„Ach, Čechy krásné, Čechy mé!
Opánku tvrdě uchozený, úvozu nebes pohozený, tys´nebyl zrazen poprvé! Kolikrát vlast, když tma ji štvala, řemínky řek jsi rozvázala a bosa šlápla do krve!
Ach, Čechy krásné, Čechy mé!
Ach, ty krásná Moravo!
Moravo neopakovatelná, dramatická, historicky závažná, poetická, vońavá i tragická, ty země moravská.
Žijeme, pracujeme i milujeme zde na rozhraní Moravy a Čech.”
I u nás bory šumí po skalinách a všude kolem luka, lesy, kvítí. Je to naše Horácko s horou Tisůvkou a Žákovou horou. Hledívám na ně často. Vidím lesy, palouky, pole, zahrádky. V komplexu přírody vidím světlo, jitro, mládí, budoucnost. Připomínám si jaro, léto, podzim, zimu.
Vnímám naše lesy, palouky, zahrádky, studánky i potůčky čiré vody. Prožívám vše zrakem, sluchem, čichem. Připomínám si práci generací, které nám zanechaly krásný kraj. Zde oni i já prožívám jitra, mládí i stařectví, život.
Opírám se o náš národní strom, lípy, vysázené na počest osvobození v roce 1945, koukám do dáli. Toužím jít do lesů i třeba tmou, kamením, trním, hledat svoji lásku, jistotu. Už dávno jsem si zamiloval lesní pěšinky, potemnělé trávy, bílé břízy i mohutné smrky, buky, studánky.
Louky kolem voní hlohem, travou, mateřídouškou, kontryhelem, kmínem i třezalkou. Pyšním se nesmrtelnou láskou k tomuto našemu národnímu bohatství, k těm všem studánkám, ale i k těm mrakům působící jako sněhové bloky zvěstující nám zdaleka informace o míru a lásce.
Opijím se něhou, vroucností, pokorou, věčností. Všechno se zdá prozářené, veliké, vysoké. Je to náš českomoravský kraj, naše otčina, Vysočina.
Ne, ne, tento kraj nemohu prodat, zradit. Přináší mně klid, harmonii života, soulad, potěšení, únik z každodenních smutků.
Jsou možná pestřejší kraje, místa, ale toto je místo naše. Zde jsem se zrodil, zde se zrodili moji prarodiče, rodiče, manželka, děti, sousedé. Opijím se něhou, vroucností, pokorou a nejsvětější tichou vděčností.
„Tvá hlína, mnuta v prstech, voní po zetlelých vlasech dávno pohřebných tkalcovských dědů a báb a je přísadou mé krve.
Ty můj kraji!
Jsi tam kde Vysočina nabírá dech a pole skládají slib chudoby…
Tráva pláče, tráva někdy u nás pláče za pozdvihování jara.
Já se tam vrátím, já se tam vrátím!
Kdybych celý svět zvroubil a zbrousil, jenom sem se vrátím, jenom sem….„
Rudolf Hegenbart 2019
Velmi dobře, Hegenbarte. Je dobře milovat svůj kraj, je dobře o něm dobře psát. Je dobře být dobrým člověkem.