Cesta turistů na vrchol Žákovy hory a do pralesa vede většinou přes obec Cikháj. První pohled od Světnova z Řádkova kopečku, z hranice Čech a Moravy, téměř nic neříká. Snad zaujmou stavby rozestavěné do písmeně V. Z pravé strany bývalá osada Waldorf z majestátnou budovou bývalého Dvora, správního střediska žďárského Kláštera a kaplí postavenou v roce 1904. Z levé strany budovy bývalé osady Czykhagi, kde se soustřeďovali skláři a další řemeslníci s památnou hospodou a zvoničkou postavenou v roce 1861. Obec s názvem Ziegenhain a posléze s názvem Cikháj se rozvíjela až po zrušení žďárského Kláštera. V každém stavení žili po staletí lidé. Šafář se šafářkou, konvršové, myslivci, pastevci, pacholci, děvečky, služebné, mlynáři, pekaři. Člověk neznající historii těch či oněch budov může se ptát a zkoumat proč bývalá budova Dvora je opuštěna, proč nefunguje kdysi tak oblíbená Joklova hospoda, proč nezvoní stará zvonička, co se dělo se zvoničkou postavenou později. A co sklářství? Je pravda, že tu byly dvě sklárny? Mnohé znají z vyprávění a studia obyvatelé, mnohé je napsáno v kronikách, ve vyprávění Petra Jokla, v časopisech, v materiálech státního okresního archivu, v muzeích.
Jsou jistě turisté, kteří před příchodem do těchto míst snaží se získat mnohé informace. Je jich dostatek. Ve Státním okresních archivu, ve Vlastivědném muzeu. Můžeme procházet místní kroniky, vyprávění místních občanů, pročíst vyprávění hostinského Petra Jokla či místní pověsti, můžeme zalistovat například ve Žďárském obzoru, v němž, dne 1. července 1907, zveřejnil bývalý řídící učitel místní školy Ámos Harnach zajímavou stať a dovídat se o rozvoji, dnes již zapomenutých průmyslových odvětví. Mj. píše:
„ Základem nynější obce Cikháje byly as chatrče uhlířů (v okolních lesích stopy velmi četných milířů) snad i havířů, pracujících v dolech na blízké Žákově hoře. Avšak v hojně nalézaných památek lze usouditi, že byla zde kdysi i huť skelná, o níž udržovaly se vzpomínky i u nynějších starších obyvatelů. Tak nalézají se na polích trati „Za rybníčkem“ hojné kusy pánví tavících se stopami skloviny, které sem jistě z daleka nebyly dovezeny: mimo to v tratích „Za rybníčkem“, „V březině a „U přiháňka“, nacházejí se velmi hojné střípky, vlastně zlomky a odpadky skla, jaké se v hutích jeví. Jistě i tyto mají svůj původ v obci samé. Rovněž přišlo se před lety při hledání vody na louce pod nynějším „Dvorem“ na množství skleněných střípků v hloubce 0,5 m. Toto jsou památky po zrušení huti; ale dosud jsou obyvatelé, kteří pamatují, že např. v čísle 9 se říkávala „U šlejfířů“ patrně proto, že sklo (alespoň okraje zhruba) obrušovali. Snad i z oněch dob udržel se název „U šroubařů“ nebo „Ve šroubně“ pro číslo 16, nynější hostinec…“ V dalších dokumentech se lze dočíst, že horácké sklo, a to i z Cikháje, se stalo v oné době na dlouhé desítky let nejvyhledávanějším vývozním artiklem. Zprávy o cikhajském sklářství existují z let 1647, 1662, 1669, posléze z let 1701. Koncem 17. století začaly sklárny postupně mizet.
