Politikem od mládí
Národní obrození za Rakousko-Uherska a první republiku vnímám z vyprávění rodičů, od učitelů školy a z vlastního základního a vysokoškolského studia. Zažil jsem Protektorát Čechy a Morava. Poválečné události až do dnešních dnů jsem už sám prožíval, a tak mohu ze svého osobního pohledu mnohé posuzovat. Mohu konstatovat, že v určitém směru jsem byl v politice od dětských let. A to od chvíle, kdy jsem se stal členem Foglarova klubu s podnětnými myšlenkami Rychlých šípů a Hochů od Bobří řeky, přes Svaz mládeže, kulturní i sportovní instituce a angažovanost v nich, až po práci v orgánech komunistické strany všech stupňů a vládní činnost na úrovní české vlády. Prošel jsem zemědělstvím i prací ve významném průmyslovém podniku. Mohu tak posoudit, jak se do politiky vstupuje, jak se v ní žije a co tato práce od politika vyžaduje. Mohu potvrdit, že politika je jednou z těžkých, nejnáročnějších prací vůbec. Ve své činnosti prochází politik mnoha problémy ve svém vlastním „já“ i ve způsobu svého života. Nějaký čas jsem vždy potřeboval k pochopení, že nepracuji pro sebe, ale pro všechny ostatní. To předpokládalo neustále se učit, vzdělávat a být neustále s občany, poslouchat jejich názory a porovnávat je se svými názory i se všeobecným zadáním řídících orgánů.
Co je předpokladem politika
Zjišťoval jsem, že politik musí neustále získávat vše nové, co se objeví v zahraničí, v ekonomice, v oblasti vědeckotechnického rozvoje, v politice, v akademických kruzích, ale i ve všech sociálních skupinách společnosti. Při každém rozhodování jsem se snažil vidět cíl a smyl své práce a vše posuzovat s velkou rozvahou a všestrannou uvážlivostí. Jednoznačně jsem podporoval demokratický socialismus. Na tom nemám co měnit ani dnes. Poznal jsem, že politik malého státu jako je náš, to má mnohem těžší a složitější než politik velmocí. Politik naší vlasti musí neustále usilovat, aby náš stát byl uznávaný ve světě a občané různého zaměření byli spokojeni. Jim je třeba stále připomínat vznik a obnovu republiky, historické souvislosti, které přesvědčí občana, že stojí za to žít a pracovat ve prospěch vlastního státu. Snažil jsem se připomínat vzory svých předchůdců, nejlepších otců národa, kteří stáli v čele významných historických období a událostí. Dovolím si připomenout slova presidenta dr. E. Beneše platná dodnes: „V moderním životě a v demokratických státech je skoro nemožné… zabývat se politikou s nároky na významnější místo bez velmi tuhé intelektuální práce, bez velmi značného vzdělání, bez velmi širokého obsáhnutí všech odvětví politických a sociálních věd, bez speciálních schopností, velké životní zkušenosti… Stát a národ bez takových vůdců je prostě špatně veden. Neboť otázka úspěšnosti demokracie je především otázkou dokonalosti jejich a zralosti jejich lidových mas…“
Moje halucinace
Nejednou se mně dnes jeví, že našim politikům mnohé z toho chybí. Sice řeční, ale já se domnívám, že přemýšlí především o sobě, ne o národě. Jako by sloužili jiným zájmům, a ne vlastnímu národu a vlasti. Bouří proti komunistické straně, proti Rusku a mnohdy neví co činí. Ač vypráví, že vše činí ve jménu národa, tak se mně zdá, že podivně řeší věci, a bez národa. Dokladují to některé ekonomické a sociální otázky našeho lidu. Při konfrontaci utíkají od odpovědnosti. Nejednou se odvolávají na EU, nezveřejňují své osobní názory, teoretická a historická východiska.
