Krátké zamyšlení před koncem roku 2020

My, tenkrát v době 2. světové války jako kluci školou povinní, jsme vůbec netušili její příčiny a souvislosti. Ale zblízka jsme prožili dobu Protektorátu Čechy a Morava, příjezdy gestapa a německých vojsk do obcí i domů, zatýkání spoluobčanů, vypálení budov německým vojskem, nesmyslné a odporné jednání gestapa. Doma i ve škole cítili napětí, strach, ale i odhodlání rodičů a třídního učitele, učitelů vůbec, vrátit našemu kraji mír, svobodu. Tehdy nás vlasteneckou píseň: 

Ty moje otčino, vy česká lada,

má duše má vás tak ráda, ach ráda. 

Kdožpak by neměl rád ten koutek český, 

vždyť je tak maličký, vždyť je tak hezký.“

Neučil v hodinách zpěvu. Tuto píseň nás učil v lese, uprostřed houštiny při branné výchově a při tělocviku. Věděl, že německý školní inspektor do lesa na kontrolu nepřijde. Prožíval radost, že jsme tuto píseň chápali, naučili se ji zpívat, že jsme o ní nemluvili ani doma. Pamatuji si ji dodnes. Dodnes si pamatuji obrovskou radost občanů z ukončení války. U nás skončila válka až 27. května 1945, kdy z obce odjelo 1.200 rumunských vojáků. Pomáhali zatýkat zběhlé německé vojáky, starali se o bezpečnost naší obce, spolupracovali s vojáky Rudé armády, prováděli svoji očistu, navazovali přátelství s občany i s námi kluky.

Začali jsme vnímat smysl poválečných aktivit občanů

Podle chování našich spoluobčanů, podle jejich optimismu a naděje jsme cítili, že přichází doba velikého přerodu, že začíná nová dějinná epocha. Válečné vítězství Rudé armády a jejích spojenců nad fašismem přinášelo předzvěst realizace veliké myšlenky mezinárodního bratrství. Staré majetkové poměry, které byly konec konců hlavní příčinou světového krveprolití, utrpěly smrtelné rány. Uprostřed kouřících trosek a duchovního zmatku občané vytvářeli předpoklady pro nový, sociálně spravedlivý svět. Dávné všelidské ideje – lidství, svoboda či rovnost teď nabývaly nového významu. Byly zbavovány nánosu frází a farizejství fašistického světa a kapitalistického hospodářského chaosu, nejistot a nezaměstnanosti. Do popředí vnášeli občané myšlenky cílevědomé plánovité organizace sociálního, národního a státního života. Tento vědecký duch pronikal do všech odvětví lidského chování, do hospodářství, kultury i do politiky. Bylo to vědomé sledování obecně požadovaných cílů a tužeb v nové historické epoše. Význačným rysem tehdejší doby se stala lidovost, často zcela spontánní zapojení všech – jak se tehdy říkalo „uvědomělých“ občanů do procesu přetváření jejich světa.

Vznikalo i vznešené a odvážné hrdinství

Rodilo se nové hrdinství, hrdinství odvážné a vznešené. Bylo to hrdinství techniků stejně jako havířů, letců či badatelů, lékařů či zemědělců, básníků či spisovatelů, umělců vůbec. Bylo to hrdinství lidské tvorby a étos práce. Bohatství života spočívalo v síle a hloubce života každého z nás. Bohatství každého z nás tkvělo v umění spojovat naše životy s životy ostatních lidí – slovu „soudružství“ bylo dobře rozumět a bylo možné ho vzít za své. Čím hlouběji jsme jako jednotlivci byli spjati s druhými lidmi, čím více byli účastni jejich štěstí, úspěchů, ale i nezdarů, tím výše rostla osobnost každého z nás, tím lidštější a důstojnější byl náš život. Byly jsme oprošťováni od předsudků a pověr, od hamižnosti a krajního individualismu a subjektivismu, od útlaku hmotného i morálního. Vykořisťování, po staletí deptající většinu lidí, se stávalo odmítanou minulostí. My starší ještě pamatujeme na budovatelské obrázky a hesla třeba i na krabičkách se sirkami „Proč bychom se netěšili, když pracujeme pro sebe!“

Zásluhou rozvoje vědy a technické civilizace rozšiřovala se a zvětšovala právně i fakticky účast všech vrstev společnosti na společenském životě. Každý člověk bez ohledu na svůj původ, na svůj jazyk, měl možnost podílet se spravedlivě na životě národa a státu. Pokud ovšem chtěl! Šlo o naprostou morální epochální změnu v poměru člověka k práci – začal se pěstovat ten nejprospěšnějších ze všech kultů – kult práce. Ctěni a oslavováni byli úderníci, lidé, kteří dělali mnohem více, než bylo obvyklé. U bran závodů byly zcela běžné nástěnky s jejich fotografiemi. Měnil se i vztah lidí ke „svému“ státu. Člověk se stal nejen národnostně, ale i sociálně svobodným hospodářem svého státu, vzrůstalo jeho národní sebevědomí.

