Některé diskuse a spory, které sleduji v našich sdělovacích prostředcích, jsou mně nesrozumitelné. Hovory o tom, že chceme být v Evropě či se máme přiblížit Německu jsou mnohdy pozoruhodné. Kladu si sám pro sebe otázku: Cožpak jsme byli někdy jinde než v Evropě?
Už ze školních let víme, že naše republika vždy patřila a patří k oněm více jak 45 státům, které tvoří základ pevniny Evropy. Víme dobře, že chloubou Evropy jsou například překrásná území Francie, Italie, Španělska či severu Finska, Švédska, Dánska. Jsou to i velké rozlohy severoněmeckých nížin, ale i ruských rovin. Víme dobře, že za geografický střed Evropy je označován vrch Melechov na Havlíčkobrodsku! Stejně dobře víme, že český národ žil a žije ve středoevropském prostoru. Velkomoravská říše a od přelomu 9. a 10. století České knížectví, od roku 1198 České království, byly toho důkazem. Víme také, že po staletí český národ vedl zápas o svou existenci.
V dnešních společenských podmínkách sice není populární historik a politik František Palacký, ale já si k oněm zápasům dovolím připomenout jeho některá slova. Napsal je v roce 1868:
„…Po dávno vykonaném poněmčení Slovanů na severu i jihu nevymřeli jsme my Čechové v řadě národů, ač nás potkaly bezpříkladné katastrofy a po několik století byla utlačována národnost naše… stále vzmáhající se strana snaží líčiti nás pod zástěrkou německého vlastenectví… co klín v těle německém, nebem i peklem hýbajíc sprovodila by nás ráda čím dříve tím lépe, každým způsobem násilně ze světa, jakožto oběť propadlou neuprositelnému Molochu moci a nadvlády německé… Je zapotřebí, abychom se snažili ducha mezi sebou oživovati, abychom zase jimi oživováni byli…“
Moudrá a aktuální to slova. Při studiu historie obce jsem pochopil, že se jimi po staletí řídili i občané naší malé vsi. Středem jejich zájmu byla vždy vlast a národ. Náš národ zažil Rakousko-Uhersko i Velkoněmeckou říši se všemi problémy i krutostmi. V těchto prostředích vždy hledal cesty ke svobodě, suverenitě, k naplňování tužeb a tradic svého národa. I ze zkušeností naší obce se nedivím, že různé formulace o naší cestě „do Evropy“ vedou k zamyšlení nad naší dnešní národní existencí.
Kdysi velkou pozornost vzbudila mezi občany slova, která prý pronesla v roce 2003 předsedkyně Křesťansko-demokratické unie Německa v Lipsku (otiskl prý měsíčník Die Rote fahne v lednu 2004). Nemám ověřeno, ale mj. prý řekla:
„…Německo má nyní šanci získat celou Evropu. K tomu nepotřebuje žádné teorie o takovém či onakém „provinilém národu“… K tomu potřebujeme počínat si asi tak, jak se choval vlk ve známé pohádce O červené karkulce. Ani CDU se nemusí veřejně šířit o všech svých plánech před národem a celým světem…“
Kdysi jsem se ptal sám sebe: nenavázala řečnice na dávné sny Německa? Připomenul jsem si 15. březen 1939 a slova bývalého partyzána Adolfa Hamana, který k tomu dni mj. napsal: „Tento den, ze všech stran se k nám valily hordy německých hrdlořezů. Nastala okupace a s ní velké zatýkání poctivých vlastenců…“
Většina místních občanů pochopila, že Německo se nesmířilo s hranicemi našeho státu po rozpadu Rakousko-Uherska, nesmířilo se s Versaillským mírem podepsaným velmocemi 28. června v roce 1919. Připomínali si slavnostní prohlášení německých občanů, které bylo zveřejněno v českých Ilustrovaných listech č. 14 v roce 1925. Psalo se:
„Německý lid odmítá diplomacii, která chce rozbíti jeho naději, že v ucelených územích německé kmeny v střední Evropě opět jednou budou sjednoceny. Myšlenka, že německá říše měla by nyní ústně se zříci naděje, že vráceny jí budou země uloupené versailleským násilím, jest všem německy cítícím mužům a ženám nesnesitelná.“
Versaillská mírová smlouva uzavřena mezi Německem a mocnostmi mj. uznala hranice Československé republiky v rozmezí historických zemí Koruny české.
Za několik málo let po vzniku naší republiky přicházeli němečtí politici s novými koncepcemi evropského uspořádání. Rakouský komisař a politik Artur Seyss-Imquart v roce 1938 tuto koncepci komentoval slovy: „…Koncepci národního státu převyšuje a překonává idea nového společenství. Ta bude transformovat v životní prostor, který nám všem daly dějiny, v novou duchovní říši…“
Významný nacistický představitel německé Říše Joseph Goebbels tehdy na adresu již okupovaných zemí Evropy mj. řekl: „…Znamená to pro vás, že jste příslušníky velké říše, která se připravuje na reorganizaci Evropy…“ Občané nepotřebovali dovětek.
