Nejvýznamnějšími kopci v Cikháji byly vždy Žákova hora (810 m) a Tisůvka (798 m) s Čertovým kamenem.
Jako horopisně i vodopisně důležitá je Žákova hora zaznamenána v archivních zprávách (v roce 1368 Schnelerperch, v roce 1366 Mons clericus). O Tisůvce se píše, že Čertův kámen je typickou ukázkou vrcholové skály, která vznikla při ústupu kontinentálního ledovce. K oběma horám jsme hleděli vždy s obdivem a pokorou. Kdysi byly tajemné, posléze, díky přírodním krásám, svému hospodářskému významu, rozhlednám, pověstem, umu, čestnosti a charakteru místního lidu, hojně navštěvované.
Rodiče se pyšnili faktem, že obě hory vždy byly a jsou střechou obce Cikháj. Z jejich okapů odtéká voda na jednu stranu do moře Severního, na druhou stranu do Černého jako pouta, která spojují oba světy do věčného přátelství. Od roku 1954 je zbytek jedlobukového pralesa kolem Žákovy hory o rozloze 14,98 ha státní přírodní rezervací. Díky bývalým majitelům lesů Zdenko Radslavu a Eleonoře Kinským je území chráněno již od roku 1933.
Z vyprávění našich babiček nám byly známy obě hory jako místa, kde měly své sídlo strašidelný Hejkal, čert a jiné nadpřirozené síly. Rodiče a babička nám tvrdili, že až bude válka, tak Žákova hora a Vortová mnoho lidí zachová, že za švédské války jeden farář ze žďárského kláštera tam utekl s žáky před švédskými vojsky a tam se s nimi schoval a zachoval tak sobě a žákům život. Chtěli jsme znát místa, kde by bylo možné se schovat. Jindy vyprávěli, že na Žákově hoře byl důl a z něj vykopali zlaté kuželky, se kterými si hráli žáci. Kuželky a žáci se ztratili a nemohl je nikdo najít. Tak prý znovu začali kopat, až vše našli, včetně žáků. Proto prý nese jméno Žákova hora. Důl je prý už zarostlý a nikdo ho nenajde. Jindy tvrdili, že tam bývalo město, které zaniklo. Při výkladu pověstí o Tisůvce připomínali, proč na jejím vrcholu stojí Čertův kámen. Na kopci na jižní straně Cikháje prý stavěli kostel. Když na konci dne odcházeli domů, neřekli: „Pane Bože, rač naši práci požehnat“. Do rána odnesl stavbu čert na Tisůvku. Doposud prý tam je veliký kámen, se kterým čert uhodil o zem, a on se rozpůlil. Proto jsou z velkého kamene dvě půlky.
Důležité informace jsme získávali ve škole. Dodnes nám cesta kolem pralesa a Žákovy hory připomíná dobu školních let. Z hlavní cesty okolo pralesa jsme vždy odbočili na vrchol Žákovy hory a k rozhledně. Ještě v padesátých letech 20. století vévodila prostoru. Byla 42 metrů vysoká. Jako kluci jsme lezli po žebříku až k vrcholu. Při dobrém počasí bylo vidět do dalekého kraje. Byli jsme odvážní a vůbec nám nevadilo, že při větru byly výkyvy rozhledny nepříjemné a budily strach. V roce 1952 zbourali lesníci a místní občané rozhlednu a dřevo použili ke stavbě kulturního domu v Cikháji, posléze to bylo výukové středisko brněnské univerzity.
Vycházky s řídícím učitelem Oldřichem Bartošem byly příjemné. Vyprávěl nám o vsi Vlčkovice, která se nacházela na východ od Žákovy hory a Cikháje až k Fryšavě, vysvětloval nám rostliny, úkazy na stromech, různé kameny a my jsme se vždy na to těšili. V té době se prostor, kde se nacházela vesnice, jmenoval od roku 1366 Vlčkovská louka. Chodili jsme tam hledat zbytky nádobí, kachle z kamen, zbytky zdí.
