Třetí lednový den, před 65 lety se občané v malé vesničce pod Žákovou horou a Tisůvkou, snažili žít normálním životem. Místní lesní dělníci v lese káceli stromy, ženy doma síťovaly. Děti školou povinné byly doma. Pro nedostatek otopu nechodily do školy. Byla zima.
Do obce přijelo na tři sta plně ozbrojených německých vojáků. Za nimi několik aut s příslušníky německého gestapa. Velitel vojsk a gestapa navštívil místního starostu. Oznámil, že za několik minut bude vypálen domek místního občana Josefa Vajse a zatčeni partyzáni. Starosta znervozněl. Připomněl si předešlý měsíc, prosinec 1944. Německé gestapo zatklo v obci několik občanů včetně žen.
V upomínku Josefu Vajsovi, jeho rodině, občanům Cikháje
V malém domku na okraji lesa draly ženy peří. Pomáhaly sousedky. Draní a povídání nic netušících žen přerušilo bouchání na dveře, křik. Do domku vtrhlo gestapo s cílem pozatýkat partyzány. Vojáci obstoupili domek. Řev gestapáků a jejich nenávistné pohledy rozplakaly děti. Zděšené ženy volaly o pomoc. Zoufalé prosby nebyly vyslyšeny. Po pěti minutách byl domek v plamenech. Zbyly trosky, popel, na sněhu několik peřin z postelí, které stačily ženy vzít sebou, bezútěšné bučení domácích zvířat, štěkot a vytí psa. Partyzáni však nebyli. O příjezdu byli informování a zavčas odešli do lesů. Josefa Vaise a jeho dceru zatklo gestapo.
Hrůzyplné činy německých vojsk a gestapa byly odporné. Z nás dětí je nikdo nechápal. Bylo nám 11 let. Druhý den jsme z povzdálí, se slzami v očích, hleděly na trosky domku, měly strach, bály se o Vajsovy spolužačky
Na onen obrázek a děsný pocit z lednového rána roku 1945 jsem nezapomněl, provází mě celý život.
Před několika lety jsem navštívil syna majitele domku, Josefa Vajse mladšího. Dnes je mu 84 let. Chtěl jsem zaznamenat jeho vzpomínky na Protektorát Čechy a Morava. Při vyřčení požadavku se zamyslel. Zesmutněl. Hlavou mu prolétl celý život. Zvedl hlavu a podíval se upřeně do očí. Prý se domníval, že vše to, co prožil on a jeho rodina si odnese do hrobu. Mladí, ale i mnozí občané, prý nemají zájem o zkušenosti z 2. světové války, nechtějí se zabývat praktikami gestapa a německých vojsk, mnohému prý nevěří. Ubezpečil jsem ho, že vše, co řekne sdělím ostatním. Na příčiny utrpení lidí nemůžeme přece zapomínat. Rozpovídal se a já vše poctivě zaznamenával.
Mj. řekl: „Když začala 2. světová válka tak jsem pracoval u sedláka. Na podzim jsme sbírali brambory. Sedlák dostal příkaz odejít s koňma k odvodu. Koně se tehdy odváděly na německou frontu. Krátce na to přijeli do obce němečtí vojáci. Přijeli na motorkách, tříkolkách a jezdili i kolem naší chalupy. Bydleli jsme v blízkosti lesa. Naši pracovali v lese. V listopadu roku 1942 jsem byl povolán k odvodu a odvelen na práci do německé Říše. U nás bylo zrovna martinské posvícení. Sváteční oběd nebyl, nebyla zábava. Musel jsem odjet do Německa. Pro mě nastaly jiné časy. Po příjezdu do Říše sem nevycházel z údivu. Všichni Němci „hajlovali“ a fandili Hitlerovi. Pozdravu „Hajhítl“ sem tehdy moc nerozuměl. Tam říkali Hajló! Tímto pozdravem se zdravili i dělníci. Němci byli ve velké náladě a
vzývali Hitlera. U píchacích hodin, kde se zaznamenával příchod a odchod do práce byla vyvěšena mapa Evropy a světa. Červenými praporečky zaznamenávali vítězný postup německé armády, lidé jásali. Vidina porážky Ruska, vlády nad Evropou a nad světem byla veliká.
Jakmile se fronta blížila a Německo bylo bombardováno, Němci na pracovištích se jaksi otáčeli. Byla znát jistá nervozita, měnila se atmosféra. Změna nálady byla znát i na vyvěšené mapě Evropy a světa. Nejprve zůstávaly červené vlaječky dlouho na stejném místě, načež se mapa ze zdi ztratila. Němci měnili i své názory.