Po 2. světové válce byla v čele dění komunistická strana – a zasloužila si to

Ze zkušeností naší obce vím, že v čele uvědomění lidí byli hlavně členové komunistické strany. Komunisté sice slovo „národ“ nevyslovovali s prsním pathosem a nepsali jej velkými písmeny, zato však šli příkladem v aktivitách k posílení práv všeho lidu a nejdříve ve Dvouletce obnovy, pak v pětiletkách burcovali jak k obnově válkou narušeného hospodářství, tak následně k výstavbě moderní, lidově demokratické republiky. V tomto vznešeném zápase za lepší život se formoval náš národní charakter. Lid se postupně stával svobodným správcem svého státu, pociťoval hrdě a odpovědně svou státnickou úlohu. Národy Československa už nežily z cizí milosti ani z vykořisťování druhých. Naopak: šly kupředu zásluhou pouze vlastního úsilí a vlastní práce, někdy rychleji, jindy pomaleji – protože ne vždy se vše dařilo tak, jak by bylo potřeba. I řídit stát a jeho ekonomiku se bylo třeba naučit – a žádný učený z nebe nikdy nespadl.

Podstatným rysem národního charakteru bylo kritické podvědomí a láska k vlasti, vyjadřovaná prací – a ne planým povídáním. Jedině hrdý a sebevědomý člověk, mající úctu před sebou samým, dovedl bez závisti a bez postranních myšlenek ctít a milovat druhé lidi. A právě tak jedině hrdý a sebevědomý národ, mající úctu před sebou samým mohl být tvůrcem mezinárodního bratrství všech lidí. Národ český, moravský, slezský a slovenský se pokusil o budování ideální společnosti, v níž nesmělo být chuďasa, který by prodával sílu svého těla a s ní sílu svého ducha. Nemělo by v ní být nikdy někdejšího rabstva – ani tělesného, ani duchovního.

Veliká úloha inteligence

Bezpochyby vedle úlohy dělnické třídy vstupovala do předních linií úloha inteligence. Vždy v historii bylo posláním pracovníků ducha vést a razit cestu. Nebylo tomu jinak ani po 2. světové válce. Nikoliv pomazaní tlučhubové, ale tvůrci a hledači nových cest vždy vedli lidstvo. Síla inteligence spočívala ve schopnosti nacházet pravdu, bránit ji a spolu s ostatními vrstvami společnosti ji prosazovat, obhajovat. 

Mnozí odpůrci socialismu a propagátoři kapitalismu dodnes mluví o nebezpečí socialismu, a o jeho tvůrcích jako o nepřátelích lidstva, národa, kultury a demokracie. Takto kdysi zle mluvili – jen jinými slovy – nejen o husitech, ale i o vědeckých průkopnících a o bojovnících za svobodu a demokracii, či za myšlenky socialismu.  Nic nového. 

Stalo se to i v období socialismu, a zvláště zesílilo po převratu v listopadu 1989. Vzpomínáte cílevědomých útoků na Agrokombinát Slušovice jen proto, že Agrokombinát se odvážil vkročit do zápasů za vědeckotechnický pokrok, a především díky tomu dosahoval pronikavých úspěchů? Reakce polovzdělanců v takových neurvalých bojích měla svoji tradici. 

Obdobný zápas se děje s pojmem demokracie a lidskými právy. Prozápadní činitelé honosí se jimi jen podle svého mínění a z hlediska svých tužeb po moci. Pomalu, dle některých z nich, bychom měli vnímat, že největším demokratem a obhájcem lidských práv byl Adolf Hitler, fašismus. 

Nezbývá než otevřeně bojovat a odhalovat tyto podivné přátele demokracie, stejně jako odhalovat a bojovat proti lži, proti překrucování historie. A zde by měli být v popředí průkopníci pravdy a faktů, především faktů a pravdy i o socialismu, intelektuálové. Kdykoliv se se inteligence nebo její část dostala do rozporu se společenským pokrokem, těžce na to doplatila. A naopak: kdykoliv inteligence stála v čele pokrokových, společenských směrů, byla to vždy doba její slávy, doba rozmachu vědy a kultury. Je potěšením, že tak píšou mnozí odvážní intelektuálové třeba na stránkách publikace Výboru národní kultury, čtvrtletníku Lípa a v některých dalších médiích.

