Měl jsem divný sen

Čím více člověk stárne, tím jsou jeho sny skeptičtější, rozpornější. Druhý den se diví a je rád, že to byl jen sen… Mnohé sny se rychle zapomínají, ale tento mně zůstal v paměti. Rád se s ním svěřím, byť se mnozí mohou smát mé hlouposti, otupělosti. Začnu s vyprávěním snu.

Když v roce 1989 kardinál František Tomášek pronášel bouřivá slova na adresu tehdejší moci a když po „sametové revoluci“ v listopadu téhož roku, nastoupil počátkem roku 1990, vedle nového presidenta, do funkce jeho kancléře jeden z rodu Habsburků, mnohým začalo svítat. Do společenských postů se vrací Habsburkové s církví! Nikdo tomu nechtěl věřit.

Po krvavé události na Národní třídě 17. listopadu 1989 byli, někteří komunisté i občané přesvědčeni, že se vrací stalinský model padesátých let, druzí se domnívali, že přišel čas rehabilitovat politiku Jara 1968. Jedni i ti druzí, v rámci tužby po moci, se orientovali, aniž znali skutečnosti, na likvidaci svých potenciálních odpůrců. Psalo se, obviňovalo se, povídalo se ledacos, vypouštěly se cílevědomé orientované fámy. Hledal se viník toho neočekávaného listopadového zvratu započatého 17. listopadu 1989. Hledání bylo beznadějné. Jen horliví svazáci, studenti, se hlásili k činům. Zapomínalo se na šlechtu, na církev, na její činnost orientovanou z Rakous či z dalších jižních států.

Opozice se pustila s vervou do zbavení moci komunistů, vyvíjela tlak na jejich odstavení ze všech rozhodujících činností státu. Rozvinula šachovou hru za odstavení i všech reformátorů, kteří měli a mohli mít autoritu, velký společenský vliv. Intrikovalo se. S reformátory neváhala opozice z počátku dokonce spolupracovat a pak se jich rychle zbavovala. V aktivitách reformátorů se vyhledávala trestná činnost. Nejednou byli označování za skryté stalinisty, zatím co ze stalinistů se stávali novodobí demokraté.
Různými podvrženými fámami se obviňovali komunisté, rozkládala komunistická strana, ale i reformní proces. Strana byla oddělována od společnosti, nazývána horšími pojmy jak fašismus. Posloužily zejména neblahé a odsouzeníhodné praktiky padesátých let. Někteří rychle „překabátění“ komunisté takovým tendencím vycházeli vstříct… V tužbě po moci se stali ze dne na den velkými obdivovateli nového presidenta z řad opozice. Nahráli mu co mohli, plnili bezvýhradně jeho pokyny, všestranně ho podporovali. Ten je ujišťoval, že půjde cestou socialismu, pokroku, aby záhy na Staroměstském náměstí v únoru 1990, tyto faktory odsoudil. Zpívaly se Masarykovy národní a také vlastenecké písně, národ čekal oprávněně na svobodu, na odstranění všemožných zákazů, na důstojný život bez jakýchkoliv přívlastků.

Vývoj pokračoval procesy nenápadných změn, postupnými krůčky bylo odstraňováno vše, co bylo vytvořeno po 2. světové válce. Z úst nového presidenta zazněla omluva Němcům, začala se zpochybňovat odbojová činnost partyzánů i úloha Sovětského svazu ve 2. světové válce. Z našich slovníků mizela úloha komunistické strany, ale i T. G. Masaryka, E. Beneše, zatemňovalo se a znevažovalo období národního obrození i období velkého budovatelského úsilí po válce. Do popředí vstoupily peníze jako rozhodující faktor v ovlivňění činnosti lidí. Zpochybňovala se úloha práce pro vývoj a dobro člověka, jednota národa, rozkládala se velká průmyslová centra, rušila výroba, rušily se zaběhnuté zahraniční trhy, vzrůstala nezaměstnanost. Téměř 80 % naší ekonomiky prý bylo v zahraničních rukou včetně bank, vzrůstala zadluženost našeho státu. Projevy tunelování, šantročení s majetkem lidu byly, v rámci tvorby nové šlechtické mocenské skupiny, tolerovány, opomíjeny, řešení krutého nezákonného obohacování bylo oddalováno až vedlo k zapomnění. Církev toužila znovu po politické a ekonomické moci.

