Několik vzpomínek na dobu v Cikháji v letech válečných

Úvod

Při vzpomínkovém setkání občanů u Památníku odboje v Cikháji dne 6. května 2018 se někteří dotazovali na mnohé podrobnosti, které si nikde nepřečetli. Rozhodl jsem se, že napíši sedm poznámek. I přesto, že paní doktorka píše daleko podrobněji knihu o historii obce. Půjde o kusé doplnění. Při psaní jsem vycházel z mých prožitků v Protektorátu Čechy a Morava, ze znalostí rodičů, tchána, partyzána hajného Adolfa Hamana, z jeho písemných poznámek, které mně daroval i z mnoha setkání s partyzány. S mnohými jsem byl v přátelském vztahu, dlouho jsme si dopisovateli, s některými se setkal při mém studiu v Moskvě a pobytu na Krymu.

Na úvod použiji citace některých občanů, pamětníků války, se kterými jsem besedoval  roce 1999 o historii obce:

Jiřina Machová: „Na protektorát mám špatné vzpomínky. V této zlé době nám ubíhalo mládí. Bylo stanné právo, nebyly muziky, nebyly divadla. Večer se nesmělo vycházet ven. Ráno jsme vstávali a venku stáli Němci…“

Adolf Roučka: „Za protektorátu chodili k nám partyzáni. Pamatuji se jak jsem našim říkal, že chci vidět partyzána…“

Božena Šebková: „Ve válce se chlapi scházeli u Chaloupků. V Cikháji byl strach. Největší strach jsme zažili 1. května 1945. Obec a všechny chalupy byly obstoupeny německým vojskem. Čekali jsme, z které strany začnou chalupy hořet…“

Do školní kroniky řídící učitel Oldřich Bartoš napsal: „Náš lid se scházel v mnohých chaloupkách a dychtivě v nočních hodinách odposlouchával zakázaný rozhlas z Londýna a z Moskvy. Zprávami z ciziny byli jsme posilováni, nabyli jsme nezlomnou důvěru ve vítězství našich práv, spravedlnosti, pravdy, svobody. V chmurné dny, kdy německé fanfáry z radia s protivným bubnováním vyhlašovaly zdánlivě vítězný postup fašistických vojsk, tu jako bych četl v duších našeho lidu Jiráskova slova: „Když mě bylo nejhůře, napadá mě vzdor a myslím si. Tisíc let jsme tu stáli a obhájili se, krváceli a trpěli a teď bychom měli malátnět? Ne, kdybych měl být poslední, sám jediný, nepoddal bych se.“

1. Borůvky

Začátkem června roku 1944 bylo krásné počasí.  Měl jsem natrhané vršky ze smrčků a mladých borovic. Vedle sběru bylin to byl, každým rokem, můj úkol. Babička vždy byliny a vršky přebírala, odstraňovala špatné rostlinky, očistila. Pak dávala byliny sušit na čaj.  Vršky se smrčků a borovic dávala do sklenic, prosypávala cukrem. Naplněnou skleněnou nádobu obvázala a vystavila na určené místo. Po čase vyluhovanou šťávu slévala do půllitrových lahví. Šťáva byla využívána v zimě při nachlazení, při bolestech v krku.

V tento červnový čas  byly v lese zralé borůvky. Všechny děti je sbíraly rády. Chodili jsme všichni společně, s různými nádobami, konvičkou a hrnkem. Při sběru bylo veselo. Vyprávělo se o škole, o místních pověstech, o německém vojsku a také o partyzánech. Kolovaly o nich různé nepodložené mýty a strašilo se jejich odvahou.

Jednoho červnového dne jsem se ráno v půl osmé potkal u bývalé Opatovy hospody  na pěšině s Pepkem Šebkovým a Frantou Hamanovým. Tak se říkávalo budově v níž kdysi hospoda skutečně byla. Majitelé prý ji však propili. Dům pak koupil hospodský, známý vypravěč Petr Jokl.  V Opatový hospodě teď bydlela rodina Cempírkova, Laštovicova, Josefa Hegenbarta (později se přestěhovala do čísla 34 k rodině Dlážkových). V jedné malé místnosti bydlela bývalá hospodská, stará Opatka, jak jsme jí říkávali. Spolu s ní i její syn s dcerou.

Před tímto domem jsme, my kluci, hrávali kuličky. Nyní jsme se setkali u tohoto domu a společně šli do školy. Ten den jsme měli ve škole počty, mluvnici, krasopis a němčinu. Moc se nám nechtělo. Nadávali jsme na krasopis. Řídící učitel vyžadoval, abychom se učili pěkně psát a nás to nebavilo. Když jsme „škrábali“, dostávali jsme pravítkem přes prsty. No a němčina? To byl také neoblíbený předmět. Při výuce němčiny pověsil řídící učitel Oldřich Bartoš  na školní tabuli obraz. Na něm byl  jeden pán, hospodář, pes, psí bouda, slepice, koza před chlévem a na pravé straně kočka. Měli jsme popisovat v němčině vše, co bylo na obrázku, děj na dvorku. Něco jsme zvládali, něco ne. Řídící učitel byl tolerantní a při neznalostech nám nenadával ani neužil proti nám pravítko či rákosku jako při krasopisu. Sám dojížděl do Žďáru zdokonalovat se v německém jazyku.

Po příchodu do školy a v průběhu výuky počtů, přestal se řídící učitel z ničeho nic zabývat početními příklady.  Řekl nám, že škola obdržela úkol nasbírat v lese borůvky pro německé rodiny a vojáky. Úkol prý musíme splnit. Určil skupinu, která se místo výuky odebere sbírat borůvky. Na sběr nastoupil Franta Hamanů, Josef Šebků, Rudolf Hegenbartů, Laďa Slámů, Emil Benešů a Dolfa Roučků. Odebrali jsme se domů. O úkolu informovali rodiče. Vzali jsme si potřebné nádoby a odebrali se do lesa.

Šli jsme až k Chlubnovému kříži nedaleko od Nové Huti. Dřevěný kříž sloužil památce sekerou zabitého hajného.  Hajný Chlubna nachytal jednoho občana při kácení a krádeži dřeva. Vytýkal mu krádež a požadoval jeho potrestání. Zloděj se mu pomstil. Sekerou ho ťal do hlavy a utekl.  Vražedníka chytili četníci v lese pod Zelenou horou. Ke křížku nosili pravidelně lesní dělníci a hajní kytičky.

V okolí křížku byla pláň borůvčí. Začali jsme sbírat. Po třiceti minutách vyzval nás Franta Nováků k odpočinku a k hrám. Souhlasili jsme. Emil Benešů začal zpívat dětskou píseň: „Zahrajem si na vojáky, máme flinty a bodáky. Hola, hola hej nikdo nemeškej…“Snědli jsme svačinu, kterou nám dali rodiče a pak si začali hrát. Nejprve na schovávanou, pak na partyzány a Němce, posléze házeli  šiškami na určený terč. Zábava se rozjela na plné obrátky. Na sběr jsme ale zapomněli. Dokonce jsme snědli už nasbírané borůvky. K večeru jsme se vydali k domovu. Já jsem si nasbíral jedlové šišky. Naši říkávali že jsou užitečné. Dodnes si však nepamatuji k čemu je využívali. I když se naši divili, že nemám žádné borůvky za jedlové šišky mě pochválili.