Po Mnichovu 1938 to Klement Gottwald vyjádřil precizně: „Ze strachu před komunismem půjdou Francouzi a Angličané s Němci… Poznal jsem, že velké státy ani v přítomné době nepočítají s malými státy a národy. To je debakl demokracie… Raději stát obětují… bojí se sociální revoluce.“
T. G. Masaryk nám má stále co říct
Gottwald tlumočil první zradu našich přátel na našem národě. Naznačil, jak to s malými státy vlastně je. Současní mocní ani různí pisatelé neodsuzují radikálně Mnichov 1938, který vedl k likvidaci Československa, nehlásí se k socialismu ani k T. G. Masarykovi. Připomínám, že T. G. Masaryk byl velký státník, vzdělaný a zkušený politik. Je třeba si ho dodnes vážit a jeho zásluhy patřičně oceňovat. Především všichni politici a pisatelé by měli zpytovat své svědomí nad svojí činností a charakterním jednání, nad slepým plnění příkazů cizích. T. G. Masaryk došel i k závěru že ani malý stát nemůže být plně hospodářsky závislý. To je zamyšlení pro ty, kteří prodali nebo rozkradli průmyslové celky různých odvětví a propagují stavbu skladišť a montoven na naší úrodné půdě. Při svém zamyšlení nemohu jinak než připomenout slova našeho prvního presidenta T. G. Masaryka: „Že by národ menší nemohl pracovat v kultuře samostatně, že by se nemohl dobýt samostatnosti – tomu nevěřím. Vždyť historie dává, že národové menší předčili také větší. Co je velké, může být malé, to vidíme na Francii a na Anglii. To není ještě zlo, být národem malým. Malost je v tom, že člověk neprohlédne a nehledá prostředků k odstranění své malosti. Velký národ má stejně velké problémy jako národ malý. Proto nejen malý národ má své problémy a boje. V tom boji se musí pořád myslet a běda národu, který se stane pohodlným a pyšným.“
Pohled na politiku v roce 1968 a na jeho zkušenosti jsou stále aktuální
Vrátím se k roku 1968. Mimo vysokoškolského studia jsem se v té době stal instruktorem ÚV KSČ pro zajišťování politiky Ledna 1968 v okrese a v závodech. Bylo to významné období, nezapomenutelná doba. Vše začalo v roce 1967. Za vlády A. Novotného byly nastoleny první demokratické prvky. Zasvěcení si pamatují jeho rychlé odstavení a doplňky, že je neschopný. On ale bránil socialismus. Nastoupil A. Dubček. Dubček respektoval přání idu po svobodném rozhodování ve své zemi. Jeho termín „socialismus s lidskou tváří“ vyjadřoval nejen touhu po demokracii, svobodě, sociální spravedlnosti, právní jistotě, ale odlišoval se i od tehdejšího pojmu „reálný socialismus.“ Záhy přicházely informace, že po Dubčekovi se budou dít „věci“. Byla složitá situace. Složitá situace v průmyslu byla ovlivněna již v roce 1949 vyhlášeným prvním embargem západních zemí. Poklesla výroba a tím i životní úroveň. Je také známá praxe občana USA Allana Dullese, který mj. stanovil úkol změnit politické systémy ve východní Evropě, včetně Československa. Všechny americké tajné služby byly aktivovány a použity k vnitřní destabilizaci hned po skončení 2. světové války. I agenti dalších zemí Západu hledali cesty a způsoby jak různé slabosti a rozpory u nás využít k likvidaci socialistického vývoje, využít k tomu mladou generaci a inteligenci. Nepochybuji, že velkou součástí jejich práce byla likvidace politiky Ledna 1968 a vstup vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Nastala totální prohra socialistické demokracie, a především zničení našeho přátelského vztahu k národům Sovětského svazu a utlumení vedoucí úlohy komunistické strany ve společnosti. V rámci rozbití jednoty Slovanů dodnes bijí nepřátelé všestranně do Ruska. Tehdy jsem si dlouho schovával slova sportovního redaktora Karla Mykisky. Na téma vstupu vojsk Varšavské smlouvy k nám napsal: „Bylo to nečekané. Rána v srdci je ještě živá. Jenže deprese není žádný program. To je to poslední, co naše země, náš národ, zrovna potřebuje. Kdo šel za obrodu s čistým srdcem a nejupřímnějšími myšlenkami, nemá se za co stydět a, věřím, ani se čeho bát. Čas analýz teprve přijde. Teď je třeba zmírnit bolest otevřené rány. Známe však lék? Myslím, že ano. Práce to je, poctivá a neumdlévající. Nesmíme zůstat chudou zemí. Jinak se šance Čechů a Slováků odsunou do nedohledna. A buďme čestní a upřímní k sobě navzájem i ke všem ostatním. Mysleme na své děti a zůstaňme věrni socialismu s lidskou tváří. Držme pohromadě.“
Vývoj po vstupu vojsk na naše území v srpnu 1968 byl složitý
V rozporech pokračoval další vývoj v naší společnosti. Západ embargoval výpočetní a přístrojovou techniku a jiné produkty. Nedosahovalo se potřebné prosperity národního hospodářství a neuspokojovaly se všechny potřeby a zájmy lidu. Rostla nespokojenost a obviňoval se socialismus. Takový proces pomáhaly roztáčet zpravodajské agentury západu i východu. Vše vyvrcholilo v listopadu 1989 státním převratem. Je mně líto, že politikové o tomto, různě prokombinovaném dění a spolčení mlčí a záda komunistů využívají neoprávněně pro vlastní vzestup.