V továrně, kde jsem byl, pracovalo téměř 10 tisíc lidí. Když nastal letecký nálet, tak zde padlo obrovské množství lidí. Alarm byl totiž vyhlášen až padaly bomby. Těžko si kdo představí onu hrůzu. Já jsem tehdy pracoval nedaleko místa kde stály plynové bomby. Teplem se nafukovaly jako balón až praskly a vše kolem lítalo do veliké výšky a dálky. Vše na pracovišti bylo zničené. Všude lidská krev a křik. Lidé volali o pomoc. Na všech pracovištích zůstaly velké hromady mrtvých. Bylo to mazanizko, kaše z lidských těl. Někde ležela hlava, opodál ruka, noha a malta z lidských těl. Z těchto hromad pak hmotu nabírali lopatami do dek, vážili po 60 kg, dávali do rakví a odváželi. Obrovská, obrovská hrůza. Mnoho lidské masy nebylo možno vůbec sebrat. Masa byla odstraňována buldozery. Já jsem nebyl schopen pomoci a pochopit tu neuvěřitelnou hrůzu.
V továrně bylo zaměstnáno mnoho Rusů, Rusek, Chorvatek. Viděl jsem, co všechno zkusili. Němci ráno ženy odvezli pracovat a děti zůstaly doma bez dohledu. Celý den plakaly. Odpoledne přijeli Němci s nákladním autem a ženy musely naskákat na auto a odvážely je pryč. Ty prosily, plakaly, křičely, volaly svoje děti. Nic nebylo naplat. Vezli je pryč. Dělali si s nimi, co chtěli. Byla to zvrhlost, slovo člověk, žena, dítě, nic neznamenalo. Někteří Němci sami říkali, co krutostí se používá vůči lidem. Německá moc byla krutá i vůči vlastním lidem s jiným názorem.
Na našem pracovišti, byl dělník, který nesouhlasil s Hitlerem. Jednou měl úraz a musel k doktorovi. Lékař chtěl nějaké průkazky, které měl doma. Potřeboval se rychle dostat domů. Vyšel z ordinace a u budovy stálo kolo. Tak si ho půjčil a pospíchal pro průkazky. Mezitím vyšel z budovy majitel kola. Začal se po něm shánět, nebylo. Vše nahlásil policii. Mezitím se Němec, který si půjčil kolo vrátil a kolo postavil na stejné místo. Vyšla policie. Začala se ptát proč vzal kolo. Nějak se s nimi neshodl a začal jim nadávat. Vzali ho na komando. Už se nevrátil. Během tří hodin výslechu byl mrtvý. Umlátili ho. Manželka si přišla do šatny pro šaty a boty. Neuvěřitelný konec s člověkem. Na Německo, Říši mám špatné vzpomínky.
V továrně jsme moc informací neměli, ale od francouzských občanů jsme se dověděli, že válka končí. Byli jsme šťastní. Dne 14. května 1945 jsem vyšel pěšky k domovu. Na cestu nám dali potvrzení, které nám umožňovalo přejít hranice. Cestou domů jsme procházeli rozbombardované Drážďany. Z ulic a domů samé sutiny, rozbité mosty.
Rusové tam postavili dřevěný most a přes něj jsme přecházeli. Pod sutinami zůstalo mnoho lidí. Němci nám říkali, že bombardování Drážďan byla barbařina Američanů. Američané prý rozbíjeli všechno, o čem věděli, že dostanou Rusové.
Co se dělo doma jsem nevěděl. Jenom jednou jsem dostal dopis z domu. Naši psali, že jsou v Cikháji partyzáni. Další dopis jsem už nikdy nedostal. Do Cikháje jsem přišel 20. května 1945. S hrůzou viděl vypálený domek, z rodiny nikoho nenašel. Byl jsem zděšený. Když jsem vše obhlédl a dověděl se od občanů, co se stalo a kde jsou naši, pochopil jsem. Po mně se vrátila z koncentráku i sestra Marie a po ní otec. Po mnoha letech jsme se opět sešli. Bylo to šťastné shledání, ale skvrny zůstaly. Otec v koncentráku mnoho zkusil a pozbyl zdraví, byl odsouzen k trestu smrti. Před popravou ho zachránil příjezd Rudé armády do Prahy. Jeho utrpení, bolest, jsem si dovedl představit. Po válce jsme díky občanům a podpoře státu, postavili nový domek.