Druhý den jsme šli opět do školy. Tentokrát v první hodině byl zpěv. Zpívali jsme píseň „Okolo Frýdku cestička…“Těsně před přestávkou se řídící učitel zeptal: „Chlapci, kolik jste nasbírali borůvek? Předali jste je do určených nádob v obecním úřadě?“ To byl šok! Přes školní lavice jsme se podívali po sobě.  Franta Nováků hbitě povstal a řekl:  „Borůvky jsme nepřinesli. Hajný Cempírek nám je rozšlapal“. Přidali jsme se k tvrzení Franty. Řídící učitel se rozčílil a řekl: „Jaké právo má hajný rozšlapávat vám borůvky“. Odešel ze třídy.  Odešel do kanceláře místního revírníka (vedoucího polesí). Tam mu vše sdělil. My, skrčení, jsme očekávali, co se stane. Revírník pozval hajného Cempírka a bylo zle.

Hajný Cempírek přišel do školy. Byl rozčilený. Lživé obvinění si nechtěl nechat líbit. Začalo vyšetřování. Část nás vyslýchal ve své kuchyni řídící učitel Oldřich Bartoš a část v kabinetu hajný Cempírek. Pak si nás obměnili.  K výslechům jsme chodili jeden po druhém. Každý jsme měli říci jak hajný vypadal zda odpovídal panu Cempírkovi, zda byl či nebyl vousatý, zda měl na nohou holinky či ne, jak daleko jsme od něj byli, co nám při šlapání borůvek říkal.

První šel k výslechu  Franta Hamanů.  Řekl, že hajný měl holinky, byl vousatý a  také nám nadával.  Odcházel od výslechu a přicházel jako druhý Franta Nováků.  Při míjení Novákovi v chodbě zašeptal, co řekl. Tak to pokračovalo i u dalších. Přesto se výslechy neshodovaly.  Jeden z nás tvrdil, že byl hajný vousatý, druhý že nebyl vousatý, další tvrdil že měl na nohou holínky, druhý že neměl. Po skončení výslechů, nás účastníky sběru borůvek, shromáždili do kabinetu. Hajný Cempírek na nás mohutným hlasem křičel, byl červený, krajně rozčilený. Stáli jsme vedle sebe jak zařezaní, neschopni slova.  Prý to tak nenechá a povolá si naše rodiče, poneseme důsledky. Napjatou atmosféru uklidnil řídící učitel.  Řekl, že to mohl být partyzán nebo revírník z Nové Huti Karel Němec. Soudí tak dle pohovorů. Konstatoval:  „Údajný hajný se vás přece ptal komu sbíráte borůvky. Odpověděli jste že Němcům.  To údajného hajného rozzlobilo a přimělo k vysypání a rozšlapání borůvek“. Po této větě řídícího učitele Oldřicha Bartoše nás propustili.  Řídící učitel odešel s hajným Cempírkem do své kuchyně. Dlouho diskutovali. Nic se nedělo. Rodiče nebyli nikam pozváni. S námi již nikdo o borůvkách nemluvil. Řídící učitel nás zachránil a my mu byli vděčni. Po letech jsme na tuto událost vzpomínali s úsměvem. Řekli jsme si, že řídící učitel byl skutečný vlastenec. A iniciátor her na borůvkách Franta Novák? Byl malým a tichým spolupracovníkem partyzánů stejně jako jeho otec. Tak je uveden i v seznamu členů partyzánské brigády Cikháje v knize „Naplněný čas života“ od Miloslava Chmela.

2. Píseň naučená v lese

Za Štouračovým mlýnem, v lese na pěkném mechu, jsme seděli místo tělocviku. Děvčata dělala z mechu parčíky, záhonky, které zdobila šiškami. K tomu si zpívala písničku „Červený šátečku, kolem se toč, kolem se toč…..“. Kluci lezli po stromech a honili se. Děvčata ještě nedokončila píseň. Přišel za nimi řídící učitel Oldřich Bartoš. Přerušil je a  za zpěv je  pochválil.

„Děvčata, zpíváte moc pěkně. Píseň se mně líbí. Co říkáte když vás naučím novou píseň a pozvu i kluky?“ Holky zvedly ruce,  souhlasily. „Tak poslouchejte“, pravil. „Nejprve ji zahraji na housle, pak vám ji zazpívám. Dobře poslouchejte.“ Řídící učitel hrál, pěkně zpíval a děti poslouchaly pozorně. Když skončil předříkával jim slova písně a děti několikrát slova opakovaly.

„Ty moje otčino, vy česká lada, má duše má vás tak ráda, ach ráda. Kdožpak by neměl rád ten koutek český, vždyť je tak maličký, vždyť je tak hezký…“

Slova byla dojemná. Po několikerém opakování řídící učitel navrhl: „Tak, teď budeme všichni zpívat, já budu hrát na housle“. Píseň se opakovala nejméně třikrát. Z počátku to skřípalo.  Po několikerém opakování všichni píseň zazpívali. Některé děti se chmuřily, házely grimasy, další upřeně hleděly na řídícího učitele. Učitel měl radost… Nakonec hrál a zpíval sám.

Při zpěvu se v našich hlavičkách promítaly obrázky z lesů Cikháje, z okolí Stříbrné studánky, z pralesa z pod Žákovy hory, zbytky milířů, v nichž se pálilo dřevěné uhlí, z Tisůvky, z Čertova kamene a krásné záběry  zahrádek z obce. Závěrem Oldřich Bartoš řekl: „Děti, váš zpěv se mně líbil. Píseň si pamatujme. Zazpíváme si ji až půjdeme příště do lesa. Všechno kolem srovnejte, vezměte i svoje věci a půjdeme do školy.“

Po vyjití z lesa jsme se srovnali do řady a odcházeli směrem ke škole. Došli jsme k Památníku padlým občanům v 1. světové válce. Byl a je umístěn v blízkosti školy.  Postaven byl v roce 1938. Býval na něm československý státní znak a jména padlých místních občanů. Nyní kámen zel prázdnotou. Sedli jsme si na schody před Památníkem. Za okamžik k nám přišel pán s bílými vlasy. Neznali jsme ho. Řídící učitel ho uvítal a představil: „Děti, navštívil nás významný člověk. Básník, spisovatel Petr Křička. Chce si s námi pohovořit.“ Děti tleskaly a pozorně hleděly na  neznámého pána. Básník Petr Křička se ujal slova:

„Milé dětičky. Mám radost, že se scházím s vámi. Byly jste v krásném prostředí cikhajského lesa. Já  chodím do lesů denně. Kochám se přírodou i zpěvem ptactva, vylézám na Tisůvce na Čertův kámen a na rozhlednu, hledím daleko do kraje. To je krása. Jindy vylezu na rozhlednu i na Žákově hoře a také vidím daleko do polí a do kraje. A víte, co nejcennějšího potkávám?“ Odmlčel se. Díval se po nás. Žák Franta Nováků  vykřikl: „Asi potkáváte  jeleny, srnce!“ A rozesmál se. „To ano“, odpovídá básník. „Krásné paroží jelenů to je unikát, to je nádhera. Ale mě těší především setkání s vašimi tatínky. Ti kácejí smrky, řežou dřevo, staví metrová dřeva do rázů, vydělávají pro vás peníze. Když vyjdu z lesa pak mě těší setkání s občany, kteří pracují na poli,  suší seno na loukách. Všichni pracují těžce, ale jsou spokojení. Někteří mají strach z  německých vojáků, z gestapa.“ Spolužačka Lída Beránková křikne: „U nás bylo gestapo dvakrát a maminka moc plakala. Tatínka odvezli. Když ho odváděli z domu ze světnice tak ho tloukli do hlavy, kopali. Tekla mu z nosu krev. S maminkou a babičkou máme strach, každý den pláčeme a čekáme kdy se vrátí tatínek domů.“ Marie Pešlová řekla: „Na našem konci odvezlo gestapo 6 tatínků. Naložili je do auta a odjeli.  Máme strach, bojíme se, co s námi bude.“ Básník Petr Křička se odmlčel, přemýšlel. Po chvíli řekl: „Vašich tatínků, rodičů je mně líto. Myslete na ně. Oni chtěli a chtějí dobro pro sebe i pro vás. Věřím, že se vrátí za vámi. Je zlá doba, krutá válka. Náš národ vždycky bojoval za své dobro, za českou vlast. Znáte básníka Jana Nerudu? Napsal báseň „Jen dál! Poslechněte si část jeho slok.“

 „Z bouřného času jsme se narodili/ a krok za krokem v bouřných mračnech jdem/ vstříc hrdě vznešenému svému cílí, šíj kloníce jen před svým národem…“

„Ano, děti, žijeme v bouřných mračnech. S pomocí vašich tatínků a maminek a také vás, nám bude zase dobře. Nezapomínejte ale nikdy na Nerudova slova: „Šíj kloníce jen před svým národem.“ Buďme hrdi na svůj národ.“ Básník Petr Křička se nám poklonil a odešel.

Všichni jsme mlčeli. Řídící učitel mlčení přerušil a přednesl nám závěrečný odstavec básně Jana Nerudy “Jen dál!“ Poslouchali jsme pozorně.

„Ach, hleďme pilně ke korábu svému,/ jsme jeho planky, hřeb jsme svěrný v něm,/ a věrně, toužně přilneme-li k němu,/zas šťastna záhy bude česká zem! / Však byť měl Čech již všechno ve svém klínu,/ čeho si v nejbujnějších snech svých ždál,-/ to lidské moře nezná odpočinu./ Ty též ho neznej, stále měj se k činu,/ dál, národe náš drahý, věčně dál!“

Pro nás končil příjemný den.

3. V chaloupkách se rodilo vlastenectví

Do obce přijela kolona německých vojsk. Auta s vojáky stála na silnici od kříže na jižní části obce směrem od Světnova až k Pavlíkovým smrkům na severní části obce směrem ke Kocandě. Na kopci za Pavlíkovými smrky vypálili vojáci do lesa několik salv z pancéřových pěstí. Obcí se roznesla zpráva, že němečtí vojáci a gestapo zatknou partyzány a občany, kteří jim pomáhají. Nikdo z občanů nevycházel ze svých domovů. Báli se vyjít do vesnice.  Z Herálce přijeli členové německého oddílu s vycvičenými psy, vlčáky. Pouštěli je do huštiny na kraji lesa a po obci. Měli pomoci zatknout partyzány. Vzbuzovali strach. Partyzáni však nebyli. Zavčas se stáhli do lesů. Němečtí vojáci a gestapo odjelo s nepořízenou.

Večer se sešly některé ženy se svými manžely u Straků. Na stole ve světnici svítila  petrolejová lampa.  Uprostřed stolu byla přichystána hromádka peří. Ženy si sedly na židle kolem stolu. Začaly drát peří. Na úvod si  zazpívaly píseň:  „Andulko šafářová, husičky nemáš doma…“

Manželé si sedli na zem. Rozložili si mapu Evropy a rozsvítili svíčky. Na mapě zapichovali praporečky. Zaznamenávali jak Rudá armáda postupuje a ze svého okupovaného  území směrem na západ, jak  žene německá vojska  zpět  k Berlínu. Když ženy dozpívaly tak se rozhovořili chlapi, ženy poslouchaly. Adolf Chaloupka silným hlasem říká:  „Hurá, Rusové už ženou Němce k Berlínu. Dočkáme se svobody“.  Josef Šebek dodává: „Nebude to jednoduché, ještě napáchají Němci mnoho škod, a usmrtí hodně lidí“.

Povídání přerušil muž v plášti. Vkročil do místnosti a pozdravil přítomné. Šel pěšky ze  Žďáru. Byl to Jaroslav Oubrecht. Přišel informovat místní občany o dění na frontě a také na co se mají připravit v naší vesnici. Účastníkům draní řekl: „Fronta se z území Ruska blíží k našim hranicím. Musíme pokračovat v přípravě na odboj v místě vašeho bydliště. Pod vedením Karla Němce z Nové Huti jsou zmapovány místa, kde bude hlavní základna partyzánů a kde budou zemljanky pro štáby jednotlivých oddílů. Připravují se muži, kteří budou pomocníky partyzánů anebo partyzány. Prověřuje se spolehlivost všech hajných. Počítá se s nimi, že budou pilíři odboje. Ve Vaší obci se ujme úlohy organizátora odboje František Bukáček č. 4. Hajní Jaitner a Haman přejdou postupně k partyzánským oddílům. Musíte vybrat muže, kteří budou členy revolučního národního výboru. Myslíme si, že předsedou tohoto výboru může být Stanislav Ptáček č.50.“

Stanislav Blažíček má výhrady. „Proč Standa Ptáčků když máme starostu Jaroslava Litochleba?“ Jaroslav Oubrecht odpovídá: „Určitě jste spokojení jak vám starosta Jaroslav Litochleb pomáhá.  Nad stanovený protektorátní limit povoluje takřka na černo vaše zabijačky nebo zachraňuje občany v případě držení zbraní, což vždy hrozí ze strany gestapa smrtí. Dělá velikou práci aniž by provokoval Němce. Vážíme si ho. Ale do této revoluční práce ho nechceme zařazovat. Měl by toho nad hlavu. Stanislav Ptáček má dobré schopnosti, je velitelem hasičů a není tolik na očích Němcům, chodí do lesa. To všechno posuďte.“

Jaroslav Oubrecht se posadil na židli. Paní Straková mu přinesla ve velkém hrnečku čaj a suchý chleba. Omluvila se, že nemá momentálně sádlo, pekla vdolky. Oubrecht začal jíst. František Bukáček prohlásil:  „Musíme se připravit i na zajišťování jídla a dalších potřeb pro partyzány jako praní prádla atd“. Božena Šebková vykřikla: „Ježišmarjá, to nás Němci zavřou.“ Marie Roučková dodala: „Pověsí nás!“ Stanislav Ptáček odpověděl: „Nebojte se. Němci a gestapo se nic nedozví“ Do slov mu vpadl Jaroslav Oubrecht: „Musíte si hlídat ty, kteří s Němci spolupracují a donášejí jim!“ Marie Ptáčková, manželka Stanislava Ptáčka řekla:  „Víte co? Já si myslím, že pomoc zvládneme a naše chlapy podpoříme. Nesmíme nic nikomu vykecávat!“  Marie Vajsová: „Taky si to myslím. Hlavně ať jsou pozorní naši chlapi.“

Jaroslav Oubrecht poděkoval za svačinu, rozloučil se a odešel. Ženy pokračovaly v draní peří. Chlapi v tichosti projednávali, co budou dělat dále. František Bukáček si dělal poznámky. Božena Šebková navrhla zazpívat její oblíbenou píseň „Kladno, ty černé Kladno…“ Přidali se i chlapi.

