Navštívil mě dávný spolupracovník. Pracoval kdysi ve Šmeralových závodech v Brně a já ve Žďárských strojírnách. Oba podniky spolupracovaly při výrobě tvářecích strojů. Setkávali jsme se čas od času při jednáních o tvářecí technice, o technologiích i na Brněnských veletrzích. V Brně i ve Žďáru nad Sázavou. Byli jsme v jedné politické straně. Po čase jsem odešel do politických funkcí a naše cesty se rozdvojily. Po dlouhých letech jsme se setkali. Oznámil mně, že si koupil knihu „Záhady 17. listopadu“ od pana Sýse. Prý si ji rád přečetl. Po přečtení rozhovoru se mnou došel prý k závěru, že onoho 17. listopadu 89 šlo o spiknutí proti mně. „Spikli se a pak tě do toho chtěli namočit!“ Co jsem měl odpovědět? Vyslovil jsem souhlas. Od samého počátku jsem byl o tom přesvědčen. Kamuflovali, chtěli si se mnou vyřídit účty a zavřít mě. Izolovat, odsoudit ale jakoby ne jejich zásluhou, ale díky požadavkům široké veřejnosti! Nebylo se čemu divit. Dogmatikové spoléhali, že je budu podporovat a plnit jejich příkazy. Já ale šel svou cestou. Když žďárské delegace „zasloužilých“ komunistů odjížděly v sedmdesátých letech do Prahy na ústřední kontrolní komisi, jejíž předsedou byl tehdy Miloš Jakeš, žádaly pomocí vymýšlených sprostot mě zlikvidovat protože jsem neplnil jejich záměry. A tehdy jim na této komisi slíbili, že „vše dostanu i s úrokama“. Vesele si o tom vyprávěli téměř po celém Žďársku. Zpochybňovali mě, snažili se vytvořit ze mě lotra. A tak díky jim jsem šel do Brna, z Brna do Zlína, ze Zlína do Prahy. V krátkých intervalech, abych žádnou práci nedokončil a lidé mě mohli pomlouvat. Sprosté anonymy ze Žďáru mě provázely i v těchto místech i na ústředním výboru KSČ, ve vládě. Světe drž se i po 17. listopadu. Přicházely ze Žďáru tak i ze Zlína. Tentokrát prý je organizovali členové OF!! Všichni měli strach, abych nezískal nějakou funkci, ale naopak byl řešen!
M. Jakeš mě zachraňoval?
Ze Zlína mě vyprovodil bývalý předseda ústřední kontrolní komise, tehdy už tajemník ÚV KSČ M. Jakeš do Prahy, potom do vlády a zase zpět na ústřední výbor KSČ. Vždy pod jeho „lucernu“! Jistě věděl co dělá. Někteří pisatelé dnes píší a vykládají (mj. i v knize pana Sýse anonym!!!), že jsem mu měl být vděčný a neprovokovat. Však on také nejednou v různých rozhovorech připomínal „ vážná prověrka přijde!“ Přišla!!
Kdybych byl šéfredaktorem bulváru tak bych napsal, že velký podíl na společenských změnách má sám M. Jakeš, díky přešlapování a dvojakosti politiky, díky nejasně formulovaným otázkám o společnosti a straně, dále Vladimír Herman, vedoucí tajemník jihomoravské organizace KSČ a kandidát předsednictva ÚV KSČ, který v dobrém úmyslu navrhl do funkce generálního tajemníka ÚV KSČ, jinak dobrého člověka, Karla Urbánka a samozřejmě v neposlední řadě voják, intelektuál, umný člověk, Alois Lorenc z ministerstva vnitra. Nemohl bych vynechat sám sebe protože slušovická inspirace mě vedla k prosazování a propagaci jejich systému, tolik nenáviděnému.
Pamatujete si na knihu Polojasno a na některá tvrzení tisku?
