Vážený a milý příteli!
Blíží se opět volby. Při té příležitosti dovoluji si sdělit Ti svoje osobní zkušenosti a názory. Různá seskupení se budou opět předhánět, anebo se již předhánějí, v aktivitách s cílem získat hlas lidu. Mnohá seskupení se budou vracet k událostem nedávno minulým nebo je budou ignorovat. My ale budeme hledat sepětí minulosti s přítomnosti a naší budoucností, abychom dali svůj hlas komu věříme, kdo nás neklame a nezklame.
Už více než čtvrtstoletí se potýká společnost s nezvyklým chaosem, který vnesli do našeho života lidé typu Václava Havla. Člověka, který nevěděl mnoho o chodu národního hospodářství, o systémech řízení, o problémech oblastí průmyslu, zemědělství, ale i nadstavby. Ač se pokrytecky hlásil před veřejností k socialismu, věděl dobře, že naváže styky s USA, se západními zeměmi, které mu pomohou rozbít vše, co vytvořila, díky aktivitě lidu, socialistická společnost, že ji dokonce vrátí před rok 1918.
Krátce po listopadu 1989, již únoru 1990, svým projevem na Staroměstském náměstí v Praze dal pokyn k útokům a k likvidaci prosperujícího Agrokombinátu Slušovice, který prokázal, ve všech oblastech společenského života a výroby, světovou úroveň, smysluplnost socialistického systému. Svým proslovem dal Václav Havel pokyn k likvidaci všech „jejich nitek“ v Praze, jak nazval ty, kteří v Praze podporovali slušovický model.
Dařilo se mu. Nacházel spojence i uvnitř komunistické strany, zejména v Praze. Ti v rámci svých mocenských tužeb se neochvějně pouštěli do kompromitace osobností, které tvrdily, že je třeba, aby ve společnosti zvítězil slušovický model, který mj. potvrzoval správnost a životaschopnost myšlenek Pražského jara 1968.
Díky členům komunistické strany byl také Václav Havel zvolen do nejvyšší státní funkce. Překvapivě ho, v druhé polovině roku 89, podporovali i nejvyšší činitelé strany a státu a hned po listopadových událostech 17. listopadu 1989 plnili jeho pokyny.
S nezměrným úsilím naplňovali požadavek Václava Havla najít a vyřešit rychle viníky střetu na Národní třídě v Praze, ač dobře věděli, že viníky jsou sami, spolu s nejvyšším představitelem pražské stranické organizace a také bývalým předsedou ústředního výboru socialistického svazu mládeže a jeho lidmi. Svým promyšleným činem na Národní třídě se chtěli zbavit, nejhrubším způsobem, jim nepohodlných lidí, kteří podporovali slušovický model řízení a obrodu z roku 1968.
V listopadu 1989 chtěli získat, převzít a upevnit si moc. Nepočítali, že revoluční dění je semele jako ostatní. Nebylo jim nic platné když, v dlouho připravovaném průvodu studentů, doporučili, aby v průvodu 17. listopadu 1989 kráčeli nejvyšší hodnostáři vysokých škol v talárech, aby tak slavnostně uctili jejich vítězství. Dodnes se široká veřejnost chodí klanět činům, které zorganizovali pražští svazáci vedení městskou stranickou organizací. Těžiště protestu studentů proti komunistické straně bylo ale na Albertově, Národní třída měla motiv vnitrostranického puče, byť se stala nakonec rozhodující pro odchod tehdejších představitelů moci a změny režimu.
Dlouhodobě bylo známo, že západní zpravodajské služby činí vše, aby došlo u nás ke společenskému převratu, k zásadnímu odklonu od země Sovětů a naplnily tak svoji vizi, kterou nemohly uskutečnit již dříve. Když zápas o budoucnost vrcholil, bylo třeba, ze strany tehdejšího vedení komunistické strany a státu, jednat rozhodně, nastolit směr dalšího demokratického vývoje naší společnosti i za cenu zásadních personálních změn na nejvyšších místech společnosti. Bohužel, v čele komunistické strany byl neochvějný zastánce praktik administrativně byrokratického systému, který nenacházel odvahu vstoupit do čela zápasu za nový demokratický svět.
Příležitostí byla masová demonstrace studentů a obyvatel na Václavském náměstí v lednu 1989. Shromáždění bylo podceněno snad i mylnou či úmyslnou informací bezpečnostních orgánů, že v ten den se sejdou na Václavském náměstí jen „pankáči“ z celé republiky a někteří studenti pražských vysokých škol. Obrovské shromáždění nebylo však věcí „pankáčů“, ale studentů a lidu, protesty, výkřiky, hesla byly rozhodujícím momentem pro další vývoj. Vedoucí činitelé komunistické strany nepochopili, nechtěli pochopit, skutečný záměr organizátorů demonstrace, jejich varování. Vedli naopak vnitřní frakční boj o moc, který dospěl k totálnímu rozpadu samotného vedení.
