluhu. Díky vynikajícím odborníkům z Hlinska interiér a zařízení snesly ty nepřísnější kritéria. Při kolaudaci zástupci centrálních orgánů hodnotili dílo za jedno z nejlepších v republice. Po návštěvách několika zahraničních delegací navštěvovali nový objekt i další ministři vlády se svými návštěvami a i ministr zahraničí poslanec B. Chňoupek. Místní zlí jazykové okamžitě roznášeli „tutové“ zprávy, že objekt byl postaven prý výhradně pro něj.

Stejně nepochopitelně „zabírala“ veřejné mínění zpráva o honech, kterých se poslanec Chňoupek, na základě pozvání ředitelství Státních lesů, zúčastňoval. Prý si nechal nosit svačinu a nabíjet pušku. Myslivostí se dlouhodobě zabýval a pozvání s díky přijímal. Mnohokrát diskutoval s lesníky o ochraně a udržování krajiny, o problémech, které jsou příčinou devastace přírody. Sám jsem neoplýval zájmem o myslivost a tak ministra na hony doprovázeli ti činitelé okresu, který holdovali tomuto zájmu. Aby získali jeho přízeň a náklonnost tak mu při honě, o své vůli, nabídli pomoc nabíjet pušku a nosit kabelku se svačinou. Aniž o cokoliv žádal, podlézali mu. V zápětí, mezi svými kamarády, ministra pomlouvali. Co si to prý „dovoluje“ obtěžovat okresního činitele a vyžadovat úslužnosti. Všechny „fámy“ jsem ověřoval, ptal se dalších lesníků i ministra. Nebyla to pravda. Nakonec jsem zavolal tohoto okresního činitele a zeptal se proč to dělá, proč zasévá nebezpečná tvrzení do veřejnosti. Prosil jsem ho, aby se přestal představovat jako jakýsi nepovedený „hrdina“, neboť jeho výroky a praxe jsou ubohé a nesvědčí o jeho vysokém intelektu. Zčervenal! Nepodíval se do očí a vše zapíral.

S ministrem B. Chloupkem jsme procházeli i obcí Cikháj. Zajímal se proč dosud není vyjasněn původ místního názvu Zlatnice a Stříbrné studánky a také proč budova č. 1 není vedena a udržována jako chráněná památka. Byla to první budova klášterského panství, v niž šafář se šafářkou a dalšími konvršy rozvíjeli v katastru obce zemědělskou výrobu pro potřeby Žďárského kláštera. Z období 17. století ho zajímalo ho místní sklářství a výroba dřevěných hodin se skleněným cimbálem jako jeden z významných výrobků 18. století v Cikháji.

Tvrdil, že dům, jako sídlo správy žďárského Kláštera, byl měl opraven a veden jako trvalá památka se stálou výstavou výrobních prostředků středověku a tehdejších technologií zemědělských a lesnických prací včetně místních výrobků. Neopomněl projít všechny památníky partyzánského odboje. Monumentální památník v Cikháji označil za skvost místa. Vyprávěl jsem mu jak vůbec vznikl. Chodili jsme v roce 1974 po Cikháii a po místech odboje se žďárskou akademickou malířkou Libuší Vojtkovou.

Ing. B. Chloupek mezi účastníky slavnosti míru v Cikháji (v páté řadě) u Památníku partyzánského odboje
Ing. B. Chloupek mezi účastníky slavnosti míru v Cikháji (v páté řadě) u Památníku partyzánského odboje

Vyprávěli si o odboji, o občanech, kteří se zúčastnili partyzánské činnosti. Z obchůzky krajiny a významných míst obce a z vyprávění zpracovala L. Vojtková 6 návrhů památníků. Po dlouhých rozporuplných diskusích mnoha činitelů a orgánů, jsme vybrali a prosadili jeden a to ten, který byl odhalen v roce 1975. Kámen na ocelových podstavcích pochází z lesů od Křižánek a váží 24 tun. Poslanec B. Chňoupek prohlásil, že památník symbolizuje tíhu i sílu boje a velikost vítězství. Památník je dodnes ceněn návštěvníky jako jeden z nejcennějších ve Žďárském okrese.

Památník partyzánského odboje v Cikháji
Památník partyzánského odboje v Cikháji

Podporoval aktivity akce čistění studánek, která se každoročně vyhodnocovala u Stříbrné studánky na Žákově hoře, jakož i další aktivity okresu v oblasti životního prostředí. Rád navštěvoval slavnosti míru v Cikháji a besedoval s občany bez ohledu jejich politického přesvědčení či náboženského vyznání. Vysoce hodnotil okresní aktivity, které směřovaly k přetváření přírody a společnosti a vycházely z poznání společenských zákonitostí, materiální a duchovní kultury. Tvrdil, že taková praxe tvoří základ poznání, na němž je založen vědecký světový názor. Dle něj člověk není utvářen jako pasivní produkt vnějšího působení, ale sám v praktickém jednání neustále vytváří společenské bytí a s tím i sebe sama, jako produkt tohoto bytí. V tom viděl potvrzení vědeckého faktu, že člověk, i zde ve Žďárském okrese, vytváří dějiny.