V knize Polojasno se v souvislosti s řešením událostí 17. listopadu 89 mj. uvádí slova pisatele V. Bartušky: „Víte jakej to na mě udělalo dojem? Že tuhle revoluci připravil Lorenc s Hegenbartem a dalšíma partajníkama, že se předem dohodli i s některýma lidma v opozici. Protože vy sám víte nejlíp, že kontakty mezi Stb a Chartou byly velice intenzivní a zdaleka nebyly jenom pracovní,“ „Tak já ti něco povím“, křičí Danist, „Vašek mi tuhle říkal“ toho Hegenbarta nechte na pokoji, ten pro vás udělal tolik, že se budete jednou divit, až to všechno řeknem. Zatím o tom musíme mlčet. To je co? Takže si tu přestaň hrát na chytrýho. Nikdo o to nestojí..“ V další části byla v publikaci uvedena slova člena komise, který mj. řekl: „Pochopte, kluci, kdyby se ukázalo, že tuhle revoluci udělal Lorenc s Hegenbartem, uškodilo by to dobré věci. Nemá smysl předčasně bourat mýty. Lidé věří, že je to dílo studentů a Občanského Fora, tak proč jim tuhle víru brát.“
Dne 25. dubna 1990 otiskly Zemědělské noviny stať, v níž bylo oznámeno, že pisatel se dozvěděl „z poznatků vyšetřujících komisí a jednoho poručíka Stb“, že 17. listopadu „byla připravena operativní akce s cílem vyprovokovat reakci veřejnosti, kterou by bylo možno v následujících hodinách využít zatím k nejasnému záměru. Znovu se tak potvrzuje hypotéza o puči, který nechtěně smetl pučisty…“
Záměr?
Záměr byl pro mě jasný. Naštváním veřejnosti, prostřednictvím bitek na Národní třídě 17. listopadu 89, veřejně pranýřovat Hegenbarta, odsoudit a splnit několikaleté přání žďárských dogmatiků, kteří vytrvale jezdili na ústřední kontrolní komisi ÚV KSČ, neúnavně vymýšleli sprostoty, psali anonymy, otravovali mně život, zpochybňovali mě před veřejností. Při přesunu na krajský výbor v Brně jsem se nestačil podívat z okna budovy a přišel obrovský anonym jak „čachruju“ se stavebním materiálem byť jsem nic nestavěl, jak neuznávám staré komunisty a protivím se jejich názorům, jak se rozvádím, byť s manželkou žijeme v pohodě i s jejími velkými zdravotními problémy, již 51 let . Ještě jsem nedojel do Zlína a už staří komunisté věděli, jaký darebák k nim přichází.
Kdo zná pravdu o roku 1989 a o 17. listopadu?
Měl jsem se stát pádnou obětí 17. listopadu, aby strůjci onoho dramatu žili na věčné časy. Tušil jsem, že vše je cílevědomě koordinováno. Ti „praví“ i ti „leví“ vymýšleli o mně teorie, mluvili polopravdy, lhali, znevažovali moji práci, se snahou vytvořit o mně obraz hloupého demagoga, skrytého stalinistu, pak vůdce 2. centra ve straně, analfabeta, člověka, jak v roce 2009 napsal jeden bývalý činitel komunistické strany, kterému chybí morálně volní vlastnosti. A redaktoři různých sdělovacích prostředků to brali! V roce 1990 naorganizovali dopis, který mně oznamoval, že ve Žďáru a ve Žďasu nikdy a z ničím neuspěju. OF Žďárských strojíren vyzývalo všechny podniky, aby přijímaly rezoluce požadující, abych byl řešen. Jako v padesátých letech! Nebyl zájem, abych našel uplatnění.
Dovolím si dát k dispozici názor ruského občana, který v roce 2004 reagoval na zveřejnění mých zkušeností z roku 89 na mé internetové stránce. Mj. psal:
„…Chtěl jsem vám vyjádřit soucit, pane Hegenbart, ale teď nevím z čeho. V roce 1989 jsem pracoval v Československém rozhlase (ruská redakce), nepokládal jsem že spiknutí několika osob lidí může vyvolat takový převrat. Nepatřil jsem k „nejinformovanějším“, ale ve srovnání s uklízečkou viděl a věděl jsem samozřejmě víc. Nemáte si co vyčítat. Vy ale víte, že smysl pro realitu mají právě uklízečky. Čím výše to jde od nich nahoru, tím více se život vidí schematicky. A pak přichází to překvapení: Ježíš,vždyť jsem čekal výsledek úplně jiný! Slabost uklízečky je právě v tom, že má nepřekonatelnou chuť věřit slibům mocných. Pak je schopna podpořit i ďábla, slíbí-li ji větší prosperitu. Vzpomeňte si na výrok (jednoho z presidentů) o „králíkárnách“…
Váš trumf je ve znalosti pravdy o tom, co a jak se odehrálo v roce 89 a co tomu předcházelo. Nenacházím však ve vaší stati úplný popis. Možná nepovažujete tuto stať za zrovna nejlepší místo pro „pravdu úplnou“, možná se bojíte (což se dá lidsky pochopit)…..“ Co dodat? Nic?