Draní skončilo. Paní Straková dala všem čaj a čerstvě upečené vdolky. Vytáhla je z trouby. Všichni se rozloučili s rodinou Strakových a odešli do svých domovů.

4. Zatýkání

Mladý Rudolf Ptáček, syn hajného Adolfa Ptáčka, si zamiloval přírodu. Rád chodil se svým otcem do lesa, pomáhal mu. Po skončení školy začal pracovat jak lesní dělník, posléze pomocník hajného. Pracoval v lesním oddělení, které spravoval jeho příbuzný, Adolf Haman. Rudolf organizoval sázení nových smrčků. Této práci se věnovaly většinou mladé dívky. Při sázení smrčků se zamiloval do jedné z nich Zdeňky Ptáčkové, dcery Stanislava Ptáčka. Další jí záviděly.  Jiřina Machová vyprávěla, jak šly společně se Zdeňkou sázet stromky, sedly si na pařezy, čekaly na Rudolfa Ptáčka. Když přišel tak jí si nevšiml. Dal pokyn Zdeňce a odvedl ji někam za huštinu. Nevrátili se. Jiřina nevěděla kam má jít. Musela odejít domů, nemohla pracovat. Na Rudolfa se rozzlobila. Když začal sběr malin, stál na posedu a hlídal, aby sběračky, ženy a dívky, mladí chlapci, naplňovali připravené sudy pro panstvo. Až po skončení si mohl každý ze sběračů nasbírat konev domů. Když ale ženy měly ukrytou další konev s malinami pro sebe navíc, nic nenamítal. Choval se jakoby to neviděl.  Mezi Rudolfem a Zdeňkou Ptáčkovými existovala velká láska. Zakrátko byla svatba. Svatby se zúčastnil i už ženatý Adolf Haman se svoji manželkou Marií. Po církevním obřadu byla hostina  v rodině Stanislava Ptáčka. Bylo veselo. I my jako osmiletí kluci jsme přišli hostinu okukovat. Vyhrával tam harmonikář a zrovna zpíval píseň : „ Až se zazelená na kopečku jalovec, tak promluví do rozhlasu Emanuel Moravec…“ Tehdy jsme nevěděli, a ani nemohli vědět, že tou písní si harmonikář dělal legraci s nechvalně proslulého Emanuela Moravce. Byl členem protektorátní vlády, zastánce protektorátního uspořádání, blízký spolupracovník německé říše. Organizátoři svatby nás obdarovali vzácnými dobrotami, cukrovím a bonbony. Byli jsme šťastni.

Místní revírník, Němec Oto Pompe, znal dobře schopnosti Rudolfa Ptáčka. Jednou ho pozval na pohovor a nabídl mu možnost být hajným. Nabídl mu místo hajného v Najdeku s podmínkou, že se musí stát Němcem. To Rudolf Ptáček jednoznačně odmítl.  Zůstal pracovat a žít v Cikháji.

Jeho příbuzný, hajný Adolf Haman spolu s hajným Karlem Jaitnerem a lesním dělníkem Františkem Bukáčkem organizovali odboj proti německému fašismu už od druhé poloviny roku 1943. Pokyny získávali ze Žďáru od organizátorů odboje. V Cikháji pomáhali francouzským, jugoslávským a polským občanům. Utekli s německého zajetí. Francouzské zajatce ukrýval i řídící učitel Oldřich Bartoš.

Hajní znali schopnosti Rudolfa Ptáčka i jeho bratra Adolfa a sestry Růženy. Získali je ke spolupráci. Předali mu flintu. Rudolf Ptáček pytlačil.  Spolu s ostatními z ulovené zvěře připravoval maso pro zajatce,  posléze pro partyzány. Manželka Rudolfa Ptáčka Zdeňka po válce  přiznala jak ji „manžel kradl sádlo, chleba a někam to nosil“. „Potom“, jak dále uvedla, „převážel na trakaři a na sáňkách chlapy, kterým omrzly nohy. Ty se léčili někde u Bukáčků. Vozil je do bunkrů v lese pod Tisůkou a do Škrdlovic.“ Jeho bratr Adolf byl odveden na nucené práce do německé říše. Odtud utekl a ukrýval se u hajného Adolfa Hamana. Doprovázel partyzány. Získal k pomoci autodopravce z Herálce Františka Chylíka. S partyzány pak jezdili na Čáslavsko a do míst kolem Kutné Hory.

Jednoho prosincového dne šli  domů, z lesní obchůzky, hajní Adolf Haman a Karel Jaitner. Když přicházeli k domku Rudolfa Ptáčka zahlédli auta gestapa. Utéct už nemohli. Pomalu  beze slov přicházeli k autu. V něm seděl Rudolf a Adolf Ptáček. Chtěli míjet auto. Z okénka auta se ozval Rudolf Ptáček a volal:  „Zatkli mě a Adolfa, ale já za nic nemůžu.“ Neodpověděli, šli dál. Po dvou metrech je zastavili gestapáci. Vyšli z domku Ptáčkových. „Halt! Stůj!“, zvolali. „Kdo jste a kam jdete!“ Jeden po druhém přiznávali svá jména. Odebrali jim lovecké pušky, pustili je dál.

Karel Jaitner šel ke své hájence k lesu oklikou. Nechtěl, aby ho gestapáci spatřili. Hajný Adolf Haman bydlel nedaleko od Ptáčkových.  Pokračoval po cestě ke svému domku. Když přicházel blíže uviděl, že z jeho domku odchází dva gestapáci. Schoval se za Roučkovou stodolu. Čekal až odejdou. Pak teprve šel domů. Rozechvělá manželka křičela: „Dolfo, bylo tady gestapo, hledají tě, chtějí tě zavřít!“ Dvě malé dcerky, Marie a Marta, plakaly a mínily se schovat  do vedlejší místnosti. Nevěděly, co se děje, ale o svého tatínka se bály. Z ložnice vykukovaly do kuchyně. Pozorovaly dění v kuchyni. Hajný chtěl být klidný.  Manželka ale věděla, že tomu tak není. Pomalu si svlékal kabát. Chtěl se posadit v kuchyni ke stolu. Sednout si nestačil. Ve dveřích se objevili dva gestapáci. Znovu řev: „Halt! Jsi Haman?!“ „Ano, jsem Haman“, odpověděl hajný. „Ty skrýváš Adolfa Ptáčka a spolupracuješ s partyzány!“, křičeli gestapáci. Adolf Haman odpověděl: „Ne s nikým nespolupracují a Adolfa a Rudolfa Ptáčka vůbec nevidím, nespolupracuji s nimi.“ „Lžeš“ zněla odpověď gestapáků. Strčili do něj a dali rozkaz: „Půjdeš s námi a budeš mluvit!“