Nikdy neopomněl říci, nám domorodcům, že žijeme v krásném kraji. Rybníky i pole se střídají v mírně zvlněné krajině s lesy, loukami plných květů. Na loukách se často za podveřeru nebo svítání setkáváme s plachou zvěří. I přesto, že svůj kraj známe, stále v něm nacházíme nová a nová zákoutí, která se nás dotýkají svým kouzlem. Podpořil dětské duše, které se učí s nimi zacházet jako s malými klenoty naší vlasti.

Zástupce dětí a pionýrů informuje dne 5. 5. 1976 u Stříbrné studánky na Źákově hoře v Cikháji Ing. B. Chňoupka a okresní představitele o počtu vyčistěných studánek a vysázených keřů a stromků
Zástupce dětí a pionýrů informuje dne 5. 5. 1976 u Stříbrné studánky na Źákově hoře v Cikháji Ing. B. Chňoupka a okresní představitele o počtu vyčistěných studánek a vysázených keřů a stromků

Svůj kraj bychom měli dokonale znát a mít ho rád. Stojí za to ho také chránit a vytvářet tak, aby všechny klenoty byly zachovány i pro další generace. Jeho pomoc i názory jsme vítali a byli rádi, že v úsilí o dobro jsme nebyli sami. Byl to významný poslanec. Připomeňme si úryvek z básně Donáta Šajnera „Vzkazy“. Nikdy nejsi sám, ani pláč studánek není sám,/ ani kořeny stromů nejsou samy./ Ani vítr, bratr mraků nevěří, že je sám./ Ani živ, ani mrtev nejsi sám,/ když včerejšek, dnešek a všechny dny jsou v tobě,/ A ty jsi se vším a ve všem/ a já jsem u tebe i s tebou,/ abych ti mohl říci : Dobrý den!

Rudolf Hegenbart

fotografie archiv autora článku

Doplňky k událostem před 20 léty

Stručně do úvodu:

Výročí „sametové“ revoluce je za námi. Jsou ale jednotlivci, týmy, skupiny, instituce, které se k událostem vrací. Mnohé materiály, dokumenty, výpovědi osob, studují, vyvozují závěry. Existuje stále mnoho nejasných věcí a činů. Pozornosti neunikám ani já. Některým je naprosto jasno, jsou spokojeni, jiní známí se ptají: „Rudo, teď už to můžeš říci, jak to bylo?“ Mnohé jsem již napsal a nemám chuť se k událostem vracet. Stejně moje názory nikoho nezajímají. Jsou přesvědčeni, že jsem dal skutečně rozkaz, připravil a dokonce, onen střet na Národní třídě 17. listopadu 1989, řídil. Protože dotazů je stále dostatek, uveřejnil jsem na své webové stránce text, který připomíná moje politické aktivity. Nyní dodávám jen některé doplňky. Stojí za úvahu.

Zveřejním některé dopisy, které jsem, v letech minulých, psal či dostával. Pro mnohé budou zajímavé, jiní se budou zlobit a možná začnou útočit. To ponechávám na nich. Vím, že jsem byl nepohodlný jak pro dogmatiky tak pro nové ambiciosní vládce. Museli mně „dělat starosti“, jak oni říkali, abych neměl na nic čas než na obhajobu neobhajitelného. Další tvrdili, že mě musí „utopit“ ve vlastní šťávě. Čert mně byl dlužen, že jsem šel do Prahy. Proklínám každého kdo mě do ní přesvědčil.

Úvaha šéfredaktora Mladé Fronty „Přimění!!

V souvislosti s tvrzením, že jsem dal pokyn ke střetu na Národní třídě v Praze a já v dané době protestoval, napsal v roce 1990 ve své úvaze bývalý šéfredaktor Mladé Fronty, později Lidových novin mj.: „….Teď jde o to, kdo a jak v paměti zaloví a mnohé bude třeba k jejímu oživení přimět, protože tolik lidí trpících ztrátou paměti o událostech půl roku starých, to je snad úkaz hodný lékařského studia….“ Vyslovil radost, že jsem definitivně z politiky pryč a to prý zbývalo jen málo a mohl jsem zasednout na stolec nejvyšší. Článek mě tehdy zaujal. Šéfredaktorovi jsem se odvážil napsat dopis. Oznámil jsem mu, že sice nevím jakým způsobem studují v Mladé Frontě medicínu, ale jím doporučený lékařský zákrok „přimění“ mě zaujal. Šlo o pozoruhodné doporučení přiznat se k věcem, s kterými jsem neměl nic společného. Doporučil jsem mu, aby se zbavil zbytečného strachu, neboť na „stolec nejvyšší“ jsem nezasedl a nezasednu. Při takové eventualitě musí být přinejmenším dva. Jeden, který navrhuje a druhý, který přijímá. Nic z toho splněno nebylo. Ambice jsem neměl, nemohl mít.