Složitost a nepřehlednost kombinací politiky mně připomíná i zvláštní jednání M. Jakeše v tomto období. Z vlastních poznatků vím, že chtěl, aby se vše na ÚV KSČ dalo do pořádku, aby nové síly, které přijdou nemusely kritizovat a řešit případné nešvary ve vnitřní agendě orgánu. Když jsem se ho ptal kam by měla směřovat politika tak řekl, že maximálně do období roku 1968. Bylo to zvláštní. Šest měsíců před tím mně říkal, že v Sovětském svazu spadne s Gorbačovem letadlo a bude pokoj s přestavbou. Neměl však zájem o zvýšenou aktivitu komunistické strany a stále odkládal některé potřebné personální změny ve straně a ve státě a v jeho mocenských orgánech. Asi byl smířen s předáním moci opozici na 40 let, jak se šuškalo mezi pracovníky ÚV KSČ, aby se předvedly charaktery lidí, poznalo se kdo čím je a kam směřuje. Dnes už to dokonale známe! Nereagoval ani na má slova složená s kolektivem oddělení, která jsem použil na poradě tajemníků ÚV KSČ a která jsem několikráte opakoval. Tehdy jsem řekl: „Vedení KSČ chybí odvaha říci veřejnosti pravdu o společenských problémech. Ani nechce pochopit, že základní, léty tlumený rozpor mezi úrovní výrobních sil a úrovni výrobních vztahů, přerostl do sféry politické a hrozí velkým výbuchem. Názory odborné veřejnosti i občanů se neberou vážně, ignorují se. Praktická činnost stranických organizací se utápí ve stereotypech známých před společenskou přestavbou.“ Nereagoval, mlčel. Dal ale podnět, aby byl v politice využit Václav Havel a aby nedocházelo, v druhé polovině roku 1989, k jeho zadržování či k jeho zatčení. Dostal zelenou. A noviny v zahraničí psaly, že bude presidentem. V pozadí mohly být dohody přijaté některými činiteli s opozicí a se zahraničními centrálami v polovině roku 1989, které nepochybně musel znát. Co se v polovině roku 1989 rýsovalo? V rámci znovuobnovení kapitalismu pominout úlohu národního obrození i významnou úlohu KSČ v odboji a při osvobození naší vlasti ve 2. světové válce, zapomenout a nepřipomínat budovatelské úsilí komunistů při tvorbě moderního státu, zbourat vše, co toto úsilí připomíná. Využít manifestace studentů 17. listopadu 1989 a zajistit velký výbuch s obviněním mnohých nepohodlných, který dá impuls k velké nespokojenosti lidu s režimem. Po převratu nedovolit, aby do vládních funkcí byli připuštěni stávající a reformní komunisté, kteří by nepřipustili návrat do kapitalistických a feudálních pořádků. Domnívám se, že již tehdy bylo dohodnuto rozdělení státu.
