Leden 1989 – Nástup ke společenskému zvratu

Když jsem v 2. polovině roku 1989 hovořil s generálním tajemníkem ÚV KSČ M. Jakešem, po mém nástupu na 13. oddělení, o politické práci komunistů na úseku mocenských orgánů státu, pochopil jsem z jeho slov mj., že ona práce nemůže spočívat v administrativně direktivním usměrňování. Dal mně ústní pokyn, aby politika v těchto úsecích napomáhala řešit obecné problémy společnosti v souladu se společenskou přestavbou a rozvojem demokracie. Byl to významný impuls. Využil jsem ho hned při prvním setkání s pracovníky oddělení, do jehož čela jsem byl nečekaně postaven. Informoval je, že jejich práci budu považovat za úspěšnou pouze tehdy, bude-li v souladu s filosofií společenské přestavby, bude-li přispívat k rozvoji demokracie a k odstraňování dogmatismu poplatného padesátým létům. Nemínil jsem tolerovat jakékoliv zasahování do aktivit ústavních a vládních činitelů. Ti měli svoji odpovědnost, která vyplývala z ústavy. Koneckonců na Komisi FS pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu 1989 to komentoval tehdejší vedoucí odboru bezpečnostní politiky, který jako příslušník vnitra byl uvolněn z ÚV KSČ a vrácen na své bývalé pracoviště. Na komisi řekl, že Hegenbart, po příchodu na oddělení, důsledně dbal, aby aparát komunistické strany nezasahoval do konkrétní pracovní činnosti rezortů, a velmi vehementně razil tendenci politického vedení. Pisatel knihy Polojasno naznačil, že v Komisi udělali velkou chybu, když pozvali tohoto vedoucího odboru k výslechu. Chtěli zřejmě slyšet úplně něco jiného.

JAKÉ ZKUŠENOSTI BYLY BRÁNY V ÚVAHU ?

Na sklonku roku 1988 byli přijati na oddělení noví pracovníci, civilisté, s vysokoškolským vzděláním. S nimi, a s kolektivem spolupracovníků mimo oddělení, s kterými jsem pracoval již na ekonomickém oddělení a ve vládní funkci, jsme diskutovali příčiny nespokojenosti studentů a mnoha obyvatel. Měli jsme výhodu v tom, že jsme dojížděli na víkend z Prahy domů, znali názory veřejnosti mimo Prahu, setkávali se s inteligencí, s dělníky, členy zemědělských družstev. Osobně jsem nevysedával s různými skupinkami po restauracích v Praze a neodsuzoval toho či onoho činitele. Z diskusí s lidmi, z poznatků demonstrací v Praze, jsem nepostřehl, že by byl vyhlášen boj dělnické třídě, ale postřehl jsem, že je vyhlášen boj vládnoucí špičce komunistické strany. Proč? Pro nepřesvědčivost jejich činů v souvislosti se společenskou přestavbou, pro jejich tendence nastolit staré, přežité, praktiky v politice, pro jejich lavírování na samém okraji hrany.

Nabyl jsem přesvědčení, že tyto tendence vychází z nepochopení společenské přestavby, z nechtění jejího uskutečňování, z neustálého podezírání pracovníků teoretických pracovišť, z vysokých škol, z neustálého „hlídání“ „osmašedesátníků“, z jejich frází když mluvili o přestavbě, ale praxe byla úplně jiná.

Od nejvyšších představitelů komunistické strany jsem osobně neslyšel nikdy, co jsou ty protispolečenské síly? Kdo to vlastně byl? Ti, kteří usilovali o výrazný společenský pohyb nebo ti, kteří tento pohyb brzdili? Znal jsem mnoho mimořádně schopných lidí z akademie věd, vysokých škol, výzkumných ústavů, výroby, a také s nimi spolupracoval v okresech, v kraji, i v centru, a využíval jejich teoretických prací. Všichni bádali, studovali, pracovali, navrhovali, doporučovali, volali po zrychlení tempa společenské přestavby ku prospěchu československé společnosti. Nedošel jsem k závěru, že by byli protispolečenskými silami jen proto, že touží po pokroku, že jsou proti dogmatismu, proti neschopnosti vůdců. Hloupé teorie o protispolečenských silách šířili dogmatici, kterým chyběl rozhled, znalost vývoje světa, Evropy, naší společnosti. Báli se vzruchu, pokroku, báli se všeho nad čím ztráceli kontrolu. Existoval rozdíl mezi člověkem, který chápal společenský pokrok a proces uspokojování potřeb a zájmů obyvatel a člověkem, který sice takřka každodenně o pokroku mluvil, ale současně ho všemi prostředky brzdil. Konservatismus nemohl být žádnou perspektivou.