Dopis panu Rumlovi – reagence na jeho projev v Národním shromáždění

Při projevu pana Rumla na zasedání Federálního shromáždění jsem nevycházel z údivu. Oddělení, které jsem vedl na ÚV KSČ se stalo téměř jeho hlavním obsahem. V listopadu 89 jsme prý nic nenechávali náhodě. Zdálo se mně, že ono oddělení bylo iniciátorem spiknutí. V rozhodujícím týdnu v listopadu 89 jsem prý provázel velvyslance Sovětského svazu na rybolovu na Moravě a Slovensku. Citát byl doplněn sugestivní otázkou: „že by alibi, nevím?“ Panu Rumlovi jsem napsal dopis. V něm mj. uvedl:
„…odvážil jsem se pokusit doplnit některé myšlenky, které jste možná vědomě nadhodil nebo cílevědomě posunul do sarkastické polohy… nechci významné komisi, či Vám osobně, cokoliv navrhovat nebo zpochybňovat… Je všeobecně známo, že jsem byl „někým“ označen za spiklence, krutého představitele totalitní moci…čtyřikrát jste mně, ve svém vystoupení, citoval jako bych byl rozhodující osobou minulých období… práci oddělení nelze přirovnávat k neslavným praktikám padesátých let, se kterými, bohudík, neměla moje generace nic společného, ze své práce je dávno vyloučila…některá tvrzení, že jsem řídil Stb jsou lživá a je nutno je doložit konkrétními fakty…dovoluji si Vás znovu ujistit, že do akcí 17. listopadu jsem zapleten nebyl….rodina měla problémy již za minulého systému jen proto, že jsem svými názory, postoji, praxí, se vymykal stanovené linii…Měl jsem a mám svůj názor na svět i společenský pohyb…Vím, že mně nikdo nevrátí čest, nevymaže pomluvy a dezinformace, ani Vás o to nežádám. Věřte ale, že začínám chápat filosofii lidí z padesátých let, kteří byli nespravedlivě vystavováni nejhorším ponížení…“

Dopis Jozefu Stankovi místopředsedovu Federál. shromáždění

Dne 10. května 1990 přijela k mému domku, zcela nečekaně, auta. Příchozí se představili jako vyšetřovatelé generální prokuratury. Spolu s nimi přijel i právní zástupce obviněného M. Štěpána. Předložili pověření k provedení prohlídky domku a příslušenství. Ve zdůvodnění se psalo, že bylo zahájeno trestní stíhání proti M. Štěpánovi protože ve večerních hodinách 17. 11. 1989 nepřiměřeným způsobem zasahoval do pravomoci odpovědných funkcionářů SNB při řízení mimořádné bezpečnostní akce SNB konané v souvislostí s manifestací studentů k výročí úmrtí studenta Opletala . „….Z poznatků parlamentní komise pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu 1989 ze dne 3. 5. 1990 vyplynulo, že důležité dokumenty, které mohly osvětlit skutečnou přípravu a průběh událostí 17. 11. 1989, se mají nacházet v držení bývalého vedoucího 13. oddělení ÚV KSČ RSDr. Rudolfa Hegenbarta. Proto bylo rozhodnuto jak výše uvedeno…“
Prohlídku jsem považoval za akt zvůle, za urážku nejhrubšího řádu. Zažíval jsem druhou prohlídku v životě. Ta první se konala za Protektorátu Čechy a Morava německými vojsky. Toužil jsem po provazu, psychicky jsem byl na samém dně. Vyšetřovatelé prohlíželi místnost za místností, všechny skříně, dokumenty. Písemnosti hledali i prostorách kde bylo domácí zvířectvo. Na závěr sepsali protokol. Okamžitě jsem se odvolal. Druhý den jsem napsal dopis předsedovi Komise pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu, místopředsedovi Federálního shromáždění. Žádal ho o pomoc při křivém obvinění, vůči nespravedlnosti. Nechápal jsem, že právní zástupce obviněného muže může být součástí domovní prohlídky. Mj. jsem napsal:
„…Nenacházím slov, jak vyjádřit hluboké rozhořčení a politování nad hrubým, zákeřným, nebezpečným obviněním, které má zřejmě napomoci k justičnímu omylu. Nenacházím slov, k vyjádření rozhořčení nad skutečností, která se dá přirovnat jen k nejtemnějším údobím naší historie, která mě žene k degradaci…, na samý okraj zkázy…“
Pan Jozef Stank neodpověděl. Na odvolání i na dopis reagovala prokuratura. Podle rozhodnutí byla, prohlídka domku a příslušenství, oprávněná a další odvolání bylo nepřípustné, nemožné!

Na podvečerní a večerní výslech – mordparta?