Zajímavá byla budova „Ve šroubně“, kterou později změnili na Panskou krčmu. Scházela se v ní vrchnost, rychtáři, konvršové, myslivci, přijížděli formani. Formani předávali informace o důležitých událostech v blízkém i vzdáleném okolí, doručovali vzkazy, vozili náklady i lidi, doporučovali zásilky. I v pozdějších letech hostinec navštěvovalo mnoho literátů, profesorů, lesníků, chovatelů koní i prostých lidí. Petr Jokl byl oblíbeným člověkem, dobrým hospodářem, starostou obce, velitelem hasičů, pokrokovou osobností. V krčmě se organizovaly zábavy, setkání. Krčma se stala střediskem kulturního a společenského života doby. Po zrušení žďárského kláštera koupil hospodu, za 100 zlatých, František Peschel z Cikháje. Panstvu platil činži ve výši 20 zlatých. V roce 1890 se do hostince přiženil Petr Jokl z Bystřicka. Byl lidovým oblíbeným vypravěčem. Začala zlatá éra hostince. Do hostince přicházelo mnoho návštěvníků. V jednom svém vyprávění Petr Jokl říkal: „..Můj příchod na svět byl smutný. Rodiče měli již rozpočteno, kolik kdo že statku dostane a já jsem jim do toho vletěl a celý rozpočet zkazil. Nejstarší bratr utekl z domu do Dalečína… trucoval, nechtěl jít domů. Babička šla pro něho a slibovala mu: „Františku, pojď domů, dyť von ten chlapeček nebude, neboj se.“ Myslili, že umřu, ale já jsem byl pevný a neudělal jsem jim to po vůli. Křtiny byly smutný. Naši prý mívali pěkný koně, ale mě musela nést bába do Vítochova jen pěšky a žádná hostina nebyla. Celý den mlátili ve stodole obilí jako jindy..“
Jindy zase vyprávěl jak jedno odpoledne přišel do hostince místní hajný Ptáček. Sděloval vzkaz od pana revírníka, že honijou na vysokou a večer přijdou čtyři na večeři. My jsme neměli ještě zabitý prase, ale měli jsme kousek, asi pět čtvrtí kg hovězího masa. Žena řekla: Z něho bude guláš a k tomu noky a pro čtyři to stačí. A budeme mít uvařený brambory, můžou si k tomu vzít. V lese se k nim přidali další dva – revírník z Herálce a z Křižánek. Guláš se pak musel rozděliti místo pro čtyři na šest porcí. Všichni měli dost, jen adjunkt Wolhman, který byl menší, ale zavalitý, široký, měl málo. Povídal: „To je taky večeře. Ať mi dají vařit pár vajec na tvrdo.“ Ptal jsem se kolik a on odpověděl. „Půl kopy!“ Myslel jsem, že žertuje, ale kterýsi z pánů povídal: „Jen je dejte, však se sní.“ Bylo jich šest revírníků a ještě zvlášť seděli dva hajní. Uvařený vejce jsem zanesl na stůl a zvlášť nakrájel chleby. Jedno vejce si vzal revírník ze Škrdlovic, ostatních 29 vajec snědl sám adjunkt Wolhman. Tuto pravdivou událost jsem vypravoval v Brně jedna dáma se úzkostlivě ptala: „Proboha, pane Jokle, a nic se mu nestalo?“ Milostivá paní, jemu nic, ale nám všem se u stolu dělalo špatně, nemohli jsme to vydržet. Prvně utekl jeho pes, který ležel pod lavicí pod ním. U dveří u stolu dřímal mlynářskej krajánek, celý opuchlý v obličeji od pití kořalky. Vstal, držel si nos, utíkal ven a klel: „Sakra, co je moc, to je moc, tohle ani prase nevydrží!“ Museli jsme pak otevřít okna a lopatou, co se s ní přehazuje obilí, mávat, aby se pročistil vzduch. Pan adjunkt měl byt v myslivně. Když ráno vstal, šel si do stodoly pro lyže, že pojede do lesa. Když se sehnul a připínal lyže, vyběhl vedle z „parníku“ tchoř. Uši měl schlíplé, ocas přiražený k nohám a utíkal z Cikháje ke Světnovu. Styděl se a zahanbil se, že ho adjunkt přetrumfnul a vystěhoval…
Je mnoho věcí, jimiž pří cestě do pralesa Žákovy hory či ke studánkám, mohou obohatit turisté své poznání a také ho dále rozvíjet.
Rudolf Hegenbart