Moje podvečerní nekorigované zamyšlení

Kdysi, počátkem roku 1989, jsem četl samizdat Lidových novin a v něm článek pana Jiřího Rumla. Psal, že švestky na Vysočině v podzimu dozrávají později. Byl jsem tehdy přesvědčený, že oznamuje svým čtenářům okamžik, kdy dojde u nás ke společenskému zvratu. V Austrálii, v červnu 1989, noviny psaly, že u nás bude převrat a prezidentem se stane V. Havel. Ono to tak bylo.  

Jsem rád, že i já mám, jako miliony občanů, tu vlastnost, že po celý život umím střádat zážitky života. Nosím je v sobě jako soukromý skanzen, v němž pietně uchovávám památky z minulosti. Nejsou to jen hodnoty nejcennější. Přesto se s nimi nemohu rozloučit. Ač jsou milé či nemilé, vláčím je životem jako závažné. Jako kříž na Golgotu. Žiji dnes přítomností. Je taková málo přehledná, nepochopitelná. Snažím se všechno minulé uspořádávat, porozumět událostem. Věci a lidi zařadit na patřičné místo. Nacházet jejich vzájemné souvislosti, správné proporce. Dějiny života ilustruji. Skládají se z mozaiky drobných příhod. Nejednou si kladu otázku: Co asi dělají ti lidé, které pořád nosím v paměti? Jak žijí a žijí vůbec? Vím, že mnoho z nich se krátce po listopadu vzdalo ideálů socialismu, ač jim sloužili, a po listopadu 1989, přestoupili na cestu kapitalistického budování a dodnes pomlouvají socialismus. Zkrátka rychle se překabátili.

Žil jsem a stále žiji na Českomoravské vysočině. Kraj zbohatl všestranně po 2. světové válce. Oproti předválečné době se změnil k nepoznání.  Staré dřevěné chaloupky se proměnily v krásné zděné domky. V jejich základech je ukryt pot, slzy i štěstí domorodců, láska. Domky a zahrádky dokumentují víru, poznání o spokojeném životě s radostným výhledem do budoucnosti. Jen příroda je tu stále divoká, prolnutá kopci, vrchy a vršíčky, hustými i osamělými lesy, mnoha skalkami a skálami, studánkami, potůčky a potoky čiré vody.

Při dnešním pohledu na občany těžce hledám mladé muže a ženy plné elánu u míchaček malty, či v sečení jařin a při sklizni úrody, jak jsem je znal. Mnozí mají prošedivělou hlavu, mnohým se rozběhly vrásky a rýhy v obličeji se prohloubily. Někteří přišli o vlasy, mnozí špatně chodí a další zemřeli. Mnohým cosi stále pobolívá, dokonce mívají závratě. Všichni stárneme. Kde jsou ty časy, kdy všechno doma stačili činit jako hračku, a ještě stavěli i brigádničili. Mívali zemědělská hospodářství, která je nemohla uživit. Proto chodili do lesa kácet smrky, na obecní práce, další provozovali živnosti jako ševcování, krejčí, truhlářství, zedničení apod. V zimě síťovali záclony, nákupní tašky. Byla to přidružená výroba, kterou kdysi orgány strany kritizovaly u JZD. Hlavním jídlem byla většinou zelňačka, vdolky, kroupy různě připravené, domácí žitný chléb, kozí nebo kravské mléko, doma vařené pivo. 

Někteří občané se stěhovali do usedlostí po odsunutých Němcích. Lidé chtěli lépe žít, mít půdu, lepší výdělky.  Snažili se odstraňovat umělé přehrady mezi lidmi, dokonce přehrady v sobě samých. Chtěli žít spokojeným životem, láskou k bližnímu. Měnil se obsah pojmů na člověka s holým zadkem, na pracovitého člověka, na komunistického agitátora, na předáka v organizaci zemědělské výroby, na proletáře, na kariéristu apod. Práce, práce obětavá, byla vším, byla cílem pokroku. Díky ní jsme si mohli prohlédnout nové byty, domky, školy, školky, obchody, zdravotní střediska, sportovní stadion, kulturní dům učňovské a průmyslové školy.