Socialismus měl úspěchy, které se nedají smazat lží

Znamená to otevřeně, podloženě konkrétními fakty, dokladovat úspěchy socialismu – v jeho reálné, nikoliv snílkovské podobě, ale i rozebrat jeho problémy a hlubinné příčiny a všechny známé i skryté souvislosti obtíží, komplikací i jasných omylů. Socialistický stát se nemusel obávat o realizaci dlouhodobých investic, nemusel se obávat investic do vědecké a kulturní práce, která se s tisícinásobně vrátila. Dokladem obojího jsou jak veliká díla přehrad, podnikových center i zemědělství, obchodu a služeb, schopnosti konstrukce a výstavby jaderných elektráren či velkých investičních celků, tak pro svou kvalitu a láci žádaných kdysi v zahraničí, stejně jako omyly, především v neúnosně vysoké ekologické zátěži především extrémně zatěžovaných regionů, například Mostecka. 

Zvažme věcně tyto skutečnosti a také odpovědnost, kterou máme před naším národem. Schopnost nacházet a prosazovat pravdu je podmíněna širokým rozhledem.  Vedl nás k tomu dialektický materialismus. Učil nás chápat a rozumět dějinným souvislostem a nezavírat očí před skutečností, před jakýmikoliv fakty. Učil nás nejen přísně vědeckému respektování fakt, ale i k velkému mravnímu idealismu. Učil nás že skutečnost nelze jen vykládat, konzervovat, ale též na základě správného poznání energicky měnit. Učil nás vidět člověka jako střed svého zájmu a nabádal nás zaměřit všechno své revoluční a tvůrčí úsilí k jeho štěstí a radosti

Na začátku třetí dekády se pokusme si říct, proč vlastně socialismus prohrál

Rozeberme si to každý dle svého. Posuďme, kde se stala chyba a proč jsme prohráli, pokud jsme se řídili zákony dialektiky, znalostmi faktů naší společnosti, mezinárodního pohybu a zájmů velmocí, znalostmi potřeb a zájmů obyvatel naší vlasti, rozestavěním schopných, charakterních, vlasti oddaných, osobností. Dialektika, její základní zákony je velkým  bohatstvím pro pohyb vpřed i pro konání každého z nás. Posuďme jaké podmínky jsme vytvářeli k úspěšnosti práce, jakými fakty se řídili. Vím, že mnozí mají naprosto suverénní pravdy protože všechno znají, všude byli, poznali a zřejmě své pravdy neposuzovali dle „jedna paní povídala“, ale na vědomí brali stav, úspěchy i prohry. Posuzovali vše se znalostí společenských i přírodních  zákonitostí, se znalostí veřejného mínění, se znalostmi vědců, potřeb rozvoje společnosti. Domnívám, že po 31 letech by se měli mnozí znovu zamyslet a posoudit vše co psali, vlastní podíl na společenských dějích. Složitý společenský organismus, jeho pohyb, by si to zasloužil..

Posuďme konečně bez osobních urážek a bez emocí, jaké podmínky jsme v závěru socialistické epochy v této zemi vytvářeli k úspěšnosti práce, jakými fakty se řídili.

Přesto se domnívám, že tu „velká reflexe“ pořád chybí, že i po 31 letech by se měli mnozí znovu zamyslet a posoudit vlastní podíl na společenských dějích především té smutné, koncové etapy. Nejde o „analýzu pro analýzu“, nýbrž o analýzu jako zdroj poučení o tom, co bylo a je trvale prospěšné, a co nikoliv. Budiž, socialismus v řadě států svou bitvu prohrál – nutně to však neznamená, že prohrál svou historickou misi.  

Osobně často vzpomínám na svého třídního učitele, na rodiče, na poválečný pohyb v naší vesnici a v nedalekém okresním i krajském městě, na svoji práci. Vždy jsem vnímal a zapamatoval si starověké heslo, které nám bylo, k našemu snažení, doma, ve škole i v obci opakovaně vštěpováno:

„Štěstí moudrého muže spočívá v tom

mít hojnost stád, lásku ženy a svobodu své vlasti!“

Přes mnoho svých chyb a nedostatků se domnívám, že odkaz onoho hesla jsem sám nezklamal. Nezklamal jsem ani odkaz rodičů a učitelů připomínajících zkušenosti 2. světové války, okupaci německými fašisty, omezení národních zvyklostí, odstranění Československa z mapy Evropy, útrapy a zmařené životy 360 tisíc našich vlastenců. K srdci jsem si zapsal jejich slova, která nabádala nezapomínat na naši československou vlast, na svůj domov, nikdy ho nezradit, neprodat, neumožnit cizí vládu nad naší vlastí, ale v širokém spektru národů evropského společenství a slovanství pracovat za její rozvoj, suverenitu, samostatnost. Za uspokojování potřeb a zájmů našeho lidu.

Rudolf Hegenbart

prosinec 2020

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*