Z mnoha informací sdělovacích prostředků našich i zahraničních, ministerstva vnitra, bylo možné vyčíst, že mezi protestujícími bylo mnoho těch, kteří toužili po monarchii, či po podmínkách velkoněmecké říše. To byl varovný jev! Několikrát o takové tendenci hovořil generální tajemník a konstatoval, že naše společnost by měla kráčet maximálně do podmínek Pražského jara 1968. Z pohybu mnoha shromáždění však bylo možné vyčíst myšlenky veršů Jaroslava Vrchlického: „Jsme všichni dělníci, ať rukou, duchem a všichni se hlásíme k životu. Ó lidský duchu, z prachu se již zvedni!“ Stačilo doplnit slovy T. G. Masaryka: „…i student český, podobně jako jinde jeho kolegové akademičtí, v našich dnech hledá sblížení s dělnictvem… český student a český dělník jsou si hospodářsky a sociálně blízcí… Studentstvo české, jako všude, vždy stálo v čele pokroku a nových idejí….“

JAK PŘIJALO 13. ODDĚLENÍ UDÁLOSTI V LEDNU 1989 ?

Opatření vlády a předsednictva FS schválené i předsednictvem ÚV KSČ je známé. Mnohé výhrady k jeho obsahu měli i někteří bývalí a tehdejší členové vlády a ÚV KSČ. Nejednotnost v posuzování zákroku proti demonstrujícím i k obsahu opatření měli výhrady někteří pracovníci aparátu ústředního výboru KSČ, vládních a hospodářských institucí. Rovněž většina pracovníků oddělení, které jsem vedl a spolupracovníků mimo oddělení, došla k závěru, že stanovisko vlády a předsednictva nebude podpořeno. Společně jsme konstatovali, že zásah proti demonstrujícím občanům byl nepřiměřený, brutální, zbytečný. Nepřiměl davy ke klidu, ale naopak dal podnět k další radikalizaci nejen opozičního hnutí, studentů, ale i většiny komunistů. Události ledna 89 názorově rozštěpily komunistickou stranu, vytvořily podmínky ke společenskému zvratu. Bylo třeba rozhodných kroků ke změně stavu.

Z toho důvodu kolektiv pracovníků a spolupracovníků oddělení vypracoval kontradokument pod pracovním názvem „Návrh postupu proti působení protisocialistických struktur.“ Prací se zúčastnil postupně také náměstek ministra vnitra generál Lorenc, generální prokurátor dr. Pieščak a také na závěr ministr vnitra Fr. Kincl. Opatření doporučili, se zdůvodněním souhlasili. Byl to pozitivní jev.

UKÁZKA DOKUMENTU. KTERÝ BYL V LEDNU 1989 PŘEDLOŽEN GEN. TAJEMNÍKOVI ÚV KSČ VČETNĚ NĚKTERÝCH OPATŘENÍ

První stránka dokumentu [PDF 444 kB]
Zdůvodnění opatření [PDF 746 kB]
Některá navržená opatření a návrh, aby vedoucí činitelé šli na vysoké školy dle rozdělovníku a diskutovali se studenty o společenských problémech 1. část 2. část [PDF 632 a 600 kB]

Ukázka z pracovního podkladu Charakteristika některých tendencí současného vývoje světa [PDF 686 kB]
Diferenciace ve společnosti [PDF 590 kB]
Návrh úkolů pro politické orgány [PDF 522 kB]
Současné období je klíčové… [PDF 751 kB]

Všechny ukázky dokumentují, že oddělení a jeho spolupracovníci, z hlediska svých tehdejších znalostí, měli snahu doporučit generálnímu tajemníkovu řešení, což bylo jednou z povinností všech oddělení. Materiály nebyly přijaty. Dříve došlo k jejich odsouzení, stejně jako dalších podkladů předložených v prvním pololetí roku 1989. Mám na mysli soubor návrhů z oblasti životního prostředí a změn stranické práce v orgánech státní moci.

PORADA VEDOUCÍCH ODDĚLENÍ S TAJEMNÍKY ÚV KSČ

Porada se konala v říjnu 1989 z důvodu připravovaného zasedání ÚV KSČ v prosinci téhož roku. Vedle ostatních vedoucích jsem na poradě vystoupil i já. Přikládám část svého vystoupení. Pak už následoval 17. listopad….

Část vystoupení na poradě vedoucích – str.1 [PDF 1,18 MB]
Část vystoupení na poradě vedoucích – str.2 [PDF 1,36 MB]
Část vystoupení na poradě vedoucích – str.3 [PDF 1,25 MB]

ČLÁNEK R. HEGENBARTA V SOVĚTSKÉ IZVĚSTII – SRPEN 1989

článek v Izvěstiji 1. část [PDF 1,54 MB]
článek v Izvěstiji 2. část [PDF 1,72 MB]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*