Hajného Hamana vedli k autu. Po cestě mu nadávali a vyžadovali přiznání. Měl přiznat, že spolupracuje s bandity, jak nazývali partyzány. „Pokud se nepřiznáš, budeš zastřelen i se svoji rodinou.“ Došli k  autům gestapa. Auta byla ale plná. Zatčeni byli další občané Adolf Chaloupka, Jaroslav Opat. Gestapáci se radili. Po poradě přišli k hajnému Hamanovi a řekli: „Do aut se už nevejdeš. Přijedeš v další den k výslechu do Jihlavy. Tam ti vrátíme  kulovnici. Nechtěj utéct. Víš dobře, že bychom popravili tvoji rodinu!“ Hajný Haman se vrátil domů. Manželka a dcery byly rády. Haman však neoplýval radostí. Přemýšlel, co dělat. Manželce řekl, jaký úkol obdržel od gestapa. Musí ho řešit, ale stále neví jak. Zítra musí jet do Jihlavy.

„Marie“, pravil své manželce. „Já jdu k sedlákovi Hamanovi, aby mě zítra jeho kočí odvezl na vlak do Jihlavy“. Odešel. Tajně vytáhl lyže. Pospíchal na Novou Huť za revírníkem Karlem Němcem. Utrmácen přijel do hájenky, klepal se. Nestačil ani pozdravit a pravil: „Karle, gestapo mě chce zatknout. Mám se dostavit zítra do Jihlavy na výslech. Pomož mně.“  Karel Němec zapřemýšlel. „Chvíli počkej poradím se s dalšími“. Neřekl s kým. Asi za 20 minut se vrátil a řekl: „Adolfe, ráno se připrav k odjezdu. Pojedeš na vlak po silničce na Mokré kde Tě přepadnou přátelé.  Půjdeš s nimi a kočí bude poslán domů.“ Předal mu další pokyny,  podrobnosti. Hajný se vrátil domů. Vystrašená manželka Marie na něj s dotazem: „Kde jsi byl tak dlouho? Neříkej, že jsi tak dlouho vykládal u Hamanů. Strachujeme se  o tebe!“

Druhý den časně ráno připravila manželka svačinu. Pro případ, že by musel někde přespat přidala náhradní prádlo. Ve 4 ráno se oblékl. Vzal si potřebné věci, rozloučil se. Manželka plakala. Odešel k Hamanům. Tam už čekal kočí Josef Uher se saněmi a koněm. Pozdravili se. Hovořili o cestě a o domácích problémech. Ujížděli na cestu do Mokré za Cikhájem, směrem ke Ždírci na vlak. Po sto metrech jízdy lesní cestou po Mokré vstoupili do cesty dva lidé. Měli samopaly. Zvolali: „Stůj! Hamane vystup nebo tě zastřelíme. Půjdeš s námi.“

Haman vystoupil beze slov. Kočímu Josefu Uhrovi přikázali otočit sáně a ujíždět domů.„Pokud se otočíš, budeš zastřelen“, řekli mu. Josef Uher ujížděl zpět k domovu.  Když se rozbřesklo ohlásil starostovi Jaroslavu Litochlebovi, co se mu přihodilo. Klepal se strachy. Starostovi tvrdil, že muži, kteří odvedli Hamana měli flinty a u nich „něco jako vosí hnízdo“. Musel ujíždět, aby se  zachránil.

Po ohlášení ztráty Hamana přijelo gestapo. Začali vyslýchat kočího Josefa Uhra. Opakoval jim to, co viděl a zažil. Nic jiného nevěděl. Výslech skončil. Gestapo odešlo vyslýchat pani Hamanovou, manželku hajného. Ta  také nic nevěděla. Manžel ji o ničem neinformoval. Popsala  jak její manžel odjížděl brzy ráno k výslechu do Jihlavy. „Tak ty nevíš?“, řvali na ni gestapáci, „půjdeš s námi a u nás budeš mluvit!“

Byla ve vyšším stavu těhotenství, ale to gestapákům nevadilo. Musela se obléknout a jet s nimi. Dcery, čtyřletá Marie  a dvouletá Marta, plakaly. Marie ještě v dospělosti vzpomínala jak jim odváděli „maminku dva gestaci v holinkách a v dlouhých kožených kabátech“. Na pomoc jim přišla sestra Rudolfa a Adolfa Ptáčka, Růžena. Vařila a koupala je. Vánoce roku 1944 prožívaly bez tatínka a bez maminky, bez vánočního stromečku, bez dárků. Vánočku jim upekla Růžena Ptáčková.

V Cikháji bylo zatčeno 11 občanů včetně tří žen. Většina byla odsouzena protektorátními a německými orgány k trestu smrti. V celách smrti na Pankráci čekali na popravu Josef Vajs, Josef Roučka, František Bukáček, Adolf Chaloupka, Rudolf Ptáček, Karla Jaitnerová, Jaroslav Opat. Díky příjezdu Rudé armády do Prahy dne 9. května 1945 byli zachráněni, vrátili se domů.

5. Tragédie domku

Začátkem ledna 1945  u Vajsů drali peří. Bydleli na severozápadě obce, na samém kraji lesa. Odtud byl krásný výhled do obce. Josef Vajs a jeho dcera, vdova Marie Beránková, pracovali v lese. Marie měla dvě malé dcery. Manželka Josefa Vajse Marie se starala o domácnost a o domácí zvířata. Doma měli jednu velkou světnici, vedle ní malou komoru. Ve světnici vařili, pracovali, spali. Pomáhali partyzánům, připravovali jim jídlo, prali prádlo, zašívali oděv, podávali informace. Partyzáni u nich umístili vysílačku. Marie Beránková po válce napsala, jak se setkala poprvé s partyzány. Svému otci nesla do lesa jídlo. Brambory se zelím. Když došla do lesa za chalupou vyšli z houštiny dva chlapi. Lekla se. Zůstala stát jak zařezaná. „Neboj, neboj“ řekl ji jeden z partyzánů a dodal: „počkej, počkej“. Vzal jí kastrolek s jídlem a odešel do houštiny. Za chvíli se vrátil s prázdným kastrolkem. Marii Beránkovou poslal domů. Vajsovi prali partyzánům prádlo. Pobývali u nich na půdě. Komisař partyzánské brigády M. J. Hus později napsal jak museli počátkem ledna utíkat od nich s mokrým prádlem když spatřili rojnici německých vojáků, která se blížila od obce k Vajsové chalupě.

