Vím dobře, že několik mých následných vět nemá smysl, ale uvedu je jen pro ty, kteří analyzovali události 17. listopadu 1989 a nevěděli, co vlastně analyzují. Měli však společné zadání: očernit a zlikvidovat komunistickou stranu a její osobnosti – dogmatiky i pokrokově smýšlející, včetně Hegenbarta. Celkový trend doby byl zlikvidovat socialismus, a především jeho nositele a propagátory. Samozřejmě i nositele principů socialismu, který se začal utvářet po lednu 1968. Byl jsem zastáncem těchto perspektivních principů. Studoval jsem je na vysoké škole v Praze v letech 1964–69. Byl jsem aktivním činitelem té doby. Proto se organizovaly proti mně útoky, pomluvy a vedlo bezhlavé vyšetřování, s cílem znemožnit jakoukoliv moji společenskou angažovanost.
Dobře to napsal pan Kotrba v Britských listech v jeho stati pod názvem „JSME S VÁMI, BUĎTE S NÁMI!“ Byla zveřejněna 19. listopadu 2003. Mj. psal: „Právě Hegenbart, inteligentní, tudíž nebezpečný muž, patřící ke spojencům a záštitám „reformních“ ekonomických pragmatiků, kteří se pokoušeli pozdvihnout upadající ekonomiku, spotřební průmysl a přivést Západ do České republiky i za cenu ekonomické a vědeckotechnické špionáže a zákulisního obchodu s informacemi, se diví pragmatickému vyústění listopadové frašky, kterou romantičtí snílci a cyničtí novináři nazvali “velvet revolution“, a kterou on sám pomáhal ve jménu svých lednově – perestrojkových ideálů připravovat… Věděl o generační nespokojenosti s tupostí starců i o snaze funkcionářů SSM uskutečnit „perestrojku“ a způsobit odchod „ještěrů“ z čela tehdejší KSČ… Pravdu zná pouze několik lidí, kteří ty události tvořili a ti ví i to, že boření pečlivě a dlouhá léta budovaných mýtů nepomůže nikomu a ničemu. Ani Kristovi na Golgotě. A už vůbec ne Golgotě samé… Ona bájná pravda s velkým P už stejně najevo nevyjde. Protože ten, kdo ovládá minulost, ovládá i budoucnost… Archivy byly za 14 let pečlivě vytříbeny aktivisty různých dokumentačních středisek, publikovány jsou pouze mýtotvorné snímky, ne nepodobné Gottwaldovu řečnění ze Staroměstského náměstí.“
V tomto duchu a v rámci svého zviditelnění pracovali analyzátoři a pisatelé na plné obrátky. Psali, psali, byť mnozí oplývali amatérismem a nedostatky ve znalostech filosofie, politiky jako takové i zákulisních her. Zakryli skutečné zahraniční i naše nositele společenských změn. Hledali oběť oněch událostí v řadách komunistické strany, a především mezi těmi, kteří se zabývali vědeckotechnickým pokrokem. Ti také krátce po listopadu 1989 byli izolováni, vyslýcháni a zneschopněni. Analyzátoři, vědomě či nevědomě ignorovali fakt, že převratné události řídil někdo jiný, s cílem nastolit znovu zapomenuté společenské fašistické pořádky, další mínili socialismus nahradit liberalismem.
Procházel jsem mnoha nesmyslnými výslechy i když jsem byl doma po dvou infarktech. Jako příklad uvádím výslech ve věci popravy Milady Horákové, byť v době, kdy byla souzena mně bylo 17 let a o procesu ani o politice jsem nic nevěděl. Nemá smysl uvádět další výslechy, které působily jako výsměch, ale likvidovaly člověka. To zřejmě bylo podstatou a cílem všech výslechů, na různých úrovních. Zmíním se jen o prvním. To přijeli za mnou dva prokurátoři města Prahy domů a vyšetřovali mě, že jsem všechno 17. listopadu 1989 řídil já. Když jsem vše rázně odmítl a zdokumentoval, tak jeden z vyšetřovatelů se mě zvýšeným hlasem zeptal: „Co mám říci městskému prokurátorovi? A tak, co jste vlastně řídil?“ Odpověděl jsem, že jsem řídil dvě sekretářky a tři vedoucí odborů. Výslech, stejně jako ostatní, byl nechutný, ale vždy cíleně a jednostranně vedený. Jejich předem připravený scénář byl jasný: dobrat se faktů, aby byly doloženy a splněny jejich předem stanovené cíle, zlikvidovat vyslýchaného!
Pokračovat ve čtení „Ještě několik vět k minulosti“