Na druhé straně ze zvyšovala DPH, rozkládaly a likvidovaly se sociální vymoženosti našeho lidu, tradice národní kultury byla ovlivňována a nahrazována kulturou zvenčí, vlastenecká díla našich literátů byla opomíjena, stejně jako práce novinářů buditelů, či historiků typu Karla Havlíčka Borovského či Františka Palackého. V rámci odstranění lidovosti se projevovaly snahy přepsat díla našich hudebních skladatelů a dokonce, v rámci nového evropského uspořádání, úlohy šlechty a církve prý dojde ke změně programu našich národních divadelních stánků. Za vrchol projevu inteligence byli považováni ti, kteří zpívali ne v českém, ale v anglickém či německém jazyce… V těchto všech aspektech se vytrácelo i to vše pozitivní, co bylo vykonáno ve prospěch společnosti po 17. listopadu 1989. A bylo toho nemálo.

To byl ale zlý sen! Když jsem se probudil a osvěžil po špatné noci, vzpomněl jsem si na školu. Učitelé ve škole nám připomínali 8. listopad 1620. Tehdy na Bílé hoře v Praze jsme vše prohráli a zvítězili Habsburkové. K moci v české zemi se dostali Němci, cizáci a církev. Český národ byl krutě trestán. Vítěznému Habsburkovi nestačila poprava dvaceti sedmi českých pánů, rytířů a měšťanů na Staroměstském náměstí v Praze. Postupnými konfiskacemi byly zabaveny téměř tři čtvrtiny českého království. Bylo zabaveno velké množství statků, paláců. Do země české byl vnášen cizáčky duch a mrav. Rozšířením a zostřením robotních povinností, zvyšováním daní byl ubíjen lid. Mezi novými pány a lidem se rozevřela propast. Pronásledování a vylučování všech nekatolických osob se svazku měšťanského způsobilo útěk více jak 30 tisíc českých rodin do zahraničí. Mezi nimi i slavný učitel národů Jan Amos Komenský. Ztráty, které český národ utrpěl, byly veliké, poroba národa úplná. Podobnost s mým snem čistě náhodná? Dal jsem se znovu do čtení.

V časopise Žďárský obzor z roku 1903 ve stati „List z českých dějin“ František Pátek k tomuto období mj. napsal:

„Čech zvolna zdoláván byl stále, a dál už volný nebyl. V Čechii těžký padl sen, sen ochablosti, udolanosti, ba přímo – smrti národní. Hrob kryt měl pevný, veliký, v něm národ spal. Po vlastech českých zhoubná cizota pak rostla a vzmáhala se v úkor Čechů zesláblých. – Čech vyhnán z chrámů, paláců, statků svých, jež otcové mu dali hrdinní a chrabří vždycky, on stal se rabem, cizím nevolníkem a cizák vládl jim i jeho jměním.- Čas krutý byl pro náš národ český! Do ciziny vyhnáni naši velikáni, věštcové, i nebylo nikoho, kdo by národa se ujal svého, kdo zpěvem svým by novou jarost vehnal v žíly, kdo sílil by a k práci nadchl paže české zmalátnělé. Co zkvetlo dříve na Parnase českém, to jako kacířské a bezbožné od nepřátelů líných, zvláště od kněží jezovitských, do ohně metáno zhoubného! Tak Parnas český spustl, zašel téměř. – Jen tu a tam, kde srdce české vskutku bilo, jak poklad chován tajně kvítek z něho – kniha česká – před nepřátelů zraky bystrými…“

Doplnil jsem si špatný sen! Připomenul naše učitele, kteří tvrdili, že Bílá hora nám musí být poučením i výstrahou. Varovali nás před těmi, kteří prodávají sílu svého těla a s ní i sílu svého ducha. Vzpomněl jsem si na všechny prožitky rodičů, dědů i na své zkušenosti, na mnohé z naší historie. Nesvornost v našem národě vedla v minulosti k bratrovražednému boji u Lipan a odtud k Bílé hoře, nesvornost vedla i k Mnichovu apod.. Bílá hora, Mnichov 1938 dostatečně varuje.

Udržme jednotu národa i proti těm, kteří se snaží ji rozkládat. Nejen po Bílé hoře či po listopadu 1989, ale i při jiných příležitostech, na které, neznaje českou historii se, z jakýchkoliv pohnutků, mnohdy podílíme. Po roce 1990 některé významné teoretické časopisy zveřejnily sochu T. G. Masaryka jak padá k zemi a s ní i masarykovské ideje. Po vzniku 1. samostatné Československé republiky v čele s prvním naším presidentem T. G. Masarykem vyšly přiložené fotografie s textem M. Mecové:


„Kuj – tatíčku – kuj / jen – to železo- kuj

Národ Tvůj – je jako to železo / kuj ho – tatíčku – kuj!“

Kéž by tato slova byla platná i dnes.

Rudolf Hegenbart

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*