Uprostřed světnice u Vajsů byl velký stůl. Kolem stolu zasedly ženy, draly peří. Vyprávěly si. Božena Losenická: „Holky, včera jsme byli s tátou na smrčí za Fryšavským kopcem. Když jsme šli domů tak si táta vzpomněl na Vlčkovice. Byla prý to velká vesnice až někde k Fryšavě. Pak ji někdo ve 14 století rozmlátil a lidi povraždil. To muselo být strašné. Při tom pomyšlení se mě dělá špatně“. Marie Uhrová dodává: „Jo, to děda vyprávěl jak prý jezdci na koních uvázaly ženy za vlasy a táhly je koněm až byly ženský mrtvý.“ Kristýna Opatová: „Ženský, to musela být hrůza, spoušť!“ Božena Nováková:  „To taky byla. Nenechali prej tam vůbec nic. Tehdy se hádala církev z Kláštera ve Žďáře s novoměstským panstvím o majetek, o území, o lesy. Kdo ví jest-li to nemají na svědomí.“

Blanka Hamanová: „My jsme tam chodili s celou třídou a hledali jsme kachle rozbitých kamen, nacházeli jsme zbytky nádobí a všelijakejch příborů. Kluci nacházeli různé cihly ze zbořených zdí.“ Julie Popelová: „To byla asi velká vesnice před námi, před Cikhájem. Chlapi asi v 13. století dolovali stříbro a další pracovali v lese! Z těch dolů prej vznikl kopec Žákový hory. V těch místech prej byl také velkej rybník. Dnes je z toho jen Stříbrná studánka. Musela to bejt, ženský, bohatá ves. Končila až v blízkosti Fryšavy.“

Dosud mlčící Marie Uhrová: „Kde by se prosím vás tady vzalo stříbro? To je blbost, co říkáš.“ Božena Opatová: „A já bych tomu věřila. Děda a tatínek říkávali, že i kolem Žďáru někdy ve 12. století se dolovalo stříbro. A proč by se nedolovalo zde? Dneska můžeme jen spekulovat. Podívej, proč se říká u nás za Pilským rybníkem Zlatnice? Protože tam asi se pokoušeli hledat zlato. To zatím nikdo nevysvětlil…“

Vyprávění přerušila Božena Šebková: „Holky zazpívejme si: Chaloupky pod horama, co se to stalo s váma…“ Po písni paní Vajsová přidala na stůl další peří a debata žen pokračovala. „Ženský, dáme si štamprličku?“, pravila paní Vajsová.  „To víš, že dáme“, radostně prohodila Božena Šebková. „Bude nám to lepší zpívat.“

Pani Vajsová šla do komory a nesla lahev domácího alkoholu. Skleničky vybírala v kredenci. Při tom se podívala z okna směrem do obce a vykřikla. „Ježíšmarjá, ženský, jdou sem Němci, vojáci. Jsou rozestouplí po celé louce k nám. Bože, proč nás trestají!“

Už nikomu nenalila. Nálada byla pryč. Ženy zanechaly draní peří. Šly se dívat do okna. Jedna přes druhou se tlačila k oknu. Němci byli u chalupy. V čele jeden velitel a s ním starosta obce Jaroslav Litochleb.

Tloukli na dveře. Velitel Němců křičel. Chtěl rychle otevřít. Josef Vajs vyšel vstříc. Otevřel. Velitel mu rozkázal: „Všichni musí z domu ven“. Josef Vajs poslechl. Vyzval ženy, které draly peří, aby vyšly ven. Dva vojáci začali ženy kontrolovat. Ptali se na jejich totožnost, co dělají u Vajsů. Po výslechu je poslaly domů. Ženy utíkaly ustrašeně domů. Velitel vyslýchal členy Vajsovy rodiny. Prý jsou ve styku s partyzány, ukrývají je a mají jejich vysílačku. Josef Vajs  vše popřel. Velitel německých vojsk mu nevěřil a křičel na Josefa Vajse: „Lžeš!“. Dal pokyn, aby se rodina postavila na cestu. Jejich domek bude zapálen a budou se dívat jak partyzáni utíkají z hořící chalupy. Nesmí si nic vynést.

Zasahuje starosta obce Jaroslav Litochleb. Žádá, později prosí, velitele německých vojsk, aby umožnil rodině Vajsových vynést nejnutnější věci. Po opakovaných prosbách a naléhání starosty umožňuje rodině velitel, aby si něco vynesli. Stanoví limit 5 minut! V tomto čase vyvádějí krávu, kozu, na louku před chalupu, plačící ženy vynášejí peřiny a některé dokumenty. Vyděšené dcerky paní Beránkové se choulí kolem pejska, ten štěká, vyje. Kráva bučí, koza pobíhá kolem ní. Za pět minut je chalupa v plamenech.

Velitel místních hasičů Stanislav Ptáček pospíchá a informuje velitele německých vojáků, že budou okamžitě hasit. Ten ho rázně odmítá a dá pokyn, aby ho jeden z vojáků vyšetřoval. Stanislav Ptáček pak sousedům vypovídá, že ho málem Němci obvinili a zatkli.

Chalupa Vajsova byla obstoupena německými vojáky, čekali na utíkající partyzány. Ti ale nebyli. Zavčas utekli. V plamenech hoří vše. Josef Vajs a jeho dcera Marie Beránková jsou zajištěni a dopraveni nejprve do hostince Františka Hladíka. Tam je vyšetřuje gestapo. Syn majitele hostince po letech vyprávěl, jak Josef Vajs prstem škrabal na stole položené jablko a naškrabané dával do svých úst. Marie Beránková mlčela a plakala. Její malé dcery zůstaly u hořící chalupy se svojí babičkou. Od Hladíků odvezlo gestapo Josefa Vajse a Marii Beránkovou do koncentračního tábora. Paní Vajsovou a dvě vnučky od její dcery Marie Beránkové, spolu s vynesenými peřinami, odvezl František Bukáček k nim domů, říkávalo se u nich „U Petrů“. Z chalupy Vajsovy zůstal stát jen komín…

Po válce se rodina Vajsova znovu sešla. S pomocí československého státu a místních občanů postavila nový domek. Na stejném místě.

6. Před koncem války, vítězství

Dne 7. listopadu 1944 ustavili partyzáni v obci revoluční národní výbor. Připravoval podmínky k osvobození a ke správě obce po skončení 2. světové války. Organizoval pomoc partyzánům. Předával občanům informace o aktivitách gestapa a německých vojsk. Organizoval povstání občanů Cikháje proti fašismu dne 5. května 1945. Předsedou revolučního národního výboru byl ustaven Stanislav Ptáček, lesní dělník a úspěšný zemědělec, velitel místních hasičů. Členy se stali Miloslav Beneš, František Novák starší, Bohumil Štourač a řídící učitel Oldřich Bartoš.

Práce revolučního národního výboru byla skrytá. Do podvědomí občanů se dostala 5. května 1945. Ve 3 hodiny ráno byli občané informováni, aby si sbalili potřebné věci k přežití, potraviny a připravili se k přesunu do místních lesů. Hrozilo nebezpečí příjezdu německých vojsk, stejně jako 1. května. Ten den obsadila vojska totálně všechny domy, obec. Hledali partyzány. Ti se zavčas stáhli, vojska nikoho nenašla. Partyzán Karel Jaitner zapracoval. Z pověření štábů partyzánů brigády M. J. Hus a Zareva, byl ve styku s německými a protektorátními orgány, znal pohyb gestapa a vojsk. Zavčas předal potřebné informace kolegům partyzánům.