I doma se vše měnilo k dobrému. Měl jsem radost. Jako mladý člověk jsem byl aktivní ve sportu, v kultuře, v mládežnické organizaci a dosahoval dobrých výsledků.  Ve svazácké organizaci jsem poznával, a začal chápat, smysl lidství jako zásadního odstraňování křiv a bídy, jako skutečného bratrství, založeného na vzájemné úctě a pomoci, jako lásky k bližnímu. Pojem svobody jsem chápal jako právo a příležitost účastnit se a užívat společného budovatelského díla. Novým pojmem byla plánovitost života. Nevědomý člověk neměl program. Protloukal se světem, jak se dalo a stával se hříčkou náhod a překvapení. Nevědomý člověk věřil různým pověrám, často záměrně šířeným. Neznal zákony svého života. Plánovitost se stala jedním z hlavních znaků poválečného života, cestou ke spravedlivému uspořádání společnosti. Plánovitost sociálního života mně pomáhala zamítnout vidění, že pod bohatstvím života se skrývá křiklavá rozmanitost bídy a přepychu, „malebné“ obrázky žebráků, prostituce, nemoci a zločinnost. Pod pojmem hrdinství jsem spatřoval odvážné a vznešené hrdinství dělníků a techniků, hrdinství objevitelů, vědeckých a básnických děl. Bylo to hrdinství lidské tvorby a práce. Bohatství života nespočívalo v jeho zmatenosti a roztříštěnosti, ale v síle a v hloubce, v níž byl žit. Pracoval jsem, aby můj život, stejně jako ostatních, byl oproštěný od předsudků a pověr, od hamižnosti a krajního individualismu a subjektivismu, od útlaku hmotného i morálního. Byla to krásná a nezapomenutelná doba mého mládí.

Pak přišla padesátá léta minulého století.  Lidé nadávali na padesátá léta, na komunisty, protože spousta lidí seděla v kriminálech, dokonce i bývalí partyzáni, část inteligence. Prý zradili. Jak mám soudit dnes činy mnohých, když neznám příčiny tehdejší zrady? S mrtvými hovořit nelze a živí neznají anebo raději mlčí. Bylo to období revoluce a působení nepřátelských sil Západu. Sabotáže, rozkrádání majetku, omezování výroby potřebných produktů, rozkladná práce bývalých, tehdy skrytých konfidentů gestapa. Nikdo se tenkrát, a to na obou stranách, s nikým nemazlil. Takový byl život. Došlo k mnoha chybám, nedorozuměním. Sedláci, v rámci třídního boje, se vystěhovávali do jiných míst. Museli opustit svoje domy a hospodářství budované po staletí generacemi rodu. Vždy záleželo na síle a na znalostech těch, kteří se dopouštěli křivd. Můj tchán, partyzán, hajný, obdržel úkol vystěhovat místního “kulaka“ z obce. Obhospodařoval 16 ha zemědělské půdy. Ve 2. světové válce byl spolupracovníkem partyzánů, zachránil mnoho občanů před zatčením gestapem. Po válce svými koňmi pomáhal drobným majitelům zemědělské půdy v sadbě a se sklizní zemědělských produktů. Občané ho měli rádi, zvolili ho předsedou národního výboru a vysoce ho uznávali. Tchán se postavil proti rozhodnutí vyšších orgánů a neučinil nejmenší krok, aby byl občan vystěhován. Naopak ho veřejně podpořil. Okamžitě byl tchán okresními orgány kritizován a zneuctěn, zproštěn funkcí ve straně a v národním výboru. Nic mu nevadilo. Byl hajným dále a svou práci, kterou měl rád, vykonával dál. Měl ale čisté svědomí, že se postavil proti zlovůli neschopných okresních činitelů, kteří neznali lidi ani místní podmínky života a práce. Byli to ti, kteří plnili nesmyslné úkoly. Tehdejší újezdní tajemník na veřejné schůzi kritizoval občany, že neplní usnesení krajského orgánu, že musí být zasety obiloviny do 9. dubna. Občané mu odpověděli, že by se měl jít podívat na pole, protože u nás na polích je ještě 10 cm sněhu. 