Žákova hora i Tisůvka byly opředeny mnoha pověstmi, které nás sváděly k dotazům na řídícího učitele o pravdě a smyslu všech nadpřirozených jevů, o nichž jsme slýchávali. Mnohokrát jsme pobývali u Stříbrné studánky jako jednoho z pramenů řeky Svratky. J. F. Svoboda ve Vlastivědě moravské, Žďárský okres (Brno 1937, str. 8), mj. píše: „…četné studánky zachycují prameny zdravé vody, které vyvěrají ze země na úbočích i nejvyšších kopců. Mnohým z nich připisuje lid i léčivou moc a jiné jsou zase známy pověstmi v širém okolí.“
Ze Stříbrné studánky jsme popíjeli vodu, připomínali jsme si záhady kolem ní. Vzájemně, i s řídícím učitelem, jsme se ubezpečovali, že pramenitá voda přispěje našemu zdraví, věřili jsme, že budeme stále zdraví. Koneckonců stejného názoru byly naše babičky, když nám vyprávěly některé pověsti. A babičkám jsme věřili nejvíce. Říkalo se, že je pod Stříbrnou studánkou veliký sklep a v něm rozsáhlé bohatství. Prý tu bylo kdysi veliké jezero a kolem samá úrodná půda. Jeden drvař z Herálce v okolí kácel stromy, a když měl žízeň, tak se šel napít do studánky a viděl tam otevřený sklep. Studánka se ztratila. Na kraji sklepa stála káď s dukáty, které se ale hamižností místního drvaře přeměnily v zelí. Na každý Velký pátek prý se studánka otevírá a nabízí bohatství. Aby se proměnilo ve skutečnost, musí být každý sběratel maximálně skromný.
Řídící učitel nás učil báseň od Jana Evangelisty Nečase „Vysoká jedle“. Poprvé byla zveřejněna ve Studentských listech č. 13 v roce 1883. V ní jsme si všímali slov, která souvisela se Žákovu horou a Stříbrnou studánkou: „Zajdeš-li tam, poví ti pastýř s bosou patou/ o hadu, jenž nosíval korunku zlatou, o kuželkách zářících jako slunce ve dne/ k vystavění Žďáru prý užito z nich jedné…“
Žákova hora byla známa velkým bukovým a jedlovým porostem. J. F. Svoboda ve Vlastivědě moravské, Žďárský okres (Brno 1937, str. 199), mj. píše: „Staré lesy se zbytky bývalého pomezního hvozdu skládaly se z mohutných buků a jedlí, z nich poslední na Žákovici měly přes 4½ m v objemu … např. r. 1898 byla poražena na Tisůvce jedle, jež dala přes 35 m³ dříví.“ I v pozdějších letech, skáceli lesní dělníci obrovskou jedli. Kácení této jedle je připomenuto i v místní kronice.
V podzimních měsících jsme chodili sbírat bukvice. Jednak pro potřeby lesníků a jednak pro potřeby naší domácnosti. Loupali jsme je a maminka je používala za druhé světové války místo oříšků. I při sběru v lese jsme je loupali a s chutí jedli. Nedaleko odtud jsme sbírali rostlinky mařinky vonné. Část jsme předávali povinně do školního sběru a část také domů, kde jsme listy sušili a používali k vaření dobrého čaje. Pod místem, kde mařinka rostla, jsme se mohli zjara kochat překrásnými květy sněženek a bledulí, jichž tam byl velký palouk. Nedaleko byly další prameny studánek, které se nazývaly Křemelová a další Kamenná. Chodili jsme je čistit a nejednou u ní, stejně jako u ostatních, vysedávali, prohlíželi různé rostlinky, hráli si i někdy zpívali například píseň, kterou nás učil řídící učitel Oldřich Bartoš: „Ty moje otčino, vy česká lada, má duše má vás tak ráda, ach ráda. Kdožpak by neměl rád ten koutek český, vždyť je tak malinký, náš a hezký…“
Žákova hora a Tisůvka neunikaly naší pozornosti ani v zimě. Na lyžích jsme přijížděli na jejich vrcholy a pak po průsecích sjížděli a vyjížděli někdy až prostorách, které se nazývaly „U Snítku“ nebo „Za Benešovými“, pokud se týkalo sjezdu z Tisůvky. Byly to překrásné zážitky. U nich nechyběla odvaha, um, radost. Jezdili s námi i starší kluci a mladí muži. Ti nám radili, jak sjíždět z kopce, jak správně držet tělo, čemu věnovat pozornost, jak se připravovat doma, abychom se nezranili. Za celá školní léta se také nikomu z nás nestal žádný úraz, byli jsme zdraví, oproštěni od nachlazení. Zdraví prospívaly i lyžařské závody kolem Cikháje. Organizoval je každoročně řídící učitel za pomoci mladých mužů. Poprvé zaznamenaný závod se konal v lednu 1935. Běželo se na třech tratích – jeden, dva a tři kilometry. Všichni účastníci bez ohledu na umístění obdrželi diplomy, byli pohoštěni kakaem, děti párkem s rohlíkem, vítězové obdrželi lyže, rukavice, ponožky, boty, čepice a knihy.
