Kdosi mně poslal v období 17. listopadu 2020 článek z Faktů a Argumentů, Analýzu pana Dolejšího. Nestačil jsem se divit. K Analýze pana Dolejšího jsem se vyjádřil už dříve, a dokonce vedl s ním soudní spor. Vše je zveřejněno na mých webových stránkách. Byl a stále jsem přesvědčený, že ten text nebyl dílem samotného pana Dolejšího, ale skupiny konzervativců kolem městského stranického orgánu Prahy. Jak mohl vězeň minulého režimu znát tolik faktů, které s oblibou zveřejnil časopis Fakta a Argumenty?
Nemíním rozebírat jeho tvrzení o některých mezinárodních souvislostech, které se pravdě mohou blížit. Musím ale znovu jednoznačně odsoudit jeho teorie o mých vazbách s tím či oním. Jde o nehoráznou lež a oklamání veřejnosti. Divím se, že Fakta a Argumenty, které o sobě tvrdí, že jsou seriózním sdělovacím prostředkem, takovou Analýzu zveřejňuji. Co tím chtějí dokázat? Svoji úroveň?
Vzpomínám si jak v lednu 1990 redaktor Mladé Fronty pan Havlíček napsal, prý z mého rozhovoru s ním, že jsem se nezúčastnil jednání předsednictva komunistické strany 21. listopadu 1989, které projednávalo příjezd Lidových milicí do Prahy proto, že „jsem měl návštěvu z Bonnu ze SRN“. Jistý pan Matějka z Prahy 6 mně napsal, zda jsem do svých kádrových materiálů uvedl, že mám v Německu rodinu. Bylo to směšné! V Německu jsem nikdy žádnou rodinu neměl a nemám. Zmiňuji se o tom jen pro uvedení jednoho z příkladů, jak se dělala a dělá propaganda, jak se rodí dezinformace, nenávist, jaké prostředky jsou voleny k lidské likvidaci.
Obdobně na mě působí zveřejnění Analýzy pana Dolejšího rozšířené o moji fotografii v „seriózních“ Faktech a Argumentech. Vzpomněl jsem si i na samizdat Lidových novin kde se pan Jiří Ruml zabýval okolnostmi, že na Vysočině švestky dozrávají později (určitě měl na mysli 17. listopad a můj pád) a kladl si otázku: „Co takový Hegenbart? Do které líhně patří? Bude ministrem vnitra?“ Záhy v polovině roku 1989 za mnou přišel ředitel Prognostického ústavu Waltr Komárek a ptal se mj. „zda bych jim šel dělat ministra vnitra?“ Hegenbart ale nikdy po takové funkci netoužil. Jednoznačně jsem návrh odmítl.
Nevím proč Fakta a Argumenty místo blábolu nejasné Analýzy pana Dolejšího nezveřejnily fakta například z knihy „Občanské Fórum – listopad-prosinec 1989“, kterou vydal Ústav soudobých dějin ČSAV a napsal pan Jiří Suchý. Tam se mj. uvádí, že se „…konala tajná schůzka M. Čalfy s V. Havlem. Konala se v místnosti, která byla zbavena odposlouchávacího zařízení. Předseda vlády, který setkání inicioval, nabídl V. Havlovi spolupráci při prosazení jeho prezidentské kandidatury ve Federálním shromáždění…“ To panu Dolejšímu uniklo. Uniklo zřejmě z důvodů, že takový argument nevyhovoval tvůrcům Analýzy z pražského prostředí. Potřebovali odvést pozornost na jiné osoby.
Dne 17. ledna 1990 otisklo Rudé Právo Otevřený dopis Rudolfu Hegenbartovi od člena předsednictva ÚV KSČ. Byl jsem napaden za nezásadové postoje v listopadových dnech, za neposlušnost vůči stranickému vedení, za zbabělost. Nevím, zřejmě dle pisatele jsem měl skutečně se bít na Národní třídě, měl jsem nechat obsadit budovy televize a rozhlasu, nechat přijet tanky do Prahy. Jen uvádím, že na Národní třídě se bili jiní a pro jiné zájmy, než jsem měl já. Tak o takový směr jsem neměl skutečně zájem. Koneckonců, pan M. Štěpán měl přece v plánu osvítit budovu ÚV KSČ a posvítit si na revizionisty v budově. Tvrdil tehdy, že Hegenbart vede 2. centrum ve straně. Jak podobná tomuto tvrzení je Analýza pana Dolejšího.
Dne 6. června 1990 zveřejnila Mladá fronta rozhovor Karla Hvížďaly a Libora Ševčíka s názvem: „Hegenbart, figurka na šachovnici nebo tajný velmistr? Muž opředený mnoha pověstmi“. V úvodu článku bylo psáno:
„Jméno Rudolfa Hegenbarta se znovu a znovu vynořuje pokaždé, když se začne rozebírat kdo a jakou roli sehrál v událostech 17. listopadu. V lednu jsme s ním otiskli v MF interview, k jeho výrokům se vrátili 15. května a tento rozhovor vznikl na jeho pozvání“.