Atmosféra byla zvláštní i v ÚV KSČ
Co bylo možné v takové době dělat? Téměř nic. Vše bylo rozhárané a rozhodnuté. Můj verdikt byl jednoduchý. Po dvou infarktech jsem ležel v nemocnici a již nikdy se do politiky nevrátil. I přes vážnou nemoc jsem byl sledován, obviňován, vyslýchán a prošel domovní prohlídkou, s obviněním, že „listinná dokumentace 17. listopadu 1989 je v mém držení“. Od organizátorů to bylo neslýchané, ubohé, zbabělé. Politika V. Havla a V. Klause i svazáků, byla pro mě nepřijatelná. Začal rozklad státu, tragické to události. Dodnes se zpochybňuje vše, co souvisí se socialismem, znevažují se osoby, které se v socialismu angažovaly. Krátkozrakost se projevuje odmítáním historického hodnocení, není nastolena žádná perspektiva národního státu, dříve odumírání. Neobhajují se zájmy občanů, ale tlačí se na respektování návrhů EU. Život člověka se snaží měnit na základě vytváření nových přístupů. Píše se a píše, mluví se a mluví rádoby v zájmu lidu, ale lid se diví. Vše je regulováno, aby normální člověk mnohému absolutně nerozuměl, ale naopak aby poslouchal a naplňoval fráze.
Politici nastolili koncepci neoliberalismu
Vládu v zemi převzali naprosto nezkušení, i náhodně vybraní činitelé. Neoliberalismus se začal prosazovat nejen v ekonomice, ale i v oblasti sociální politiky, kultury apod. Přebírají se zkušenosti cizích zemí, což vždy přinášelo a přináší velké škody. Úspěchy socialismu byly vyřazeny ze slovníku, ale jsou zveličovány a vysmívány jeho nedostatky. Ač u toho mnozí byli.
Denně zaznamenáváme různé nepochopitelné problémy. Každý má právo věci posuzovat, i já. Já posuzuji politiky jako člověk, který v politice dlouho pracoval a prožil mnohé. Věřil jsem v úspěch demokratického socialismu. Posuzuji, zda práce současného vedení a různých pisatelů je prospěšná pro občany našeho státu. Jsem rozčarován nespokojeností lidu. Některé údaje jsou šokující a zůstávají bez rázného řešení. Rozkradený průmysl, korupce, rozdělení společnosti na bohaté a chudé, snižování životní úrovně, likvidace družstevního zemědělství (které bylo první ve světě), to vše je varovné.
Politici nezveřejňují, kdo to provedl a s jakým cílem. Politici si nevedou jako činitelé malé suverénní země, ale jako vykonavatelé cizích zájmů. Zdá se, že vědomě nechávají okrádat náš stát. Předvádí se v televizních debatách vzájemným obviňováním, hádkami, a při tom se na tragédii státu podílí všichni. Zájem občanů o politiku upadá. Ztrácí vizi pokroku a českého státu. Pokrok lze hodnotit jen podle toho, jak se uspokojují potřeby a zájmy člověka, jak se mění sám člověk, jaká je jeho úloha ve společnosti. Rozhoduje-li pravda, slušnost, pomoc jiným, kvalifikovanost politiků, neobohacování se na práci jiných. Kritériem pokroku je vždy spokojený občan nikoliv technika, různé montovny, sklady a podobné věci.
Současný stav společnosti nepovažuji za proces, který vede k lepšímu a dokonalejšímu obrazu české společnosti, ale spíše naopak. Český národ v historii přežil všechny možné útrapy. Díky své víře, statečnosti a odvaze, pracovitosti, ještě žije. Snad není na škodu připomenout si Dantova slova: „Žár pekelných plamenů ať zachvátí ty, kdo neteční stojí ve chvíli velké mravní krize.“ V závěru připomenu slova, která jsem použil v roce 1969 na konci své diplomové práce, z knihy Adama Schaffa Filosofie člověka: „Nedokážeme zlikvidovat veškeré utrpení na světě, ale známe cesty, které vedou k likvidaci nejhoršího utrpení. Nejhoršího proto, že je masové. Nedokážeme každému zaručit osobní štěstí, ale známe způsoby, jak vytvořit lepší podmínky pro realizaci štěstí ve všelidském měřítku. Zdánlivě skromná a zároveň strhující vize. Jmenuje se socialistický humanismus!“
Každý samostatně můžeme přemýšlet o současném stavu společnosti, o práci politiků. Každý sám za sebe. Já jsem svůj osobní názor napsal. Vím, že je nedomyšlený. Co ale chcete od starce?
Pro přátele k osobní informaci se zamyslel a napsal
Rudolf Hegenbart
červenec 2023