Když pánové pověřeni Jindřichem z Lipé na sklonku léta 1366 napsali, že „chtěji co nejrychleji vyříditi záležitosti, které se týkají na jedné straně cisteriánského kláštera ve Žďáře a na druhé straně pana Jindřicha z Lipé a že v této věci je svědecká výpověď jistá na základě přítomné znalosti a naší přivěšené pečeti..“, zřejmě netušili, že po více jak 600ti letech se mnohými občany bude diskutovat místo, kde vlastně pramení jedna z významných řek – Svratka.
Se zájmem jsem si přečetl onen zápis pánů Johana von Pirkensteina a Čeňka von Lichtenburga z 9. srpna 1366. Pánové tehdy řešili územní hranice lesního katastru mezi žďárským klášterem a novoměstským panstvím a vlastně vytýčili hranice katastru i území budoucí osady „Lesní ves“ Wlaldorf s církevním střediskem Dvůr, následně další osady Czykhaki, jako základních pilířů dnešního Cikháje. Ze zmíněného, z latiny přeloženého zápisu, mě zaujala mj. i citace:
„Avšak od oněch hranic k prameni, který je pod Svatou horou (nyní Žákova hora) onen potůček, který vytéká z tohoto pramenu až k potoku, kterému se říká Černá Svratice a tentýž potok ještě k témuž místu, kde tento potok, tj. Černá Svratice, se slévá s řekou Svratkou, tak všechny lesy obklopené z levé strany cestami hranice přidělené, jakožto i připsané skrze nás určeny za dědictví kláštera a z pravé strany pána Jindřicha z Lipé…“
Z těchto slov jsem vytušil, že už tehdy se do řeky Svratky vlévalo několik pramenů či pramínků, aniž by chtěli, tehdejší pánové určovat, který pramen je hlavní či vedlejší, který se hodí či nehodí k jistým i účelově zaměřeným, polemikám.
Ve školní kronice obce Cikháj z roku 1908 je mj. napsáno: „V obvodu obce zdejší na lestnatých stráních vyvírá mnoho pramenů dávajících vznik četným potůčkům. I dvě řeky zde vznikají, Švarcava ve Stříbrné studánce na Žákovici a Sázava ve Křemelové studánce na Žlebině. Pramen Švarcavovy spojiv se s pramenem z Černých bahen u Frýšavy, přijímá nad Herálcem potok tekoucí z jihozápadního boku Žákovy hory přes Pihoviny ke Stupníku. Tento potok míval as po roce 1838 ještě jeden přítok, který však tehdy schválně byl odveden tak, že spojil se s pramenem ze Křemelové studně ještě jinými silnými prameny z Žákovy hory zesíleným a vpadá nyní do rybníku nade mlýnem, aby rozhojnil jeho hnací sílu. Místo ono, kde tok byl změněn a kde staré koryto potoka je dosud patrno, zve se „U sražené vody“ a je pěkným příkladem vodního předělu. Voda tekoucí Švarcovou do moře Černého svedena tu byla do Sázavy a tak do moře Severního, lid dosud žertem naříká, že tu Morava byla o vodu onu ošizena…“
V obecní kronice obce Cikháj se v zápisu z roku 1933 mj. píše: „do mlýnského rybníka ústí potok vzniklý spojením pramenů s Žákovice s pramenem Sázavy, vyvírajícím „Na Žlebině“ a Křemelové studni. Jeden z pramenů s Žákovy hory, který se původně vlíval do Švarcovy (Svratky) byl sveden asi r. 1838 úmyslně a uměle do rybníka, protože ten měl na mletí málo vody…“
Ve Vlastivědě moravské psanou J. F. Svobodou a vydanou Musejním spolkem v Brně v roce 1937 se v kapitole „Vodopis“ mj. píše: „…četné studánky zachycují prameny zdravé vody, které vyvěrají ze země na úbočích i nejvyšších kopců. Mnohým z nich připisuje lid i léčivou moc a jiné jsou zase známy pověstmi v Širokém okolí.“ A vzpomínám alespoň nejvýznamnějších… Křemelová studánka jv. Cikháje, kde pramení Sázava, Stříbrná studánka… močály, bažiny, které bývaly v pomezním hvozdu přirozenou ochranou při nepřátelských vpádech, vymizely úplně a zbyla z nich snad již jen tzv. Černá bahna na Žákově hoře. V téže Vlastivědě v kapitole „Cikháj“ se mj. píše: „…Na Pihovinách potůček, který se spojuje nad Herálcem s jiným pramenem, přicházejícím ze Stříbrné studně na hřbetu Žákovy hory a z Černých bahen u Frýšavy, ve Švarcovu, která dále tvoří zemské hranice…“
V publikaci „Město Zámek Žďár na Moravě“, kterou napsal A.V. Kožíšek a v roce 1934 vydal nakladatel Jan Martínek se mj. píše: „Znáte pohádku o Svratce – rusálce, kterou Tereza Nováková zařadila do své knihy „Rosné perly“?