Bylo pěkné jarní odpoledne. Byl jsem stále v pracovní neschopnosti. Druhý den ráno jsem měl absolvovat další zdravotní kontrolu v nemocnici. Přemýšlení přerušila nenadálá návštěva. K mému domku přijela „šetsettřináctka“ s pražskou poznávací značkou. Vystoupili tři muži. Rázným krokem vykročili k brance zahrady. Ptali se po mně. Vykročil jsem jim vstříc. Než jsem vyslovil pozdrav dobrý den ukázali jakési průkazky. Zkontrolovat jsem je nestačil. Začali zhurta. Mají mě odvést k podvečernímu a večernímu výslechu na ministerstvo vnitra. Ptali se zda-li vím, že je to v souladu s generální prokuraturou. Žádné pověření prokuratury však neměli. Odpověděl jsem: „tak to nevím“. A dodávám. „A proč?“ Odpověď byla jednoznačná. Prý kvůli 17. listopadu. I já jsem se snažil o ráznou odpověď. „Nikam nepojedu, zítra mám zdravotní kontrolu v nemocnici!“ „Vy jste nemocen?. To jste „omarodil“ nyní, když máte být vyslýchán? „Ne“, odpovídám. „Nemocen jsem od 22. listopadu“. „Ukažte nám neschopenku!“ Pomalu jsem odešel domů a přinesl neschopenku. Vzali si ji a bedlivě prohlíželi. Po té se ptali kdo je mým ošetřujícím lékařem. Vyjmenoval jsem obvodního lékaře i lékaře z nemocnice. „Znovu vám opakuji, že s vámi dnes nepojedu. „Přijeďte zítra po skončené zdravotní kontrole. V případě příznivých výsledků s vámi pojedu.“ Odešli od branky zahrady a šli se radit k autu. Asi 10 minut se radili. Nevrátili se a odjeli. Více se už nikdy nevrátili. Co jsem si mohl myslet? Nic chytřejšího mě nenapadlo, než to, že to byla „mordparta“, která mě chtěla k něčemu donutit či úplně umlčet.

Při rozjímaní jsem si vzpomněl na muže, kterého za mnou posílal J. Obzina. Měl se sblížit se mnou. Pocházel nedaleko od mého bydliště. Dokonce mě navštívil s otcem, kterého jsem dobře znal. Přivezli mně kapra. Jeho syn chtěl se mnou navázat kontakty. V Praze mně několikráte volal na pracoviště. Zval mě do špičkových hotelů a na noční posezení. Stále se domáhal setkání se mnou. Vše jsem odmítal. I sekretářky odmítaly mně předávat jeho telefonáty. Jednoho dne se hlásil od vchodu budovy ústředního výboru. Sekretářky ho znovu odmítly a mě zapřely. Znenadání se objevil v jejich blízkosti. Přišel na falešný občanský průkaz. Sekretářky a můj pomocník ho odmítli a „vyhodili“ z kanceláře. Tak skončila jedna nepříjemná episoda. Po roce 1989 jsem se o něj zajímal. Ztratil se. Později mně kdosi informoval, že „úspěšně“ podniká.

Stať studentky Beáty Berníkové ve Studentských listech

Zajímavé bylo pozvání k vysvětlení na ministerstvo vnitra. Měl jsem vysvětlit ustavení stranického aktivu pro diskuse na shromážděních studentů a občanů. Ano tento aktiv, byl schválen sekretariátem ústředního výboru KSČ z popudu městských funkcionářů Prahy. Při shromážděních měl získávat studenty pro politiku KSČ. Pražští činitelé pražské stranické školy vehementně doporučovali, abych tento aktiv řídil já. Tehdy jsem vysoce ocenil generálního tajemníka M. Jakeše, který řekl, že žádný aktiv propagandy nebude podřízen vedoucímu oddělní z jeho úseku. Po dalších peripetiích jsem v jeho zastoupení poslal dopis nejvyššímu činiteli pražské stranické organizace, že skupina pražských „propagačních aktivistů“ nebude pod vedením 13. oddělení ani pod oddělením propagandy ÚV KSČ, ale ať si tento aktiv řídí sám městský výbor. Bylo dobré, že tento zákeřný akt byl shozen se stolu. Byl promyšlený, účelový, krajně podivný. Každý si mohl tento čin vykládat po svém. Zřejmě chyběla jejich vzájemná komunikace a tak jsem seděl u výslechu. Vyšetřovatel ministerstva vnitra se dvakráte ptal zda je pravda, že jsem dopis , v zastoupení generálního tajemníka, odeslal. Ano zaslal. Je pravdou, že členové aktivu měli školení ve Slušovicích, ale ne z popudu vedení Agrokombinátu Slušovice ani z mého popudu. Na školení aktivu jsem byl pozván, ale nikam jsem nejel. Školení ve Slušovicích byl zřejmě promyšlený záměr.