Už bych nechtěl prožít znovu německou Říši. Mladí nedovedou chápat, co lidi za války prožili, vytrpěli, co jsme prožili my. I ve válce se říkalo Pán Bůh, Pán Bůh, ale nikdy jsem nedovedl pochopit, že ten Pán Bůh nezakročil proti lidskému utrpení, proti zvěrstvu, násilí, které bylo pácháno vůči člověku, vůči lidem, národům. Kde byl Bůh? Ne, ne, nikdy bych to nechtěl znovu prožívat!“
Skončili jsme povídání u člověka, který mnoho prožil, stejně jako jeho otec, maminka, sestra, rodina. Pomáhali partyzánům. Jeho sestra Marie kdysi mj. napsala: „V listopadu 1944 k nám přišli ruští partyzáni z oddílu Zarevo majora Faustova a později z brigády M. J. Hus. Poskytovali jsme jim ubytování, stravu, prali prádlo, zašívali oděv. Můj otec a já jsme byli pověřeni podávat zprávy o pohybu Jagkomanda a o německém personálu ve zdejším lesním revíru. U nás byla několikráte umístěna vysílačka. Dne 3. ledna 1945 obstoupilo náš domek asi 300 německých vojáků, přijelo gestapo. Mě a otce zatkli, matku a děti vyhnali z domu a domek se vším příslušenstvím zapálili. Mě a otce odvezli na gestapo do Jihlavy. Zde jsem byla týrána, abych prozradila místní občany, kteří spolupracují s partyzány. Nikoho jsem nevyzradila, nic nepřiznala. Byla jsem, stejně jako otec, odsouzena a uvězněna. V dubnu nás osvobodila americká armáda. Domu jsem se vrátila koncem května 1945.“
I po mnoha letech na tyto občany vzpomínám s úctou. Rodiny si vážím. Mnohokrát si kladl otázku kde se vzala síla a statečnost těchto prostých lidí? Znovu a znovu jsem pročítal zápis rozhovoru s Josefem Vajsem. Mimo jiné si všiml slov, které adresoval škole. Řekl: „Já jsem chodil do školy za učitele Říhy. To byl moc dobrej učitel. Hodně naučil. Nesnášel ale
nepořádek a špatné učení. Ten kdo neuměl, tak se s ním hned vypořádal. Kdo zasluhoval potrestání, tak to vyřídil hned. Nám klukům se to tehdy nelíbilo, ale když si to dneska všechno promítám, tak si myslím, že to bylo dobrý a správný. Později jsem pochopil, že učil skutečně dobře. Povídal, abychom se na školu nedívali jako na mučírnu, ale jako na stánek, kde nás něco naučí pro život. Na jeho slova jsem nikdy nezapomněl…“
A kdo byl učitel Říha? Vzdělaný pedagog, vlastenec, propagátor období národního obrození, masarykovských ideálů. V tomto duchu vedl své žáky a také varoval před německou hrozbou. Spolu s manželkou, učitelkou, v roce 1938 do školní kroniky mj. napsal: „Jaro přineslo nám v našem politickém životě a do našeho klidného života předzvěst čehosi hrozného, jehož následky jsme si nemohli ani domysliti, natož představiti. Režim třetí Říše zabral Rakousko z důvodu spojení všech Němců. Záborem Rakouska zbořila se i naše bezpečnost. U nás stále silněji pracuje hnutí henleinovské, které ústy svého vůdce vyslovilo 24. dubna v Karlových Varech svoje požadavky. Německými neodpovědnými fanatiky dochází k boji proti republice.“
Měl pravdu. Dne 30. září 1938, před 70ti lety, byla v Německu v Mnichově, podepsána, mezi Německou Říší a západními velmocemi dohoda, která se stala osudnou pro český národ. Po vojenském obsazení naší země byl 15. března 1939 vytvořen Protektorát Čechy a Morava. Představitelé Říše předložili program konečného řešení české otázky. Dokument stanovil zásady: oslabit českou státnost až do úplné likvidace. Loajální občany poněmčit, lidi nečisté rasy přemístit do prostorů kolem Ledového moře. Nepřátelé říše, zrádce a Židy zlikvidovat. Český a moravský prostor obsazovat německými občany. Zrušit české školství, likvidovat národní instituce, spolky a společnosti. Přepracovat učební program české historie tak, aby český prostor a české dějiny byly objasňovány jako historická část německého území a německé historie.