Při balení potravin na případný útěk do lesů jsem prosil rodiče, aby vzali do konve mléko. Měl jsem ho rád. Revoluční národní výbor informoval občany, že kolony německých vojsk od Žďáru se mají přesunut směrem do naší obce. Partyzáni, spolu s revolučním národním výborem, vydali pokyn kácet smrky přes příjezdové silnice do obce, barikády. Měly zabránit příjezdu vojsk či ho zpomalit. Kácení smrků se zúčastnili všichni muži. Jakmile na křižovatce za Stržanovem směrem ke Škrdlovicím a k Polničce odbočí vojska ke Světnovu a k Cikháji, hasiči budou troubit: „Hoří!“ To bude pokyn k rychlému přesunu občanů do lesů. Bohudík, německá vojska se vydala směrem ke Škrdlovicím a ke Ždírci. Občané nemuseli odcházet ze svých domovů.

V odpoledních hodinách prohlásili partyzáni obec Cikháj za svobodnou. Na obecní úřad a na školu vyvěsil revoluční národní výbor československou vlajku. Cestář Josef Haman vyhrával na harmoniku. Partyzáni poobědvali v mnoha rodinách. U nás jich bylo pět. Své zbraně odložili kolem zdi a kolem skříní. Svlékli kabáty a usedli ke stolu. Jeden z nich mě posadil na  klín. Vyprávěl jak se budu učit ve svobodné obci. Zavládla radost. Rodiče byli spokojeni. Ač jsem mnohé neznal, těšil jsem i já. K večeru občané odklízeli smrky ze silnice. Uvolnili vjezd do obce.  Druhý den jel od Herálce na motorce vyzdobené československou vlaječkou ke Světnovu František Jelínek.  Oznamoval vítězství.

První voják Rudé armády přijel do Cikháje na koni 10. května 1945. Na silnici před školou byl slavnostně uvítán občany v čele se starostou a členy revolučního národního výboru. Projev pronesl řídící učitel Oldřich Bartoš. Ruský voják po slavnosti besedoval s občany. Chtěl pokouřit. Nikdo z těch, kteří ho vítali neměl cigarety. Ani nebyly. Muži dostávali jednou měsíčně příděl „Zorek“. Nekuřáci je dávali kuřákům. Stanislav Ptáček vojákovi lámaně řekl: „U nás pěstuje tabák na zahrádce Josef Sláma. Určitě Ti dá pokouřit.“ Šli ke Slámům. Jako kluci jsme byli zvědaví. Doprovázeli jsme je. Slámovi měli domek vedle naší chalupy. Sláma vyšel vstříc. „Josef“, pravil Stanislav Ptáček, „vedu ti rudoarmějce, rád by pokouřil. Ty máš určitě tabák“. „To víš, že mám“, odpověděl Josef Sláma. Vyzval je, aby šli s ním do  světnice.  Usedli ke stolu, pokouřili. Snažili se bavit. Více rukama. Lámali slova, neuměli rusky, voják neuměl česky. Po chvíli se rudoarmějec  ptá: „Tovaryš, jest u vas vodka?“ Paní Marie Slámová chápala, že chce vodu. Nabrala ji do sklenic, z dřevěné putny, čerstvě donesené ze studně. Sklenice s vodou podala na stůl. „Charašó!“, odvětil rudoarmějec, „jest i vodka?“ Nemohli se domluvit. Josef Sláma pochopil. Voják chce alkohol smíchaný s vodou. Odešel do síně, přinesl lahev lihu. Měl zásobu. Když partyzáni vypouštěli lihovar ve Žďáru informovali občany v Cikháji. Mnozí vzali trakaře a nádoby, pospíchali ke Žďáru. Nabrali vypouštěný líh a pospíchali domů. Měli zásoby. Nyní Josef Sláma přinesl jednu lahev a líh začal míchat s vodou. Rudoarmějec pokynul: „Nět, nět! Eto plocho.“ K vysvětlení pomohl Stanislav Ptáček. Rudoarmějec chtěl deci vody, pak deci lihu a k zapití zase deci vody. Všichni se pochopili, smáli se. Vypili několik deci. Rudoarmějec začal zpívat. Byla to píseň „Kaťuša“.Tu ale v té době nikdo neznal. Až po válce, ve škole v hodině ruštiny, nás učitelka Anastazie Andělová učila tuto píseň. Vzpomněl jsem si na zpěv u Slámů. První zpěv této písně zazněl u Slámů 10. května 1945. Rudoarmějec odjel, spolu s ostatními, směrem ke Svratce. Tři vojáci Rudé armády zůstali v obci. Ubytovali se v domě sedláka Bohumila Hamana. Zde si zřídili pozorovatelnu.

Dva dny na to, 12. května 1945, přijela do obce rumunská armáda. Celkem 1.200 mužů. Důstojníci se ubytovali v rodinách. Vojáci si postavili na okraji lesa a v lese chatky. V obci bylo mnoho koní. Rumunští vojáci se starali o pořádek v obci. Prováděli svoji očistu, zatýkali zběhlé německé vojáky. Navazovali přátelské styky s občany, ale i s námi kluky. My jsme za nimi rádi chodili. Učili nás počítat rumunsky a mnohá rumunská slova, zpívali nám. Nás ale zajímaly především náboje.

Když ujížděli Němci svými vozy taženými koňmi před Rudou armádou, vyhazovali vše co bylo možné. Vedle dek, mýdel, starých konzerv i karabiny. Přes okraj vozu uráželi pažby a zahazovali do příkopů vedle silnice. Uražené karabiny jsme si vzali. Každý kluk měl nějakou. Snažili jsme se z nich střílet. Nikdo si neuvědomoval nebezpečí. Na poli „Za lesem“ jsme stříleli do terčů. Když došly náboje, šli jsme za rumunskými vojáky. Doma jsem namazal velký krajíc chleba sádlem a vyrazili jsme do lesa navštívit vojáky.  Předal jsem jim chléb. S povděkem ho přijali. Franta Nováků, Josef Šebků, Láďa Slámů a Franta Hamanů se s vojáky bavili. Já jsem dostal úkol zmocnit se nenápadně krabičky nábojů. Náboje měli srovnané na zadní části koňského vozu. Byly přístupné. Když jsem měl krabičku v kapse, utíkal jsem jakoby domů. Útěk byl znamením pro kluky, že je vše v pořádku. Rozloučili se s vojáky a utíkali za mnou. Šli jsme střílet.

Při jedné střelbě jsme spatřili jak od silnice k nám spěchá cvalem na koni voják Rudé armády. Sloužil na pozorovatelně u Hamanů. Zaznamenali nás jak střílíme. Pro nás to byl šok. Rychle jsme vzali nohy na ramena, spěchali do houštiny. Urážené karabiny opřeli o smrček a utíkali domů. Voják nás nechytil. Doma jsme neřekli ani slovo. Byl by velký výprask. Za dva dny jsme našli odvahu. Šli jsme se podívat na místo, kde jsme odložili karabiny. Byly pryč. Voják Rudé armády je zabavil.

Po tomto „incidentu“ jsme už nestříleli. Věnovali se volně pobíhajícím koním. Každý jsme si jednoho vybrali. Z provázků si vytvořili ohlávku, nasedli na koně a vozili se. Nejednou někdo z nás z koně spadl. Po pádu na zem se kůň zastavil. Nasedli jsme, pokračovali v jízdě. Vůbec jsme si neuvědomovali obrovský risk, nebezpečí pro naše životy. Byla to nezodpovědnost.

