Nad skonem bývalého presidenta Václava Havla truchlilo mnoho obyvatel, politiků, ale i, skrytě či veřejně, mnoho bývalých či současných komunistů. Mnoho našich obyvatel i příslušníků různých politických seskupení tuto smutnou událost ignorovalo, podivovalo se nad okázalostí smutečních obřadů. Je to jejich věc. Nikdo však nevymaže skutečnost, že tato osobnost byla presidentem Československé a České republiky. A to ještě díky členům komunistické strany, díky těm, kteří po 17. listopadu 1989 obviňovali ze zrady zájmů socialistické společnosti jiné. Dokonce žádali jejich potrestání, zničení. Pamětníci dobře ví, co všechno se dělo od počátku roku 1990.
Těžce chápu, co vedlo komunisty v tehdejším Parlamentu ke zvolení V. Havla. A tak mně napadá, že to mohla být pocta. V hrubších kruzích se tomu říká „vlezprdelismus“, tehdejšímu disidentu, kterého v prosinci 1989 zvolili, a kterému se mnozí chlubili ministrováním v kostele a čtením jeho děl. Onoho muže, disidenta, presidenta, jsem si pamatoval z roku 1968, z období Pražského jara a nenabyl jsem dojmu, že ony principy vehementně obhajoval. Byli ale jiní, kteří nezklamali v době normalizace ani v roce 1989.
Kdyby se mně v prosinci roku 1989 někdo ptal kdo by mohl být presidentem, tak z hlediska tehdejších mých znalostí, bych bez rozpaků řekl, že Lubomír Štrougal, nebo akademik Číč či Jozef Lenárt ze Slovenka, a pokud by byli těžce přijatelní, pak profesor Šilhan, Čeněk Císař, Z. Mlynář a ze Slovenska Alexandr Dubček. A předsedou federální vlády? Docent František Čuba ze Slušovic. V Agrokombinátu, který vedl vládl skutečný demokratický socialismus. Měl úspěchy ve všech oblastech výroby, techniky, financí, sociální politiky apod. Samozřejmě, že byly i další vzdělané osobnosti, které by do popředí vynesl čas.
K řízení tak vyspělé společnosti, jakou byla naše republika, měli být povolání jen ti, kteří zvládli národohospodářský problém, oplývali vysokými znalostmi vědeckých disciplin, mezinárodní politiky, směny, zkušenostmi praxe. A to i v takovém subjektu jakým bylo politické seskupení. Existovaly a žily velké a zkušené osobnosti jako V. Vajnar, ze Slovenska Chňoupek a mnoho dalších. Ty však tehdejší vedoucí činitelé ústředního výboru vyloučili z KSČ. Báli se jich? To nevím, nebyl jsem u toho. Proces vylučování byl nelogický, rozkládal politický subjekt, stejně jako po srpnu 1968, zbavoval se osobností.
Nevím, ale domnívám se, že ti, kteří jednomyslně volili V. Havla v roce 1989 presidentem, podporovali ho, plnili jeho pokyny, vycházeli mu se vším vstříc, by měli nad jeho odchodem bez okázalostí truchlit jako občané našeho státu
Rudolf Hegenbart