Tento cíl se projevoval i v malé obci po Žákovou horou a Tisůvkou. Veškerý společenský život ustal. Vedle likvidace vlasteneckých knih a národních symbolů, mnoha zatčených mužů a žen, byli mladí lidé odvedeni na nucené práce do německé Říše a na některá pracoviště Protektorátu, byl proveden soupis obyvatelstva a domácího zvířectva,
zavedeny povinné dodávky zemědělských produktů, obyvatelé obdrželi potravinové a oděvní lístky, ve škole se začala vyučovat němčina, obec byla označena německo českým názvem.
Od roku 1941 začala příprava k partyzánskému odboji. Obec se stala křižovatkou mnoha partyzánských oddílů. Tak jako rodina Vajsova, pomáhaly partyzánům téměř všechny rodiny. Osvobozovací boj vyvrcholil 5. května 1945. Obec se stala svobodnou. Do školní kroniky spisovatel Petr Křička, který pobýval v místní škole mj. napsal: „5. květen 1945. Vidina královských Hradčan, symbolu naší svobody a státní samostatnosti, vznášela se před očima vlastenců cikhajských, kteří s nadšením účastnili se povstání národního ve slavném květnu 1945 a to spolu s partyzány, jimiž hemžily se lesy na Žákovici… V těch dnech spěchal jsem i já pěšky do bojující Prahy…“
Co připomenout závěrem? Skutečnost, že láska k vlasti, odvaha, statečnost, bezmezná vize dobra a spravedlnosti v obnovené československé republice se staly významnými hodnotami místních občanů a rodiny Vajsovy. Vážily si národních hodnot, které jim vštěpovali vlastenci, velikáni kultury, historie, politiky, z dob po Bílé hoře, z období Rakousko-Uherska, z první Československé republiky, vážili si i aktivit spisovatele Petra Křičky, který v době Protektorátu v obci často besedoval s občany, procházel lesy, psal básně, překládal, léčil se. Do školní kroniky mimo jiné napsal: „V cikhajské škole schovával jsem se v předjaří a na jaře r. 1941 před gestapem u pohostinných a statečných manželů Bartošových… Zde jsem se léčil v roce 1942 ze své srdeční choroby, zde jsem přeložil značnou část Tolstého „Anny Kareniny“. Ke škole cikhajské vztahují se moje básně „Florinka“ a „Lesy šumí“, které vyjdou v mé nové sbírce válečné lyriky „Běsové“. Mám rád lesy na Žákovici, na Tisůvce, prochodil jsem je křížem krážem. Rád jsem naslouchával jejich šumění v letech, kdy hlasy ptáků, zvěře vod a stromů bývaly člověku milejší než hlasy lidí…Mám rád pohled z Tisůvky na zelené moře na hranicích Čech a Moravy. Z mladičů, jimiž já jsem chodíval, bude kdysi vysoký les, z dětí, jejichž dřeváčky vídal jsem na síni před třídou, budou dospělí mužové a ženy – naši Horáci. Přeji jim vše dobré v životě. Kéž jsou vždy pevnými a věrným poutem královských Čech a milované Moravěnky…“
Rodina Vajsova, bydlící na pokraji překrásných lesů, byla pevná, podporovala nezištně odboj proti německé okupaci, prožívala nejedno utrpení, strach. Na jejich ideály, statečnost osobně nezapomínám. Vlast, svoboda, samostatnost, suverenita Československa, úcta k tradicím národa, víra v pravdu, vzdělanost, poctivá práce, to byla, je a bude naše zbraň, naše bojiště, naše vítězství. Proto si připomínám zkušenosti rodiny z malé vesničky pod Žákovou horou a Tisůvkou právě v roce 2008, který je protkán mnohými, pro český národ významnými, výročími.
Petr Křička: LESY ŠUMÍ
Úryvek
V pasekách slunných divoženek stíny,
v hromadách listí skřítků suchý smích,
zelenozlaté habrů baldachýny,
honosný purpur buků královských,
zlatohlav břízek s běloninkou korou,
kosmatých smrků vážný, chmurný tým –
ó lesy, lesy pod Žákovou horou,
jste překrásné v tom hávu podzimním,
jste překrásné když perlí se a hraje
mdlé slunko října v mechů zeleni,
i v nocích měsíčních, když kapraď zraje
a v houštinách řvou láskou jeleni.
Ó zimo, zimo, plná hrůz i něhy,
tvá je teď sláva, království i moc,
buď milosrdna k počavším už lánům,
i k osevu, jenž v jejich lůnu spí –
na srdci lesů chlapcům – partyzánům
dej oddech, klid a teplé bezpečí!
Rudolf Hegenbart
Text byl otisknut na stránkách www.senio.cz v lednu 2008, stejně jako na internetových stránkách památných vojenských míst.