Slušovice – příklad společenských změn u nás
Mnozí ironizují moje přesvědčení o správnosti podpory slušovické cesty. Ale ve Slušovicích šlo o pokrok a o naplňování skutečných socialistických ideálů, které nenáviděli levicoví i pravicoví dogmatikové. V knize Albertov:16:00 vydanou nakladatelstvím Lidové noviny v roce 2009 jsem mj. napsal:
„Z mého hlediska proces společenských změn u nás začal koncepcí slušovického Agrokombinátu. Byli první v republice, kteří se odklonili od dogmatických pouček té doby a k uspokojování potřeb a zájmů společnosti a družstevníků šli cestou vědeckotechnického pokroku s rozhodujícím ukazatelem zisku. Využili všech intelektuálních sil, které v té době byly k dispozici. Doložili životaschopnost politiky „Pražského jara 68“, v mnohých směrech demokratičnosti tuto politiku překonávali. Měli podporu většiny národa a především mladé generace… Na Zlínsku nepochybně začal proces společenských změn…Je na čase, aby lidé požadovali dnes nové změny a to bez všech, kdo přivedli společnost do krizových stavů. Příklad Slušovic je aktuální….Tam začala skutečná revoluce, která usilovala o blaho lidu, byť zásluhou jiných nedokončená.“
Názor redaktora z Ruské federace, který asi nikdo s velkých činitelů nečetl
Těm, co se zlobí a vzpomínají na léta své vlády připomínám článek V. Fjodorova, který zveřejnil časopis Signál č. 45/89. Tehdy mj. napsal:
„Socialismus vstřebává, využívá pro svůj rozvoj všechno kladné, co vytvořil člověk za kapitalismu, úspěchy tržní ekonomiky a zbožně peněžních vztahů, zákon hodnoty a další užitečné prvky….A ještě jedno důležité poučení Října 1917, které realizuje sovětská přestavba. Socialismus bez demokracie vede k politické stagnaci a degradaci… Demokracii zrozenou Říjnem potřebujeme i dnes, když náš lid musí uskutečnit historický průlom, vystoupit na kvalitativně novou úroveň rozvoje. Konkrétní projevy úplné obnovy… se dotknou skutečně všech stránek našeho života, ideologie, politických struktur, ekonomiky i kultury. To bude nová demokratická atmosféra ve společnosti…“
Myšlenky pisatele připomínám všem „revolucionářům“ jen proto, aby alespoň částečně pochopili, že Listopad 89 by nebyl možný bez zásadních změn v politické orientaci v Sovětském svazu.
Generál Lorenc pronesl pravdivé myšlenky
Vzpomněl jsem si na slova generála A. Lorence. Kdesi je pronesl a já s nimi souhlasím. Parafrázuji jeho myšlenky:
„Když si uvědomíme, že k zásadním změnám došlo v celé Evropě a pochopíme vliv geopolitického vývoje na situaci v Československu koncem 80tých let, potom je podstatné, že u nás nebyly oběti na lidských životech. To se nedá říci o jiných zemích střední a východní Evropy. Možná to odráželo podvědomí či uvědomění, že jsme se dostali k limitu systému, který se dost odlišoval od klasického konceptu socialismu, chyběla mu vize budoucnosti… Svět je v krizi… Jsem přesvědčený, že z této krize, ve které se svět nachází vyjde cosi, co se sice nebude nazývat socialismem, ale většinu prvků bude obsahovat….“
Setkání po létech skončilo
Ani se mi nechce věřit s jakými úvahami skončilo mé setkání s dávným spolupracovníkem. Ještě že vyšla kniha pan Sýse….