Ke konci května roku 1945 připravovala rumunská vojska velkou slávu. Chtěla se  důstojně rozloučit. Naproti kapli u obecního domu postavili za cestou velký dřevěný kříž, na louce „Pode dvorem“ tribunu a parket na tancování. U kříže sloužili, za účasti vojáků a místních občanů, mši svatou. Po mši svaté přešli účastníci k tribuně a parketu. Rumunský generál hovořil k přítomným o skončení války a o přátelství mezi rumunským a československým lidem. Následovala tancovačka. K tanci vyhrávala kapela rumunské armády. Vojska odjela z obce 27. května 1945. V Cikháji tak skončila 2. světová válka, nastal mír. Občané soustřeďovali velký počet koní, které zůstaly v obci. Hnali je po „Sklenské“ silničce do Nového Města na Moravě. Začali počítat velké škody na úrodě. Začal normální život.

7. Problémy po válce

V průběhu května 1945 obdržel obecní úřad a revoluční národní výbor příkaz: „Občané nesmí poskytoval jakoukoliv pomoc Němcům či je ukrývat. Kdo by tak činil, bude vystaven persekucím.“ V obci žila manželka revírníka, Němce Oto Pompeho. V průběhu války byl povolán do německé armády, na frontu. Před odchodem do armády zachránil mnoho místních občanů před zatčením a před přesunem na práci do Německé říše. Když přijelo gestapo a chtělo doplnit od něj informace o občanech, kteří pracovali v lese, řekl: „U mě v revíru nemám komunisty a nikdo nespolupracuje s partyzány. Já mám v lese drvaře.“ Když chtěli odvést mladé dívky na práci do říše tak to odmítal. Řekl: „Potřebuji je nutně pro práci v lese. Jinak nesplním úkoly pro německou říši“. Zatýkání v obci začalo až po jeho odchodu na frontu.

Paní Pompeová žila v hájence se svými dcerami Erikou, Gitou, Editou a synem Otíkem. Po příkazu, že nikdo nesmí pomáhat Němcům a ukrývat je, přišli za ní dva členové revolučního národního výboru. Prohledali jí hájenku, zabrali některé věci, skleničky, nádobí, šicí stroj, jiné rozšlapali. Paní Pompeová je prosila zda ví, že má dcery a musí jim šít. Prosba nebyla vyslyšena. Šicí stroj a nádobí si odnesli. Přikázali jí opustit okamžitě hájenku. Musí se nastěhovat do včelína. Zůstala celá bez sebe. Nechtěla věřit svým uším. Včelín byl špinavý, bez vody. Krajně nehygienické, malé místo. Neměla východisko. Balit zbylé věci ji pomáhala Marie Losenická a Marie Ptáčková. Obě u nich dříve sloužily.

Zpráva o vystěhování Pompeových se roznesla rychle po obci. Občané vystěhování a odcizení věcí odsuzovali. O vystěhování do včelína se dozvěděl i bývalý partyzán, hajný Adolf Haman. Okamžitě zasáhl. Odsoudil činnost dvou členů revolučního národního výboru a vynadal jim. Zadal jim úkol okamžitě vrátit ukradené věci včetně šicího stroje. Paní Pompeovou se čtyřmi dětmi a se souhlasem své manželky přestěhoval z krajně nehygienického včelína do svého domku. Do jedné světničky. Mohly využívat všechno, co měla k dispozici rodina. Ač byli všichni stísněni, spokojenost byla na obou stranách. Po ubytování projednával Adolf Haman možnosti nalezení vhodného bytu.

Zakrátko navštívili rodinu Hamanových četníci. Přišlo udání. Partyzán Haman ukrývá Němku! Manželka Adolfa Hamana se rozplakala. Dost si už vytrpěla. Z okna na četníky křičela: „Cožpak my nebudeme mít nikdy klid? Proč nás trápíte! Jste jak Němci“ Rozplakala se i paní Pompeová, její dcery. Adolf Haman po rozhovoru četníky vyhodil. Zakrátko přijeli dva důstojníci Rudé armády. Adolfa Hamana začali vyslýchat, proč on ukrývá Němku! Adolf Haman se rozohnil: „To není Němka, je manželkou Němce, revírníka, který byl vynikajícím chlapem. Ve válce pomáhal nám Čechům. Pompeová pochází z Račína a je Češka. Vy by jste souhlasili, aby mladá děvčata, malý kluk se svoji maminkou žili v nehygienickém včelíně kde se nemohou umývat, nemohou si vařit? Udání je svinstvo, nehoráznost nejvyššího řádu! Udání je sabotáž na lidský život. Zrada mé osoby!“ Ještě chvíli ruští důstojníci s Adolfem Hamanem hovořili. Adolf Haman se s nimi rozloučil.  Odešel domů. Důstojníci Rudé armády gazíkem odjeli. Už se nevrátili.

Adolf Haman, díky hospodskému Františkovi Hladíkovi, našel dvoupokojový byt v budově bývalé Opatovy hospody. Budovu vlastnil Petr Jokl, nyní jeho zeť. Pompeovi se přestěhovali. Žili spokojeně. Občané je měli rádi. Posléze se odstěhovali za manželem do Německa. Dcery paní Pompeové měly ušité šaty ze záclon.

Závěr

Po dlouhém čase napsal Oto Pompe dopis národnímu výboru v Cikháji. Prosil o posudek o jeho chování za II. světové války. Posudek potřeboval pro svého zaměstnavatele. Nikdo z obce mu neodepsal. Za několik let, po roce 1989, přijela do obce nejmladší dcera Pompeových, Edita. Chtěla navštívit místa kde žili a setkat se s někým z rodiny Hamanových. Činitelé obce, neznalí historie, jí zavedli k Vlastimilu Hamanovi. Ten ale o prožitcích Pompeových a o pomoci rodiny hajného Hamana nic nevěděl.

Stejně napsal obci, po roce 1989, bývalý řídící učitel Oldřich Bartoš z Argentiny. V roce 1947 pracoval v Argentině jako kulturní atašé, později vyučoval na české škole. Protože manželka s ním neodjela, zůstal v Argentině trvale. Chtěl se vrátit do Cikháje, do České republiky. Jeho dopis se mezi zastupiteli ztratil. Nikdo mu neopověděl. Oldřich Bartoš za čtyři roky zemřel v Argentině. O jeho osud se zajímala rodina z okolí Třince. Získávala poznatky z Cikháje a z Argentiny. Jeden člen rodiny přijel i na Cikháj, fotografoval si místa kde Oldřich Bartoš pobýval, získával informace od občanů a z kronik.  Napsal o něm publikaci. Oldřich Bartoš byl za 2. světové války velký vlastenec, spolupracoval s odbojem, ukrýval ve školním dřevníku zběhlé francouzské zajatce, ukrýval a staral se i o obživu básníka Petra Křičky.

Nelze najít omluvných slov pro činitele, kteří se nezajímají o historii své obce. Při své práci nevycházejí z ní. Nezajímají se o osobnosti, které přispěly významnou měrou k uchování života zdejších obyvatel i obce. Je to škoda.

Rudolf Hegenbart

2018