Cikhájské hry zůstávaly v našich srdcích i v letech dospělosti a vedly nás k organizaci závodů v přespolních bězích, v soutěžích v tenisu, volejbale. Chodili jsme i nadále na vycházky k našim horám, připomínali si zážitky z mládí a školních let.
Po cestě v okolí pralesa na Žákově hoře jsme chodili společně jako celá školní třída a nebo jako kluci ve skupinkách hledajíce dobrodružství. Prostředníkem k tomu byl Foglarův čtenářský klub se jménem Lesní národ. S velkým zájmem jsme četli jeho knihu Hoši od Bobří řeky a „lovili“ 13 bobříků. Jednou z nejkrásnějších a nejvzácnějších vlastností nás členů klubu mělo být stát se někomu věrným přítelem. Vzorný kamarád nikdy neměl urazit druhého, neoplácet zlé zlým, odpouštět tiše beze slov, nedopustit falešné pomluvy kamaráda, nevyužívat svého přátelství k tomu, abych od přítele něco získával. Přátelství mělo být vznešené, čestné, nesobecké. Prostředí pod Žákovou horou a Tisůvkou nám umožňovalo naplňování obsahu bobříků. Byly to bobříky ušlechtilosti, odvahy, síly, dobrých činů, mrštnosti, květin, ale také záchrany, mlčenlivosti, plavání. Plnění nebylo jednoduché, dorozumívali jsme se morseovkou.
Podporovali jsme také všechny aktivity, které vedly k zachování tohoto krásného přírodního bohatství pro další generace. S řídícím učitelem jsme pomáhali sázet malé smrčky na pasekách, čistit ohrady, kde byla zaseta semena pro nové smrčky, borovice, jedle. Často jsme potkávali mnoho turistů, kteří navštěvovali lesní krajinu, hledali nové pramínky vod, sledovali rostliny i ptactvo.
Velkou událostí byla návštěva prezidenta republiky Ludvíka Svobody, ministrů vlády a představitelů Jihomoravského kraje dne 27. června 1970 na Žákově hoře. Na pařezu u Stříbrné studánky podepsal prezident za účasti velkého počtu občanů a mládeže dekret o vyhlášení Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. Ve svém projevu mj. řekl:
„Považuji proto za správný krok, že dnes byla slavnostně vyhlášena chráněná krajinná oblast Žďárské vrchy. Jde o to, aby si tato oblast, kterou právem můžeme nazvat jedním z pokladů naší země, zachovala svou krásu, přitažlivost i všestrannou užitečnost pro nás i příští generace… Chcete rozvíjet tuto oblast jako krásné prostředí pro život pracujících, zdroj přírodního bohatství, základnu turistiky, oblast oddychu i estetické inspirace lidí. Jako místa, kde bude prosperovat lesní hospodářství i zemědělství, a která budou zároveň bohatým zdrojem kulturně-výchovného, naučného i vědeckého poznání. Otázky životního prostředí se dnes staly celosvětovým problémem.“ (Ochrana přírody, 1970, č. 9.10, str. 196-197.)
Soubor dětí z Rokytna předvedl pásmo „Otvírání studánek“ na motivy veršů Miloslava Bureše a hudby Bohuslava Martinů. Po oficialitách prošel prezident svižně pralesem až na vrchol Žákovy hory. Měl jsem radost, že vše dobře dopadlo, protože tuto událost jsem organizoval a zajišťoval její průběh. V historii obce to bylo poprvé, kdy do jejího katastru přijel prezident republiky. Svoji radost projevili občané nejen velkou účastí při tomto aktu na Žákově hoře a u Stříbrné studánky, ale i bohatou výzdobou vesnic.
Měl jsem možnost dvakrát, přímo na Pražském hradě, poděkovat prezidentu republiky za povzbudivá slova, za pozdravy občanům Cikháje u Stříbrné studánky, ale i za všechny rady, doporučení ke starostlivosti o životní prostředí nejen v obci, ale v celém okrese Žďár nad Sázavou. Obrázek dokumentuje moje setkání s prezidentem na Pražském hradě.