Mnozí občané kritizují dnes socialismus. Ptám se, ale co bylo špatně uděláno? Nová sídliště, společenská příslušenství, byla vystavěna právě v padesátých letech. Mnohé zadarmo, dobrovolně, bez nároku na vysoké odměny. Lidé říkali, že vše dělají pro sebe. Měli radost z nových obchodů a zařízení, která sloužila lidu. Dnes jsou mnohá zařízeni bourána, aby se na socialismus zapomnělo. Po 2. světové válce byl postaven nový průmyslový závod ve Žďáru, v Novém městě na Moravě, ve Velké Bíteši, úpravou a modernizací prošly podniky ve Velkém Meziříčí, a jinde. Občané měli práci, slušně vydělávali. Rodiče získávali požitky ze záhumenek i požitky z práce v JZD. Všichni chtěli mít moderní domek s veškerým příslušenstvím, koupelnou, splachovacím záchodem, gramofon, motocykl nebo auto. Co dnes mladí ví, jaký byl život na Vysočině? Nevím, proč kritizují, když ono období nezažili. Jejich kritika nemůže vycházet z jejich poznání, ale je jim vštěpována odpůrci a zrádci socialismu, jeho nepřáteli.

Mnohdy jsem se nedivil. Sám jsem měl nejednou problém vyznat se, co je socialismus. Pojem socialismus se opakoval ve všech možných pádech. Ale jaký socialismus jsem přijímal? Ten dávný, co o něm vyprávěli dědové, nebo ten nový, který jsme žili v každé etapě jinak? Já jsem zůstal věrný tomu socialismu, o kterém vyprávěli dědové, a který jsem pochopil ve svazu mládeže. Ze života a z práce vím, že každý člověk měl nějaký názor na socialismus. Byly to nekonečné názory. Pramenily ze stavu společnosti a z chování vedoucích činitelů strany a státu. Byly také odrazem politiky Sovětského svazu. Politiky prezentované Stalinem, Malenkovem, Chruščovem, Brežněvem, Andropovem, Černěnkem, Gorbačovem i Jelcinem. A všechno jakoby v duchu marxismu-leninismu. Zřejmě, stejně jako u nás, přestala i v Sovětském svazu platit slova T. G. Masaryka, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Sám jsem si toho, pravil Masaryk, byl vždycky vědom. U nás Masarykova slova už dávno vešla v zapomnění. Západ se smál, jak odumírá socialismus a národní cit, vlastenectví vůbec. Příčinou byly hlasy útočné, jak komu zakroutit krkem. Další měly demokratický projev se šancí pro všechny a další ztrácely důvěru ve vítězství socialismu. Ty upřednostňovaly bohatství a kapitalismus. Prožíval jsem projevy komické, na první pohled řečníkem nezažité, neosvojené, až srandovní, protože řečník netušil, o čem mluví, ale bájil o socialismu, bez faktů, aniž věděl, co je ideálem socialismu. Každý si vykládal socialismus po svém, co vyčetl z brožur nebo z centrálně připraveného projevu. Používaly se různé statistiky, jak dokumentovat úspěchy. Bez vztahu k člověku, k lidu. Já jsem studoval statistiku tak vím jakých kouzel lze využít statistikou pro propagandu a k ohlupování lidí. A to lidé rychle pochopili a podle toho se chovali. Vzrůstala nedůvěra.

Samozřejmě, že nemilé bylo seznámení se s mnohými nezákonnostmi. To, že mnozí skončily v procesu a byli popraveni jsem netušil. Zprávy o popravách byly sice široké, ale moc jsem je nesledoval. Měl jsem jiné zájmy. Sport, divadlo, kulturu, práci pro společnost. Podvědomě jsem cítil, že není všechno v pořádku, že se něco bortí. Jen vědět co? Lidé nemluvili tak otevřeně jako hned po válce, šeptali si. Netušil jsem, že i v socialismu existuje protekce, lež, špína a zlo.  A to ani v době kdy jsem letěl funkcemi vzhůru. Až když jsem vyletěl do určité výšky, začaly působit nečekané hromy a blesky. Působily na všechny strany a do všech výšek. Míval jsem mrazení v zádech. To nadřízení používali známý rituál. Nejdříve soudružský pohovor, požádání o písemné vysvětlení žvástů a lží, vybraných z anonymním podání, a pak obvinění. Někdy to vypadalo, že bych měl skočit sám do oprátky nebo z okna. Vše byla lež, nehorázná! A činitelé trvali na vysvětlení, aniž bych věděl či pochopil, co mám vlastně vysvětlovat. Nebyl jsem si, ale ničím jistý. Jen pravda a jasný postoj, vnitřní síla, moje přesvědčení, vítězilo. Neměl jsem obavy, že by mě hodili úplně přes palubu. Když už se člověk mezi ně dostal, mohl padat jen do schodů. Musel ale hrát stále hru nadřízených. Když jsem nechtěl, padnul jsem v nemilost. Z toho   koukala cesta do pekel, možná i kriminál. To přijely nejvyšší šarže na okresní aktiv a znehodnocovaly moji práci jen proto, že jsem nezlikvidoval, ale naopak podporoval slušovický Agrokombinát a zůstal věrný principům demokratického socialismu z roku 1968. 