Ve Studentských listech té doby, ve stati „Čubův slušovický syndrom“, pisatelka slovesné národnosti, posléze tisková mluvčí českého ministra vnitra, Beáta Berníková, mj. psala:
„…že pán Hegenbart bol v Slušoviciach vítaným hosťom, svedčí fakt, že v rokoch 1988 a 89 tam zradil výcvikové středisko pre „bojůvky“, ktorých členovia boli neskor nadsazováni do demoštracií jako provokatéri. V roku 1988 KSČ už zachvátil ošial Gorbačovskej perestrojky a tito ludia boli cvičení aj pre usporadúvanie „diskusních fór“ a nadsavaní do občanských iniciativ. Jedno z takových školiciacích stredísk bolo aj v Slušoviciach……Zatial nemáme preúkazaťelné podklady pre spoluprácu Slušovic s Hegenbartovou vědeckotechnickou rozviedkou ÚV KSČ. Niekolko svedkov však tvrdí, že táto spolupráca bola uskutečňována na základě osobných kontaktov a väzieb medzu Čubom a stranickými predstaviteľmi, ktorí 13. oddělení viedli, konkrétne Hegenbartom…“
Napsal jsem jí dopis a prostřednictvím Studentských listů žádal odpověď. Mj. jsem psal: „…Zakládáte nová padesátá léta likvidací lidí bez jejich poznání, bez znalostí jejich skutečné činnosti? Je takový přístup charakteristický pro intelektuálního pracovníka? Kdo Vám dal pokyn spojovat mé jméno s federálním ministerstvem vnitra? Prosím o objasnění Vámi uvedeného konstatování ve Studentských listech, konkrétní doložení. Zároveň prosím o odpověď, kdo Vám, a právě Vám, dal právo o mně falešně psát? Vaše nebezpečná tvrzení považuji za hrubou urážku mé osoby. Vaše „jistění“ je absurdní. Žádám Vás o vysvětlení, o uvedení zdroje této nekalé informace a její odvolání…“

V listopadu 1991 byla zveřejněna, ve Studentských listech, odpověď slečny Berníkové, takto: „ Pane Hegenbarte, já zírám!“ Zíral jsem já. Hledal také možné souvislosti s projevem, již dříve proneseným presidentem, panem V. Havlem na Staroměstském náměstí v Praze. Tehdy mj. mluvil o slušovických „nitkách“ a dle mně naznačil, že s nimi nebude počítáno. Po té začal proces rozkladu Agrokombinátu Slušovice a i já jsem byl označován dogmatiky jako nositel stalinismu!. Nebyl jsem to já, kdo splnil přání G. Husáka ohledně likvidace Slušovic, ale úplně někdo jiný. Mně národ nemohl děkovat, jak mně bylo slíbeno v roce 1983!

Dopis předsedovi KSČ L. Adamcovi a moje ukončení členství v KSČ

V oné polistopadové době nebylo zbraně, kterou by bylo možné zabránit soustředěnému útoku na moji osobu. Neměl jsem ani dostatek psychických a fyzických sil. Od konce listopadu jsem byl znovu nemocen po infarktu. Jeden útok stíhal druhý. Po mnoha vyšetřování na městské prokuratuře, generální prokuratuře, vojenské prokuratuře, na ministerstvu vnitra, po domovní prohlídce, po nevybíravých útocích členů komunistické strany a jejích vedoucích činitelů, jsem viděl jediné východisko vystoupit z KSČ. V dopise tehdejšímu předsedovi KSČ L. Adamcovi jsem zaslal stranickou legitimaci a s ní dopis. Z něj vyjímám:


„…není to tak dávno, co jsem Vás prosil, aby jste se mě zastal vůči nesprávným obviněním…. Nereagoval jste a neučinil ten nejmenší krok k mé obhajobě. …Pravděpodobně jste mě již dávno odepsal a dal na pospas veřejnému mínění…počátkem ledna jste řekl, že pro mě nemáte práci… Dovolím si, pane předsedo, připomenout některá naše setkání. Ta počáteční vycházela z toho, že se pravděpodobně dobře znám s M. Jakešem, což by mohlo být pro Vás užitečné. První setkání souviselo s Vašim požadavkem zpracovat návrh na sloučení ČPK a ČK VTIR. Takřka do rána jsem Vám předložil návrh s novým názvem Česká komise pro plánování a vědeckotechnický rozvoj. To jsem ještě pracoval jako zástupce vedoucího ekonomického oddělení ÚV KSČ. Návrh jste vysoce ocenil, aniž jsem tehdy blíže se pokoušel pochopit Vaše záměry. Další setkání s Vámi bylo u tehdejšího tajemníka ÚV KSČ M. Jakeše. Vyzýval jste mě ke spolupráci „v boji za vědu a techniku“. Konstatoval jste, že taková šance se nabízí jednou za 25 let. Stal jsem se místopředsedou české vlády a začal pracovat na novém úseku. Ještě neuplynuly ani dva měsíce a již jste mě poctil vážnou kritikou za neúnosnou práci ČK VTIR. Při pozitivním přístupu komise k řešení zámku Jezeří, Křivoklátska a dalších problémů životního prostředí jste znervosněl. Připomínám také moje kritické vystoupení o špatném přístupu NV k řešení ekologických otázek na poradě předsedů KNV. Ač vše bylo s Vámi prodiskutováno, poctil jste mě kritikou, že takto kriticky se, s předsedy KNV, nemůže jednat. Shodil jste moje vystoupení a předsedům polichotil. Připomínám zprávu pro vládu o řešení ekologických problémů a o potřebě zvýšit pravomoci národní vlády, kterou jste jeden den podpořil a druhý den ve vládě navrhl, aby byla zpráva vzata jako informace, bez jakéhokoliv řešení. Připomínám návrhy na reorganizaci ČK VTIR a její orientaci na ekologické otázky a za prostředníka mezi ČSAV a výrobou v oblasti vědeckotechnického rozvoje. Iniciativu jste vysoce ocenil a v jiných kolektivech znehodnotil. Připomínám návrhy na zastavení některých provozů a podniků, které znečisťují životní prostředí a využití jejich výrobních kapacit pro výrobu přístrojů pro „vědu“. Připomínám i vyústění naší půlroční aktivity. Předložil jste návrh na zrušení komise VTIR, nechal schválit, aniž jste to projednal se mnou a s kolektivem. Do roka a do dne jsem pochopil, co je ta šance, která se vyskytne jednou za 25 let, jak jste zdůrazňoval při mém „náboru“ do vládní funkce. Byl jsem bez práce a máte rozhodující podíl, spolu s M. Jakešem, že jste mě vrhli na oddělení Státní administrativy ÚV KSČ, kde prý určitě „skončím“. Připomínám i chvíle kdy jste, v dubnu a v květnu 1988, mně přehrával a předčítal Vámi koncipovaný program strany. Žádal jste, abych vše vyřídil M. Jakešovi a pomáhal Vám v propagaci Vašich názorů. Současně jste požadoval, abych Vám dal typy mých spolupracovníků, které by jste využil. Po druhé to bylo již na federální vládě, kdy jste mně ve Vaší kanceláři řekl, že mě „uděláte“ ideologickým tajemníkem ÚV KSČ a znovu jste žádal o typy lidí, které využijete.
Připomínám i dopis, který jsem Vám zaslal jménem svým i 40ti odborníků životního prostředí, s nimiž jsem spolupracoval. Neodpověděl jste a naše názory ignoroval. Později jste se sám stal velikým strůjcem mezinárodních aktivit v oblasti životního prostředí. Odborníci mě kritizovali za neschopnost něco prosadit. Všechna setkání s Vámi byla užitečná a věřte, že pro mě prospěšná. Odpovědně mohu prohlásit, že řadu Vašich názorů jsem podporoval. Byl jste zastáncem rozbití diktatury úzké skupiny nekompetentních lidí. Bohužel, vždy jste viděl jenom sám sebe…. Chci se s Vámi rozloučit, poděkovat za veškerou podporu, kterou jste mně projevoval, ale i za pokrytectví, které jste činil vůči mé osobě… V současné době se rozvijí ve všech sdělovacích prostředcích i mimo, veliká honba na mě, abych se zodpovídal z činů, které jsem nikdy neudělal. Protože k nim mlčky přihlížíte, máte tyto akce na svědomí i Vy. Chcete se tak podílet na justičním omylu? Chcete podporovat názory stalinistů, kteří dlouhodobě a cílevědomě touží po moji likvidaci? Asi ano! Z toho důvodu k vůli Vaší sobě a Vaší nevšímavost vůči mým problémům končím členství v komunistické straně a vracím členskou legitimaci. KSČ, demokratické iniciativě se omlouvám. Prosím, aby jste pochopil moji situaci, která hraničí se sebeobětováním, aby jiní, alespoň na čas, byli ještě na výslunní. Osobně jsem lidu nikdy neublížil a žádné brutality nikdy neorganizoval. Nikdy jsem nechtěl věřit tomu, že budu vinen i když jsem u ničeho nebyl. V tváři tvář vidím, že to možné je. Pochopil jsem, že je možné všechno a to i v rozvíjející se demokracii, v kolektivu lidí, kteří volají po nových platformách, po lidskosti. A tak mě zničte! Prosím Vás ale, nechejte v klidu žít a pracovat moji rodinu…!“

