Každý státní svátek dává příležitost k úvaze o jeho obsahu. Člověk se může zamyslet, mnohé přečíst a také hledat historické souvislosti, nacházet spojitost mezi minulosti se současností. Pro mě osobně je takovou možností i den upálení M. J. Husa. Mohu se zamyslet nad obsahem pravdy nebo nad lidským konáním v současnosti a minulosti. Za významný považuji citát M. J. Husa z Výkladu viery z roku 1412. „Protož věrný křesťane! Hledaj pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti, nebť pravda tě vysvobodí.“ Kladu si otázku zda se snažím hledat pravdu i v dnešním světě. Jsem na pochybách.
Před časem jsem četl stať spisovatele Karla Čapka z roku 1938 pod názvem Motlitba za pravdu. Byla podnětná. Dávno sice zanikly doby, kdy se valívaly pluky Božích bojovníků, kdy palcáty neoblomných, silných husitů drtívaly vše, co páchlo nakažlivou cizotou, kdy za pravdu a svobodu národa na bojištích 2. světové války a v německých koncentračních táborech umírali tisíce vlastenců, ale doba nutí k této minulosti se vracet a hledat pravdu o příčinách konfliktů i hrdinství našich vlastenců a spojenců. K památce M. J. Husa napsal ve Žďárském obzoru dne 1. července 1903 František Pátek tento verš: „Co velkého kdy vzešlo v lidstva valném davu, je z duší trpitelů, mučedníkův./ Krev svatozář je rudá, jež jich krášlí hlavu,/jež stlumí na konec křik závistníkův a obrům myšlenky dá nesmrtelnou slávu…/ Tak zvítěziľ s i Ty, náš velký Jene!/ Když plamen sžeˇh tvé tělo umučené, / Tvé myšlenky, jak fenix vznešený, se vznesly výš, nad rudé plameny,/ by obrodily svět, jhem sevřený!“
Ve stati List z českých dějin stejný pisatel o období po Bílé hoře mj. uvedl: „Čech zvolna zdoláván byl stále, a dál již volný nebyl. V Čechii těžký padl sen, sen ochablosti, udolanosti, ba přímo – smrti národní. Hrob kryt měl pevný, veliký; v něm národ spal. Po vlastech českých zhoubná cizota pak rostla a vzmáhala se v úkor Čechů zesláblých. – Čech vyhnán z chrámů, paláců, statků svých, jež otcové mu dali hrdinní a chrabří vždycky, on stal se rabem, cizím nevolníkem a cizák vládl jim i jeho jměním. – Čas krutý byl to pro náš národ český! Do ciziny vyhnáni naši velikáni, věštcové, i nebylo nikoho, kdo by národa se ujal svého, kdo zpěvem svým by novou jarost vehnal v žíly, kdo sílil by a k práci nadchl paže české zmalátnělé. Co zkvetlo dříve na Parnase českém, to jako kacířské a bezbožecké od nepřátelů litých, zvláště od kněží jezovitských, do ohně metáno zhoubného. Tak Parnas český spustl, zašel téměř. – Jen tu a tam, kde srdce české vskutku bilo, jak poklad chován tajně kvítek z něho – kniha česká – před nepřátelů zraky bystrými…“
Citaci jsem vybral vědomě. Z mnoha pohledů se mně zdála aktuální. Všeobecně je známo, že Husovo myšlení vyústilo v ostrou kritiku tehdejší společnosti, feudálního řádu a jeho nositelů. Ze školy a ze studia jsem pochopil, že jeho myšlení bylo prodchnuto hlubokým citem vlasteneckým. Svou rodnou zemi, její lid, jazyk, vroucně miloval. Byl věrným strážcem mateřčiny, nabádal k čistotě českého jazyka. To je jeho veliký odkaz, stejně jako našich buditelů, jeho následníků.