Demokratický socialismus měl stále perspektivu a byl vhodný pro podmínky naší vlasti, odpovídal myšlení národa. Při řečnění nejvyšších činitelů strany a státu v Gottwaldově, zřejmě došli k závěru, že jsem na likvidaci nebyl ještě příliš zralý. Proto se rozhodli hodit mě pod lucernu, na ÚV KSČ a pak přehazovat z funkce do funkce, abych v závěru definitivně skončil v kriminále. Byl jsem informován, že na ministerstvu vnitra byl na mě založen svazek k zatčení. Třikrát jsem jim psal: tady máte funkci, vezměte si ji. Nervy mám jen jedny. Však já se uživím jakoukoliv prací.

Když promítám svoji minulost tak docházím k jednoznačnému závěru. Na jeden život toho bylo dost! Mnoho! Vše se násobilo po 17. listopadu 1989. Lživé a pekelné obvinění přispělo k mému nedobrému stavu.  Nastaly pekelné dny a hlavně noci. Dýchal jsem, ale cítil, že vlastně nežiji. Před očima pochodovali lidé, které jsem poznal, pomáhali mně a najednou byli proti mně. Sám sobě jsem si kladl otázku: jak jsem a čím jim ukřivdil, ublížil, že mě neznají, opovrhují mnou, lživě obviňují? Levým okem projela palčivá bolest, která se zastavila až vzadu v temeni hlavy a tam se rozprskla do celé lebky. Všechno bolelo. Bolela domovní zevrubná prohlídka na základě falešného udání, že „listinná dokumentace 17. listopadu 1989 je v mém držení“. Vyšetřovatelé hledali v mém bytě dokumentaci zbytečně. Potrápili rodinu, občany obce. Byla to nehorázná lež. Odvolání bylo nepřípustné! Nejhorší byl výslech za soud a popravu paní M. Horákové. V době, kdy byla vyšetřována a souzena mně bylo 17 let a o této paní jsem absolutně nic nevěděl. Nepochopitelný byl přílet helikoptéry za můj domek. Přistání a odlet. Zastrašení velkého formátu, stejně jako desítky anonymů a telefonátů domů se slovy: „Oběs se ty sviňo“, „Zhyň ty parchante“, „Dostaneš 25 let jako jsi to navrhoval jiným“, „Poženeme tě do lesa a pes po tobě neštěkne, nakradl jsi majetek a máš hotely v Čechách a na Moravě, vlastníš sirkárnu“. Nic takového jsem nikdy neměl a po ničem takovém netoužil. Další anonym mi sdělil: „Ve Žďáru a ve Žďárských strojírnách nikdy a s ničím neuspěješ“. Ze Žďasu vyšla výzva všem podnikům v republice, aby požadovaly potrestání mé a Kincla atd. Neuspěl jsem. Žil jsem z částečného invalidního důchodu kvůli dvěma infarktům.

Taková byla politika. Nastala jiná doba. Ptal jsem se znovu sám sebe: Kam jsme se to dostali? Kam se poděly zásady socialismu, které jsem vnímal jako mladý člen svazu mládeže? Nějak se vše zmagořilo. Jak?  Určitě západní propagandou a prací různých agentů, mých odpůrců, odpůrců socialismu. Snad mj. i tím věčným hlásáním velkého poslání našeho pokolení. Neustálým zvýrazňováním, co pod vedením strany bylo vykonáno. Zvýrazňováním řady faktů z prosperity naší ekonomiky, které nebyly pravdivé. Činitelé mluvili jakoby zasvěceně, ale život šel jinudy, než hlásali vedoucí činitelé. Za něčím se neustále hnali, bez ohledu na lidi. Lid se postupně odcizil hlásaným představám. Hlásané představy se odcizily lidu. Nejednou jsem se nemohl dobrat konce. Hledal jsem bludné kořeny poznání. Dovedl jsem si lépe poradit s porušenou přírodou než s poničeným vlastním nitrem. Mým společníkem se stal trpký smutek.  