Vyšetřující komise komunistické strany

Členové komise v čele s profesorem Čadou přijela za mnou domů. Filosofie vyšetřování stejná jako jinde. Profesor Čada řekl doslova: „…hodně osobní otázka – možná bych neměl, ale řeknu to naprosto otevřeně. My jsme mluvili s řadou vedoucích oddělení i s řadou funkcionářů. Ptali se na problémy. K 17. listopadu jsme se ptali zda si myslí, že se to zhroutilo jen v té rovině nejednotnosti špiček systému, nedočkavosti mnohých po moci. Je fakt, že třeba o tom, že tady bude už převrat se už psalo v novinách měsíc předem. V Australii vyšly noviny, že tady bude převrat apod. A řeknu ti naprosto otevřeně, nezlob se na mě, všichni mají pocit, že jsi o tom musel vědět. Možná je to dáno tím, že jsi se vymykal v hodnocení situace, byl jsi jinej. A kdo je jinej, je vždycky podezřelej. Já to znám z vlastní situace na vojně….dokonce někteří mluvili o tom, že jste chodili na porady do nějakého hotelu ÚRO na Poříčí, na večeře s pracovníky bezpečnosti…Když jsem mluvil s M. Jakešem, tak potvrdil, že to jmenování do té funkce bylo dost na rychlo uděláno, ale měl takovou představu, měl určité záměry třeba tím jmenováním do funkce a pak s přechodem na jinou funkci. Možná to nebylo tak jisté, neříkal to otevřeně…“

K tomu jen maličkost na vysvětlení. Na žádné večeře jsem nikdy nechodil a zařízení ÚRO na Poříčí dodnes neznám. ÚRO také nebylo v mé kompetenci. V každém případě ono setkávání je pozoruhodné.

Připomínám si červen před 40 lety

podpis L. Svobody pod CHKO

To je podpis presidenta republiky v pamětní knize chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy v den a na místě slavnostního vyhlášení chráněné krajinné oblasti na Žákově hoře u Stříbrné studánky v katastru obce Cikháj na Žďársku. Vzácného hosta doprovázeli ministr kultury dr. Brůžek a další představitelé. Byl jsem jedním z těch, kteří připravovali a organizovali tuto návštěvu. Onen podpis a datum mně zůstal hluboko v srdci. Bylo to poprvé, kdy tak slavnostním způsobem nejvyšší představitel státu otevřeně promluvil nejen k otázce ochrany přírody a vyznal se k upřímné lásce a k věrnosti vůči svému rodnému kraji, ale i ke svému mimořádnému pochopení pro krásy vlasti. Ve svém projevu na náměstí ve Žďáru nad Sázavou to vyjádřil slovy: „Znám tento kraj důvěrně již od svého dětství a mám jej rád. A když jsem dnes projížděl a procházel některými z těch nejmalebnějších jeho koutů, znovu jsem si říkal, jaká je krásná naše země. Petr Křička nazývá Vysočinu v jedné své básni „měkkým smutným krajem“. Pro lidi, kteří tu dříve žili, bývalo tu opravdu hodně smutku, bídy i hladu. Ne nadarmo se říkalo, že Vysočina je začátek kamení a konec chleba…“

Den jeho pobytu v okrese byl skutečně velikým zážitkem. Na vyzdobeném náměstí ve Svratce očekávali občané presidenta republiky a ostatní vzácné hosty již od časných ranních hodin. Po té president s doprovodem odjel k Žákově hoře a prošel nedotčenou částí lesa, pralesem ke Stříbrné studánce, která je jedním z pramenů řeky Svratky. Bez pomoci přeskakoval bravurně padlé buky a javory a svěží došel k místu oficiálního aktu. U Stříbrné studánky ministr kultury předal představitelům kraje výnos o zřízení chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. Na památku této lesní slavnosti se podepsal president do oficiálních dokumentů.

vyhlášení CHKO
President republiky se podepisuje na pařezu vedle Stříbrné studánky pod výnos o vyhlášení CHKO Žďárské vrchy
Prezident Svoboda zasadil spolu s cikhájskými hajnými J. Litochlebem a A. Hamanem památný buk, který měl připomínat jeho návštěvu.

Po vystoupení dětského soboru Horáček se základní školy v Rokytně, vedeného ředitelkou školy Vlastou Götzingerovou na lesní mýtince děti předvedly zpěvem a tancem skladbu Bohuslava Martinů Otevírání studánek. Bylo to nádherné vystoupení. Po skončení se ujal slova president republiky. Ocenil jak práci ředitelky tak i význam zpěvu, hudby a tance pro život každého člověka. Jako voják, který mnoho prožil nezapomněl zavzpomínat na válečná léta. Řekl, že vojáky na frontě v okamžicích nejvyšší únavy a vyčerpání vzpružovala harmoška a hudba vedla vojáky k neuvěřitelným výkonům. Soubor Horáček a ředitelku školy V. Göttzingerovou pozval na Pražský hrad.

projev prezidenta Svobody na Žákově hoře
projev prezidenta Svobody na Žákově hoře