Jejich pojetí národa, vlastenectví, v porovnání s některými současnými jevy života mě vede k úvahám například o vracení majetku bývalým šlechticům, k úvahám nad otázkami pravdy a lži v současném světě. Kladu si otázku proč někteří současní činitelé veřejného života mluví o této zemi a ne o naší zemi, o mé zemi, proč míní nejen vracet, ale i prodávat naši půdu a podniky cizím zájemcům? Proč jsou některé podniky pojmenovávány cizími výrazy, proč v našich sdělovacích prostředcích zní stále více písně v cizích jazycích, proč se vytrácí národní kultura a její tradice, proč si mnozí myslí, že vrcholem intelektuální vyspělosti a jakéhosi moderního světa je mluva v cizí řeči? Cožpak nemáme bohatý český jazyk? To už tady bylo! Jakékoliv ohlupování řadových lidí by mělo být vymazáno z našich slovníků i praktických činností. Všichni milujeme pravdu, toužíme po pravdě. Pravdu vyžadujeme i od našich činitelů.
Procházel jsem internetem. Čistě náhodou se zastavil na stránce www.kcprymarov.estranky.cz. Zaujal mě zde zveřejněný projev bývalého pana presidenta z prosince 1989. Pozorně jsem ho pročetl a připomenul si slova o pravdě a lásce, tehdy tak silně hlásaná. Opakoval jsem si odstavec po odstavci a některé myšlenky si vybral. President například mj. řekl: „Dvacet let tvrdila oficiální propaganda (před listopadem 1989, moje poznámka), že jsem nepřítel socialismu, že chci obnovit kapitalismus, že jsem ve službách světového imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků. Byly to všechny lži… Za svůj třetí úkol považuji podporu toho, co vede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, těžce pracujících příslušníků národních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní… Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální otřesy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z vás obávají. Všichni chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami… Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoliv jiného. Jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, že se bude zdražovat. Dávejte si na ně pozor!… Žádné gigantické zdražování nebo dokonce nezaměstnanost, jak to panikáři systematicky šíří, nic takového nepřipravujeme. Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme…“
Porovnám-li slova s některými praktickými činy ve společnosti, jsem na pochybách. Zřejmě mně chybí komplex informací. Může se někdo divit, že jako nezasvěcenému člověku se vynořuje otázka, zda nejsou mnohá slova činitelů v rozporu s konkrétními činy, zda za některými aktivitami za novou Evropu nejde o postupný návrat do pobělohorské či již známé hitlerovské „nové Evropy“? Z čeho pramení podstata těchto tendencí? Že by z tužeb labužníků moci a peněz, z pohrdání s pojmem pravdy? Bojujeme dostatečně proti takovým úskalím? Bereme si příklady z minulosti, z naší historie, z bojů našich velikánů a vlastenců?
Pevným článkem Evropy od Atlantiku po Ural jsme v minulosti byli a můžeme být nadále. Nejen jako habsburští poddaní či euroobčané, stydící se za národnost, jazyk, ale i jako Češi, Moravané, Slezané hrdi na svůj národ, vlast, kulturu, tradice. Ve svém soukromí dedukuji, z mnoha jevů, jakoby snahu trvale opomíjet velikány naší kultury, historie, bojů. Zaráží mě, že se málo píše i o myšlenkách Karla Havlíčka Borovského. Považoval jsem ho, a považuji, za obhájce myšlenek M. J. Husa, za jednoho z nejstatečnějších lidí své doby. Nikdy neváhal zasáhnout kritikou tam, kde lid trpěl bezprávím. S jeho jménem šli mnozí vlastenci do boje za naši svobodu i za vzděláním.
Proto i svoje zamyšlení nad státním svátkem upálení M. J. Husa končím citací právě Karla Havlíčka Borovského. Byla zveřejněna v Národních novinách dne 5. dubna 1848 a myslím si, že je aktuální stejně jako slova o pravdě řečená M. J. Husem. „Národe můj! Zapomeň na dvě století hanebné poníženosti! Vyhub z paměti své upomínky na tyto nešťastné časy, kterážto upomínka jako skála dusí důvěru tvou v sebe. Odlož se sebe přílišnou skromnost, která se nesluší potomkům Táborů! Zapomeň již na to, čímž jsi byl po bitvě na Bílé hoře, ale pamatuj na své staré časy, kdežto hledali vznešení přízeň tvou a mocní se báli nepřátelství tvého. Vyhledej v dějinách svých velikých ony listy, na kterých zaznamenáni jsou velicí činové otců tvých; těmi tuž nyní mysl svou, těmi podněcuj ducha svého, těmi připravuj sebe též k velikým činům!“
Rudolf Hegenbart