Soubor úkolů k řešení krizové situace společnosti, který jim předložilo nejmenované oddělení ústředního výboru komunistické strany, považovali za kontrarevoluční, za pokus o zviditelnění představitele tohoto oddělení, za výplod spolupráce s disidentským hnutím či se zahraničím. Lavírovali a především hledali způsob odplaty pisateli souboru úkolů, aniž se například hlouběji zamysleli nad obsahem vydání novin Večerní Praha, kde byl mj. zveřejněn názor tak zvaných studentů, že za myšlenky tohoto muže se chtějí upálit. Byla to veřejná podpora Václavu Havlovi.
Po lednových událostech roku 1989 nebylo třeba žádných zpřísněných opatření proti tisku, studentům a opozici, jak je přijalo vedení komunistické strany, žádného ozbrojeného zásahu, který byl stejně vyloučený. Koneckonců i nejvyšší představitelé komunistické strany a státu neměli zájem o mocenský zásah. Nedávno však jeden z nich s velikým zápalem tvrdil, na jednom televizním záznamu, že bylo třeba využít tanky a byl by pokoj. Proč to ale tehdy neudělal sám? Proč se spolu s kolegy bál odejít na bouřlivou diskusi mezi studenty do jednotlivých fakult vysokých škol jak doporučoval soubor opatření nejmenovaného oddělení? Bylo přece třeba rychle a promyšleně jednat, nacházet spojence, svést demokratický otevřený zápas o myšlenky a hodnoty socialismu. Bylo nutné předložit pozitivní program a využít vzdělané kádry, kteří to mysleli s vývojem společnosti dobře, měli potřebné zkušenosti a nemínili lehkomyslně a zbaběle předat moc jiným. Útěk od moci, tehdejšího vedení komunistické strany, byl směšný, byl zradou zastánců socialistického demokratického vývoje společnosti, komunistů samotných, byl svým způsobem i zradou přísahy, kterou jako bývalí vojáci československé armády, slibovali věrnost socialistické společnosti, její obraně a ochraně.
Vyšetřování, různé tiskové zprávy, bezpočet různých analýz po roce 1989, připadaly mnohdy úsměvné. Někteří analyzátoři a redaktoři sdělovacích prostředků, psali dle předem daného scénáře, aniž znali souvislosti, skutečné pravdy o lidech a událostech, o funkci toho či onoho či mnohé pozitivní výsledky národního hospodářství, nadstavby a sociálních vymožeností. Cíl byl jediný – zvýraznit velikost Václava Havla a studentů, z nichž mnozí nepostřehli o co vůbec jde, odsoudit vše, co připravila, organizovala strana a její členové.
Redaktoři různých sdělovacích prostředků uměli „udělat“ z reformátorů konzervativce a naopak až se svět divil. Například z neurvalého rozbití Agrokombinátu Slušovice obviňovali ty, kteří jej tvrdošíjně podporovali. Jen aby vnesli chaos a roztržky do nitra komunistické strany, aby zesměšnili a znevážili mnohé osobnosti a vnesli nesváry mezi mnohé činitele navzájem. Hledali se viníci prohry i uvnitř komunistické strany aniž činitelé, kteří se problematikou zabývali, vzali na vědomí, že prohrála, díky tehdejšímu vedení, strana jako celek. Mottem ve společnosti se stala fráze: kdo myslel socialisticky nesměl, v zájmu budování kapitalismu, mít šanci, musel být odstaven, dokonce ubit. Vyšetřovatelé prokuratur prováděli u mnohých osobností domovní prohlídky, hledali příkazy k událostem 17. listopadu na Národní třídě, další špehovali, zastrašovali, dokonce vyslali helikoptéru za domek, který se měl celý zachvět i s osadníky. Kdyby podporovatelé Václava Havla z řad komunistické strany i mimo mysleli reálně a měli dobré úmysly se společností a lidmi, tak zvolili do funkce presidenta Alexandra Dubčeka a to i přes výhrady mnohých. Byl symbolem obrodného procesu roku 1968 a vývoj společnosti by se neubíral ke kapitalismu.
Za více než čtvrtstoletí to havlovci a jejich následníci moci dotáhli neuvěřitelně daleko. Rozdělili Československou republiku, kterou zakládali vlastenci v čele s T. G. Masarykem, rozbili významná průmyslová centra, prosperující zemědělské a výrobní celky, mnohé podniky a půdu prodali do zahraničí, předali majetek, půdu, církvi a šlechtě, poslouchají a plní příkazy eurostátu z Bruselu a z USA, zamlžují velikány naší historie, kultury, techniky, útočí na slovanské bratry a na Ruskou federaci, přepisují dějiny obdobně jak jsme mnozí zažili v Protektorátu Čechy a Morava, likvidují naši státnost. Mladí přestávají zpívat česky, ale anglicky, vrcholem kultury je pro ně Západ a ne naše tradice a zvyky. Tak, vážený a milý příteli, komu dáme ve volbách svůj hlas? Necháme se ohlupit jako v roce 1989 a v létech následujících?