Toto nebezpečí pociťovali i učitelé místní školy v Cikháji již v roce 1937. Při skonu našeho prvního presidenta T. G. Masaryka do školní kroniky napsali: „…Dotlouklo jedno z nejušlechtilejších srdcí, srdce presidenta Osvoboditele, jenž je čestným občanem naší obce. Jako bychom všichni cítili, že ztrátou jeho ztrácíme jistotu a svoji bezpečnost, bezpečnost našeho národa a státu…“
V roce 1938 napsali: „...I u nás stále silněji pracovalo hnutí henleinovské, které ústy svého vůdce Konráda Henleina vyslovilo 24. dubna 1938 požadavky… Začal boj proti republice…“ Učitelé věděli, že je zle. Při mé besedě s občany v pozdějších letech, v roce 2000, Vl. Ptáček řekl mj.: „Na Cikháji lidi drželi pospolu. Měli rádi obec.… za vlastenectví byli ochotni cokoliv dát. V roce 1938 se chtěli za republiku prát. Dneska těžko…“
Dne 16. března 1939 říšský kancléř Adolf Hitler sdělil světu:
„Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa česko-moravské země. Československý stát prokázal svou vnitřní neschopnost k životu a propadl proto nyní také skutečnému rozkladu. Německá říše z příkazu sebezáchovy zasáhla, neboť dokázala již ve své tisícileté dějinné minulosti, že díky jak velikosti, tak i vlastnostem německého národa jediná jest povolána řešit tyto otázky“
Říšský protektor R. Heydrich na tajné poradě nacistických činitelů v Černínském paláci 2. října 1941 mj. řekl:
„…Tento prostor se musí stát německým a Čech tady nemá co pohledávat… K tomu patří i to, že se musí dát českým dělníkům tolik žrádla, aby mohli splnit svou práci… Říše německá se sebou nenechá žertovat a je prostě pánem v domě, to znamená, že ani jediný Němec nic Čechovi neodpustí… Stýkáme-li se z taktické nutnosti s Čechy, kteří nám slouží, i pak je nutno se vždy vracet k myšlence: jsou to ale Češi… Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci. Tento prostor je srdcem říše a nemůžeme trpět, aby z tohoto prostoru přicházely znovu a znovu rány dýkou proti říši… jedni jsou dobré rasy a dobře smýšlejí, to je pak jednoduché, ty můžeme poněmčit. Potom máme ostatní, co stojí na opačném pólu. Jsou to lidé špatné rasy a špatně smýšlející. Ty musíme dostat ven. Na východě je hodně místa. Uprostřed je střední vrstva, kterou musíme přezkoušet… budeme se starat o to, aby už neměli děti, protože je nechceme v tomto prostoru dále rozvíjet… U jedné části špatně smýšlejících lidí dobré rasy nezbude nic jiného, než se pokusit usídlit je v říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a převychovat jejich smýšlení nebo, když to nepůjde, postavit je nakonec ke zdi…“
V duchu německé doktríny zahynulo 360 tisíc československých občanů v koncentračních táborech, okupanti zabrali 340 tisíc hektarů orné a lesní půdy.
V den Heydrichova pohřbu 9.června 1942 potvrdil Adolf Hitler zájem říše slovy:
„…Jsem pevně rozhodnut nevzdát se nikdy Čech a Moravy a německý národ neustoupí. Nejste-li schopni pochopit vážnost situace a změnit poměry, pak bude český národ odstraněn z Evropy… Je to mé poslední varování. Jinak, buďte ujištěni, sáhnu k nejkrutějším prostředkům. Má rozhodnutí budou uskutečněna i kdybych nepřežil… vedoucí kruhy Německa jsou téhož mínění a budou podle toho jednat…“
K naplnění zájmu německých kruhů přispělo referendum o vstupu do Evropské unie. Referendum proběhlo i v obci Cikháj. Celkový počet oprávněných občanů byl 94. Počet oprávněných občanů, kterým byly vydány úřední obálky byl 40. Počet platných odevzdaných hlasů byl 39. Počet pro vstup do EU byl 22, počet hlasů proti vstupu byl 17. Opomeneme-li nedostatečnou účast při této volbě, lze přijmout fakt, že lidovým hlasováním vyslovili občané Cikháje, svobodně a dobrovolně, souhlas s omezením české samostatnosti, vyjádřili vůli nebýt jen „malou hezkou zahrádkou se zlatými říjnovými listy a májovými šeříky“, ale že chtějí být součástí zahrady proněmeckého evropského superstátu!
Dnes si převážná část občanů, která zná zákulisí politiky, klade otázku: přežije náš národ opakování neblahých let staletí? Nečeká nás osud Lužických Srbů či Polabských Slovanů?
Při „pobytu“ v Evropě bychom neměli nechávat stranou naše tisícileté zápasy o naši národní svébytnost. V Evropě můžeme mít váhu, pokud budeme vyspělým národem s bohatou vlastní kulturou, prosperující ekonomikou, spokojenými občany. Proč bychom nesouhlasili s odpovídající formou evropské pospolitosti, pokud budou uspokojovány naše potřeby a zájmy, pokud zůstaneme suverénním státem a budeme moci rozvíjet svobodně naši českou, moravskou a slezskou kulturu a tradice. Starověká moudrost praví:
„Štěstí moudrého muže spočívá v tom, mít hojnost stád, lásku ženy a svobodu své vlasti!!“
Rudolf Hegenbart