Ve studánce pod křivým javorem zrodilo se sličné děcko. Jednoho dne vydalo se na pouť neznámým krajem. Když bylo prošlo širokým borem a zatím ve spanilou dívku vyrostlo, uzřelo dvě paní oslňující krásy a půvabu. Královskou hrdou Čechii a snivou kněžnu Moravěnku. Obě nabídly se luzné rusalce za průvodkyni a provázely ji společně až na pomezí svých číší. Tam každá z nich snažila se získati rusáličku pro sebe. Ta však se rozhodla pro snivou Moravěnku. Rozezlená Čechie předpověděl rusalce – Svratce, že další její pouť už nebude tak bezstarostnou a krásnou, mnoho překážek že v cestu se jí nastaví. A nakonec že zemře touhou po svěžím rodném hvozdu, opuštěná, bezejmenná. Kněžka Moravěnka odvedla si proroctvím Čechie zarmoucenou Svratku, naučila ji zpívati zpěvy hrdinné. Brzy jakoby byla rusálka zapomněla proroctví uražené Čechie. Za zpěvu drala se vpřed, stala se krásnou, výmluvnou, laškovnou, luznou. Ale proroctví Čechie přece se vyplnilo.
Neznáte té pohádky? Nuže, poslechněte se její konec.!
Jděte do východních krajů říše královniny a uvidíte, že pouhou pravdu vypravovala moje pohádka. Nedaleko města, kde s kněžnou Moravěnkou beseduje panovnice Čechie, ční vysoká hora, pod níž zrodila se rusálka naše temnooká. Lid horou Žákovou či Žákovicí ji zve, rusálčí dítě, Svratka, pak mylně nazývá se Švarcovou…Ba sladko a rozkošno je prodlévati v kraji, kde Svratka své prameny sbírá. Vstoupíte-li na Žákovu horu, pod níž z Černých bahen Svratka pramení, nebo na nedalekou Tisůvku, odevšad otevírá se nádherný rozhled o kraje. Všude připomínáme si Nerudovo: „Ten náš kraj je jako loktuška našich českých babiček; rozvaž kterýkoliv v uzlíček zamotaný cíp, odevšad se na tebe usmívá několik pečlivě schovaných dukátů…“
Ve školních letech nás učitelé vodili nejen ke Stříbrné studánce jako základního pramene řeky Svratky, ale i k dalším studánkám – křemelové, Kamenné, Křišťálové, Ptáčkové. Čistili jsme je a poté usedávali kolem nich. S napětím poslouchali vyprávění řídícího učitele. Stříbrná studánka, stejně jako Žákova hora, Tisůvka budily v občanech strach, obavy, pokoru.
U studánek jsme se setkávali s mnoha turisty, lesníky a obdivovateli přírody. Byla nám vštěpována úcta ke všem pramínkům vody bez určení zda je hlavní či vedlejší k řece Svratce či Sázavě. Byli jsme hrdi, že jsme mohli všechny pramínky vod čistit, že z našich horských vrcholů se voda vlévá do důležitých řek. Nezadržitelně se mísí s ostatními toky a končí v Severním či v Černém moři. Posléze jsme si uvědomovali, že voda z našich lesů, z pramínků českomoravských hor, propojuje desítky území a zvěstuje lidskou vzájemnost, pospolitost, symbolizuje lidské přátelství, které je třeba očisťovat od všech nánosů špíny od samého počátku.
Rudolf Hegenbart
Dobrý den,
obracím se na Vás jako na znalce přírodních památek a zajímavostí v okolí Cikháje. Před časem jsem se zapojil do debat ohledně určení historického pramene řeky Sázavy. Většina odborníků se shodla na tom, že historicky vzato, řeka Sázava pramení v Křemelové studánce nedaleko Cikháje.
Kde se však ona studánka nachází?
Existuje vůbec ještě? Nebo ji potkal podobný osud jako např. stavidla „U sražené vody“ ?
Vím, že po studánce pátral i autor seriálu „Zpět k pramenům“ – Bedřich Ludvík a také ji nenašel.
Viz -http://www.ceskatelevize.cz/program/porady/1148200548/doc/ludvik_OPRAVY_1AK_300106.pdf
Ještě dodám, že ani místní, s nimiž jsem hovořil, o uvedené studánce nic nevěděli.
Předpokládám, že jako cikhájský rodák a pamětník víte, kde se předmětná studánka nachází (nebo nacházela).
Předem Vám moc děkuji za odpověď.
Zdraví a příjemné dny přeje
Rudolf Hásek
Žďár nad Sázavou
RH46@seznam.cz