Je nejvyšší čas k zamyšlení a k novému vykročení. Otevřeně obhajujme a važme si všech, kteří i ve složitém období zůstávají věrni spravedlivé věci a vedou národ k nekompromisnímu odporu proti všem nepravdám, jsou proti rozmělňování a oslabování společnosti jinými kulturně odlišnými bytostmi. Podporujme ty, kteří odhodlaně háji naši státnost zrozenou v roce 1918 a v roce 1945, prosazuji jednotu a úzkou spolupráci Čechů a Slováků.
Važme si a podporujme ty, kteří nevyslovuji slovo národ s prsním patosem a nepíší jej velkými písmeny zato však navádějí k práci za práva všech lidí, burcují k odmítání fašismu všech směrů, feudalismu v nových podobách, burcují k odporu proti likvidaci naší české kultury, kteří nezrazují ideály, na nichž vznikla naše republika a dávají své síly ve prospěch myšlenky všelidského bratrství.
Jako před mnoha léty podporujme ty, kteří se rvou za národní sebevědomí a za to, aby náš národ byl svobodným pánem svého svobodného státu, zvyšoval svoji hrdost a odpovědnost za jeho vývoj. Podstatným rysem našeho národního charakteru vždy bylo kritické sebevědomí českého občana a láska k vlasti vyjádřena prací a konkrétními skutky. Jedině hrdý a sebevědomý národ, mající úctu před sebou samým, může být tvůrcem mezinárodního bratrství všech lidí a garantem demokratického evropského společenství svobodných a suverénních národů.
Podporujme ty, kteří chtějí vést naši společnost svéráznou cestou, která byla a je dána našimi zvláštními historickými podmínkami. Po 2. světové válce v jednom rozhovoru bývalý ministr zahraničí Jan Masaryk, syn presidenta Masaryka, prohlásil, že chtějí-li u nás lidé komunismus nechť ho mají, ale náš, československý. Pomineme-li demokratický proces roku 1968, který byl za krátký čas své existence hanebně ukončen, socialistické myšlenky demokracie vyrůstaly z našich pokrokových tradic české historie a navázaly plynule na období husitství na naši reformaci vůbec, na ideje našeho národního obrození, na ideje Masarykovy, na nichž vznikla naše republika. Nebyl náhodou i J. A. Komenský příkladem člověka, který slučoval hluboké národní cítění s opravdovým světoobčanstvím, s pokrokovým internacionalismem? Nebyl právě on jedním z prvních průkopníků internacionality vědy a kultury?
Neposuzujme před volbami kandidáty podle líbivých řečí a taktických momentálních populistických opatření k ohlupování lidu, ale především podle skutků dlouhodobých. Odhalujme tyto podivné přátele lidu stejně jako projevy lží. Ptejme se kandidátů zda není jejich úkolem, stejně jako naší inteligence, potírat lež a nespravedlnost? Ptejme se zda není jejich místo mezi těmi, kteří byli a jsou průkopníky veliké pravdy našeho věku o sociálních vymoženostech, o svobodě každého bez rozdílu politického přesvědčení či náboženského vyznání, o demokracii kterou, díky formám řízení, pozornosti člověku, díky aplikaci vědy v procesu družstva, vyzkoušeli ve Slušovicích? Dějinné poslání je k tomu zavazuje! Síla inteligence přece spočívá nejen v její schopnosti nacházet pravdu, ale také společně z progresivními silami ji uskutečňovat.
Veliké pravdy lze naplňovat jen prostřednictvím těch sociálních skupin a lidí, kteří mají na společenském a sociálním pokroku a na rozvoji naší české vlasti zájem. Je to přirozené. Hybnou silou pokroku ani v 15. století nebyla vysoká šlechta či klérus, ale prostý rolnický a městský lid, právě tak jako jí nebyla ve 20. století měšťanská smetánka, ale pracující lid. Je na nás, abychom každý svým způsobem, nyní před volbami, klidně a věcně, promyslili své osobní zkušenosti, prožitky a také si uvědomili odpovědnost, kterou máme před českým národem, před naší vlastí, před naší budoucností.
Pokrokové myšlenky našeho národa vyplynuly z bolestných zkušeností milionů a z vědeckého zkoumání. Vycházely ze života, z praxe a k životu by měly být zaměřeny. Suďme střízlivě skutečnost, milujme člověka, braňme ho, važme si ho. Dejme znovu našemu životu mocný rozmach a obdařme ho smyslem, pro nějž stojí zato žít i umírat.
Vážený a milý příteli, s mými vývody nemusíš souhlasit, ale jděme k volbám a dejme společně svůj hlas ve prospěch spokojeného života lidu! Nechtějme žít v chomoutu novodobých feudálů a jejich přisluhovačů, ani v náručí Hitlerových potomků, ale v našem suverénním svobodném státě, který bude hrdou a pevnou součástí Evropy.
Rudolf Hegenbart
srpen 2016
Dobry večer pane Hegenbarte,
Jak se Vam daří? Doufám ze dobre. U mne je take spousta změn. Pokud budete mít chuť a náladu, ozvěte se. Opět se chystám za rodinou na Svrtatku.
Dekuji Michal Exner