Na základě rozhovoru na Pražském hradě přijala obec rozhodnutí, že každoročně v den osvobození obce Cikháj, což se stalo dne 5. května 1945, bude organizováno společně s okresními orgány setkání mládeže a dospělých u Stříbrné studánky. Cílem mělo být předávat činitelům okresu informace o výsledcích dosažených v oblasti tvorby a ochrany životního prostředí a organizovat nové aktivity v této oblasti. Při rozhodování o termínu jsme vzali v úvahu, že 5. květen, den osvobození obce, bude nejvhodnější. Dále i fakt, že v období národního obrození díky vzdělancům, kteří přicházeli do obce a pracovali proti pověrčivosti lidu, se na tajuplných místech v blízkosti Stříbrné studánky organizovala první kulturní akce již 5. září 1889. Na pořadu bylo vyprávění, recitace, zpěv a také sportovní zápolení. Dospělým vyhrávala malá místní kapela. Žákova hora a Stříbrná studánka přestávaly být nadpřirozené, prostým lidem nedostupné. Bylo vhodné navázat na tuto tradici. Stejný význam měly Stromkové slavnosti v období před vznikem naší republiky spojené s výsadbou stromků a keřů. Stejný smysl měly také společenské zábavy organizované místními občany od roku 1927 na Žákově hoře, posléze v lese „U panáka“ na východní straně Cikháje.
Obdobné zábavy pokračovaly v lese u Pilského rybníka po skončení druhé světové války, dále v padesátých a šedesátých letech minulého století, vždy s velkou účastí mladých lidí. Vedení lesního hospodářství umožňovalo takové akce na pokraji lesa pořádat. Navázali jsme tak na tradice sbližování lidu s přírodou.
Po setkání s prezidentem republiky bylo současně dohodnuto organizovat v obci Cikháj, známé rozsáhlým odbojem partyzánů a občanů ve druhé světové válce, mírové a folklorní slavnosti a setkávání pracovníků, kteří se zabývají ochranou životního prostředí. K tomu účelu se vystavěla na západní straně obce na pokraji lesa restaurace, která nese název Tisůvka, a příslušný areál. V roce 1975 byl v tomto prostoru odhalen Památník odboje a došlo k setkání všech českých a ruských partyzánů, kteří se zúčastnili odboje proti fašistické okupaci a působili v katastru obce a v obci samotné.
Účast občanů na slavnosti míru byla vždy vysoká, což dokumentují i dobové fotografie. Zabývali jsme se i otázkou obnovení rozhledny na Žákově hoře nebo na Tisůvce, úpravou cest pro sjezd lyžařů a možnostmi zřízení výtahu na vrchol, a to nejen pro místní občany, ale také pro návštěvníky, pro potřeby lyžařů v zimě. Naše návrhy nebyly přijaty. To však neznamená, že mnohé se neuskuteční v dalších letech. Je to naše přání.
Naši krajinu, naše hory jsme milovali a milujeme. Přinášejí nám vykoupení ze zmatků doby, obdarovávají nás vůní zeleně i bělostným sněhem. Kocháme se krásou, která se nikde tak nerozvíjí jako v živoucí přírodě. K pohodě dnů potřebujeme čistý vzduch, pramenitou čirou vodu, velebné ticho, slunce. Chceme šťastně žít. Chceme, aby žily šťastně i naše děti. Žákova hra, Tisůvka, lesy kolem, vysoké modré nebe, oka našich malých rybníčků, voňavé buky, jedle a smrky, lípy zpívající písní včel, všechny stromy bojující s vichry a bouřemi, měkká lože mechu přinášely nám vždy radost, povzbuzení, přispívaly k našemu zdraví. Lesy s našimi horami jsou součástí našeho domova, zemský ráj to na pohled. Vždy se vyplatila, a jistě bude vyplácet, trvalá starost o toto prostředí. Společně obec s majitelem a vedením lesního hospodářství a s námi – starými i mladými.
Petr Křička:
„To nejsou hory, které tarasí, rozhraničují, oddělují a rozdělují. To jsou hory, které spojují a sjednocují … Poutá je k sobě pevné, nerozlučné, navždy, v štěstí i neštěstí, v práci i oddechu, v utrpení i slávě. Posvátná místa jsou kamkoliv kráčíš…“
Na památku psáno v listopadu 2015
Rudolf Hegenbart