Z prostředí překrásného lesa a krajiny vedla cesta presidenta do Žďárských strojíren a sléváren. Vítán bouřlivým potleskem pracujících si prohlédl tavicí provoz, formovnu, cidírnu, hrubovnu a kovárnu. Po skončení směny pracující ŽĎASu šli v průvodu v čele s presidentem republiky a hudbou na žďárské náměstí. Zde pronesl projev často přerušovaný přítomnými občany. Mj. ocenil práci obyvatel vesnic a měst při ochraně životního prostředí. Mj. řekl: „…Prostý půvab této krajiny je zdrojem inspirace nejen pro umělce. Je dojemné vidět, s jakou láskou tu mnozí lidé pečují o úpravu svých domků a zahrádek. Zvlášť významné je to, že i při rychlém rozvoji průmyslu a výstavby si váš kraj zachoval nezbytnou vyváženost, zdravý vztah a soulad mezi přírodními podmínkami a výtvory lidské činnosti. Prací celých generací vznikla tak krajina, spojující dobré podmínky pro produktivní výrobní činnost lidí se zdravým přírodním prostředím… Považuji za správný krok, že dnes byla slavnostně vyhlášena chráněná krajinná oblast Žďárské vrchy. Jde o to, aby si tato oblast, kterou právem můžeme nazvat jedním z pokladů naší země, zachovala svou krásu, přitažlivost i všestrannou užitečnost pro nás i příští generace… Málo zemí na světě se může pochlubit takovou rozmanitostí krajiny i takovým bohatstvím přírodních zdrojů, zajímavostí a krás jako právě naše vlast. Máme místa, jejichž malebnost, půvab i prospěšnost pro zdraví lidí může soutěžit s kterýmkoliv místem na naší planetě. Musíme si toho vážit a chránit toto bohatství – pro nás i příští pokolení…“

Závěr pobytu presidenta ve Žďárském okrese se konal za ovací občanů v Novém Městě na Moravě. Prohlédl si výstavu prací národního umělce Vincence Májovského. Po té v doprovodu ředitele gymnasia v Novém městě na Moravě profesora R. Svačiny položil president republiky na hrob Vincence Májovského na místním hřbitově kytici rudých květů. Sobota 27. června byla pro nás organizátory a občany Žďárska radostným a velkým svátkem, inspirací.

Návštěva presidenta republiky a vyhlášení chráněné krajinné oblasti vedlo činitelé okresu a občany k hlubšímu zamyšlení nad pojmem životní prostředí. Nemohlo být člověka, jehož by se tyto otázky nedotýkaly. Nebylo a není také oblasti společenského života, jež by nesouvisela s vytvářením příznivých podmínek pro společenský, biologický a sociální život člověka. Zaměření na jeho blaho a na péči o životní prostředí nemohlo být pojato jako abstraktní láska k přírodě, ale jako odpovědnost za životní podmínky, v nichž chceme žít nejen my, ale budou žít další generace. Vážným problémem se jevil úkol uspokojovat materiální potřeby občanů, orientace na vědeckotechnický pokrok. Přístup k půdě, vodě, lesům, sídlištím, k modernímu stroji a hlavně k člověku žádal pohled z nadhledu, který byl nemyslitelný bez dostatečného souboru znalostí. Čím více lidé poznávají a ovládají zákonitosti přírodního a společenského procesu, tím více jsou nuceni jej dále poznávat a řídit sebe sama. K tomu patřila tvořivá práce, obětavost, dobré mezilidské vztahy, odpovědnost vůči společnosti, vzdělanost a kulturní vyspělost, mravní hodnoty. Všechny tyto úvahy vedly k obnovení tehdy již téměř zapomenutého zvyku Horácka otevírání studánek na Třech studních a k založení novodobé tradice čistění studánek, výsadby stromy a keřů u Stříbrné studánky na Žákově hoře. Byla to odpověď na inspirace, které v okrese přednesl president republiky v roce 1970. Každoročně tak mladá generace, děti ze škol informovaly o svých aktivitách oblasti životního prostředí. Například v květnu 1979 děti, jak informoval týdeník Vysočina 8. května toho roku, vyčistily ke dvěma stovkám studánek apod. O těchto výsledcích a dalších aktivitách informovala každoročně delegace žďárského okresu presidenta republiky na Pražském hradě.

Rudolf Hegenbart informuje prezidenta republiky L. Svobodu o všech tehdejších aktivitách okresu. Prezident se velmi pozorně o ně zajímal a nabádal k mnoha dalším iniciativám.

Při příležitosti 10. výročí chráněné krajinné oblasti navštívil okres tehdejší ministr kultury doc. Milan Klusák s chotí , dcerou generála L. Svobody profesorkou Z. Klusákovou náš kraj. Prošli stezkou, kterou před 10ti lety procházel ke Stříbrné studánce president Svoboda a zde doc. Klusák, za zvuků fanfár, odhalil Památník, který připomíná a bude připomínat návštěvu presidenta v okrese a v katastru obce Cikháj a vyhlášení chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy.

Doc. Klusák mj. řekl: „…Žulový kámen na památníku vyjadřuje pevné odhodlání občanů žďárského okresu zachovat krásný kout naší země – Žďársko – budoucím generacím…“. Na návštěvy nezapomínám, zůstávají hluboko v srdci.

Rudolf Hegenbart

fotografie archiv autora článku

památník u Stříbrné studánky na Žákově hoře