Tehdy jsem požadoval, aby mně přivezli kazetu, kde mělo být nahráno panem Havlíčkem, že jsem měl či mám rodinu v NSR v Bonu. Nic nepřivezli, kazetu nemohli najít.
„Po návratu z Českomoravské vysočiny, kde nyní žije v malém domku u lesa, jsme se museli pousmát tvrzení generálmajora inženýra Josefa Hokla, náčelníka vojsk ministerstva vnitra v článku uveřejněném 31. května v Lidové demokracii: Aneb dvakrát měř a jednou řež.“
V novinách Studentské listy UK byl v té době zveřejněn článek pod názvem: „Čubův slušovický syndrom“. Psala ho „studentka“ Beáta Berníková. Mj. psala:
„…že pán Hegenbart bol v Slušoviciach vítaným hosťom, svedčí fakt, že v rokoch 1988 a 89 tam zriadil výcvikové stredisko pre „bojůvky“, ktorých členovia boli neskôr nasadzovaní do demonštrácií ako provokatéri. V roku 1988 KSČ už zachvátil ošiaľ Gorbačovskej perestrojky a títo ľudia boli cvičení aj pre usporadúvanie „diskusných fór“ a nasadzovaní do občianskych iniciatív. Jedno z takých školiacich stredísk bolo aj v Slušoviciach… Zatiaľ nemáme preukázateľné podklady pre spoluprácu Slušovic s Hegenbartovou vědeckotechnickou rozviedkou ÚV KSČ. Niekoľko svedkov však tvrdí, že táto spolupráca bola uskutočňovaná na základe osobných kontaktov a väzieb medzi Čubom a straníckymi predstaviteľmi, ktorí 13. oddelení viedli, konkrétne Hegenbartom…“
Tehdy jsem ji prostřednictvím stejných novin odepsal a žádal o odpověď:
„…zakládáte nová padesátá léta k likvidaci lidí bez poznání jejich práce? Je takový přístup charakteristický pro intelektuálního pracovníka? Kdo Vám dal pokyn spojovat mé jméno s FMV? Prosím Vás o objasnění Vašeho konstatování ve Studentských listech, konkrétní doložení! Zároveň prosím o odpověď, kdo právě Vám dal právo o mně falešně psát? Vaše nebezpečná tvrzení považuji za hrubou urážku mé osoby. Vaše zjištění je absurdní! Žádám Vás o vysvětlení a uvedení zdroje této nekalé informace a její odvolání…“
V listopadu 1991 Beáta Berníková zveřejnila ve Studentských listech tuto odpověď: „Pane Hegenbarte, já zírám! Beáta Berníková“
Samozřejmě jsem zíral já. Hledal souvislosti spiknutí mezi pražským prostředím, některými studenty, s opozicí i radikálními komunisty. Cílem bylo zaplést do střetu na Národní třídě ne skutečné organizátory z Prahy, ale Slušovice, Hegenbarta, který podporoval jejich zaměření na pokrok, na vědu a techniku, na prosperitu národního hospodářství. Nemíním se vracet k lživému tvrzení pana Dolejšího v Analýze, které je v souznění s názory tehdejšího pražského prostředí kolem městského výboru KSČ. Vše je psáno na mých webových stránkách. Rozumný čtenář si vytvoří úsudek sám. Těm, co utekla moc budou plakat nad mlékem, které si sami rozlili a nadále obviňovat kde koho, aby tu či onu osobnost ponížili, pošpinili a sebe zvýraznili. Je to podlé!
V lednu 1993 jsem psal prezidentovi V. Havlovi mj.: „Bylo zarážející, že v Senzačním odhalení pozadí 17. listopadu 1989 od pana Dolejšího je přisuzována mé osobě role jakéhosi tajemného muže, jakési řídící osobnosti některých činností Charty 77, dokonce mezičlánku mezi komunistickým ústředím a Chartou. Z Vaší tiskové konference z 26. ledna 1993 jsem postřehl, že míníte některá vystoupení poslanců ve Sněmovně projednat s generální prokuraturou. Přimlouval bych se, aby byl dán podnět k zevrubnému prozkoumání všech tvrzení pana Dolejšího“ Prezident neodpověděl. Proč by odpověděl, že? On nepotřeboval Hegenbarta, nepotřeboval Slušovice, protože přesahovaly, svou prací a výsledky jeho schopnosti a znalosti. On toužil po kapitalismu.
Divím se, že i dnešní významné osobnosti, které píšou do Argumentů k Analýze pana Dolejšího mlčí, ale rády „Analýzu“ rozšiřují…
Rudolf Hegenbart
listopad 2020