Zvláštní strach držel lidi i mě v šachu. Začal jsem chápat proč lidé nechtěli o politice nic slyšet. Byla to doba, když jsem začal mít pochybnosti o právu. Najednou jsem se ocitl na straně těch, kteří nechtěli o politice nic slyšet. Stav mě donutil přemýšlet. Kolik různých společenských formací pod jménem socialismus se už vystřídalo. Vždy jedna etapa končila odchodem nejvyššího představitele. Gottwald, Novotný, Dubček, Husák, Jakeš, Urbánek. Zajímavé střídání! Poté začínala etapa jiná a vždy rádoby socialistická. Každá z nich sama sebe považovala za poslední stadium, za vrchol vývoje lidstva. Kolik politických systémů se už holedbalo, že člověk konečně stanul na posledním stupni své dokonalosti. Byli to spasitelé, proroci, šarlatáni, fanatici, naivkové a političtí tlučhubové. Jejich skutečné schopnosti byly pro mě u každého z nich mnohem větším tajemstvím než u prostých lidí s dobrým srdcem, citem, a láskou k bližnímu a ke své vlasti.

Nikdy jsem se nedal a nepřebral jejich podivné praktiky. Chtěl jsem být vždy sám sebou.  A to i při různém vyhrožování. Čeho jsem se měl bát?  Pokud jsem mínil zůstat člověkem, musel jsem zůstat svůj. Kritiku nedozrálých činitelů jsem odmítal. Copak jsem dělal něco špatného? Lidi a kolektivy jsem nabádal k pravosti, ke spravedlnosti. Vzpomněl jsem si na historii. Co se v průběhu let měnilo? Napřed pronásledovali první křesťany a potom vnucovali křesťanství ohněm a mečem všem ostatním. Převzali starý výklad o vzniku světa a stvoření života a sami vymysleli jen přísná pravidla k věčnému zachování dogmat a kruté tresty za jejich porušování. Svět se změnil k nepoznání a měnil se dnem za dnem, s každým novým objevem, pokrokem. Středověká reakce prohlašovala pokrokové lidi za čaroděje, pomocníky ďábla, pronásledovala je, zavírala a posílala na hranici. Nutili Husa, aby odvolal své učení, nutili Galilea, aby upustil od své vědecké pravdy. A přece Hus a Galileo zvítězili. Reakce doby, kterou jsem prožíval, pronásledovala a pomlouvala bojovníky za pokrok, likvidovala je různými způsoby. Bohužel, myšlení mnohých ustrnulo.

Pochopil jsem dávno, že víra a církev jsou dva rozdílné pojmy. Církev udělala z víry dogma a vymyslela inkvizici nikoliv pro záchranu víry, nýbrž pro udržení vlastní moci. Už tenkrát byli členové inkvizičních soudů nedotknutelní, ale sami si na státních orgánech vynucovali součinnost světské moci při vyhlazování kacířů. V inkvizičním procesu byl také soudce současně vyšetřovatelem i žalobcem, řízení bylo tajné, obhajoba nepřípustná. Rozhodující bylo vždy doznání odviněného, který byl nelidsky mučen, aby se přiznal, a taky aby se kál za něco, čeho se nikdy nedopustil. Co se tedy změnilo od té doby? Téměř nic.

Spojitost čistě náhodná. Vše je sice prohrané, ale já stále věřím v ideály demokratického socialismu. Ideály nebyly a nejsou snůškou dogmat, Vyplynuly z bolestných zkušeností milionů a z přísného vědeckého zkoumání. Vycházely ze života, z praxe a k životu, k praxi se vracely. Ideály socialismu nebyly pochopeny ani komunisty. Zapomněli, že komunistou se nestane člověk po přečtení některých brožur či pronášených frází získaných od nadřízených, bez poznané pravdy o skutečnosti a o náladách lidu. Komunistou se může stát člověk, pravil V. I. Lenin, kdo obohatí svou paměť znalostmi všech pokladů, které lidstvo vytvořilo. Komunistou se nemůže rovněž stát suchý teoretik nebo pedant.

Jako vzpomínku na uplynulá léta napsal 

Rudolf Hegenbart   

srpen 2022

Jedna odpověď na “Moje podvečerní nekorigované zamyšlení”

  1. Ačkoli jsem o 11 let madší a moje životní peripetie byly podobné, ale ne až tak dramatické, s uvedenými názory značně souhlasím. Děkuji a přeji hodně zdraví a dalších sil k Vašemu podnětnému psaní.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*